Via mala – Doc. Dr. Marie Řehořková
Strom roste od kořene, přítomnost z minulosti. Zlo včerejška košatí ve zlu dneška a dobro minulého dne v dobru dne dnešního. Tak, jako poznáme strom po ovoci, poznáme i minulost v plodech dnešních dnů. Každá revoluce začíná tím, že chce potřít zločin. Místo toho mu však začne vládnout. Marxismus vyrůstal z revolucí a válek, nic jiného také otec marxismu, Karel Marx, neuznával. Z celých francouzských dějin ho zaujala jen ona „velká“ revoluce, v níž přišel o život i velký chemik Antoine Laurent de Lavoisier (1743-1794), od něhož máme zákon o zachování energie, ono „nic se neztrácí, nic se netvoří, vše se proměňuje“.
Není náhodou, že se marxismus zrodil v militaristickém Prusku a vyzrával v Paříži, v Bruselu a v Londýně. Albert Schweitzer při zkoumání krize světové kultury dochází ve 20. letech dvacátého století k závěru, že se stále zmenšuje počet těch lidí, kteří jsou existenčně nezávislí, a tudíž svobodní. Říká: „Vznikající nesvoboda je stupňována tím, že se výdělečná činnost soustřeďuje do velkých aglomerací, a tak je stále více lidí odtrháváno od živné půdy, od vlastního domu a od přírody. Paradoxní výrok, že se ztrátou vlastní půdy a vlastního obydlí začíná pro člověka abnormální život, obsahuje až příliš mnoho pravdy.“
„Pokud jde o nesvobodu a vnitřní nesoustředěnost a neucelenost, vyvinuly se životní podmínky nejpříhodněji pro obyvatele velkoměst. To jsou proto také nejvíce ohroženi,“ říká Schweitzer. Jsou ohroženi ztrátou skutečného lidství, které prýští z používání vlastního rozumu, z rozvoje pozitivního citu a z vůle k dobru. Schweitzerova slova mají své kořeny v době, která předcházela jeho současnosti, neboť přítomnost vždy vyrůstá z minulosti. Války a revoluce měly vždy své opěrné body ve velkých městech. Husitská revoluce v Praze, nizozemská v Utrechtu a Amsterodamu, anglická v Londýně, francouzská v Paříži, čínská v pobřežních městech Číny, VŘSR v Petrohradě a ta naše poslední, „SAMETOVÁ“, opět v Praze.
Revolucemi a válkami ohrožené kultuře vyhlašuje boj uprostřed 19. století marxismus. Vyhlašuje boj všem formám kultury materiální i duchovní, neboť obě stránky kultury patří k sobě, tvoří jednotu. Bez víry v Boha by nebylo katedrál. Marxismus vyhlašuje boj především náboženství, této nejstarší formě kultury, což dokládají všechny kultury na naší planetě. Kultura Inků a Aztéků, stejně jako kultura čínská, indická, řecká, římská i kultury na území Afriky a Austrálie.
Marxismus nechápe nic z pozitivního působení náboženství, vidí jen jeho zneužití proti zájmům člověka. Odsuzuje je jako opium lidstva. Zneužití je ovšem možné u všech projevů lidské činnosti, u všech forem kultury, nejen u náboženství. Dvacáté století je dokladem zneužívání umění, vědy, techniky, dokonce i sportu v neprospěch života. Atomové, vodíkové, chemické zbraně nikdo nechápe jako prospěšné člověku a jeho bezpečnému žití. O zneužití umění, médií, ekonomiky, měnového systému, genetiky už tak jednoznačné mínění nepanuje. A právě této nejednotnosti názorů na zneužívání dalších forem kultury plně využívá psychologická válka. Dnes je již totální, neboť zahrnuje do svého arzenálu všechny prostředky, jimiž disponuje současná kultura, aby jimi právě tuto kulturu zničila.
Marxismus by se nemohl uchytit ve zdravé společnosti, nerozrušené revolucemi a válkami. Zdravá společnost, podobně jako zdravý jedinec, odolává nákaze. Je schopna poradit si s jevy, které ji rozrušují. Nejde jen o živelní pohromy, ale i o to, co svou činností způsobí nevhodný člověk u moci. Slabá stránka lidské povahy je znovu a znovu příčinou dalekosáhlých společenských pohrom. Dějiny lidstva to vyjevují dosti zřetelně. Proto „ústava sama o sobě nenese vinu na neštěstí státu,“ říká Wieland ke konci 18. století. „Monarchie ani demokracie nenesou vinu na smutném stavu ve Francii, ale hluboká zkaženost mravů.“ A tato zkaženost mravů byla u těch, kteří měli moc, světskou i církevní. Vždyť absolutní vláda moudrého jedince může být požehnáním. I to dostatečně dokládá historie lidstva. A naopak: pohromou může být vláda lidu, demokracie, neboť mravně rozložená společnost nemůže mít dobrou vládu, byť demokratickou. Ze špatné mouky neupečeme dobrý chléb a ze špatné vody neuvaříme dobrou polévku.
Nejen odtržení člověka od přírody, ale i vytržení člověka z jeho vlastní kultury je pro něho velkým nebezpečím. Jde o nebezpečí dvojím směrem: jednak takovíto vykořenění lidé ubližují druhým, protože jim nerozumí, jednak ubližují sami sobě, svému lidství. Stávají se bezcitnými, krutými či bláhovými, neboť nechápou podstatu života. Chápat za podstatu žití na této planetě moc nad druhými a jejich majetkem, je vskutku scestné. Je to odklon od pravého lidství, které spočívá v harmonii mezi rozumem, pozitivním citem a vůlí k dobru.
Uveďme si jako příklad takovéto degenerace v kulturně cizím prostředí poslední, mandžuskou, dynastii v Číně. Mandžuové ovládli Čínu v 17. Století a vládli zde až do toku 1912, do vítězství čínské revoluce, z níž vzešla Sunjatsenova republika. Kultura Číňanů byla vyšší než kultura Mandžuů. První panovníci z dynastie Mandžuů se této vyšší kultuře přizpůsobili: císařové Kchang-si (1661-1722) a Čchien-lung (1735-1795) přijali čínský způsob myšlení, čínskou filozofii a pochopili životní způsob lidu, jemuž vládli. Stali se Číňanům požehnáním, jako nejlepší panovníci jejich krve a kultury. Následující 19. Století je však vzorným příkladem degenerace panského národa a vládnoucí mandžuské kasty v cizím, čínském prostředí.
Mandžuové nepracovali, bavili se. I jejich zábavy měly dekadentní tendenci. Největší vášní bavících se Mandžuů ke konci století byly zápasy cvrčků. Vedle opia, dováženého do Číny dlouhou dobu Východoindickou společností, založenou roku 1600 v Amsterodamu, to byla zábava nejzáhubnější. Za klícky pro cvrčky často utratili celé rodové jmění. Byli také vášnivými milovníky divadla. Pro tuto iluzi si mandžuští šlechtici vydržovali celé skupiny herců a krátce před revolucí podlehli i mánii přestrojování. Mandžuští princové, přestrojení za žebráky, se toulali po krčkách a čajovnách „čínského města“, žebrali, kradli, vyhledávali spory a rvačky. Vtip byl v tom, nedat se chytit policií, která by je ovšem pustila. V těchto posledních, předrevolučních zábavách se Mandžuové jako by cvičili v roli žebráků, jimiž se opravdu po revoluci stali, protože neuměli pracovat.
Takováto zdegenerovaná, parazitující vládnoucí vrstva nebyla schopna čelit následkům hladomoru po živelných pohromách, po dlouhotrvajícím suchu či naopak záplavách, jež o pradávna čínské vnitrozemí sužovaly. Nebyla schopna se ubránit ani útoku cizinců, Evropanů, od pobřeží. Právě zde, na pobřeží, vzniká to cizí, nesourodé, co později ohrozilo celou Čínu. Tzv. Přímořská Čína byla z kulturního hlediska pásmem nikoho. Vedle Evropanů zde žili Arménci, bagdádští Židé, Peršané, Indové, Anámci a Číňané ze všech koutů Číny. Číňané bez příbuzenských pout, bez předků, bez kořenů. Právě tady, v „Přímořské Číně, se tvoří v 19. století buržoazie a proletariát bez národa, bez domova, bez závazků. Lidé jsou tu jako kupa písku – zbaveni vlastní kultury.
Tato koncentrace života na pobřeží, k níž v 19. století dochází, byla nejzhoubnějším faktem v dějinách Číny za posledních 150 let. Byl to zvrat celého předchozího vývoje Číny: vývoje kulturního, sociálního. Byl to zcela pokřivený růst něčeho, co rostlo úplně jinak plných 3000 let. A není divu, že právě zde zapustil kořeny marxismus, snící o člověku bez kořenů, bez prostředků, který se chtěl stát stavebním kamenem celosvětové říše. Zde jedinec přestal být osobností s duchovním rozměrem.
Poslední italský diplomat u čínského dvora, Carlo Sforza, nám vykreslil plastický obraz „čínského Marxe“ – Dr. Sunjatsena (1866-1925). Sforza o něm mluví jako o člověku zmateného myšlení, čemuž odpovídá i jeho učení. Říká, že „Sunovy knihy jsou nezáživnou směsí nejrozmanitějších západních idejí (Sun byl bilingvista) a čínských předsudků“. Sunovy tři miny, zásady, „jakýsi komunistický manifest pro Čínu“, hodnotí Sforza takto:
„Základna třetího minu je v evropských, současně uznávaných doktrínách nacionálních. Druhá zásada pochází z americké a francouzské revoluce a třetí zásada je pojítkem s komunisty.“
Je nutno „bohužel“ konstatovat, že Čína podlehla tomu nejpochybnějšímu ze Západu, a to proto, že byla vnitřně oslabena špatnou, zdegenerovanou vládou posledních Mandžuů. Totéž lze ovšem říci i o rozpadu velkých evropských monarchií: byly vnitřně oslabeny špatnou vládou zdemoralizované světské i církevní hierarchie.
Marxismus působil a působí všude tam, kde se společnost rozkládá, není zdravá. Je to přirozené. Iluze nahrazuje víru, naději a lásku, jež je atributem společenského pořádku. Zdravý stav společnosti s sebou přináší stabilitu, nemocný stav neklid, rozvrat. Principem přestavby světa a člověka v něm je pro marxismus třídní boj, nenávist člověka k člověku, tedy destrukce osobnosti i společnosti.
Marxismus je vysoce nekulturní, protispolečenský, protilidský. Nebo člověk je utvořen tak, že potřebuje lásku, pravý opak nenávisti. Láska otce a matky, svého nejbližšího okolí, později pak i pozitivní vztah širšího společenství, uznání vlastní práce a vlastní hodnoty. Ve stáří pak úctu za dobře vykonanou práci a dobře prožitý život. Toto vše marxismus člověku bere. Nabízí iluzi o rovnosti všech lidí na pudovém základě.
Marxismus mohl dočasně napomoci pouze etnickým menšinám, jež jsou samy o sobě dokladem svébytnosti kultur. Tyto minority, nepřizpůsobené majoritám, v nichž žijí, se podobají popínavým rostlinám. Nemohou žít bez opory, a přece často svou vlastní oporu hubí. Pro ně znamenal marxismus vskutku dobrodiní, i když dočasné, nebo zlo nemůže trvale plnit roli dobra. Je pouze smutnou pravdou, že větší zlo oslabí zlo menší, podobně jako v případě žlučníkové koliky, kdy člověk zapomíná na rýmu.
Marxismus není mrtev. Je projevem destrukce lidského myšlení a cítění, a ta je vázána na podmínky doby. Proto také můžeme zřetelně sledovat několik fází jeho řešení. První fáze zahrnuje přibližně období od poloviny 19. století do druhého desetiletí 20. století. Jde o vznik marxismu a jeho propagaci v rámci sociálně demokratických a anarchistických idejí. Důležitou roli sehrává 1. a 2. Internacionála a sociálně demokratický tisk. Druhá fáze je ohraničena I. světovou válkou a osmdesátými léty 20. století. V tomto zhruba sedmdesátiletém období šlo o realizaci diktatur proletariátu na straně jedné a o liberalismus na straně druhé, s jednotným cílem: zmaterializovat člověka, zbavit ho duchovního rozměru a uzpůsobit ho k ovládání zvnějšku.
Třetí fáze marxismu je naše současnost. Jde o vytvoření velkých, nadnárodních konglomerátů, k čemuž má posloužit migrace z jihu na sever a z východu na západ ve smyslu Tocquevillovy vize o budoucím charakteru jednotné, centralizované moci.
Charles Alexis Henri Clée de Tocqueville (1805-1859) píše roku 1856: „Druh útlaku, jímž budou ohroženy demokratické národy, se nebude podobat ničemu, co mu ve světě předcházelo. Stará slova, despotismus a tyranie, nevyhovují. Vidím nesčetný dav lidí podobných a stejných, kteří se točí bez oddychu kolem sebe samých, aby si obstarali malé a všední potěšení, jimiž by naplnili své duše. Každý se chová jako cizí k osudu ostatních. Jeho děti a jeho nejbližší přátelé tvoří pro něho celý lidský prostor. Je vedle svých spoluobčanů, ale nevidí je. Dotýká se jich, ale necítí je. Zůstává pouze v sově samém a existuje pouze pro sebe. Zůstává-li mu ještě rodina, nemá už vlast. Nad ním se zvedá obrovská ochranná moc, která jediná si bere na starost zajištění jeho požitků a dozor nad jeho životem. Tato moc je absolutní, jde do detailů a postupuje podle pravidel, předvídavá a mírná. Podobala by se otcovské moci, kdyby měla jako ona za svůj účel připravit lidi na dospělost. Ale snaží se naopak držet je neodvolatelně v dětství. Má ráda, když se občané baví, jen aby nemysleli na nic jiného, než jak se bavit. Ochotně pracuje v tomto směru pro jejich blaho, ale chce v tom být jediným činitelem a jediným rozhodčím.“
Není bez zajímavosti srovnat tuto vizi francouzského právníka, politika a historika se současností našeho světa. Zábava, bezpracné zisky, uvolnění pudů: to vše nasvědčuje tomu, že se v mnohém naplňuje. Zdravý rozum nám však říká, že jde o vybočení z vesmírného pořádku, kde vše má svůj účel a řád. Den střídá noc, zimu jaro. Tak jako nelze uvěznit čtvero ročních období do jara, byť by si to mnozí přáli, nelze ani zabrzdit vyzrávání lidské osobnosti, Zbavili bychom člověka toho nejcennějšího: vyzrání k moudrosti. Právě na tomto vyzrávání k moudrosti stojí celá světová kultura. Buddha, Konfucius, Platon, Ježíš staví na zdokonalování lidské podstaty. Via mala, cesta zla, se pokouší o destrukci této světové kultury.
Doc. Dr. Marie Řehořková
Komentáře
Přehled komentářů
Paul Craig Roberts: “More Paris Puzzles” Další pařížské záhady Publikováno 24.11.2015 - Někteří lidé, kteří neinklinují k víře v oficiální báchorku útoků v Paříži, mají problém s otázkou, proč by se muslimští sebevražední atentátníci vyhodili do vzduchu pro útok pod falešnou vlajkou.Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá. Ale nejdříve bychom měli položit otázku, jestli se sebevražední bomboví atentátníci do vzduchu vyhodili. .....
U otázky, jestli máme nebo nemáme nějaké skutečné důkazy, že se sebevražední atentátníci vyhodili do vzduchu, budu předpokládat, že ano.
Takže máme sebevražedné atentátníky, kteří se odpálili. Nyní položme otázku, která trápí některé pochybovače: Proč by se sebevražední atentátníci vyhazovali do vzduchu kvůli útoku pod falešnou vlajkou?
Jak jsem řekl, odpověď je jednoduchá: Proč předpokládat, že sebevražední atentátníci věděli, kdo útok organizuje? Zdá se, že existuje hojnost důkazů, že ISIL je americkým výtvorem, výtvorem, který je stále závislý na aktivní nebo pasivní podpoře USA – proto konflikt mezi Putinem a Washingtonem kvůli útokům na ISIL. Zdá se, že ISIL byl poslán Washingtonem do Sýrie, aby svrhl Assada. Evidentně Washington ISIL infiltroval. Washington již dlouho prokazoval svoji schopnost používat islámské extremisty. Stejně jako je Washington použil v Afghánistánu proti Sovětům a v Libyi a Sýrii proti nezávislým vládám, použil je Washington i v Paříži. Když jsem to počítal naposledy, tak FBI při 150 příležitostech úspěšně podváděla lidi a přiměla je zúčastnit se FBI organizovaných „teroristických komplotů“.
Nyní se přesuňme k jisté větší otázce. Proč teroristé útočí na obyčejné nevinné lidi, kteří ani nemají tušení o akcích „své“ vlády nebo kontrolu nad ní? ..... Historicky teroristické útoky nebyly na nevinné, ale na vládce a ty, kteří byli vinni. Například to byl rakouský arcivévoda, který byl zavražděn srbským teroristou, a ne obyčejní lidé, kteří by byli vyhozeni nebo zastřeleni v pouliční kavárně. Je zajímavé, že teroristické útoky přisuzované muslimům jsou vedeny proti obyčejným lidem, ne proti politickým elitám, které muslimy utlačují. V minulých letech jsem při několika příležitostech ve svých článcích zmínil totální zranitelnost neokonzervativců vůči zavraždění. Přesto však nedošlo k jedinému útoku teroristů na život neokonzervativců, a právě ti jsou zdrojem násilí, které Washington použil na muslimský svět. Neokonzervativci chodí mezi námi neohroženi, volní jako ptáci.
Jak uvěřitelné je, že muslimští teroristé si vylijí vztek na nevinných, když sám francouzský prezident, který poslal armádu vraždit muslimy, seděl na napadeném stadionu a mohl být snadno zlikvidován sebevražedným atentátníkem?
Nyní se vraťme k otázkám identifikace údajných „pařížských teroristů“. Je realistické předpokládat, že miliony uprchlíků z válek Washingtonu a jeho evropských vazalů na Středním východě mají pas? Očekávaly snad tyto miliony uprchlíků, že budou vyhnáni bombami bílé civilizace ze svých zemí, a proto se připravili a nachystali pasy, aby mohli utéct?
Psali ve svých pasech žádosti, že se chystají navštívit Evropu?
Byla jejich válkou zmítaná země, jejich vlast, pod totálním vojenským útokem, schopna zpracovat všechny ty miliony pasů?
S jakými hloupostmi západní média přichází v těchto báchorkách o pasech – média dobře placená, aby lhala ve prospěch nadvlády a zločinů Washingtonu? Jedna konečná otázka pro skeptiky. Kde jsou fotografie teroristů během jejich činů? Kolem míst činu nebylo nejen hojně bezpečnostních kamer, ale i stovky, či tisíce, lidí s mobilními telefony s fotoaparátem a kamerou. Se všemi těmito fotografiemi, jak je možné, že úřady nevědí, jestli nějací teroristé unikli, a pokud ano, kdo jsou a jak vypadají? Proč se úřady u fotografií teroristů spoléhají na falešné pasy?
Terorismu byl vypuštěn v západním světě a je to terorismus západních vlád proti lidem Západu. Paul Craig Roberts
Alexis De Tocqueville 1805–1859- Jednoznačně směřujeme k demokracii:
(Pat Buchanan a Ne ANO:Alexis de Tocqueville, 24. 11. 2015 10:26)
Slavný francouzský politický myslitel, který během Francouzské revoluce přišel téměř o celou svoji rodinu, odcestoval v pětadvaceti letech do Ameriky, kde se poprvé setkal s demokracií. Díky této bezprostřední zkušenosti napsal jedinečné dílo Demokracie v Americe, které je dodnes považováno za nejlepší knihu, jakou kdy o Spojených státech napsal nějaký Evropan. ..... byl prorokem demokracie v dobách revoluce
„Ve všech zemích teď probíhá zápas mezi těmi, kdo kladou vlast na první místo a těmi kdo tvrdí, že věk národů musí skončit a že jen světová vláda může vést ke světovému míru. To je světový zápas, který vystřídal studenou válku a který rozhodne o osudu lidstva. V takovém světě jsou globalisté našimi protivníky a našimi spojenci v každé zemi jsou vlastenci.“ – Pat Buchanan
„Najnebezpečnejšia chvíľa pre zlú vládu je v tedy, keď sa začne liberalizovať.“
Jednoznačně směřujeme k demokracii, netvrdím však, že je to dobře. To, co vidím v této zemi (Americe), mě naopak přesvědčuje, že tento politický systém se pro Francii nehodí. Této síle však nejsme s to se ubránit. Nic ji nedokáže zastavit, a pokud ano, jen nakrátko.
„Co jiného je ctnost, nežli svobodná volba toho, co je dobré?“:
„Národy jsou jako lidé. Milují ty, kdo lichotí jejich vášním, spíš než ty, kdo slouží jejich zájmům.“
The French want no-one to be their superior. The English want inferiors. The Frenchman constantly raises his eyes above him with anxiety. The Englishman lowers his beneath him with satisfaction.
Alexis de Tocqueville: When the past no longer illuminates the future, the spirit walks in darkness.
I know of no country in which there is so little independence of mind and real freedom of discussion as in America.
The main business of religions is to purify, control, and restrain that excessive and exclusive taste for well-being which men acquire in times of equality.
The genius of democracies is seen not only in the great number of new words introduced but even more in the new ideas they express.
The greatness of America lies not in being more enlightened than any other nation, but rather in her ability to repair her faults.
Life is to be entered upon with courage. -
In other words, a democratic government is the only one in which those who vote for a tax can escape the obligation to pay it.
As one digs deeper into the national character of the Americans, one sees that they have sought the value of everything in this world only in the answer to this single question: how much money will it bring in?
Those that despise people will never get the best out of others and themselves.
The health of a democratic society may be measured by the quality of functions performed by private citizens.
There is hardly a political question in the United States which does not sooner or later turn into a judicial one.
In America the majority raises formidable barriers around the liberty of opinion; within these barriers an author may write what he pleases, but woe to him if he goes beyond them.
In politics shared hatreds are almost always the basis of friendships.
What is most important for democracy is not that great fortunes should not exist, but that great fortunes should not remain in the same hands. In that way there are rich men, but they do not form a class.
Panu Troškovi
(mlčící veřejnost, 22. 11. 2015 7:08)
Pane Troško, ať máte obdivovatelů sebevíc, ať za Vámi stojí podobní politici jako paní Helena Růžičková, buďiž jí KSČ na věčnosti lehkou, veřejným vyjadřováním podobných postojů jste znám. Nepřetvařujete se.
Dostal jste prostor k natočení hodně přihlouplých a sprostých filmů. Velkosérii. Ubohosti a malosti! Ničící povědomí slušnosti, vnucující modely chování pro veřejnost dle standardů komunistické grotesky. Jak nahoře, tak dole. Jak dole , tak nahoře, i co nám předvádí Miloš Zeman - hulvát.
Měl jste možnost studovat ve Francii, jistě budete publikovat podobná „moudra“ i přes svého obdivovatele pana Zelinku a podobné „inženýry“ a vědce. Jistě víte, co se stalo z Francie propagováním multikulturalismu, kde kříže ve školách nesmí být, křesťanství bude podle Vás jen to, co jste ukázal ve svých filmech. Paní Jirásková se k tomu propůjčila a přes církevní špičky se pak málem stala svatou..... Vina církevní špiček katolické církve na tomto marasmu a podpoře Vašeho díla je zřejmá!Ještě není vše křesťanské zničeno!
Naštěstí tomu tak není, ani ve Francii ani zde. Je pravda, že Váš velký podporovatel Václav Havel dal obřezat symbolicky svůj kostel. Jen krov. Zničit jej paní Jiřičnou, velkou ničitelkou Londýna, v podobě svérázné architektury. Ta vyřezala památečný, památkově chráněný krov v kostele „svaté pražské křižovatky“ - multikulti centra, Havlových nesmyslných „šou“ pro hloupé, rádobyfilosofických akcí, kde to vypadlo spíše jako ve Vašich filmech...
Pokud něco dobré a fungující co nám západ záviděl a někdo to zničil, byl jste to právě Vy a Vám podobní! Dalo Vám s panem Havlem, který nezapomněl Vás vyznamenat jakož i řadu Vám blízkých komediantů, zejména komediantů v politice. Tak alespoň nevyprávějte, co co všude tvrdíte s JZDáckou neomaleností!
z rozhovoru k výročí 17.11. 2015!-Americký kapitál a touhu vládnout, to hledejme za uprchlickou krizí
(Zdeněk Troška, 16. 11. 2015 16:05)
Blíží se další výročí 17. listopadu, jak hodnotíš těch 26 let od revoluce? Co nám ta léta dala, co naopak vzala?
Zprvu nadšení a víru v konečně šťastné zítřky. Pak přišla lehká deziluze a postupné rozčarování, zklamání. V prvotním nadšení jsme mnohokrát vylili s vaničkou i dítě a zahodili vše dobré a fungující, co nám i západní svět záviděl, a hrnuli jsme se někam, kde to nikdo dostatečně nezmapoval. Naivně jsme si mysleli, že svět na nás čeká s otevřenou náručí. Ale svět jen čekal na naše chyby a velice rychle a šikovně se vmanipuloval na místa a pozice, které jsme jim bláhově uvolnili. Této „hurá akce“ využilo pár zasvěcených, kteří se vyznali a měli rozhled, vymýšlely a upravovaly se nové zákony tak, aby se ve vědomých „dírách“ mohlo manipulovat s kapitálem podle jejich libosti. Místo abychom přejali už vyzkoušené a osvědčené zákony a procesy demokratického kapitalizmu vyspělých západních států a aplikovali je třeba i na ty naše stávající, objevovali jsme znovu a pěkně zvolna „Ameriku“ s mnohými „nemocemi“ naší mladé demokracie. Na vedoucí místa se dostali,....., byli loutkami „vyšších zájmů a mocí“, jak to už konečně bývá. A taky to podle toho dopadlo. ....., jak se zničilo učňovské školství, protože jsme najednou potřebovali moderní stát právníků a byznysmenů, abychom byli „in“, světoví. Jak jsme podlézali západním firmám neuvěřitelnými úlevami, hlavně daňovými, jen aby u nás zakotvily, bez mrknutí oka se jim prodalo rodinné stříbro na úkor všeho. A ony jen systematicky likvidovaly konkurenci. Tak bych mohl pokračovat dál; není však třeba, všichni to stejně víte. Na druhé straně je tu úžasná svoboda člověka, pokud ví, jak s ní zacházet, možnost cestování, studování i práce v zahraničí, vyjadřování se k záležitostem, které se nás bezprostředně týkají bez obav, že nás za to někdo zavře. Chybí mi však národní hrdost, kterou si bratři Slováci pečlivě chrání a posilují. Mrzí mě onen stálý malý český vlezdoprdelizmus, mnohdy bezhlavý a nepředložený.****
Václav Havel nastoupil jistě s mnoha dobrými úmysly řadového občana. Jenže jeho filosofické nazírání světa se diametrálně lišilo od skutečnosti, takže zůstala jen jeho fantazie a zbožná přání, které však zvolna mizely pod tlakem zvenčí. Stačí si připomenout jeho listopadové a prosincové projevy, vize a sliby, kterým dav na Václavském náměstí nadšeně naslouchal a chtěl věřit… Snažil se ukázat, že srdce Evropy není žádný zapadákov, jenže síla byznysu a direktivy nemilosrdného kapitalizmu ho přehlušily… *****
Například Václav Cílek varuje až před miliardou běženců. Prezident Zeman považuje vlnu migrantů za organizovanou. Jak se díváš na tu uprchlickou krizi, myslíš, že ji Evropa zvládne?
Už jsem se k tomu vyjadřoval, ale dovolte, abych to zopakoval. Nic není jen tak samo o sobě, všechno je zase dopředu naplánované, to mi nikdo nevymluví. Za vším vždycky něco nebo někdo stojí. ......Arogantní a agresivní vojenská politika USA provokuje celý svět a když se jim někdo vzepře (teď Rusko), je hned nepřítel číslo jedna. Přitom neměly žádný vážnější důvod, proto se musel vymyslet a vnutit ho všem, hlavně Evropské unii a NATO, viz například Ukrajina či všechny ty nesmyslné sankce proti Rusku. Ale nemusí se válčit jen zbraněmi, může se vést válka zevnitř – rozložit stabilitu Evropy po všech stránkách, srazit silnější euro, vnést chaos, nejistotu, rozvrat do všech jim „poslušných“ zemí třeba tím, že se sem z příkazu ze zámoří vpustí miliony muslimů, kteří jdou především za vidinou snadného života – slibované vysoké sociální dávky za nicnedělání a mít se dobře. Přitom všichni víme – a historie je toho stále živým důkazem – že křesťanství a islám jsou neslučitelné. Stále jasněji se rýsuje ono biblické – ty po mně kamenem, já po tobě chlebem. Stačí si ale spočítat, kolik je křesťanů a kolik muslimů. Nemusí být daleko doba, kdy budou bourat naše kostely.........................
Re: z rozhovoru k výročí 17.11. 2015!-Americký kapitál a touhu vládnout, to hledejme za uprchlickou krizí
(F. Růžička, 21. 11. 2015 16:35)
Pro - autor Z. Troška
Vážený autore, ke zmínce o bourání kostelů lze snad dodat jen to, že Vy jste s tím již začal sám-- viz kostel ve Dřítni a natočené Babovřesky. Zcela konkrétní akt výsměchu a znevážení křesťanství i proti místním věřícím občanům.
Záhada všedních dnů - do měsíce a do dne: 13.11.2015 Paříž! Technika nás nezachrání ?
(ladislav zelinka, 19. 11. 2015 16:06)
Technika nás nezachrání Publikováno 12.10.2015
Zamysleme se nad vývojem techniky, která se dostává do bodu, kdy nad námi začíná mít kontrolu a ukrajuje si stále větší díl z našeho světa a našich životů.
Je snadné se technikou obklopit a nehledě na svědomí bez omezení pokračovat v jejím vývoji, těžko ale bude, až se vymkne kontrole, se od ní osvobodit. Už nyní ovlivňuje to, co přes den děláme, s kým a jak hovoříme, čím se zabýváme, jak se pohybujeme; sleduje naše dění, myšlení, míří na naše oči, uši, inteligenci, i smysly, které nevnímáme. Technika pro nás vyrábí, necháme ji tvořit náš svět, zprostředkovává nám komunikaci; někteří žijí jen díky technice a umělým zařízením. Technika válčí – někdy za nás, někdy proti nám.
Nenechme tuto nezodpovědnost dojít až do situace, kdy budou nad našimi ulicemi hlídkovat policejní drony, které vás budou skenovat a každou podezřelou okolnost ihned nahlásí na ústředí; nejen cestou z a do práce – ano i do vašich oken a bytů nahlédnou, ujišťujíce se, že děláte to, co máte a nenarušujete pořádek. Pokud budou vybaveny prostředky kontroly, mohou být použity i k okamžitému zásahu na místě. Dálková kontrola a sledování jsou samozřejmou kažodenní realitou; technika obsažená v oděvu, bytovém vybavení, nebo přímo pod vaší kůží vám vždy připomene, kdo je tady pánem. Množství tajemných antén a vysílačů nad vašimi hlavami, po jejichž účelu vám nebude dovoleno pátrat, vám klidu nepřinese.
Nekonečné množství nejmodernějších léků z dílen farmacie vám dá jen falešnou iluzi jistoty – jednu potíž z nekonečného katalogu nových nemocí jen vymění za jinou.
Elektronika inteligentnější než vy vám dovolí provádět jen některé úkony, podle jejího úsudku o vaší svéprávnosti. Při odhalení podezřelé činnosti se stane vaším žalobcem i soudcem. Nezachrání vás vaše peníze ani výmluvnost – vaše DNA a mentální otisk o vás poví vyšetřovatelům vše, co budou chtít vědět. Vaši přátelé a příbuzní budou jen bezmocně přihlížet vašemu zatčení, když vás robotizovaná jednotka nakládá do černé opancéřované dodávky. Pokusit se o odpor proti vyzbrojenému kyborgovi nemá smysl. V případě hromadnějšího odporu vás nízkofrevenční zvuk donutí pokorně padnout na kolena…
Pokud má náš svět nějaké problémy, hledejme na ně léky, nemysleme si ale, že nás spasí technika a ještě více a více vyspělejší techniky. Ta se naopak může stát problémem číslo jedna, zejména v rukou nás, nezodpovědných lidí, kteří neumíme zvládat sami sebe, natož ještě sofistikovanou techniku a technologie, které teprve krátce máme vyvinuté a ještě ani neznáme všechny jejich účinky. Zde se ukazuje, že vývoj kupředu, dál a ještě dál, není vždy ten správný směr; určité zastavení se, uklidnění šíleného vývoje, revize a ujasnění si všech věcí a kam vedou, nebo dokonce stáhnutí se o kus zpět by byly více na místě. Jinak nás může čekat velice trpká budoucnost.
Via mala: Miloš Zeman - första direkta presidentval
(Wiki, 19. 11. 2015 12:42)
Miloš Zeman tjeckiskt uttal: [ˈmɪloʃ ˈzɛman] ( lyssna), född 28 september 1944 i Kolín, är Tjeckiens president sedan den 8 mars 2013. Han var partiledare för socialdemokraterna 1993–2001 och Tjeckiens premiärminister 1998–2002.
Som ekonomistudent gick Zeman in i Tjeckoslovakiens kommunistparti under Pragvåren 1968, men uteslöts snart efter att ha protesterat mot den sovjetiska inmarschen och ”normaliseringen”. I samband med sammetsrevolutionen 1989 stödde han den antikommunistiska rörelsen Medborgarforum. Han valdes in i det federala parlamentet 1990 och var talman i dess underhus, deputeradekammaren 1996–1998. Under hans ledning formades socialdemokraterna till landets ledande parti och 1998–2002 stod han i spetsen för en minoritetsregering.
På grund av oenighet inom socialdemokraterna misslyckades Zeman med att bli vald till president 2003 och istället valdes Václav Klaus. Efter detta blev Zeman allt mer kritisk till det socialdemokratiska partiet och 2007 lämnade han partiet efter en konflikt med dåvarande partiledaren Jiří Paroubek. År 2009 grundande han partiet Strana Práv Občanů – Zemanovci (Partiet för medborgerliga rättigheter) som dock inte erhöll några mandat i valet 2010.
2013 blev han landets president i dess första direkta presidentval, då han i andra omgången besegrade Karel Schwarzenberg.
Liv och verk Walter Serner
(wiki - Stockholm, 19. 11. 2015 12:34)
Walter Serner, född 15 januari 1889 i Karlsbad (nuvarande Karlovy Vary) i en böhmisk (numera tjeckisk) del av Österrike-Ungern, död 1942 i Theresienstadt, var en österrikisk författare och essäist.
Han doktorerade i juridik i Wien. Vid första världskrigets utbrott flydde han till Schweiz, där han anslöt sig till dadaisterna i Zürich. Han var aktiv dadaist i Zürich, Genève och Paris. Hans Handbok för svindlare (1920) räknas som en av de viktigaste dadatexterna. Serner bodde i olika delar av Europa, Italien, Spanien (Barcelona), Schweiz, Tjeckoslovakien. Han försörjde sig bland annat som författare till erotiska kriminalnoveller (varav en tilldrar sig på "hotell Göteborg" i Amsterdam). Hans pjäs Posada hade urpremiär i Berlin 1927. Det antogs länge att han försvunnit till Sovjetunionen vid tjugotalets slut, men senare forskning har visat att han gav ut böcker fram till 1933 då han förbjöds att verka som författare av det nyinrättade, nazistiska Reichskulturkammer. 1942 skickades han till koncentrationslägret Theresienstadt, där han dog samma år.
I Sverige bildades ett Walter Serner-sällskap av Anders Lidén, Olle Orrje, Torsten Ekbom, Claes Hylinger och Magnus Hedlund i början av 1970-talet. Dess uppgift var att samla mer information om Serners liv och verk. Sedan den tyska och franska Dada-forskningen gått om sällskapet förde det en undanskymd tillvaro och upplöstes i och med att Letzte Lockerung utkom i svensk översättning 2010.
Verk[redigera | redigera wikitext]
Letzte Lockerung: Manifest Dada (Hannover: Paul Steegemann, 1920) Online (International Dada Archive)
Letzte Lockerung. Ein Handbrevier für Hochstapler und solche die es werden wollen (en utvidgad utgåva, 1927) Handbok för svindlare, och sådana som vill bli det, övers. och efterord av Aris Fioretos, (Stockholm: Ersatz, 2010)
Zum blauen Affen: dreiunddreissig hahnebüchene Geschichten (Hannover: Paul Steegemann, 1921) Online (I.D.A.)
Posada oder Der Große Coup im Hotel Ritz. Ein Gauner-Stück in drei Akten (Wien: Dezember, 1926)
Zeman? Serner for President!(1)
(Petr Hlaváček, 19. 11. 2015 12:23)
Petr Hlaváček: Zeman? Serner for President!(1) 14. 10. 2013 14:08
Milé čtenářky, rozmilí čtenáři, tento blog není o prezidentu České republiky Miloši Zemanovi. Nejsem natolik umanutý, abych se neustále zaobíral touto postavou českého veřejného života.
Kdybych nebyl slušně vychovaný hoch staršího středního věku, četli byste tu teď ode mne, že pan prezident republiky je notorický alkoholik a tabakista bez vůle, polovzdělanec sršící „bonmoty“ a citáty jak v nějaké televizní soutěži, přičemž jejich deklarované autorství je odhadem z poloviny mylné. Poněvadž jsem věrný současnému bontonu, tato zlá slovíčka a jedovaté větičky ode mne neuslyšíte. Příjmení současného pana prezidenta zůstane toliko v titulku.
Vzhledem k tomu, že se však všeobecný politický, kulturní a ekonomický rozvoj naší drahé vlasti zrychlil natolik, že se tu už všechno děje jaksi „předčasně“ – jak vidno také na blížících se předčasných volbách, myslím, že bude veskrze rozumné, abychom se rychle začali připravovat i na předčasné volby prezidentské. Podle mého zcela privátního a zároveň i velmi kvalifikovaného odhadu se nová volba prezidenta České republiky uskuteční někdy na podzim roku 2014. Vysvětlení, proč se tak stane, ponechávám zatím stranou, přesto však o tomto faktu nelze vůbec pochybovat. Cvrlikají si o tom vrabci na střeše Pražského hradu.
Je tedy zcela legitimní, abychom se my, ostřílení a světaznalí intelektuálové, milovaní všemi vrstvami obyvatelstva (za všechna slova uznání a obdivu v diskusi předem vřele děkuji), vážně zabývali aktuální otázkou, jaký by měl být nový prezident této země. Jistěže by měl být především hodný, jako všichni naši dosavadní milovaní prezidenti. To ovšem, jak dobře víme, zdaleka nestačí.
Proto bych zde chtěl představit jednu výraznou osobnost, která by mohla být skutečně dobrým prezidentem našeho demokratického státu, případně symbolem kritérií, podle nichž bychom měli naši budoucí hlavu státu tentokrát vybírat. Jedinou nevýhodou mého kandidáta ovšem je, že již nějaký čas nežije. Jenže to bylo možné říci i o mnoha našich prezidentech v době dávné i nedávné. Nuže! Mým absolutním favoritem je Walter Serner.
((03.03.2010 Pocta Walteru Sernerovi z pera Ludvíka Kundery. - Ve starších antologiích a příručkách se pod jménem Walter Serner psávalo, že je to mysteriózní postava expresionismu a dadaismu, uváděl se rok narození 1889 a následovala pomlčka a otazník. Někdy takovéto poznámky končily sdělením, že „od roku 1922, kdy odjel do sovětského Ruska, je Serner nezvěstný“. Teprve v sedmdesátých či osmdesátých letech minulého století byl tento spisovatel, kritik, organizátor a hlavně mystifikátor „objeven“, a to především mladšími badateli, kteří musili zprvu hlavně odstraňovat a zpřesňovat zkomolené, chybné či zcela fiktivní životopisné údaje, rekonstruovat celý příběh pestrého pohnutého života, všechny ty fámy a legendy. Tak tedy: Walter (po první světové válce se psal Val) Eduard Seligmann se narodil v Karlových Varech, kde jeho otec byl vydavatelem novin Karlsbader Zeitung. Klopotná středoškolská studia zakončil v Karlových Varech, poté pilně střídal vysoké školy, od roku 1913 je doktorem práv. Roku 1915 se mu daří odsun do mírového Curychu, vydává tam jaksi úvodem časopis Sirius (celkem 8 čísel, 1915–1916). Pobývá často v Ženevě u malíře Christiana Schada, celoživotního přítele a po letech Sernerova „objevitele“, stává se členem curyšské dadabuňky, píše (1918) manifest Letzte Lockerung (Nejzazší uvolnění), připravuje jediné číslo časopisu Das Hirngeschwür (Mozkový nádor) a podílí se s Tristanem Tzarou a Ottou Flakem na vydání jiného časopisu o jediném čísle, jímž curyšské dada vlastně končí: Der Zeltweg. Je uváděn jako režisér pozdního curyšského dadavečeru. V prosinci 1919 pořádá v Ženevě „první světový kongres dadaistů“, záležitost silně fantaskní.))
Serner for President!(2)
(Ludvík Kundera, Petr Hlaváček, 19. 11. 2015 12:22)
Petr Hlaváček: Zeman? Serner for President!(2)
Petr Hlaváček: Zeman? Serner for President!(2)
Serner – mysteriózní osobnost evropského literárního světa první poloviny 20. století. Pro někoho mezinárodní hochštapler, pro jiné geniální intelektuál, který předběhl svou dobu. „Vůbec nikdo netušil, z čeho vlastně žil.“ Tak zní hned první věta „erotického“ románu Tygřice, který tento světoznámý a v českých zemích poněkud opomíjený literární nonkonformista publikoval v roce 1925. Vrací se v něm k velkému tématu vztahu muže a ženy, zde na příkladu kavárenského pobudy a luxusní pařížské prostitutky. Sernerova pověstná vitalita se napájela nejen ze středoevropské kultury, ale přímo z Čech, odkud pocházel. Narodil se 15. ledna 1889 v Karlových Varech jako český Žid německého jazyka. Roku 1908 propadl u maturitní zkoušky na karlovarském gymnáziu a v následujícím roce úspěšně složil reparát na gymnaziálním ústavu v sousední Kadani. Po maturitě studoval práva na Vídeňské univerzitě a konvertoval ke katolictví.
V roce 1912 přesídlil do Berlína, publikoval v avantgardním časopise Die Aktion, právnická studia zakončil na univerzitě v Greifswaldu. Svou disertaci pojal spíše jako svéráznou literární rozpravu … zahajuje Serner v Ženevě 1. světový dadaistický kongres a zároveň mu vychází sbírka povídek U Modré opice (viz stejnojmenná povídka tohoto souboru, která je trefnou analýzou současné české, evropské i globální krize!).
Jako československý občan putuje Evropou se svými dadaistickými druhy, v roce 1920 se v Paříži setkal s André Bretonem. Neustále těkal mezi Německem, Československem, Rakouskem, Švýcarskem, Itálií a Francií. Literárními a nakladatelskými oponenty byl křivě napadán jako „mezinárodní hochštapler“ a spolumajitel evropské sítě nevěstinců. V roce 1927 se v berlínském Theater am Zoo konala premiéra jeho avantgardní hry Posada oder der große Coup im Hotel Ritz, která skončila skandálem a již nikdy nebyla reprízována. Nástup Hitlera k moci znamenal konec snu o demokratickém Německu a Berlíně jakožto evropské kulturní metropoli. Sám Hitler byl přesvědčen o Sernerově škodlivosti pro „zdravou“ německou kulturu. Jeho dílo se okamžitě ocitlo na seznamu zakázaných knih, bylo konfiskováno nacionálně-socialistickými cenzory a páleno.
((V říjnu 1920 přijíždí do Paříže, seznamuje se s tamějšími dadaisty a je záhy vpleten (anebo: sám se vplete) do všemožných nedorozumění, afér a skandálů, které mu vynesou cejch „velikášského výtržníka“. Píše s Arpem společné básně, předzvěst surrealistických pokusů. Hans Arp ho později charakterizuje jako „dobrodružnou postavu, autora detektivek, mondénního tanečníka, kožního specialistu a lupiče-džentlmena“. Po pařížské éře, rozkmotřen s Tzarou a jinými, je trvale na nepřehledných cestách Evropou: má československý pas! Pokouší se o drama, hlavně však píše a vydává kriminální povídky, které jsou pozoruhodné zvláště jazykově. Serner dokonale zvládá jazyk podsvětí, zná nářečí a podřečí. Od roku 1929 se častěji objevuje v Praze a v Karlových Varech. Německu se s nástupem nacismu vyhýbá. V roce 1933 jsou tam úředně zabaveny čtyři jeho knihy jako „braková literatura ohrožující veřejnou mravnost“. V roce 1935 už veškeré jeho knihy figurují na pověstném seznamu „škodlivé literatury“. Roku 1938 se žení, manželé bydlí v Praze a shánějí papíry pro „vystěhování do Šanghaje“. K tomu však nedochází, je to jen nacistický trik. 10. 8. 1942 následuje deportace manželů s židovským transportem do Terezína. 20. 8. 1942 další deportace do likvidačního tábora poblíž Rigy. autor: Ludvík Kundera))
Zeman? Serner for President!(3)
(Petr Hlaváček, 19. 11. 2015 12:17)
Petr Hlaváček: Zeman? Serner for President!(3)
Od roku 1938 byl Serner ženatý s pohlednou Berlíňankou Dorotheou Herz, s níž se přestěhoval do Prahy. Manželé bydleli v Revoluční 30, poté na adrese V Kolkovně 5 na Starém Městě. Po německé okupaci zbytku Československa marně usilovali o vystěhování do Šanghaje. Dne 10. srpna 1942 byli odvezeni do terezínského ghetta a odtud transportem na východ. Teprve před několika lety bylo zjištěno, že byl Serner transportován do Rigy, kde byl zavražděn a pohřben v masovém hrobě.
Osobnost a dílo geniálního literárního experimentátora a provokatéra, též pilného kavárenského povaleče, se pomalu a jistě vrací do české kulturní paměti, z níž bylo ve druhé polovině 20. století programově vytěsňováno. Sernerův duch žije!
Walter Serner by byl jistě důstojným představitelem naší republiky. Proto budu v předčasných prezidentských volbách na podzim roku 2014 volit slušného prezidenta – Waltera Sernera.
Další informace ke kandidatuře našeho sernerovského kandidáta naleznete zde:
www.pwf.cz/rubriky/dalsi-projekty/cena-waltera-sernera/
www.literarky.cz/kultura/literatura/15992-provokater-walter-serner-opt-na-scen
www.cs.wikipedia.org/wiki/Walter_Serner Walter Serner (15. ledna 1889, Karlovy Vary – srpen 1942) český, německy píšící, spisovatel, kritik, organizátor, dobrodruh, spoluzakladatel hnutí Dada.
Narodil se roku 1889 v Karlových Varech jako Walter Eduard Seligmann v zámožné židovské rodině. Otec spolu se svým bratrem vlastnili místní německé noviny Karlsbader Zeitung. Středoškolská studia prožíval v Karlových Varech, maturoval na Gymnáziu v Kadani. Poté vystřídal několik vysokých škol, roku 1913 se stal doktorem práv. V roce 1915 se přesunul do Curychu, zde spolupracoval s časopisem Mistral. Spřátelil se s malířem Christianem Schadem, společně vydávali měsíčník Sirius (v letech 1915-1916 vyšlo celkem 8 čísel). Koncem roku 1917 se dostal do okruhu curyšských dadaistů, v roce 1918 napsal manifest Letzte Lockerung (Nejzazší uvolnění), připravil jediné číslo časopisu Das Hirngeschwür (Mozkový nádor) a podílel se s Tristanem Tzarou a Ottou Flakem na vydání jiného časopisu o jediném čísle: Der Zeltweg. Je uváděn jako režisér pozdního curyšského dadavečeru. V prosinci 1919 pořádal v Ženevě „první světový kongres dadaistů“.
V říjnu 1920 přijel do Paříže a seznámil se s tamějšími dadaisty. Společně s Hansem Arpem psal básně, předzvěst surrealistických pokusů. Arp ho později charakterizoval jako „dobrodružnou postavu, autora detektivek, mondénního tanečníka, kožního specialistu a lupiče-džentlmena“. Po odchodu z Paříže, rozkmotřen s Tzarou a jinými, je trvale na nepřehledných cestách Evropou. Pokoušel se o drama, hlavně však psal a vydával kriminální povídky, které byly pozoruhodné zvláště jazykově. Od roku 1929 se častěji objevoval v Praze a v Karlových Varech. Německu se s nástupem nacismu vyhýbal. V roce 1933 tam byly úředně zabaveny čtyři jeho knihy jako „braková literatura ohrožující veřejnou mravnost“. V roce 1935 už veškeré jeho knihy figurovaly na pověstném seznamu „zvrhlé literatury“. Roku 1938 se oženil, manželé bydleli v Praze a sháněli dokumenty pro „vystěhování do Šanghaje“. K tomu však nedošlo. 10. srpna 1942 následovala deportace do Terezína, dne 20. srpna 1942 byl dále deportován neznámo kam (snad do běloruského Minsku) a jeho stopa mizí.
K čertu s politiky!(1)
(Petr Hlaváček, 19. 11. 2015 11:56)
K čertu s politiky!(1)
Petr Hlaváček 21. 10. 2015 22:45
Českou kotlinou, moravskými úvaly a slezskými hvozdy obchází děsuplné strašidlo. A není to ani hrozivý (u nás ostatně neviditelný) imigrant, ba ani příslušník obávané a velmi nebezpečné pražské lumpenkavárny. Vskutku jde o bytost mnohem strašlivější, která se navíc vyskytuje v celých tlupách. Situace je již značně kritická. Inu, posuďte sami, jak o ní v poslední době informují i tzv. nemainstreamová média.
„Jeho památku uctili politici i obyčejní lidé.“ (ČT24, 18. 12. 2013)
„Politici blahopřáli olympionikům“. (ČT24, 26. 3. 2014)
„Chce kontroly co nejpřísnější, politici váhají.“ (ČT24, 17. 5. 2014)
„Kdy politici chybují a kdy kradou?“ (ČT24, 24. 9. 2014)
„Na komisi k D47 se politici shodnou.“ (ČT24, 25. 9. 2014)
„Politici slibují voličům nemožné.“ (Aktuálně.cz, 9. 10. 2014)
„Politici se bojí.“ (Aktuálně.cz – DVTV, 14. 7. 2015)
„Politici kritizují Rathovo vykrucování.“ (ČT24, 23. 7. 2015)
„Politici v městských firmách?“ (lidovky.cz, 13. 9. 2015)
„Někteří politici mají obavy mluvit věcně a otevřeně.“ (ČRo Radiožurnál, 22. 9. 2015)
„Vinu za zrušení přechodů hodili politici na úředníky.“ (idnes.cz, 8. 10. 2015)
„Zbraně mají i politici.“ (idnes.cz, 18. 10. 2015)
„Jsou ostatní média horší, jdou … politikům málo na ruku?“ (ČRo, H. Králové, 19. 10. 2015)
„Analyzovala zákony, které politici projednávali v Parlamentu.“ (Web ČRo, 20. 10. 2015)
„Historici a někteří politici s premiérem nesouhlasí.“ (lidovky.cz, 21. 10. 2015)
„Politici se o něj ještě chvíli budou tahat.“ (ihned.cz, 21. 10. 2015)
Ano – politici! Ta nenáviděná strašidelná banda i vzývaná kohorta mesiášů. Přiznám se, že mi tento druh novinářské zkratky již poněkud leze krkem a chce se mi zařvat: k čertu s politiky! Všechny ty řeči, jak „politici“ … blahopřáli, nesouhlasí, projednávali, kritizují, bojí se, slibují, shodnou se či váhají … jsou možná banální, ve skutečnosti však svědčí nejenom o jisté žurnalistické povrchnosti. Jsou výrazným symptomem bezradnosti Čechů a Češek jakožto politického (odpovědného) národa. Místo strašidelné skrumáže „politiků“ jsou totiž aktéry v oněch médii popisovaných kauzách konkrétní ministři, poslanci, senátoři, krajští i komunální zastupitelé, hejtmani, primátoři, starostové… To oni nesou odpovědnost za své konkrétní činy, stejně jako pekař za svoje housky, architekt za svůj most, toaletářka za čistotu svých pissoirů, prezident za svou suitu, jíž se na Hradě obklopuje, a herec za svou roli na jevišti.
K čertu s politiky! (2) - Ať žijí občané! (?????????????????????)
(Petr Hlaváček, 19. 11. 2015 11:55)
K čertu s politiky!(2)
Emblematické „oni“ z komunistických časů bylo nahrazeno stejně anonymním a pohrdavým výrazem „politici“ – ti mohou za všechno. „My“, zkrátka „obyčejní lidé“, jsme jen oběti vláčené dějinami a jinými nepochopitelnými okolnostmi. Shrnuto: údajná existence strašidelné grupy „politiků“ funguje, často bohužel i „díky“ povrchnosti veřejnoprávních médií (ovšem zaplať Pánbůh za ně!), jako skvělá výmluva pro „obyčejného člověka“. A je jedno, jestli patří k té polovině českého politického národa, která kašle na všechny volby a obecně i věci veřejné, nebo k té druhé polovině, z níž velká část volí „za koblihu“ nebo jiné „politické“ zboží podezřele omamného charakteru.
K čertu s politiky! A co dál? Politické vzdělávání, holenkové! Na prvním místě v rodinách a ve školách; dospěláci domácím samostudiem. Že by zase něco jako komunistická „občanka“ se soudružkou učitelkou? Právě naopak, a sice podobně, jak je to běžné třeba v Německu, Finsku nebo Kanadě. Nikoliv ideologická kaše, nýbrž praktická znalost toho, kterak naše republikánská demokracie funguje. Nadávat na „politiky“? Nikoliv! Na prezidenta, ministra zahraničních věcí, svého senátora a starostu. Už zase nám Brusel káže? Ne, to jen ministryně pro místní rozvoj špatně připravila zákon a teď to shazuje na „proradný“ Brusel? Vláda ignoruje živnostníky? Ne, to senátoři vrátili do Poslanecké sněmovny ten důležitý zákon. Prezident nás svou zahraniční politikou táhne na Východ? Bohužel! Ale to vláda, která je dle ústavy odpovědná za zahraniční politiku, mu toleruje jeho podivné angažmá, schvaluje a vlastně i financuje jeho zahraniční cesty. Starosta zase neopravil chodník před vaším domem? Zeptejte se svých zastupitelů, proč tuto investiční akci vyjmuli z plánovaného rozpočtu.
Chápu, že pro mnohé to může být mrzutým zjištěním, ale v demokracii, v tomto složitém a těžkopádném systému, v němž se problémy primárně neřeší kalašnikovem nebo pěstním soubojem, nýbrž debatou, hádkou, diskusí, nudným i třeskutým hledáním konsensu a následně triviálním hlasováním, přísluší úloha „politiků“ stejnou měrou všem občanům a občankám. Pateticky (a polopaticky) řečeno: i když nás to může štvát, vůbec nás to nebaví a rádi bychom se věnovali jen své práci a rodině, tak správa věcí veřejných je na nás všech. Politik = plnoprávný a odpovědný občan, který bere vážně fakt, že svět nekončí za plotem jeho zahrádky nebo dveřmi paneláku. A je úplně jedno, jestli o své politické (a morální!) odpovědnosti k českému státu přemítá v kavárně, hospodě či vinárně někde v Praze, Brně, Kadani nebo Havířově-Bludovicích.
První krok? Seznámit se s tím, jaký je vlastně politický systém České republiky a tudíž se naučit nadávat na ty správné „politiky“; a občas i sám na sebe. K čertu s politiky! Ať žijí občané! :-)
Petr Hlaváček
Studenti svolávají na Albertov Skutečnou oslavu 17. listopadu
( Svobodné fórum - OF, 19. 11. 2015 11:44)
Svobodné fórum Datum: 18.11.2015
Studenti svolávají na Albertov Skutečnou oslavu 17. listopadu - Proč?:
Studenti i jejich učitelé letos v listopadu ztratili na Albertově svobodu, píše v prohlášení děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Bohuslav Gaš. Reagoval tak na skutečnost, že policie v úterý nepustila studenty k pamětní desce kvůli chystané akci Bloku proti islámu za účasti prezidenta Miloše Zemana.
Studenti svolávají na Albertov Skutečnou oslavu 17. listopadu
Studenti si chtěli Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva tradičně připomenout u studentské pamětní desky. Krátce před polednem k ní ale nebyli vpuštěni, protože o několik hodin později měl na místo dorazit prezident Zeman, který zde pak vystoupil společně na jednom pódiu s aktivisty hnutí Blok proti islámu. Policie byla ochotna do střeženého prostoru vpustit jen několik z nich, to ale studenti odmítli.
Podle děkana Přírodovědecké fakulty, která sídlí na Albertově, bylo se studenty „zacházeno jako s vetřelci“. „Argument, že to bylo z bezpečnostních důvodů kvůli účasti pana prezidenta na akci pořádané jeho příznivci, je neospravedlnitelný, protože pan prezident měl přijet na Albertov až za tři hodiny a celý dvacetimetrový prostor byl prošpikován policií a členy ochranky,“ píše Gaš.
Ať žije Zeman, trouba národa! (1)-Děkujeme, pane prezidente!
(Petr Hlaváček , 19. 11. 2015 11:40)
Ať žije Zeman, trouba národa! Petr Hlaváček 17. 11. 2015 22:26
V úterý 17. listopadu 2015 došlo na pražském Albertově k pozoruhodnému přírodnímu úkazu, který bude mít jistě i své závažné politické důsledky. Prezident republiky Miloš Zeman zde totiž rasantně odmítl být hlasem médií a s plnou vážností a za frenetického aplausu davů se prohlásil za troubu. Jedině trouba totiž představuje klíčový politický fenomén, který může Českou republiku v těchto těžkých časech spasit. Po „prezidentu osvoboditeli“ (TGM), „prezidentu budovateli“ (E. Beneš) a „prvním dělnickém prezidentu“ (K. Gottwald) si Miloš Zeman přisoudil sám sobě nesnadnou úlohu trouby a do dějin tak podle všeho vstoupí pod čestným jménem „prezident – trouba národa“.
Co se tedy na Albertově vlastně stalo? Pominu marginálie a zaměřím se pouze na zásadní osudové poselství této historické události. Dle vlastních slov se pan prezident republiky vydal na pražský Albertov, aby si zde „v klidu a míru“ připomenul odkaz „obou 17. listopadů“, a sice na velkolepé akci pod názvem „Demonstrace na podporu názorů prezidenta republiky na imigraci a islám“. Oficiálními organizátory byly iniciativa Blok proti islámu a nikým nezvolenými pravdoláskaři soustavně napadaná parlamentní strana momentálně vystupující pod názvem Úsvit – národní koalice. Tribuna byla ozdobena obřím plakátem s fotografií milovaného vůdce národa s nápisem „Ať žije Zeman!“, heslem, které se v průběhu této zvláštní paraliturgické veselice ozvalo ještě nesčetněkrát.
Čí je tedy pan prezident republiky „trouba“, kdo je jeho „národem“? Samozřejmě to není žádná „rádoby elita“, jak zaznělo v moudrém prezidentském povídání. Ta skutečná elita s ním totiž byla přímo na tribuně. Její polovinu tvořila prezidentská suita, kromě ochranky tudíž všem dobře známý úspěšný akademik a šéf prezidentského protokolu Jindřich Forejt, profesionální státní úředník a prezidentský kancléř Vratislav Mynář, dynamický podnikatel a neúnavný prezidentův ekonomický poradce Martin Lukoil Nejedlý, poněkud stranou stál i přední český novinář, historik a esejista Jiří Ovčáček, prezidentův mluvčí vzorně plnící nelehkou úlohu jeho trouby ve vztahu k veřejnosti.
Druhá polovina osazenstva tribuny se sestávala z předních představitelů našeho politického a veřejného života, jak se také slušelo u příležitosti důstojných oslav státního svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Přímo za Milošem Zemanem stál občanský aktivista Martin Konvička z Bloku proti islámu, jinak docent entomologie a hlavní organizátor celé akce. V dosahu byl též druhý hlavní organizátor, totiž poslanec, zpěvák a pilot Martin Černoch z Úsvitu, který se tak díky prezidentově podpoře jistě stane jedním z motorů obrody křehké české demokracie. Nechyběl ani pan senátor Jan Veleba, specialista na zemědělství a zahraniční politiku, aktuálně předseda Strany práv občanů, uskupení s klíčovou úlohou v obnově a vůbec záchraně naší demokracie. Opravdu, ale opravdu tu nebyli žádní „sluhové Západu“, proti nimž pan Veleba hřímal 17. 11. 2014 na pražském Klárově. Naopak tu byl známý bojovník za lidská a národní práva pan senátor Jaroslav Doubrava, bývalý komunista a dnes člen další významné parlamentní strany vyskytující se ve veřejném prostoru pod krycím názvem Severočeši.cz, jinak též milovník krymského sektu a znalec Luhanské lidové republiky.
Ať žije Zeman, trouba národa! (2)
(Petr Hlaváček, 19. 11. 2015 11:39)
Národ, hodný masarykovských demokratických tradic a churchillovské odvahy, hodnot tolik vzývaných panem prezidentem republiky, tu představoval poklidný dav s českými vlajkami a prapory s tradičními piktogramy odmítajícími islámskou architekturu a s organizovaně rozdávanými mávátky nesoucími heslo „Ať žije Zeman!“ – nemohu vyloučit, že je nechala vyrobit a distribuovat americká ambasáda, aby ideově zmátla naši bdělou veřejnost. Pan prezident, přesvědčený stoupenec vojenských angažmá NATO, obdivovatel válečných dronů, eurofederalista a aktivní propagátor našich atlantických i transsibiřských vazeb, se ve svých chválách rozplýval nad srocením, v němž se pohybovali jedinci jasně sdílející tyto hodnoty. Někdo měl na rukávu přátelské „I love Russia“, jiný v ruce vtipný transparent s přeškrtnutými zkratkami odsouzenými k zapomenutí: USA, NATO, EU. Dojemní byli též kultivovaní lidé se zelenými kartami, na nichž se skvěl portrét milovaného vůdce, pana prezidenta republiky.
Přímo nezúčastněný pozorovatel hledící na toto grandiózní divadlo z oken okolních univerzitních budov (případně z gauče u televizoru) se nemohl ubránit dojmu, že je účasten zázraku. Jakoby se tu z prostého utlačeného lidu (či přesněji bezprávné lůzy) rodil nový národ, ti jediní správní Čechové a Češky. Však také byla celá tato atrakce střežena Policií České republiky, která prováděla pečlivou selekci a neomylně určovala, kdo na seanci znovuzrození národa může a kdo je z této posvátné komunity vyloučen. Pochybní studenti s vizáží kavárenských povalečů, sluníčkáři, ekoteroristé, eurohujeři a podobná svoloč samozřejmě neměli k mystériu na Albertově přístup. Naopak v hojném počtu byli i s vkusnými transparenty vpuštěni budoucí hrdinové z organizace Českoslovenští vojáci v záloze, která se chystá k boji proti NATO po boku ostatních slovanských národů a jejichž velitel nedávno veřejně slíbil národu v ČT, že zatočí s českou pseudodemokracií a vyčistí třeba i Strakovu akademii.
Obklopen elitou na tribuně a postaven čelem k rodícímu se novému národu hřímal pan prezident republiky státnicky a neohroženě proti celému světu: „Tento národ si zaslouží, aby si vládnul sám. A aby mu nikdo, opakuji nikdo, z vnějšku nediktoval, co má a co nemá dělat.“ Pan prezident též starostlivě varoval před zlem mediálních manipulací. Inu, není se čemu divit po jeho zkušenostech s „novináři“, proradnou Českou televizí a prudérním Českým rozhlasem. Ještě že může pan prezident hovořit na rádiu Frekvence 1, dávat rozhovory deníku Blesk a všem kvalitním a zcela nezávislým médiím.
Ostatně, o jeho dnešním průlomovém projevu již promptně informovala světová média jako ruský Sputnik, citující i ona klíčová slova o plastelíně a těstu: „My nejsme těsto, my nejsme plastelína, my všichni, kteří jsme se tady sešli, se snažíme myslet samostatně.“ Následoval další potlesk, který krátce narušil jakýsi mladý zoufalec s červenou kartou. Bdělí občané nového národa jej však rychle pacifikovali, čemuž se triumfálně uchechtnul i ctěný pan kancléř Mynář, jak zaznamenala ČT24.
Petr Hlaváček 17. 11. 2015
Ať žije Zeman, trouba národa! (3)
(Petr Hlaváček, 19. 11. 2015 11:37)
Petr Hlaváček 17. 11. 2015 -
Abych nezapomněl! Pan prezident se též citlivě vyjádřil i k současné migrační krizi, kolem níž dle jeho slov probíhá „mediální masáž“. Národ před tribunou vyzval s vážnou tváří opravdového státníka k toleranci a respektování opačných názorů. Nikdo totiž nesmí být označován nálepkami a nadávkami jako „extrémisté, xenofobové, islamofobové, rasisté nebo fašisté.“ To je přece jasné, pane prezidente, vždyť je to opravdu ošklivé častovat všelijaké dobrosrdečné extrémisty, xenofoby, islamofoby, rasisty nebo fašisty tak zlými slovíčky. No, fuj! A hned poté pan prezident odhalil další nečekaný odstín svého politického étosu, který neodmyslitelně patří k jeho laskavé osobnosti: „Nálepka či nadávka není argument a prokazuje pouze myšlenkovou nedostatečnost těch, kdo ji vyslovují.“ To si zapište, Ovčáčku, a dejte už pokoj s tou „pražskou kavárnou“, jasné?
Takřka orgiastické vzrušení a největší aplaus vzbudil pan prezident v oné nové národní pospolitosti rodící se na Albertově, jakmile zasvěceně zabrousil do oboru psychologie a historie: „Stejně tak argumentem není řev. Právě řev je projevem fašistů, právě řev je projevem stáda, které se zde sešlo minulý rok.“ Já to tušil, pane prezidente! Pan Ovčáček měl pravdu, ona se nám ta „pražská kavárna“ skutečně fašizuje!
Zazněla ještě celá řada nesmrtelných výroků o „evropských hodnotách“, dále o „kultuře vrahů a náboženské nenávisti“, pan prezident též nepřiznaně citoval neúnavného občanského aktivistu Martina Konvičku, když ony nebezpečné migranty ohodnotil jako „mladé, dobře živené muže“. V závěru pak zazněl i onen svrchu zmíněný prezidentův politický coming out: „Hlas prezidenta republiky má být hlasem národa, nikoli médií. Nikoli jejich mediální troubou.“ K tomu jen dodávám: ano, přímo zvolený prezident musí být troubou, totiž nic jiného než troubou národa. A tento národ musí také vzorně reprezentovat, povzbuzovat a sjednocovat.
Takřka mi vstoupily slzy do očí, když se pan prezident republiky na Albertově loučil nadějnými slovy: „Setkám se s vámi opět příští rok.“ V nastalém jásotu „Ať žije Zeman!“ jsem ovšem poněkud znejistěl a vyděsil se. Chce snad pan prezident na celý jeden rok odejet z naší republiky? Nebude se už setkávat na náměstích a návsích s obyčejnými občany? Naštěstí mi hned došlo, jak to náš národní vůdce, přítel mnoha světových státníků, vlastně myslel. Příští rok zase na Albertově, a to i s pány Konvičkou, Černochem, Velebou, Doubravou a jistě i Forejtem, Ovčáčkem, Mynářem, Nejedlým …
Spadl mi kámen ze srdce! A když pak na tribuně začal pan Černoch z Úsvitu zpívat naši hymnu Kde domov můj a po jeho levici stanuli (patrně podle důležitosti) i zpívající pan Konvička a pan prezident Zeman, nemohl jsem již skrývat své dojetí. A v hlavě mi neodbytně zněl moudrý výrok prezidenta republiky z jeho projevu u příležitosti letošních oslav 28. října: „Klaunů, jó, klaunů, máme málo, ale šašků máme hodně!“
Děkujeme, pane prezidente! Ať žije Zeman, trouba národa!
Petr Hlaváček 17. 11. 2015
Vyjádření děkana a studentů k 17. listopadu 2015-Albertov patří studentům
(Bohuslav Gaš, děkan PF Univerzity Karlovy, 19. 11. 2015 11:26)
Vyjádření děkana a studentů k 17. listopadu 2015
Mezinárodní den studentstva je v Česku pravidelně připomínán studenty na Albertově, který byl svědkem snahy jejich dřívějších kolegů udržet či obnovit svobodu v naší zemi. Letošní ročník byl poznamenán plánovanou demonstrací na podporu prezidenta republiky. Studentům bylo zabráněno v položení květin a zapálení svíčky u pamětní desky roku 1989.
Albertov patří studentům
Byl počátek 20. století, kdy František Josef I. vložil nemalé finance do výstavby univerzitního kampusu na Albertově a neváhal se tam přijít podívat, když budovy byly dokončeny. Budovy kampusu tam pak nestály nadarmo, byly naplněny vysokoškolskými studenty a jejich učiteli, kteří jim předávali základy medicíny a přírodních věd. A nebyli to jen tak lecjací učitelé a studenti, Albertov vychoval řadu vynikajících lékařů a přírodovědců. Například nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského. Dodnes Albertov žije vysokoškolským ruchem a během každého dne v něm studují a pracují tisíce studentů a učitelů. A na Albertově se budou stavět další budovy pro špičkový výzkum a výuku v biomedicíně a přírodních vědách. V disciplínách, které budou zachraňovat lidské životy.
Byli a jsou to vysokoškolští studenti, kteří jsou nejcitlivějšími indikátory nespravedlnosti a bezpráví ve společnosti. A právě Albertov byl takovým místem, kde studenti neváhali proti nespravedlnosti a bezpráví v osudových okamžicích našeho státu nasadit své zdraví a i své životy.
Když si ovšem letos studenti chtěli připomenout své zastřelené a zbité spolužáky a učitele, bylo vše jinak. Albertov byl zaplněn lidmi, kteří v naprosté většině neměli s albertovským životem nic společného a projevovali názory, které se s názory studentů v naprosté většině neshodují. Se studenty bylo zacházeno jako s vetřelci a skupinka asi dvaceti studentů nesměla přejít dvacetimetrovou vzdálenost k pamětní desce s nápisem „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď“. K pamětní desce s heslem, se kterým se jim 17. listopadu 1989 podařilo nastartovat listopadovou revoluci. Argument, že to bylo z bezpečnostních důvodů kvůli účasti pana prezidenta na akci pořádané jeho příznivci, je neospravedlnitelný, protože pan prezident měl přijet na Albertov až za tři hodiny a celý dvacetimetrový prostor byl prošpikován policií a členy ochranky.
Studenti i jejich učitelé letos v listopadu ztratili na Albertově svobodu. To se v příštím roce nesmí stát.
Bohuslav Gaš
děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
Studentská komora Akademického senátu Přírodovědecké fakulty UK-Vyjádření studentů k 17. 11. 2015 na Albertově
(Jan Kříž, Přírodovědecká fakulta UK, 19. 11. 2015 11:23)
Vyjádření studentů k 17. 11. 2015 na Albertově
My, zástupci studentů, jsme zklamaní a smutní z toho, že dnes, v Mezinárodní den studentstva, nebylo umožněno řadě zájemců vyjádřit úctu předchozím generacím našich kolegů, kteří se zasadili o svobodu této země v listopadu 1989.
Před polednem se skupina studentů pokusila položit květiny a zapálit svíčky u pamětní desky na Albertově. Většině však nebylo policejní ochrankou povoleno se na toto místo dostat. Jsme si vědomi, že bezpečnostní opatření jsou v dnešní době nevyhnutelná. Šlo by možná pochopit, kdyby byl prostor zcela uzavřen po celou dobu návštěvy hostů vyžadujících speciální ochranu. Upozorňujeme však, že nedlouho poté, co bylo studentům zabráněno ve vstupu k památníku, se prostor otevřel pro skupinky příznivců pana prezidenta.
Zdůrazňujeme, že jako studenti jsme v uplynulých dnech opakovaně vybízeli k respektování práva, ke klidné diskusi založené na ověřených faktech a jednoznačně jsme odsoudili zneužití míst spjatých s bojem studentů za svobodu k jakýmkoli partikulárním politickým zájmům.
Vyzýváme všechny představitele veřejné moci, aby pamatovali boje studentů za svobodu a zasadili se o to, aby uctění památky nebylo v budoucnosti nijak omezováno ani využíváno k sebepropagaci zájmových skupin, jako se tomu dělo dnes, 17. 11. 2015, na Albertově.
Studenti Přírodovědecké fakulty
jménem studentů Jan Kříž,
Studentská komora Akademického senátu Přírodovědecké fakulty UK
Vyjádření děkana a studentů k 17. listopadu 2015
(veřejnost: děkan a studenti, 19. 11. 2015 11:20)
Mezinárodní den studentstva je v Česku pravidelně připomínán studenty na Albertově, který byl svědkem snahy jejich dřívějších kolegů udržet či obnovit svobodu v naší zemi. Letošní ročník byl poznamenán plánovanou demonstrací na podporu prezidenta republiky. Studentům bylo zabráněno v položení květin a zapálení svíčky u pamětní desky roku 1989.
“More Paris Puzzles” Další pařížské záhady Publikováno 19.11.2015
(Paul Craig Roberts, 24. 11. 2015 10:30)