Svobodné noviny na internetu

V závěru letošní „okurkové sezóny“ nabízím čtenářům SN pár ukázek z dobového tisku z regionu, který v následujících desetiletích zaznamenal velký sociální, ekonomický i technický rozmach. Také tady si zdejší obyvatelstvo uvědomovalo, že s počátky industrializace do té doby zaostalého Valašska, Lašska a Kravařska musí nutně začít i éra politického uvědomování zdejšího lidu. Již nikoli náboženské tmářství, jemuž se dařilo zejména v okrajových regionech podél hranic se Slovenskem, ale plnokrevný, žádnými předsudky nesvázaný politický život je nutnou podmínkou pro svobodný a demokratický rozvoj naší vlasti.

S odstupem více než 130 let si můžeme dostatečně naléhavě uvědomit, jak dlouhou cestu za uhájením svobody a demokracie máme za sebou. Byl-li politický boj mezi formujícími se stranami na přelomu 19. a 20. století krutým a nesmiřitelným zápasem, často na život a na smrt (v té době se ještě umíralo hlady, ale hlavně na podvýživu a tuberkulózu), představuje dnešní politická „přetahovaná“ na půdě obou komor parlamentu „jen“ neškodné politické divadlo pro nezúčastněné. Některá emocionální vystoupení jistých politiků a političek bývají většinou pouze „naoko“: vždyť volení zástupci lidu se dobře znají, někteří si tykají či dokonce chodí spolu na pivo.

Inu, pryč jsou časy nesmiřitelného, antagonistického třídního boje, jaký známe z doby před rokem 1914, ale i z období První republiky. Politické strany mezitím zpohodlněly a cestou dějinami poztrácely většinu svých ideálů (stačí se podívat na SOCDEM nebo KDU-ČSL), s nimiž kdysi dávno vstupovaly na politické kolbiště. Mezi našimi politiky bychom dnes stěží hledali někoho podobného, jako byli F. Palacký, F. L. Rieger, ale i K. Kramář, A. Rašín, F. Soukup, J. V. Klofáč, J. Stříbrný či B. Šmeral, K. Kreibich nebo F. Plamínková. O osobnostech formátu T. G. Masaryka, E. Beneše, případně P. Zenkla nebo M. Horákové si můžeme jen nechat zdát. Rovněž „ikona“ naší polistopadové politiky, V. Havel, se k těmto originálním postavám blížil velice vzdáleně.

Ano, žijeme ve zvláštní, zmatené době. Domníváme se, že máme již všechno vybojováno a o nic zásadního nemusíme usilovat. Pak přijde válka na Ukrajině a všechno je rázem hlavou vzhůru. Co platilo včera, to již neplatí. Zkušených politiků, kteří by nám mohli ukazovat směr, jímž se máme vydat, se nám jaksi nedostává. Buď všichni zemřeli, nebo se k těm dnešním mocipánům otočili zády a své rady si nechají pro sebe. Stejně by je nikdo z těch mocichtivých, sebestředných „ředitelů zeměkoule“ nebyl ochoten ani schopen realizovat. Ať si tedy natlučou nos, když všemu rozumí líp a na všechno mají svůj „recept“. Mají „velký kulový“. Víme to my, občané tohoto státu, a vědí to i oni, kteří si v něm uzurpovali moc.

To, co nám, věčně nesvorným Čechům, jde ze všeho nejlíp, je nikoli budování státu a rozvíjení demokracie, nýbrž pravý opak: její oslabování, zpochybňování toho, co dosud platilo, a postupná destrukce všeho, co se za desítky let podařilo u nás vybudovat. A popravdě: nebylo toho málo. Díky našim neschopným (a zároveň všehoschopným) politikům postupně ničíme i to, co nám tu zanechala generace polistopadových „revolucionářů“ v čele s V. Havlem. (Všimněte si toho, že dnes se o tomto politikovi již skoro nemluví. Proč asi?) Záhy se z toho košatého stromu polistopadové ČR stane jen pahýl, vystavený nepřízni počasí i naší neradostné době.

Kdybych se měl pokusit pojmenovat onen stav naší dnešní demokracie, napadá mě jediné adekvátní vyjádření: Máme zde nepochopitelný deficit demokracie, který si nikdo z nás, kdo jsme vítali politickou změnu v Listopadu 1989 jako velkou naději pro spokojený a klidný život příštích generací, nedokázali představit. A víte, co je ještě horší? Není u nás nikdo z aktivních politiků, jež živíme ze svých daní, kdo by s tím nedobrým stavem společnosti byl schopen něco udělat. Žvanilů máme dost, ale skutečných „fachmanů“ se nám jaksi nedostává.

K čemu je nám proto demokracie v podobě zmíněného pahýlu? K ničemu. Pak už zbývají jen nedemokratické formy vládnutí. A k nim má Fialova vláda, která se úspěšně „fašizuje“ za pochodu, významně nakročeno. (Jsem přesvědčen o tom, že naivní a hloupý Fiala si vážnost své situace ani neuvědomuje, protože mu jeho klub  roztleskávačů/roztleskávaček každodenně tvrdí, že všechno dělá dobře a jak nejlépe umí. Bohužel mu tito „dobráci“ zatajují, že to na úspěch stačit nebude.) Rozdíl mezi O. Foltýnem a J. Goebbelsem či J. Urválkem brzy nebude žádný.

─────

Abychom si včas uvědomili, co je podstatou zastupitelské demokracie a proč bychom ji měli i nadále považovat za jedinou správnou formu vládnutí, dovolím si zopakovat některé myšlenky z listu „Radhošť“. Byl to „Politický čtrnáctidenník ku hájení zájmů národnostních na Valašsku, Kravařsku a Lašsku“, tedy na dnešní východní a severovýchodní Moravě. (Moravské Kravařsko představuje region Poodří: patří sem např. Bílovec, Fulnek, Klimkovice, Studénka aj.)

Zde jsou některé z myšlenek, nad nimiž by se současní politici, kteří chtějí být znovu zvoleni, měli vážně zamyslet a něco s tou naší „invalidní demokracií“ udělat:

● „Poslanci jsou [tady] pro lid. Oni nezastávají sebe, nýbrž zájmy lidu, jeho prospěch, jeho lepší, ne své. A v zájmu naší země, v zájmu lidu, jeho potřeb a tužeb žádáme, aby byla svornost, ale taková, která by nezaopatřovala tituly, vyznamenání, sinekury, tučné a jiné věci. My žádáme, aby se poctivě s tím lidem mluvilo, neboť pozná-li lid, že přes něj, přes jeho protest hlasitý chodí ta „nejoddanější oposice“ v mumraji posavadním, lid ten promluví hlasem v době voleb, že poznají všichni, kdož s ním provádějí, jak silný je jeho hlas i mocný. Lid volí poslance, ne poslanci lid!“ (Radhošť, 21. 1. 1894)

● „Povinností přítomnosti jest starati se o budoucnost a tím konati a plniti závazky, jež nám ukládá duch dějin, jež jsou staletým odkazem otcův našich a útěchou, že v době budoucí stane vnuk u cíle samosprávnosti království českého a zbaven bude ponižujícího boje doby nynější.(…) Což jsme již tak daleko poklesli, že nedovedeme býti hrdými, či ruka naše zchromla, že nedovede se bránit, či slavná památka otcův našich ničím není synům?“ (Radhošť, 18. 2. 1894)

● „Náš lid musí úplně věřiti jen sobě samému, neboť jediný přítel lidu našeho je lid jen zase sám.“ (Radhošť, 22. 4. 1894)

● „Poslanecká práce, vlastně vykonávání její spojeno s odpovědností větší, ale zároveň s důležitostí mocnější. Poslanec je zde pro nás, on má naši důvěru, on musí postaviti se činně v popředí naše. A nekoná-li povinnosti své, nuže: pak ho zavolejme, postavme mu před oči jeho slib a donuťme ho, aby účet ze svého jednání složil nám před veřejností. My potřebujeme mužů celých, ne stínů a mátoh, jež od každého světla podobu svou béřou. (…) Dobrý Bože, uchovej a ostříhej nás přátel falešných, od nepřátel si pomůžeme sami.“ (Radhošť, 8. 7. 1894)

● „Vstupujeme na práh vážné doby. Doba tato žádá mužů celých, nebojácných, nechoulostivých, alébrž odhodlaných, pevných, smělých, kteří srdnatě a bez bázně dívají se událostem denním v tvář, kteří hotovi jsou – obětovati se pro své zásady a veřejně ztotožňovati je se zásadami lidu a veřejně je hájiti. (…) My směle zasáhneme vždy tam, kde činěno bude bezpráví, nechť ono přichází odkudkoliv.“ (Radhošť, 30. 12.1894)

Tož tak, vážení čtenáři a přátelé nezávislé žurnalistiky! Je toho ještě mnoho, co se nám na cestě za obnovenou svobodou a demokracií nepodařilo naplnit. Proto chutě do práce! Hlavně se potřebujeme zbavit oportunismu většiny našich politiků. Až se nám to podaří, budeme tady mít ukázkovou demokracii, za kterou by nás i „tatíček“ TGM pochválil.

„Demokracie, toť diskuse!,“ řekl tento moudrý muž. Stále čekám, kdy se touto zásadou začnou řídit i ti naši „puncovaní“ demokraté ze Strakovy akademie a z obou komor našeho parlamentu. Snad se toho dočkáme ještě před koncem světa.

28. 8. 2024

‒ RJ ‒

─────

P. S.

„Volte voly, volte krávy, jen nevolte klerikály!“

Když jsem si přečetl poslední příspěvek z onoho časopisu z r. 1894, navzdory jeho „archaické“ podobě jazyka jsem si spojil všechny ty vlastnosti, kterými by měl oplývat politik, s tím naším brněnským „třasořitkou“ a dalšími „statečnými“ muži a ženami z naší současné vlády. Pak jsem se dlouho a od srdce smál.

Znovu jsem si naléhavě uvědomil, že jsme to vlastně my, občané tohoto státu, kdo si dobrovolně tyto zbabělce, hlupáky a zaprodance volíme. Kdybychom to přestali dělat, nikdy by se tito zoufalci do politiky nemohli dostat. Ano, můžeme si za to sami! Dávejme si proto dobrý pozor, abychom tuto chybu za měsíc znovu nezopakovali!

28. 8. 2024

‒ RJ ‒