Svobodné noviny na internetu

Neberme se příliš vážně a občas se zasmějme!

Naše politika z posledních týdnů a měsíců je zoufale nudná, nezajímavá a otravující jak samotné politiky, tak i nás – občany a voliče. Ještě před několika lety, kdy se v roli premiéra A. Babiš (ANO 2011) potýkal s „covidem-19“, o němž ani lékaři neměli dostatek informací, jsme se občas i zasmáli. Dnes se politici tváří vážně, někteří veledůležitě, třebaže na nich nic důležitého ani pozoruhodného není. Jako by promýšleli nějaký zbrusu nový stroj (= perpetuum mobile), jenž by jim zajistil další setrvání u dobře placených „koryt“. Vždyť přece kvůli těm „korytům“ tam jsou, že ano?

Téměř nikdo z těch „nabobů“ si neumí ze sebe udělat legraci. Tu si z nich dělají občané a náležitě si to užívají. Internet je plný karikatur těchto politiků. Podívejte se např. na „Závětrnou elektrárnu“ z MPO nebo na toho domýšlivého „trpajzlíka“ s ošklivou bradavicí na čele, který již mnoho měsíců není schopen zajistit pro občany potřebné léky!

Léčit angínu kloktáním vody s cukrem či podobným „sajrajtem“ podomácké výroby, jak nám doporučují „odborníci“ z Ministerstva zdravotnictví, to je návrat minimálně do 19. století, ne-li rovnou do středověku. Vždyť i známé čarodějnice z pověstných procesů, to byly tehdejší „léčitelky“. Kam se na ty dnešní „odborníky“ z Ministerstva zdravotnictví hrabe ruský a sovětský botanik I. V. Mičurin či jiný známý sovětský „pavědec“ – agronom T. D. Lysenko? My máme ve vládě pouze „rostlinolékaře“ M. Jurečku. Ó, my se máme!

V tradiční společnosti, která je založena na principech parlamentní demokracie, k přirozené obměně politických „elit“ stačí pravidelně se konající volby. V nich platí, že to, co je špatné a co se neosvědčilo, znovu zvoleno nebude. Společnost má v sobě zabudovány mechanismy samoočisty.  Průběžného zbavování se nežádoucího odpadu – včetně toho politického. Musí být řádně a pokud možno pravidelně „kanalizována“. 

Tomuto ozdravnému procesu se ovšem Fialova „partička kluků a holek, co spolu mluví“ brání zuby nehty. U lidí, kteří se prodrali k moci podvodem a lhaním, je to vcelku pochopitelné. Šli by rovnou na Úřad práce, z něhož „pasáček vepřů“ z Rokytnice u Přerova za dva roky svého „bačování“ na MPSV učinil úřad pro vyřizování úplně všeho: pro Čechy, pro Ukrajince i pro Romy.

Zkrátka: naše „elita“ v čele s politologem z Brna, P. Fialou, je jen politický a lidský „odpad“ 4. a 5. kategorie. Za bezmála 34 let od Listopadu 1989 je to zatím to nejhorší, co se v naší politice nahromadilo. Někteří z těchto jedinců již po těch letech, kdy dřepí na nejrůznějších politických křeslech a židličkách, pořádně páchnou – jako dobře uleželé olomoucké tvarůžky. (Pro někoho lákavá pochoutka, pro jiného „blivajz“.)

Tentokrát se jistě shodnu i s panem „profesorem“ pavědy zvané „politologie“ na tom, že úlohou sdělovacích prostředků a rovněž hojně využívaného fenoménu internetových webů (k nim více než deset let patří i „SN na internetu“, jež navazují na tištěné periodikum „Svobodné noviny“, vydávané v letech 1996-2010), jakož i zatím nejmodernějšího a nejmasovějšího způsobu komunikace, sociálních sítí, je neomezené šíření informací všemi prostředky.

To je idea, která se zrodila na konci 18. století ve Velké francouzské revoluci (1789-1794): přežila jakobínskou diktaturu, Napoleona I., bouřlivou dobu 19. století, stejně jako obě světové války a s nimi spojené diktatury 20. století: nacistickou a komunistickou. Po pádu komunistického režimu jsme si i my začali znovu zvykat na to, že novináři jsou „hlídacími psy demokracie“. Zpočátku to tak i fungovalo, ale v poslední době se to jaksi „zadrhlo“: z našich „strážců demokracie“ se postupně stali jacísi „bojovníci proti dezinformacím“. Asi se jedná o nějakou „rekvalifikaci“. Kdoví?

Kdyby tito novináři byli skutečnými profesionály, museli by vědět, že správně fungující „novinářská mašina“ si snadno poradí jak s neúmyslně vzniklými chybami, tak i s úmyslně šířenými dezinformacemi. Ty tady byly vždy – od nepaměti. Netřeba kvůli tomu zřizovat ani cenzurní úřady, ani funkci vrchního cenzora. S dezinformacemi by si měly poradit „samočisticí mechanismy“ dobře fungujících sdělovacích prostředků. Lze toho dosáhnout navíc velice levným způsobem: dobrou a zodpovědnou prací novinářů.

─────

U rozhlasu se opět pískalo: na P. Pavla i P. Fialu…

A protože i já se po celou dobu od začátku roku 1990, odkdy svými články přispívám do svobodných, nezávislých a necenzurovaných periodik, snažím být jedním z těch neokázale pracujících „hlídacích psů demokracie“, nemohu si odpustit, abych i tentokrát neokomentoval to, čeho jsme byli díky sdělovacím prostředkům svědky dne 21. 8. 2023 – u příležitosti připomínky 55. výročí Srpna 1968.

Je tomu již několik let, kdy před budovou Českého (dříve Československého) rozhlasu na Vinohradské třídě č. 12 došlo k velkému srocení obyvatel Prahy, kteří byli naštvaní na vládu A. Babiše. V té době organizoval protesty proti tomuto premiérovi jistý politický spolek zvaný „Milion chvilek pro demokracii“! (Lidově se mu začalo říkat: „Chvilkaři“ nebo „Milion chlívek“.)

Tehdy to bylo rovněž shromáždění k výročí 21. 8. 1968. Na akci tenkrát vystoupili za hnutí/stranu ANO 2011 dva politici: premiér A. Babiš a předseda Poslanecké sněmovny (PS) R. Vondráček. Třebaže projevy těmto politikům napsal kdosi z jejich podřízených a oni je pouze přečetli, neobešlo se to bez opakovaného pískotu a dalších projevů nesouhlasu. Přitom v oněch pronesených větách nebylo nic pobuřujícího: jednalo se standardní fráze na obvyklé, předem stanovené téma.

Letos se kladení věnců k pamětní desce obětí bojů o budovu tehdejšího Čs. rozhlasu z 21. 8. 1968, spojené rovněž s proslovy nejvyšších ústavních činitelů, opět neobešly bez projevů nesouhlasu. Češi už jsou takoví: věční nespokojenci a remcalové. Věc je o to podivnější, že občané sami si tyto politiky ve svobodných volbách zvolili. Proto nechápu, proč na ně pískali. Zřejmě se jednalo o pozdní „prozření“, že volili špatně.

Tentokrát se pískalo po projevech P. Pavla a P. Fialy. Ani to nemá logiku: P. Pavel se před r. 1989 školil na komunistického rozvědčíka, kdežto brněnský student P. Fiala se údajně scházel s disidenty a dalšími nonkonformními intelektuály. Na vině byla nejspíš celková naštvanost občanů na tuto Fialovu „partičku“. Ani jeden z těchto dvou politiků přece neměl se Srpnem 1968 nic společného: Pavlovi bylo 7 let, kdežto Fialovi pouhé čtyři roky. Tehdy (ani dnes) přece děti o ničem nerozhodovaly…

Jedovatý aktivistický moderátor J. Železný týž den večer, 21. 8. 2023, ve speciálním pořadu ČT24, utrousil škodolibou poznámku o tom, kterak čtyřletý Vašík Klausů prý pomáhal v květnu 1945 budovat barikády. Možná pomáhal, podobně jako pomáhali i jiní, ale moc vtipné ani vhodné mi to „špičkování“ na adresu stále ještě činorodého exprezidenta nepřišlo. Holt – V. K. stále komusi „leží v žaludku“: ne a ne to sousto strávit. Všechno nasvědčuje tou, že Jakubovi po změně ředitele ČT hrozí vyhazov, a proto se snaží, seč může: kope okolo sebe jako ona pověstná chcípající kobyla.

─────

P. Fiala – nepochopitelný úkaz: načesané a nažehlené NIC

Projevy našich čtyř nejvyšších ústavních činitelů jsem nesledoval v přímém přenosu, nýbrž až v sestřihu, který nám nabídla večerní zpravodajská relace ČT1/ČT24 „Události“. Proto nevím, co všechno tam dotyční politici řekli, ale z toho, co jsem viděl, o nic jsem nepřišel. Standardní žvanění lidí, kteří tu dobu zažili jako děti – nebo vůbec ne.

O P. Pavlovi a P. Fialovi již byla řeč. Kromě těch dvou se sešli u rozhlasu i další „lidoví vypravěči“. Vzpomínali na události, které si stěží mohou pamatovat: M. Vystrčil měl osm let a M. Pekarová-Adamová ještě nebyla na světě: narodila se v r. 1984. Přesto se chovala tak, jako by byla stejnou pamětnicí. Tak trochu mi připomněla jinou horlivou bojovnici za „pravdu a lásku“ (tehdy bývala ztělesňována SSSR a jeho vedoucími představiteli) z doby před rokem 1968 – známou bojovnici za mír a za práva žen – Anežku Hodinou-Spurnou. To sice byla velice ošklivá soudružka, zato však nebývale uvědomělá a horoucně milující „Sovětský svaz, mírovou hráz“.

Přitom právě posledně jmenovaná politička Fialovy vládní a parlamentní koalice, M. Pekarová-Adamová, která zastává funkci předsedkyně PS, si toho o sovětské invazi a následné okupaci „pamatovala“ nejvíc. Až mi to vehnalo slzy do očí.

─────

„Nové pověsti české“ podle Petra Pavla

Z projevu prezidenta republiky Petra Pavla jsem zaregistroval pouze to, co nám ukázala ČT1/ČT24 ve večerních zprávách. Pavlova historka o babičce, která mu v den invaze (21. 8. 1968) povídala cosi o tom, „že nás přepadli Rusové“, ta doopravdy patří do kategorie „nových pověstí českých“ nebo „vyprávěnek strýce Pagáče“. Zdá se, že P. Pavel těm svým „babským“ povídačkám doopravdy věří. Říkal to tak procítěně a přesvědčivě, že tomu naše ženy docela určitě uvěřily. Muži, kteří mají za sebou vojnu, sotva.

Už z toho, co P. Pavel řekl, vyplývá, že si toho o této době „zapamatoval“ (spíše se to naučil zpaměti) velice málo. V roce 1968 se totiž sotva mohlo hovořit o Rusech, ale nejspíš o Sovětech. Rusové byli jen jedním z mnoha národů, které žily na území SSSR. Mezi „okupanty“ nicméně převažovali Ukrajinci – podobně jako v Rudé armádě, jejíž ukrajinské „fronty“ osvobozovaly území ČSR v roce 1945. Vzhledem k této skutečnosti je velice pokrytecké a neuctivé (i kvůli našim obětem této vojenské intervence), že si právě „svatý“ Volodymyr Zelenskyj bere do úst heslo našich „polepšených“ komunistů z roku 1968: „Jsme s vámi, buďte s námi!“

Prezident republiky P. Pavel i tímto svým projevem prokázal, že hodlá dále mlžit a vymýšlet si neuvěřitelné historky ze své komunistické minulosti. Proto ta těžko uvěřitelná povídačka o babičce, která jemu, naivnímu a nevinnému synkovi z bolševické rodiny, „otevírala oči“. Své pozdní „prozření“ ohledně 21. 8. 1968 (jiní měli jasno již v roce 1968) P. Pavel i nadále svádí na výchovu v komunistické rodině, jakož i na vojenské prostředí, v němž až do změny režimu (1989) vyrůstal.

Vždyť ještě v roce 1987 se P. Pavel ve svém životopise pochvalně vyjadřuje o „internacionální pomoci“ sovětských soudruhů. V té době již nebyl žádným dítětem ani puberťákem, nýbrž 26letým vojákem. Stěží lze proto hovořit o mladické nerozvážnosti. Na místě je spíše označení o „vymytém mozku“ v hlavě „zelené gumy“.

─────

P. Fiala – nuda od začátku až do konce. A spousta lží…

Více než nepovedená imitace TGM (chybí tomu už jenom ten kůň) mě zajímalo, jak se k této události staré 55 let postaví „neslaný a nemastný“ pseudointelektuál z Brna – premiér P. Fiala. Ten na rozdíl od P. Pavla vystudoval dějepis, a proto by o tom měl vědět víc. Fialovo vystoupení mě velmi zklamalo. Začal obvyklými frázemi à la „politologie“. Nakonec se do toho všeho zamotal tak nešikovně, že z toho vypadl naprostý nesmysl: dokonce trojnásobný protimluv. Nevím, zda Fiala přemýšlí o tom, co říká, nebo jen plácá to, co mu slina na jazyk přinese. Nejspíš to druhé.

Premiér, kterého nám prý závidí celý svět (asi proto je na posledním místě světového žebříčku popularity), do mikrofonu řekl toto: „Demokracii ani občanská práva nelze dávkovat, nemohou existovat bez svrchovanosti, plurality politických sil a otevřené diskuse.“ Jako politologická poučka je to dobré, jen ta praxe za tím jaksi pokulhává. A realizace ze strany Fialovy vlády: tam je to vůbec nejhorší.

Jak výše uvedená slova souvisela s rokem 1968, kvůli němuž se toto shromáždění konalo, to nám P. Fiala nevysvětlil. Kdyby byl správným pedagogem, nikoli jenom teoretickým „mluvkou“, pak by to jistě udělal, protože učitel má svým žákům a studentům příslušnou látku řádně vysvětlit. V této podobě je to pouze vykecávání se o ničem. Zdá se proto, že P. Fiala nemá ani v tomto jasno. O občanských právech, jak je chápeme dnes, po inkorporování Listiny práv a svobod do Ústavy ČR z r. 1992, nemůže být v roce 1968 ani řeč. Byl by to naprostý nonsens. Vždyť ani přední propagátoři myšlenky „socialismu s lidskou tváří“ neměli vůbec v úmyslu tato práva v celé šíři dodržovat!

Tato oblast byla těžce poškozena politickými soudními procesy z 50. let 20. století. V nich byla občanská práva obyvatel ČSSR brutálním způsobem pošlapána (spíše zadupána do země). Trvalo další desítky let, než se situace začala zlepšovat. V roce 1968 tehdejší společnost ve své sebereflexi nedospěla ještě tak daleko, aby si to v plné šíři uvědomovala. Můžeme spíše hovořit o „směřování k nápravě“ tragických omylů a bezprecedentního pošlapání individuálních práv osob, jež byly postiženy represemi ze strany komunistického režimu.

Rok 1968 byl sice zajímavým náběhem k celkové demokratizaci a humanizaci společnosti po předchozí stalinské destrukci, ale to bylo vše. Po invazi z 21. 8. 1968 se to všechno zastavilo a vrátilo do původních kolejí. Na pokračování v nadějných trendech ve vývoji bylo nutno čekat dalších dvacet let, než k podobné změně dozraje situace i v SSSR. Na tom to bylo všechno závislé.

Souhlasím s Fialovou tezí o tom, že „demokracie a občanská práva nemohou existovat bez svrchovanosti, plurality politických sil a otevřené diskuse“. Kdyby to „politolog“ P. Fiala netvrdil s vážnou tváří, myslel bych si, že si z nás dělá legraci. Ale dost možná se jedná jen o další „úlet“ pana profesora „politologie“, který občas plácne něco, co mu slina na jazyk přinese.

Ani jedna z těch tří jmenovaných podmínek totiž dnes v ČR neplatí. A co je nejhorší? Platila ještě za Babišovy vlády, jejíž demokratičnost a nezávislost byla tehdejší opozicí (= dnešní koalicí) zpochybňována, neplatí však u Fialova kabinetu. To je u „demokratické“ vlády veliký malér, skoro celosvětový unikát. Dostali jsme se totiž na úroveň „banánové republiky“ (bez banánů), v níž vládne vojenská junta. (Její členové zatím chodí v civilních šatech.)

─────

Fiala neví, že v letech 1948-1968 nebyly v ČSSR svobodné volby?

Pojďme proto po pořádku, abychom tu Fialovu „záhadu“ rozluštili!  Nelze totiž hovořit o svrchovanosti, jestliže politici dotyčné země (v tomto případě se nejedná o člena vlády, nýbrž o europoslance a náměstka pražského primátora J. Pospíšila z TOP 09) musí žádat ukrajinskou ambasádu (již nějakou dobu bez řádně jmenovaného velvyslance), zda může v Praze vystupovat ruská pěvkyně A. Netrebko. To je naprosto absurdní.

O „omezené suverenitě“, ne nepodobné té z doby Brežněvovy okupace ČSSR, nejlépe svědčí vyvěšené ukrajinské vlajky na veřejných českých budovách. Kdyby tam byly současně i ty české, dalo by se to pochopit jako projev solidarity s osudem ukrajinského lidu. Takto je to obyčejná politická provokace, snadno zneužitelná kýmkoliv. Že by nás opět někdo okupoval, aniž jsme si toho stačili všimnout? Naši politici, hlavně ti aktivističtí, kteří by se rádi někomu zavděčili, se bohužel chovají jako pomatenci. Dnes tak a zítra zase jinak. Měli by vyhledat pomoc psychiatra.

Co se týká „plurality politických sil“, to je záležitost problematická sama o sobě. O pluralitě lze těžko hovořit tam, kde veřejnoprávní média dávají slovo výhradně zástupcům parlamentních stran (a hnutí). Neparlamentní uskupení nikdo nikam nezve. (Výjimečně dostávají prostor ČSSD a KSČM na CNN Prima News, avšak Přísaha, Trikolóra nebo Rajchlova strana PRO 2022 nikoliv.) Rovněž Fialova vláda v tom nedělá nic. Že by o tom P. Fiala nevěděl? To samozřejmě nemá s politickou pluralitou ani s volnou soutěží politických sil nic společného. Je to ukázková „hra na demokracii“ v podání „politologa na baterky“ P. Fialy. Přesněji: vizitka jeho pojetí „demokracie“.

Úřad vlády ČR, ale i PS nebo Senát PČR by za této situace mohly, kdyby ovšem chtěly, tu a tam zorganizovat v rámci „kultivace politického prostředí“ nejrůznější diskusní fóra nebo aspoň uspořádat „kulatý stůl“ ke konkrétním otázkám, jež se projednávají v zákonodárných sborech nebo ve vládě. V tomto směru však Fialova koalice (ve vládě i v parlamentu) nedělá nic. Pouze se vyčkává. Nevím, zda to nazvat „zablokovanou demokracií“, nebo spíše „trvalým deficitem demokracie“?

S Fialovou „otevřenou diskusí“ je to vůbec nejhorší. Žádná tady neprobíhá, a to po celou dobu trvání této vlády. Pokud se nějaké otázky řeší, např. v médiích, jedná se spíše o monology politiků vládních stran na témata, která si předem dohodli moderátoři ČT s příslušnými politiky. Rozhodně nejde o nepřipravené, spontánní rozhovory, jak by se v demokracii slušelo. To samozřejmě opět nemá s demokracií jako takovou nic společného. Je to pouhé předstírání diskuse tam, kde žádná neprobíhá.

Základním předpokladem této „otevřenosti“ musí přece být důvěra mezi občany a jimi zvolenými zástupci lidu v zákonodárných a jiných sborech – včetně úrovně krajské a komunální. To evidentně chybí. Proto se politici současné „koalice“ bojí občanů, vyhýbají se veřejným setkáním a veškerou komunikaci „přehrávají“ na režimu sloužící novináře a redaktory České televize. Ta se dnes stala „neoficiální“ hlásnou troubou Fialovy vlády. (Pokud ani to nestačí, sahá Fiala a někteří ministři jeho vlády k tomu, že se obracejí k veřejnosti prostřednictvím, internetového deníku „Forum24“, kam kdysi v minulosti P. Fiala sám pravidelně přispíval.)

Vláda si tak uzurpovala ČT, třebaže se jedná o televizi „veřejnoprávní“. Navíc placenou televizními koncesionáři. To se rovná „krádeži“: ČT vysílá vládní propagandu, jež je nedobrovolně financována z peněz koncesionářů. Větší skandál bychom sotva našli v nějaké zemi, která o sobě prohlašuje, že je demokratická.

Jedná se o chování, které odpovídá poměrům ve fašistických diktaturách, kde vládnou vojenské junty. Nikdo se občanů na nic neptá – pouze je zastrašuje případnými represemi, budou-li protestovat. Koho by napadlo, že za necelé dva roky svého vládnutí sáhne Fialova vláda k něčemu tak odpudivému?! Za tohoto stavu by bylo nejlepším řešením toto: ČT zrušit a její personál „rozprášit“. Nový ředitel s tím bude muset něco udělat, protože současný stav je neudržitelný!

Jak vyplývá z výše uvedeného, premiér P. Fiala sám sebe před budovou Českého rozhlasu usvědčil ze lži. Dokonce ze lži trojnásobné! Potvrdilo se, že politologické poučky se sice dokáže „našprtat“ zpaměti dobře, avšak v praxi mu to jaksi nefunguje. Lépe řečeno: v jím vedené vládě to nefunguje. Čím to asi bude?

─────

„Ruské komplexy“? A co ty Fialovy?

A nebyl by to P. Fiala, který se nikdy nezapomene sám pochválit, jak mu to všechno v té jeho vládě „šlape“, aby neskončil to své nudné povídání u oblíbeného tématu, kterým je Ukrajina a „zlý Putin“, jenž prý za všechno může. Ano, u „ukrajinského“ premiéra, Uršulína Fialenka, by nás nemělo nic překvapovat. Fiala totiž prohlásil ještě toto: „Ruské komplexy zůstávají stejně nebezpečné jako v roce 1968.“ Již z tohoto podivného výroku, který sám o sobě je nesmyslný a ahistorický, čiší Fialovo naprosté nepochopení toho, oč v roce 1968 a zejména během srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy šlo.

Tady se přece vůbec nejednalo jen o jakýsi zpackaný pokus o humanizaci rigidní stalinské diktatury, nýbrž o roli Varšavské smlouvy, k níž ČSSR patřila jako řádný členský stát, a to ve vztahu k NATO. Primárně šlo o rozmístění jaderných zbraní na našem území. V prostoru, jenž byl po staletí vnímán jako strategická výspa slovanských území vůči Západu (= „klín zabořený do německého těla“). Nic víc, nic míň. Bylo to jasné F. Palackému, ba i německým odborníkům na vojenství, jakož i kancléři O. Bismarckovi, ale není to jasné P. Fialovi a politikům z jeho koalice!

Plést do toho všeho dnešní Ukrajince, kteří se navíc jako jeden z národů bývalého Sovětského svazu na intervenci ze srpna 1968 sami podíleli, to je doopravdy komické. Od komika V. Zelenského by mě to překvapovat nemělo, avšak od vystudovaného učitele dějepisu P. Fialy, který se se Zelenským „kamarádí“, ano. Zdá se, že Fiala vůbec netuší, která bije: nejen v otázkách ekonomických, ale dokonce ani ve vztahu k roku 1968, jakož i k tomu, co se děje v současné světové politice.

─────

O příčinách pádu komunistického režimu neví vůbec nic!

Aby nevznikl mylný dojem, že jsem snad nějak zaujatý vůči P. Fialovi: tak to skutečně není. To pouze on prokazuje, že na své vládnutí nebyl připraven a že se vydal do prostoru, kterému vůbec nerozumí. Takový intelektuál je odsouzen k nezdaru. Fiala to jistě tuší, ale dál vrší své politické chyby – jednu na druhou. Nemá, bohužel, okolo sebe nikoho, kdo by to jeho zmatené chování korigoval. Velký vzor politiků Fialovy koalice, exprezident V. Havel, měl aspoň svou manželku Olgu. Fiala, jak se zdá, nemá zřejmě nikoho – kromě toho ošklivého zrzka V. Smolky, který se na svého „šéfa“ dívá jako na „svatý obrázek“. To je ovšem pro politika na tak vysokém postu velice málo.

V rámci svého vystoupení před Českým rozhlasem pronesl P. Fiala ještě jeden blábol, který nelze nechat bez povšimnutí a bez kritického komentáře. Tento výrok se týkal hodnocení konce komunistického režimu v ČSSR. Fiala k tomu řekl toto: „Tehdejší zločinný režim v Československu se pod tíhou vlastních chyb nakonec zhroutil. Trvalo to dvě desítky let.“

To, co pronesl vystudovaný učitel dějepisu, který by měl dokázat zhodnotit i právě probíhající dějinnou etapu našeho vývoje (Fiala se to evidentně nenaučil, a tudíž byl špatným studentem), je naprostý nesmysl. Zřejmě žil v nějaké jiné zemi nebo v „bublině“, kam se informace o okolním světě nedostaly.

Ty úplně nejhorší „chyby“ se udály hned po Únoru 1948. Určitě to nebylo kvůli nedostatku toaletního papíru nebo dámských hygienických potřeb v závěru 80. let 20. století. V minulosti bývaly mnohem větší problémy, a přesto se kvůli tomu režim ani neotřásal v základech, ani se nehroutil. Dokonce ani po sérii soudních procesů s tzv. nepřáteli socialismu“ v letech 1948-1952, ani po měnové reformě z 1. 6. 1953 nedošlo u členů KSČ k dostatečné sebereflexi. Rigidní komunistický režim stalinského typu (možná by bylo lepší používat pojem „byrokratická diktatura“) reagoval velmi vlažně, neochotně a s velkým časovým zpožděním. V porovnání s tím byly chyby z období tzv. normalizace zřetelně menší a méně závažné.

K tomu všemu se přidávaly ekonomické obtíže: nejprve ty, spojené s ukvapeným důrazem na těžký průmysl, posléze zhroucení (= nesplnění) dvou pětiletek v 60. letech 20. století a nakonec hospodářská krize z počátku 80. let 20. století. Přesto: nic z toho k pádu režimu nevedlo. Protiváhou těchto „obtíží růstu“, jak tomu komunisté eufemisticky říkali, byla naopak masová výstavba bytů, nesrovnatelná s čímkoliv v minulosti, dále školství a zdravotnictví zdarma pro všechny a k tomu relativně nízké náklady na bydlení, jakož i nízké ceny základních životních potřeb, zejména potravin.

[Abychom mohli celou problematiku života za minulého režimu posoudit vskutku objektivně, je třeba si uvědomit, že postavené byty, školy, nemocnice, ale i průmyslové závody či přehrady si nikdo z těch komunistických potentátů nevzal do hrobu ani je nenechal zbourat, ale slouží nám všem dodnes. V oněch Havlem tak zesměšňovaných „králíkárnách“ (= panelových bytových domech) se dodnes pohodlně bydlí a ve školách se stále děti učí. Jen aby po těch současných mocipánech zůstala aspoň desetina toho, co tady bylo vybudováno před rokem 1989. Obávám se, že po nich nezůstane nic.]

Pokud si toho P. Fiala nestačil během svého života před rokem 1989 všimnout, potvrzuje se moje domněnka o tom, že nejspíš žil někde jinde nebo chodil s černými brýlemi na očích. Možná obojí. V té době byly jak nízké mzdy, tak i nízké nájemné v bytech. (Já sám jsem ve svém prvním bytě, garsonce, platil 140,- Kč měsíčně: nájem + inkaso.) Dnes platí mladí lidé (bez šance, že by v dohledné době získali byt v osobním vlastnictví) až stonásobek toho, co jsem kdysi platil já, a to za pouhý pronájem bytových prostor. Že si na tom kdosi „nekřesťansky“ mastí kapsu, je zřejmé.

Děje se tak ovšem s tolerancí státu (i této asociální vlády), který není schopen mladé generaci zajistit levné a dostupné bydlení. Stále totiž platí to, co platilo i za dob mého mládí: Když máte kde bydlet, práci si snadno najdete. Opačně už to bývá problém. Dříve běžné podnikové a jiné ubytovny mezitím zmizely, případně se proměnily v „ubytovny pro nepřizpůsobivé“. Čili: výdobytkem polistopadové éry jsou: „pracující chudoba“ a „byznys s chudobou“. Řada našich politiků s tím má osobní zkušenost – jako „podnikatelé“.

Abych P. Fialovi mohl vysvětlit, v čem se mýlí, musím konstatovat následující: To, co vedlo k pádu komunistického režimu, nebylo zhroucení ekonomiky (režim mohl i s těmito obtížemi fungovat další desítky let), nýbrž ztráta podpory představitelů komunistického režimu ze strany SSSR v čele s M. S. Gorbačovem, a to hlavně v důsledku dohod USA a SSSR z r. 1986 (Reykjavík) a z r. 1989 (Malta). Postupující liberalizace poměrů v tzv. socialistických zemích vedla k pádu jednotlivých režimů (Berlínská zeď, 1989) a nakonec až k rozpadu SSSR (1992).

Konec komunistického režimu v ČSSR (1989) byl výsledkem „dominového efektu“: po nás bylo už jen Rumunsko, kde to skončilo popravou N. Ceauçeska a jeho manželky. Rovněž jeden z nejvěrnějších spojenců SSSR, Bulharsko, prodělal změnu režimu několik týdnů před námi. Váhání a vyčkávání Čechů je historicky pověstné. Rádi si necháváme ujet „rychlík“, abychom pak dobíhali poslední „osobák“. Takoví jsme „frajeři“! Jsme v tom stále nepoučitelní. (Zkušenost z posledních dvou let: čekání na „evropské řešení“ energetické krize se změnilo v „čekání na Godota“.)

Vývoj v posledních týdnech a měsících prokázal, že počínání neschopné Fialovy vlády začíná ohrožovat naši svobodu a demokracii. Dnes bojujeme doslova o uhájení toho, co nám zanechali účastníci „sametové revoluce“ 1989. Hrozí nám, že z odkazu V. Havla nezůstane nic – kromě nostalgických vzpomínek. Všechno jsme svou nečinností a marněním času stačili „prohospodařit“. Ocitli jsme se v postavení studentů z Národní třídy 17. 11. 1989: už zase máme holé ruce.

─────

Falešné heslo z r. 1968: „Jsme s vámi, buďte s námi!“

Velkým nepochopením historického kontextu událostí z roku 1968 se stalo používání tehdejšího hesla „dubčekovců“: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Toto heslo tehdy představovalo zoufalou výzvu stoupenců tzv. socialismu s lidskou tváří, kteří se nechali nepříznivými okolnostmi a kvůli vlastním chybám zahnat do kouta. Přitom Dubček a spol. hráli s občany falešnou hru: něco jiného říkali doma, hlavně členům KSČ, a něco zcela odlišného ve vztahu k partnerům z dalších komunistických stran v SSSR i v zemích Varšavské smlouvy. Činili tak proto, že neměli odvahu říci pravdu ani těm doma, ani těm v Moskvě.

Proto bylo logické, že vývoj dospěl až k vojenské invazi: jinak to ani skončit nemohlo. Přitom představitelé Dubčekova křídla v KSČ dobře věděli, že vojenská intervence je jednou z možností celkového řešení zdánlivě neřešitelné situace. A tak v noci z 20. na 21. 8. 1968 „spadla klec“: pravda vyšla najevo. Vrcholem cynismu těchto viníků pak bylo, že se začali chovat jako „oběti“. Jejich pokrytectví bylo bez konce. Chyběl jim politický realismus, stud i soudnost.

Výsledkem celé „zauzlené“ situace bylo zatčení vedoucích funkcionářů KSČ a jejich odvezení do Moskvy, kde se mělo o vzniklé situaci jednat. I kdyby k intervenci nedošlo, Dubčekovo vedení KSČ by tak jako tak skončilo nezdarem: kvůli svým lžím a vyvolávání falešných nadějí u obyvatelstva. Nakonec se příjezd sovětských tanků stal vysvobozením i pro samotného Dubčeka z jeho neřešitelné situace. Lhát se musí umět: nestačí lidi ohlupovat falešnými slzami, jimiž se nejvyšší představitel KSČ pokoušel ještě po podpisu tzv. Moskevského protokolu klamat veřejnost. Lidé nemají rádi slabochy a zbabělce.

─────

Plácání M. Vystrčila a MPA o Srpnu 1968 bylo více než trapné…

Projevy předsedy Senátu PČR, Tchajwance M. Vystrčila, jakož i předsedkyně Poslanecké sněmovny M. Pekarové-Adamové na téma 21. 8. 1968 nepovažuji za důležité vůbec komentovat. Oba tito političtí komedianti si potřebovali pouze přihřát trochu té své politické polívčičky na aktuálním politickém tématu.

Události před budovou ČRo shrnula zpráva ČTK, kterou týž den převzal i internetový deník „Forum24“. Věnoval jí článek s titulkem: Ruské komplexy zůstávají nebezpečné jako v roce 1968, řekl Fiala. Před Českým rozhlasem promluvil i Pavel (Forum24, 21. 8. 2023).

─────

Zbytečná debata na ČT24

Jako by těch trapasů před budovou Českého rozhlasu nebylo dost, rozhodla se ČT24 zařadit k 55. výročí 21. 8. 1968 ještě několikahodinovou debatu, která vyplňovala vysílací čas tradičních pořadů této televizní stanice: „90“ a „Události, komentáře“. První dvouhodinu moderovala Klára Radilová, zbývající čas pak Jakub Železný. Měli to hezky rozděleno i „stavovsky“: zatímco v té první části vystupovali lidé z „plebsu“ (včetně pozvaných historiků), v té druhé to měla být „elita“, přesněji: představitelé „pražské kavárny“.

To, co tam předvedli ti „druzí“, bylo ještě slabší, než to vcelku nekompetentní plkání našich historiků, vesměs z ÚSTR, kteří tuto dobu nezažili, ale dokázali na ni hezky „vzpomínat“. Už dlouho jsem něco tak strašného nezažil.

─────

ČT stále nevyužívá svého bohatého archivu. Proč?

Na problém, který je uveden v tomto mezititulku, upozorňuji ve svých článcích o prachmizerné práci ČT, týkající se nejrůznějších historických výročí, opakovaně. Bohužel – marně. V této televizi, která se neoprávněně nazývá „veřejnoprávní“, není nikdo, kdo by tomu rozuměl a kdo by chtěl tento problém řešit. Dokud nebude vyházena podstatná část zaměstnanců televizního zpravodajství, nic se v tomto směru změnit nemůže. Ty „žáby na prameni“ informací, jež by se měly dostat k divákům, ale nedostávají se tam, je nutno přesídlit někam k rybníku. Tam mohou kvákat, kolik budou chtít.

To, o čem píšu, souvisí i s debatou k 55. výročí Srpna 1968. Většinu odvysílaného pořadu tvořila vyjádření několika pozvaných historiků. Kdo čekal, že tyto promluvy budou vhodně prokládány dokumentárními filmovými záběry nebo fotografiemi ze srpnových dnů roku 1968, musel být zklamán. Kdyby žádné takové materiály neexistovaly, pochopil bych to. To je však úplně opačný případ. Byla to totiž ideální příležitost k tomu, aby byly celostátně, nikoli jen na nějaké výstavě pro pár set návštěvníků, představeny nejlepší fotografie našeho slavného dokumentaristy – fotografa Josefa Koudelky. Bohužel – nebylo nám nabídnuto NIC.

Celý čas, vyhrazený pro první část onoho pořadu, vyplňovaly projevy (spíše se jednalo o monology) několika historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Bylo to všechno na jedno „brdo“: Lidé, kteří tu dobu nezažili, protože ještě nebyli na světě, chtěli televizním divákům předvést, že o tom něco vědí. Přesto byl výsledek víc než tristní: jalové žvanění o ničem à la P. Fiala. Nejhorší z těch „historiků“ z ÚSTR byl jakýsi Svoboda (křestní jméno jsem si nezapamatoval).

Naproti tomu nejsolidnější bylo vystoupení zkušeného popularizátora dějin, který kdysi býval častým hostem různých podobných debat, např. v pořadu „Historie.cs“, bývalého ředitele Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR – Oldřicha Tůmy. Podobně v druhé části pořadu, kterou moderoval J. Železný, velmi kompetentně vystupoval k tomuto tématu vojenský historik Prokop Tomek, původně zaměstnanec již zmíněného ÚSTR, dnes pracovník Vojenského historického ústavu v Praze.

Jsem přesvědčen o tom, že po zhlédnutí dotyčného pořadu ze dne 21. 8. 2023 se mnou bude většina diváků souhlasit: ÚSTR je zralý na zrušení – bez náhrady. Nejsme tak bohatá země, abychom si mohli dovolit financovat tuto zbytečnou instituci, jež nám nic nepřináší, částkou na její provoz ve výši 100 milionů Kč za rok. Dejme tyto peníze raději tam, kde je jich málo, např. do sociálních služeb!

Abych nebyl pouze negativní: ze všech „historiků-plácalů“ byla chvílemi nejlepší nehistorička K. Radilová, moderátorka této části pořadu. Oceňuji, že si sama některá fakta nastudovala, např. o odmítavém postoji F. Kriegla k obnovení činnosti Čs. sociální demokracie.

─────

Úroveň debaty nedokázal pozvednout ani J. Železný

Celkově špatný dojem z tohoto zbytečného pořadu, který nic nového nepřinesl ani neobjasnil, nedokázal napravit ani zkušený moderátor se solidními znalostmi z historie – Jakub Železný. Jím pozvaní hosté představovali velmi nevyváženou „směs“. Převažovali tam disidenti (A. Šabatová, P. Pithart, M. Kubišová).

Samostatný dialog, kterým J. Železný svou část pořadu zahájil, vedl tento moderátor s premiérem P. Fialou. Na rozdíl od již jmenovaných hostů premiér P. Fiala žádnou zásluhu o rok 1968 ani o rozvoj nonkonformních aktivit před r. 1989 neměl, tudíž bylo jeho výsadní postavení zcela „mimo mísu“. Účast v tomto typu pořadu si nezaslouží, protože i jako premiér ‒ kromě neuvěřitelného „babráctví“ své vlády ‒ zatím nic nedokázal, za co by ho měl kdokoli z občanů chválit.

Fialu dnes chválí jen prorežimní novinářští poskoci, „presstituti“, kteří jsou ochotni posluhovat komukoliv, kdo se dostane ke „korytu“. Soukromé chválení od J. Železného na tom může sotva co změnit. I ti tři jmenovaní udělali v letech 1968-1989 pro naši zemi víc než tento podivný pseudointelektuál a „kámoš“ sudeťáka B. Posselta – P. Fiala. Třebaže se J. Železný hodně snažil, aby Fialovu pověst „vylepšil“ (kde nic není, tam ani čert nebere), přesto se to moc nepovedlo. Chyběla tomu věrohodnost a přesvědčivost. Ničím z toho P. Fiala nedisponuje: je to „prázdná nádoba“.

Vždyť každý, kdo jsme žili v této zemi před rokem 1989, dobře víme, že všelijaké diskusní kroužky, různé bytové semináře (či co) a další aktivity soukromé či polosoukromé povahy žádnou „odbojovou“, protikomunistickou, činností nebyly. Nanejvýš nepovolenými, protirežimními aktivitami, kvůli nimž se estébáci ani neobtěžovali zakládat papíry s hlavičkou výslechových protokolů do psacího stroje. (Počítače tehdy ještě nebyly běžně rozšířené.)

Je to již podruhé v krátkém čase, kdy se P. Fiala pokouší prostřednictvím ČT přesvědčovat veřejnost o své „disidentské“ činnosti před rokem 1989. K tomu je třeba říci naprosto rezolutně toto: Fiala žádným „disidentem“ nebyl. Zbabělcem a tichošlápkem nicméně zůstal dodnes. Osobně se Jakubovi velmi divím, že se tak trapně angažuje ve prospěch někoho, kdo se chová jako „pucflek“ sudeťáků a opovrženíhodná „bruselská onuce“.

Co se týká Z. Svěráka, ten byl nejspíš pozván do tohoto pořadu jako typický normalizační komunista a antichartista, který se rozhodl hrát si s tehdejším režimem na schovávanou prostřednictvím svého (= jako spoluzakladatel) „Divadla Járy Cimrmana“. Tato divadelní scéna vznikla ještě v r. 1967 a celé období tzv. normalizace vlastně jen jaksi „vegetovala“. Divadlo zůstalo režimem trpěnou ukázkou intelektuálského snobismu. Přesně ve stylu: „Podívejte se, soudruzi, jací jsme demokraté, když tyto zbytečné žvanily necháváme „natřásat se“ před stejně potrhlým publikem!“

Jistě jsem nebyl sám, kdo zaregistroval skutečnost, že Pithart, Svěrák i Kubišová měli problémy s vyjadřováním: „soukali“ to ze sebe a občas se v tom sami „ztráceli“. Holt – když někomu chybí soudnost a cpe se za každou cenu před televizní kamery, bývá z toho často trapas. Já sám bych dal přednost tomu, aby místo nich vystoupil někdo úplně jiný. Diváci by ocenili možnost, aby si tyto „ikony“ mohli uchovat ve své paměti trochu jinak: jako osoby v plné síle, nikoli jako jedince, kteří zápasí se stařeckou senilitou.

Za hlavní nedostatek zmíněného pořadu považuji fakt, že nebyl pozván nikdo ze stále ještě žijících členů polistopadových vlád, přímých aktérů událostí z roku 1968 (a 1969), jakož i příbuzných obětí ze srpna 1968. To, co nám ČT24 předvedla, bylo slabé, slabé, velmi slabé…

„Veřejnoprávní“ ČT nám nabídla další ze svých improvizací: zoufale jednostrannou a nicneříkající. Je nejvyšší čas v této televizi udělat pořádný „průvan“, nebo ji rovnou zrušit! Žádná škoda jí nebude!

26. 8. 2023

‒ RJ ‒