Svobodné noviny na internetu

Bývaly doby, kdy si náš národ s velkou úctou připomínal výročí spjatá se vznikem a existencí nejstarších útvarů starých Slovanů: ještě nikoli „klasického“ raně středověkého státu, nýbrž kmenového svazu či předstátního celku – Sámovy říše a Velké Moravy.

Kdybychom provedli anketu mezi školáky a čerstvými maturanty, nejspíš bychom byli překvapeni tím, jak málo toho vědí o tomto nejstarším období našich dějin. Na franckého kupce Sáma (†658) by si někteří z nich možná vzpomněli, snad i na krále Dagoberta I., jehož vojska se s těmi slovanskými střetla u pevnosti zvané Wogastisburg (630/631), ale to by asi bylo tak všechno.

Co se týká Velké Moravy, jež se v průběhu 9. století rozrostla ve významnou Velkomoravskou říši, jež zaujímala značnou část střední Evropy, tam by těch informací nebylo zřejmě o moc víc. Jméno knížete Rostislava (†870), který v r. 863 povolal na Moravu slovanské věrozvěsty Konstantina (= sv. Cyril) a Metoděje, jakož i knížete/krále Svatopluka I. (†894) by měl znát každý absolvent základní školy. (Není od věci připomenout, že územní rozsah Velkomoravské říše se kryje s teritoriem dnešní V4 (= Čechy, Morava, část Slovenska, Polska a Maďarska.)

Jelikož si nejsem jist tím, co o nejstarším státním útvaru na území dnešní České republiky (jako nástupnického státu po bývalé Československé republice) většina Čechů, Moravanů a Slezanů ví, považuji za potřebné upozornit na jedno důležité datum z počátků české státnosti.

Tím je rok 822, kdy jsou Moravané (spolu se zástupci českých kmenů) uváděni v písemných pramenech německé provenience. Přesněji: v „Letopisech království Franků“. Ti patřili k většinovým obyvatelům dnešního Německa. Po smrti císaře Karla I. Velikého (†814) došlo k rozdělení jeho rozsáhlé říše na tři části. Bezprostředním sousedem slovanských kmenů ve střední Evropě se stala Východofrancká říše.

O Karlu Velikém je známo, že jako mocný imperátor usiloval ve svých četných válkách o to, aby si podmanil rozsáhlá území na východ od hranic své říše: v r. 796 vyvrátil sousední říši Avarů a hodlal si podmanit i slovanské kmeny na našem území. Do Čech podnikl on a jeho synové výpravy v letech 805-806: během první z nich došlo k neúspěšnému obléhání pevnosti Canburg; přitom byl zabit kníže Lech. Po výpravě z r. 806 se české kmeny podvolily francké nadvládě a nějakou dobu platily tribut. Morava po celou dobu zůstávala mimo rámec této pravomoci.

Zatímco Čechy byly po celé 9. století obývány řadou kmenů, z nichž v poslední třetině tohoto století se jako nejvýznamnější ukázal být kmen Čechů v Pražské kotlině (dynastie Přemyslovců měla hlavní sídlo na hradišti Levý Hradec, pak na Pražském hradě), situace na Moravě byla naprosto odlišná. Tam již někdy na přelomu 8. a 9. století proběhla integrace zde žijících slovanských kmenů. Obdobně tomu bylo i v přilehlé části Slovenska. Na úzké propojení obou území ukazuje názvosloví místních jmen, které je podobné jak na Moravě, tak např. v povodí řeky Váhu.

Proto již v průběhu 9. století nacházíme v dobových pramenech pro tyto „integrované“ slovanské kmeny jakési „rámcové“ pojmenování. Tzv. Geograf bavorský („Popis měst-žup a území na sever od Dunaje“) uvádí na našem území dvě skupiny „Moravanů“. Ti, kteří žili v povodí řeky Moravy a jejích přítoků (Dyje, Svratka), se nazývali MARHARII (měli celkem 11 měst-žup). Ti ostatní, žijící na dnešním Slovensku (jihozápadní část, Nitransko, povodí Váhu a Hronu), jsou označováni jako MEREHANI (měli 30 měst-žup).

Logicky se nabízí otázka: co ono označení „město-župa“ znamenalo?  Jednalo se nejspíš o významná centra osídlení, hradiště, která sloužila jednak k obraně před výpravami nepřátel, jednak k obchodování se zemědělskými produkty, ale i s výrobky řemeslné výroby. Součástí činnosti těchto lokálních center byla jak kooperace se zemědělským zázemím, tak i správa přilehlých území. V době vojenského ohrožení se tato hradiště stávala útočištěm (= refugiem) pro vesnické obyvatelstvo.

 ─────

Změnu politického uspořádání po smrti Karla Velikého (†814) charakterizuje historik F. Palacký takto: „Za vlády Ludvíka Pobožného (814-840) požívali Slované Polabští pokoje od Franků. Veliká moc a vláda Karolingů počínala v té době klesati. Císař Ludvík, slabý, válek nemilovný, ve vlastní říši zradami všelikými poutaný, až i odbojnými syny stíhaný, nemohl ani doma mocně kralovati, ani vně co velikého před se bráti. Ohledem na Slovany nejevil se jinak, než co volený rozsudí mezi nimi, v půtkách jejich domácích. Roku 822 připomíná se i české a moravské poselství k němu: ale o jednání poslů nic se nepraví, kromě toho, že nepřišli k císaři bez darů.“ (F. Palacký: Dějiny národu českého, díl první – do r. 1253, Praha 1939, str. 79)

Zdá se, že tento císař dbal o udržování poklidného soužití se svými východními, slovanskými sousedy. Zástupci Slovanů formálně uznávali svrchovanost impéria nad svými územími a císaře jako světskou hlavu římského křesťanského světa. Na rozdíl od Čechů byli Moravané již vně tohoto impéria, přesto i oni se podřizovali autoritě římského císaře.

První zmínka o zástupcích Moravanů byla zaznamenána v listopadu 822 v „Letopisech království Franků“. V nich se uvádí: „Císař Ludvík (…) se tedy po skončení podzimního lovu vydal přes Rýn, aby přezimoval v místě, které se nazývá Frankfurt. A tam shromáždil obecný sněm a postaral se, aby s velmoži, které k tomu rozkázal povolat, důstojně projednal vše nutné, co se týká prospěchu východních částí svého království.

Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, tj. Obodritů (= sídlili mezi dolním Labem a Baltickým mořem), Srbů (= obývali prostor podél řeky Sály a středního Labe), Veletů (= sídlili na východ a jihovýchod od Obodritů), Čechů, Moravanů, Praedenecentů (= jižní Obodrité žijící v Potisí) a v Panonii sídlících Avarů, kteří byli k němu posláni s dary…“ (L. E. Havlík: Kronika o Velké Moravě, nakl. Jota, Brno 1992, str. 74-77)

─────

Z výše uvedeného dobového svědectví lze dovodit, že bezprostředně nato došlo ke zformování jakýchsi zárodečných státních útvarů. Již „integrované“ slovanské kmeny, jejichž jména neznáme, vytvořily dvě knížectví. První z nich bylo Moravské knížectví v čele s knížetem Mojmírem I. (830-846), a to při dolním toku řeky Moravy a v povodí Svratky a Dyje. To byli oni „Marharii“, o nichž víme, že měli 11 „gradů“ (´město-župa).

Druhé z těchto knížectví se vytvořilo v prostoru jihozápadního Slovenska (s dnešní Bratislavou), dále v oblasti Nitry a okolí, jakož i podél řeky Váhu a Hronu až k Dunaji. Tento útvar bývá označován jako Nitranské knížectví a v jeho čele tehdy stál kníže Pribina. Tyto slovenské „Moravany“ označuje tzv. Geograf bavorský pojmenováním „Merehani“. Měli 30 „gradů“, což lze vysvětlit tak, že u západních sousedů probíhal proces kmenové integrace a koncentrace osídlení rychleji než na Slovensku.

Potvrzením onoho pokročilejšího vývoje v povodí řeky Moravy jsou i výsledky archeologických výzkumů na dvou nejlépe prozkoumaných lokalitách, kde výzkum probíhal desítky let: v Mikulčicích u Hodonína (od  r. 1954) a v oblasti Starého Města u Uherského Hradiště (od r. 1948).

Zatímco v Mikulčicích se osídlení v době velkomoravské koncentrovalo na tzv. akropoli (s mnoha církevními stavbami a knížecím palácem), předhradí bylo vyhrazeno vojenské družině, která měla za úkol toto sídlo bránit proti útočníkům. V areálu Starého Města u Uherského Hradiště nebylo osídlení tak koncentrované na malém prostoru, ale i ono bylo chráněno slepými rameny řeky Moravy (v případě Mikulčic se jednalo o „vodní pevnost“): byly to spíše samostatné sídelní okrsky, z nichž některé se soustřeďovaly na specializovanou řemeslnou výrobu. Zvláštní postavení zde měl „církevní okrsek“ (tzv. Metodějova výšina v Uherském Hradišti-Sadech) s komplexem sakrálních staveb a s pravděpodobným hrobem sv. Metoděje.

─────

Kolik bylo na Moravě „gradů“ a kde ležely?

Zatímco některá hradiště na Moravě, v centrální části velkomoravského území, byla v minulosti poměrně důkladně prozkoumána, situace na periferii tohoto území je stále málo objasněná. Jako příklad lze uvést území dnešního Zlínského kraje. Platí to zejména pro odlehlejší části tohoto regionu – Valašskokloboucko a Slavičínsko. Vyskytuje se zde řada pomístních jmen, která prozrazují, že vznikla již v době velkomoravské, a to dávno předtím, než došlo k přeměně hlásky „g“ v „h“.

Jednou z těchto dosud málo prozkoumaných lokalit ze střední doby hradištní je staroslovanské hradiště „Gradca“ u Rudimova (poblíž Slavičína). Jméno tohoto hradiště uvedl do vlastivědné literatury uherskobrodský rodák Jan Kučera (1860-1921), působící na konci 19. století jako učitel v Rudimově, pozdější zakladatel muzea v Uherském Brodě. Samotný název tohoto hradiště v sobě zahrnuje onen výraz „grad“ (= město-župa). Mnoho pomístních jmen v rozsáhlém areálu zdejšího hradiště potvrzuje, že jednotlivé funkce, jimž toto centrum sloužilo, byly od sebe odděleny.

Podle místního vlastivědného badatele JUDr. J. Many z Lipiny, který se touto problematikou po r. 1945 zevrubně zabýval z pohledu archeologického, historického i toponomastického, plnilo staroslovanské hradiště „Gradca“ u Rudimova tyto funkce:

1. sídlo knížete (= vládce či správce zdejšího regionu): podle pověsti zde sídlila kněžna, která se setkala se sv. Vojtěchem během jeho druhé cesty do Říma;

2. sídlo správní: na ně upomínají pomístní jména „Sudina“ a „Súdná“ (v katastru sousední obce Petrůvka), která jsou odvozena od slovesa „souditi“ neboli vykonávat soudní pravomoc. S tím zřejmě souvisí i další pomístní jména: „Na Trestném“ a „Hrdlořezy“;

3. sídlo kultovní: leželo v místech lokality „Vasily“. Toto jméno pochází od Vasilů-Basiliánů. V prostoru zaniklé středověké vesnice Vasily, která je připomínána již k r. 1141, stál v době velkomoravské klášter byzantských mnichů.

Ostatní církevní stavby v okolních vesnicích patřily k latinskému obřadu. Pozoruhodný je rovněž značný počet těchto sakrálních objektů v okolí hradiště „Gradca“. Tam sice základy kostela zjištěny ani prozkoumány nebyly, ale zbytky církevní stavby byly objeveny v sousední Petrůvce. Počet církevních staveb v okolí hradiště „Gradca“ je odhadován na sedm. (Jedna z nich měla být podle místní pověsti v Bohuslavicích nad Vláří.)

Hradiště „Gradca“ u Rudimova spolu s mikroregionem Slavičínska leží na rozvodí řek Váhu a Moravy. V 9. století se nacházelo na hranici mezi Moravským a Nitranským knížectvím, na křižovatce starých obchodních cest. Toto hradiště s okolím údajně tvořilo XII. župu Pribinova knížectví s centrem v Nitře.

V 10. století, po zániku Velkomoravské říše, patřilo Slavičínsko k majetku Slavníkovců (= Charvátsko). Proto tam pobýval při své cestě do Říma sv. Vojtěch, pocházející z tohoto rodu. Později bylo toto teritorium spojeno s olomouckým biskupstvím.  (Mladotice, které později splynuly se Slavičínem, jsou připomínány v listině biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1141.) Ještě ve 13. století je Slavičínsko v dobových listinách označováno jako „provincia Zlawizin“. Podobně se na konci 13. století celá oblast na jih od luhačovického hřebene Vizovické vrchoviny nazývá „provincia Lucensi/Lunensi“. (Oba tyto nezvyklé názvy mohou být pozůstatkem staršího administrativního uspořádání zdejšího regionu, nejspíš ještě z doby velkomoravské.)

O situaci v periferních částech centrálního velkomoravského území toho zatím příliš nevíme. Chybí především archeologické výzkumy, jež se např. na Slavičínsku téměř neprováděly. Náhodných nálezů je tady sice dost, ale soustavný výzkum ze strany profesionálních archeologů dosud chybí. Nic na tom nemění fakt, že starostou Slavíčína je v posledních letech profesionální archeolog, který raději od svého oboru „utekl“ do politiky. Až archeologové najdou odvahu, aby kopli do země, nemusí být o překvapení nouze. Dosavadní nahodilé nálezy z hradiště „Gradca“ jsou toho dostatečným příslibem.

Jak učiteli J. Kučerovi, tak i místním badatelům v oboru archeologie (J. Mana, V. Švihálek) patří velké poděkování, že aspoň v tomto směru udělali, co se dalo. Obětavý učitel J. Kučera má velkou zásluhu na tom, že upozornil na řadu zajímavých archeologických lokalit (včetně zaniklých středověkých vesnic). Nejen já, ale jistě i on, kdyby ještě žil, by byl nemile překvapen, že za více než 130 let od jeho průzkumných prací a povrchových sběrů na zmíněných lokalitách se neudělalo skoro nic. Je to smutné konstatování.

Mnohé z Kučerou objevených a popsaných nalezišť jsem v 90. letech 20. století sám navštívil. Musel jsem i po sto letech obdivovat skvělý pozorovací talent tohoto vesnického učitele bez potřebného odborného vzdělání.  Ve svých článcích J. Kučera zaznamenal i řadu pověstí z dávné minulosti zdejších vesnic, jakož i informace o nálezech, které se mezitím ztratily a nedají se již ověřit.

O to naléhavější je úkol dneška: podrobit tento region soustavnému zkoumání, a to jak osídlení z doby laténské (je zde několik předpokládaných keltských „oppid“), tak i z doby římské a z celého staroslovanského období. Slavičínsko i Valašskokloboucko skýtají práci pro několik generací archeologů. Ten, kdo se bojí krumpáče a lopaty, nemá šanci nic najít a proslavit se. 

12. 9. 2022

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Mikulčice – hradiště (model podle výsledků archeologických výzkumů).

2. Územní rozsah Velkomoravské říše.

3. Staré Město u Uherského Hradiště s církevním komplexem v Sadech.