Svobodné noviny na internetu

Kdybychom se zeptali náhodných chodců na Václavském náměstí v Praze, kde najdou sochu svaté Ludmily, byli bychom možná překvapeni tím, že jen málokdo z nich ví to, co by měl vědět snad každý český občan: že totiž součástí známého pomníku svatého Václava jsou kromě jezdecké sochy tohoto knížete také postavy čtyř českých světců: sv. Ludmily, sv. Anežky České, sv. Prokopa a sv. Vojtěcha.

─────

Vypravování legend

Kdo byla svatá Ludmila a jaké místo jí náleží v našich dějinách? Z různých encyklopedických příruček se můžeme dozvědět, že byla první českou historicky doloženou kněžnou a manželkou knížete Bořivoje I., křesťanského zakladatele panovnické dynastie Přemyslovců. Budeme-li pátrat dál, zjistíme, jak málo spolehlivých údajů o jejím životě a mučednické smrti ve skutečnosti existuje. Pro většinu informací o první české světici musíme čerpat především z našich nejstarších vyprávěcích pramenů – staroslověnských a latinských legend.

K nejpodrobněji zpracovaným vyprávěním o sv. Ludmile patří tzv. Kristiánova legenda, kterou v letech 992-994 sepsal mnich Břevnovského kláštera Kristián. Své dílo věnoval „nejdražšímu synovci“ – pražskému biskupovi Vojtěchu Slavníkovci. Tato legenda, nesoucí též název Život a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily, vypravuje o době společného života kněžny Ludmily a jejího manžela Bořivoje, o vládě moravského knížete Svatopluka nad Čechami, o Bořivojově křtu na Moravě i o šíření křesťanství Metodějových žáků v Čechách.

Ostatní ludmilské legendy se soustřeďují pouze na mučednickou smrt sv. Ludmily a zmínky o Velkomoravské říši v nich nejsou. V případě naší nejstarší, Kosmovy kroniky z počátku 12. století byly jakékoli údaje, jež by upomínaly na staroslovanský obřad a Velkou Moravu, jednoduše zamlčeny. Ostatně ještě v době, kdy žil kronikář Kosmas (1045-1125), nebyla úcta vůči sv. Ludmile taková, jak by si tato světice zasluhovala. Důvod je nasnadě: Bořivoj i Ludmila přijali křesťanství z Velké Moravy, z rukou arcibiskupa Metoděje, nikoli z Východofrancké říše, kam Čechy tehdy církevně příslušely.

─────

Sňatek s knížetem Bořivojem

Kristiánova legenda, o jejíž datování vedli historikové spor bezmála dvě století, jako jediná uvádí, odkud Ludmila pocházela a kdo byl její otec. Byla prý dcerou Slavibora, knížete ze slovanského kraje, který se dříve jmenoval Pšov, avšak v době autorově, tj. na konci 10. století, nesl jméno Mělník. Podle jiných legend však Ludmila pocházela „z jiné země“: byla srbského původu. Byl-li Slavibor knížetem Milčanů (Horní Lužice) nebo Pšovanů, to už asi nikdo nezjistí. V každém případě sňatek jeho dcery s českým knížetem Bořivojem, jenž se uskutečnil v době okolo uzavření Forchheimského míru (874), byl významnou událostí, kterou si chtěl Bořivoj I. upevnit svou moc v Čechách.

V době sňatku měla Ludmila asi 14 let, kdežto Bořivoj byl zhruba o osm let starší. Z manželství se narodili tři synové a tři dcery. Historicky je doložen pouze nejstarší syn Spytihněv I.(*875) a mladší Vratislav (*888), třetí syn se podle B. Balbína jmenoval Boleslav; zemřel údajně ještě jako mladý. Jména dcer nejsou v pramenech doložena. Ludmila přežila jak svého manžela Bořivoje (†889/890), tak i oba jmenované syny: Spytihněva I. (†915) a Vratislava I. (†921).

─────

Bořivojův a Ludmilin křest

Z legendy Fuit in provincia Boemorum z 2. poloviny 10. století se dozvídáme, že Ludmila jako mladá „přinášela žertvy pohanským bůžkům“. V době sňatku byli oba manželé ještě pohany: Bořivojův křest se uskutečnil na Moravě pravděpodobně v letech 882-883, patrně v souvislosti s ovládnutím Čech moravským knížetem (králem) Svatoplukem I. Nelze vyloučit, že právě křest se stal výrazem Bořivojovy podřízenosti velkomoravskému panovníkovi.

Okolnosti Bořivojova křtu moravským arcibiskupem Metodějem popisuje Kristiánova legenda takto: Bořivoj při své návštěvě u velkomoravského panovníka nesměl jakožto pohan sedět u téhož stolu jako křesťané, nýbrž na zemi. Proto se druhého dne spolu se třiceti svými dvořany nechal pokřtít. Pouze legendy dokládají rovněž křest kněžny Ludmily, k němuž došlo později. Podle Diffundente sole ze 13. století byla Ludmila pokřtěna sv. Metodějem v Čechách na Levém Hradci. Tam nechal kníže Bořivoj postavit první kostel zasvěcený sv. Klimentovi, jehož kult šířili právě slovanští věrozvěstové – sv. Cyril (Konstantin) a sv. Metoděj.

Třebaže křesťanství nebylo v tehdejších Čechách novinkou (již v roce 845 přijalo v Řezně křest 14 českých velmožů), vyvolal křest českého knížete na Moravě velmi bouřivou odezvu. Podle Kristiánovy legendy vzniklo proti Bořivojovi povstání, před nímž musel uprchnout ze země ‒ na Moravu ke Svatoplukovi I. Mezitím si pohanský lid postavil do svého čela vévodu Strojmíra, patrně Přemyslovce žijícího v exilu v Bavorsku, Strojmírovi stoupenci se pokusili pobít Bořivojovy straníky, nakonec však byli zahnáni na útěk. Vzpoura skončila tak, že Bořivoj byl povolán zpátky do Čech. Příčina byla prostá: Strojmír v exilu zapomněl mateřský jazyk a nedokázal se se svými stoupenci domluvit česky.

[Poznámka autora z roku 2021: To zní obzvlášť pikantně v našich současných politických poměrech, kdy stojí v čele „české“ vlády Slovák A. Babiš. Ten ale česky hovoří, byť s přemírou slovakismů, avšak písemné projevy přenechává raději svým marketérům.]

─────

Z moravského vyhnanství na Pražský hrad

Do jaké míry ovlivnil Bořivoje a Ludmilu jejich okolnostmi vynucený pobyt na dvoře velkomoravského Svatopluka, je otázkou dohadů. Jisté je pouze to, že po návratu do Čech došlo k přenesení sídla českého knížete z Levého Hradce, kam byl po Bořivojově křtu Metodějem vyslán i kněz Kaich, na Pražský hrad. Jeho lokalita byla zřejmě posvátným místem, na němž probíhaly pohanské obřady a slavnosti pro obyvatele širšího území. Bylo to asi i místo vyhrazené pro konání sněmů, na nichž byl volen kníže, který pak usedal na kamenný stolec.

Po přesídlení na Pražský hrad dal Bořivoj I. postavit poblíž hlavní brány kostel zasvěcený Panně Marii. V hrobce tohoto kostela byl později pohřben kníže Spytihněv i jeho manželka neznámého jména. Není bez zajímavosti, že přímý či alespoň zprostředkovaný vliv velkomoravské kultury se projevil jak ve tvaru této církevní stavby, tak i ve výbavě hrobů na pohřebištích v Lumbeho zahradě a v Jízdárně na Pražském hradě. Stříbrné hrozníčkové náušnice, typické pro Velkou Moravu, byly nalezeny i v hrobě manželky Spytihněva I.

─────

Křesťanská proměna kněžny Ludmily

Nejstarší ludmilské legendy dokládají, že pro Bořivojovu manželku nebylo přijetí křesťanství jen záležitostí čistě formální, nýbrž že pro ni znamenalo hlubokou vnitřní proměnu. Stala se stoupenkyní slovanského křesťanství a staroslověnské vzdělanosti. V tomto duchu ovlivňovala výchovu Přemyslovců dvou generací. A nebylo náhodou, že právě způsob výchovy staršího syna Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry, Václava, vyhrotil rozpory mezi matkou a babičkou pozdějšího knížete Václava Svatého (†935).

O povaze sv. Ludmily nám podává přesvědčivé svědectví opět Kristiánova legenda, jejíž 3. kapitola charakterizuje naši první křesťanskou kněžnu těmito slovy: »Byla zbožná a mírná ve všem a všelijakých plodů laskavosti plná. V almužnách byla štědrá a v nočních pobožnostech vytrvalá, v modlení nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře mezí neznající, v péči o sluhy Boží tak pohotová, že těm, kterým nestačila poskytnouti pomoci za denního světla, horlivě ji posílala v temnotách noci po svých služebnících, naplňujíc onen příkaz evangelia, podle něhož máme udělovat almužnu tak, aby nevěděla naše levice, co dělá pravice. Avšak kdybychom chtěli všechny projevy jejich ctností pérem vylíčiti, dříve by se nám nedostávalo světla denního než stránek knihy…«

─────

Mocenské ambice kněžny-vdovy?

Přes hlubokou víru v Boha zůstávala Ludmila především milující manželkou, matkou a babičkou. Vnímala konflikty kolem sebe a snažila se uchránit přemyslovskou doménu před nepřízní doby. To se projevilo zejména tehdy, když někdy v roce 889/890 zemřel ve věku 36 let její manžel Bořivoj I. Nastaly neklidné časy: do Karpatské kotliny vpadli Maďaři, zemřel velkomoravský kníže (král) Svatopluk I. (†894) a o několik let později i východofrancký král Arnulf Korutanský (†899). Maďaři začali pustošit okolní země, rozpadla se Východofrancká říše a k mocenským přesunům začalo docházet i u západních sousedů českých Přemyslovců.

Když ve svých 28-29 letech kněžna Ludmila ovdověla, byla matkou šesti dětí, z nichž nejmladší Vratislav se narodil krátce před otcovou smrtí. Třebaže život kněžny-vdovy provázel ustavičný strach o život a svobodu jejích dětí, zdá se, že vývoj jí byl příznivě nakloněn. Po Bořivojově smrti svěřil král Arnulf Čechy velkomoravskému Svatoplukovi. Ludmila se tím de facto stala „neoficiální“ vládkyní Čech: měla svou družinu i panovnický poklad. Čas, který jí byl poskytnut, využila ve prospěch svých potomků. Vytvořila podmínky pro to, aby se nejstarší syn Spytihněv I. stal panovníkem, s jehož volbou souhlasili i ostatní čeští velmoži.

Spytihněvův vstup na historickou scénu byl spjat s událostmi, jež následovaly po úmrtí Svatopluka I. V r. 895 se objevil spolu s knížetem Vitislavem (někteří badatelé ho ztotožňují s Vlastislavem, známým z pověsti o lucké válce) v čele českých velmožů v bavorském Řezně, kde se poddali východofranckému králi Arnulfovi.  V souvislosti s tímto mocenským zvratem je pozoruhodná jedna skutečnost: Svatopluk I. i Arnulf umožnili setrvání slovanských kněží v Čechách, a to navzdory tomu, že po smrti sv. Metoděje museli z Moravy odejít.

Po dobu vlády obou synů, Spytihněva I. (895-915) i Vratislava I. (915-921), pobývala kněžna Ludmila na hradišti Tetín. Tam působili slovanští kněží, u nichž nechala staršího vnuka Václava učit se slovanským knihám. Období vlády Spytihněva I. bylo zřejmě důležité pro budování přemyslovské mocenské domény. Z archeologických výzkumů vyplývá poznatek, že právě tehdy vzniklo kolem starších hradišť (Praha, Levý Hradec, Budeč) několik nových opevněných středisek (Tetín, Libušín, Mělník, Stará Boleslav, Lštění). Oba synové kněžny Ludmily pokračovali rovněž v budování církevních staveb. Spytihněv I. dal postavit rotundu sv. Petra na Budči a Vratislav I. baziliku sv. Jiří na Pražském hradě.

─────

Konflikt mezi snachou a tchyní

Zatímco Maďaři do základů zpustošili území někdejšího centra Velkomoravské říše i okolních států, Čechy prožívaly první dvacetiletí 10. století jako období relativně klidné. Čas nesvárů a bojů měl teprve přijít. Tečku za dobou budování přemyslovské domény udělala smrt knížete Vratislava I. (†13. 2. 921). Podle pozdní zprávy uherského kronikáře prý padl v boji s Maďary.

Jeho smrt přišla nečekaně v době, kdy ani jeden z jeho dvou synů nebyl schopen vládnout: starší Václav měl tehdy 13 let a mladší Boleslav teprve 7-8roků. Rozhodnutím sněmu byl sice Václav formálně dosazen na trůn jako kníže, avšak jeho výchova byla svěřena kněžně Ludmile. Ona se stala po dobu nezletilosti obou Vratislavových synů nositelkou regentské vlády v Čechách. S tímto stavem se přirozeně nehodlala smířit vdova po knížeti Vratislavovi, Drahomíra, pocházející z kmene Havolanů, kteří patřili k polabským Slovanům a sídlili u řeky Havoly, severozápadně od dnešního Berlína.

Spor obou kněžen-vdov vyvrcholil v období, kdy se rozpadla Východofrancká říše a kdy ze soupeření mezi Saskem a Bavorskem vyšel jako vítěz saský král Jindřich I. Ptáčník. Středověké legendy líčily konflikt snachy a tchyně velmi zjednodušeně: Drahomíra, ač sama rovněž křesťanka, byla pro legendisty představitelkou „strany pohanské“, kdežto Ludmila naopak „strany křesťanské“. Jiná interpretace zase vycházela z faktu, že Drahomíra, pocházející z jednoho kmene polabských Slovanů, zaujímala protisaský postoj, poněvadž Jindřich I. vedl v té době vojenské tažení právě proti polabským Slovanům. Jistě nikoli náhodou svou tehdejší výpravu ukončil před Prahou a vynutil si poplatnost českého knížete.

Ludmila se nakonec rozhodla vyřešit konflikt s Drahomírou po svém: vrátila své snaše oba syny a požádala ji o vyhrazené místo, na němž by mohla pobývat. Když odpověď nepřicházela, odjela sama v doprovodu „svých lidí“ na hradiště Tetín. Spolu s ní odešel také kněz Pavel, který po celou dobu vlády kněžny Ludmily i jejích synů pravděpodobně vykonával funkci správce církevní organizace v Čechách, jenž podléhal přímo řezenskému biskupovi.

─────

Mučednická smrt kněžny Ludmily

Na Tetíně, který si dobrovolně zvolila za místo, kde chtěla v ústraní dožít, čekala Ludmilu nakonec násilná, mučednická smrt. Zřejmě z obavy, aby se s tchyní nemusela dělit o moc, a především kvůli vlivu babičky na knížecí syny, nechala Drahomíra Ludmilu najatými vrahy uškrtit. Třebaže se z legend nedozvídáme, zda v době vraždy byla na Tetíně nějaká církevní stavba (přítomnost Ludmily i kněze Pavla je toho spíše potvrzením), vypravují tyto literární památky vcelku realisticky, místy až naturalisticky, o průběhu vraždy kněžny Ludmily.

Z tohoto vypravování víme, že Drahomíra vyslala v září 921 na Tetín dva přední muže své družiny, Vikingy Tunnu a Gommona. Ti se do sídla kněžny Ludmily vypravili v doprovodu vojenského oddílu. Je s podivem, že se tato ozbrojená skupina dostala na Tetín bez jakýchkoli problémů, aniž by narazila na viditelný odpor lidí z okruhu kněžny Ludmily. Ta zřejmě tušila, co ji očekává, a proto požádala kněze Pavla, aby sloužil mši. Pak se vyzpovídala a přijala tělo a krev Páně. Drahomířini družiníci vyčkali až do večera. Když se zešeřilo, vylomili bránu Ludmilina dvorce a obstoupili její dům. Pouze Tunna a Gommon vnikli dovnitř.

Vražda nepohodlné tchyně byla zorganizována naprosto dokonale a již jen její popis a srovnání s tím, co se v roce 935 odehrávalo ve Staré Boleslavi, kde byl zavražděn sv. Václav, jasně ukazuje na práci profesionálů, srovnatelných s dnešními útvary rychlého nasazení. Ludmilino usmrcení bylo naplánováno a provedeno takovým způsobem, aby nebyla přímo prolita krev, a tudíž aby se Ludmila nemohla stát mučednicí.

Tzv. Kristiánova legenda popisuje ve 4. kapitole průběh vraždy takto: »Když pak nastal večer, napadli řečení násilníci její dům a vylomivše bránu, ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku a jen náčelníci vrahů Tunna a Gommon s několika málo muži, vyrazivše dveře, vnikli s divokým pokřikem do ložnice, kde služebnice Boží [= Ludmila – pozn. red.] odpočívala. Tu k nim promluvila blahoslavená Ludmila pokorným hlasem: „Jaké to nenadálé šílenství vás štve? Nestydíte se a nevzpomínáte na to, kterak jsem vás obdarovávala zlatem, stříbrem a skvostnými šaty? Ale jestliže víte o nějaké křivdě, kterou jsem na vás spáchala, povězte mi to, prosím.“ Ale oni, jsouce ve své zřivosti neoblomnější než skály a nedopřávajíce sluchu jejím slovům, neostýchali se vložiti na ni své ruce a stáhnuvše ji z lože, hodili ji na zem. I řekla jim: „Nechte mne maličko se pomodliti.“ A když jí to dovolili, modlila se s rozpjatýma rukama k Pánu. Potom řekla: „Jestliže jste přišli mne zabít, snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu.“ Toužebně si totiž přála po příkladu mučedníků prolitím krve Kristu svědectví vydati a palmu mučednictví s nimi na věky přijmouti. A také nepochybujeme, že si ji zasloužila, jakž to dosvědčuje Písmo svaté, jež praví: Ať jakoukoli smrtí spravedlivý bude zastižen, duše jeho občerstvena bude. Neblazí katané nedbali tedy jejích prosebných slov a vhodivše provaz na hrdlo její, zbavili ji zardoušením života pozemského, aby žila na věky s Pánem Ježíšem Kristem, kterého vždycky milovala. Podstoupila pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu 16. září o první vigilii noční (v 61. roce svého života).«

─────

Ludmilin pohřeb a potrestání vrahů

Kněžna Ludmila byla zavražděna na Tetíně v noci z 15. na 16. září 921. Jakmile odešli Drahomířini družiníci, sešlo se rozprchlé služebnictvo a kněží z Ludmilina doprovodu. Chvatný pohřeb zavražděné kněžny se konal v atmosféře strachu. Podle některých legend byl „dům blažené Ludmily nad jejím hrobem“ přestavěn na způsob baziliky. Zdá se, že byl dům přestavbou rozšířen tak, že se hrob kněžny Ludmily ocitl uvnitř kostela, který byl zasvěcen sv. Michalu. Tento kostel prý nechala postavit kněžna Drahomíra, aby posmrtné zázraky, jež se tu po Ludmilině smrti odehrávaly, nebyly spojovány se zavražděnou kněžnou, nýbrž aby byly připisovány světci, jemuž byl kostel zasvěcen.

Navzdory všemu se Drahomíře nepodařilo zabránit tomu, aby její tchyně byla po své násilné smrti považována za svatou. Její šanci na svatořečení navíc zvyšoval ještě fakt, že byla první českou pokřtěnou kněžnou. Nicméně odstranění nepohodlné tchyně nemohlo Drahomíře natrvalo zajistit moc a ani po tetínské vraždě neměla pevnou pozici. Tu začali ohrožovat samotní aktéři zločinu – Tunna a Gommon. Drahomíra byla nakonec nucena obou družiníků se zbavit. Tunnovi se podařilo včas uprchnout, kdežto Gommon spolu s bratrem přišli o život. Drahomíra ve své pomstychtivosti neušetřila ani jejich děti. Svou spoluvinu na zločinu však odčinit nedokázala.

─────

Přenesení ostatků a počátky kultu

Ani tento akt potrestání zločinců, kteří se stali vykonavateli Drahomířiných příkazů, nemohl zabránit tomu, aby období regentské vlády osnovatelky vraždy kněžny Ludmily skončilo. V letech 924-925 konečně nastoupil na český trůn starší Vratislavův syn – kníže Václav I. Jakmile se pevně ujal vlády, rozhodl se dne 21. 10. 925 převézt tělo své babičky Ludmily, která ho učila nejen číst a psát, ale i základům křesťanské víry, z Tetína na Pražský hrad, kde byly její ostatky pietně pohřbeny. Václav spojil tuto translaci se zasvěcením baziliky sv. Jiří.

Akt přenesení ostatků, translace, znamenal v 10. století místní a posléze i obecné prohlášení za svatého. Ludmila byla nejprve prohlášena za blahoslavenou (takto ji např. označuje na konci 10. století autor Kristiánovy legendy), později za svatou. Když v 70. letech 10. století připadl kostel sv. Jiří ženskému benediktinskému klášteru, jehož první abatyší byla Přemyslovna Mlada, zůstal Ludmilin kult omezen jen na svatojiřský klášter. Ještě v 11. století si pražští biskupové zachovávali skeptický odstup od úcty ke sv. Ludmile. Její kult se přesto rozvíjel a naše nejstarší křesťanská kněžna stále zřetelněji vystupovala nejen v roli patronky České země, ale i dynastie Přemyslovců. V době vlády Karla IV. (1346-1378) se dokonce stala patronkou vinařů.

Dokladem rostoucího kultu sv. Ludmily jsou výtvarná díla ze 13. a 14. století. Již na přelomu 12. a 13. století je sv. Ludmila vyobrazena v pražském kapitulním rukopise spisu sv. Augustina De civitate Dei v řadě čtyř českých světců – vedle sv. Vojtěcha, sv. Prokopa a sv. Václava. K umělecky nejcennějším vyobrazením ze 14. století patří obraz od Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně, dále vyobrazení na rámu svatovítského Veraikoinu (konec 14. století) i na votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi (okolo 1370).

Pozoruhodné jsou rovněž gotické fresky z let 1360-1361 na hradě Karlštejně, které zobrazují sv. Ludmilu s dětmi a knížete Bořivoje na hostině u moravského krále Svatopluka. Obdobný charakter má nástěnná malba Mistra Osvalda ve Svatovítské katedrále, na níž arcibiskup Metoděj křtí sv. Ludmilu (3. čtvrtina 14. století).

24. 8. 2001

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 3/2001, str. 5)

─────

Seznam vyobrazení:

1. Svatá Ludmila (ikona).
2. Kněžna Ludmila učí svého staršího vnuka Václava číst.