Svobodné noviny na internetu

Máme u nás mnoho nevzdělaných a pologramotných politiků, kteří by se rádi udrželi u koryt. A tak vymýšlejí nejrůznější triky a finty, jak toho dosáhnout. Letošní kampaň před parlamentními volbami je v tomto směru neobyčejně chudičká: slogany jsou přihlouplé (stejně jako jejich autoři) a sotva mohou někoho oslovit. Stává se dokonce i to, že si strany „kradou“ hesla, protože nic nového nejsou schopny nabídnout.

Je to ještě větší bída, než jakou v naší žurnalistice představují mladí novináři, kterých je většina. Ti si nejen nic nepamatují, protože byli ještě na houbách, když se tady „lámaly dějiny“, ale hlavně neustále zápasí s českým pravopisem. To jim pak už moc času nezbývá na další vzdělávání. Holt – na internetu všechno nenajdeš, když máš v hlavě „prázdno“ (říká se tomu „prázdný leb“), že ano?

Do této neutěšené situace vypustil předseda KSČM V. Filip, jsa notně pobouřen kampaní koalice SPOLU, která na billboardech nabízí „ZMĚNU“, a to tím způsobem, že začala strašit před komunisty (KSČM) a extremisty (SPD), jedno ze svých dalších kontroverzních prohlášení. (Po tvrzení, že nás v srpnu 1968 okupovali Ukrajinci, další z mnoha „výživných“ výroků stávajícího předsedy KSČM, který mezitím ohlásil, že bude v čele strany končit.) To je prý hlavní nebezpečí, které nám teď hrozí na naší cestě ke „světlým zítřkům“, kdy už konečně začnou pečení holubi rovnou létat do úst. Ani nebudeme muset chodit do restaurací a tam podstupovat nedůstojné „anticovidové“ testy.

Protože je v plném běhu předvolební kampaň, dalo by se očekávat, že toto tvrzení šéfa jedné z kandidujících stran bude hezky vyvedeno výrazným písmem a s nějakým barevným obrázkem (nejlépe v odstínu rudé barvy) na billboardech. Někde na náměstích našich měst nebo u silnice, aby si přišli na své i motoristé. Leč – V. Filip překvapil tentokrát mimořádnou skromností. Sdělil to veřejnosti, hlavně svým spolustraníkům, pouze na sociálních sítích. Inu, i komunisté jdou s dobou, protože vždy dobře věděli, že postaru se žít nedá, jak si pamatujeme hlavně z první etapy budování tzv. socialismu.

A cože to předseda KSČM vlastně veřejnosti sděluje? Toto: „Rozkradli republiku a teď SPOLU varují občany před hrozbou KSČM.“ Výrok V. Filip publikoval na Facebooku již před mnoha dny, ale teprve teď se to jaksi dostalo do širšího povědomí. Já jsem si toto prohlášení přečetl na jednom „dezinformačním“ webu (Parlamentní listy, 1. 9. 2021, 21:05). Na dezinformaci to moc nevypadá. Spíše se mi to jeví jako krutá pravda – měsíc před volbami.

─────

Pohled na naši politickou scénu není nijak radostný ani povzbudivý. Čas tady notně „zapracoval“. Ti z nás, kteří si ještě pamatují pulzující politický život v 90. letech 20. století, kdy v politice doopravdy šlo o ideový střet mezi politickými stranami, které skutečně „soutěžily“ o přízeň voličů, se nestačí divit tomu, do jakého „suterénu“ se naše dnešní politika propadla. O soutěži idejí nemůže být řeč a konflikt mezi „pravicí“ a „levicí“, jak zdá se, je už rovněž passé. Proto zbývají jen ty okoukané obličeje („ksichty“) donekonečna „recyklovaných“ politiků, lhostejno, z jaké politické strany pocházejí, protože žádné nové nejsou. Političtí „nováčci“ typu Z. Stanjury, R. Onderky či J. Dolejše sotva někoho zvedenou ze židle, aby šel volit. Raději zůstane doma nebo si nechá přinést další půllitr piva v oblíbené hospodě. Na zkušené, leč „koronavirem“ zpohodlnělé voliče si tito političtí matadoři nepřijdou: jejich hlas nedostanou. A tak je to správně!

Naše aktuální politická situace před parlamentními volbami je ještě daleko smutnější, než výše uvedené konstatování. Vedle ANO 2011 a dvou podivně „spatlaných“ předvolebních koalic, jejichž strany se k sobě vůbec nehodí (= nejsou „kompatibilní“) a jež byly vytvořeny kvůli záchraně malých stran, které by se do PS normálně nemohly dostat (mají jen tři procenta preferencí), se objevuje kdesi v dálce světýlko v podobě politických nováčků: „Přísahy“, „Trikolóry“ či „Volného bloku“. Pokud se jim podaří uspět a překročit pětiprocentní hranici, jistá změna na politické scéně by tím mohla nastat. V opačném případě nám hrozí, že další čtyři roky budeme dýchat smrad ze zapáchající vody našeho politického rybníka, zarostlého rákosím a pokrytého žabincem.

─────

Komunista V. Filip má pravdu, ale…

Vraťme se od neutěšené situace měsíc před volbami k již zmíněnému výroku V. Filipa! Ten lze hodnotit jako „loučení s vrcholnou politikou“. Co se týká jeho angažmá v polistopadové politice, V. Filip se věru nemá za co stydět. Leckterý předseda „demokratické“ strany by mu mohl závidět: po M. Grebeníčkovi, který vedl KSČM v letech 1993-2005, vykonává Filip funkci předsedy strany celých 16 let. Přesto se zdá, že odchází pozdě, pět minut po dvanácté. Každý další předseda KSČM bude nejspíš šéfovat již jen neparlamentní straně.

Celý výrok V. Filipa na Facebooku si zaslouží, aby byl zopakován. Hlavně pro ty mladé, kteří se toho ve škole o úloze KSČ i její polistopadové nástupkyně (KSČM) mnoho nedozvěděli. Musím konstatovat, že V. Filip napsal pravdivá a burcující slova. Smutné je, že nevyburcovala téměř nikoho k ničemu. Česká společnost je navzdory neradostné bilanci boje proti „covidu-19“ natolik paralyzovaná, že není schopna reagovat ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Indiferentní vztah k realitě a typický alibismus jsou to poslední, co bychom teď potřebovali.

Ocitli jsme se v situaci, kdy bychom se mohli stát snadnou kořistí nějakého predátora. Muselo by ovšem existovat mnohem větší ohrožení naší svobody a demokracie, než jaké aktuálně představuje slovenský „predátor“ A. Babiš, kterého si část společnosti oblíbila jako nového „spasitele“, jenž splní všechna její přání, ale i „východního strašáka“ V. Putina, který má svých problémů víc než dost, a to jak v oblasti ekonomické, tak i té politické. Jediné, co dnes Rusko ještě drží nad vodou a co nutí ostatní státy tuto velmoc respektovat, je nerostné bohatství a zbrojní potenciál. Všechno ostatní je jedna velká „Potěmkinova vesnice“. Putinovi stačí k nátlaku na Evropu málo: přiškrtit kohoutky, jimiž proudí ropa a zemní plyn. To už se aktuálně děje.

U vědomí toho lépe pochopíme i to, co napsal předseda KSČM: „Rozkradli republiku a teď SPOLU varují občany před hrozbou KSČM.“ Zejména kvůli mladým čtenářům i jejich stejně starým, leč málo vzdělaným a pologramotným novinářům, se pokusím toto „poselství“ V. Filipa „dešifrovat“. Ti, které V. Filip obvinil z rozkradení republiky, byli politici „pravicových“ stran: ODS, ODA, KDU-ČSL, po rozpadu ODS pak US (= Unie svobody) a podivné uskupení, které se označovalo za „Čtyřkoalici“, k níž patřila i DEU (= Demokratická unie). Posledně jmenovaná strana slavila značné politické úspěchy v polovině 90. let 20. století a před rokem 2001, kdy stáli v jejím čele jako předsedové A. Hromádková a R. Majzlík. (V prvních volbách do Senátu PČR v r. 1996 se SN podílely na kampani kandidáta z Prahy 10 – JUDr. Ing. J. Anděla.)

Nebudu se plést do řemesla tzv. politologům, kteří označovali tyto strany za pravicové, třebaže museli dobře vědět, že s politickou pravicí měly společného velmi málo. Pravdou ovšem je, že jisté pravicové prvky v jejich politice existovaly, avšak celkový ráz jejich působení byl spíše v rozporu se zásadami politické pravice. Dnes někteří z těchto politiků raději „mlží“ a tvrdí, že se stírají rozdíly mezi pravicí a levicí. Ale prdlajs! Pravo-levý konflikt tady stále je, avšak je uměle minimalizován skoro nulovou nezaměstnaností a státními zásahy do chodu ekonomiky, např. proticovidovými opatřeními.

Předseda KSČM V. Filip má pravdu také v tom, že v rámci tzv. privatizace a údajné restrukturalizace ekonomiky (na Slovensku k ní skutečně došlo, kdežto v ČR byly neúčelně „utopeny“ zbytečné miliardy Kč na sanování bankrotů firem a bank) došlo k tomu, že v rámci privatizace „českou cestou“ přišel stát o bohatství, které tady vytvořily celé generace našich předků v průběhu 20. století – bez ohledu na vládnoucí režim. Fakticky se to dá přirovnat k darování takto „zprivatizovaných“ firem novým vlastníkům: ti za ně buď nezaplatili vůbec nic, nebo jen symbolickou částku.

Všechny škody a ztráty šly tehdy na vrub státní kasy. Jako společnost jsme výrazně zchudli, přesto nových hodnot bylo vytvořeno jen málo. Většina tohoto bohatství končila v kapsách jistých podnikavců (nikoli podnikatelů), často bývalých komunistů, kteří se po Listopadu 1989 pohotově zbavili stranických legitimací. Ta poslední slova obzvláště zdůrazňuji, protože na ně V. Filip jaksi zapomněl. Kdo tu dobu okolo začátku tzv. kuponové privatizace a „českého Klondiku“ pamatuje, ten ví, že jako první byli na startovní čáře, když byla v r. 1992 „privatizace“ zahájena, vedle různých řezníků, zelinářů a veksláků hlavně všelijací funkcionáři KSČ a příslušníci StB (spolu s částí jejich agentů).

V. Filip má nicméně pravdu v tom, že hlavními „dirigenty“ této „ekonomické transformace“ (do vlastních kapes) byli především politici již zmíněných stran. A spolu s těmito osobami, jež ve skutečnosti představovaly pouhé „krytí“ nejrůznějších ekonomických lumpáren, to byli různí „tuneláři“, překupníci, šmelináři a „bílí koně“. Nejvíce se tomuto „mafiánskému kapitalismu“, jak jej označoval exprezident V. Havel, dařilo v „divokých devadesátkách“. U nás bylo toto bezuzdné řádění doprovázeno např. „orlickými vraždami“ nebo záhadnými zmizeními několika podnikatelů či „popravou“ F. Mrázka. Na Slovensku se v éře „mečiarismu“ odehrávaly scény mnohem drastičtější. (Po rozpadu ČSFR prošlo Slovensko daleko dramatičtějším vývojem – jakožto ekonomicky chudší část bývalého společného státu.)

Připomínám tato fakta proto, že se za těch 30 let na mnoho věcí zapomnělo. ODS tehdy vedl V. Klaus st., ale většinu zmíněných lumpáren měli na svědomí lidé ze zákulisí. Podobná situace byla i v jiných „pravicových“ stranách, zejména v ODA (= Občanská demokratická aliance), s níž byli spojeni např. ministři V. Dlouhý (dnes předseda Hospodářské komory), T. Ježek (jeden z „otců privatizace“), ale i P. Bratinka (dne 7. 9. 2021 v pořadu „Focus V. Moravce“ ze sebe dělal div ne „pána se svatozáří“, který za nic nemůže) nebo Daniel Kroupa, bývalý disident a filozof, jenž se dnes vydává za „politologa“, který nás čas od času ohromuje z televizní obrazovky svými politickými komentáři, zatímco jeho syn Janek Kroupa se podílí na „fabrikování“ různých politických kauz a afér.

Ať tak či onak, výsledkem onoho „rozkradení“ republiky byla škoda, kterou ekonomové odhadují na několik bilionů Kč (s přihlédnutím k vývoji inflace). Zatím nikdo nenašel odvahu tyto všechny privatizační kauzy odhalit a vyčíslit vzniklé škody, natož potrestat viníky. Většina těchto kauz, pokud byly vůbec vyšetřovány, končí „ve ztracenu“. Nikomu se do toho nechce. Věc je o to komplikovanější, že přímé zodpovědnosti se zúčastnění politici většinou zbavili tím, že to „hodili“ na subalterní úředníky, kteří ve skutečnosti jen vykonávali příkazy svých nadřízených. Je to dokonale začarovaný kruh. Správně by měli jít do vězení tito politici, nikoli oni „nastrčení“ úředníci. Dokud tomu tak nebude, lze jen stěží hovořit o ČR jako o právním státě.

─────

V. Filip má pravdu také v druhé části své věty: Tito „borci“ z dotyčných „pravicových“ stran (= koalice SPOLU) již v 90. letech 20. století měli zodpovědnost za ono „rozkradení republiky“, před tři čtvrtě rokem vytvořili předvolební koalici, aby se pár jejich politiků dostalo opět do Poslanecké sněmovny (PS), kam by tříprocentní TOP 09 a KDU-ČSL mohly sotva samostatně kandidovat. Jako „nosná raketa“ je tam má vynést Fialova ODS.

Nejnovější výzkumy volebních preferencí měsíc před volbami prokázaly, že v některých regionech má koalice SPOLU jen 14 % hlasů (8+3+3). Fakticky to znamená, že v důsledku této „masochistické“ politické operace se ODS vrátila na čísla z doby po pádu P. Nečase (2013), kdy straně krátce šéfoval M. Kuba (a M. Němcová se chystala na post předsedkyně vlády, kterou se nakonec nestala; bylo to nikoli proto, že má jen maturitu, ale proto, že ji M. Zeman nedal pověření k sestavování vlády).

Po M. Kubovi převzal ODS politolog P. Fiala. Jeho cesta od 7,72 % po volbách v r. 2013 až k dnešním 8 % těsně před dalšími volbami o osm let později, to je věru politický unikát. Asi bychom něco podobného nenašli nikde na světě. To je výsledek práce politologa („na baterky“), který svou stranu dokázal vést odnikud nikam. A tento člověk má být „příštím premiérem“? To považuji zatím za vůbec nejlepší vtip letošních voleb.

─────

Již zmíněný spolek, který si říká SPOLU (= Spolu chyceni, spolu oběšeni“), podle V. Filipa prý straší naše občany před hrozbou KSČM. Musím se předsedy této strany zastat. KSČM doopravdy za celé 30leté období nepředstavovala žádné ohrožení naší svobody a demokracie. Pod vedením M. Grebeníčka (navzdory tomu, kdo byl jeho otec) i V. Filipa (agenta StB s krycím jménem „Falmer“) dělala všechno pro to, aby se stala řádnou, „systémovou“, stranou našeho demokratického parlamentu. Čím víc se vytrácel její vliv a snižoval počet zástupců v obou komorách parlamentu, v krajských i obecních zastupitelstvech, o to víc V. Filip „tlačil na pilu“, aby pro „své“ lidi zajistil různé funkce (včetně míst v dozorčích radách) a další lukrativní posty.

V současnosti jsme svědky toho, že v době, kdy se KSČM zmítá okolo pětiprocentní hranice potřebné pro vstup do PS, má paradoxně největší vliv na Babišovu vládu, byť jen na základě jakési dohody o toleranci. To je historicky zcela nová věc, kterou ani Fialova „učebnice“ politologie nezná.

Nebýt všelijakých, nepříliš dobrých výroků, kterými se V. Filip a někteří členové jeho vedení KSČM snažili v posledních letech zviditelnit, nikdo by si ani nevšiml chvíle, kdy se tato strana z naší politické scény potichu vytratí. Proto tvrdím, že nejnovější výrok V. Filipa by se měl stát ústředním sloganem kampaně KSČM v těchto volbách. Ale protože V. Filip ani jeho „pobočník“ P. Kováčik (a rovněž M. Grebeníček) znovu do PS kandidovat nebudou, lze hovořit o „konci jedné politické éry“. Musíme si počkat na to, zda nová sestava pro letošní volby uspěje. Rovněž pro tuto kampaň platí, že komunisté nepřicházejí s žádným novým, nosným tématem. S tím sotva mohou uspět.

V letošních volbách se o slovo mnohem hlasitěji hlásí ty politické subjekty, které nepochybně převezmou po KSČM její funkci hlavní „protestní strany“: Šlachtova „Přísaha“, „Trikolóra“, vedená Z. Majerovou-Zahradníkovou, nebo „Volný blok“ v čele s poslancem-provokatérem L. Volným. Ve stínu těchto stran, jež mají reálnou šanci překročit „magických“ 5 procent, se může stát, že odchod KSČM ze Sněmovny bude zaznamenán až poté, kdy se zklidní emoce a kdy úspěšné strany posadí všechny své poslance do lavic. Do Vánoc by mohlo být jasno, kdo povede další čtyři roky tuto zemi. Méně důležité pak bude, kdo u toho bude chybět.

─────

Prezident V. Havel komunisty nezakázal, ale nemluvil s nimi…

Co se týká „strašáka komunismu“, s tím máme v naší zemi bohaté zkušenosti. Psal o něm již K. Marx ve svém „Manifestu komunistické strany“ (1848). A komunismem se pravidelně strašilo od té doby neustále, hlavně když byly nějaké problémy. Dokonce i poté, kdy experiment s „komunistickým režimem“ (1948-1989) neuspěl u nás ani v dalších zemích, které se po Druhé světové válce staly součástí sovětské zájmové sféry.

V polistopadové éře našich dějin se zatím jako bezkonkurenční „borec“ ve strašení komunismem a komunisty ukázal být exprezident republiky V. Havel. O něm je známo, že se již v roce 1990, kdy se ve společnosti vedly ostré polemiky ohledně toho, jak naložit s komunisty (buď do láku s octem, nebo rovnou do špiritusu). Každý tehdy věděl – na rozdíl od dnešní doby, kdy už si nikdo nic raději nepamatuje ‒, že nám tady čtyřicet let devastovali zemi a ničili životy nejen svých spolustraníků, ale i docela obyčejných občanů, kteří s nimi neměli nic společného.

Havel se ve „zlomovém“ roce 1990, kdy jsme se mohli vydat opravdu cestou svobody a demokracie, nikoli jen karikaturou této cesty (s různými nesmyslnými zatáčkami a objížďkami), postavil (spolu se svými exkomunistickými kamarády z disentu i z „mokré čtvrti“) proti požadavku veřejnosti KSČ zakázat a jednou provždy ji vymazat z politické mapy. Váhavý střelec V. Havel zvolil raději taktiku vyčkávání a „vyhnívání problémů“. Proto jsme uvízli v postkomunistickém marasmu na dalších třicet let. Místo toho nás polistopadoví politici ohlupovali tahanicemi okolo majetku KSČ a SSM, který mezitím zmizel v nenávratnu.

Podivný postoj V. Havla ke komunistům (a k estébákům) někteří jeho kritikové vysvětlují tím, že i on sám byl členem KSČ (Havel to popíral, ale blízký spolupracovník Z. Mlynář to na něj „práskl“, a proto upadl v nemilost) a dokonce prý spolupracoval jak s StB, tak i se sovětskou GRU, jak tvrdí disident P. Cibulka. Důkazy pro to bychom dnes hledali těžko, protože již dávno se jistí lidé postarali o to, aby zmizely, nebo aby byly dobře uschovány pro budoucí použití.

Bylo to nepochybně Havlovo špatné svědomí, jež ho po celou dobu jeho účinkování v polistopadové politice vedlo k velice opatrným (spíše opatrnickým) a nedůsledným rozhodnutím typu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Havel se po velkých nadějích a přehnaných očekáváních z konce roku 1989 nakonec stal jen formální figurou režimu po roce 1989: v oblasti ekonomických změn se nechal zcela odstavit na vedlejší kolej pragmatiky z řad ekonomů, spíše však ideologů marx-leninské politické ekonomie (Klaus, Kočárník, Dyba, Ježek, Dlouhý atd.).

Na straně druhé si V. Havel nenechal ujít žádnou příležitost, aby nevaroval před komunisty, hlavně před těmi „překabátěnými“, nebo před „slušovickými nitkami, které prorůstají do ekonomiky“. Přitom právě on měl mezi svými kamarády nejvíc bývalých komunistů. Hlavně těch vyhozených při stranických prověrkách (1969/70), z nichž velká část patřila ke „skalním" stalinistům, jejichž působení zanechalo v naší společnosti tu nejhorší spoušť. Jako paradox proto působí, že právě s Havlovou politickou érou je spojeno heslo: „S komunisty se nemluví!“ V tom byl „kryptokomunista“ a pseudohumanista V. Havel mimořádně důsledný, a to na rozdíl od svých nástupců v prezidentském úřadu, kteří s nimi nejen mluvili, ale nepohrdli ani jejich hlasy, aby mohli být zvoleni.

Od roku 1990 strašil komunisty u nás před volbami již kdekdo. Pokud jimi straší před letošními parlamentními volbami politici koalice SPOLU, z nichž většina patří k problematické generaci tzv. Husákových dětí, což je ten nejhorší politický a lidský „odpad“, jaký u nás máme, je to spíš pro zasmání. Předsedům těchto stran bych doporučil, aby si nejdříve udělali politickou „inventuru“, při níž si zjistí, kdo z členů či funkcionářů jejich stran vlastnil před rokem 1989 legitimaci KSČ, případně kdo patřil k příslušníkům Lidových milicí nebo spolupracovníkům StB.

V případě KDU-ČSL je situace ještě komplikovanější: předlistopadová Československá strana lidová (ČSL) byla totiž v letech 1948-1989 součástí vládnoucí „Národní fronty“, která byla založena na principu vedoucí úlohy KSČ ve společnosti. (Tato zásada je zakotvena již v Košickém vládním programu z 5. 4. 1945.) Inu, s tím se dá dost obtížně bojovat s dědictvím komunismu. Ještě komičtěji pak vypadá to, když M. Jurečka, narozený v r. 1981, chce krátit důchody prominentům minulého režimu. Lidově se tomuto žvanění říká: „dělat si z huby p*del“. To se teď přihodilo koalici SPOLU. Jeden hodně popletený „fialový profesůrek z Brna“ to sotva zachrání.

V tomto bodu proto nebudu se závěry V. Filipa souhlasit. Koalice SPOLU si musí nejdříve zamést před vlastním prahem. A až pak může strašit nebezpečím ze strany KSČM. Já osobně považuji za mnohem větší nebezpečí pro naši svobodu a demokracii právě tuto koalici, která se podbízí sudeťákům (Fiala se kamarádil s B. Posseltem i úhlavními nepřáteli masarykovské ČSR, Habsburky), chová se neloajálně vůči státu v době pandemie „koronaviru“ (to se rovná velezradě) a rozehrává nejrůznější zpravodajské hry, v jejichž důsledku jsou systematicky podkopávány naše vztahy s Ruskem a naopak oslabována suverenita ČR vůči EU.

Více než zmíněné politické hrátky by nás mělo zajímat, zda strany, které se dostanou po parlamentních volbách v říjnu 2021 do Poslanecké sněmovny, budou schopny řádně spravovat tuto zemi a vést ji dál po cestě svobody a demokracie k budoucí prosperitě, nikoli do izolace od okolního světa. Mám o tom vážné pochybnosti, které den ode dne sílí.

8. 9. 2021

‒ RJ ‒