Svobodné noviny na internetu

Motto: „Ptáci už se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou. Musí se umět i prohrát. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“ (Z posledního dopisu M. Horákové před popravou, 27. 6. 1950)

Odvolání M. Semelové ze čtyř školských rad

Jednou z událostí, jež v uplynulých dnech rozčeřily poklidnou hladinu našich vodních nádrží a rybníků, u nichž se rekreovali naši občané během prázdnin a dovolené, bylo radikální skoncování s působením exposlankyně a bývalé učitelky M. Semelové (KSČM) v radách některých pražských škol.

O této skutečnosti přinesla informaci snad všechna média. Dozvěděli jsme se také, o jaká školská zařízení se jednalo. Byla to Obchodní akademie Vinohradská, Učňovské středisko na Ohradě, Gymnázium Budějovická a Základní škola pro žáky se specifickými poruchami v Praze 5. Inu, „trafikantů“ je v naší politice stále ještě mnoho.

Kdyby to záleželo pouze na mně, zároveň s odvoláním M. Semelové by měl pražský magistrát s okamžitou platností zrušit také pracovní poměr ředitelům těchto škol, jimž „skalní“ stalinistka M. Semelová ve školské radě nevadila. Mně by zase vadili tito ředitelé.

Pirátské „čištění“ Prahy od nežádoucích živlů již nese své ovoce. Po mnoha měsících utajování jsme se konečně dozvěděli celou pravdu. Podle serveru „Neovlivni.cz“ (28. 8. 2019) schválili M. Semelovou do těchto školských rad tito členové minulého pražského zastupitelstva: A. Krnáčová (ANO 2011), P. Dolínek (ČSSD), E. Kislingerová (ANO 2011), L. Hadrava (ANO 2011), R. Lacko (ANO 2011), J. Plamínková (STAN), J. Wolf (KDU-ČSL), D. Hodek (ČSSD), K. Grabein Procházka (ANO 2011) a P. Kolínská (Zelení).

Návrh prý předložila radní pro školství I. Ropková (ČSSD). Tuto posledně jmenovanou osobu by měli Pražané vystavit aspoň na týden na pranýři nedaleko sousoší M. J. Husa, aby si ji mohl dobře prohlédnout jak tento kazatel z Betlémské kaple, tak i řadoví obyvatelé hlavního města a turisté. Byla by to zajímavá atrakce, která by jistě přitáhla do Prahy další dychtivé návštěvníky.

Výše uvedená jména „schvalovatelů“ M. Semelové bychom si měli dobře zapamatovat. Aspoň budeme vědět, koho v příštích volbách rozhodně volit nemáme. Již nikdy!

●●●

Semelová má štěstí, že ji za „kacířská“ slova nikdo neupálí

Nejen M. Semelová, ale i další „pokračující“ komunisté (= ti, kteří přešli z předlistopadové KSČ do údajně „demokratické“ KSČM) mají velké štěstí, že je dnes nikdo za jejich bláboly a vylévání kbelíků bolševických sr*ček nezavře do vězení ani neupálí na hranici jako M. J. Husa.

Nanejvýš se jim může zkřivit „huba“, jak jsme toho byli v minulosti svědky u prosovětského kolaboranta A. Indry či u přemoudřelého „mudrlanta“ M. Ransdorfa, jenž se tak trochu vymykal průměru, který dnes ve vedení KSČM převažuje.

Nebudu hodnotit jednotlivé výroky M. Semelové. Ona sama musí dobře vědět, o jak neuvěřitelné žvásty se jednalo. Z její strany představovaly tyto výroky jen kydání špíny na hrdiny českých a československých dějin a naopak: oslavování bolševických zrůdností a nekonečného zla, které mají komunisté u nás i ve světě na svědomí.

To, že nebyl do dnešního dne potrestán jediný z politických reprezentantů režimu z doby před rokem 1989, je především vina slabých a nedůvěryhodných politiků, kteří se díky „sametové revoluci“1989 dostali k moci, a to v prvé řadě V. Havla. Zda tato slabost či nemohoucnost vyplývala z faktu, že byl Havel kompromitován případnou spoluprací s StB či GRU (tak to naznačuje A. Babiš v tajné nahrávce rozhovoru s novinářem M. Přibilem), ukáže až skutečně seriózní historické bádání v příštích letech.

K tomu zatím nikdo nenašel odvahu. Je to nicméně stav neudržitelný, který nemůže trvat na věčné časy. Také díky V. Havlovi tady dnes máme v čele státu dva uzurpátory moci – A. Babiše a M. Zemana. Je důležité tento fakt konstatovat, aby si to konečně občané uvědomili. Nelze do nekonečna žít v iluzích a klamných očekáváních.

Nikoli výroky M. Semelové, nýbrž reakce na její odvolání ze školských rad v Praze otevřely nechtěnou diskusi dokonce v řadách současného vedení KSČM. Nemám teď na mysli představitele toho nejodpornějšího politického oportunismu, jaký jsme tu od 1918 ještě neměli – předsedu KSČM V. Filipa. Kam se na něj hrabou všichni ti Bolenové, Jílkové či Šikové a Mlynářové! Je to zkrátka nový „level“, na jaký jsme dosud nebyli zvyklí.

Také Filip má vlastně štěstí: že už nežije nikdo ze zasloužilých soudruhů, kteří by ho za jeho zrádcovskou politiku poslali na šibenici či aspoň na doživotí do Leopoldova.

„Vachrlatá“ pozice V. Filipa v čele KSČM byla nejpatrnější z toho, jak zareagoval na starší výroky M. Semelové místopředseda strany – P. Šimůnek: „Vše, co Marta Semelová říká o Miladě Horákové, je podložené. V žádném případě nehovořila nepravdu.“

Soudě podle těchto kategoricky pronesených slov se zdá, že tento soudruh u těch výslechů v letech 1949-50 byl osobně přítomen a zřejmě ty protokoly psal na rozhrkaném psacím stroji značky „Underwood“ on sám. Jak by to jinak mohl s takovou jistotou vědět, že ano? Ale protože není až tak starý, dá se soudit, že jen tak plácá a plácá…

Nejen V. Filip, ale i P. Šimůnek byli v r. 1950 ještě „na houbách“. Také já jsem se narodil až půl druhého měsíce po popravě M. Horákové, ale o jejím věznění a soudním procesu cosi vím ‒ z pramenů i literatury. Proto mohu zcela zodpovědně prohlásit, že výroky M. Semelové i P. Šimůnka jsou jen mediální mlha, sloužící k tomu, aby svou umírající stranu trochu zviditelnili – krátce před „funusem“.

●●●

Jak to bylo s údajným členstvím M. Horákové v KSČ?

Ostatně – v tomto směru jsou oba funkcionáři KSČM, exposlankyně M. Semelová i místopředseda P. Šimůnek, pouhými „pokračovateli“ ve fabulování „nových pověstí komunistických“, a to ze strany M. Ransdorfa.

Jistě nejsem sám, kdo si dobře pamatuje na jeho opakovaná tvrzení v televizi o tom, že M. Horáková prý chtěla vstoupit do KSČ. Celá pravda je, jak už to tak bývá, mediálně méně zajímavá: M. Horáková sice spolupracovala v rámci levicového a ženského hnutí i s komunistkami J. Glazarovou či A. Hodinovou-Spurnou (dokonce navštívila SSSR), avšak o vstupu do KSČ nikdy ani na okamžik nezauvažovala. Jak by to mohla udělat, že ano? Vždyť by jí to úcta k TGM a E. Benešovi, ale také k P. Zenklovi, vůbec nedovolovala!

Na známém komunistickém „pohádkáři“ M. Ransdorfovi jsem vždy (za jeho života i po nedávném podivném úmrtí) oceňoval jedinou věc: to, že finančně přispěl na vybudování pomníku M. Horákové na prostranství před budovou Pankrácké věznice, kde byla dne 27. 6. 1950 oběšena.

Něco podobného totiž nikdo z funkcionářů KSČM neudělal. Bohužel – M. Ransdorf se ze skromnosti ke svému skutku veřejně nikdy nepřiznal. Stejně tak jako k finančnímu daru na vydání knihy J. Čvančary „Někomu život, někomu smrt“, která byla věnována hrdinům protinacistického odboje.

Ransdorfova historka o zamýšleném vstupu M. Horákové do KSČ (kdyby tomu tak bylo, sotva by dne 10. 3. 1948, bezprostředně po „sebevraždě“ J. Masaryka, rezignovala na svůj poslanecký mandát) pochází ze stejné tvůrčí „dílny“ jako jiné „pozoruhodné“ vyprávění, jež v 50. letech 20. století šířila v prostředí věřících občanů Státní bezpečnost (StB).

Podle této „vyprávěnky“ se údajně středoškolská studentka M. Horáková přidala dne 3. 11. 1918 k akci žižkovského anarchisty F. Sauera, jež skončila stržením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Jak známo, Horáková (za svobodna Králová) pocházela z evangelické rodiny a něco podobného bylo zcela nemožné. Podle této „pověsti“ měla totiž hodit na krk Panny Marie oprátku, díky níž se podařilo sochu strhnout – a následně povalit celý sloup. Za to prý později dostala rovněž „oprátku“ – jako Boží trest. Taky se vám zdá, že to kdosi maličko překombinoval?

Ať tak či onak, M. Horáková pocházela ze solidní pražské, středostavovské rodiny. Podobné chování by bylo nejen nepředstavitelné, ale zároveň neobhajitelné. Připojený poslední dopis, který napsala zhruba dvě hodiny před popravou, svědčí ostatně o něčem jiném ‒ o hluboké víře v Boha a spravedlnost.

Tolik na vysvětlenou. Zdá se, že konec komunistických „pohádek“ o české historii je v nedohlednu. Jednou však přijít musí, stejně jako chvíle, kdy KSČM vypadne z Poslanecké sněmovny a definitivně zmizí z naší politiky.

●●●

J. Dolejš – nepovedený „sociální demokrat“ v řadách KSČM?

Poněkud stranou hlavního informačního proudu o „kauze Semelová“ zůstal výrok poslance J. Dolejše (KSČM). Ten sice na sociálních sítích napsal, že se KSČM již dávno distancovala od stalinistické interpretace dějin, ale jeho prohlášení jaksi „vyšumělo“.

Co je to platné, když jeden komunista okřikuje na sociálních sítích jiného soukmenovce? Takové věci totiž nepatří ani na Twitter, ani na Facebook, nýbrž do hlavního vysílacího času veřejnoprávních médií – místo „Chalupářů“ a dalších zbytečně reprízovaných pořadů z let minulých.

O M. Horákové by se mělo docela vážně a zodpovědně mluvit jak v ČT, tak především ve školách. Tam by se žáci a studenti měli dozvídat celou pravdu o této hrdince II. a III. odboje. K tomu ovšem nemáme dost morálně pevných ani vzdělaných učitelů.

Náš demokratický deficit je obrovský. V mladých lidech je totiž třeba nejprve probudit zájem o pravdivý pohled na dějiny vlastního národa. Bez toho nebudou schopni čelit záplavě komunistické demagogie, lží, dezinterpretací a nejrůznějších fake news.

Nebudu se vracet k jednotlivým, velice hloupým výrokům komunistické učitelky M. Semelové. Ani jako historik, ani jako publicista. Za to, co má tato osoba na svědomí, by jí příslušná škola měla odebrat vysokoškolský diplom – kvůli vědomému šíření bolševických lží a dezinformací. A rovněž jí doživotně zakázat přístup do všech školských zařízení: mateřskými školami počínaje a vysokými školami konče.

Ať si jde svá „moudra“ přednášet na hrob soudruhů K. Gottwalda a G. Husáka! (Za tím druhým „velikánem“ bude muset cestovat až do Bratislavy.)

●●●

Bez „vysvětlujících“ tabulek to taky půjde…

„Případ Semelová“ není jediný, který v těchto dnech hýbal naším veřejným míněním – navzdory „okurkové sezóně“. Jsou tu záležitosti další: odstraňování historických pamětních desek, přidávání „vysvětlujících“ tabulek k pomníkům či zahalování soch z doby minulého režimu. A naopak: odmítání návratu jiných sochařských děl, např. Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, na místo, kde původně stály.

Inu, jeden se v tom úplně ztrácí. Ve všech těchto případech se totiž jedná o „paměť národa“. A s tou si nemůžeme dovolit hazardovat.

K tomuto tématu uvedu jen tři hesla: Vraťme sochy (pamětní desky) tam, kam patří! „Vysvětlující“ tabulky nepotřebujeme. (To, co nám chybí, je lepší práce médií a škol – v historické osvětě.) A konečně: Učme se úctě k našim dějinám a jejich hrdinům!

●●●

Politický pád Babiše a Zemana neznamená konec demokracie!

Blíží se 30. výročí „sametové revoluce“ 1989. Ti naši občané, kteří v oněch památných dnech mrzli na Václavském náměstí a na Letenské pláni, by se dnes nestačili divit, co všechno je v politice možné. Přesněji: co jsme svou lhostejností a přílišnou tolerancí k politikům dovolili a čemu již nedokážeme účinně čelit. Jaksi se nám to vymklo z rukou. I s demokracií se totiž musí zacházet v rukavičkách.

To všechno, co nás v těchto dnech trápí, se děje mimo jiné také proto, že naši politici podcenili „rudý mor“, kterého jsme se nebyli schopni včas a spolehlivě zbavit. Ani tři polistopadové dekády nám k tomu nestačily.

„Rudí dinosauři“ se nám pošklebují ze svého ústředního sekretariátu v ulici Politických vězňů. Jak paradoxní: někdejší věznitelé odpůrců zločinné komunistické ideologie teď sídlí v ulici Politických vězňů! Lépe by to nevymyslel ani absurdní dramatik V. Havel!

Zatímco všude okolo nás „rudokožci“ vymřeli a v politice již nemají místo, naši nereformovaní komunisté se dál roztahují v politice. (KSČM dokonce po volbách z října 2017 obsadila post prvního místopředsedy Poslanecké sněmovny!)  Je to všechno jako ze špatné grotesky: Ačkoliv KSČM dosáhla při posledních parlamentních volbách vůbec nejhoršího výsledku od r. 1921 (tehdy byla založena KSČ, předchůdkyně dnešní KSČM), komunisté by rádi diktovali, jak má vypadat naše demokracie a správa země podle jejich představ.

Připomíná to rok 1968, kdy se někdejší likvidátoři svobody a demokracie z Února 1948 postavili do přední linie tzv. obrodného procesu. Zdá se, že dějinným fraškám ještě stále neodzvonilo. Ten skutečný konec musíme udělat my – občané a voliči.

Shromáždění na Letenské pláni v Praze k uctění událostí z doby před třiceti lety bude k tomu tou nejlepší příležitostí. Přijďte všichni, komu záleží na budoucnosti svobody a demokracie v naší zemi! Tentokrát půjde doopravdy o hodně, možná o všechno. Té ostudy za poslední dva roky bylo už dost a dost!

A nezapomeňte si znovu vzít s sebou klíče! Budou se hodit. Opět se bude cinkat – na rozloučenou se současnými držiteli moci, kterým se zalíbilo u koryt a nechtějí se od nich nechat odehnat. Nepůjde jen o Babiše a Zemana, nýbrž o budoucnost nás všech. A hlavně: o budoucnost našich potomků.

31. 8. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Příloha:

Poslední dopis dr. Milady Horákové

Praha – Pankrác, věznice
27. VI. 1950, 2 1/2 hod.

Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. ‒ Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. ‒ Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou ‒ prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest ‒  buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. ‒ Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá ‒nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. ‒Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé ‒ jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. ‒ Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. ‒ Mám už dohráno, opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina ‒ žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží ‒ tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte ‒ neteskněte moc ‒ je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho ‒ bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat ‒ chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem ‒ vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško! Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži! Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. ‒ Ptáci už se probouzejí ‒ začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou ‒ musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

─────

(JUDr. Milada Horáková byla popravena oběšením na dvoře Pankrácké věznice dne 27. 6. 1950 – jako poslední ze čtyř odsouzenců na smrt. Lékař konstatoval její smrt udušením v 5.45 hod. Celé obludné divadlo se smrtí sledovali z přísně hlídaných vězeňských cel, a to pouze podle toho, co přes otevřené okénko u stropu dolehlo k jejich sluchu, zdejší političtí vězni. Později o tom vydali své svědectví ‒ včetně toho o cynickém chování dělnické prokurátorky L. Brožové, jež doprovázela poslední slova M. Horákové pod šibenicí záchvatem hysterického smíchu. Ano, to byla ta „třídní justice“, po níž se některým dnešním „rudým dinosaurům“ z KSČM stále stýská! Nesmíme zapomenout! Je to náš dluh vůči této statečné ženě, která obětovala svůj život za svobodu a demokracii.)