Zbavme se iluzí o Dr. E. Benešovi!
Jsou výročí, která se sluší připomenout. Snad jen pro pořádek. V letošním „osmičkovém“ roce jich máme víc než dost a neměli bychom zapomenout na žádné z nich. V závěru letošního horkého léta, kdy se mozek některých našich politiků přehříval tak, že dělali samé hlouposti a pronášeli výroky, za něž by se i komunističtí politici před rokem 1989 museli stydět, se poněkud do stínu dostalo výročí smrti druhého prezidenta ČSR – Dr. Edvarda Beneše († 3. 9. 1948).
Kdybych měl v jedné větě vyjádřit, co všechno prezident E. Beneš zosobňoval, bylo by to „košaté“ souvětí: Snažil se být státníkem, ale byl jen neúspěšným diplomatem a spíše „politikářem“ než politikem, který celý život zůstal ve stínu TGM, ale především to byl špatný člověk, jehož negativní povahové vlastnosti dokázaly znehodnotit i to dobré, co se mu v životě podařilo.
Beneš představuje „fenomén“, který se i později, například v osobě L. Svobody nebo A. Dubčeka, v našich tragických dějinách 20. století zopakoval: dvakrát politicky selhal (1938, 1948). I tady platí ono známé: Kdo zradí jednou, zradí pokaždé. A kdo selže jednou, u toho nelze vyloučit jeho opakované selhání. To se v Benešově případě do slova a do písmene potvrdilo.
K největším Benešovým proviněním patřila až naivní důvěra v sovětského diktátora J. V. Stalina. „Prezident Budovatel“ přeceňoval své „zásluhy“ o to, že předáním zjevně podvržených důkazů o údajném spiknutí generality v čele s maršálem Tuchačevským proti Stalinovi „zachránil“ tomuto zločinci a masovému vrahovi život. Stalin však neuměl být vděčný a potřeboval politicky popleteného Beneše jen jako nástroj k prosazování svých velmocenských zájmů. Podobně dnes postsovětský diktátor V. Putin využívá k týmž cílům ještě popletenějšího starce z Pražského hradu. Dějiny, jak se zdá, se občas opakují – jako fraška.
V závěru Benešova života prožívala československá společnost doslova dějinnou tragédii: po osvobození spadla do tenat nové totality, kterou pomáhal připravovat právě E. Beneš. On byl hlavním viníkem naší dobrovolné „sovětizace“. Dnes prožíváme díky M. Zemanovi a A. Babišovi jen jakousi podřadnou politickou frašku, kabaret v přímém televizním přenosu, v němž vystupuje ta nejhorší „herecká“ (= politická) šmíra. Jsme celému světu pro smích a ani si to neuvědomujeme. To je ta naše dnešní tragédie či spíše tragikomedie.
Benešovi obdivovatelé uvádějí na jeho obhajobu, že žil ve složité době, v níž nebylo snadné přijímat důležitá, osudová rozhodnutí. To jistě ano, avšak taková je svým způsobem každá doba. Dokonce i ta naše, i když si nalháváme, že o nic zásadního nejde. To budeme moci zodpovědně posoudit až s delším časovým odstupem. Troufnu si říci, že jmenování vlády A. Babiše je stejně osudová politická chyba, jako byl ústavní převrat z února 1948. To, že nemáme plná náměstí lidí (v roce 1948 to byli zfanatizovaní a zmanipulovaní stoupenci politiky KSČ), na věci nic nemění. O to horší je toto nebezpečí rozpoznat a bránit se mu.
Dr. E. Beneš si až do konce života zakládal na „demokratických“ procedurách. Proto dbal o to, aby i „smrt československé demokracie“ po Únoru 1948 probíhala s prvorepublikovou noblesou. Té se za léta působení v parlamentu přiučili také někteří naši komunisté. Nikoli neprávem se levicovým intelektuálům, kteří byli po nástupu K. Gottwalda do čela KSČ v r. 1929 vesměs vyloučeni z této strany, říkalo „salonní komunisté“. Dnes máme jejich „mutaci“ – Filipovy oportunisty, kteří ochotně spolupracují se svým úhlavním ideovým nepřítelem – oligarchou A. Babišem. Přesně podle machiavelistického hesla: „Účel světí prostředky.“
E. Beneš je dodnes neoprávněně stavěn na piedestal a mnozí politici o něm pronášejí oslavné projevy. Dokonce mu byla odhalena socha před budovou Ministerstva zahraničí ČR. Parlament navíc přijal speciální zákon o tom, že „E. Beneš se zasloužil o stát“. Ano, to mu upřít nelze. Ale kde jsou všechny ty politické chyby, kterých se dopustil? Proč se o tom stále cudně mlčí?
Benešova zahraničně politická koncepce se dvakrát ukázala jako mylná. Orientace na Francii a Velkou Británii nás přivedla k Mnichovu a k německé okupaci. Poválečná jednostranná orientace na SSSR (ve stylu „ode zdi ke zdi“) zase vedla k nástupu komunistů k moci a k sovětské okupaci. Kolik podobně chybných rozhodnutí musí politik udělat, aby skončil na smetišti dějin?
Dnes na tom nejsme o moc líp. Brzy se můžeme dočkat toho, že na Letné bude namísto „generalissima Míru“ stát nadživotní socha slovenského oligarchy A. Babiše. A dovedeno ad absurdum se náš parlament (s převahou politických nováčků) může usnést na tom, že i k osobě Babiše bude přijat zákon, v němž se bude konstatovat, „že se zasloužil o to, aby nám bylo líp“. Nepřeháním. Jen varuji před lidskou důvěřivostí, naivitou a hloupostí.
Během včerejší (3. 9. 2018) připomínky 70. výročí Benešovy smrti v Sezimově Ústí, kde prezident se svou manželkou v posledních letech pobýval, mohli televizní diváci zaznamenat, že největšími „plačkami“ nad jeho hrobem byli komunisté: předlistopadový člen KSČ A. Babiš a současný předseda KSČM V. Filip. Ano, Beneš měl ke komunistům blízko. Vždyť je dostal k moci – svou naivitou a politickou neprozřetelností. Proto to tehdy, v roce 1948, dopadlo tak špatně.
Jedna z dam, jež se této „parády“ zúčastnily, dokonce z toho upadla do mdlob – prý kvůli nízkému tlaku. Já si o její zdravotní indispozici myslím své: asi tu ostudu nedokázala vydýchat. A „socanská“ hejtmanka I. Stráská jim k tomu dělala stafáž. Politický naivka E. Beneš i jeho paní Hana se nejspíš obracejí v hrobě. Nebo v něm přímo rotují jako ventilátor. To jste to dopracovali, vážení bývalí národní socialisté a národe P. Zenkla, V. Krajiny a M. Horákové! Každý slušný občan si musí odplivnout. Taková hanba!
─────
O tom, že E. Beneš nebyl až tak „svatý“, jak se dosud neprávem traduje, svědčí řada vzpomínek pamětníků. K těm patřil i jeden z „mužů 28. října“ – národně socialistický politik a novinář Jiří Stříbrný (1880-1955). Také v jeho případě se mstivý prezident Beneš, opírající se o podporu komunistů, postaral o to, aby tento jeho politický rival skončil ve vězení. V něm J. Stříbrný v r. 1955 zemřel, podobně jako premiér Druhé republiky ‒ R. Beran (1887-1954). Zkrátka: E. Beneš neměl některé lidi rád – až za hrob.
●●●
Ze vzpomínek Jiřího Stříbrného, někdejšího předsedy Národně socialistické strany:
„Dr. Beneš v zorném úhlu blížících se prezidentských voleb promítal si všechno politické dění. Podle toho posuzoval lidi. V získávání jich neměl štěstí. Nesnesl odporu nebo samostatných názorů, hledal jen služebníky. Scházela mu osobní bodrost, zato překypoval žlučí a nenávistí. Za pomoci dotací ze státních prostředků byla jeho moc skoro neomezená. On sám zůstával v pozadí.
Nejcennější vlastností Dr. Beneše byla jeho píle, pracovitost. Benešova pracovitost při Masarykově korektuře byla cenným přínosem pro stát. Smrtí Masarykovou zašla i Benešova hvězda. Nebyl zde nikdo, kdo by ho brzdil a opravoval. Nebylo zde autority, která by se odvážila v něčem mu odporovat. Beneš byl povahově velmi vznětlivý. Jednou při večeři u mne v Káraném mě přesvědčoval o nutnosti odstranit Kramáře z veřejného života. Rozohňoval se tou měrou, že najednou tloukl do stolu vidličkou a křečovitým hlasem několikrát vykřikl: Odstřelit, odstřelit, odstřelit! Má žena nesledovala naši rozmluvu. Až když zvěděla, že jsme mluvili o Kramářovi, projevila nad tím údiv. Beneš znovu jenom vykřikoval: Odstřelit! Nikdy nebyl sentimentální. Když po druhé světové válce se vrátil v plné slávě do vlasti jako prezident, navštívilo jej několik jeho starých přátel a snažili se překlenout dřívější domácí spory. Beneš se usmál a zakončil tu rozmluvu slovy: On že nikdy nezapomíná… Řečníkem nebyl, ani stylistou. Jeho knihy jsou dost nezáživné. Hemží se nadměrným množstvím cizích slov. Při každé příležitosti vyzdvihuje lidskost, demokracii, pravdomluvnost, přímost, statečnost, štědrost a všechny vlastnosti, které jsem u něho v nadbytku nenalézal. Byl velmi popudlivý proti satiře. Zpočátku i ješitný.
Jako papoušek opakovala většina národa jeho fráze o Společnosti národů a zajištěném míru nejméně na 100 let. Co peněz a nadějí bylo vkládáno do Malé dohody. Kolik set milionů předválečných korun bylo investováno do výzbroje Jugoslávie a Rumunska. Tato smlouva o vzájemné pomoci zajišťovala nás jenom pro jediný případ, kdybychom byli napadeni Maďary. Nezaručovala pomoc, kdybychom byli napadeni Německem. Nebyli jsme zrazeni. Prostě k takové pomoci nám nebyli Rumuni ani Jugoslávci povinni. To jen naivní národ viděl v Malé dohodě to, co v ní nebylo.
Dvacet let jsem vedl boj proti E. Benešovi, protože jsem se obával osudných chyb, které proti své houževnatosti a domnělé neomylnosti ještě nadělá. Beneš byl stoupencem Masarykovy humanitní filozofie, vždy tak zdůrazňoval. Proto stínem jeho památky zůstane těch 800 popravených, zatímco jen ve dvou případech použil svého ústavního práva k omilostnění.
Prvním předpokladem úspěšného politika je dar jisté předvídavosti… V uvážení všech okolností odhadnout pravděpodobný vývoj věcí. To mu scházelo úplně. Může se mně namítnout, že nelze jej činit zodpovědným za 25. únor [1948]. To že bylo největší překvapení. Zase omyl. Komunisté se nikdy netajili tím, že zůstává jejich programem diktatura proletariátu. Nikdo od nich neslyšel, že by jako dočasná opozice byli odhodláni normálními prostředky pracovat tak dlouho, až by dosáhli mezi voličstvem většinu. Psali o diktatuře, mluvili o ní veřejně na všech plenárních schůzích. Proto je čirou výmluvou odvolávání se na nějaký nikým netušený moment překvapení. Bránil-li se tomu Dr. Beneš, veřejnost se to nedozvěděla, ačkoli jako právoplatný prezident při průměrné odvaze mohl najít dost prostředků, jimiž by dal svůj odpor a nesouhlas najevo. Naopak Dr. Beneš podepsal ještě pověřovací listiny, jimiž jmenoval novou vládu.
Smrt Dr. Beneše je osobní tragédií, jakých je málo. Záslužný život, plně oceňovaný většinou národa, osobní schopnosti, vzdělanost a píle v požehnaném věku, kdy člověk má s pocitem zadostiučinění pohlížet na žeň svého snažení, odchází Dr. Beneš ze světa, který mu připravil tolik slávy, skorem zapomenut.
Celý život vystupoval proti diktatuře, sám ji však bezohledně prováděl. Přitom obklopil se místo zkušenými odborníky pouze pochlebníky. Tušil jsem, že Dr. Beneš skončí špatně, ale že to bude tak neslavně, ani já jsem nepředpokládal. Nikdy nedovedl si mezi lidmi, se kterými přišel do styku, získat přátele. A získal-li tu a tam někoho, brzy to přátelství uvadlo.
Měl u nás řadu odpůrců, přímo vášnivých, jmenuji-li jen Dr. Kramáře, gen. Štefánika a A. Švehlu, ale měl je i za hranicemi v Londýně, Paříži, Římě. To všechno se u nás po léta zamlčovalo.“
(Převzato z článku J. Buriance: Dr. Edvard Beneš: vychvalovaný, kritizovaný, obviňovaný i nenáviděný druhý prezident ČSR, SN č. 6/2014, vloženo 2. 6. 2014)
4. 9. 2018
‒ RJ ‒
