Baskeťáci na jihu – František Růžička
Českobudějovické náměstí bylo o druhé červnové sobotě opět obsazeno mnoha sportovci. Konal se zde další z turnajů „Chance Tour v basketbale tři na tři“. Jakmile večer zmizelo jeviště, sloužící pro kulturní programy, již zde byly hned druhý den položeny čtyři kurty s umělým povrchem, mobilními koši a dalším technickým zázemím. Pointa tohoto klání není jen v tom, že hrají pouze tři hráči proti třem, ale hraje se jen na jeden koš. Ti ze starší generace to pamatují jako „nouzovku“, když se nesešel dostatečný počet hráčů, tak se hrálo tzv. na beky. Dokonce třeba jen dva proti dvěma. Pochopitelně, že i toto klání má svá pevná pravidla, především při střelbě na koš. Tomáš Hejpetr, který zde již zastupoval „mladou“ generaci (klub Tigers Basketball České Budějovice), tak navázal na aktivitu rodin Vlachů a Hejpetrů. S velkou radostí měl možnost oznámit: „Od pátku jsme olympijským sportem.“
***
Již o týden dříve se v útulné výčepní klubovně na stadionu v Blatné uskutečnilo „Třinácté setkání“ basketbalistů Jihočeského kraje starší generace. Dodejme s nostalgií „více starší“: vždyť mohli popřát těm, kterým již bylo krásných „85“ (a dřívějším druholigovým děvčatům již „50“). Celkem bylo přítomno přes třicet účastníků. Jak do zápisu uvedl zasloužilý strakonický a reprezentační trenér Míra Vondřička, omluvil se jen krumlovsko-„budějický“ Honza Hejpetr (rodinná vazba viz výše).
Tradičně přijeli mirovičtí (Toman, Hájek, Kalbáč, Kačena, Růžička, Pojsl), takže na hřišti by měli i na střídání. Jenže: od bohatě prostřeného stolu (gulášová polévka, řízek rybí i kuřecí s bramborovým salátem, chlebíčky, kávička se zákuskem z kuchyně manželky pana ředitele konané akce) se nikomu nechtělo, a tak se především vzpomínalo a zapíjelo dobrým pivkem i vínkem. Potěšili hradečtí (Hudler, Minář, Hauzer), nemohli chybět strakoničtí (Vondřička, Kochové, Bogusch, Marčal, Frček o berlích), písečtí (v oslabení jen Janovský zvaný Cejcha), hostující (Chvátal zvaný Drobeček), nepostradatelní domácí blatenští (Kalous, Jebáček, Karban, Eichinger pod vedením nestárnoucího a stále plnou silou oplývající ředitele Honzy Pouzara). Můžeme prozradit, že právě jemu se dostalo osobního daru od jindřichohradeckých v podobě třílitrové lahvinky nefalšovaného a nepančovaného (?) jindřichohradeckého sedmihvězdičkového rumu s vinětou osobního portrétu oslavence. Téměř v plném počtu se dostavily i stále usměvavé, vyšňořené a navoněné dřívější dorostenky, coby výrazná ozdoba tohoto, snad NE posledního setkání jihočeských basketbalistů.
Všichni se stále zajímali o basketbal i další sportovní klání a společně se shodli, že dnes sportu nejvíce škodí peníze. O fotografickou dokumentaci se postaral reportér Jan Škerle (Strakonický deník). A zasloužilý trenér ze Strakonic jako vždy lovil mezi mladými děvčaty další adeptky pro lásku k basketbalu. Profesionální deformace… Sportu zdar!
František Růžička (pseudonym RAFAEL)
Zasloužilý trenér M. Vondřička (vlevo) s P. Hudlerem (JH)
Jihočeští basketbaloví vysloužilci
Nejstarší bardi (vlevo oslavenec J. Pouzar)
