Svobodné noviny na internetu

(Dokončení)

Podruhé ve vězení, tentokrát komunistickém…

Z. Mašínová strávila ve vězení celou dobu od zatčení (26. 11. 1953) až do své smrti – 12. 6. 1956. Více než rok jí byla odpírána zdravotní péče, třebaže jen v letech 1950-53 podstoupila celkem šest operací na zažívacím traktu. Z nich byla zřejmě nejproblematičtější ta, kterou provedli dne 12. 9. 1951 v nemocnici v Kolíně. Patrně již tehdy bylo zjištěno, že pacientka má rakovinu.

Zdravotní stav Z. Mašínové se dále zhoršoval. Ani velmi dobrá péče, které se jí nakonec dostalo, na blížícím se konci nemohla nic změnit. V pořadí sedmou operaci provedli lékaři Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích dne 8. 12. 1954, rok po zatčení (totální zauzlení střev, odstranění části tlustého střeva).

Další operace následovaly v průběhu let 1955-56 v nemocnici na Pankráci: v červnu 1955 (kýla v jizvě, zvětšená děloha), 15. 2. 1956 (gynekologická operace), 24. 2. 1956 (perforace střev a dvanácterníku) a počátkem května 1956 (tři operace žlučníku za sebou). Dohromady se jednalo o třináct operačních zákroků.

Z. Mašínová byla zprvu vězněna na Ruzyni, odkud ji někdy v polovině září 1955 přemístili do nedávno otevřené ženské věznice v Pardubicích. V osobním spise z tohoto vězeňského zařízení se uvádí, že konec jejího trestu vyprší dne 25. 11. 1978.

Z obou věznic posílala svým blízkým dopisy. Celkem se jich zachovalo třicet osm. Na rozdíl od období 2. světové války nebylo možno posílat motáky. Proto se informace, jež musely projít vězeňskou cenzurou, týkaly vesměs jen zdravotního stavu. Zmínky o synech Ctiradovi a Josefovi i o osudech bratra C. Nováka jsou zde pouze v náznacích.

Nejbližšími členy rodiny se pro Z. Mašínovou až do konce jejího života stala dcera Z. Mašínová ml. a matka E. Nováková. Jejich prostřednictvím udržovala kontakt s vnějším světem a od nich dostávala povolené balíčky. O popravě bratra C. Nováka a o osudech synů po jejich útěku na Západ se dozvěděla až se značným zpožděním. Ve vězení v Pardubicích se Z. Mašínová nakonec setkala i s L. Švédovou, manželkou V. Švédy, který byl popraven spolu s C. Novákem a Z. Janatou dne 2. 5. 1955.

Navzdory tragickým životním zkušenostem se Z. Mašínové nepodařilo uniknout z dohledu StB. Nikoli přímo, nýbrž prostřednictvím konfidentky A. Dvořákové, která se vetřela do její přízně. Když tato žena byla po smrti Z. Mašínové propuštěna na svobodu (asi za „odměnu“), navázala kontakt s E. Novákovou a Z. Mašínovou ml. a donášela estébákům i na ně.

Rozsudek nad Z. Mašínovou

Soudní přelíčení se Z. Mašínovou se konalo dne 3. 6. 1955 před Nejvyšším soudem v Praze. Ten ji odsoudil „za trestné činy velezrady a vyzvědačství“ k 25 rokům odnětí svobody. Předsedou senátu byl JUDr. Jaroslav Novák, nechvalně známý z procesu s R. Slánským a spol.

V dopise ze 17. 6. 1955 Z. Mašínová píše, že vlivem amnestie prezidenta republiky A. Zápotockého, vyhlášené k 10. výročí konce války, dostala namísto trestu smrti „jen“ 25 vězení. To se nicméně rovnalo doživotí, protože vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu odsouzené byla jen malá naděje, že by se ještě někdy mohla vrátit ke svým blízkým.

Nejvyšší soud: „Žádost se zamítá.“

Zbývala poslední naděje: žádost o milost prezidenta republiky. Matka odsouzené Z. Mašínové, E. Nováková, se obrátila někdy ve druhé polovině října 1955 písemně na manželku prezidenta republiky M. Zápotockou, s níž se Z. Mašínová znala z Malé pevnosti u Terezína. Doufala, že někdejší spoluvězeňkyně nezapomněla a že se zachová lidsky čestně. Výsledkem byla odpověď Kanceláře prezidenta republiky z 15. 11. 1955, v níž se konstatuje, že žádost byla postoupena Ministerstvu spravedlnosti.

Následovala tedy žádost o milost pro Z. Mašínovou st., kterou společně podaly E. Nováková a Z. Mašínová ml. Tu Nejvyšší soud v Praze zamítl dne 3. 2. 1956 pod čj. 1T8/55. V závěru usnesení se praví: „Dosavadní výkon trestu odnětí svobody neprojevil dosud u jmenované svůj nápravný a hlavně převýchovný účel. (…) Toto rozhodnutí je konečné. Podepsán: Dr. Novák, v. r., předseda senátu.“ Týž Novák, který Z. Mašínovou předtím poslal na 25 let do vězení.

E. Nováková, vedlejší postava příběhu Z. Mašínové

Matka Z. Mašínové, 78letá Emilie (= Emma) Nováková to nevzdala ani tentokrát. Dne 4. 4. 1956 napsala novou žádost o milost, adresovanou prezidentu A. Zápotockému. Žádá o zmírnění trestu pro svou dceru, která je po opakovaných operacích – s podezřením na rakovinu. E. Nováková se netají ani svým kritickým pohledem na situaci v rodině své dcery. V době podání této žádosti zbývaly Z. Mašínové poslední dva měsíce života.

Článek o Z. Mašínové by byl neúplný, kdybychom se v něm podrobněji nezmínili o E. Novákové (1878-1977). Byla to žena, která po celá desetiletí sdílela tragický osud svých dětí i jejich rodinných příslušníků s pokorou a statečností, jež i po letech budí upřímný obdiv. Patřila bezesporu k pozoruhodným postavám celého příběhu rodiny Mašínovy.

Pocházela z německé rodiny a česky se naučila až později. Kromě němčiny a češtiny se dorozuměla i francouzsky. Jednalo se o ženu pracovitou, nebojácnou a na svou dobu velmi samostatnou. Dokázala se pro rodinu obětovat až „do roztrhání těla“. Pracovala do pozdního věku, dokud jí to zdraví dovolovalo. Zemřela v požehnaném věku 99 let.

E. Nováková měla vyhraněné názory, co se týkalo výchovy dětí i vnoučat. Tak jako svého času vzala do svých rukou výchovu dcery Zdeny (st.), stejným způsobem postupovala v případě vnučky Z. Mašínové ml. Netajila se ani svými výhradami k výchově syna C. Nováka ze strany jeho otce L. Nováka, či přílišné tolerance dcery Z. Mašínové st. ve vztahu k vnukům Ctiradovi a Josefovi.

Co se týkalo její žádosti o milost pro dceru Z. Mašínovou, je otázkou, zda mělo smysl ponižovat se před komunistickým „panstvem“ a žádat o milost nebo alespoň o zmírnění trestu. To, že se Z. Mašínová znala z vězení Gestapa s prezidentovou manželkou M. Zápotockou, zřejmě žádnou váhu nemělo.

Zápotocký sám byl kontroverzní postavou a tak byl vnímán i v komunistické straně. Navíc měl nejasnou minulost z doby svého pobytu v koncentračním táboře, kde dělal „kápa“, a tudíž musel poslouchat nacisty. Zdá se, že jim sloužil stejně dobře jako po válce kremelským vládcům, kteří o jeho neslavné koncentráčnické životní kapitole věděli. Svou „komplikovanou“ minulost Zápotocký prokázal mimo jiné i tím, že po válce omilostnil (na rozdíl od Z. Mašínové) některé nacistické zločince, kteří se pak dali do služeb StB. Tato fakta byla odtajněna teprve nedávno.

Z. Mašínová umírá ve vězení

Dopisy, které posílala Z. Mašínová z vězení své matce a dceři, byly od 9. 2. 1956 až do 23. 5. 1956 zasílány z nemocnice na Pankráci. Tam Z. Mašínová absolvovala sérii operací. Prodělala žloutenku a začátkem května 1956 podstoupila tři operace žlučníku. Ve svém posledním dopise z 23. 5. 1956 píše, že žloutenka i nadále trvá a že bude v nemocnici až do podzimu.

Někdy po 18. 4. 1956, kdy Z. Mašínová napsala svůj předposlední dopis matce a dceři, došlo k jejich návštěvě ve věznici. Dcera Zdena Mašínová ml. vzpomíná na to, jak její 48letou matku přinesli na nosítkách – zbědovanou a úplně bělovlasou. Dvacet dní po napsání posledního dopisu z 23. 5. 1956 Z. Mašínová umírá…

Ačkoli lékaři museli dobře vědět nebo aspoň tušit, že Z. Mašínová trpí rakovinou, neučinila vězeňská správa nic, aby jí ulevila v její těžké životní situaci. Již v dopise z 8. 1. 1956 se Z. Mašínová domáhala toho, aby jí byl prostřednictvím matky a dcery poskytnut histologický nález z operace v nemocnici Kolín (z 12. 9. 1951). Přesto to umožněno nebylo. Pravdu o příčině smrti se příbuzní dozvěděli až z úmrtního listu: rakovina střev s metastázami do jater a okruží.

Zprávu o úmrtí Z. Mašínové přišli oznámit v den její smrti, 12. 6. 1956 večer, do bytu tety Jarmily v Kolíně dva uniformovaní policisté. Dcera Z. Mašínová ml. se o smrti matky dozvěděla později. Dostala dopis, datovaný 12. 6. 1956, o tom, že zdravotní stav matky je vážný. Ministerstvo vnitra posléze sdělilo, že mrtvá nebude rodině vydána, protože již mezitím byla pohřbena. Jako místo pohřbení je na úmrtním listě uveden hřbitov v Ďáblicích. Tělo Z. Mašínové skončilo v hromadném hrobě 32 odsouzenců komunistického režimu.

Místo posledního odpočinku Z. Mašínové

Nejen pátrání po místě posledního odpočinku Z. Mašínové (1907-1956), ale i úsilí o dosažení rehabilitace matky i jejího strýce C. Nováka a rovněž bratrů Ctirada a Josefa Mašínových zůstalo na bedrech nejmladší členky Mašínovy rodiny – Zdeny Mašínové ml. (*1933).

Třebaže již krátce po smrti matky se jí podařilo vypátrat místo jejího posledního odpočinku, hřbitov v Ďáblicích, důstojně upravit její hrob mohla až po změně politického režimu – po roce 1989. Vedle ostatků matky zde uložila i urnu s popelem své babičky E. Novákové (1878-1977), jakož i strýce C. Nováka (1902-1955).

Místo na hřbitově v Ďáblicích, které Z. Mašínová ml. pamatuje jako „smetiště“, se podařilo dát částečně do pořádku až v posledních dvou desetiletích. Podle historika vězeňství A. Kýra zde měly být v šachtách pro hromadné pohřbívání uloženy (nebo spíš naházeny?) ostatky až 14 tisíc zemřelých, vesměs politických vězňů. Kdo tam leží, je dodnes zahaleno tajemstvím. Archivní kniha, zachycující jejich jména, údajně shořela při požáru.

Když se Z. Mašínová ml. po roce 1990 pokoušela upozornit na hřbitov politických vězňů v Ďáblicích, výsledek jejích snah o to, aby toto pietní místo dostalo důstojnou podobu, se rovnal nule. Neuspěla ani na pražském magistrátu, ani v Kanceláři prezidenta republiky V. Havla, ani u představitelů Konfederace politických vězňů Československa. Těžko říci, zda to ze strany těchto institucí byla jen neochota něco udělat, neschopnost, či nemohoucnost. Zdá se, že všechno dohromady. Výsledkem je, že jsme se ani za 26 let nebyli schopni vypořádat s dědictvím zločinného komunistického režimu.

Nakonec se přece jen podařilo s hrstkou nadšenců zjednat nápravu. „Smetiště“ v Ďáblicích bylo přeměněno v pietní místo, na němž pamětní deska upozorňuje návštěvníky hřbitova, že tady je masové pohřebiště komunisty popravených a ve vězení zemřelých účastníků III., protikomunistického odboje. Zásluhu na tom mají Doc. J. Nedoma, jakož i členové Sdružení bývalých politických vězňů (S. Stránský, J. Línek).

Místo, kde je pohřbena i Z. Mašínová st., se dostalo do centra pozornosti široké veřejnosti v roce 2015, kdy byla provedena exhumace ostatků P. J. Toufara. Kritikové (včetně Z. Mašínové ml.) poukazovali v této souvislosti na to, že ostatky ostatních zemřelých politických vězňů exhumovány nebyly. Z. Mašínová proto navrhla, aby se z místa „hřbitova“ v Ďáblicích stala národní kulturní památka. Identifikaci zemřelých a jejich důstojné pohřbení si totiž zaslouží všechny oběti komunistického režimu – nejen P. J. Toufar. (Pozn. 1)

Rehabilitace a restituce po roce 1989

Soudní rehabilitace obětí komunistického režimu, jakož i restituce protiprávně vyvlastněného majetku, to je neslavná kapitola našeho vývoje po Listopadu 1989, kdy byl komunismus „stažen z oběhu“ a nahrazen postkomunismem. Tento politický hybrid nejenže nedokázal potrestat zločiny předlistopadového režimu, ale zdráhá se je dokonce i pravdivě pojmenovat.

To, že je tato etapa našeho vývoje spojena se jménem prezidenta V. Havla (1936-2011), netřeba zdůrazňovat. Nebýt totiž Havlovy vytrvalé ochrany komunistů a estébáků, mohli jsme na cestě ke svobodě, demokracii a právnímu státu pokročit mnohem dál. Zatím jsme na samém začátku. Někdy se dokonce zdá, že díky Sobotkům a Babišům se vracíme daleko před Listopad 1989.

Na základě zákona o soudních rehabilitacích došlo po roce 1989 k nápravě křivd, spáchaných komunistickým režimem, také na rodině gen. J. Mašína. Jeho dcera Z. Mašínová ml. totiž podala dne 25. 10. 1990 žádost o zrušení rozsudku nad její matkou, Z. Mašínovou st., a to u rehabilitačního odboru Generální prokuratury ČSFR.

Krajský soud v Praze 2 dne 27. 2. 1991 rozhodl tak, že rozsudek Nejvyššího soudu v Praze ze dne 3. 6. 1955 (spisová značka 1T8/55), odsuzující Z. Mašínovou za trestné činy velezrady a vyzvědačství k 25 letům vězení, zrušil. Současně bylo proti ní zastaveno trestní stíhání za spolupráci se syny Ctiradem a Josefem Mašínovými. Stalo se tak 35 let po její smrti.

Rehabilitace se dočkali jak C. Mašín, tak i jeho popravený strýc C. Novák. Zbytkový trest pro C. Mašína z r. 1952 („napomáhání útěku za hranice“) byl zrušen Krajským soudem v Praze dne 20. 10. 1994. Plně byli rehabilitováni i popravení členové Mašínovy skupiny: C. Novák, V. Švéda a Z. Janata. Novák byl rehabilitován i vojensky: 23. 3. 1991 byl „in memoriam“ povýšen do hodnosti plukovníka.

O průběh rehabilitačního řízení se po celou dobu starala jediná v Československu žijící členka Mašínovy rodiny – Z. Mašínová ml. Třebaže trestní stíhání na Západ uprchlých bratrů Ctirada a Josefa Mašínových bylo prokuraturou v roce 1995 zastaveno z důvodu promlčení, ani jeden z nich se zpátky do ČR nevrátil. Z původní Mašínovy rodiny dnes žijí pouze Josef Mašín ml. a Zdena Mašínová ml. Ctirad Mašín i M. Paumer nedávno zemřeli.

Zdena Mašínová for President?

Nejmladší z dětí protinacistického odbojáře gen. J. Mašína, Z. Mašínová ml., své úsilí o dosažení spravedlnosti nevzdává – podobně jako kdysi její babička E. Nováková. Paní Zdena, potýkající se od dětství s pohybovým postižením, brzy oslaví své 83. narozeniny. Podobně jako její matka prodělala za svůj život bezpočet operací – dohromady jich bylo dvacet. Přesto je stále aktivní a hodlá dovést ke zdárnému konci i spor o restituci rodinného majetku.

Po roce 1989 se jí podařilo v restitucích získat zpět domy v Olomouci a část statku v Lošanech na Kolínsku, kde měla 3/8 podíl. Její otec, gen. J. Mašín, ještě za války přepsal rodinný statek v Lošanech na všechny tři děti. Vzhledem k tomu, že oba bratři nemají české občanství, jejich část statku úřady odmítly vydat. Zdena Mašínová se proto soudí i o zbývající část tohoto statku. Ústavní soud nedávno vyhověl její stížnosti a vrátil případ statku v Lošanech k novému projednání. Dcera gen. J. Mašína zde hodlá zřídit muzeum připomínající památku jejího otce. (Pozn. 2)

Nejen výše popsané aktivity Z. Mašínové, nýbrž i její zásadové postoje k tomu, co se u nás děje, ji řadí mezi nepřehlédnutelné osobnosti našeho polistopadového vývoje. Netají se svými výhradami k vrcholným politikům (V. Havel, V. Klaus, M. Zeman) ani k tomu, že náš pokrytecký, postkomunistický režim neudělal nic pro to, aby se vyrovnal s neblahou minulostí.

Nedávno se na jednom zpravodajském serveru objevil návrh, že by se právě Z. Mašínová mohla ucházet o funkci prezidenta republiky. Když se hodlají utkat v přímé prezidentské volbě nejrůznější „neosobnosti“, které nemají dost soudnosti, aby pochopily, že na to prostě nemají, proč by do této funkce nemohla být nominována žena – Z. Mašínová? Na rozdíl od jiných „kandidátů“ je její demokratický kredit nezpochybnitelný.

8. 9. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Z. Mašínová nám vyprávěla o utajené hanbě našich dějin. Maminku jí komunisté „pohřbili“ v šachtě a zasypali. A když to po roce 1990 chtěla řešit, dopadlo to úplně jinak… (ParlamentniListy.cz, 18. 12. 2015, 15:05).
2. Už se zapomnělo, jak krutí komunisté byli, říká Zdena Mašínová (iDNES.cz, 16. 7. 2016, 0:59).

(S použitím knihy Z. Mašínové a R. Martina: Čtyři české osudy. Tragický úděl rodiny Mašínovy, Nakl. Paseka, Praha-Litomyšl 2001.)

Seznam vyobrazení:

1. Osobní spis Z. Mašínové z věznice v Pardubicích. (Reprofoto z knihy Z. Mašínové a R. Martina)
2. Památník III. odboje na hřbitově v Praze-Ďáblicích. (Foto: archiv SN)
3. Stanislav Stránský, předseda SBPV, patřil ke každoročním řečníkům na pietním setkání na hřbitově v Ďáblicích. (Foto: archiv SN)

Zdena Mašínová ml. (Foto: archiv SN)