Svobodné noviny na internetu

Se staronovým prezidentem k nové nesvobodě?

Již v úvodu tohoto článku je třeba konstatovat, že režim obnovené Československé republiky (ČSR) po r. 1945 byl „demokracií“ stojící pouze na jedné noze – levé. Lví podíl na tom měl samozřejmě „architekt“ této nové politiky ‒ znovu instalovaný prezident republiky Dr. E. Beneš.

Druhý čs. prezident (1935-38, 1945-48) patří k nepříliš slavným postavám našich moderních dějin. Někdo ho dokonce označuje za postavu ponurou či temnou. Benešovy „zásluhy“ netřeba přeceňovat. Nebyly tak velké, jak by si mnozí jeho obdivovatelé přáli. Zcela ostudné pak bylo období „sovětizace“ ČSR (1945-48), kdy E. Beneš svou roli nezvládl a předal zemi „na stříbrném podnosu“ komunistům.

Prezident E. Beneš, jak známo, utekl před svou zodpovědností za chybnou zahraniční politiku na Západ – ke svým někdejším spojencům, kteří nechali ČSR v Mnichově (1938) na holičkách. Třebaže je Beneš alespoň formálně za jejich „vstřícnost“ vůči Hitlerovi nějakou dobu po své abdikaci kritizoval, oni ho velkoryse „vzali na milost“ a umožnili mu, aby se postavil do čela čs. exilové reprezentace, sídlící až do konce války v Londýně.

Proto Beneš právem očekával, že ho po skončení války budou všichni vítat a oslavovat jako nového „Prezidenta Osvoboditele“ – podobně jako kdysi „tatíčka“ T. G. Masaryka. Nebyl však k tomu žádný důvod. Beneš byl totiž pouhým epigonem – a to ještě špatným. Ti, kdož mu nepochlebovali před válkou ani po ní, upadli v nemilost. S pomocí komunistů a lidí s problematickou protektorátní minulostí řadu z těchto kritiků nechal v rámci retribučních procesů poslat na šibenici nebo aspoň do vězení. Pak se komunisté zbavili i jeho – jako nepotřebné politické veteše.

Dvojnásobný kapitulant (před nacisty i komunisty) a dobrovolný „sovětizátor“ ČSR E. Beneš skončil na smetišti dějin. Podle někoho neprávem, podle jiných si nic lepšího nezasloužil. Někteří kritikové E. Beneše dokonce tvrdí, že tento intrikán a zákulisní hráč, dirigovaný svobodnými zednáři, měl být po válce za své činy postaven před vojenský soud.

Ano, soud dějin bývá často neúprosný, ba i nespravedlivý. Na „rehabilitaci“ se čeká desítky let (M. Horáková, H. Píka aj.) – a někdy k ní vůbec nedojde (R. Beran, J. Syrový aj.). Dějiny totiž vždy píší vítězové a těch se na jejich pohnutky a metody, jimiž se dostali k moci, nikdo neptá. Rozhodují činy, nikoli úmysly, byť zaručeně dobré.

Vývoj je vždy výslednicí působení mnoha faktorů. Nejsou to (překvapivě) pouze oni „vítězové“, nýbrž i ti, kteří přežili a chtějí dál existovat a zapojit se do nově vytvářených politických poměrů. Proto vývoj po r. 1945 u nás neutvářeli jen ti, kdož se zbraní v ruce bojovali proti německým okupantům. O své místo na slunci úporně bojovali také ti „poražení“ a – v neposlední řadě – kolaboranti i docela obyčejní zbabělci, kteří si raději počkali, jak to všechno dopadne. Po válce měl kdekdo „máslo na hlavě“, špičkové funkcionáře KSČ nevyjímaje.

Proč o tom všem píši v úvodu článku o Z. Mašínové? Důvod je prostý: S odstupem mnoha desetiletí od konce 2. světové války si jen málokdo pamatuje, jak to tehdy bylo. A nejmladší generace o tom neví vůbec nic.

Jak naložit s odkazem gen. J. Mašína?

Konec války a první měsíce po ní byly i pro rodinu nacisty popraveného odbojáře gen. J. Mašína velkou nadějí, že jeho odkaz bude naplněn a zásluhy náležitě oceněny. Leč nestalo se tak. Z důvodů, popsaných v předešlých řádcích.

Zkrátka: J. Mašínovi ani mnohým jiným statečným vlastencům nebylo ani za jejich života, ani po smrti odpuštěno jejich „rebelantství“ z doby před začátkem německé okupace. Svou negativní roli zde sehrál, jak jinak, exilový prezident E. Beneš a jeho nejbližší spolupracovníci: ministr obrany S. Ingr a šéf vojenského zpravodajství F. Moravec.

Vdova po válečném hrdinovi J. Mašínovi, Zdena Mašínová (1907-1956), strávila první měsíce po skončení války tím, že se snažila získat svědectví přímých účastníků o tom, jak probíhaly poslední měsíce a týdny života jejího muže. Od manželky Mašínova spoluvězně z Pankráce, V. Vrňaty, se dozvěděla o dopise, jejž její muž napsal v únoru 1942 a který svěřil svému spoluvězni. Ten ho měl v případě Mašínovy smrti předat jeho manželce a dětem. Mašín tehdy napsal dopisy dva: druhý byl ukryt ve štěrbině zárubně jeho cely č. 10 na Pankráci, kde byl po válce skutečně nalezen.

O „přízeň“ Z. Mašínové se ovšem ucházeli i někteří lékaři, kteří si potřebovali po válce „vylepšit“ svůj kádrový profil, např. Dr. C. Springer z pražské německé nemocnice (operoval Mašínovu nejmladší dceru Zdenu) nebo Dr. Kozák, který v r. 1940 ošetřoval Z. Mašínovou.

Ozvala se i přítelkyně z vězení Gestapa – JUDr. M. Horáková, jež nezištně nabídla svou pomoc. V dopise z 22. 9. 1945 napsala: „Zlíbej za mne své děti. Radek (= Ctirad) už je asi velký hoch. Napiš, zda nemohu Ti být nějak užitečna radou či jinak. Stojím Ti ve všem k dispozici.“ Dr. Horáková se nemýlila. Ctirad byl už skutečně velký a odvážný chlapec, který se s matčiným svolením již krátce po 9. 5. 1945 vypravil s dobrovolnickým praporem obsazovat Liberec (dříve Reichenberg), někdejší baštu henleinovců.

Úsilí o pravdivé a spravedlivé zhodnocení odbojové činnosti J. Mašína naráželo od samého začátku na neochotu nových mocných i na nepokrytou snahu lhát a zkreslovat pravdu. Projevilo se to již necelé dva měsíce po skončení války – na tryzně za oběti zastřelené nacisty v Kobylisích, jež se konala dne 20. 6. 1945. Na ní Mašínovo jméno spolu se 70 popravenými důstojníky čs. armády nezaznělo.

Třebaže samotní Němci uznávali, že Mašínova statečnost byla na české poměry nevídaná, oficiální verze tvrdila, že hlavní zásluhy o domácí odboj měl národní socialista V. Krajina. Toho prý před popravou zachránil samotný K. H. Frank, protože si ho údajně vážil ze všech odbojářů nejvíce. Naivnější argumentaci bychom jen těžko hledali. V této situaci spíše platí: co za to? Nebo také: pro koho Krajina pracoval? Žalostné selhání funkcionářů národních socialistů v Únoru 1948 i později odhalená role Dr. H. Ripky v čs. exilu leccos naznačují…

Nepřekvapovalo tudíž, že Z. Mašínová byla rozhořčena ignorováním zásluh jejího popraveného manžela ze strany oficiálních představitelů státu. Proto se obrátila na V. Krajinu i na S. Ingra, kterému před časem předala své poznámky o odbojové činnosti J. Mašína i jí samotné. Zatímco V. Krajina Mašínové ve své bohorovnosti ani neodpověděl, bývalý exilový ministr obrany S. Ingr jí uvedenou dokumentaci o odbojové činnosti dne 5. 12. 1946 vrátil.

Opatrnické stanovisko zaujal i F. Moravec, který byl mezitím na pokyn z Moskvy zbaven vedení čs. zpravodajské služby. V dopise ze 4. 12. 1946 Z. Mašínové napsal, že na zhodnocení Mašínovy role je třeba vyčkat, až bude příznivější doba. Tito „váhaví střelci“ v čele naší armády čekali tak dlouho, až se nedočkali. Přišel totiž Únor 1948. Ukázalo se, že jejich „čekání“ bylo k ničemu.

Peripetie kolem povýšení J. Mašína „in memoriam“

Ne všichni vysocí důstojníci čs. armády se zachovali tak zbaběle jako S. Ingr či F. Moravec. V ozbrojených silách poválečné ČSR stále ještě zůstávalo dost slušných lidí, kteří se nebáli hájit právo popraveného J. Mašína na uznání jeho zásluh v protinacistickém odboji. V prvé řadě to byl rodinný přítel – pplk. J. Studlar, jemuž J. Mašín pro případ své smrti svěřil péči o rodinu.

Studlar ve své snaze o povýšení J. Mašína „in memoriam“ do hodnosti generála zjistil některá překvapivá fakta. Např. to, že již v květnu 1938 měl být J. Mašín povýšen na plukovníka, avšak tehdy k tomu nedošlo. Proto Studlar v dopise z 6. 11. 1946 navrhl, aby byl J. Mašín jmenován plukovníkem se zpětnou platností – od května 1942. Spolu s J. Balabánem byl Mašín navržen dokonce na generála, avšak kritikové namítali, že mrtvé důstojníky lze povýšit pouze jednou – a dost.

Protimašínovské intriky se v roce 1946 neomezovaly jen na „překážky“ posmrtného povýšení J. Mašína do vyšší hodnosti. Nepřátelé prozápadně orientovaných protinacistických odbojářů „zapracovali“ i na ideologické frontě. O Mašínově odbojové skupině, pro niž se vžilo označení „Tři králové“, připravovala totiž dokumentární film scenáristka M. Vodičková. Údajně na zásah shora, za nímž měl stát ministr informací V. Kopecký, k jeho realizaci již nedošlo. Kdyby se tak i stalo, stejně by film skončil v trezoru nebo by byl zničen.

Do věci povýšení J. Mašína se nakonec vložila i jeho žena – Z. Mašínová. Na její neustálé naléhání jí dne 3. 9. 1946 Ministerstvo národní obrany oznámilo, že prezident republiky E. Beneš jí, jakožto příslušnici domácího odboje, udělil Československou vojenskou medaili za zásluhy 1. stupně.

Soustředěný tlak na Mašínovo povýšení „in memoriam“ pokračoval. Dne 12. 8. 1947 o ně požádal Ústřední přípravný výbor domácího odboje (Obrana národa), totiž přeživší členové Mašínovy odbojové skupiny. Jejich akce nakonec vedla ke zdárnému konci: Hlavní štáb Ministerstva národní obrany dne 24. 11. 1947 oznámil Z. Mašínové, že její muž byl povýšen „in memoriam“ na plukovníka dělostřelectva a na brigádního generála.

Neochota uznat zásluhy J. Mašína a jeho spolubojovníků souvisela s rozpory mezi národně socialistickým politikem V. Krajinou a skupinou „Tří králů“. Mašín a členové jeho skupiny představovali „černé svědomí“ pro oficiální představitele odboje, kteří válku přežili. J. Studlar to komentoval slovy: „Mnoho pánů si oddychlo, když se Pepa (= J. Mašín) nevrátil, byl by živým svědectvím.“ Čeho? Jejich zbabělosti, pokrytectví a touhy po nezasloužené slávě.

Konec války – začátek nového života? Jak pro koho…

V životě to tak bývá: Když něco končí, obzvláště to špatné, něco nového zároveň začíná. A po špatném se očekává, že přijde to lepší. Po válce mír a s ním nová naděje a lepší budoucnost. Tak tomu bylo i v případě rodiny Mašínovy – vdovy Z. Mašínové a jejích dětí, jakož i jejího bratra C. Nováka a matky E. Novákové. Ti všichni očekávali, že po šesti letech nesvobody může být jenom líp. Jen málokdo si připouštěl, že to může dopadnout přesně naopak.

Bratr Z. Mašínové, por. C. Novák, se vrátil domů z nacistického vězení, kde strávil pět a půl roku. Tento pobyt podlomil jeho zdraví: na noze měl nehojící se ránu, trpěl avitaminózou a třesem rukou – jako následek nervového vyčerpání. Přesto se C. Novák znovu přihlásil do armády. Jako člověku, jehož věznili nacisté, se mu dostalo odpovídající politické funkce: v létě 1945 byl vyslán jako správní komisař do Jeseníku v bývalých Sudetech. S ním se tam odstěhovala i jeho matka E. Nováková, která se nabídla, že se svému rozvedenému synovi bude starat o domácnost.

Do víru poválečných událostí se dostává i vdova po gen. J. Mašínovi – Z. Mašínová. Musí zvládnout nejen péči o tři děti, ale i nejrůznější aktivity v oblasti veřejného života, vyhrazené před válkou jen některým ženám. Formální podíl žen na politickém životě obnovené republiky, na který KSČ kývla, aby nalákala voliče, dočasně zapůsobil, než se ukázalo, že to byl jen další velký podvod, podobně jako proklamovaná „čs. cesta k socialismu“, z níž se záhy vyklubal komunismus podle vzoru SSSR.

Z. Mašínová vstupuje do KSČ

A tak podobně jako JUDr. M. Horáková zapojila se i Z. Mašínová do práce Svazu národní revoluce, jejíž součástí byl i Svaz osvobozených politických vězňů, kam se infiltrovala řada později nechvalně známých komunistů a agentů NKVD. Coby místopředsedkyně Svazu národní revoluce dostala Z. Mašínová ještě v lednu 1948, měsíc před komunistickým pučem, pamětní odznak za účast „v národním boji za osvobození“. Podílela se také na činnosti místní organizace Sokola v Poděbradech.

Jako přítelkyně M. Horákové angažovala se Z. Mašínová i v národně socialistické straně. A protože byla rozčarována z politiky této strany v čele s nevýrazným předsedou P. Zenklem a zejména arogantním generálním tajemníkem V. Krajinou, stala se v únoru 1948, v době, kdy se „lámal chléb“ a kdy se rozhodovalo na desítky let o budoucí orientaci této země, členkou místního Akčního výboru NF. A odtud byl jen krok k rozhodnutí ještě zásadnějšímu – ke vstupu do KSČ.

Tato strana s více než dvoumilionovou členskou základnou, v opojení právě nabytou absolutní mocí, otevřela po Únoru 1948 svou náruč veřejnosti příliš dokořán. Když to její vedoucí činitelé pochopili, bylo již pozdě. S nežádoucími členy, kteří se do strany dostali (z jejich hlediska omylem a v rozporu s prosazovanou politikou třídního boje), bylo nutno se ve straně rozloučit: buď je přinutit, aby odešli sami, nebo je vyloučit. Někteří dokonce skončili ve vězení nebo na šibenici. I to byla jedna z tváří KSČ, ta méně známá. A tak ještě v roce 1948 začaly v KSČ čistky…

Důvodů, proč Z. Mašínová vstoupila do KSČ, bylo jistě více a měly v té době své opodstatnění. Ne ona, ale KSČ se po Únoru 1948 změnila: přiznala „barvu“, že je jen prodlouženou rukou Stalina, Moskvy a VKS(b), předchůdkyně pozdější KSSS. Svou roli v rozhodnutí Z. Mašínové sehrál jednak vliv ilegálních komunistů z poděbradské odbojové skupiny, do jejíž činnosti se po návratu z vězení zapojila, jednak fakt, že první noviny, které po válce napsaly pravdu o J. Mašínovi, bylo komunistické „Rudé právo“.

Komunistům však nikdy nešlo ani o pravdivé zhodnocení úlohy J. Mašína v protinacistickém odboji, ani o členství jeho ženy v KSČ. Na prvním místě bylo vždy dosažení politické moci a věrnost SSSR. V tom se politika této strany ani její nástupkyně, KSČM, dodnes nezměnila. Zkrátka: komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly…

Ostatně – Z. Mašínová v KSČ nepobyla dlouho. Dříve, než ji soudruzi stačili vyhodit, vystoupila ze strany raději sama. K jejímu „prozření“ stačil fakt, že na podzim 1949 byla zatčena její přítelkyně z vězení – JUDr. M. Horáková. Právě na protest proti této svévoli nastupující komunistické totality Z. Mašínová z KSČ vystoupila.

Nebyl to však první případ jejího veřejného protestu proti zatýkání a věznění osob, jež nesouhlasily s represivními praktikami vítězné KSČ. Již v březnu 1949 protestovala spolu se skupinou členů Svazu bojovníků za svobodu, jak se nově začal nazývat původní Svaz národní revoluce, proti rozsudku nad gen. H. Píkou i proti zatčení K. Kutlvašra či gen. Přikryla a Mrázka.

Z. Mašínová díky těmto aktivitám neunikla pozornosti StB, která ji poprvé navštívila již v r. 1949 za účelem, aby se doznala k tomu, že písemný archiv svého zesnulého manžela předala gen. S. Ingrovi. Ten se mezitím ocitl v emigraci, a tudíž se stal „nepřátelskou osobou“ ve vztahu k nové, komunistické moci v Československu.

Když se svoboda začala znovu měnit v nesvobodu…

Ve víru událostí po skončení války jen málokdo postřehl, jak se postupně, zejména po vítězství KSČ v parlamentních volbách v květnu 1946, začal režim okleštěné demokracie v rámci Košického vládního programu měnit v nesvobodu podle sovětského vzoru. Toto nebezpečí vnímal jen omezený okruh lidí, majících zkušenosti se životem v SSSR, např. příslušníci Svobodovy armády, kteří se aktivně zapojili do osvobozování ČSR.

Ostatní občané využívali obnovené svobody k tomu, aby uskutečnili sny o své budoucnosti. Platilo to i pro děti válečného hrdiny – gen. J. Mašína. Nejmladší z nich, dcera Zdena, se přestěhovala ke své babičce Emilii (= Emmě) Novákové do Jeseníku, kde od podzimu 1946 nastoupila do druhého ročníku tamějšího gymnázia.

Na škole podobného typu (Kolej Jiřího z Poděbrad, jež byla vybudována ve stylu anglických středních škol) v Poděbradech studovali v té době také oba synové J. Mašína – Ctirad i Josef. (Ke studentům této školy patřil i pozdější prezident V. Havel, s nímž se tehdy oba bratři znali.) Ctirad Mašín (*1930) ukončil studium ve školním roce 1949/50. Chtěl jít ve šlépějích svého otce, a proto se toužil dostat na Vojenskou akademii v Hranicích. Na školu sice přijat nebyl, což se ho hluboce dotklo, avšak úplně zavřené dveře k vyššímu vzdělání neměl. Ještě v říjnu 1950 se stačil zapsat na Fakultu strojního a technického inženýrství ČVUT v Praze. Mladší Josef Mašín (*1932) už takové štěstí neměl. Maturoval až v r. 1951, kdy se komunistická mašinérie „třídního boje“ dostávala do „obrátek“: na hranickou akademii se nedostal a skončil jako dělník.

Nikoho tehdy nezajímalo, že oba Mašínové byli dne 17. 9. 1946 vyznamenáni prezidentem republiky E. Benešem medailí „Za chrabrost při osvobozování republiky“. Ctirad ještě koncem roku 1948 absolvoval partyzánský kurs Svazu brannosti. Toto i dobrá fyzická kondice se bratrům Mašínovým hodilo jako průprava k tomu, co je teprve čekalo: cestě za svobodou napříč územím NDR, sovětskou okupační zónou ve válce poraženého Německa.

Rok 1950 – okamžik zlomu?

Sílící tlak komunistického režimu vůči nepohodlným osobám, mezi něž byla zahrnuta i rodina Mašínova, na přelomu 40. a 50. let 20. století zesiloval a nabýval až absurdních forem. Již začátkem roku 1950 rozhodlo Ministerstvo informací, vedené V. Kopeckým, o zákazu prodeje knihy J. Procházky o J. Mašínovi, jakož i o zničení zbývajících výtisků. Došlo i k přejmenování dvou pražských ulic, jež do té doby nesly jméno: Mašínova a Morávkova.

V rámci akce, která byla namířena proti „nepřátelům lidu“, byla Z. Mašínová i s oběma syny přinucena přestěhovat se z vilky v ulici „Na Chmelnici“ do činžovního domu v Gottwaldově ulici v centru Poděbrad. Další perzekuce postihla Z. Mašínovou ještě před odchodem synů na Západ – v rámci „Akce B“: osoby buržoazního původu byly vystěhovávány z měst do zapadlých vesnic. Mašínová byla vystěhována do Činěvsi, nedaleko Městce Králové, do domku o dvou místnostech – bez koupelny a vodovodu a s WC na dvorku.

Zkrátka: komunistický režim šel vůči svým odpůrcům až do těch statků a hrdel, jak se svého času s nadsázkou říkalo o vítězných Habsburcích ve vztahu k poražené nekatolické opozici.

Z. Mašínová snášela svůj úděl s pokorou. Co se ostatně dalo dělat proti vládě násilí a nespravedlnosti? Útěchou jí byly návštěvy některých vzácných lázeňských hostů v Poděbradech, k nimž patřil např. spisovatel J. Vrba či zápasník G. Frištenský. Zvlášť osudově zasáhl do jejího života bývalý důstojník zahraniční armády a diplomat – Zbyněk Roušar.

Ten za války působil v čs. armádních jednotkách na Západě a od r. 1945 byl konzulem v Belgickém Kongu. Když byl v r. 1950 z funkce odvolán, vrátil se do vlasti – na rozdíl od jiných, stejně postižených diplomatů. A pak, v roce 1951, se objevil v Poděbradech. Netrvalo dlouho a podařilo se mu dostat až do blízkosti Z. Mašínové a její rodiny. Vdova po válečném hrdinovi s ním plánovala budoucnost. Dokonce ještě v době, kdy už byla v komunistickém vězení.

Již nikdy se nedozvíme, zda se Z. Roušar ocitl v bezprostřední blízkosti Z. Mašínové a jejích synů náhodou, či to byl „tah“ Státní bezpečnosti, která potřebovala tuto rodinu zaplést do svých sítí a pak zlikvidovat. Ať tak, či onak, podařilo se jí to jen zčásti. Z. Roušar totiž nakonec v této síti uvízl sám a za svou spoluúčast na „protistátní činnosti“ dostal trest doživotního vězení. Když byl v polovině 60. let 20. století amnestován, s rodinou Mašínovou se odmítl setkat a nikdy ji už nekontaktoval. Jak se zdá, měl k tomu asi pádné původy…

Odbojová činnost, nebo jen „adrenalin“ mladých mužů?

Ať byla role Z. Roušara jakákoli, jisté je, že poté, kdy se v Poděbradech objevil, začal ovlivňovat aktivity Ctirada i Josefa Mašínových. Oba mladí muži již na počátku 50. let 20. století začali vážně přemýšlet jednak o odchodu za hranice, jednak o protikomunistické odbojové činnosti. V myšlení mladých lidí, kteří nemají příliš životních zkušeností, to může vypadat i takto, třebaže se jednalo o dvě naprosto odlišné věci. Odboj totiž v sobě zahrnuje vždy riziko možného zatčení a uvěznění, kdežto útěk do ciziny se může i podařit, byť přes „zadrátovanou“ hranici.

Podle slov obžaloby proti členům Mašínovy skupiny, jejíž text publikovalo „Rudé právo“ dne 2. 2. 1955, vytvořili bratři Mašínové svou odbojovou skupinu již v roce 1950. Jejich kritikové tvrdí, že spíše než o odboji je třeba v počátcích činnosti této skupiny hovořit o „adrenalinu“ mladých mužů, pro který jsou typické různé excesy, spojené s alkoholem, rvačkami a výtržnostmi.

Kdo z nás by dal ruku do ohně a mohl tvrdit, že v jeho životě k něčemu podobnému nedošlo? Vždyť mládí se jen obtížně vyrovnává s přetlakem emocí a nadmírou energie. Patrně do této kategorie bychom mohli zařadit i údajné vloupání bratrů Mašínových do muzea v Poděbradech v noci z 3. na 4. 10. 1946, při němž bylo z vitríny odcizeno několik znehodnocených zbraní. (Pozn. 1)

„Opletačky“ s komunistickými zákony měli Mašínové již před svým útěkem do ciziny. Ctirad Mašín byl totiž dne 10. 10. 1950 odsouzen Okresním soudem v Poděbradech pro trestný čin „ublížení na zdraví“, a to za rvačku s komunisty a svazáky v hotelu „Savoy“. Zřejmě vzhledem k památce otce, gen. J. Mašína, který byl v Poděbradech váženou osobou, nebyl Ctirad potrestán a nedostal ani záznam do rejstříku trestů.

Na podzim 1951 se členové Mašínovy skupiny ocitli v hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Začátkem října 1951 se Ctirad Mašín společně se spolužákem L. Marečkem a dalšími dvěma muži z jiné skupiny pokusili buď překročit hranici, nebo jen sondovali možnost, jak ji přejít v blízkosti Babylonu na Šumavě. Všichni byli zatčeni. Ctirad měl nadto u sebe zbraně. Nakonec byl C. Mašín dne 15. 8. 1952 odsouzen za „pomoc při pokusu o opuštění republiky“ na dva a půl roku do vězení nepodmíněně a k odnětí zbraní. Dostal se do jáchymovských dolů, odkud byl pro své mládí propuštěn o rok dříve ‒ v září 1953.

Přibližně ve stejné době se do vyšetřovací vazby dostal i mladší z obou bratrů – Josef Mašín. Ten byl udán žárlivým manželem za to, že se prý pokoušel přemluvit jeho ženu ke společnému „opuštění republiky“. V září 1953 však oba manželé své nařčení odvolali. J. Mašín byl z vazby propuštěn. Co k tomu dodat? Motiv „opuštění republiky“ vypadá jako „přes kopírák“ ve srovnání s tím, zač byl souzen starší bratr Ctirad Mašín.

Faktem zůstává, že o měsíc později byli již oba Mašínové, M. Paumer, V. Švéda i Z. Janata na útěku do Západního Berlína. Dne 3. 10. 1953 začala jejich strastiplná cesta, která byla nakonec (1. 11. 1953) korunována úspěchem. (Pozn. 2)

Zatýkání členů Mašínovy skupiny

Zatímco Mašínové prchali na Západ, zdá se, že jejich matka, Z. Mašínová st., ani jejich mladší sestra, Z. Mašínová ml., neměly o jejich úmyslech tušení. Po obou z nich byla sháňka, protože Josef Mašín měl jít na vojnu. Ctirad Mašín, který byl nedávno propuštěn z vězení, chtěl pracovat v Jeseníku. Matka se tedy oprávněně domnívala, že oba synové odjeli tam.

Proto písemně kontaktovala dceru Zdenu Mašínovou ml., jež bydlela v Jeseníku spolu s babičkou E. Novákovou. V dopise z 21. 9. 1953 se Z. Mašínová zmiňuje nejen o tom, že Ctirad dostal u odvodu „kategorii D“ (= neschopen vojenské služby), ale uvádí i to, že ona sama byla znovu u výslechu na StB, načež dostala krvácení a musela být operována v nemocnici v Městci Králové. Začátkem listopadu 1953 byla v téže nemocnici operována znovu, tentokrát kvůli kýle.

Ani hospitalizace však nezabránila StB v tom, aby dne 26. 11. 1953 Z. Mašínovou zatkla přímo v nemocnici. Komunistická tajná policie udělala to, k čemu nenašlo odvahu ani nacistické Gestapo. Dodejme jen, že také gen. H. Píka byl v r. 1948 zatčen v nemocnici ve Střešovicích, kde se zotavoval po operaci.

Ve dnech 25.-26. 11. 1953 bylo celkem zatčeno 13 osob, včetně Z. Mašínové st. i Z. Mašínové ml. Nakonec ve vazbě zůstalo až do soudního přelíčení 18 lidí. Původně se počítalo s tím, že Z. Mašínová st. bude souzena spolu s ostatními obviněnými. Teprve zhoršení jejího zdravotního stavu v průběhu roku 1954 vedlo k tomu, že bylo rozhodnuto projednat její trestní věc samostatně, „neboť pro onemocnění se nemohla zúčastnit hlavního líčení“. (Rudé právo, 2. 2. 1955)

To se konalo ve dnech 28.-29. 1. 1955. Ctirad a Josef Mašínové a M. Paumer souzeni nebyli, neboť se čekalo na jejich vydání z USA. Americká strana žádost čs. úřadů zamítla dne 18. 4. 1956.

8. 9. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Viz www.doklad-hubalek.cz (heslo Mašínové Ctirad a Josef).
2. Článek „Mašínové a spol. – hrdinové protikomunistického odboje“ – viz rubrika „PDF ke stažení“ – ZDE.

Seznam vyobrazení:

1. M. Paumer, J. Mašín a C. Mašín.  (Foto: archiv SN)

 (Pokračování příště)