Svobodné noviny na internetu

Během posledních dvaceti let píši o tragédii obce Babice u Moravských Budějovic již potřetí. Oba předchozí články, první z roku 1996 (Pozn. 1) a druhý z roku 2011, (Pozn. 2) jsou přístupné na internetu. V nich se čtenáři mohou přesvědčit o tom, že své názory neměním, pouze upřesňuji na základě nově zjištěných faktů. U toho zůstanu i tentokrát.

Není vražda jako vražda…

Letošní 65. výročí tragédie v Babicích příliš neupoutalo pozornost našich sdělovacích prostředků. Možná to bylo tím, že se jedná pouze o tzv. půlkulaté výročí. Více než to zaujal fakt, že historik Michal Stehlík vydal knihu s názvem „Babické vraždy 1951“. Vydání knihy spojil autor ještě s jednou svou letošní akcí – kandidaturou do Senátu. Snad se tedy nejedná jen o součást jeho předvolební kampaně, ale kdoví? Doufejme, že nikoli.

To, co je na Stehlíkově knize zarážející, je fakt, že přijal terminologii komunistických manipulátorů s naší poválečnou historií: „vrahové z Babic“ či „babické vraždy“. Že by se i on nechal ovlivnit Sequensovým seriálem o majoru Zemanovi?

Nereaguji přímo na předmětnou Stehlíkovu knihu, kterou jsem ostatně zatím neměl možnost prostudovat, nýbrž na novinářskou zkratku, na avízo o ní, jež se objevilo v některých sdělovacích prostředcích. To, co mě zaujalo na první pohled, je autorův dvojsmyslný název knihy ‒ Babické vraždy. Zatímco zastřelení funkcionářů MNV v Babicích označit za vraždu můžeme, poprava 11 osob z babického případu může být nanejvýš justiční vraždou, spíše však zbabělou pomstou komunistických vládců na nevinných sedlácích za to, že odmítali vstupovat do JZD.

Autor knihy, letos 40letý M. Stehlík, patří ke generaci tzv. Husákových dětí, podobně jako premiér B. Sobotka a další vrcholní politici. Na rozdíl od něho se já, jakožto jeden v tisíců rehabilitovaných odpůrců komunistického režimu, dívám na problematiku soudních procesů z 50. let 20. století jinou optikou, a to nejen jako historik, ale i jako člověk a občan.

Stehlíkova motivace, proč se věnoval Případu Babice, je mimořádně silná. Jeho pradědeček, Ludvík Stehlík, byl totiž v babickém procesu (1951) odsouzen k 21 letům vězení. Zdá se však, že i on byl přesvědčen o tom, že jeden z aktérů celého případu, L. Malý, byl provokatérem StB. Na základě podkladů, které jsem měl možnost o tomto případu prostudovat, jsem o správnosti pradědečkova úsudku skálopevně přesvědčen i já. Na rozdíl od M. Stehlíka…

Tato „dojmologie“, o níž autor píše, musela mít nepochybně nějaké opodstatnění. Neumím si představit sedláky, jejichž rody byly po staletí svázány s půdou, že by uvěřili nějakým povídačkám. Byli to na jedné straně lidé věřící v Boha, na straně druhé mnohem větší realisté, než jsme ochotni připustit. Proto není jakékoli intelektuálské zlehčování „zdravého selského rozumu“ na místě. Spíše naopak. Vždyť tvrdý život selského stavu, vystaveného komunistickým režimem perzekuci s cílem jeho postupné likvidace, nic takového ani nedovoloval.

V čem se M. Stehlík patrně mýlí…

Případ Babice se v roce 1951 stal nedokonalou, narychlo „spíchnutou“ kopií monstrprocesu s JUDr. M. Horákovou z roku 1950. To, co nás musí na první pohled zarazit, je rychlost, s jakou se vyšetřovatelům StB a prokuratuře podařilo dát dohromady podklady pro soudní proces: rekordní doba dvou týdnů. Na tradičně těžkopádný, byrokratický státní aparát je to tempo přímo „raketové“.

Pro něco takového může existovat jediné vysvětlení: Vše bylo připraveno dopředu, v předstihu, pouze jednající osoby byly „dosazeny“ do hotového scénáře v závislosti na vývoji událostí. Dochoval se dokonce záznam rozhlasového přenosu soudního procesu ‒ podobně jako při přelíčení s JUDr. M. Horákovou a spol.

Přesto je nedokonalost „režie“ v tomto druhém případě (Babice 1951) zřejmá: Už to neorganizovali sovětští poradci, nýbrž jen místní, špatně proškolení komunističtí funkcionáři krajského a okresního formátu. Z plánovaného monstrprocesu se stalo trapné divadlo k zastrašení neposlušných sedláků, kteří nebyli dost ideově vyspělí, aby pochopili, že mají po sovětském vzoru dobrovolně vstupovat do nově vytvářených JZD.

Netřeba pochybovat o tom, že všechny případy pronásledování odpůrců komunistického režimu, počínaje P. J. Toufarem, přes estébácké akce „K“ (= kláštery) či „Kulak“, až po případ „vrahů z Babic“, byly plně v režii KSČ a StB. Jejich postup a „součinnost“ byly schvalovány nejužším vedením KSČ, zejména K. Gottwaldem a dlouholetým agentem NKVD V. Kopeckým. (Ten se v Babicích objevil krátce po zavraždění funkcionářů MNV. Že by i to byla náhoda?)

Kdo si myslí, že to byly akce jakýchsi pomatených jedinců typu L. Malého, je naivka a o historii neví zhola nic. „Dobrodruh“ L. Malý byl jen nevýznamným kolečkem v soukolí komunisticko-estébácké mašinérie. Součástkou, kterou bylo možno po použití zneškodnit, aniž by někomu chyběla. Ostatně: o tom, jak L. Malý skončil, nevíme nic. Někam se po „činu“ vypařil, nebo dostal novou identitu.

O provokatérech StB by se daly napsat samostatné dějiny. Asi nejznámějším ze všech byl u nás Dr. Vlastimil Chalupa. Kolik jich bylo celkem, to dnes těžko někdo spočítá. Čekat, že by samotná StB ve svých dokumentech přiznala, že ten či onen jedinec je „její člověk“, by bylo naivní. Estébáci sice byli primitivní a ideologicky zaslepení, nikoli však hloupí, aby dávali někomu důkazy proti sobě.

O tom, že byl někdo provokatérem, se většinou dozvídáme nepřímo z vývoje událostí kolem soudního procesu a po jeho skončení. Dost často jen z toho, že původně navržený trest smrti byl na poslední chvíli změněn na doživotí. Stávalo se také (podobně jako v případě L. Malého), že takovýto jedinec vůbec v soudním procesu nefiguroval a tiše zmizel. Ostatně – L. Malý mizí ze scény ve chvíli, kdy nastoupil do estébáckého auta po akci na poli u Bolíkovic. Chcete přesvědčivější důkaz o tom, že celý případ Babice byl zrežírován StB?

Rukopis této zločinecké organizace lze rozeznat snadno: i po desítkách let je stále stejný. Vraždy mají vyprovokovat k akci: buď státní represivní aparát (Babice 1951), nebo se stát počátkem změny režimu (Národní třída v Praze 17. 11. 1989), kdy „zabitý“ student Růžička (= estébák L. Zifčák) měl být „spouštěčem“ politických změn. Kdo to nevidí, je beznadějně naivní a slepý.

O čem se však vůbec nemluví a nepíše, je skutečnost, že ještě v listopadu a prosinci 1989 řídila StB současně „akce“ i „protiakce“. Měla své exponenty na obou stranách pomyslné politické barikády. Obětí „šachových partií“ estébáků se tak v minulosti stávali obyčejní občané, kteří končili na šibenici nebo ve vězení. (Písemné dokumenty o zmíněné politické hře StB v tzv. sametové revoluci publikoval svého času ve Studentských listech jejich tehdejší šéfredaktor P. Žáček.)

O tom, že estébácké struktury fungují a pracují ještě i 25 let po změně režimu, nás názorně přesvědčuje svým ekonomickým a politickým angažmá A. Babiš. Jistě není sám. Je jen nejviditelnější figurou, protože momentálně zastává dost významnou politickou a exekutivní funkci.

Střezme se politických dinosaurů!

Bylo by neslušné a zároveň nekolegiální vůči věkově mladšímu M. Stehlíkovi, kdybych ho poučoval o tom, v čem se podle mého názoru mýlí. Při psaní své knihy byl jistě veden poctivými úmysly napsat dílo dobré a pravdivé…

S činností historika je spjato nejedno úskalí. Ani navzdory počítačům se práce s historickými prameny příliš nezměnila. Historik stále pracuje jaksi „na koleně“ – jako za dob F. Palackého: prameny musí přečíst a interpretovat. V tom mu počítače většinou práci neusnadní.

Navíc: písemné prameny mívají jen omezenou vypovídací schopnost. Chceme-li podat dějinný obraz co nejobjektivnější, nevystačíme pouze s nimi, ale musíme je doplnit o prameny další: obrazové (fotografie), zvukové či vzpomínky pamětníků. Patří sem i ona Stehlíkova „dojmologie“.

Součástí historie je v neposlední řadě i atmosféra doby, někdy slovy nesdělitelná („duch času“). Každý zodpovědný historik si je vědom toho, že písemné prameny bývají hodně subjektivní, informují občas selektivně, mohou manipulovat a účelově zamlčovat fakta. Příkladů najdeme v naší historiografii stovky, počínaje slavnou Kosmovou kronikou.

A ještě něco. Snad každý historik se setkal s tím, že v pramenech něco hledal – a ono to tam nebylo. I tady může být příčin bezpočet. Proto je výsledný obraz dějin spíše mozaikou, kterou postupně skládáme. Někdy to připomíná práci detektiva.

Stehlíkova kniha o Babicích vychází 26 let po pádu komunistického režimu. Za tu dobu se z našeho života pozvolna vytratili přímí účastníci protikomunistického odboje. Dnes jsou jich jen stovky, nikoli tisíce – jako v listopadu 1989.  A protože u našich zákonodárců téměř po dvě desítky let chyběla „politická vůle“ udělat něco pro vyrovnání se s komunistickou minulostí, dočkali jsme se toho, že medaile účastníků III. odboje dostávají už jen ti méně významní nebo ti, kteří se toho ještě dožili. Ti ostatní, zasloužilejší, odpočívají někde na hřbitově.

Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale je to tak. To je ten náš, specificky český, obrázek toho, jak jsme se nevyrovnali s komunistickým režimem. Nejenže jsme to „prošvihli“, ale mezitím vyrostla nová generace, která už o komunismu neví vůbec nic. Je to pro ni slovo, k němuž mají dnešní mladí lidé indiferentní vztah: ani dobrý, ani špatný. Vlastně žádný. V rodinách se o tom nemluví a ve školách se to probrat obvykle nestihne…

Proto nám hrozí, že nezkušená mladá generace může kdykoli v budoucnosti naletět líbivé propagandě kohokoliv – včetně našich nezreformovaných komunistů. A tak se musíme mít na pozoru před politickými dinosaury všeho druhu: dnešními, včerejšími a předvčerejšími!

3. 9. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Článek „Případ Babice“ (SN č. 7-8/1996, str. 5-6) – viz rubrika „SN v PDF ke stažení“ (ZDE).
2. Článek „Případ Babice (60. výročí)“ – viz SN č. 7/2011 (ZDE).