Proč se Fialova vláda nestane „vítěznou misí“?
Motto: „Se starou »bordel mamá« nový nevěstinec neuděláš. A když ano, nikdo tam nebude chodit.“ (Lidová moudrost)
Podzimní volby se blíží…
Aby se výše uvedené sdělení vešlo do jednořádkového titulku (ve „Foru24“ mají rádi titulky několikařádkové), musel jsem čtenáře ošidit o pokračování „košatého“ přívlastku, jímž autor článku, Pavel Šafr, hodlal vylepšit mediální obraz tragické vlády neumětelů, diletantů a pologramotů v čele s brněnským „profesůrkem“ moderní pavědy, zvané „politologie“, Petrem Fialou (ODS).
Jak jsem již uvedl v jiném svém článku z poslední doby, konec Fialova panování se blíží. Proto „pan profesor“ spěchá, aby ještě stihl odměnit pár důvěřivců, kteří tuto nejhorší vládu v našich moderních dějinách podporují. Valem totiž ubývá i těch naivků, kteří stále ještě věří tomu, že Fialovi se ve všem jeho počínání daří, a pokud ne, pak za to může dozajista Babiš s Putinem. Ti, kteří této povídačce nevěří, jsou „dezinformátoří“ nebo rovnou „Putinovi švábi“. Nejnověji (podle vládního koordinátora přes dezinformace plk. O. Foltýna) jsou to „zombíci“ či proruské „svině“.
Aby bylo jasno, s kým máme tu čest, je prý třeba všechna výše vyjmenovaná individua ohradit před zatím nenakaženým stádem názorově indiferentních občanů pořádnými příkopy a později, až k tomu dozraje čas, ohradami s ostnatým drátem. „Karanténu“ lze vyhlásit okamžitě, abychom to „vymezování“ teritoria zbytečně nezdržovali.
Zkrátka: „náckové“ z Fialovy vlády, na jejíž nebezpečné, antidemokratické chování jsem upozornil již v únoru letošního roku v článku s titulkem: Hrozí nám plíživý nástup fašistické diktatury? ANO! (SN č. 2/2024, vloženo 2. 2. 2024), ztratili, jak se zdá, ostych a s blížícími se podzimními volbami ještě „přitvrdili“ či se rovnou „odkopali“. Slova, pronesená vládním koordinátorem O. Foltýnem ve Slavonicích, nenechávají nikoho na pochybách o tom, co si tato vláda myslí o spoluobčanech, kteří jí nefandí, nýbrž naopak ji kritizují za špatný styl vládnutí, hospodářský „nerozvoj“ a za bezohledné, asociální zbídačování širokých vrstev obyvatelstva.
Odkaz na příslušný článek je zde:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/hrozi-nam-plizivy-nastup-fasisticke-diktatury--ano-.html
To, čím nás počastoval O. Foltýn, sice není nic hezkého, ale starší občané a milovníci naší historie to dobře znají z doby před 80-85 lety. Tehdy němečtí „nadlidé“ používali vedle populárního výrazu „ksindl“ rovněž hodně frekventované sousloví „tschechische Schweine“; Foltýn to zkrátil na pouhé „svině“.
Mezitím se „pan profesor“, kterého nám prý závidí celý svět, objevil v žebříčku popularity na třetím místě od konce – před premiéry Jižní Koreje a Japonska (má jen 21 % sympatizantů). Tato neobliba zřejmě P. Fialovi nevadí – na rozdíl od premiéra Japonska, který kvůli tomu hodlá rezignovat. Proto si náš pan premiér z Prahy/Brna odskočil na dovolenou na Korsiku. A jelikož se jedná o mimořádně činorodého „tichošlápka,“ stihl ještě uspořádat utajenou svatbu své dcery Kláry v Bruselu.
Když jsem i prohlédl fotografie, zveřejněné na internetu, musím stroze konstatovat toto: P. Fiala a jeho rodinka je to poslední, co mě a jistě i většinu občanů této země zajímá. Sňatek to byl skoro „feudální“ (novomanželé se vydali na svatební cestu do Itálie): dcerušku Kláru Fialovou, vystudovanou lékařku, si vzal za ženu „korunní princ ODS“ (kdysi jím býval I. Pilip, po něm I. Langer) a současně i předseda „Mladé ODS“ – Michal Chládek, absolvent studia práv, advokátní koncipient a nejnověji i kandidát do krajských voleb v Jihomoravském kraji.
Jediné, co potvrzuje „konzervativní“ založení Fialovic rodinky, je fakt, že novomanželka zvolila příjmení svého muže. Ani tím si ovšem moc „nešplhla“ u našich kriticky naladěných spoluobčanů. Připomnělo mi to pohádku o „Mrazíkovi“: nevěsta byla „krásná“ po mamince a „chytrá“ po tatínkovi. Možná ten odrostlejší „modrý pták“ bude to nejlepší, co tuto mladou ženu v životě potká.
Jak již bylo konstatováno: Fiala spěchá, aby to všechno stihl, než bude muset ve své funkci skončit. Strýčka Bidena jeho spolustraníci taky „vyšoupli“ z prezidentské kampaně – a on se to dozvěděl až z médií. Fiala sice není ještě tak dementní, ale i jemu by se mohlo přihodit něco podobného. Když se kácejí „modly“, létají při tom obvykle třísky…
─────
Šafrův článek v deníku „Forum24“: skoro jako na objednávku
Ale vraťme se k článku, který mě inspiroval k napsání těchto řádků. Nerad totiž reaguji na pokrytecké, licoměrné blouznění a fantazírování z dílny Pavla Šafra, známého „kultivátora“ té nejhorší žurnalistické „žumpy“, jaká u nás po Listopadu 1989 vznikla, totiž internetového deníku „Forum24“.
Na onen zatím poslední historický mezník našich novodobých dějin kladu mimořádný důraz. Činím tak proto, že jako profesionální historik (na rozdíl od všelijakých „historiků“ samozvaných, jimž chybí příslušný vysokoškolský diplom, jímž by svou kvalifikaci prokázali) musím výjimečně souhlasit s některými závěry Šafrova komentáře. Ten se týká myšlenky bývalého předsedy TOP 09 M. Kalouska na založení nové „pravicové“ strany, jež by nahradila skomírající ODS.
Třebaže P. Šafr tento Kalouskův nápad nepovažuje za správný, připouští i on, že ODS žádnou skutečnou „pravicí“ není a bez razantních změn se ji nepodaří zachránit. Pouhá víra, že by při nasazení správné „medicíny“ bylo možno neduživé tělo této politické mrtvoly, vedené stejně neduživým P. Fialou, uzdravit a dál pokračovat v nastoupené politické dráze, nestačí. Je to přesně podle hesla: „Straně a vládě věřte, soudruzi!“ A protože já jim nevěřím, rozhodl jsem se to vyjádřit tímto článkem.
Šafrův komentář je opatřen tímto titulkem: Kalouskova strana by byl velký hazard. Pravice ale nutně potřebuje novou politiku a novou vizi (Forum24, 12. 8. 2024). K tomu jen malou poznámku: Kalousek může s projektem nové strany uspět díky tomu, že na způsob A. Babiše „vyluxuje“ zklamané voliče Fialovy koalice. Přitom je zřejmé, že jeho zájem se nebude týkat vysloužilých politiků stran koalice SPOLU, jimž se stále ještě nechce do politického důchodu a kteří by velice rádi zůstali u plných koryt a žlabů, lhostejno pod značkou které strany to bude.
[Již od podzimních voleb musíme počítat s nárůstem počtu „politických turistů“, kteří budou hledat své nové působiště poté, kdy svou stranu přivedli „zu grunt“. Řada z nich „přeběhne“ k Babišovi, jiní se pokusí o totéž u Přísahy a Motoristů. (Právě tuto formaci označil před evropskými volbami M. Kalousek za uskupení „Dízl-fízl“. Od tohoto politického taškáře to jistě nebylo nic hezkého. Sám by měl spíš zpytovat svědomí, co v politice za ta léta „exhibování“ nezvládl, či přímo „podělal“. Byl by to dlouhý seznam.]
Co se týká oné politické „pravice“, něco takového na naší vnitropolitické scéně již dlouho postrádáme. Není tudíž co obnovovat ani co „reformovat“. Na druhé straně ovšem i já souhlasím s tím, že potřebujeme novou politiku, nikoli však reprezentovanou stávajícími poslanci či senátory, nýbrž osobami zcela novými, ještě „neokoukanými“.
A tady nejspíš vznikne neřešitelný problém: kde je vzít? O nějaké genderové vyváženosti, po níž volají jak samotné političky, tak i zástupci některých „progresivistických“ stran a hnutí, nemluvě. Ženy se do politiky příliš nehrnou, a ta proto zůstává doménou mužů. Osobnosti bývalých političek Čs. strany národně socialistické, např. F. Plamínkové nebo M. Horákové, v našem „politickém rybníčku“ nenajdeme. Nedokázali jsme je objevit mezi tisícovkami spoluobčanů nebo si je vychovat. Politické strany v tomto směru žalostně selhaly.
Přitom ani různá uskupení typu „Mladé ODS“ či „Mladí lidovci“ nebo „Mladé ANO“ nejsou zárukou toho, že vygenerují ty správné nástupce našich „opotřebovaných“ politiků, kteří v PS nebo v Senátu PČR „dřepí“ dlouhá léta, aniž cokoli prospěšného pro tuto zemi vykonali. Většina z nich jsou obyčejné politické vyžírky a „trafikanti“. Přesto nám chybí účinný mechanismus, jak se těchto neosobností zbavit. Lorda O. Cromwella bohužel nemáme. Také oni by potřebovali vyhnat klacky a palicemi nespokojených voličů.
Co se pak týká onoho „příběhu vlády P. Fialy“, o němž píše hned v prvním odstavci P. Šafr, také tam je to prosté. Premiér P. Fiala totiž to své vládnutí, navzdory tomu, že je údajně politologem, vzal za špatný konec. Tím vůbec nejhorším skutkem, k němuž ani nenašel odvahu se otevřeně přihlásit (ze zbabělosti to hodil na jiné), bylo protiústavní vypnutí nepohodlných internetových webů, jež vládní propaganda šmahem označila za „proruské“, aniž předložila jakékoli důkazy. Nakonec i soud musel konstatovat, že tento akt byl protiústavní a zcela v rozporu s právním státem. Kdo čekal, že se vláda za tento exces omluví, musí být nutně zklamán. Zbabělci se obvykle neomlouvají – za nic. Proto Fialovi a jeho společníkům ze Strakovy akademie hrozí, že dopadnou jako členové „protektorátní vlády“ z období Druhé světové války. Mají štěstí v tom, že V. Havel již v r. 1990 prosadil zrušení trestu smrti.
Pro úplnost ocituji celý první odstavec (= perex) Šafrova článku: „Je škoda, že příběh vlády Petra Fialy nevstoupí do historie jako vítězná mise demokratů po autoritářské stagnaci Andreje Babiše. Důvodů pro neslaný a nemastný výsledek vládnutí pětikoalice je hned několik. Dílem jsou to příčiny vnější, za které strany nemohly. Třeba Putinova válka, energetická krize a inflace. Ale značným dílem jde o slabiny a neúspěchy, které si strany pětikoalice způsobily samy. A to svojí nepřipraveností vládnout, zbabělostí, neochotou k hlubším změnám a také tím, že dohadování pěti stran je zdlouhavé a vede více ke kompromisům než k efektivnímu řízení země.“ (Forum24, 12. 8. 2024)
─────
Rád bych se zastavil u toho, jakými argumenty se P. Šafr pokouší zmírňovat svá konstatování z onoho prvního odstavce svého textu. Je to ve stylu: Všechno, co jsem napsal, je sice pravda, ale…
Svůj článek P. Šafr začíná výčtem toho, co se Fialově vládě v čele v ODS nedaří. Přesto tento novinář neztrácí naději, že se časem všechno opět v dobré obrátí. Já na rozdíl od tohoto věrného obhájce všech těch „fialových“ nesmyslů na zázraky v politice nevěřím. Zatím posledním prokázaným církevním „zázrakem“ byl ten, který se odehrál v prosinci 1949 v obci Číhošť u Ledče nad Sázavou. Skončilo to tehdy násilnou smrtí faráře P. J. Toufara (†25. 2. 1950).
Zoufalství M. Kalouska docela dobře rozumím. Zatoužil po tom, aby se na konci své kariéry ještě něčím zapsal do politických dějin této země. Domnívá se proto, že voličský rezervoár, z něhož dosud čerpaly strany koalice SPOLU, by mohl rozšířit řady těch voličů, jejichž hlasy budou v příštích volbách promarněny. V roce 2021 to byl milion hlasů, které nemohly být započteny a jejichž voliči nenašli v PS žádné zastoupení. Tentokrát by to mohl být další milion propadlých hlasů, možná i víc.
Bohužel – rovněž M. Kalousek si nalhává, že lze politickou „pravici“ obnovit. Tak jednoduché to ovšem není. Nestačí, aby se objevil Kalousek, který zapíská na píšťalu, a voliči se za ním pohrnou. Když se totiž po 40 letech politického bezčasí za komunistického režimu začala v 90. letech 20. století konstituovat naše demokratická politická scéna, slušelo se tehdy, aby v ní byla zastoupena jak „pravice“, tak i „levice“ a „střed“.
Poté, kdy se v r. 1991 rozpadlo politicky „amorfní“ Občanské fórum, uzurpovala si ODS, nejsilnější z nástupnických stran, roli „politické pravice“, třebaže žádnou autentickou pravicí nebyla. (Ani nemohla být, když tuto stranu tehdy spoluzakládalo značné množství bývalých, předlistopadových členů KSČ.) U Občanského hnutí a obnovené ČSSD bylo zřejmé, že vytvoří „politickou levici“. Pod vedením M. Zemana se tato ČSSD stala jakýmsi „sběrným táborem“ všech levičáků: od Levé alternativy, přes členy Obrody až po normalizační příslušníky KSČ a „zdivočelé Sládkovy republikány“.
Třebaže Klausova ODS nebyla v pravém slova smyslu skutečnou, nefalšovanou „pravicí“, přesto se jí podařilo úspěšné prosazovat některé principy konzervativní politiky: důraz byl kladen na roli individua, na dodržování tradičních hodnot (včetně rodiny a úlohy církve ve společnosti), jakož i důsledné omezování úlohy státu. Jak šel čas, ODS většinu těchto atributů ve svém dalším vývoji poztrácela nebo na ně zapomněla: počínaje Topolánkovým „bačováním“ až po ideové „rozpliznutí“ strany za P. Nečase a P. Fialy. Fiala úspěšně dovedl tuto stranu od havlismu až k nadbíhání všemu „bruselskému“, zejména myšlenkám progresivismu a neomarxismu.
Proto dnešní ODS již nemá s „pravicí“ společného vůbec nic. Na místě by bylo, aby se taková strana přejmenovala, nebo aby aspoň splynula organizačně s těmi dvěma „přívěsky“ (TOP 09, KDU-ČSL) stávající koalice SPOLU. Tak jako tak se jedná pouze o hybrid zcela nesourodých stran – s odlišnou ideologií. Za poslední tři roky se z ODS stala „zparchantělá“, po moci bažící pastrana, jejíž funkcionáři nevědí, odkud a kam kráčí a čeho chtějí dosáhnout. Z politiky Fialovy vlády to jasné není. Jedná se o velkou improvizaci ve stylu: ode zdi ke zdi. Až voliči pochopí, že dali svůj hlas partě neschopných břídilů, čeká tuto koalici nevyhnutelný pád do propadliště dějin. Ani deset „reforem“ tuto prohnilou partaj nezachrání. Třebaže ODS má okolo 17 000 členů, jedná se v podstatě o „mrtvou“ stranu. Tito členové jistě čekají, že za svou trpělivost a loajalitu získají nějakou funkci, ale nejspíš se tak nikdy nestane.
Základní chybou, které se současné vedení ODS dopustilo, byla představa o tom, že po osmi letech politického „půstu“ (po pádu Nečasovy vlády) bude stačit, když se tato strana vrátí k politice 90. let 20. století. Tehdejší doba sice nabízela velké naděje i možnosti, ale nakonec se to všechno utopilo v marasmu, který byl důsledkem nepřipravenosti politických elit na vládnutí. (Tehdejší nepřipravenost byla logickým důsledkem toho, že za komunistického režimu si občané odvykli aktivně se podílet na politice. Nepřipravenost Fialovy koalice na vládnutí je ovšem jiného druhu: je to velké lajdáctví a neschopnost reagovat na potřeby aktuálního vývoje.)
Vývoj v 90. letech 20. století byl hektický a málo předvídatelný. Muselo se hodně improvizovat a docházelo samozřejmě i k politickým a ekonomickým chybám a omylům. Proto touha po rychlé změně vlastnických vztahů nakonec vedla k rozkradení obrovských materiálních hodnot (v řádu několika bilionů Kč), a to majetku, který vznikl jako výsledek práce mnoha generací obyvatel této země. Tyto zásadní změny se odehrávaly v rámci tzv. privatizace a „restrukturalizace“ ekonomiky.
Ruku v ruce s ekonomickými změnami se uskutečnil i pokus o vytvoření systému dvou dominantních politických stran (ODS, ČSSD), jež by se po vzoru USA nebo Velké Británie střídaly u moci. Historicky vzniklý a po desítky let udržovaný systém „poměrného zastoupení“ (za První republiky neplatila pětiprocentní hranice potřebná pro vstup do parlamentu) politických stran ve volbách měl být nahrazen „dohodou“ mezi ODS a ČSSD, pro niž se vžilo označení „opoziční smlouva“. Jednalo se o nestandardní, účelové opatření kvůli nemožnosti sestavovat povolební koalice. Nakonec byl tento neoblíbený a soustavně kritizovaný „experiment“ Ústavním soudem zrušen.
─────
Česká společnost je „levicová“ již od 19. století
To platí samozřejmě počínaje vznikem politických stran a jejich zapojením do politické soutěže ve volbách, tedy minimálně od konce 19. století. První strany ovšem vznikly mnohem dříve. Již od počátku 60. let 19. století začala vyvíjet činnost staročeská strana (v čele s F. Palackým a jeho zetěm F. L. Riegrem) a od 70. let 19. století rovněž mladočeská strana (vedená K. Sladkovským a bratry Grégrovými). Obě strany měly své zástupce jak v Českém sněmu, tak i v rakouské Říšské radě. Od r. 1878 se významnou politickou silou stala Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Byla založena dne 7. 4. 1878 v hostinci U Kaštanu v Břevnově. Další strany se konstituovaly v průběhu 90. let 19. století. Tolik na oživení paměti.
Proto pláče-li dnes kdosi nad zašlou slávou české politické „pravice“, ten doopravdy nemá nad čím ronit krokodýlí slzy. Oplakávat totiž není co. Proč? Protože po roce 1989 se nám nepodařilo ani obnovit plnohodnotnou svobodu a demokracii (po bezmála 35 letech nového režimu jí máme ještě méně než těsně před rokem 1989), ani vybudovat právní stát. V tomto případě jsme s jeho budováním ještě ani nezačali. Vlastně ne tak docela: hned po „sametu“ jsme s tím sice začali, a to ještě za V. Havla. Bohužel – zbylo z toho jen to zoufalé torzo, jež se současným „demokratům“ z Fialovy koalice ještě nepodařilo zničit.
Také pro mne je velkým překvapením, že po letech „podkuřování“ P. Fialovi a dalším politikům koalice SPOLU našel P. Šafr v sobě tolik soudnosti, že i on byl nucen vystavit této vládě docela nelichotivé vysvědčení. Obzvláště mě těší, že ona kritická slova píše právě P. Šafr, jeden z těch dobrovolných „advokátů“ všeho, co nějak souvisí s činností „fialového hnusu“.
Rád souhlasím jak s několika kritickými větami P. Šafra na adresu neúspěšné, na vládnutí nepřipravené Fialovy koalice, tak i s tím, co novinář z deníku „Forum24“ uvádí „mezi řádky“ a co vyplývá z celkového kontextu: Babráctví, které za dva a půl roku vládnutí předvedl Fialův kabinet, nepochybně vstoupí do dějin. Bude to však jinak, než se domnívá P. Šafr.
Ostatně – psal jsem o tom již párkrát ve svých článcích z poslední doby. Pro „nedoslýchavé“ členy fanklubu P. Fialy to nicméně raději zopakuji: V letopisech českého národa bude účinkování této asociální, antidemokratické a cizím zájmům sloužící politické garnitury popsáno nikoli slovy, nýbrž vyjádřeno graficky – jako velká černá kaňka. Nic, co by stálo za to, aby bylo zaznamenáno. „Mlčochova“ vláda si zaslouží pouze to, aby se o ní mlčelo. Představuje totiž největší ostudu naší polistopadové politiky.
Na rozdíl od P. Šafra si dovolím napsat i to, k čemu on nenašel odvahu: Fialův „dotační socialismus“, štědře odměňující pouze ometený okruh vyvolených a „kámošů“ (např. bratra M. Jurečky), zatím žádné viditelné výsledky nepřinesl. Několika kamarádům sice pomohl k prosperitě, avšak churavějící ekonomiku to na nohy postavit nedokázalo. Ani nemohlo. Vždyť se jedná pouze o obdobu byrokratické diktatury, jakou si dobře pamatujeme z doby před rokem 1989. Tehdy se rozdávalo „plošně“, a tudíž relativně spravedlivě.
Na druhé straně musím souhlasit s P. Šafrem v tomto konstatování: „Potřebujeme zcela novou politiku a nové lídry.“ Já k tomu jen dodávám následující: A rovněž nové politické strany s programem, který bude reflektovat aktuální potřeby naší společnosti. Strany, uměle udržované na politické scéně, třebaže jsou již dávno pod pětiprocentní hranicí potřebnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, ani beznadějně provařené politiky, o něž nikdo z voličů nestojí, nám přesto stranické sekretariáty do nekonečna nabízejí na nových a nových kandidátkách pro každé volby. Už to není jen otázka jejich sebereflexe, nýbrž zdravého rozumu jako takového. Kdo by stál o lidi, kteří nic neumí a jejichž výsledky jsou dlouhá léta zcela tragické?
Problémem číslo jedna na naší „zamrzlé“ politické scéně je pocit sebeuspokojení stranických šéfů. Ze všech je na tom nejhůř právě P. Fiala – jako premiér současné vlády i jako předseda ODS. Přesvědčení o tom, že ODS je pod Fialovým vedením úspěšná strana, která dělá všechno správně, představuje nebezpečný sebeklam. Politika samochvály a nenaslouchání kritickým hlasům uvnitř strany, ale i od politické opozice, se jeví jako zcela zhoubná, toxická. Nedojde-li proto k okamžité nápravě, je s touto stranou definitivní konec. Měla již namále po pádu Nečasovy vlády. Tehdy se dostala na „historických“ sedm procent preferencí. Před volbami 2025 bude na tom stejně, ne-li hůř. Ani jedenáct let nepomohlo, aby došlo k nápravě chyb a k potřebné sebereflexi. Strana, která toho není schopna, nemá právo na další existenci.
Lze souhlasit i s další větou Šafrova komentáře: „Potřebujeme mladou a odvážnou konstruktivní pravici, která by prosadila systémové změny a [jež by] otřásla zkostnatělou státní správou.“ Šafr se domnívá, že je to potřebné proto, aby tato „pravice“ uvolnila potenciál svobodného podnikání a aby prosadila už konečně euro.
Hezky vymyšleno, leč obtížně proveditelné. Především je nutno odmítnout myšlenku, že nás v našem „srabu“ spasí právě euro. Situace na Slovensku a v Chorvatsku, kam dlouhé desítky let jezdí naši turisté k moři, spolehlivě dokazují, že opak je pravdou. Nezatracujme však kvůli jednomu slůvku všechny návrhy na změny, jež povedou ke zlepšení. Změny doopravdy potřebujeme, i když bez eura. To se stalo volebním „tahákem“ pouze pro některé strany, zatímco ty ostatní se bez něho docela dobře obejdou. Euro se po novoročním projevu P. Pavla stalo jakýmsi politickým zaklínadlem: kdosi se potřeboval blýsknout, aby se na něho nezapomnělo. Toť vše.
Když se politická situace stává nepřehlednou, stačí odvést pozornost k myšlence rychlého přijetí eura. Chvilku jsou toho plná všechna média, ale po několika dnech je opět ticho po pěšině. Zavádět euro by mělo smysl jedině tehdy, kdyby naše ekonomika „šlapala“ jako hodinky, což ovšem není případ ČR. Nic na tom nemohou změnit ani „vylepšené“ údaje Českého statistického úřadu (pokolikáté už?).
Za nejpodstatnější část Šafrova komentáře můžeme označit samotný závěr jeho textu. Tam se konečně – mezi řádky – dozvídáme, co bylo skutečnou příčinou napsání dotyčného článku. Jedná se o obyčejný strach z toho, že blížící se volby (letošní podzimní i ty parlamentní v roce 2025) v plné nahotě odhalí motivaci současných kroků Fialovy koalice, včetně nešťastné kauzy „koordinátora vládní komunikace“ plk. O. Foltýna.
Máme co dělat se špatně zastíranými obavami z toho, že „recyklovaný“ program AntiBabiš již přestal fungovat a že koalice nebyla skoro za tři roky svého vládnutí schopna připravit něco jiného. Ani český volič není takový nekňuba, aby konzumoval pořád dokola dávno vyčpělé, nezajímavé a nic nového nepřinášející fráze o „největším nepříteli lidstva“. Tou úplně nejhorší vizitkou P. Fialy – jako „politologa“ – je právě myšlenková sterilita a neschopnost přijít s novým politickým konceptem pro zemi, jež by se chtěla stát moderním státem 21. století.
Pokud se nestane zázrak, po příštích parlamentních volbách (2025) bude staronovým premiérem opět onen koalicí nenáviděný slovenský oligarcha A. Babiš. Nestane se tak proto, že by byl lepší (je to v bledě modrém totéž co P. Fiala), nýbrž z toho důvodu, že stávající premiér z koalice SPOLU nebyl schopen přinést nic nového: I on pouze pokračuje v zadlužování země (dokonce větším tempem než Babišova vláda), brzdí její rozvoj, avšak nenabízí žádnou perspektivu do budoucna. Navíc: není schopen vyřešit stále vysoké ceny energií, jež se již dávno staly brzdou pro pokračování výroby v podnicích s energeticky vysoce náročnými provozy, jakož i pokračující inflaci v cenách zboží pro každodenní spotřebu obyvatelstva.
Kardinální chybou, která nebude Fialovi nikdy prominuta a jež v konečném důsledku povede k jeho politickému pádu, je „okradení“ důchodců a znehodnocení úspor občanů téměř o třetinu (kvůli vysoké inflaci). S tak děsivou bilancí proto nelze uspět v žádných příštích volbách. Poťouchlý úsměv P. Fialy prozrazuje, že zřejmě žije v jiné galaxii a že nic z toho nechápe. Jeho smůla.
Až se probudí po podzimních volbách z velkého snu o „vládě na věčné časy a nikdy jinak“, zjistí, že falešný optimismus jeho „roztleskávaček/roztleskávačů“ nebyl zcela na místě. Místo toho měl navštívit psychiatra, který by ho z jeho bludů mohl včas vyléčit. Na každém opojení alkoholem, ale i mocí je nejhorší kocovina, která je s tím spojena. Po prohraných volbách bude bolet hlava nejen P. Fialu, ale celou ODS i „parťáky“ z koalice SPOLU.
Také my, občané a voliči, máme rozhodující „zlom“ teprve před sebou. Zklamaní voliči Pětikoalice již dávno pochopili, že v případě P. Fialy vsadili na chromého koně. (Fiala je již mnoho let kulhající kobylou, která je dobrá tak k zapřažení do žebřiňáku, nikoli k nasazení na závodní dráhu ve Velké pardubické.) Až se totiž začnou mladí lidé z naší „země zaslíbené“ masově stěhovat do jiných částí světa, kde se lidem žije líp a kde mají zodpovědné a schopné politiky pracující ve prospěch občanů, bude o budoucnosti ČR definitivně rozhodnuto.
Píšu to nerad, ale musím: Tato země není pro staré (= seniory, důchodce), ale brzy nebude ani pro mladé. Starší obyvatelé se již nikam stěhovat nebudou. Zato mladí to udělají rádi, ochotně a bez rozpaků. Jen mě tak napadá: z čeho se pak budou vyplácet důchody těch staroušků?
Zdá se vám, že líčím budoucnost naší země zbytečně černě: Ale kdepak! Stane se tak kvůli Fialovým neumětelům, kteří chtěli tak moc vládnout, až zpackali všechno, co se dalo. Premiér P. Fiala měl již dávno podat demisi. Nechápu, na co ještě čeká? V tom mu ani „koordinátor komunikace“ O. Foltýn nepomůže. V tichosti by měli zmizet z politiky oba dva. Až budete odcházet, nezapomeňte zhasnout, pánové/soudruzi!
12. 8. 2024
‒ RJ ‒
─────
P. S.
Foltýn se utrhl z řetězu. „Mlčoch“ a PePa mlčí…
Je to již několik týdnů, kdy letošní okurkovou sezónu přerušila „ledová sprcha“ plk. O. Foltýna v podobě jeho „výchovné“ lekce, z níž jsme se dozvěděli, že část našich spoluobčanů jsou „zombící“ a „svině“, které je třeba izolovat od toho zbytku občanů příkopy (později možná ostnatým drátem) a uvalit na ně „karanténu“. Starším občanům to netřeba vysvětlovat, ale těm mladým a nezkušeným ano:
Podobná rétorika doprovázela nástup nacistického režimu v Německu po vítězství NSDAP ve volbách (v čele s říšským kancléřem A. Hitlerem) v lednu 1933. Již od té chvíle nacisté poblíž Mnichova začali budovat první koncentrační tábor – Dachau. (Následovaly další: jednak v Německu, později i na okupovaných územích.)
Pokud se někomu z našich „demokratů“ z Fialovy vlády zdá, že tato připomínka je nepatřičná a že „andělé“ z Fialovy koalice nemají s těmito hrůzami nic společného, pak vyjadřování vládního koordinátora O. Foltýna nás všechny přesvědčuje o tom, že jsme jen nepatrný krůček od otevřeného nástupu fašistického režimu.
Ve 30. letech 20. století tomu u nás i v Evropě bránila politika „Lidové fronty proti fašismu“. (V současnosti se tak pojmenoval blok levicových stran, které zvítězily v parlamentních volbách ve Francii.) Dnes do oprátky strkáme hlavu dobrovolně a s falešným přesvědčením, že válečnickým rykem zachráníme světový mír. Je to představa velmi naivní a dětinská!
Přesto: ještě je čas to celé zastavit. Až se Evropa stane jedním velkým válčištěm příští jaderné války, bude již na všechno pozdě. Usilovat o mír není hanba, ale šance, kterou nesmíme promarnit. Odkaz demokratů, kteří položili své životy za zachování a uhájení míru, nás k tomu zavazuje.
Připojuji několik odkazů na články, které se týkají umanutého postoje O. Foltýna ohledně jeho výroků ve Slavonicích. Tento vysoký vládní činitel se nejen neomluvil, ale v urážení občanů své země pokračuje dál. V kterékoli demokratické zemi by byl již dávno odvolán a musel by se zodpovídat ze svých výroků před soudem. Na co čekají „strážci“ demokracie a právního státu u nás?
15. 8. 2024
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na články o plk. O. Foltýnovi:
15. 8. 2024
‒ RJ ‒
