Svobodné noviny na internetu

Kromě mnoha jiných, veledůležitých zpráv našich veřejnoprávních médií jsme na začátku tohoto týdne skoro všichni – bez těch, kteří se vyhřívají někde na mořských plážích (jako náš pan premiér) – zaznamenali tuto informaci: Ministr školství M. Bek (STAN) navrhuje, aby byla do našich škol zavedena povinná angličtina již od prvního ročníku ZŠ.

Netuším, zda pan ministr ještě před tímto kruciálním rozhodnutím zvážil všechny okolnosti, všechna pro a proti, nebo jen tak něco plácl, aby odvedl pozornost médií, dotěrných novinářů, kteří tohoto ministra nemají rádi (bůhvíproč), jakož i nespokojené veřejnosti, od svého zatím stále neúspěšného působení na MŠMT.

Bekovu „klopýtání“ právě v této funkci, kterou by měl s ohledem na svou dosavadní profesní kariéru zvládat „levou zadní“, vůbec nerozumím.  V porovnání s dvěma ministrovými předchůdci (Gazdík, Balaš), z nichž ten první „zakopával o český pravopis“ na každém kroku, aniž to komukoli z této vlády vadilo (jsou na tom podobně jako on), má totiž ty nejlepší předpoklady, aby všechna úskalí našeho školství bez problémů zvládal.

Vždyť se jedná o bývalého rektora naší druhé nejlepší univerzity (MU v Brně)! Přesto tomu tak není. Zkrátka: jsou věci mezi nebem a zemí, kterým neporozumíme, ani když budeme mít několik vysokoškolských diplomů. (Myslím ty z kvalitních, „kamenných“ univerzit, nikoli z všelijakých obskurních soukromých „vysokých“ škol. Bývalá ministryně H. Langšádlová by nám o nich mohla vyprávět z vlastní zkušenosti.)

Samozřejmost, s níž nám, žákům, učitelům, rodičům i široké veřejnosti, pan ministr M. Bek své rozhodnutí sdělil, mě (jako bývalého učitele s více než 30letou pedagogickou praxí) nejen překvapila, nýbrž přímo vyděsila. Dovede si pan ministr vůbec představit, jak to na našich školách vypadá? Ve větších městech to jakž takž jde, ale v menších městech a zejména v malých obcích, pokud se jim tam podařilo školu uhájit, aby děti nemusely dojíždět do okolních vesnic a měst, to představuje problém již dnes. Nota bene: problémem se to stane od chvíle, kdy k realizaci tohoto navrhovaného opatření dojde. Přesto doufám, že se tak nikdy nestane.

Ministr M. Bek možná ani netuší, že výuka cizích jazyků není tím největším problémem našeho školství. Tím je totiž vysoký podíl neaprobovaných učitelů a učitelek. Proto může zavedení povinné angličtiny od 1. ročníku ZŠ v mnoha školských zařízeních vyvolat doslova neřešitelnou situaci. A s ní souvisí mnoho otázek, u nichž neznáme odpovědi.

Například: Kdo bude tu angličtinu vyučovat? Budou to stávající paní učitelky, nebo to budou učit jiní pedagogové vedle svého řádného úvazku? A kdo v tomto případě bude určovat, zda příslušná paní učitelka má odpovídající znalosti tohoto jazyka? Bude tyto „angličtináře“ někdo před zahájením školního roku přezkušovat z jejich znalostí a tyto „certifikovat“, nebo se to celé svěří do kompetence ředitelů škol? Když už si musí umět poradit s těmi neaprobovanými kantory, jistě zvládnou i tyto nové učitele angličtiny pro prvňáčky!

Tyto znepokojivé otázky pokládám nikoli proto, abych si dělal z pana ministra M. Beka legraci. Naopak bych ho rád ušetřil případného kolapsu v některých školách, které to nebudou schopny zvládnout. A protože jsem za ty desítky let ve školství zažil již všelicos, rád bych upozornil ještě na jednu záležitost, která se může v důsledku  tohoto neuváženého rozhodnutí zopakovat, třebaže v úplně jiných historických souvislostech.

Starší kolegové a kolegyně si jistě budou pamatovat, jak probíhala „transformace“ výuky cizích jazyků na našich školách po Listopadu 1989. Ve školním roce 1989/1990 ještě dobíhala tato výuka „postaru“. Tam, kde se učil ruský jazyk, pokračovala výuka tohoto předmětu (navzdory „revoluci“ z konce roku 1989) až do konce června 1990. I po tomto datu se na některých školách i nadále vyučovala ruština; někde se z ní i maturovalo. (Na škole, kde jsem tehdy působil, tomu tak bylo až do poloviny 90. let 20. století.)

Tam, kde s „revolucí 1989“ nastoupili do našich škol „noví sekáči“ a „noví svazáci“, docházelo právě ve výuce cizích jazyků k radikálním změnám. Zažili jsme to tehdy mnozí: z bývalých uvědomělých „soudružek učitelek ruského jazyka“ (mívaly většinou legitimaci KSČ, kterou po „revoluci“ pohotově odložily, aby jim nepřekážela v další kariéře) se doslova přes noc staly neméně uvědomělé stoupenkyně „demokracie“ a „nových pořádků“ (ve stylu hesla: „S USA na věčné časy a nikdy jinak!“) a zároveň zbrusu nové učitelky anglického, německého, francouzského či španělského jazyka.

Ne že by se tyto jazyky nedaly vystudovat na filozofických nebo pedagogických fakultách našich vysokých škol i dříve. Šlo to po celou dobu komunistického režimu, i když kvóty pro přijetí k tomuto studiu bývaly nízké a dále se nenavyšovaly. Dala se studovat i latina, která se navzdory změnám po Srpnu 1968 na některých středních školách přestala vyučovat, protože nebyl dostatek aprobovaných učitelů.

Problém, na který bych rád poukázal, je jiný: Nedopusťme, aby se v našem školství odehrálo něco podobného jako s těmi „přeškolenými“ bývalými učitelkami ruštiny! Kde však vezmeme tolik nových učitelek/učitelů angličtiny? Kapacitu většiny vysokých škol, kde se tento jazyk učí, nelze přece z roku na rok „nafouknout“ na několikanásobek! S tak náhlou a dramatickou změnou nikdo nepočítal a nikdo ji ani včas neavizoval! Rovněž výuku je nutno plánovat, aby ji bylo možno zajistit personálně.

Představa, že od 1. 9. 2024 (nebo o rok či dva později) se začnou všichni prvňáčci učit povinně anglicky, je jako ze světa sci-fi. Nic takového se bez řádné přípravy uskutečnit nedá. Školství nemůže fungovat na principu, že chybějící učitele/učitelky nahradí školníci, uklízečky nebo kuchařky ze školních jídelen – navíc špatně placení. Pan ministr to zřejmě kapánek nedomyslel. Zkrátka: bez odborně připraveného personálu to naše školy nemohou zvládnout.

Kdyby se M. Bek poradil s odborníky na pedagogiku a dětskou psychologii, pochopil by i on, že tudy cesta nevede. Ani rektor dobře zavedené univerzity nemusí přece vědět, jak to na základních a středních školách funguje: od toho má své lidi (nebo by je měl mít). Znám řadu případů, kdy vysokoškolský učitel po několika týdnech práce na ZŠ skončil, protože ten každodenní provoz a improvizaci nezvládl a musel ze školy odejít. Do stejné pozice se nyní dostal i M. Bek kvůli svému neuváženému rozhodnutí o povinné angličtině. I tady totiž platí ono okřídlené: nejprve je třeba se seznámit se situací a až pak přijmout rozhodnutí. Čili: dvakrát měř a jednou řež. Když na to nemám lidi, nemohu provádět žádné radikální změny!

O tom, kdy se dítě začne učit první cizí jazyk (nepovinně), by měli primárně rozhodovat jeho rodiče. Již dnes existuje vysoké procento rodin, které dávají své dítě do mateřských škol, kde se učí (volitelná) angličtina. Naše situace je jednoduchá v tom, že se ve společnosti nevede diskuse o tom, zda tímto prvním cizím jazykem má být angličtina, či jiný jazyk. Shoda na angličtině je téměř stoprocentní: u rodičů i u odborné veřejnosti. (Možná není od věci připomenout, že zatímco u nás se před rokem 1989 prosazovala povinná ruština, v SSSR se žáci a studenti učili anglicky.)

Na rozdíl od ministra M. Beka se domnívám, že nejmladší žáci našich základních škol by se měli začít učit povinnou angličtinu nejprve od 4. ročníku ZŠ. V 1.-3. ročníku ZŠ budou mít žáci plné ruce práce s tím, aby se naučili číst, psát a počítat. (Tak to kdysi zamýšlela svou školskou reformou z r. 1774 císařovna Marie Terezie.) Teprve až zvládnou základy lexikálního pravopisu, ona pověstná „vyjmenovaná slova“, až pochopí, co jsou to slovní druhy a jak se ty ohebné skloňují nebo časují, teprve pak lze přistoupit k výuce prvního cizího jazyka. I tak budou žáci ZŠ v dalších ročnících rozšiřovat své znalosti o mateřském jazyce o další učivo ze skladby a stylistiky.

Rád bych upozornil ještě na jednu důležitou věc. Z důvodů pedagogických, psychologických i ryze metodologických je zcela nevhodné, aby se dítě, které dosud nechodilo do školy a jež zná oba jazyky, češtinu i angličtinu, pouze v jeho mluvené podobě, začalo souběžně učit psát v těchto jazycích. Tou základní odlišností mezi oběma jazyky je totiž fakt, že čeština je jazyk fonetický (píšeme tak, jak mluvíme), kdežto v angličtině se liší písemná (psaná) podoba slov od té mluvené. (Žák si musí zapamatovat, jak se dané slovo píše i jak se vyslovuje. Již to samo o sobě je v tomto věku velmi náročné.)

Pokud by se tedy žák 1. třídy ZŠ učil oba jazyky souběžně, nutně by to vyvolalo v jeho hlavě zmatek. Proto je třeba oněch dvou nebo tří „překlenovacích“ ročníků k tomu, aby tento malý žáček byl schopen pochopit, že ne každý jazyk je stejný. V obou případech platí, že jazyk (živý nebo „mrtvý“) má slovní zásobu (lexikum) a gramatiku (pravidla pro ohýbání slov). I toto „ohýbání“ (flexe) se v češtině a angličtině liší, o zvláštnostech syntaktických ani nemluvě.

Jsem přesvědčen o tom, že zavedení prvního povinného cizího jazyka již od 1. ročníku ZŠ je ukvapený, málo promyšlený nápad. Označil bych to za „partyzánštinu“ a současně za nezodpovědný projev „eurohujerismu“ některých našich politiků, kteří k tomuto rozhodnutí MŠMT „dotlačili“. Pár „bruselských svazáků“ z Fialovy „úderky“, kteří sami v angličtině příliš nevynikají, se tímto způsobem snaží upoutat na sebe pozornost a „šplhnout si“ u svých loutkovodičů. Nic víc bych v tom nehledal! Malí lidičkové mívají občas nerealistické představy a cíle.

Jak k tomu přijdou naši nic netušící prvňáčkové? Ti by to pak těžce odskákali psychickými problémy poté, kdy by škola na ně uvalila obrovské břemeno, s nímž jim ani ona příliš nepomůže. Ne všichni rodiče těchto prvňáčků, zejména z menších měst a vesnic, umí anglicky tak, aby byli těmto malým žáčkům oporou. Zasít do dušiček těch nejmenších školáků tak obrovský zmatek, jako je souběžná výuka dvou tak odlišných jazyků, to si doopravdy naše děti nezaslouží. Ministr Bek by měl urychleně „hodit zpátečku“ a nechat všechno při starém.

Proto by mě zajímalo, kteří „odborníci“ na pedagogiku a psychologii panu ministrovi tuto šílenost doporučili, případně schválili. To snad nemůže nikdo s mozkem v hlavě myslet vážně. Od ministerstva, které rozesílá dopisy s pravopisnými chybami, by nás nemělo nic překvapit. M. Bek místo toho, aby tyto hlupáky z MŠMT vyhodil, dál vrší jednu chybu na druhou. Tou zatím největší je právě aktuální rozhodnutí o povinné angličtině od 1. ročníku ZŠ. Nepochybuji o tom, že tito „chytráci“, kteří to M. Bekovi navrhli, nikdy ve školství nepracovali. Kdyby ano, nikdy by je podobná pitomost nemohla napadnout.

Co se týká druhého cizího jazyka, MŠMT navrhuje jeho zavedení od 6. ročníku ZŠ. Ani to není dobrý nápad, protože již přechod žáků z 1. na 2. stupeň ZŠ je sám o sobě náročný. Přitom část školáků přechází z 5. třídy do 1. ročníku víceletého gymnázia. (Také to představuje velkou komplikaci našeho vzdělávacího systému: z těchto gymnázií se stávají „elitní“ školy, zatímco žáci, kteří pokračují v 6.-9. ročníku ZŠ, pak ztrácejí potřebnou motivaci ke studiu. I oni by měli být schopni vykonat přijímací zkoušku na střední školu.)

Nejlepším řešením by tedy bylo: nechat výuku druhého cizího jazyka až od 8. ročníku ZŠ (jako doposud), nebo ji přesunout maximálně do 7. ročníku ZŠ. (Předpokládá se, že v této výuce budou žáci pokračovat i na střední škole.)

 ─────

Návrh ministra M. Beka považuji za účelovou bouři ve sklenici vody nebo za další plácnutí do vody. Nic z toho nebude – akorát velká blamáž! Naše školství se momentálně ocitá na hraně svých kapacit.  Zejména v Praze a v okolí velkých měst chybí dostatek škol: od mateřských, přes základní až po střední. S tím je třeba urychleně něco dělat.

Zavedení povinné angličtiny při žáky 1. ročníků ZŠ by tuto situaci pouze zhoršilo. Problémem našeho školství nejsou platy pedagogů, nýbrž nepedagogického personálu, jakož i celková podfinancovanost celého resortu. Navyšování kapacit stávajících škol je nutno připravovat s dostatečným předstihem. Každá taková „hurá akce“ neutěšenou situaci pouze zhorší.

Pokud si pan ministr včas uvědomí, že české školství trpí nedostatkem aprobovaných pedagogů, možná pochopí i to, že hledat učitelky/učitele angličtiny pro prvňáčky představuje jen další z neřešitelných problémů. Proto pryč od toho, dokud je čas!

1. 8. 2024

‒ RJ ‒

─────

Zeptal se ministr M. Bek našeho J. A. K., jak by to vyřešil on?

Popisek: Jistě jste slyšeli tento výrok: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.“ Jeho autorem je náš slavný rodák z Nivnice u Uherského Brodu, „učitel národů“ J. A. Komenský (1592-1670). – O tom, že to s výukou jazyků i se vzděláváním žáků a studentů ve školách myslel vážně, svědčí jeho pedagogické spisy. Vydal je až poté, kdy se usadil v Holandsku: soubor prací pod názvem „Opera didactica omnia“ zahrnuje celkem 43 spisů. Kromě učebnice „Brána jazyků otevřená“ (Janua linguarum reserata) se Komenský proslavil především učebnicí „Svět v obrazech“ (Orbis sensualium pictus). Ta byla poprvé vydána v Norimberku v r. 1658, a to ve třech jazycích: česky, latinsky a německy. (Na základě několikaletého pobytu v Sedmihradsku Komenský k těmto jazykům ještě přidal čtvrtý – maďarštinu.) – Zmíněná učebnice začíná rozhovorem učitele se žákem. Učitel mu říká: „Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti.“ Tato učebnice má celkem 149 kapitol, přičemž každá z nich je opatřena dřevořezem, týkajícím se příslušné problematiky. Kniha začíná kapitolou 1. s názvem „Bůh“. Poslední, 149. kapitola, má nadpis: „Poslední soud“. Od začátku až do konce se tedy jedná o knihu vycházející z křesťanské věrouky.

Doporučuji panu ministrovi, aby se s tímto Komenského dílem seznámil. Je v něm i samostatná kapitola o hudebních nástrojích. Jako muzikologa by ho to mohlo zajímat.

2. 8. 2024

‒ RJ ‒