Hajlující europoslanec kontra „Všivák Lojza“
Kdyby nebyly s letošními volbami do Evropského parlamentu spojovány tak velké naděje na jedné straně a obavy na straně druhé, byla by předvolební kampaň i samotný průběh voleb jedna velká nuda. Ani nabídka kandidátů nebyla nic moc. Stále stejné obličeje, které kandidují všude, kam se dá. Jedná se o letitý problém, jenž patří do „škatulky“: nejsou lidi. Čekat proto za tohoto stavu věcí, že by se objevila nějaká skutečná „hvězda“, která zazáří a krátce nato nepohasne, bylo téměř nemožné. Přesto se tak stalo.
Zatímco v parlamentních volbách 2021 propadlo kvůli pětiprocentní hranici nutné pro vstup do PS téměř milion hlasů, tentokrát se odehrálo něco docela jiného: poměr sil mezi vládní koalicí (SPOLU) a dosavadní opozicí, málo funkční u parlamentní a o něco lepší u mimoparlamentní (ta se ukázala být aktivnější, se obrátil, avšak výraznější změnu nepřinesl. Přesto volby ukázaly, že změna možná je. Chce to nicméně víc pracovat a méně žvanit.
Předseda „Přísahy“ R. Šlachta, který se v těchto volbách spojil s koaličním partnerem „Motoristé sobě“ (společným kandidátem byl F. Turek), na rozdíl od voleb z r. 2021 uspěl. Podobně tomu bylo u uskupení, vedeného předsedkyní KSČM K. Konečnou („Stačilo!“), které prosadilo své dva kandidáty: vedle K. Konečné rovněž nezávislého politického aktivistu O. Dostála, jenž si vysloužil „nálepku“ tzv. politického turisty. Těch bychom v naší politice napočítali mnohem víc.
Již z průběhu televizních debat, jakož i z aktivit na sociálních sítích bylo zřejmé, že „motorista“ Filip Turek má velkou šanci uspět. O to větší bylo úsilí koaličních kandidátů, aby tento dosud neznámý politik neuspěl a aby se na něj podařilo nakydat co nejvíce špíny. Téměř se to podařilo. Strach z Turka byl veliký. Možná někteří z těch neúspěšných kandidátů dostali strach, že „po prázdninách půjdou k Turkovi“. (Jedná se o známou hlášku z filmu „Vesničko má, středisková“.)
Jak mohu potvrdit i jako divák jedné z těch předvolebních televizních debat, útočnost ve vztahu k F. Turkovi byla veliká, převeliká. Nejvíce se „proslavila“ Danuše Nerudová, která si dala obzvláště záležet na tom, aby vylíčila Turka coby „nácka“, který hajluje, zajímá se o Hitlera a sbírá nacistické „relikvie“. Většina z nás si při tom „poštěkávání“ této „hloupé blondýny“ řekla: To je toho! Co kdo sbírá za předměty, je přece jeho soukromá věc! Ukázalo se nicméně, že akce proti Turkovi byla „koordinovaná“. Těch, kteří měli potřebu „kopnout si“ do Turka, bylo daleko víc.
Volby do Evropského parlamentu se konaly ve dnech 7. a 8. 6. 2024. Přesto úplně na závěr kampaně se podařilo některým novinářům propašovat do médií informaci (včetně fotografie) o tom, že Filip Turek údajně v roce 2013, tedy před 11 lety, v Karlových Varech hajloval během jízdy autem. Ač jsem si tu fotku prohlížel s brýlemi a vzal jsem si na pomoc i lupu, přesto se mi nepodařilo ztotožnit onoho hajlujícího muže. Možná se vizáž aktéra této události za těch 11 let změnila, ale říci, že je to F. Turek, to bych si netroufl. Leč jiní novináři měli již v té chvíli jasno.
Dne 5. 6. 2024 zveřejnil „Deník N“ článek Lukáše Prchala a Jana Tvrdoně s tímto titulkem: Filip Turek jezdil v autě se zdviženou pravicí, lajkoval Hitlera. Řeší to policie (Deník N, 5. 6. 2024, 18:37). Zveřejněnou fotografii připojuji.
Neúspěšná kandidátka na funkci prezidenta republiky, Danuše Nerudová, se nakonec – netuším, jakým zázrakem – stala jednou z europoslankyň. A protože skromnost nepatří k jejím vlastnostem, domnívá se zřejmě, že by právě ona měla být eurokomisařkou, třebaže žádné zkušenosti s politikou nemá. Na druhé straně se vyskytují pochybnosti okolo její odbornosti v oboru ekonomie. Zkrátka: jsou mezi námi jednici, kteří by z fleku mohli dělat „ředitele zeměkoule“ a k tomu by si mohli ještě přibrat na „vedlejšák“ pár méně významnějších funkcí.
Od evropských voleb uběhly již dva měsíce a „bouře ve sklenici vody“ s názvem „hajlující Filip Turek“ mezitím vyšuměla. V naší i světové politice jsou mnohem větší „průšvihy“. Proto Turek přestal lidi zajímat. Uvidíme, jak se efekt spojení Přísahy a Motoristů projeví v podzimních volbách. Pokud uspěje tato koalice i tady, můžeme čekat další kolo útoků proti Turkovi. Jedno chápu docela dobře: blondýna Nerudová zřejmě začala žárlit na blonďáka Turka: proč asi? Mohlo by se jednat o souboj, kdo z těch dvou „je mladší a krásnější“.
A protože jsme uprostřed „okurkové sezóny“, sluší se uvést ono Turkovo hajlování do širšího kontextu. Turek jistě není jediný z mladých adeptů politiky, kdo v důsledku mladické nerozvážnosti udělal nějakou hloupost. Ostatně – prezident republiky P. Pavel ještě před zvolením do této funkce přiznal, že ve svých 26 letech (to už žádný mladík nebyl) vstoupil do KSČ a ještě dva roky před „sametovou revolucí“ ve svém životopise obhajoval „bratrskou pomoc“ armády Varšavské smlouvy v ČSSR v srpnu 1968. Proti tomuto selhání je nějaké frajeření postpubertálního F. Turka se zdviženou pravicí úplné nic. Jen mě udivuje, že hajlování u F. Turka vadí, zatímco stejným politikům a političkám vůbec nevadí hajlování na Ukrajině ani nacistické symboly na zbraních ukrajinských vojáků.
Uvádím to jenom proto, abychom si srovnali hodnoty. Buď to vadí a musí vadit u každého, anebo u nikoho! Nelze do nekonečna měřit dvojím metrem. Zažili jsme to ostatně již při prezidentských volbách v lednu 2023: u Babiše vadilo, že byl členem KSČ; u předsedy základní organizace příslušného vojenského oddílu P. Pavla nevadilo vůbec nic.
Něco podobného jsme zažili i v případě M. Zemana. U něho se v minulosti naštěstí aspoň zdůrazňovalo, že byl členem KSČ v době Pražského jara 1968. (Tehdy probíhal tzv. obrodný proces, jenž měl vést k liberalizaci a demokratizaci této rigidní politické strany.) Zatímco u Zemana vadilo i jeho členství v „reformní KSČ“, u režiséra J. Mádla opět nevadilo nic. Naopak. Je oslavován za film „Vlny“, který natočil o „reformních komunistech“ z roku 1968 v Československém rozhlase. Mádl je za tento film nekriticky vynášen do nebe, ačkoli se jedná o obehranou písničku o „socialismu s lidskou tváří“. Na straně druhé se nikdo neodváží nahlas říci, že několik z těch „hrdinů“, kteří v tomto filmu vystupují (všichni jsou již po smrti), patřilo k agentům naší rozvědky. (Nebudu je jmenovat, ať si zájemci tuto informaci sami vyhledají na internetu.)
Ano, to je ten náš oblíbený „dvojí metr“. Bohužel – tato vláda z něho udělala „klacek“ na mlácení nepohodlných osob. Těch, které O. Foltýn označil za „zombíky“ a proruské „svině“. To jsme dopadli, hovoří-li tímto jazykem jeden z vysokých vládních úředníků! Doopravdy nemáme být na co pyšní. Žijeme v obrovské hanbě a ani si to neuvědomujeme.
─────
Ale protože léto je dobou odpočinku, nabízím trochu jiný pohled na záležitost „hajlování“. V minulosti jsem na tento problém narazil v jednom ze svých článků, které byly věnovány osobnostem protikomunistického odboje. Konkrétně se jednalo o bývalého politického vězně komunistického režimu – Jaroslava Brodského, který v roce 1968 stál u zrodu organizace bývalých politických vězňů ‒ K 231.
Již tento název pro nekomunistickou politickou organizaci našim komunistům vadil: dokonce i Dubčekovi a jeho tzv. reformním komunistům. Ale protože se jednalo o velice dramatickou dobu, potkali se v tomto roce dva kolegové z opačné strany politické barikády. Na jedné straně to byl bývalý učitel J. Brodský, na straně druhé rovněž bývalý učitel ze severních Čech – Josef Pavel, který v r. 1948 spoluzakládal „Lidové milice“ (se Smrkovským a Krieglem); ty pak rozehnaly studentský průvod směřující na Hrad k prezidentu republiky Dr. E. Benešovi.
Gen. Josef Pavel se krátce po Únoru 1948 stal nakrátko šéfem Státní bezpečnosti (StB), ale záhy skončil jako politicky nepohodlný činitel ve vězení. Až rok 1968 znamenal i jeho zmrtvýchvstání: Pavel se stal ministrem vnitra v „reformní“ vládě O. Černíka, někdejšího „skalního“ stalinisty z 50. let 20. století na Ostravsku. (V tom se nijak nelišil od jiného stalinisty ve stranickém aparátu KSČ v Praze ‒ D. Koldera). A protože J. Pavel dostal za úkol projednat formální žádost o povolení činnosti K 231, nechal tehdy z moci úřední zpracovat statistiku obětí z řad protikomunistického odboje. Vybaveno těmito údaji nakonec Ministerstvo vnitra ČSSR povolení k činnosti této organizace bývalých politických vězňů nevydalo. Došlo k tomu nicméně až po vojenské invazi ze srpna 1968.
J. Brodský ovšem nebyl jediným politickým vězněm, s nímž se v období Pražského jara 1968 gen. J. Pavel setkal. Jiný politický vězeň komunistického režimu, Milo Komínek, Čecho-Kanaďan, který se po r. 1989 vrátil do vlasti a až do své smrti žil ve Frýdku-Místku, kde pokračoval ve vydávání tištěného měsíčníku „Svědomí“, tvrdil, že mu Pavel vydal povolení, aby mohl emigrovat na Západ – ještě pár dní před 21. 8. 1968. Po invazi pak J. Pavel opět upadl v nemilosti posrpnových mocných a zemřel zcela zapomenut. O nic lépe nedopadli ani jeho „společníci“ z Lidových milicí z roku 1948: J. Smrkovský a F. Kriegel. Před těmito dvěma „politickými komedianty“ si musí každý slušný člověk odplivnout.
─────
O jiném případu „hajlování“ píše ve své knize „Řešení gama“ (Praha 1990) právě J. Brodský (1920-1981). Z této knihy jsem čerpal příslušné údaje pro svůj článek, zveřejněný pod titulkem: Jaroslav Brodský, zakladatel K 231 (SN č. 3/2020,vloženo 23. 3. 2020 ‒ viz odkaz na konci článku). Z dotyčného textu uvádím následující citaci, která se týká podivné protektorátní minulosti pozdějšího komunistického politika Aloise Indry, který to po Srpnu 1968 dotáhl až na předsedu Federálního shromáždění ČSSR. Vedle G. Husáka a L. Štrougala patřil k nejvýznamnějším představitelům normalizačního režimu v tehdejším okupovaném Československu.
Ve výše zmiňovaném článku se o A. Indrovi (1921-1990) uvádí toto: „Fakta o spolupráci s německou zpravodajskou službou Sicherheitsdienst se Brodskému podařilo získat i v případě komunistického funkcionáře Aloise Indry, agenta KGB a designovaného předsedy dělnicko-rolnické vlády ze srpna 1968. Indra patřil k úhlavním nepřátelům K 231 a dělal všechno pro jeho likvidaci. Brodský o tomto prosovětském kolaborantovi napsal toto (str. 146-147):
»… Turisté ze stepí, dobře znalí lidové moudrosti, budovali turistické středisko pro fízly hned vedle Dubčekovy kanceláře. Vedením byl pověřen soudruh Alois Indra, organizační tajemník strany. Přestože bylo jaro a lásky čas, měli jsme se navzájem [s Indrou – pozn. RJ] velmi neradi. Napsal rozsáhlou literární práci o minulosti těch, kteří stáli v čele K 231, a rozeslal ji členům ústředního výboru strany a strýcům do Kremlu. (…) Já [Brodský – pozn. RJ] byl fašista, který kudy chodí, tudy prohlašuje, že dobrý komunista je jen mrtvý komunista, a jestliže nějaká dobrý komunista přesto žije, pak je mu 
nutno utrhnout nohu a toho špatného s ní utlouct. (…) Literární dílo jsem přečetl a uložil do soukromého fasciklu nadepsaného »Všivák Lojza« vedle výpovědí a dopisů jeho rodáků a bývalých přátel z Dubňan, kteří dokládali jeho spolupráci s německým Sicherheitsdienst za války a uváděli jména lidí, které udal tehdy, a dalších, které pro změnu udal v době, kdy už pracoval pro KGB. Přiložili fotografii, jak drží hasičskou vlajku, na níž byl vyšitý hákový kříž, a jemu to velmi slušelo, protože tehdy ještě nebyl tučný a měl fotogenickou tvář.«“
Další informace o politické kariéře A. Indry najdou čtenáři v článku: Proč o Srpnu 1968 nejraději mluví Husákovy děti? (SN č. 8/2020, vloženo 26. 8. 2020):
„K nejdramatičtějším chvílím patřilo, když rozhořčení obyvatelé tohoto okresního (dříve krajského) města (= Zlína) hrozili, že pověsí na kandelábr jednoho z usvědčených zrádců a kolaborantů, který dlouhá léta v Gottwaldově šéfoval coby vedoucí krajský tajemník KSČ – Aloise Indru (1921-1990). Tento fanatický komunista, jenž vstoupil do KSČ již v 16 letech, se postupně vypracoval z tajemníka KNV ve Zlíně až na vedoucího tajemníka KV KSČ v Gottwaldově. (V roce 1949 došlo k přejmenování Zlína na Gottwaldov.) Po zániku Gottwaldovského kraje pak Indru čekala již jen „vysoká politika“: nejrůznější funkce v Praze (vedoucí oddělení ÚV KSČ, předseda Státní plánovací komise, ministr dopravy, tajemník ÚV KSČ a současně i poslanec NS.)
Zlí jazykové o tomto pravověrném soudruhovi tvrdili, že za války v Dubňanech na Hodonínsku, kde tenkrát žil, hajloval (dokonce se u toho nechal fotografovat), a nebýt porážky nacistů, kdoví, jakby se dál odvíjela jeho „kariéra“. Pro „Lojzu“, jak se mu říkalo, nakonec všechno dopadlo dobře a on mohl po mocenském žebříčku vystoupat až hodně vysoko – skoro do oblak. Proto bylo celkem logické, že si ho Sověti vyhlédli (zřejmě byl jejich agentem, což se stávalo u bývalých, „převerbovaných“ sympatizantů s nacisty a jejich případných agentů zcela běžné)jako předsedu dělnicko-rolnické vlády, jež měla pevně držet opratě nových mocných nad ujařmeným lidem, kterému přijeli napravit jeho popletenou hlavu východní přátelé v „hranatých maringotkách“, jak to poeticky vyjádřil K. Kryl.
Až mnohem později jsem se (ještě v době tzv. normalizace) dozvěděl, že v oněch kritických dnech, kdy prezident republiky gen. L. Svoboda odmítl jmenovat tuto kolaborantskou vládu, nalezl „Lojza“ dočasné útočiště v JZD Slušovice, kde se nějakou dobu ukrýval, aby ho jeho zlínští (gottwaldovští) spoluobčané na ten kandelábr nepověsili. Však když vloni v létě [= 2019] F. Čuba, předseda tohoto JZD, svou pozemskou pouť dokonal, konalo se s ním monstrózní rozloučení v kostele ve Štípě. Místní činovníci z celého kraje neváhali převzít záštitu nad touto bolševickou „prasárnou“ – znesvěcením Božího stánku. Bylo to horší, než když si R. Heydrich posadil královskou korunu, kterou nechal zhotovit Karel IV., na svou hlavu. Zlínští celoživotní bolševici šli ve své zpupnosti mnohem dál…“
[K výše uvedené citaci z článku z r. 2020 doplňuji, že onoho pohřbu se vedle prezidenta republiky M. Zemana zúčastnil rovněž poslanec ze Zlínského kraje – P. Gazdík (STAN), bývalý učitel ze Suché Lozi. Také tato událost je zdokumentována v jednom z mých tehdejších článků – viz odkaz ta tímto textem.]
─────
Máme tu opět připomínku Srpna 1968, tentokrát 56. výročí tzv. vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR z 21. 8. 1968. O něm dokument „Poučení z krizového vývoje“ z r. 1970 tvrdil, že se jednalo o „internacionální pomoc bratrských stran“. Když se tak dívám na to, co vymýšlí vláda P. Fialy, ani na okamžik nepochybuji o tom, že také tito „borci“ již pracují na nějakém svém „Poučení z krizového vývoje“. Zatímco G. Husák měl své pravověrné ideology v osobách V. Biľaka a J. Fojtíka, ve Fialově kabinetu nikoho takového nevidím. Možná se toho nakonec ujme odborník na „zombíky“ a „svině“ ‒ plk. O. Foltýn. Jako konzultanta by si mohl vzít jiného odborníka na slovo vzatého – soudruha Jaroslava Kojzara, někdejšího redaktora Rudého práva a Haló novin.
20. 8. 2024
‒ RJ ‒
─────
Odkazy na články o J. Brodském a A. Indrovi:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2020/jaroslav-brodsky--zakladatel-k-231.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2020/proc-o-srpnu-1968-nejradeji-mluvi----husakovy-deti----.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2019/velehrad-----test-soudnosti-nasich-politiku-.html
