Svobodné noviny na internetu

Dovětek autora po dvaceti letech

Před dvěma lety jsme si připomínali 200. výročí narození jednoho ze spoluzakladatelů „Sokola“ – Jindřicha Fügnera (1822-1865). A třebaže po celé naší vlasti existují desítky ulic pojmenovaných po této významné osobnosti, zdá se, že většině občanů toto jméno již nic neříká. Inu – v Čechách se rychle zapomíná. V posledních letech se toto tempo až příliš zrychlilo. Stejně rychle jsou mnozí naši spoluobčané ochotni zapomenout i na mravní hodnoty, na nichž kdysi stál život a úsilí těchto pozoruhodných postav našich dějin.

„Sokol“ patří již 162 let k nejdůležitějším organizacím v naší vlasti. Právě od takových jsme po Listopadu 1989 právem očekávali, že budou stát v předních řadách (jako za časů masarykovské ČSR) našeho úsilí o obnovu svobody a demokracie po 40 letech komunistické diktatury. Bohužel – zůstalo jen u zbožného přání. „Sokol“ sice po roce 1989 obnovil svou činnost, vybudoval své struktury v krajích, okresech a obcích, dokonce i tradici všesokolských sletů. Přesto se mu již nikdy nepodařilo vystoupat až na vrchol a symbolicky, po desítkách let komunistické nesvobody, pokračovat v dobrém a záslužném díle předků. Navzdory nedávné korupční aféře, která vrhla na celou sokolskou organizaci stín, se přesto podařilo alespoň zorganizovat a uskutečnit zatím poslední, XVII. všesokolský slet, a to 140 let od toho prvního, který organizačně připravil Dr. M. Tyrš.

Jen málokdo si v tom navazování na minulost uvědomil, že to byl právě „Sokol“, který se v těžkých dobách komunistického režimu stával u našich exulantů, kteří se rozhodli žít daleko od své domoviny, tím tolik potřebným „tmelem“, jenž jim pomáhal přežít v novém prostředí – daleko od příbuzných a přátel. Nejen činnost exilových politických stran, ale i práce stovek dobrovolných organizátorů sokolského hnutí mají nehynoucí zásluhu na tom, že se nám po Listopadu 1989 podařilo alespoň částečně navázat na všechno pozitivní, co vytvořily generace našich předků.

Bohužel – žijeme příliš rychle a na tyto historické souvislosti ochotně zapomínáme. Nebo nám je nikdo nepřipomíná. Stejně tak tomu bylo s oním 200. výročím narození J. Fügnera. Aby se to znovu neopakovalo i v případě druhého ze spoluzakladatelů „Sokola“, Dr. Miroslava Tyrše (1832-1884), rozhodl jsem se nabídnout čtenářům SN svůj starší životopisný článek o této významné osobnosti našich novodobých dějin. Byl publikován před dvaceti lety – u příležitosti tehdejšího 120. výročí Tyršovy tragické smrti. Věřím, že i tento staronový text může přispět k tomu, aby se hlavně příslušníci naší nejmladší generace dozvěděli základní fakta z pohnutého života tohoto velkého muže a příkladného českého vlastence.

Právě o těchto postavách českých dějin, jako byli J. Fügner a M. Tyrš, by měla dnes a denně přinášet informace naše veřejnoprávní média: fakta známá i ta dosud neznámá. Ale protože tato média již dávno rezignovala na svou „veřejnou službu občanům“, nic z toho se neděje. Přednost má válečná propaganda a šíření jednostranných, navíc nikde neověřovaných informací. Českým dějinám věnuje minimální čas pořad ČT, který k tomu byl svého času určen: „Historie.cs“. V důsledku nezodpovědného „moderování“ ze strany normalizačního novináře P. Čecha se z něho stala nechutná, nepoživatelná „bramboračka“. 

Proto nezbývá, než aby úlohu veřejnoprávních sdělovacích prostředků převzala tzv. alternativní média. SN patří k nejstarším z nich: vznikly jako nezávislý a necenzurovaný měsíčník již koncem roku 1995 a existují dodnes, byť již jen v internetové podobě. Inu, vývoj ani technický pokrok zastavit nelze – k nelibosti momentálních mocných. Kdo jiný by měl připomínat české dějiny, když to veřejnoprávní média ostentativně nedělají? Ředitel ČT J. Souček by se nad tristním stavem této televize měl pořádně zamyslet. Diváci by jistě dali přednost dokumentu o M. Tyršovi – před skandály N. Fridrichové a M. Wollnera.

4. 8. 2024

‒ RJ ‒

●●●

Text původního článku z roku 2004

V nedávné anketě deníku Mladá fronta Dnes, týkající se významných osobností našich dějin, se Dr. Miroslav Tyrš (1832-1884) umístil na jednom z předních míst. Tento muž svůj život zasvětil dvěma velkým láskám: tělovýchově a umění. Přesto je širší veřejnosti znám spíše jako organizátor tělovýchovného hnutí, spoluzakladatel Sokola, méně už jako umělecký kritik a historik umění.

Tyrš se narodil dne 17. 9. 1832 v Děčíně rodičům německého původu: zámeckému lékaři Janu Vincenci Tirschovi a jeho o šest let starší manželce Vincencii, rozené Kirchbaumové. Při křtu dostal jméno Friedrich Emanuel. Po smrti otce se malý Friedrich (Miroslav) odstěhoval se svou matkou do Karlových Varů, kde se léčila, a odtud k matčinu bratrovi do Kropáčovy Vrutice. Když v r. 1838 zemřela i matka, zůstal osiřelý Tyrš v péči svého strýce B. Kirchbauma. O jeho vzdělání se zprvu staral místní farář. Od r. 1841 pobýval Tyrš u svého třetího strýce – A. Kirchbauma v Praze na Malé Straně.

V r. 1842 se M. Tyrš stal žákem malostranského gymnázia. Tam se setkal se starořeckým pojmem „kalokagathia“, kterým se později nechal inspirovat v tělovýchovném hnutí. Na podzim 1848, po porážce revoluce v českých zemích, přestoupil Tyrš z malostranského na staroměstské gymnázium, kde v říjnu 1850 maturoval. Třebaže pocházel z německého prostředí, maturoval z českého jazyka s vyznamenáním. Již od r. 1842 na radu lékaře chodil do tělocvičného ústavu R. Steffanyho. Po maturitě posiloval organismus v ústavu J. Malypetra, který učil na staroměstském gymnáziu tělocvik.

V r. 1850 se Tyrš zapsal na práva, odkud přestoupil na filozofickou fakultu (studoval filozofii a estetiku). Ještě v průběhu studia se odstěhoval od příbuzných: bydlel nejprve na Václavském náměstí, později ve Vodičkově a v Jungmannově ulici. Studium dokončil v r. 1855 složením závěrečných zkoušek. V letech 1857-1860 působil jako soukromý učitel synů podnikatele E. Bartelmuse v Novém Jáchymově na Křivoklátsku. Do okruhu přátel Tyršova zaměstnavatele tehdy patřil I Jindřich Fügner. Muž, s nímž Tyrš na počátku 60. let 19. století založil Sokol pražský.

Když v r. 1860 vykonal rigorózní zkoušky a byl promován doktorem filozofie, rozhodl se Tyrš zůstat v Praze. Vrátil se sem po čtyřech letech pobytu na venkově s představou, že bude odborným spisovatelem a že zde založí shakespearovský klub. Na živobytí si vydělával psaním hesel do Riegrova slovníku naučného i jako učitel na vyšší dívčí škole ve Vlašské ulici na Malé Straně, kterou založila jeho sestřenice J. Kirchbaumová. Kromě toho byl i cvičitelem ve Schmidtově tělocvičném ústavu.

Tyrš přišel do Prahy na počátku 60. let 19. století, kdy celá česká společnost prožívala obrovský rozmach kulturního a politického dění. Vedle řady přátel z okruhu mladočechů mu byl nejbližší J. Fügner, jehož dcera Renáta se mnoho let po otcově smrti stala Tyršovou manželkou. Fügnera a jeho rodinu Tyrš poprvé navštívil v jeho bytě v Mariánské ulici v Praze (dnešní Opletalově) na podzim 1860. Od té doby s Fügnerovými zůstal spjat pouty vzácného přátelství a příbuzenského vztahu až do konce života. Byl to právě rozvážný J. Fügner, pražský Němec, z něhož se stal český vlastenec, kdo Tyrše nakonec přivedl na myšlenku založit v Praze tělocvičný spolek jako protiváhu obdobné organizace německé.

O povolení tohoto spolku požádal úřady dne 17. 12. 1861 jeden z Tyršových přátel – J. Grégr. Měla název: „Tělocvičná jednota pražská“; později se vžilo označení E. Tonnera – „Sokol“. Dle stanov, jejichž konečná verze byla schválena dne 27. 1. 1862, bylo účelem jednoty, aby se pěstoval tělocvik společným cvičením, výlety, zpěvem a šermováním. Tyrš chtěl, aby se český národ prostřednictvím tělocviku stal zdravě sebevědomým; podle Fügnera se tak měl zbavit servilnosti. Ustavující valná hromada tělocvičné jednoty „Sokol pražský“ (dále jen Sokol) se konala dne 16. 2. 1862 v Malypetrově tělocvičně v Panské ulici. Prvním starostou Sokola byl zvolen J. Fügner, místostarostou M. Tyrš a jednatelem E. Grégr.

Tyršův význam pro českou tělovýchovu byl v té době obrovský. Nejenže se věnoval získávání a výchově cvičitelského sboru, ale byl i spolutvůrcem sokolských idejí. Zároveň vypracoval sokolské řády a vytvořil české tělocvičné názvosloví, které je užíváno v podstatě dodnes. V díle „Základové tělocviku“ formuloval odborné zásady pro sokolskou činnost. Podařilo se mu zformulovat i odborné zásady pro práci v sokolské organizaci. Tak se pokusil spojit tělovýchovu s antickým ideálem „kalokagathie“ (krásy a dobra) i s bojem českého národa za svobodu a společenský pokrok.

Pražští sokolové zpočátku cvičili v Malypetrově tělocvičně, od dubna 1862 v Apollu v Ječné ulici a do podzimu 1863 v Konviktu v Bartolomějské ulici. Z podnětu J. Fügnera a s jeho finančním přispěním byla v r. 1863 postavena novorenesanční budova (autorem architektonického návrhu byl V. I. Ullmann, který krátce předtím realizoval projekt Prozatímního divadla) sokolské tělocvičny poblíž Žitné brány (v dnešní Legerově ulici). Jednota začínala s deseti cvičiteli: v červnu 1862 měla již 900 členů. Po vzoru Prahy byly sokolské jednoty zakládány i v jiných obcích: v Jaroměři, v Nové Pace, v Kutné Hoře a jinde.

První sokolské cvičení se konalo dne 5. 3. 1862. Fügner zavedl na sokolském setkání na Střeleckém ostrově (27. 3. 1862) nošení červené košile. Dále navrhl odstranění kastovnictví: všichni si měli tykat a říkat si „bratře“. Prosadilo se i Tyršovo heslo: „Tužme se!“ Dne 11. 5. 1862 se uskutečnil první společný sokolský výlet – na Závist u Zbraslavi. Dva dny nato jmenoval výbor Sokola Tyrše náčelníkem cvičitelů s platem 400 zlatých ročně. Od března 1862 se Sokol (a spolu s ním i Tyrš) stal předmětem soustavného zájmu rakouské tajné policie, která v tomto tělocvičném spolku spatřovala vojenskou organizaci. Úřady čekaly na záminku, aby mohly Sokol zakázat, a proto v r. 1865 zamítly Tyršovu žádost o založení plavecko-veslařské jednoty v Praze (Vltavan).

Po Fügnerově smrti (15. 11. 1865) spočívala tíha odpovědnosti za další osudy Sokola především na Tyršovi. Jeho velkou oporou v příštích letech byl nový starosta Sokola – Dr. Tomáš Černý. Po smrt otce nabídl Tyrš Renatě Fügnerové, že bude jejím soukromým učitelem. V době prusko-rakouské války zajišťovali sokolové se souhlasem pražského starosty v nočních hodinách bezpečnostní službu. Po prohrané válce se Sokol dostal znovu pod policejní dohled. Přesto sokolové pod Tyršovým vedením nechyběli na žádné významnější události, např. při převezení korunovačních klenotů z Vídně do Prahy (28. 8. 1867).

Tyrš se účastnil většiny akcí českého politického a kulturního života té doby: v září 1867 byl na slavnosti 50. výročí objevení Rukopisu královédvorského, měl na starosti regatu na Vltavě v předvečer položení základního kamene k Národnímu divadlu (16. 5. 1868), podílel se na obnovení politického spolku Slovanská lípa, byl členem Měšťanské besedy a Umělecké besedy, jakož i Akademického čtenářského spolku.

Poté, kdy mu policie a místodržitelství zakázaly vytvořit na sokolském setkání jednotnou organizaci všech sokolských jednot, rozhodl se navštívit některé evropské země (Německo, Francie, Anglie), aby tam načerpal poznatky o jejich tělocvičnách a tělovýchovných systémech. Když skončil výjimečný stav (28. 4. 1869), vrátil se Tyrš opět k veřejné činnosti: hovořil na táboru omladiny na Letné (16. 5. 1869), přednesl slavnostní projev při odhalení Fügnerova pomníku na Olšanském hřbitově (18. 7. 1869) a v září 1869 se zúčastnil oslav 500. výročí Husova narození.

Již od počátku 60. let 19. století udržoval Tyrš kontakty s českými výtvarníky. Chtěl se habilitovat jako soukromý docent pro dějiny malířství a sochařství. Přednášel v Americkém klubu dam a psal články o umění do tehdejších novin a časopisů. Nezapomínal ani na práce tělovýchovné. Vydal spis „Základové tělocviku“ (1869) a rok předtím otiskl stať „Hod Olympický“, v níž se zabýval starověkými olympijskými hrami. V exponovaných 60. letech 19. století nezůstal ani stranou politického dění. V r. 1869 byl zvolen poslancem českého sněmu a o čtyři roky později i rakouské říšské rady.

Obrovské pracovní vypětí a přemíra aktivit se podepsaly na Tyršově zdravotním stavu. Na podzim 1869 se u něho dostavily nečekané bolesti, které považoval za prudký záchvat revmatismu. Osm let nepřetržité práce bez potřebného odpočinku vykonalo své. Tyrš se ocitl na pokraji zhroucení. Protože se Tyršovo onemocnění nezlepšovalo, přesídlil nejprve do Kutné Hory a odtud v březnu 1870 odjel do švýcarského Waidu na břehu Bodamského jezera. Ke zlepšení došlo až v září 1870. Když o měsíc později sanatorium T. Hahna opouštěl, věděl, že už nikdy nebude zcela zdráv a že musí i nadále dodržovat rozumnou životosprávu i pracovní režim. Ve Švýcarsku si Tyrš uvědomil nutnost připravovat půdu pro ústřední sokolský spolek a založení časopisu „Sokol“. Pro jeho první číslo tu sepsal programovou stať s názvem: „Náš úkol, směr a cíl.“

Jak si předsevzal, tak i učinil: časopis „Sokol“ začal vycházet od 1. 1. 1871. Pobyt ve Švýcarsku, během něhož uvažoval dokonce o sebevraždě, vedl Tyrše k přesvědčení, že pro Sokol už nemá co nového přinést a že vlastně chce druhou polovinu života začít úplně jinak. Nejvýznamnější místo v jeho příštím životě měla sehrát Renáta Fügnerová, která za dobu jeho nepřítomnosti překvapivě dospěla. V r. 1871, v průběhu letního pobytu v Mnichově ji Tyrš vyznal lásku, byl však ze strany matky odmítnut. Neúspěch v této oblasti ho vedl k ještě intenzivnější práci v Sokole. Dne 15. 9. 1871 předložil úřadům žádost o povolení ústředního sokolského spolku. Ta byla, jak se dalo předpokládat, zamítnuta. Nezdarem skončila i Tyršova snaha uspořádat u příležitosti 10. výročí trvání Sokola župní sraz v Praze.

Tyrš se činil i na poli dějin umění. Od počátku r. 1872 psal referáty o uměleckých dílech do Národních listů, publikoval v obrázkovém časopise Světozor a ve Vlčkově Osvětě otiskoval posudky v rubrice Rozhledy v umění výtvarném. Do almanachu Máj na rok 1872 napsal stať „O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké“. Stále více se prosazoval jako umělecký kritik a teoretik a stával se velkou nadějí české umělecké obce. V té době se stýkal s našimi předními výtvarníky, např. Myslbekem, Schnirchem, Ženíškem, Alšem aj.

Půl roku trvalo, než Tyrš získal svolení matky a poručníka nezletilé Renáty Fügnerové (1854-1932) k uzavření sňatku. Svatba se nakonec konala dne 28. 8. 1872 v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském. Po obřadu novomanželé, mezi nimiž byl věkový rozdíl 22 let, odjeli na svatební cestu na Loučeň a pak do Drážďan. Ve zdejší galerii se Tyrš nemohl vynadívat na známý Raffaelův obraz Sixtinské madony, který tu poprvé spatřil na vlastní oči. To ho přivedlo na myšlenku napsat knihu o Raffaelovi. Během léta 1873 vytvořil stať „Láokoón, dílo z doby římské“. Spolu s manželkou Renátou ještě podnikl cestu na Světovou výstavu do Vídně a odtud do Itálie.

Tyrš se znovu ocitl ve víru veřejné činnosti. K jejímu vyvrcholení patřila příprava cvičení, jež se uskutečnilo dne 22. 3. 1874. Po jeho skončení byl vyčerpán stejně jako před osudnými čtyřmi lety. Letní pobyt ve Velké Bukové na Křivoklátsku mu nejen nepřinesl návrat nových sil, nýbrž ho začalo pronásledovat jedno onemocnění za druhým. Trpěl chudokrevností, neurózou, bolestmi ve stehnech a v pažích. Dne 1. 2. 1875 byl na tom dokonce tak špatně, že se rozhodl sepsat závěť, v níž odkázal všechen majetek manželce Renátě. Protože ke zlepšení nedošlo ani po lázeňském pobytu v Loučeni, odjel Tyrš s manželkou na doporučení lékaře do Itálie. Zimu roku 1875 strávili Tyršovi v Pise a na jaře 1876 odjeli do Florencie. Teprve v červnu 1876 opustili Itálii a až do září 1876 pobývali ve Wasachu v bavorských Alpách.

Téměř po roce, v září 1876, se Tyrš i se svou ženou vrátili do Prahy. Úkoly náčelníka Sokola znovu převzal dne 16. 1.1877. Veřejným akcím se i nadále vyhýbal. Společně s Renátou začal pracovat na monografii o malíři J. Čermákovi. A nejen to. Psal o návrzích malířské výzdoby pro Národní divadlo, zajímal se o Myslbekovu sochu J. Žižky pro Čáslav. Zapojil se i do diskuse mezi ruchovci a lumírovci. Po nástupu předsedy vlády E. Taaffa uvažoval Tyrš o tom, že se aktivněji zapojí i do politického života, na němž mu do té doby vadily zejména štvanice mezi staročechy a mladočechy.

Již od chvíle, kdy mu poručník jeho budoucí ženy vyčetl, že nemá žádnou existenci. aby mohl uživit manželku a děti, zabýval se Tyrš myšlenkou habilitovat se jako soukromý docent na vysoké škole. V r. 1872 se neúspěšně pokusil o habilitaci na České polytechnice. V říjnu 1879 tentýž pokus zopakoval a byl úspěšnější: jeho žádost byla doporučena vídeňskému ministerstvu kultu a vyučování. Vídeň ji sice zamítla, avšak profesorský sbor techniky se proti tomu ohradil. Nakonec byl Tyrš dne 7. 6. 1881 přece jen za soukromého docenta dějin výtvarného umění schválen.

Dlouhý čas čekání na rozhodnutí o habilitaci, která byla v Praze chápána jako politická záležitost, Tyrš vyplňoval intenzivní prací v Sokole i v oblasti dějin umění. Využil nabídky J. Grégra, aby se stal výtvarným referentem Národních listů: psal v nich o Mánesovi, Brožíkovi, o archeologických výzkumech v Egyptě, o Pompejích, o Schliemannových sbírkách, o výzdobě Národního divadla, o Myslbekovi, o Schnirchových trigách, o Wiehlovi aj.

V říjnu 1881 zahájil novopečený docent přednášky na technice. Hned ta úvodní měla zajímavý název: „O způsobu a významu studia dějin umění výtvarných“. Přednášky měly velký úspěch, protože Tyrš je doprovázel diagramy, fotografiemi a plány. To přivedlo nakladatele J. Ottu na nápad, aby Tyrše vybídl k napsání „Dějin umění výtvarných“. Zamýšlený projekt nebyl nakonec pro Tyršovu předčasnou smrt realizován.

Tyrš v té době nezanedbával ani povinnosti náčelníka Sokola. Sám sice již necvičil (za dvě desítky let vyrostla řada zdatných cvičitelů, na jejichž práci se mohl spolehnout), přesto byl stále vynikajícím šermířem. Dne 4. 4. 1881 přednesl návrh, aby byla v r. 1882 uspořádána jubilejní sokolská slavnost – sokolský sjezd, o němž se záhy začalo mluvit jako o sokolském sletu. Ten se uskutečnil dne 18. 6. 1882 za účasti 76 sokolských jednot z celých Čech a Moravy. Ke cvičení na Střeleckém ostrově v Praze nastoupilo 700 cvičenců. Sokolové se nejen poklonili památce J. Fügnera, nýbrž vzdali na akci hold i svému náčelníkovi: Tyrš byl ozdoben vavřínovým věncem ze stříbra, jehož bobule byly zlaté, Na věnci byl nápis: „Prvnímu náčelníku dru. M. Tyršovi k slavnosti 20letého trvání Sokola – cvičitelé.“

Po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze se Tyršovi naskytla příležitost ucházet se o místo vysokoškolského učitele na české univerzitě, jejímž rektorem byl historik W. W. Tomek. Dne 10. 11. 1882 se Tyrš stal docentem, ale nehodlal se s tím spokojit a požádal o jmenování mimořádným profesorem. Vídeň po měsících dalšího čekání vystavila dne 23. 12.1883 jmenovací dekret s podmínkou, o níž se Tyrš dozvěděl až v únoru 1884 od místodržitele A. von Krause: Chce-li Tyrš být profesorem, musí se vzdát náčelnické funkce v Sokole.

Trvalo další týdny a měsíce, než v sobě Tyrš nalezl sílu, aby se odhodlal k činu. Obětovat jedno, aby mohl mít to druhé, bylo pro něho životní zkouškou z nejtěžších. Nakonec podlehl vnějšímu tlaku a dne 28. 5. 1884 se na zasedání výboru Sokola vzdal náčelnické funkce. Se cvičitelským sborem se rozloučil dne 7. 6. 1884. V téže době publikoval i svůj dopis na rozloučenou v časopise „Sokol“.

Jmenování profesorem Tyrše inspirovalo k velkým plánům: chtěl podniknout studijní cestu do Paříže, požadoval od univerzity peníze na zakoupení dokumentárního materiálu pro své přednášky. Byl mu přiznán plat 1600 zlatých: musel však přednášet nejen dějiny umění, nýbrž i klasickou archeologii. Když dne 15. 7. 1884 skončil letní semestr a začaly prázdniny, Tyrš urychleně odjel do Tyrolska, do údolí Ötzu, aby si odpočinul. Znovu se totiž vrátily příznaky jeho nervového onemocnění: byl vyčerpaný a nemohl spát. Z hostince T. Haida, v němž se ubytoval, konal pravidelné vycházky do okolí, např. po břehu horské říčky Aachy.

Dne 8. 8. 1884 Tyrš odešel jako obvykle na procházku, ale k večeři se již nevrátil. Až po usilovném 14denním pátrání byla v Aaše za Ötzem nalezena jeho mrtvola. Podle úřední zprávy se Tyrš v důsledku poruchy smyslů vrhl do rozbouřených vod horské říčky, aby ukončil svůj život. Tyršovi přátelé a blízcí se naopak domnívali, že se stal obětí nešťastné náhody. Skutečnou příčinu jeho úmrtí se nikdy nepodařilo objasnit. Po dočasném uložení u kostelíka v Ötzu byly Tyršovy ostatky převezeny do Prahy a dne 9. 11. 1884 pohřbeny vedle rakve J. Fügnera na Olšanském hřbitově.

(Přílohou k tomuto článku je soubor vyobrazení pod názvem „150 let Sokola“ – viz rubrika „Fotoalbum“, ZDE)

PhDr. Rostislav Janošík

─────

(Text článku je převzat z tištěných SN č. 3/2004, str. 7-8. Autorem dobového vyobrazení byl malíř František Ženíšek, jeden z výtvarníků, kteří se podíleli na výzdobě Národního divadla v Praze. Ženíškova podobizna M. Tyrše pochází z roku 1883.)