„Tchajwanec“ plakal na nesprávném hrobě
„Modří ptáci“, zameťte si před vlastním prahem!
Třebaže se nacházíme uprostřed „okurkové sezóny“, kdy většina politiků tráví svou dovolenou (někteří již doopravdy tu poslední za peníze daňových poplatníků) v zahraničí nebo doma (podle výše bankovního konta), nabídka politických témat pro toto roční období je tentokrát nadmíru chudá, chudičká.
Nejspíš to bude tím, že podzimní volby se blíží a mnozí z našich poslanců již začali hledat své další uplatnění poté, kdy znovu zvoleni nebudou. To se týká většiny z nich – s ohledem na prachmizerné pracovní výsledky za ta léta vysedávání v poslaneckých lavicích. Obdobná je i situace v Senátu PČR, kde těch neužitečných „vyžírek“ sedí celkem 81 – včetně jejich předsedy, bývalého učitele fyziky, který se po letech strávených v politice bude moci sotva vrátit k původní profesi. Z ODS vím pouze o jediném bývalém poslanci, jemuž se návrat k původnímu učitelskému povolání podařil: Je jím W. Bartoš, který již řadu let působí na gymnáziu ve Strážnici.
V jednom ze svých článků z poslední doby jsem konstatoval toto: „V politice jsou nehorší: jalovice, trpaslíci a ‚hloupé blondýny‘.“ Od každé z těchto kategorií najdeme v naší politice hned několik vydařených exemplářů. Zatímco „jalovice“ máme pouze dvě, zato ve významných funkcích a se zelenými saky, jež si obě tyto političky oblíbily, s trpaslíky se skoro roztrhl pytel. Ve vládě patří k nejznámějším Vlastimil Válek (ten má sice před jménem i za jménem spoustu titulů, avšak není schopen zajistit občanům základní léky) a v Senátu PČR je to samotný předseda – Miloš Vystrčil, přezdívaný „Tchajwanec“ kvůli jeho lásce k tomuto ostrovu na Dálném východě.
Co se týká těch „hloupých blodýn“, těch je nejvíc. Na výběr máme jak přírodní blondýny, tak i ty „chemické“. Ve skutečnosti je to jedno: hloupé jsou obě kategorie těchto žen. Čím je přitahuje právě politika, to by stálo za důkladnou vědeckou studii. „Hloupé blondýny“ v politice patří k těm nejvíce nesnesitelným tvorům. Vesměs se jedná o zlé, panovačné, protivné a nenávistné ženské, které se nikde jinde nedokázaly uplatnit. Existují rovněž „hloupí blonďáci“, ale těch není tolik a do politiky se příliš nehrnou. Nejnebezpečnější bývají blonďáci nazrzlí, kteří se do politiky cpou, až to hezké není, ale chovají se velmi zmateně. K neznámějším z nich patří P. Bělobrádek (KDU-ČSL). K velmi agilním blonďákům tohoto typu nutno počítat i prvního polistopadového prezidenta republiky V. Havla.
Našeho „Tchajwance“ M. Vystrčila se bude týkat právě tento článek. Je reakcí na jiný text, který pod titulkem Vystrčil: Je nutné hledat nové formy připomínky období nesvobody zveřejnil web „České noviny“ (4. 8. 2024, 15:23). Provozuje jej ČTK. Když jsem si článek zběžně přečetl, jen jsem nad ním mávl rukou. Takových prohlášení za těch více než 30 let bylo, ale nic podstatného nebo zásadního se nestalo. Je to stále stejné: řeč se mluví, voda teče. Až o trochu později mi došlo, že na tento elaborát přece jen budu muset reagovat, protože se mě uvedený text nepříjemně dotkl jednak jako bývalého člena Konferedace politických vězňů ČR (KPV), jednak kvůli zoufalé úrovni češtiny, kterou se tam M. Vystrčil opět „blýskl“.
Zmíněný článek přinesl informaci, kterou ostatní média zcela ignorovala, totiž o pietním setkání u památníku, který je věnován 11 mužům popraveným v 50. letech 20. století ve vykonstruovaných politických procesech v tehdejším Jihlavském kraji. Původní místo jejich popravy, na dvoře jihlavské krajské věznice, již neexistuje. Pamětní deska na počest těchto popravených mužů byla přenesena na jiné místo. Přitom sedm z těchto odpůrců komunistického režimu bylo zde, v jihlavské věznici, popraveno dne 3. srpna 1951, a to v souvislosti s tzv. Případem Babice.
Během pietního aktu připomněl M. Vystrčil, že je nutno hledat způsoby, jak tyto vzpomínky na dobu nesvobody a třídní nenávisti zpřítomnit. Inspirací by podle řečníka mohly být třeba tzv. Stolpersteine, tedy „kameny zmizelých“, jež připomínají oběti rasové perzekuce a holocaustu Židů za Druhé světové války.
Nic proti samotné myšlence připomínky tragických událostí minulých desetiletí. Každá taková vzpomínka je nutná a důležitá, protože svědků těch zašlých dob rok od roku ubývá. Mladá generace o tom skoro nic neví a ve škole se toho dozví minimálně. Ani v rodinách se těchto záležitostech příliš nehovoří. Účinným pomocníkem by mohla být veřejnoprávní média, pokud by ovšem plnila své povinnosti. O holocaustu se tam sice hovoří dost, ale o období komunistické nesvobody (děkuji M. Vystrčilovi za to, že tento pojem použil, protože málokdo ze střední a starší generace si plně uvědomuje, že se tehdy žilo v nesvobodě) ČT téměř nic nevysílá.
Tam se dokonce nereprízují ani starší pořady, např. od režisérky O. Sommerové, které byly o této problematice natočeny a úspěšně odvysílány. Já sám jsem se na ně rád díval, protože i pro mne tam byly nové informace. Jak ředitel P. Dvořák (bývalý normalizační komunista, který do KSČ vstupoval v září 1989, dva měsíce před „sametem“), tak i současný ředitel J. Souček na období komunistického režimu ve vysílacím schématu ČT zcela zapomněli. To je trestuhodné! Co nato říká Rada ČT? Mlčí. Podobně jako „Mlčoch“ ze Strakovy akademie.
Návrh M. Vystrčila musím přesto podrobit kritice – jako historik, zabývající se vývojem po r. 1945, tedy i protikomunistickým odbojem. Rozdíl mezi oběťmi nacistické rasové perzekuce a pronásledování z třídních důvodů u tzv. nepřátel socialismu je podstatný. Židovské oběti nacistické perzekuce zahynuly vesměs daleko od svého původního bydliště: skončily v plynových komorách nebo v masových hrobech, čímž stopa po nich zcela zmizela. Byty, v nichž kdysi tyto oběti žily, zabrali zprvu Němci, avšak ani po skončení války (v případě návratu některého příslušníka židovské komunity do původního bydliště) se do rukou zbývajících členů vyvražděných rodin nevrátily. Arizovaný majetek byl po válce zestátněn vládnoucí KSČ.
U politických vězňů komunistického režimu tomu ovšem bylo jinak. Řada z těchto pronásledovaných byla po propuštění z vězení pohřbena na místních hřbitovech v obcích a městech, kde žili předkové těchto protikomunistických odbojářů. Také tady by se to dalo řešit pamětními deskami na domech těchto jedinců, pokud dotyčné nemovitosti ještě stojí. „Kameny zmizelých“ mají smysl pouze ve městech, kde se dají zasadit do dlažby u příslušných domů. Dělat totéž na vesnicích, nedává jaksi smysl.
─────
„Tchajwanci“ Milošovi se jeho improvizovaná řeč nepovedla
Nerad bych, aby to vypadalo tak, že z toho mám škodolibou radost. Tak to skutečně není. U M. Vystrčila jsem vždy oceňoval (a pokaždé se o tom nezapomenu zmínit), že si pravidelně připomíná spolu s některými kolegy ze Senátu PČR památku J. Palacha nebo J. Zajíce, případně i jiné historické události, např. výročí popravy národně socialistické senátorky F. Plamínkové (†30. 6. 1942). To, co kritizuji a co nemohu jako bývalý učitel češtiny nechat bez odezvy, jsou mluvené projevy předsedy Senátu PČR. Miloš Vystrčil totiž – zřejmě po vzoru prezidenta republiky P. Pavla – podlehl pokušení, že ve veřejných projevech lze libovolně improvizovat stylem: co mně slina na jazyk přinese. Tak to ale není!
Jako vysoký ústavní činitel by měl M. Vystrčil vědět, že určité mluvené projevy nemohou být nejen improvizací, nýbrž musí mít písemnou podobu a je nutno je číst. To platí i v tomto případě. Že se pak řečník takového nepřipraveného projevu „zamotá“ do svých hlubokých myšlenek, je jen logické. Stává se to běžně každému, kdo se vydá touto cestou.
Když jsem si ten projev M. Vystrčila přečetl, pod fousy jsem pronesl něco o „blábolu“. Vrcholný politik by „blábolit“ neměl. Je to nevhodné s ohledem na konkrétní situaci a neslušné ve vztahu k občanům. Vystrčil řekl toto: „Je to velmi důležité proto, abychom nekontaminovali naše svědomí a kontaminovali své názory myšlenkami, které jsou nebezpečné a někdy v budoucnu se mohou stát i zrůdnými. A není pravda, že to nebezpečí tady neexistuje a že nechodí mezi námi.“ Bohužel styl tohoto vyjadřování mně příliš připomněl jiné „bláboly“, a to „vládního koordinátora komunikace“ plk. O. Foltýna. Ten zase říkal cosi o tom, že „nemáme právo na své informace“.
Až na ten zcela nepřijatelný styl improvizace o velice vážném tématu musím konstatovat, že v něčem má M. Vystrčil i pravdu. Včetně těch „zrůd“. To bylo velice frekventované slovo v době politických soudních procesů na konci 40. a na počátku 50. let 20. století. Když jsem se s tím začal ve sdělovacích prostředcích setkávat po nástupu Fialovy vlády stále častěji, neváhal jsem a na tyto nebezpečné „excesy“ jsem začal poukazovat. Svědčí o tom např. článek zveřejněný pod titulkem: Stalinistický slovník politiků ohrožuje demokracii (SN č. 2/2023). K tomu viz následující odkaz, s nímž souvisí i článek další:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2023/stalinisticky-slovnik-politiku-ohrozuje-demokracii.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/hrozi-nam-plizivy-nastup-fasisticke-diktatury--ano-.html
─────
„Kameny zmizelých“ to nevyřeší. Potřebujeme osvětu!
Na již zmíněném pietním shromáždění v Jihlavě dne 4. 8. 2024 předseda Senátu PČR M. Vystrčil připomněl, že kameny zmizelých jsou v Německu umísťovány od r. 1992. Je toho názoru, že i my bychom mohli do našich chodníků dávat tyto kameny jako připomínku na dobu nesvobody a třídní nenávisti. V komunistických lágrech (a věznicích) zemřelo asi 4500-5000 lidí, 250 bylo popraveno. Bilance komunistického režimu je mnohem „bohatší“, ale buďme rádi aspoň za tuto informaci.
My totiž nepotřebujeme žádné „kameny zmizelých“, ale pořádnou, zodpovědně prováděnou osvětu ve školách (všech typů) a ve sdělovacích prostředcích. Aby všichni občané věděli, co se za komunistického režimu pod hlavičkou „třídního boje“ odehrávalo. ČT by to měla dostat za úkol formou nařízení vlády. Je ostuda, že to dosud nedělá!
─────
Neúplné údaje o „Případu Babice“
V článku ČTK o Vystrčilově návštěvě pietního místa v Jihlavě se k tomuto tématu uvádí následující: „Případ Babice nebyl nikdy zcela objasněn. Když ale byli v babické škole zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru, měla Státní bezpečnost (StB) záminku k rozpoutání monstrózních procesů proti katolické církvi a soukromým rolníkům.“
Je sice chvályhodné, že mainstreamová média o tomto informují, leč nepřesně. Represe zdaleka nezačaly až s „Případem Babice“. Ten se stal spíše jakýmsi „excesem“, podobně jako ubití faráře J. Toufara krátce po Číhošťském zázraku. Případ je mnohem komplikovanější, než jak nám to ČTK a s ní i M. Vystrčil vylíčili. Předchůdce V. Drboly, babický farář A. Poláček, byl StB zatčen dávno před Drbolovým přeložením do Babic.
Podobně tomu bylo i v případě sledování aktivit některých soukromě hospodařících rolníků, navíc členů „národně-frontovní“ ČSL, které předcházelo událostem z 2. 7. 1951 v babické škole. Někteří protikomunističtí odbojáři byli již za války zapojeni do odboje protinacistického. K nim patřili např. Gustav Smetana a Jaroslav Melkus; oba byli zatčeni již v dubnu 1951, odsouzeni k smrti a popraveni dne 29. 8. 1953 v Praze na Pankráci. Parašutistům za války pomáhali rovněž A. Plichta (předseda MNV v Šebkovicích) a F. Kopuletý; oba byli popraveni dne 3. 8. 1951 a jejich jména jsou uvedena na oné pamětní desce v Jihlavě.
K tomu pro úplnost doplňuji, že ve dvoře jihlavské věznice bylo 3. 8. 1951 popraveno sedm osob z „Případu Babice“: Václav Drbola, František Kopuletý, Antonín Mityska, Drahomír Němec, František Pařil, Antonín Plichta a Antonín Škrdla.
„Případem Babce“ jsem se za poslední čtvrtstoletí zabýval ve svých článcích již několikrát. Z výčtu jmen z onoho pietního místa v Jihlavě totiž není zřejmé, že mezi popravenými byli dva kněží (Václav Drbola a František Pařil): oba byli popraveni dne 3. 8. 1951. Třetím popraveným byl farář z Rokytnice nad Rokytnou – P. Jan Bula (†20. 5. 1952). Doporučuji čtenářům SN, aby si přečetli články, na něž je uveden odkaz za tímto textem. Tam najdou podrobnější informace o celé této kauze.
„Případ Babice“ je podobně kontroverzní jako kauza bratří Mašínů. Ti kvůli smrti nevinných lidí nemohou být nikdy považováni za plnohodnotné protikomunistické odbojáře. U popravených kněží z „Případu Babice“ je „pravda“ rovněž poněkud komplikovaná: všichni tři se sice stali obětí proticírkevního tažení ze strany StB, avšak někteří z nich se do těchto tenat zapletli sami svou neopatrností (Pařil, Bula); Drbola byl v Babicích velmi krátkou dobu, a proto se stal spíše nechtěnou obětí tohoto pronásledování.
Ani tento komplikovaný případ není izolován od toho, co zažíváme dnes. Vyšetřovatel P. J. Toufara, L. Mácha, považoval za svůj velký úspěch, když údajně z Toufara vytloukl přiznání k pedofilii. I estébákům muselo být jasné, že tak komplikovaná konstrukce, jako byl pohyb onoho křížku na oltáři kostela v Číhošti, byla nad síly i schopnosti tohoto venkovského faráře. I technici od StB měli při rekonstrukci co dělat, aby onen mechanismus uvedli do pohybu. S podezřením na pedofilii to ovšem bylo jiné. Funguje to tak dodnes – viz celosvětová kampaň proti pedofilii u kněží. Toufar patřil k oblíbeným farářům, který měl blízko k mladým lidem – a samozřejmě i k ministrantům.
Nejnověji se do tohoto „ranku“ zařadil i vyhlášený vládní „sprosťák“ O. Foltýn: už nehovoří o „sviních“, ale o „pedofilech“. Pro mě existuje rovnítko mezi vyšetřovatelem L. Máchou a koordinátorem vládní junty – plk. O. Foltýnem. Černá duše těch dvou je předurčila k tomu, aby skončili v pekle, kam si čerti brzy Foltýna odnesou. Mácha na něj již netrpělivě čeká: bude se vařit ve vedlejším kotli.
─────
Milena Blatná: příběh jako z „Červené knihovny“
Článek z dílny ČTK o připomínce politických vězňů komunistického režimu v Jihlavě pokračuje těmito slovy: „S myšlenkou připomínat komunistické zločiny formou, jakou popsal Vystrčil, souhlasí i předsedkyně KPV (= Konfederace politických vězňů) Milena Blatná. Říká: Bylo by to asi složitější, než jsou kameny zmizelých z II. světové války, ale nápad je to dobrý. Chybí nám ale bohužel i připomínky v místech bývalých táborů (= komunistických koncentráků, uranových lágrů). Jsou to paradoxy, kdy na Rovnosti (= jeden z uranových lágrů u Jáchymova), kde byl tábor, tak mají chaty dozorci. Je to rozparcelované a chodí se tam rekreovat bývalí dozorci. A takových věcí je ještě dost. Bohužel nám už na to asi síly nestačí,“ řekla ČTK Blatná.
[Nejnověji se v Jáchymově řeší kauza rekreačního bydlení právě na pozemcích bývalého tábora „Rovnost“. Kdosi si tady zahrává s památkou bývalých politických vězňů, kteří jsou vesměs již po smrti a nemohou se nijak bránit. Nijak jim v tom nepomáhá ani předsedkyně KPV M. Blatná.]
Předpokládám, že paní předsedkyně nebyla na akci v Jihlavě osobně přítomna. Zřejmě se ani nezná s M. Vystrčilem. ČTK ji oslovila jen proto, aby měla vyjádření také od někoho jiného. Vystrčil o tom moc neví, zato M. Blatná by mohla vypravovat, kdyby chtěla. Tu informaci o ní jsem si vyhledal na internetu. Blatná se stala předsedkyní KPV až jako devadesátnice – před několika lety. V tomto věku již síly nestačí na nic.
Přesto osobní příběh této paní je zajímavý sám o sobě. Ačkoli kritizuje bývalé dozorce z onoho uranového lágru, ona sama působila v 50. letech 20. století jako administrativní pracovnice v táboře „Rovnost“. A po „velké amnestii“ z roku 1960 si za manžela vzala jednoho ze zdejších vězňů. Ve své kritice jaksi zapomněla na sebe. I to se stává. Nechci to nijak zlehčovat. Přesto se domnívám, že i této paní chybí to, čemu se říká „sebereflexe“. Dělat s tímto „životopisem“ předsedkyni KPV, to považuji za mimořádnou troufalost. Po smrti N. Kavalírové, která celý život čelila podezření ze spolupráce s StB, se nelze divit ničemu. KVP se prostřednictvím těchto „neosobností“ podařilo dovést k jejímu tragickému konci, jehož viditelnou figurkou je právě M. Blatná.
─────
Jsem svým založením konzervativní člověk, který si o jiných lidech nedělá žádné iluze. Má to jednu nespornou výhodu: jen máloco mě pak skutečně překvapí. Proto nevěřím různým zamilovaným příběhům o tom, kterak chudá dívka sňatkem s továrníkem ke štěstí přišla, ani tomu, jak jistá mladá žena, zaměstnaná v kanceláři uranového lágru „Rovnost“ v Jáchymově a sloužící komunistickým zločincům, náhle „prozřela“ a jednoho z těch „muklů“ (= mužů určených k likvidaci) si po amnestii z roku 1960 vzala za manžela.
Kýčovitost tohoto příběhu je tak zřejmá, že tomu nemůže uvěřit snad nikdo. Možná tomu nevěří ani ta žena, která se jmenuje Milena Blatná. Nebo si ta paní, jež se bůhvíproč stala předsedkyní KPV (že by doopravdy tato organizace, která je již mnoho let „po smrti“, neměla nikoho jiného?) z nás dělá legraci? Zkrátka: těmto povídačkám odmítám věřit. Měl jsem totiž možnost vyslechnout si příběhy nejrůznějších „pohádkářů“ (dokonce i údajných politických vězňů, z nichž se pak vyklubali podvodníci), a proto ničemu z toho nevěřím.
Na druhé straně ovšem připouštím, že po smrti Naděždy (takové jméno jí mohli dát jedině rodiče – bolševici) Kavalírové je v KPV možné cokoliv. Posledním solidním členem, který hodlal tuto organizaci zachránit před pádem do bezvýznamnosti, byl spisovatel a rovněž bývalý politický vězeň Jiří Stránský, autor literární předlohy k seriálu „Zdivočelá země“. Po jeho smrti jsem osudy KPV přestal sledovat. Až nedávno jsem zaregistroval, že tento spolek stále ještě existuje a že jeho předsedkyní byla před několika lety zvolena M. Blatná.
Co se týká již zmíněné N. Kavalírové (někteří členové KPV jí familiárně říkali: Naděnko), rovněž o ní se po r. 1990 (od založení KPV) mezi politickými vězni šuškalo, že před rokem 1989 pracovala pro StB. Po propuštění z vězení si vzala za manžela jistého lékaře a následně získala zaměstnání (bez „politické tlačenky“ to možné nebylo) na jednom z komunistických ministerstev. Přitom většina bývalých politických vězňů mohla být zaměstnána pouze v dělnických profesích, navíc špatně placených. To se později promítlo do jejich nízkých důchodů.
Tuto nespravedlnost žádná z polistopadových vlád nikdy nenapravila. Týkalo se to desetitisíců bývalých politických vězňů. Namísto toho ODS v 90. letech 20. století (pod záštitou ministra vnitra J. Rumla) prosadila vyplácení výsluh pro příslušníky StB, kteří tyto politické vězně pronásledovali a po desítky let jim ztrpčovali život (i po propuštění z vězení). Připouštím ovšem, že když budu podobné historky říkat dnešním mladým, ti se buď se mnou nebudou vůbec bavit, protože je to nezajímá, nebo naopak pod vlivem systematického „vymývání mozků“ vládní propagandou „zbaští“ cokoliv, protože o naší nedávné minulosti nevědí zhola nic.
[O případu připravované stavby rekreačních objektů na místě uranového lágru Rovnost“ v Jáchymově jsem psal v článku: Politické střípky z doby „fialového hnusu“ – léto 2023 – viz odkaz za tímto textem.]
─────
Ženy obětí komunistického perzekuce jsou na okraji zájmu badatelů
O ženách, manželkách či dcerách, se v souvislosti s osudy popravených odpůrců komunistického režimu vůbec nehovoří. A pokud ano, pak naprosto okrajově. Přitom právě tyto ženy, vdovy po popravených, nesly obtížné břímě: pokud nepřišly o majetek nebo nebyly nuceně z příslušné vesnice vystěhovány jinam (i s dětmi), musely zajistit chod svého hospodářství, odvádět předepsané dávky (jejich nedodržení bylo přísně trestáno), jakož i zajišťovat péči o děti.
Právě „Případ Babice“ na Moravskobudějovicku je ukázkou toho, že i ženy z této kauzy byly neuvěřitelně ponižujícím způsobem trestány i poté, kdy přišly o své nejbližší. Za všechny uvedu osud manželky rolníka Antonína Plichty ze Šebkovic – Ludmily Plichtové. Její manžel, Antonín Plichta st., byl popraven na dvoře věznice v Jihlavě dne 3. 8. 1951. Starší syn Antonín Plichta ml. byl zastřelen při zátahu StB v žitném poli u Bolíkovic v prvních dnech po událostech v babické škole. Mladší syn Stanislav Plichta byl během téhož zátahu těžce zraněn, následně se léčil v nemocnici, aby mohl být postaven před soud a popraven (†23. 5. 1953).
Při pronásledování a trestání svých odpůrců byl komunistický režim velmi důsledný – „až do těch hrdel a statků“. O ženách popravených protikomunistických odbojářů se málo hovoří i píše. Přitom jak ony, tak i jejich děti jsou nositeli svědectví o zločinnosti komunistického režimu. Bez onoho svědectví by se na všechno toto bezpráví dávno zapomnělo.
─────
Když je někdo blb, ať raději do politiky neleze!
Předsedu Senátu PČR M. Vystrčila, který si vysloužil od občanů označení „Tchajwanec“ a jehož já sám řadím do kategorie politických „trpaslíků“, dlouhodobě kritizuji. Přesto se snažím být i vůči němu objektivní a spravedlivý, ale je to obtížné. Ve svých článcích jsem nikdy neopomněl konstatovat, že právě předseda Senátu PČR (spolu s některými senátory) obvykle nikdy nechybí tam, kde dochází k uctění památky TGM, případně jiné osobnosti našich moderních dějin, např. J. Palacha či J. Zajíce.
Jen docela nedávno se tento politik neúčastnil piety k 75. výročí popravy div. gen. Heliodora Píky u budovy Generálního štábu Armády ČR v Dejvicích (21. 6. 2024). Tentokrát jej zastoupil místopředseda Senátu ČR J. Růžička. Nechci spekulovat o tom, proč tam M. Vystrčil chyběl. Možná se jen nechtěl lišit od prezidenta republiky P. Pavla, který se rovněž této pietní akce nezúčastnil, kdežto připomínky popravy gen. Aloise Eliáše (†19. 6. 1942) ano.
O důvodech tohoto selektivního přístupu k dějinám spekulovat nechci, ale myslím si o tom své. P. Pavel ani M. Vystrčil z toho nevycházejí „bez ztráty kytičky“. P. Pavel letos rovněž nenavštívil Lidice, kdežto na pietní akci v Ležákách nechyběl. Je v tom podivná „logika“. Nebo spíš politikaření a „vysílání signálů“. Že by směrem k B. Posseltovi? Nechci ani domyslet…
23. 8. 2024
‒ RJ ‒
K uvedeným tématům viz odkaz na tyto články:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2021/pripad-babice.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2021/---pripad-babice----a-televizni-vseznalek-m.-reznicek.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2022/p.-jan-bula--mucednik-komunistickeho-rezimu.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/zajimejme-se-o-osudy-zen-byvalych-politickych-veznu-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-9-2016/babice-1951-----potreti.html
─────
P. S.
Proč republika Dařbujánů a Pandrholů?
A ještě malé vysvětlení k podtitulku tohoto článku. Ve známé filmové pohádce „Dařbuján a Pandrhola“ (1959) říká Smrťák (v podání V. Lohniského) bývalému horníkovi, Kubovi Dařbujánovi (= J. Sovák) toto: „Od teďka budeš léčit lidi. Budeš doktorem!“ Dařbuján to vzal vážně a pár lidí skutečně „vyléčil“. Spíš se jednalo o léčení na principu: „víra tvá tě uzdraví!“ Čili: jakási autosugesce. Dařbuján se přesto v okruhu svých známých a spoluobčanů stal „doktorem“, o jehož „kvalifikaci““ si nikdo nedovolil zapochybovat. „Cosi“ se stalo a lidi mu uvěřili.
Dnes se jako onen pohádkový Dařbuján začali chovat někteří naši politici. Mnozí z nich se sice nevydávají za „lékaře“, ale o to úspěšněji se jim daří tvrdit o sobě, že jsou „historiky“ nebo „politology“. Těchto „Dařbujánů“ je ve Fialově vládě jako „naseto“. A nejen tam. Podíváme-li se do Poslanecké sněmovny, rovněž tam pár těchto Dařbujánů najdeme.
Horší „panoptikum“ bychom stěží někde našli: Fiala je v tomto směru bez konkurence. Asi proto je na třetím místě od konce, co se týká popularity. Premiér – „politolog“, ministr financí – vystudovaný elektrotechnik, ministr vnitra – neúspěšný učitel a komunální politik, ministr práce a sociálních věcí – zemědělec, ministr zemědělství – teolog a bývalý učitel, ministr kultury – učitel, ministr školství ‒ muzikolog, ministryně obrany – bývalá bankovní úřednice, ministr zahraničí – ajťák, ministr průmyslu a obchodu – bankéř, ministr dopravy – bývalý novinář atd.
Z celé Fialovy vlády mají odpovídající kvalifikaci pouze dva: P. Blažek (ministr spravedlnosti) a V. Válek (ministr zdravotnictví). Ti však nevyhovují zase z jiných důvodů. Co s tím? Takovou vládu okamžitě rozpustit a vypsat předčasné volby. Jinak se to řešit nedá!
─────
P. P. S.
A ještě pár témat, která s tím souvisí:
O roce 1968 nám rádi vypravují ti, kteří tehdy byli malými dětmi!
Patřím ke generaci těch starších, kteří již nemají potřebu lhát: ani sobě, ani jiným lidem. Na rozdíl od našich dnešních politiků, kteří znají události z doby před rokem 1989 (ještě horší je to s rokem 1968) nikoli z vlastní zkušenosti, nýbrž z vypravování svých rodičů či prarodičů, jsem měl to štěstí, že jsem události počínaje rokem 1968 zažil na vlastní kůži. Navíc jsem měl možnost hovořit s těmi staršími, než jsem byl v té době já sám, s osobami dnes již nežijícími, kteří prošli vyšetřovnami Gestapa, německými káznicemi a koncentračními tábory, ale i komunistickými vězeními a uranovými lágry.
Z toho důvodu se mi nelíbí, když se současní politici naparují, jak všechno vědí líp než řadoví občané. Přitom by se od těch starších měli učit a být vděčni za každou dobrou radu. Někteří z těchto politiků pochopili své „dějinné poslání“ tak, že právě oni mají právo poučovat jiné spoluobčany (všimněte si, že tento pojem zcela vymizel ze slovníků našich politiků), jak se mají dívat na současnou politiku (zúžili si to na válku na Ukrajině, jako by ta byla „pupkem světa“, a na konflikt mezi Hamásem a Izraelem) a jak mají hodnotit uplynulá historická období. Je to, jako když kuře chce učit slepici, jak má snášet vajíčka!
Je samozřejmě vrcholně trapné, poučuje-li mne – profesionálního historika, pamětníka a navíc osobu pronásledovanou komunistickým režimem – kdosi, kdo měl v roce 1968 čtyři roky (P. Fiala), sedm let (P. Pavel), osm let (M. Vystrčil), případně ještě nebyl na světě (M. Pekarová-Adamová, *1984; O. Foltýn, *1972). Od vrstevníků, kteří to prožili podobně jako já, jejich námitky s pokorou a porozuměním přijímám, byť s nimi nemusím souhlasit. Nicméně od různých „nedochůdčat“, která si hrají na „lidové vypravěče“, nikoliv.
Ještě trapnější jsou pokusy o „krácení důchodů“ prominentům minulého režimu, jak to předvádí již řadu měsíců ministr M. Jurečka (vykrmený jako vepř těsně před zabijačkou), narozený v r. 1981, který na druhé straně zapomíná na to, že se to týká rovněž strany KDU-ČSL (dříve ČSL), který byla v letech 1948-1989 součástí komunistické Národní fronty.
Nevím, jak to pojmenovat. Je to pouhá neznalost našich novodobých dějin, nebo již pokus o svévolné „přepisování dějin“? Tento „papaláš“ totiž patří k oné, momentálně vládnoucí partičce „oligarchů“, kteří si dělají, co chtějí, protože kontrola moci zdola přestala po volbách z října 2021 fungovat a politici se v důsledku toho začínají chovat jako „z řetězu utržení“. Pouze někteří. Netýká se to všech „borců“ z Fialova panoptika ve Strakově akademii. Z Fialovy tlupy je nejhorší plk. O. Foltýn.
─────
Politika s „klapkami na očích“ vede vždy na politický hřbitov
K jakým koncům může vést politika „s klapkami na očích a na uších“, to nám v uplynulých týdnech předvedla nejsilnější vládní strana, ODS, komickou scénkou s asistentem senátorského klubu ODS a TOP 09 – Dominikem Kolderem.
Právě tento případ je totiž symptomatický. Dokládá, že „historická paměť“, zejména u střední a mladé generace, přestává fungovat. Přesvědčili jsme se o tom ve volbách 2021: třebaže starší generace si ještě pamatuje „excesy“ 90. let 20. století s tzv. privatizací a rozkradením majetku v řádu několika bilionů Kč, potomci těchto voličů „zapomněli“ tuto informaci předat svým dětem a vnoučatům. A tak se stalo, že „tuneláři“ a „kmotři“ z ODS se znovu dostali k moci a „dřepí“ tam dosud – beze studu a bez historické paměti. Může to skončit jediným způsobem: jejich vyhnáním od koryt.
K tomu se přidružuje prachmizerné vzdělání na našich školách. Výsledkem je pak právě probíhající „boj proti dezinformacím“ neboli výchova k jedinému správnému názoru. Pokud to nezastavíme včas, následky této nucené „indoktrinace“ budeme napravovat dlouhá desetiletí. Tyto jevy nejnázorněji vidíme v práci tzv. veřejnoprávních médií. Jako rakovina se šíří praxe, která v činnosti novinářů bývala vždy základním kritériem: fakta je třeba ověřovat alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. A když ty chybí, je nutno tuto skutečnost konstatovat: nebylo to možno ověřit. Verifikace – toť základ práce všech solidních žurnalistů!
Každý si to pamatuje ze svých školních let: Dějepis – to jsou především jména (panovníků, politiků a dalších osobností) a letopočty. To bych rád připomněl těm našim „chytrolínům“, zejména z ODS a TOP 09, kterých se skandál okolo D. Koldera týká. To, že se o tom okázale mlčí, je vlastně potvrzením toho, že jsem se ve svém článku nezmýlil.
Zmýlili se nicméně ti, kteří neznají naši nedávnou minulost. Ačkoliv měl M. Vystrčil v roce 1968, kdy D. Kolder podepisoval tzv. zvací dopis, osm let, neznamená to, že by o tom neměl vědět. Jako jeden z vrcholných politiků ODS to vědět musí. Dopustí-li takový „kiks“, jaký se v Senátu PČR stal ohledně onoho D. Koldera, je to na Vystrčilovu okamžitou demisi. Toť vše, co k tomu mohu dodat.
Miloši, odstěhuj se na Tchaj-wan! Tam z tebe budou mít domorodci určitě radost. My se tady bez tebe docela dobře obejdeme. S sebou můžeš vzít i MPA a „Stahovače králíků“.
K tomuto tématu viz tento článek:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2024/neni-kolder-jako-kolder---.html
─────
Prezident republiky dělá Pětikoalici „medvědí službu“!
Doslova „medvědí službu“ dělá ODS i dalším stranám Pětikoalice prezident republiky P. Pavel. Většina členů koalice SPOLU jej v lednu 2023 volila. Pouze část dala v prvním kole přednost P. Fischerovi. Od té doby nám tato přímo volená „hlava státu“ denně předvádí, jak se to má s jejím vyrovnáním se s dědictvím komunistického režimu.
Vždyť už i ti méně vnímaví občané si z toho začali dělat legraci. Komunistický rozvědčík z Hradu nás, občany a voliče, poučuje o tom, jak se na dobu před rokem 1989 máme dívat! A protože kromě toho ještě ztrácí i poslední zbytky soudnosti, schází se tento bývalý uvědomělý důstojník ČSLA, školený jako rozvědčík proti NATO, s dcerou JUDr. M. Horákové, J. Kánskou. A dokonce neváhá, aniž by si zjistil potřebná fakta, udělit vysoké státní vyznamenání, Řád T. G. Masaryka, Z. Mašínové, přičemž naopak odmítá toto vyznamenání dát i členům Mašínovy odbojové organizace. Na pochopení této „logiky“ mně nestačí ani moje tři vysokoškolské diplomy z kvalitních univerzit.
Za co byla Z. Mašínová vyznamenána, když žádnou protikomunistickou činnost nevyvíjela, to jsme se dodnes nedozvěděli. PePa si zřejmě neuvědomil, že tím zcela popřel smysl udělování státních vyznamenání. Každá manželka popraveného protikomunistického odbojáře byla větší „hrdinkou“ než Z. Mašínová, která si celý život pouze hraje na jakousi „vyvolenou“ dceru gen. J. Mašína a osobu, která by měla být vyznamenána. Jenom není jasné, kvůli čemu!
Vzhledem k tomu, že PePa zcela zrelativizoval principy udělování těchto vyznamenání, doporučuji, aby Kancelář prezidenta republiky (KPR) napříště zavedla výběr formou losování. Bude to spravedlivější než tento podivný způsob, který PePa zvolil. Stal se tím zcela nedůvěryhodným politikem, a proto by měl ve své funkci neprodleně skončit!
Zbývá se jen otázat: Co to je za komedii, kdo ji režíruje a odkud tahá za nitky?
23. 8. 2024
‒ RJ ‒
─────
Popisek: Prezident republiky gen. Petr Pavel spolu s plk. Eduardem Stehlíkem navštívili na jaře 2023 paní Zdenu Mašínovou. Bezprostředně poté se ve sdělovacích prostředcích objevily informace o tom, že by sestra protikomunistických odbojářů, Ctirada a Josefa Mašínových, mohla dostat vysoké státní vyznamenání. Nakonec jí byl dne 28. 10. 2023 skutečně udělen Řád T. G. Masaryka. (O okolnostech tohoto vyznamenání se čtenáři dozvědí více informací z připojených článků ke kauze Z. Mašínové.)
Popisek: Setkání prezidenta republiky P. Pavla s paní Janou Kánskou, dcerou popravené JUDr. M. Horákové, v letadle do USA. Byla to jistě náhoda: Pavel letěl na zasedání Valného shromáždění OSN do New Yorku, kdežto J. Kánská se vracela z návštěvy ČR, o níž jsme se z mainstreamových médií nedozvěděli vůbec nic. Zlí jazykové tehdy (léto 2023) tvrdili, že namísto Z. Mašínové měla být vyznamenána J. Kánská. Když se začaly po internetu šířit „řetězové maily“, které tvrdily, že Horáková ve skutečnosti popravena nebyla, ale dožila jako agentka cizích zpravodajských služeb na Západě, z celé akce prý sešlo. Soudruha G. Husáka vložil do této skupinové fotografie autor této karikatury, aby zdůraznil absurditu tohoto „historického“ setkání.
P. Pavel, jeho manželka a J. Kánská v USA.
Seznam vyobrazení:
1. Gen. P. Pavel a plk. E. Stehlík na návštěvě u Z. Mašínové v Olomouci na jaře 2023.
2. Prezident republiky P. Pavel cestuje letadlem do USA spolu s Janou Kánskou, dcerou popravené JUDr. M. Horákové – podzim 2023. (Karikatura)
─────
Odkaz na články ke kauze Z. Mašínové:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2023/dalsi----bitva----politiku-ohledne-masinovy-rodiny-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2023/jeji-otec-se-musi-v-hrobe-obracet-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2023/z.-masinova-----hlas-odevzdam-generalu-p.-pavlovi.---.html
https://www.i-sn.cz/file/13/masinove-a-spol---rostislav-janosik-2011.pdf
