Svobodné noviny na internetu

Někdo tady lže! Kdo to asi bude?

Duševní mrzáctví minulých i současných pseudoelit může mít mnoho různých podob. Jednu z nich nám v těchto dnech nabídl dnes již téměř zapomenutý „klenot stalinistického básnictví“ z počátku 50. let 20. století – 95letý spisovatel a dramatik Pavel KOHOUT. V časech jeho největší slávy, kdy se i další naši uvědomělí umělci a svazáčtí propagandisté pustili do budování komunistických „světlých zítřků“, byl přepestrý výběr mezi těmito autory „aktuální“ poezie, jež sloužila výhradně k politickým cílům. Vedle P. Kohouta zářila na stránkách tehdejšího tisku i jiná jména, např. M. Jariše, J. Šterna, M. Sedloně a dalších spolubudovatelů „nových pořádků“.

Právě letos na jaře uplynulo sedmdesát let od chvíle, kdy nefalšovaný smutek nad smrtí J. V. Stalina (†5. 3. 1953) a K. Gottwalda (†14. 3., 1953) vyvolal novou vlnu politicky poplatné umělecké tvorby. V prvních řadách těchto „oplakávačů“ dvou „geniálních vůdců“ dělnické třídy stál, jak jinak, právě P. Kohout. Dnes se k tomu nehlásí. Podobně jako mnozí jiní z propagandistů té doby se tváří, že to je již hrozně dávno, a tajně doufá, že si už nikdo na nic nepamatuje. Skoro to vypadá tak, jako by se příchod onoho komunistického zla odehrál i bez jeho účasti. Jistěže ano: našlo by se dost jiných „borců“, kteří by rádi posloužili, když je strana zavolá.

Kdyby nešlo o tak závažnou věc, možná by to nestálo ani za jeden odstavec textu tohoto článku. Leč – není tomu tak. Právě v těchto dnech totiž řešíme jeden aktuální, nezáviděníhodný problém: do Ústavního soudu ČR se „tlačí“ jeden z bývalých komunistů, který má na svědomí odsouzení skupiny mladých lidí kvůli tzv. protistátní činnosti na sklonku minulého režimu (1988). Bývalý komunista a navíc aktivní opora tohoto zločinného režimu chce být ústavním soudcem! To nevymyslíš!

I tato událost dokazuje, že i více než třicet let od Listopadu 1989 stále ještě „zakopáváme“ o relikty (rezidua) minulého režimu. Nesoudní lidé se „cpou“ do funkcí, pro jejichž výkon jim chybí morální „legitimace“. A jiní, neméně nesoudní jedinci, je do těchto funkcí navrhují a schvalují! (Tragicky při tom selhal jak prezident republiky P. Pavel, tak i Senát PČR.) To přece nemá s demokracií nic společného! V tom případě by nám bylo lépe, kdyby se do všech volených funkcí dosazovali lidé na základě losování, jak to znala již antická demokracie ve starém Řecku.

[Jak se dnes, 6. 8. 2023, dočítám na internetu, odsoudil JUDr. R. Fremr v letech 1983-1985 celkem sto lidí za tzv. emigraci (= opuštění republiky). Zvolit takovouto osobu do Ústavního soudu je naprostá nezodpovědnost, ba zhovadilost. Takový člověk by měl jít rovnou do vězení, nikoli do vrcholné soudní instituce. Tímto „excesem“, za který nese plnou zodpovědnost Senát PČR, se zesměšňujeme před celým demokratickým světem. Co vy na to, Fialovi „strážci svobody a demokracie“? Není vám hanba? Kam se poděla ona „kontrolní“ role Senátu? Ti senátoři, kteří zvedli ruku pro Fremra, by měli okamžitě složit svůj mandát a skončit u lopaty!]

Zásadní omyl, na který nestále narážíme, spočívá v tom, že právě tito problematičtí jedinci „s máslem na hlavě“ rádi relativizují historii, jakož i svoji roli v ní. Každý, kdo jsme v té době žili, přece dobře víme, že vládnoucí komunisté potřebovali právě tyto nadšené, režimu oddané propagátory, kteří kvůli svému mládí a minimálním životním zkušenostem nedokázali dohlédnout důsledků toho, čemu slepě a naivně sloužili. Podobně se chovají i ti dnešní „svazáci“, jež si ke svému vládnutí přizval do účelově „spatlané“ Pětikoalice premiér P. Fiala, další nešťastník, který se přimotal nedopatřením do politiky.

Ale vraťme se zpět k osobě P. Kohouta. Hrál úlohu obyčejného pěšáka v celém tom poúnorovém mumraji, během něhož se přednostně budovaly podniky těžkého průmyslu, aby bylo dost zbraní pro příští světovou válku, kterou chtěl Stalin zahájit v r. 1955 (naštěstí zemřel o dva roky dříve), a kdy vznikaly „stavby mládeže“. Přitom tisíce lidí, kteří nesouhlasili s nástupem komunistů k moci, skončily ve vězení a 248 z nich dokonce na šibenici. Proto nazývat tuto „zběsilou“ fázi tzv. budování socialismu naplněním jakýchsi ideálů sociální rovnosti a spravedlnosti, to musí nutně hraničit se ztrátou soudnosti a lidskosti.

V roce tzv. Únorového vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí (1948) měl P. Kohout pouhých dvacet let. Přesto se již v této době dostával do politických a společenských pozic, které jeho věku neodpovídaly. Asi tím kritériem výběru tehdy byl stupeň jeho „uvědomělosti“. Kdoví? V té době to bylo nicméně běžné. Jedinci s minimálními zkušenostmi, avšak odhodlaní věrně sloužit jakékoliv ideologii, jsou již z principu nebezpeční: sobě i společnosti.

Podobně v té době začínající novinářka Eva Šternová (za svobodna: Sílová, později provdaná za televizního redaktora J. Kantůrka), dokázala na počátku 50. let 20. století psát tak zlé a nenávistné ideologické slátaniny, že by se za to měla ona i její syn Jan Štern (*1953), bývalý pracovník České televize, stydět až do konce života. Vrcholem spisovatelčiny tehdejší tvorby, coby redaktorky deníku „Mladá fronta“, na níž se podílel jako spoluautor i její první manžel, stalinistický básník a novinář Jan Štern st. (*1924), byly propagandistické články o „případu Babice“ na Vysočině. V té době to plně zapadalo do atmosféry mediálních štvanic proti „třídním nepřátelům“. Tvrzení E. Kantůrkové o tom, že tehdy byla ještě mladá (= měla 21 let), nemůže být žádnou omluvou, nýbrž je pouhou výmluvou. Svědčí to jednak o křivosti charakteru, jednak o velice nízkém IQ této uvědomělé soudružky.

Ještě než se budu věnovat nejnovějšímu „kousku“ z dílny bývalého stalinistického básníka P. Kohouta, neuškodí si připomenout některá fakta z jeho životopisu. Svou profesionální dráhu zahájil tehdy dvacetiletý P. Kohout (*20. 7. 1928) po Únoru 1948. V letech 1949-1950 byl kulturním atašé v Moskvě. Po návratu se stal v letech 1950-1952 šéfredaktorem satirického týdeníku „Dikobraz“. Později byl redaktorem časopisu „Čs. voják“ (sám do něj přispíval svými uvědomělými básničkami) a pracovníkem Čs. televize. V době soudního procesu s R. Slánským (1952) byly v „Dikobraze“ publikovány nechutné politické karikatury.

V r. 1952 se P. Kohout podílel (spolu s V. Vlčkem a B. Sochovou) na scénáři hudebního filmu „Zítra se bude tančit všude“. Ze známých herců zde vystupoval např. Z. Buchvaldek, známý z normalizačního televizního seriálu „Muž na radnici“, dále M. Nesvadba, J. Vala, J. Adamíra, P. Šmok, P. Remunda, E. Kubešová a M. Martínková aj. Hudbu k tomuto filmu složil tehdy populární skladatel L. Podéšť. Režisérem filmu byl V. Vlček (1919-1977). Za tento snímek mu byla dne 9. 5. 1953 udělena státní cena I. stupně. Jednalo se o uvědomělého filmového tvůrce: za rok 1950 získal Stalinovu cenu za literaturu a umění a v r. 1951 Stalinovu cenu II. stupně v oboru zpravodajsko-dokumentární kinematografie. Kromě filmu „Zítra se bude tančit všude“ režíroval ještě tyto filmy: „Komedianti“ (1953), „Rudá záře nad Kladnem“ (1955), „Advent“ (1956) a „V proudech“ (1957). Text ústřední písně napsal P. Kohout. 

À propos: Dovedete si představit, že by kulturní atašé na sovětském velvyslanectví v Moskvě v letech 1949-1950 nevěděl, kdy se narodil J. V. Stalin? Nota bene v době, kdy celý Sovětský svaz oslavoval 70. výročí jeho narozenin? To považuji za věc zhola nemožnou. S těmito zásadními neznalostmi by tam jen stěží mohl tento jinak velmi uvědomělý soudruh pracovat. Zkrátka: P. Kohout nás všechny vodí za nos a ani se u toho nezačervená.  To je celé, vážení přátelé!

─────

Pavel Kohout kontra Karel Hvížďala

V druhé polovině července letošního roku se v našich médiích odehrála poněkud podivná výměna názorů, a to mezi právě jubilujícím 95letým spisovatelem a dramatikem Pavlem Kohoutem a zkušeným a respektovaným novinářem z okruhu V. Havla – Karlem Hvížďalou. Řízením osudu dvou emigrantů, kteří se po r. 1989 vrátili do vlasti.

Zmíněná událost, kterou většina našich občanů nejspíš ani nezaznamenala, protože mají díky neschopné Fialově vládě dost jiných starostí, než je spor dvou starších pánů o to, kdo má lepší paměť, by přesto neměla jen tak „vyšumět“. Jedná se totiž o „spor“ symptomatický: v jiné době než té naší by sotva mohl vzniknout. Koho zajímají „ega“ dvou intelektuálů? Nanejvýš tak „pražskou kavárnu“, ale ani tím si nejsem jist.

Podnětem ke vzniku onoho „sporu“ se stal vzpomínkový článek, odvysílaný Českým rozhlasem Plus a následně publikovaný na webových stránkách s tímto titulkem: Karel Hvížďala: Pavel Kohout, pilný kmet (ČRo Plus, 20. 7. 2023, 4:06). Ačkoliv proti slovnímu spojení „pilný kmet“ nelze nic namítat, protože je výrazem uznání a respektu vůči jubilantovi, obsahoval tento text i pasáž, která se P. Kohoutovi nelíbila a kvůli níž se ozval několika odstavci své následně publikované repliky.

Dovolím si onen „problémový“ odstavec K. Hvížďaly ocitovat v nezkrácené podobě: „Starší ročníky si ho (= P. Kohouta) převážně pamatují jako přesvědčivého, akčního komunistu, oženil se ostentativně na den narozenin Josefa Vissarionoviče Stalina, a nejen zpíval, ale i skládal revoluční písničky a psal hry jako Zářijové noci, na které museli chodit povinně žáci základních škol.“ (ČRo Plus, 20. 7. 2023, 4:06) Pak následuje popis dalších kapitol z pohnutého života tohoto nepochybně talentovaného spisovatele, jenž má na svém kontě 37 dramat, 21 knih a bezpočet již zmíněných, byť politicky poplatných, básní.

Netuším, proč tam K. Hvížďala „zamontoval“ tu historku s datem sňatku P. Kohouta s herečkou A. Vránovou, která se proslavila svou rolí královské dcery ve filmové pohádce „Pyšná princezna“ z r. 1952. Právě pohádkový král Miroslav (v podání herce V. Ráže) překazil toto „příkladné“ komunistické manželství. (Jak dokládá faksimile Oddacího listu, bylo toto manželství rozvedeno dne 9. 10. 1952. Zda byla na vině nerozvážnost mládí obou manželů, nebo „filmová“ nevěra, vědí nejlépe ti tři zúčastnění.)

Protože v Čechách vždy platilo, že tady se všechno vykecá, nevěřím tomu, že se někdo ze snoubenců nepochlubil tím, že sňatek se záměrně koná na den narozenin J. V. Stalina. Vždyť právě před rokem, v prosinci 1949, byla celá Praha na nohou, obzvláště naši spisovatelé a další umělci: všichni ve výroční den 70. narozenin „velikého generalissima“ chtěli vyjádřit svůj obdiv a vděk tomuto sovětskému vůdci. Tehdy se u nás ještě nevědělo, že je to masový vrah: lidé ho znali jako osvoboditele a vrchního velitele Rudé armády. Nejen tehdy, ale ještě mnoho desetiletí poté, věděl u nás kdekdo, že J. V. Stalin se narodil dne 21. 12. 1879 v gruzínském městě Gori. Nenechme se mýlit tím, co obratně použil i P. Kohout, aby znevěrohodnil K. Hvížďalu a vrátil mu jeho netaktnost formou šťouchance do žeber.

Musím to napsat podle pravdy. Datum narození, jež se uvádí například ve Wikipedii u hesla J. V. Stalina, tedy 18. 12. 1879, je výsledkem nejnovějších výzkumů ruských historiků. Nové údaje ohledně Stalina, ale i dalších sovětských politiků byly publikovány teprve v posledních letech – až po pádu Berlínské zdi. Tvrdit, že se to vědělo již v roce 1950, je nesmysl, jak se může přesvědčit každý čtenář našich tehdejších novin a časopisů. Vzhledem k tomu, že jsem se poctivě probíral většinou tehdejšího tisku, údajem o datu narození J. V. Stalina jsem si naprosto jist. Viděl jsem to vytištěno v oněch novinách (ve všech) na vlastní oči. Proto mě může tvrzení P. Kohouta pouze rozesmát. Za víc to nestojí.

[V každém případě by bylo záhodno, aby se „historií“ onoho přehodnocení data narozenin J. V. S. někdo zabýval. Pro investigativní novináře by to mohla být zajímavá práce. Pokud si dobře pamatuji, datum 21. 12. 1879 se uvádělo v našem tisku (i v historických publikacích) až do pádu komunistického režimu. Změna přišla teprve po roce 1989.]

Příslušná Hvížďalova pasáž o zmíněné životní etapě mladého a uvědomělého básníka, na něhož byla KSČ jistě velmi pyšná, je možná trochu „jedovatá“, nikoli nepravdivá. Jedná se o připomenutí něčeho, co by P. Kohout rád vytěsnil ze své paměti, ale i z veřejného prostoru.(V době, kdy si už nikdo na nic nepamatuje, je to velmi snadné.) Bohužel ‒ tak to je a nikdo s tím nic nenadělá. Pro část našich občanů je a navěky bude P. Kohout „osobou toxickou“. Takovým lidem je v našich podmínkách lépe se vyhnout, nebo je ignorovat. Tomu odpovídá skutečnost, že P. Kohout již drahnou dobu nedostává prostor v médiích. Jen pro úplnost připomínám, že i M. Zeman, ještě jako prezident republiky, se s dotyčným spisovatelem odmítl setkat.

S odstupem jednoho týdne zareagoval na Hvížďalovu „kousavou“ poznámku samotný jubilant. A učinil tak, jak se u něho stalo zvykem, velkým, fanfarónským způsobem. Inu, musí to být trpký konec života, když tak úspěšný a pracovitý literát, dramatik a chartista je trvale ignorován. Z politických i kulturních dějin to známe velice dobře, obzvláště kvůli politickému pronásledování signatářů Charty 77 a dalších nonkonformních osobností našeho disentu.

Když v loňském roce, ve věku 94 let, vydal P. Kohout zatím svou poslední povídkovou knihu s názvem „Letorosty samomluv“, byl nucen o této knize informovat na své vlastní tiskové konferenci sám, ačkoliv by se slušelo – už kvůli věku a ocenění dosavadní rozsáhlé tvorby ‒, aby u toho asistoval aspoň někdo z příslušného nakladatelství.

Své stanovisko k Hvížďalovu článku zveřejnil P. Kohout v rubrice „Názory“ na serveru „Lidovky.cz“, a to pod titulkem: Kohoutův spor s Hvížďalou: důkaz, že jsem si nevzal svou ženu na Stalinovy narozeniny (Lidovky.cz, 28. 7. 2023, 15:40). V článku o rozsahu pěti odstavců autor uvádí toto:

„Je to přesně rok, co jsem tu v narozeninové gratulaci filmové Pyšné princezně vzpomínal, jak ji pararazzi, česky „vloževlezci“, dodnes tupí tvrzením, že podlehla dobovému opojení svého básnícího nápadníka a svolila vdát se za mne v den narozenin velevoždě Stalina.

Dvakrát v měsíci mně výstřižková služba po léta přináší téměř totožné články bulvárních dorostenců, kteří bez zábran opisovali od předchůdců, aniž si namohli mozky ověřením v počítačích, které by jim shodně řekly, že se mýlí. Tentokrát však stvrdil onen info-pahýl osobním přednesem text „Pilný kmet“ v seriózním Českém rozhlase Plus obecně známý a vážený autor „dálkových výslechů“ Karel Hvížďala.“ (Následuje citace jedné z těch již výše uvedených vět o narozeninách J. V. Stalina.)

A protože P. Kohout je dramatik, dobře ví, jak má vypadat správná „koncovka“ náhodně vzniklého „sporu“. Proto svou argumentaci uzavírá těmito slovy: „Abych přinesl nezvratný důkaz, přikládám tentokrát faksimile našeho oddacího listu, z nějž také vyplývá, že včasný rozvod zachránil princezně i její původní příjmení. Náš sňatek se konal 21. prosince, zatímco hvězda J. V. S. vzešla nad svět již 18. 12.“ (Lidovky.cz, 28. 7. 2023, 15:40)

[Mezi posledním a předposledním odstavcem Kohoutova článku je skutečně zveřejněno faksimile „Oddacího listu“. Nejedná se ovšem o originál z r. 1950, nýbrž o kopii tohoto dokumentu z 19. 7. 1968. Jak vyplývá i z této kopie, sňatek P. Kohouta a A. Vránové se konal dne 21. 12. 1950 na Staroměstské radnici v Praze.]

Co se týká Kohoutova tvrzení o tom, že J. V. Stalin se narodil již 18. 12. (1879), tak to skutečně ve Wikipedii dnes najdeme. Jiné údaje o datu Stalinových narozenin se ovšem vyskytovaly v dobových publikacích ze 40. a 50. let 20. století. V této souvislosti stačí připomenout to, o čem jsem se již zmínil. Jsou to 70. narozeniny J. V. S. v r. 1949, které vyvolaly doslova inflaci nejrůznějších oslavných textů, včetně básniček zasloužilých, ale i začínajících literátů. V případě P. Kohouta byly daleko známější jeho básnické texty, jež v březnu 1953 věnoval úmrtí J., V. Stalina a K. Gottwalda.

Chápu, že pro spisovatele a dramatika P. Kohouta může být zacházení s historickými prameny nepodstatná a nedůležitá věc. Jiné je to u historiků, kteří jsou zvyklí pracovat s ověřenými, spolehlivými písemnými dokumenty. K nim samozřejmě patří i denní tisk, který představuje jakousi „kroniku každého dne“ příslušného kalendářního roku. Při nedostatku nebo kvůli nepřístupnosti jiných dokumentů slouží denní tisk často jako jediný spolehlivý pramen. (Nenechme se zmást známým a okřídleným výrokem: „Není nic staršího než včerejší noviny.“ To totiž nic nevypovídá o hodnověrnosti a důvěryhodnosti denního tisku ‒ jako specifického druhu písemného pramene.

Vrátím se ještě k „jedovaté“ poznámce P. Kohouta o tom, že stačilo si datum Stalinových narozenin ověřit „v počítačích“. Autor měl zřejmě na mysli počítačové encyklopedie typu Wikipedie. A právě v tom spočívá Kohoutův tragický omyl. Údaje v těchto veřejně přístupných databázích, do nichž lze vstupovat a údaje měnit (= editovat), představují velké nebezpečí. Vzhledem k tomu, že do nich má přístup kdokoliv, nikoli jen odborníci příslušného oboru, jedná se o „pramen“ krajně nespolehlivý. Údaje z internetu je nutno vždy ověřovat v tištěných publikacích. To se netýká jen historie, ale i dalších oborů. Historik pracuje výhradně se spolehlivými prameny a ověřitelnými údaji. Jednou ze základních pracovních metod historické vědy je heuristika: práce s prameny, jejich vyhledávání, shromažďování, analýza a vyhodnocení.

Abych dokázal i já, že se P. Kohout mýlí (případně si to již nepamatuje a podléhá mylným dojmům), nebo vědomě lže, nabízím čtenářům SN, ale i K. Hvíždalovi, který pod „pádnými“ argumenty P. Kohouta sám dobrovolně kapituloval, třebaže nemusel, rovněž jedno faksimile. Jde o titulní stránku deníku „Rudé právo“ z 21. 12. 1950, tedy ze dne, kdy se konal onen ostře sledovaný sňatek P. Kohouta s herečkou A. Vránovou, tehdy ještě studentkou pražské AMU.

Jak lze zjistit z tohoto faksimile, na titulní stránce je hned pod hlavičkou těchto novin umístěna velká černobílá fotografie J. V. Stalina. Pod ní se nacházejí v levé části těchto novin dva články s těmito titulky: „Československý lid se učí u velikého Stalina“ a „Budovatelskými úspěchy oslavují pracující narozeniny J. V. Stalina“. V pravé horní části téže stránky je otištěn text dvou blahopřejných telegramů k 71. narozeninám J. V. Stalina, a to od prezidenta republiky K. Gottwalda a od předsedy vlády A. Zápotockého.

Co k tomu dodat? Pokaždé, když máme pochybnosti o tom, jak to tehdy bylo, stačí si obstarat hodnověrné písemné dokumenty. K nim ovšem nepatří všelijaké encyklopedie či jiné texty z internetu. Potvrdí mi to každý, kdo má určité zkušenosti s prací na počítači: tyto databáze lze dodatečně „upravovat“, vkládat do nich různé další údaje a všelijak je falšovat. Jsou jedinci, kteří dokáží na počítači zhotovit jakoukoli „důvěryhodnou“ písemnost – včetně vysvědčení, vysokoškolských diplomů, ale i rodných, oddacích či úmrtních listů. Možnosti jsou nepřeberné. Jenom naivka by tomu důvěřoval a přikládal tomu nějakou důležitost.

Zodpovědně pracující historik nikdy touto cestou nekráčí, nýbrž dává přednost spolehlivým pramenům a pouze notářsky ověřeným kopiím původních dokumentů. Tak to ostatně udělal v případě Oddacího listu i P. Kohout. Bohužel – spolehl se na internet, který ho nakonec zradil. Jak osudově se zmýlil a jak nehezky „zpohlavkoval“ uštěpačného K. Hvížďalu, o tom nejlépe svědčí mnou publikované faksimile Rudého práva z 21. 12. 1950. Jen tak mimochodem: Nikoho by v té době ani ve snu nenapadlo, že by si tento ústřední deník KSČ dovolil napsat nějakou lež o J. V. Stalinovi, který se ocitl v postavení neomylného a nedotknutelného božstva.

Závěr, který z toho všeho plyne, je tento: Sňatek P. Kohouta s A. Vránovou se doopravdy odehrál dne 21. 12. 1950, v den, kdy si tehdejší sovětská, ale i československá veřejnost připomínaly 71. výročí narozenin nejvyššího představitele SSSR – „generalissima“ J. V. Stalina.  P. Kohout by se měl K. Hvížďalovi omluvit a jeho prostřednictvím nám všem, kteří ještě neztratili paměť.

Jak jsem již uvedl v předešlých částech tohoto článku, nevěřím totiž tomu, že P. Kohout tehdy, v roce 1950, nevěděl, že 21. 12. se slaví narozeniny J. V. Stalina. Věděli jsme to v té době všichni. Stejně jako jsme si pamatovali až do konce komunistického režimu, že KSČ slaví i jiná data narozenin svých nejvýznamnějších politiků: 19. 12. (1884) A. Zápotockého nebo 23. 11. (1896) K. Gottwalda.

Žijeme v době velké neúcty k národním dějinám i našim historickým osobnostem. S tím souvisí i nedbalá práce s písemnými a dalšími historickými prameny, jak nám to v těchto dnech názorně předvedl Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který vydal kontroverzní „badatelskou“ učebnici soudobých dějin. Popravdě: velice špatného a „děravého“ pohledu na naši nedávnou minulost. I v tomto případě se potvrdilo, že jakékoliv experimentování s historickým materiálem a přeceňování jiných než tradičních forem a metod historikovy práce je přímou cestou do pekel.

Zatímco u těchto nepříliš vzdělaných, leč ideologicky nadšených propagátorů všeho nového je to jako přes „kopírák“, srovnáme-li tuto situaci s našimi svazáky po Únoru 1948, o to víc mě překvapuje, že po této falešné cestě se ve svých 95 letech vydal i „úctyhodný kmet“, od něhož bych to doopravdy nečekal. Na celé věci mě nejvíce mrzí to, že se P. Kohout i ve svém požehnaném věku pokouší přechytračit osoby mnohem mladší, jimž ještě nepřestal mozek fungovat. Osobně považuji tento trapný a podpásový útok na K. Hvížďalu za nedůstojnou „poťouchlost“. Na druhé straně se divím K. Hvížďalovi, že se tak snadno nechal poplivat od někoho, kým opovrhuje velká část naší společnosti.

Ostatně – co čekat od agenta StB (s krycím jménem „Olek/Oleg“ a registračním číslem 3567), než je elitářská nadřazenost, přezíravost, zesměšňování a dehonestace druhých, jakož i relativizace minulého zla. Estébáci dobře věděli, koho si vybírají k tomu, aby za ně dělal špinavou práci. Gloriola „Charty 77“sotva může „vymazat“ všechno předchozí zlo, které má tento zhrzený bolševický „veleduch“ na svědomí.

5. 8. 2023

‒ RJ ‒

P. S.

K tomuto článku připojuji dvě faksimile: opis Oddacího listu P. Kohouta z 21. 12. 1950 (notářsky ověřená kopie z 19. 7. 1968) a faksimile titulní stránky deníku „Rudé právo“ z 21. 12. 1950.