Svobodné noviny na internetu

V noci na neděli jsem toho moc nenaspal. Byla veliká bouřka, tisíce blesků, z oblohy se valily provazce vody, sem tam nějaká ta krupka a do toho ohlušující zvuk hromů. Než to přešlo a než jsem konečně začal „zařezávat“, byla půlka noci pryč. Ráno, když jsem se po této napůl probdělé noci probudil, cítil jsem se jako po výprasku. A tak mi nějakou dobu trvalo, než jsem se zorientoval ve světě okolo sebe.

Při každodenní ranní prohlídce zpravodajských webů (sleduji je pravidelně, aby mi neuniklo, kdyby náhodou Fialovu vládu napadlo vyhlásit válečný stav nebo mobilizaci) mě přímo do očí uhodil jeden titulek na Seznamu.cz. Ten zněl: Útok na Ukrajinky? „Naprosto ohavný precedent,“ říká zmocněnkyně vlády. (Seznam Zprávy, 27. 8. 2023, 6:00)

Zpočátku jsem si myslel, že ještě spím. Až když jsem se do toho článku začetl, došlo mi, že se jedná o tvrdou realitu dneška. Jako dlouholetého učitele češtiny mě ta gramatická chyba (za tu to považuji stále, i když vím, že se „vědecké“ výklady o tomto „problému“ liší) přiměla k tomu, abych si to přečetl znovu a velmi pozorně. Ďábel totiž bývá skryt v detailu.

A pak to začalo. Stačilo, že jsem si přečetl jméno autora (autorky) tohoto textu – a bylo jasno. Původcem tohoto článku je totiž známá, kontroverzní novinářka jménem Kristina Ciroková. (Velice podivné příjmení, o jehož původu nechci spekulovat, ale nic českého to nebude.) Tato slečna „novinářka“ (má vůbec maturitu?) se před časem „proslavila“ coby spoluautorka článku (spolu s Jankem Kroupou, nejstarším synem „politologa“ Daniela Kroupy) o dnes již legendární učitelce M. Bednářové z Prahy 6. [O rodině Kroupových viz článek s titulkem: Mně se zase zvedá žaludek z té Kroupovic famílie! (SN č. 8/2023, vloženo 2. 8. 2023. ZDE).]

Okolo jejího údajného „popírání války na Ukrajině“ (bylo to na stejné úrovni jako „schvalování atentátu na R. Heydricha, čili: totalita jako vyšitá) se odehrál nedávno nedůstojný cirkus, který nakonec skončil soudním výrokem o osvobození této ženy. Ještě že ji nestačili rozhořčení občané Prahy 6 upálit! Pak by jí těžko někdo vracel život. Podobně M. Horákové ho již taky nikdo nevrátil.

Překvapuje mě proto, že tato „dezinformátorka“ stále ještě v této redakci pochybné úrovně pracuje. Ostatně – co čekat od jistého namyšleného, plešatého pána jménem Jiří Kubík? Toto individuum, které si hraje na novináře, by ve slušné, skutečně demokratické zemi nikdo nezaměstnal ani jako popeláře. Já bych ho poslal rovnou do kamenolomu, aby poznal, co je to skutečná práce.

Přečetl jsem si ten článek raději několikrát, abych se ujistil, že ta písmenka vidím dobře. Ani brýle mi v tom moc nepomáhaly. Dotyčnou vládní zmocněnkyni, Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou (rovněž psaní dvou příjmení bez spojovníku je jaksi v rozporu s platnými pravidly českého pravopisu; dnes se to tak sice píše, ale mluvnicky správné to není), si dobře pamatuji z jednoho vystoupení v pořadu „Události, komentáře“ na ČT24, kde vedle ní seděl dnes již bývalý ministr školství P. Gazdík. (Že ta jeho funkce byl historický omyl, to snad dnes již ví každý. Jako pára nad hrncem zmizel i jeho nástupce, V. Balaš, další podivná postavička z toho Fialova vládního panoptika.)

Paní Klára se tenkrát chovala velice distingovaně: určitě jí muselo uši trhat nespisovné Gazdíkovo vyjadřování i jeho trapné chování. Ošívala se u toho, ale přinutila se mlčet. Tím si zřejmě vysloužila svou současnou funkci. Nic ve zlém. Stále ji totiž považuji za solidní, vzdělanou a kultivovanou dámu středního věku, která by se podobné chyby, jaká se ve spojitosti s jejím jménem objevila na „Seznamu Zprávy“, nedopustila. O tom jsem skálopevně přesvědčen. Také ona je totiž ze „staré školy“ (podobně jako já), kdy se absolventi ve školách ještě něco naučili. U Gazdíka tomu bylo na jeho venkovské škole jinak: ten se toho moc nenaučil, ale chtěl dělat ministra. A stejně hloupí politici ze STAN mu to umožnili. Proto tam vydržel pouhých několik měsíců, než sám přišel na to, že to nemůže zvládnout.

Ať jsem četl, jak jsem četl, stále jsem dotyčný citát, kde by byl onen výrok z titulku článku o vládní zmocněnkyni, nemohl najít. Tím je to celé zpochybněno. Ani já totiž nevěřím tomu, že by K. Šimáčková-Laurenčíková takovou blbost řekla. Je tedy docela možné, že dotyčná novinářka jen vložila do úst této političky něco, o čem si myslela, že řekla. Navíc: v podobě, jakou by dáma středního věku nikdy nemohla použít. Přesto nepodezírám „blondýnu“ (ne všechny musí být nutně hloupé, ale v tomto případě tomu tak nejspíš bude) Cirokovou z toho, že ten podivný výrok vložila do úst vládní zmocněnkyně úmyslně, aby ji u veřejnosti poškodila. Ženy si dokáží škodit úplně jinak (hlavně když se jedná o muže jejich zájmu), ale toto není tento případ.

Nejspíš to bude tak, že prostě použila jen tvar, o němž si myslela, že je správný a který by použila ona sama. A v tom je ten problém. Tady skutečně svou roli hraje rozdíl mezi generacemi. Já bych ho nikdy nepoužil: jednak proto, že to cítím jako tvar nespisovný, jednak proto, že mezi slovem „precedens“ a „precedent“ je mluvnický i významový rozdíl. Podobné je to se slovem „holocaust“ a „holokaust“. To druhé slovo má nádech hovorovosti (= píšeme tak, jak slyšíme). To, co se stalo, považuji za důkaz neznalosti mateřského jazyka (v tomto případě se jedná o převzetí cizího slova, které se rovněž řídí jistými pravidly) ze strany samotné novinářky K. Cirokové.

Vládní zmocněnkyni přesto přátelsky doporučuji, aby si příště, až zase narazí na nějakého aktivního novináře či novinářku typu Cirokové, dávala dobrý pozor na to, co říká, a hlavně: aby po dotyčném novináři žádala předložení publikovaného materiálu k autorizaci. Dnes se to z pohodlnosti a z nepochopitelné „důvěřivosti“ ve vztahu k novinářům neděje.

To je velká chyba. Politici by si měli hlídat to, co je pod jejich jménem zveřejňováno. Vyhnou se tak případným manipulacím s textem a se svými výroky. Někdy takové „chyby“ stojí miliony (v příslušné měně), a to v případě, kdy že by se chtěl někdo soudit. Bohužel – žijeme příliš rychle a nemáme čas zabývat se „prkotinami“. Autorizace textu pro poměrně sledovaný zpravodajský web není „prkotina“, ale vážná věc. Může to ovlivnit výsledky voleb. Politik, který si zvykne plácat to, co mu slina na jazyk přinese, nemůže dopadnout dobře. (K takovým „borcům“ patří např. M. Jurečka, který toho už naplácal tolik, že by to vydalo na román: jedna hovadina vedle druhé.)

Přílišná důvěra vůči provládním „plátkům“ typu „Seznam Zprávy“ může být velmi ošidná a nebezpečná. Toto periodikum spolu s internetovým deníkem „Forum24“, kam v záchvatech zoufalství přispívá i premiér P. Fiala, i když se jedná o mediální „žumpu“, patří k těm nejméně důvěryhodným webům, jaké u nás máme. Já bych se styděl zveřejnit tam jediné slovo, natož celý článek.

Veškerá zodpovědnost i v tomto případě leží na šéfredaktorovi – J. Kubíkovi. Chápu, že v tom nekonečném šíření dezinformací a vládou požadovaných „narativů“ mu nezbývá moc času na docela obyčejnou kontrolu pravopisu zveřejňovaných textů. Možná má na provádění korektur svoje lidi: Ostatně – na tomto webu je zaměstnáno redaktorů jako malých myší. Jedná se o dlouhý seznam zčásti cizích jmen. To ani neodpovídá faktu, že u nás žije jeden milion cizinců. Na „Seznamu Zprávy“ je jich několikanásobně víc, než by se slušelo.

Já na rozdíl od J. Kubíka jsem si za 28 let svého „šéfredaktorování“ vždycky udělal čas, abych mohl zkontrolovat to, co bude v mém periodiku zveřejněno. Zkrátka: aby tam nebyly chyby nebo překlepy, za které bych se musel stydět. Je však docela možné, že jsem jen „ze starého vydání“, a to na rozdíl od tohoto plešatého, namistrovaného pána, který si hraje na jakousi „elitu“ mezi našimi žurnalisty. Kdepak elita! Jsou to jenom obyčejná „jelita“! Kdyby aspoň ze zabijačky!

27. 8. 2023

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Nepleťme si dojmy a pojmy!

Moje kritická reakce na nejnovější chybu na webu „Seznam Zprávy“ není jistě žádnou náhodou. Tato redaktorka je totiž další z dlouhé řady těch, které jsem v minulosti písemně upozornil na pravopisné chyby v jejich zveřejněných textech. Na základě mého sdělení byly pak chyby sice opraveny, avšak nikdo za to nepoděkoval. Taková je dnes morálka našich „vyvolených“, vždy „pravdomluvných“ novinářů. Na nevděk jsem si zvykl, ale hulvátství některých osob rozhodně tolerovat nehodlám.

Ze všech těch „negramotných“ novinářů si pamatuji Terezu Šídlovou. Zřejmě se jedná o dcerušku „giganta“ naší žurnalistiky ‒ Jindřicha Šídla. (Rovněž jeho „kámoš“ z ČT J. Železný má problémy s pravopisem. Inu, stejná „havlistická“ škola!) Já ho ovšem za giganta nepovažuji. Ještě se bude muset hodně učit, aby se jím stal. Zatím je to pouze užvaněný, havlistický, prorežimní poskok těch fialových „kašpárků“ ze Strakovky.

Podobný, stejně neutěšený stav, jaký v úrovni gramatiky a pravopisu panuje na webu „Seznam Zprávy“, lze zaznamenat i na jiných zpravodajských webech. Nejhorší je to tam, kde jsou zaměstnáni Slováci, kteří se nikdy pořádně česky nenaučí. Jsou „rozlezlí“ po všech redakcích a statečně „przní“ náš mateřský jazyk. Hanba by je měla fackovat, ale oni se chovají jako „mistři světa“. Je načase vrátit je zpátky soudružce Z. Čaputové.

Za zmínku ještě stojí to, že onen článek, který kritizuji kvůli gramatické chybě, se týká případu údajně fyzicky napadených Ukrajinek v Plasích na Plzeňsku. Zatím obě verze tohoto příběhu se liší o 180 stupňů: každý říká něco jiného a policie dosud nebyla schopna to klubko dezinformací rozplést. Asi se ti hoši bojí napsat pravdu. Kdyby je vyhodili, tak dobře placený džob by znovu stěží našli. Proto jsou potichu. Tak dnes vypadá svoboda slova po „fialovsku“. [Škoda, že si nikdo z novinářů nevšiml toho, že v Plasích kdysi působil slavný barokní architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichl (1677-1723), od jehož úmrtí brzy uplyne 300 let.]

V této souvislosti musím konstatovat, že součástí jak policejního vyšetřování, tak i práce novináře musí být ověřování faktů. To se dnes z činnosti našich novinářů zcela vytratilo. Kdysi platila zásada o tom, že pravdivost informací se ověřuje alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Po zahájení války na Ukrajině se začala uplatňovat úplně jiná praxe nakládání s informacemi. Jedná se o jednostrannou propagandu, která se nijak neliší od té německé, nacistické, z doby Druhé světové války, ani od té komunistické z období let 1948-1989. Jsme tam, kde jsme již jednou byli.

A ještě jedna poznámka čistě odborná, „češtinářská“: Neobstojí tvrzení, že slovo „precedent“ lze psát rovněž. Ano, jistě, ale k tomu je nutno ještě něco doplnit: Nejedná se o tzv. stoprocentní synonymitu. Kdo má jazykový cit, ten nikdy tvar „precedent“ nevysloví ani nenapíše. Minimálně proto, že zavání „hovorovostí“ a „nespisovností“. My, starší, to tak cítíme. Těm mladým je to jedno. Toť celé, vážení přátelé! Nedělejme z veselohry kovbojku!

27. 8. 2023

‒ RJ ‒