Svobodné noviny na internetu

Jan Skácel – velký básník i uvědomělý stalinista

Letos v únoru uplynulo rovných sto let od narození moravského básníka Jana SKÁCELA (1922-1989). Jeho jubileum prošlo jaksi v tichu, bez větší pozornosti sdělovacích prostředků. Dokonce jsem nezaznamenal žádné oslavy. Rovněž jindy výřečná Česká televize tentokrát mlčela. Bůhvíproč?

Nemám v úmyslu upírat tomuto literátovi jeho talent, který je nesporný, ani zpochybňovat či umenšovat velikost jeho díla. I v tomto případě totiž platí známý citát římského spisovatele Publia Ovidia Nasa: „Finis coronat opus.“ (= Konec korunuje dílo.) V případě básníka J. Skácela to byl konec dobrý, třebaže pádu komunistického režimu se již nedožil. Zemřel dne 7. 11. 1989, jen deset dní před začátkem „sametové revoluce“ 1989.

Možná neuškodí, připomenu-li „komplikovanou“ životní cestu J. Skácela. Narodil se dne 2. 2. 1922 ve Vnorovech u Veselí nad Moravou. Pocházel z učitelské rodiny. Dětství a mládí prožil ve Vnorovech a v Poštorné (u Břeclavi). V letech 1933-1938m studoval na gymnáziu v Břeclavi a pak na gymnáziu v Brně, kde v r. 1941 maturoval. Byl krátce zaměstnán jako uvaděč v kině. V listopadu 1941 byl totálně nasazen: z trestu byl poslán do rakouských Alp jako dělník na stavbu silnic a tunelů. ‒ Po skončení války studoval v letech 1945-1948 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho pracovní kariéra byla poté poněkud „turbulentní“ („nahoru a dolů“ podle toho, jaký momentálně foukal politický vítr): v letech 1948-1952, tedy v nejhorších letech stalinistického „rudého teroru“, Skácel působil jako kulturní redaktor brněnského deníku „Rovnost“ (vydavatelem byl krajský výbor KSČ v Brně). V době, kdy u nás vrcholily politické soudní procesy s tzv. nepřáteli socialismu a kdy mnozí uvědomělí soudruzi dočasně upadli v nemilost (např. jako podporovatelé O. Šlinga nebo R. Slánského), se J. Skácel „sbližoval“ s dělnickou třídou v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni (1952-1953). – Po této ideologické „lekci“ se znovu vrátil ke své novinářské profesi: v letech 1954-1963 byl redaktorem literární redakce Čs. rozhlasu v Brně. Od r. 1963 až do března 1969 pak působil jako redaktor a posléze vedoucí redaktor brněnského měsíčníku „Host do domu“. Celkem třikrát v tomto období obdržel cenu nakladatelství Čs. spisovatel (1961, 1963 a 1968). Byl členem SČS a SČN. (J. Brabec a kol.: Slovník zakázaných autorů 1948-1980, SPN, Praha 1991, str. 387)

Po nástupu G. Husáka do čela KSČ (17. 4. 1969) se i J. Skácel ocitl na seznamu politicky nepohodlných autorů: od r. 1969 nesměl publikovat (přešel do samizdatu); omezení se zmírnilo až v r. 1981. Na sklonku života byl oceňován spíše v zahraničí; doma byl plně uznán až po změně režimu.

K nejznámějším autorovým básnickým sbírkám patří: Kolik příležitostí má růže (1957), Co zbylo z anděla (1960), Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1965), Metličky (1968), Chyba broskví (1975), Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984), Kdo pije potmě víno (1988), A znovu láska (1991, posmrtně).

─────

Aby přehled o tvorbě tohoto autora byl úplný, neodpustím si to, abych neupozornil na jednotlivé, samostatně publikované básně nebo další texty J. Skácela, které mu jistě čest nedělají. Svědčí totiž o tom, že i on se nechal zatáhnout do stalinistické „žumpy“ na konci 40. a na začátku 50. let 20. století, kdy mnozí naši spisovatelé psali oslavné básně na soudruhy J.V. Stalina a K. Gottwalda, případně na další „velikány“ té doby.

Při listování dobovým tiskem (noviny, časopisy) jsem narazil na tyto politicky poplatné texty, „skvosty“, z dílny J. Skácela:

● Čistý štít (K 55. narozeninám B. Václavka) – Rovnost, roč. 68, 10. 1. 1952, č. 8, str. 2.

● „Ani pán, ani kňaz…“ (Recenze filmu Mikoláš Aleš) – Rovnost, roč. 68, 13. 1. 1952, č. 11, str. 4.

● Přípitek (báseň) – Rovnost, roč. 69, 31. 12. 1952, č. 149, str. 9.

● Bylina o Stalinově smrti (smuteční báseň) – Literární noviny, roč. II, 14. 3. 1953, č. 11, str. 5.

─────

„Umazal“ se nejen Milan Kundera…

Dnes tolik diskutovaný, ale zároveň celosvětově uznávaný spisovatel Milan KUNDERA (*1929) byl na počátku 50. let 20. století stejně zapáleným „stalinistou“ – jako většina jeho vrstevníků.

Svědčí o tom mimo jiné tyto jeho básně:

● Zahradník (báseň o válce v Koreji) – Nový život, roč. 1, 1952, č. 7, str. 1007-1008.

● Italská (báseň o J. V. Stalinovi) – Nový život, roč. 1, 1952, č. 7, str. 1008-1009.

● Balada z Koreje (báseň o Korejské válce) – Nový život, roč. 1, 1952, č. 8, str. 1009-1010.

● Slovenská balada (báseň o SNP) – Nový život, roč. 2, 1953, č. 2, str. 184.

─────

… ale i mnozí další spisovatelé

K úmrtí J. V. Stalina zveřejnili oslavné básně tito známí autoři:

● Ludvík KUNDERA: Za Stalina (smuteční báseň) – Nový život, roč. 2, 1953, č. 4, str. 447.

● Oldřich MIKULÁŠEK: Tryzna za J. V. Stalina – Literární noviny, roč. II, č. 11, 14. 3. 1953, str. 5.

● Josef KAINAR: Stalinská řeka (báseň) – Beseda venkovské rodiny, roč. IV, č. 24, 13. 6. 1952, č. 6. [Řeka = komunistická strana.]

● Josef KAINAR: Když mluvil Stalin (báseň) – Literární noviny, roč. II, č. 51, 19. 12. 1953, str. 1. [Psáno k nedožitým 74. narozeninám sovětského vůdce.]

O Korejské válce tehdy psali rovněž tito spisovatelé:

● Milan JARIŠ: Korejská balada – Lidové noviny, roč. 59, č. 65, 18. 3. 1951, příloha „Kulturní neděle“, str. 3.

● Milan SYRUČEK: Buďte zdrávi, korejští hrdinové! – Mladá fronta, roč. VII, 18. 9. 1951, č. 220, str. 3.

● Jaromír NOHAVICA: Korejská (báseň) – Nová svoboda, roč. VIII, 16. 11. 1952, č. 271, str. 9.

● Oldřich MIKULÁŠEK: Odpověď (báseň) – Nový život, roč. 2, 1953, č. 6, str. 670-671.

Nemohu se nezmínit ještě o jedné básni, která s celkovou atmosférou „studené války“ na počátku 50. let 20. století souvisela. V době, kdy z rozhodnutí KSČ pobýval na stavbách socialismu mezi tehdejšími svazáky na Ostravsku (= budovatelé Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích), zveřejnil zajímavou báseň první manžel spisovatelky E. Šternové-Kantůrkové:

● Jan ŠTERN: Kamarádům z „Donbasu“ – Literární noviny, roč. II, 11. 4. 1953, str. 5. [„ Ostravský Donbas“. Tak se mezi mladými budovateli socialistické Ostravy říkalo novým průmyslovým čtvrtím a sídlištím, jako byl např. Zábřeh („Stalingrad“) nebo Poruba.]

─────

Až budete mít nutkání něco někam napsat, uvědomte si, že jednou to na vás může někdo „vyhrabat“, aby vás politicky i občansky zkompromitoval. Papír, jak známo, snese mnoho, nečervená se, ale může vám pořádně „zavařit“. Stává se totiž vždy, v každé době, nepříjemným svědkem něčeho, zač bychom se jednou mohli stydět.

Podobně jako se staly výše uvedené, dávno zapomenuté básničky předních českých autorů, „šrámem“ na jejich pověsti. V případě M. Kundery existuje ještě jiné svědectví o jeho „uvědomělosti“ a „třídní bdělosti“: je to písemné udání na jistého protikomunistického odbojáře, jenž pak skončil ve vězení. Dotyčná písemnost byla před několika lety zcela náhodou objevena dokumentaristou při zpracovávání písemností v Archivu bezpečnostních složek (ÚSTR).

Pozor na to, vážení přátelé! Papír a lidská paměť bývají prevíti!

9. 8. 2022

‒ RJ ‒

─────

Poznámka:

„Nový život“ byl měsíčník Svazu československých spisovatelů pro soudobou literaturu a kritiku. Šéfredaktorem byl známý poúnorový i posrpnový komunistický dogmatik – Josef Rybák (1904-1992). Na počátku 50. let 20. století patřil tento „stalinista“ (spolu s G. Barešem) k hlavním propagátorům kultu komunistického novináře Julia Fučíka.