Svobodné noviny na internetu

Motto: „Kristus a jeho evangelium jest nám zároveň vždy zdrojem pravého vlastenectví i lásky k národu.“ (P. Bohumil Stašek)

V celkové bezútěšnosti toho, co nabízejí naše tištěná i elektronická média, jsem v těchto dnech narazil na internetu na článek, který bych od autora dotyčných řádků snad ani nečekal. Má název: „Velkému vlasteneckému knězi by z dnešních lidovců bylo zle“ (pravyprostor.net, 14. 8. 2022) a jeho autorem je Ing. Radim Fiala (neplést s neschopným žvanilem P. Fialou!), místopředseda SPD a šéf jejího poslaneckého klubu.

Autorova vzpomínka se týká národoveckého kněze a poslance za ČSL (předchůdkyně dnešní, kolaborantské KDU-ČSL) – P. Bohumila STAŠKA. Jedná se o památné kázání tohoto kněze během jeho mše na Svatém Vavřinečku u Domažlic v srpnu 1939, tedy již v prvních měsících nacistické okupace.

Při pohledu na to, co se v posledních měsících odehrává na naší vnitropolitické scéně, mně slova tohoto duchovního znějí jako z úplně jiného světa, než v jakém momentálně žijeme my. Kéž by si naši politici tato slova vyvěsili na stěnu ve svém stranickém sekretariátu, aby je měli každý den na očích. Pak by si možná uvědomili, co všechno jsme dlužni statečným českým vlastencům, kteří za Druhé světové války pokládali své životy pro vlast i pro svou víru.

Slova z kázání P. B. Staška by měla být pro nás pro všechny připomínkou toho, co jsme dlužni své vlasti i lidu této země za to, že jsme jako národ přečkali tragické časy německé (= nacistické) okupace, jakož i neméně obtížné období tzv. komunistického režimu.

Bohužel – z obou těchto totalit jsme se dodnes nevzpamatovali, a aniž jsme z těchto trpkých zkušeností dokázali vyvodit to správné ponaučení, již tři dekády se „plácáme“ v postkomunistickém marasmu „konzumerismu“ a zpackané „polodemokracie“. Zkrátka: v tom našem „zaprděném“ Česku, kde jsme se zabydleli v jakémsi podivném „komuno-kapitalismu“. Je to hybridní režim, v němž se skvěle daří všelijakým gaunerům, hochštaplerům, politickým vyžírkám, jakož i nejrůznějším obchodníkům s deštěm a iluzionistům všeho druhu.

Proto vítejte v Česku, vážení přátelé! Už to sice není „zemský ráj to na pohled“ jako v časech J. K. Tyla, ale stále se tu dá obstojně žít a čekat na lepší budoucnost. A protože nad tím vším bdí Hospodin, náš jediný Bůh, jistě se dočkáme.

─────

Pohrobci J. Plojhara se „kamarádí“ s pohrobky K. Henleina

Z článku R. Fialy jsem si kromě citace jedné věty z kázání P. B. Staška zapsal ještě jeden citát, a to od samotného autora této statě. Ten se týká současné KDU-ČSL, o níž již několik let tvrdím a píšu, že je to ta nejsmradlavější žumpa, jakou v naší politice máme. Vzhledem k tomu, že sleduji čím dál tím častější výpady lidoveckých poslanců vůči SPD, těší mě vzácná názorová shoda s R. Fialou.

Škoda jen, že podobné souznění nevidím u premiéra P. Fialy, který se chová jako „mrtvý brouk“ nebo pštros: před problémy neustále utíká, schovává se před veřejností i před novináři a pokouší se všechno „vysedět“. To fungovalo ještě v časech P. Nečase a B. Sobotky. Teď už je to neúčinné. Před problémy se nedá nikam utéci: je to jako na Sahaře, kde slunce „pere“ o sto šest a kde se oázy vyskytují pár set kilometrů od sebe.

Přesto: také R. Fiala má u mě „vroubek“. Vždy mu budu mít za zlé, že kdysi býval členem oné prohnilé, „kmotrovsko-tunelářské“ ODS. Jeho pozdějšího „prozření“ i dnešního kritického hodnocení jak současného vedení KDU-ČSL, tak i naší neutěšené doby pod vládou „slepence“ P. Fialy si přesto cením. Je to lepší než nic, jak to můžeme vidět u druhé „opoziční“ strany „ANO 2011“, která de facto žádnou skutečnou opozicí není. To, co dnes R. Fiala prezentuje v rámci sněmovní opozice, vychází z jeho vlastních zkušeností, jež bývají téměř vždy nepřenosné.

Zmíněná věta R. Fialy zní: „Z dnešních kolaborantských, vlastizrádných lidovců, jako jsou Bělobrádek a Herman, kteří se vlísávají do přízně pohrobků nacistických Němců (Sudetoněmecký landsmanšaft má nacistické kořeny), by mu (= P. B. Staškovi) bylo doslova zle.“ K tomu jen poznamenám to, o čem se u nás nemluví a nepíše: Náš II. odboj byl především protinacistický, ale také protiněmecký. Němci totiž byli odvěkými nepřáteli Čechů – napříč dějinami. Kdo to nechce vidět, ten je slepý.

Velmi dobře to ve svém celoživotním díle, „Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě“, zdokumentoval náš nejvýznamnější historik – F. Palacký (1798-1876).  A rovněž nikde neuslyšíme, že současná politická garnitura v Německu je „postnacistická“ (většina Němců patřila za války k nacistům), ale týká se to i některých Němců ve vedoucích pozicích EU, např. Ursuly von der Leyenové a dalších nadstandardně placených „europapalášů“

─────

Výrazy „nacisté“ a „fašisté“ charakterizují trefně naši dobu

Tento článek jsem se rozhodl napsat v době, kdy „bojůvky“ stoupenců P. Fialy a jeho „slepence“ hrubým způsobem narušují průběh akcí předsedy uskupení „ANO 2011“ napříč naší republikou. Přesně tímto způsobem se chovali kdysi dávno, před devadesáti lety, členové Hitlerovy NSDAP, a to ještě před nástupem svého Vůdce (= Führera) do čela německé Výmarské republiky. Z ní se již rok po jeho nástupu k moci stala totalitní Třetí říše s neomezenou mocí této státostrany (= NSDAP) a jejího šéfa – A. Hitlera.

Zkrátka: ocitli jsme se historicky v situaci, kdy bude stačit jeden nepatrný politický krok, abychom oběma nohama spočinuli v otevřené fašistické diktatuře. Kdo to nevidí, je blázen nebo šílenec!

Naši politici z Fialova „slepence“ spíše z neznalosti než ze zlého úmyslu zbytečně „přikládají pod kotel“ občanské nesnášenlivosti, aniž si uvědomují, jaký „požár“ tím mohou založit. Předem připravené provokace na akcích politických „konkurentů“ jednoznačně potvrzují, že jsme již jednou nohou ve fašistické diktatuře. Zatím v její „soft“ verzi, která se může snadno změnit v tu nejtvrdší. Náš současný režim již nějakou dobu vykazuje nesporné rysy „korporátního fašismu“.

Totéž vidíme i v dalších zemích EU. Na dnešní, postsovětské Rusko nejvíce útočí bývalé fašistické a polovojenské diktatury z doby před Druhou světovou válkou: Lotyšsko, Litva, Estonsko, Finsko a zejména Polsko, hlásící se k odkazu gen. J. Piłsudského. To jistě není náhoda, nýbrž výsledek dlouhodobého historického směřování těchto zemí. Nejnověji se znovu hlásí o slovo a o podíl na moci i fašisté v Itálii. Úsměvné je, že v jejich čele stojí žena.

Zatímco A. Babiš se ve své vystrašenosti před kritiky, kteří mu vyčítají kdeco, odvolává kvůli použitým výrazům „fašismus“ a „nacismus“ na jakýsi článek v novinách (možná proto, že to neumí vysvětlit svým voličům a příznivcům, ale i provokatérům z řad vládnoucí koalice), já totéž konstatuji nejen jako publicista, ale především jako profesionální historik.

„Fašisté“ a „nacisté“ začínají i u nás nebezpečně zvedat hlavu. Proto je naší povinnosti něco s tím udělat. Nejsem si jist tím, že „kámoš“ B. Posselta, premiér P. Fiala, je tou pravou osobou, která by se toho měla ujmout. Doporučuji mu proto, aby raději urychleně podal demisi. Čím dříve zmizí z politické scény, tím lépe pro tento stát. Bylo by to stejné, jako bychom z pyromana udělali šéfa hasičů!

Je smutné, že nás, kteří se nebojí pojmenovávat pravými jmény naši skutečnost, není víc. Ale tak tomu bývalo ve zlomových okamžicích dějin pokaždé: těch statečných bylo vždy jen málo – jako šafránu. Převažovali vždy zbabělci a prospěcháři, kteří si až do úplného konce chtěli užívat výhod své kolaborace s momentálními mocnými tohoto světa.

Proto by nás nemělo překvapit, že všude okolo nás se vyskytují různí „politologové“ (P. Fiala a spol.) nebo „historičtí geografové“ (M. Romancov a spol.), kteří toho o dějinách mnoho nevědí. Ne že by o tom vystudovaný učitel dějepisu P. Fiala nikdy neslyšel (podobně jako neslyšel údajně o tom, že atlet E. Zátopek byl agentem StB). On se pouze bojí říkat nepohodlnou pravdu, aby si pár týdnů před volbami nepoštval voliče proti sobě. Stejně mu to nepomůže, protože jeho politický osud je již po těch osmi měsících nečinnosti zpečetěn: brzy půjde z kola ven.

Původně jsem tento článek zamýšlel publikovat jako připomínku obětí nacistické hrůzovlády u nás z řad římskokatolické církve. Skoro nikdo z našich občanů neví, kolik kněží a řeholníků položilo své životy, aniž se informace o této jejich oběti dostala do učebnic dějepisu nebo do širšího povědomí veřejnosti. Komunistický režim na tom žádný zájem neměl a ten polistopadový oslavoval spíše Havlovy kamarády z řad stalinistických „sekerníků“ z 50. let 20. století (J. Pelikán, J. Štern, L. Lis, P. Kohout, L. Klíma, J. Ruml, K. Moučková, A. J. Liehm atd.). Pokusím se proto alespoň připomenout některá jména těchto statečných lidí. Budu tak činit navzdory tomu, že většinová česká společnost je ateistická. Občané mají právo to vědět a stát by jim to měl umožnit!

Přesto: Ten, kdo nechodí do kostela, ještě nemusí být typický „neznaboh“, bezvěrec. Věří-li aspoň v cosi, co ho přesahuje, a uznává-li minimálně základní morální hodnoty, není zcela ztracen. Naproti tomu „pánbíčkáři“ z KDU-ČSL, kteří okázale navštěvují kostely, aby o tom každý věděl, mohou být těmi největšími bezvěrci. Pár takových nemravných individuí znám. V současném vedení KDU-ČSL jsou takoví všichni: hrají si na „svatoušky“, ale ve skutečnosti jsou to podlí lháři, odporní podvodníci a nestydatí křiváci.

Všichni takoví brzy skončí v pekle. Čerti už se těší, jak budou přikládat pod kotel. Aspoň jim bude teplo, zatímco my ostatní budeme mrznout, i když si na sebe navlékneme dva svetry a kabát. Jedna hroší kůže takového „lidovce“ zajistí mnohem lepší termoregulaci. Hanba vám všem, prolhaní černoprdelníci!

17. 8. 2022

‒ RJ ‒

─────

Příloha:

Oběti heydrichiády z řad římskokatolických kněží

Odpor vůči svévoli, kterou němečtí nacisté v letech 1939-1945 na našem území uplatňovali, měl širokou základnu politickou i občanskou. Projevoval se nejrůznějšími formami: od pasivní rezistence až po otevřený boj se zbraní v ruce.

Není proto pravda, že všichni Češi, Moravané a Slezané byli jen loajálními obyvateli Protektorátu, kteří plnili svou pracovní povinnost, aby nezavdávali záminku okupantům ke stupňování represí. Mezi našimi tehdejšími obyvateli byli na jedné straně udavači a aktivní „nadbíhači“ vyvoleným „nadlidem“, na straně druhé nechyběli ani lidé stateční a čestní, kteří se nehodlali smířit se zlem a ponížením a kteří proti němu směle a nekompromisně vystupovali, třebaže tím riskovali ztrátu svobody, ba i života. Nejvíce však bylo těch ze „šedé zóny“, kteří dbali na to, aby míra jejich loajality vůči okupačnímu režimu nepřesáhla únosnou mez.

Do které kategorie patřili duchovní, vcelku jasně vyplývá z jejich životních osudů za doby Protektorátu. Tím, že věřili svému náboženství, stávali se pro nacisty stejně nebezpečnými jako příslušníci politických stran, kteří se netajili svým odporem vůči této zvrácené ideologii.

Zde jsou jména kněží římskokatolické církve, kteří položili své životy v období po nástupu R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora až do konce roku 1942:

● ThDr. a PhDr. Ferdinand HROUDA († 20. 12. 1941, Praha)

● P. Alois ŠEBELA († 12. 2. 1942, Osvětim)

● Prelát Metoděj KUBÁŇ († 5. 3. 1942, Dachau)

● P. Jan ČÍHAL († 29. 3. 1942, Osvětim)

● P. Josef Adaukt KREBS († 7. 5. 1942, Dachau)

● P. František KVAPIL († 5. 6. 1942, Brno, Kounicovy koleje)

● P. Josef ŠTEMBERKA († 10. 6. 1942, Lidice, Horákův statek)

● P. Adolf TESAŘ († 16. 6. 1942, Brno, Kounicovy koleje)

● P. František VOŠTA (†26. 6. 1942, Dachau)

● P. Václav KOSTIHA († 1. 7. 1942, Brno, Kounicovy koleje)

● P. František VONEŠ († 1. 7. 1942, Brno, Kounicovy koleje)

● Dr. Metoděj MÍČOLA († 3. 7. 1942, Brno, Kounicovy koleje)

● P. Ferdinand PROKOP († 10. 7. 1942, Dachau)

● PhDr. František Augustin SCHUBERT († 28. 7. 1942, Dachau)

● Prelát Dr. Antonín Bořek DOHALSKÝ († 3. 9. 1942, Osvětim)

● Opat Arnošt Josef VYKOUKAL (†10. 1942, Dachau)

● P. Vladimír ČERMÁK († 7. 10. 1942, Dachau)

● P. František KRUPKA († 25. 11. 1942, Zásmuky, internační tábor)

● P. Václav OTÁHAL († 1. 12. 1942, Dachau)

● P. Jaroslav ŠUMŠAL († 4. 12. 1942, Osvětim)

(Osudy těchto kněží vylíčil Dr. Josef Beneš v knize „Kaine, kde je tvůj bratr?“, Česká katolická charita, Praha 1971)

─────

Pokud by někdo z našich spoluobčanů předpokládal, že to budou právě členové a funkcionáři  KDU-ČSL, kdo si bude letos připomínat památku těchto nacisty popravených nebo utýraných římskokatolických kněží, čekal by marně. Naši „křesťané“ z beznadějně prohnilé partaje „kejdáka“ M. Jurečky dnes vyznávají úplně jiné hodnoty, než jsou ony zastaralé, křesťanské. Bez ostychu se hlásí k „Evropským hodnotám“ a zítra možná zase k úplně jiným „ideálům“. Podobně postupovali komunisté po r. 1945, kteří razili heslo: „Komunismus – mládí světa“. Pro politiky KDU-ČSL, kteří se vždy řídili svým heslem „Kam vítr, tam plášť“, bylo a je určujícím kritériem jejich konání to, aby zůstali u koryt, byť by jim je nabídl samotný ďábel. Hanba jim!

25. 8. 2022

‒ RJ ‒

─────

Vyobrazení: Msgre. ThDr. h. c. Bohumil STAŠEK (*17. 2. 1886 Klabava, †8. 8. 1948 Praha)

Celý text Staškova kázání k sv. Vavřinečkovi na Chodsku dne 13. 8. 1939 si mohou čtenáři přečíst kliknutím na tento odkaz:

http://www.tedeum.cz/2_2011/stasek_kazani_0211.htm