Svobodné noviny na internetu

Motto: „Z party kamarádů se musíme změnit v profesionální stranu.“ (V. Rakušan)

„Jednotu strany a lidu si rozvracet nedáme!“

O víkendu předposledního červencového týdne se konal dlouho dopředu ohlašovaný mimořádný sjezd problematického politického uskupení STAN. To o sobě vytrvale tvrdí, že je hnutím, ačkoli tomu tak není a nikdy nebylo. To, že členové pocházejí z různých měst a obcí, z nich „hnutí“ nedělá. Důležitější je, co tyto osoby spojuje. Není-li tam nic kromě nezvladatelné touhy po moci a po penězích, pak se jedná pouze o nahodilý shluk lidí, v tomto případě starostů-odpadlíků, „politických turistů“ a těch, o něž nikdo nestál. (Hnutím není ani Babišova politická divize Agrofertu, zvaná „ANO 2011“, ani Okamurovo SPD. V obou případech se jedná o politické strany se silnými autoritářskými prvky.)

Problémy, do kterých se tato politická formace, v níž je těžké rozlišit, kdo je ještě slušný a bezproblémový komunální politik a kdo již bezskrupulózní mafián toho nejhrubšího zrna (Rakušan bude něco mezi tím, ale žádná soška z alabastru vhodná k uctívání to věru není), dostala, nevznikly dozajista přes noc. Jak se zdá, byly už zakomponovány v samotných základech této lobbistické, regionální strany, jež měla za úkol hájit zájmy starostů obcí a menších měst na celostátní úrovni. Pár vychytralých starostů, které časem přestali volit i jejich spoluobčané, se zkrátka rozhodlo zkusit štěstí v celostátní politice. Dnes již víme, že tento „výkyv“, tato politická anomálie, mohl/a mít jen krátkodobý efekt.

STAN je po více než deseti letech „experimentování“ ve vrcholné politice nejen za svým „zenitem“, nýbrž doslova na politickém dně a těsně před „funusem“. Je tomu tak rovněž díky kauzám, které se překvapivě začaly kupit, až z toho občanům i voličům oči přecházejí. Po letech politického „přesluhování“ to ani jinak dopadnout nemohlo. Proto v těchto dnech stojí STAN na nejdůležitější křižovatce své dosavadní historie. Zásadní otázka proto zní: pokračovat, nebo to raději „zabalit“? Já bych doporučoval to druhé, ale tuším, že to dopadne přesně naopak. Rakušan a jeho „melody boys“ totiž vsadili na jedinou kartu a s případným neúspěchem vůbec nepočítali. Až je „dějiny doženou“, také oni pochopí, že to měli raději „zabalit“.

„Stanaři“ přesto zvolili „jiráskovské“ řešení: proti všem. Proti nepřízni osudu, proti přání většinové společnosti i proti Bohu, který nás učí, že morálka musí být za všech okolností na prvním místě. V uskupení STAN se však zřejmě řídí jinými zásadami, než je křesťanské Desatero: Tam jsou na prvním místě moc a hned pak peníze. Proto tak dojemně oplakávají svého „dobrodince“ a „učitele“ – V. Michalika. Jen oni nejlépe vědí, zač mu vděčí a co mu dluží.

─────

Samotný průběh sjezdového jednání se vyznačoval poměrně svižným tempem. Dosavadní předseda V. Rakušan, proti němuž se nepostavil žádný protikandidát, byl opět zvolen. Dostal 292 hlasů od přítomných 305 delegátů sjezdu. Je to výsledek jako v KLDR pod vedením jediného „osvíceného“ stranického vůdce – Kim Čong-una. Ještě mi tam schází projížďka na bílém koni na magickou horu všech Korejců (Rakušan by se mohl vypravit na horu Říp) a známá televizní hlasatelka, která by ten „překvapivý“ výsledek ohlásila v hlavních televizních zprávách. Škoda, že se té slávy nedožila uvědomělá soudružka hlasatelka K. Moučková. Ta by se na to hodila nejvíc.

Dovolím si okomentovat jen pár výroků, jež na sjezdu zazněly: jako politickou kuriozitu, jež nepochybně vstoupí do dějin, až se rozčeřená politická hladina po „slavném“ zmrtvýchvstání této skrz naskrz prohnilé partaje uklidní. STAN totiž právě v těchto dnech převzal pomyslné žezlo v oné „prohnilosti“ od lidovců. Ti hnijí na naší politické scéně již 103 let. Plyn, který je při tom produkován, by se dal jímat do zásobníků: mohl by vyřešit naši momentální energetickou krizi. Je toho tolik, že by to mohlo stačit na celou topnou sezónu.

Staronový předseda STAN V. Rakušan pronesl na sjezdu tyto dvě památné věty, jež by si zasloužily vytesat do mramoru nebo do žuly: „Už si nemůžeme dovolit další zklamávání voličů. Nejsme žádní mafiáni, žádná hlava hydry.“

No – nevím, zda tomu sám předseda věří. Já tedy nikoliv. Nikdy jsem mu nevěřil ani nos mezi očima. Jak znám české voliče, kteří bývají přelétaví jako pestrobarevní motýli na rozkvetlé louce, nepochybuji ani na okamžik o tom, že by se tato opakovaná zklamání neprojevila ve změně politických preferencí. Kdo by volil lháře a podvodníky? Za těch 32 let od prvních svobodných voleb (1990) až do dneška bylo těch zklamání tolik, že běžný český volič již nevěří nikomu a ničemu.

Chtěl bych být spravedlivý a zůstat „nad věcí“, ale v případě STAN se mi to jaksi nedaří. Připomenu jednu důležitou politickou zásadu, které by si měl být vědom každý politik, ba i politolog (včetně P. Fialy): Politik musí být důvěryhodný a jeho chování předvídatelné. V případě STAN to nikdy neplatilo a samozřejmě to neplatí ani v tomto okamžiku. Nějaký narychlo „uklohněný“ stranický sjezd na tom může sotva co změnit.

Nepodezírám však V. Rakušana z toho, že to neví. Je dost inteligentní (dokonce ještě víc než P. Fiala), aby si to aspoň uvědomoval, i když se tak v praktické politice nechová. Na rozdíl od „pštrosa“ a „robota“ P. Fialy se aspoň nebojí postavit k problémům čelem. Je to jednoduché: slabý a zbabělý politik zatím nikde na světě neuspěl. Také my jsme se ocitli v mimořádně složité situaci: politické i ekonomické. Předsedové politických stran proto musí být schopni problémy svých partají vyřešit sami. Nikdo jiný to za ně neudělá: ani „euroteta“ Uršula z Bruselu, ani „strýček Joe“ z Washingtonu“, ani „ultralevičák“ v čele NATO J. Stoltenberg.

V politice všude na světě platí, že jen málokterý předseda neúspěšné strany dokáže přežít její politickou smrt. Nezřídka se naopak stává, že se koná předčasný pohřeb i docela mladého předsedy. Z poslední doby stačí uvést jedno jméno kdysi nadějného mladého politika: bývalého rakouského kancléře S. Kurze.

─────

„Nechte nás to spravit!“ Ani náhodou!

Součástí sjezdového jednání STAN byly především personální záležitosti. Ještě před volbou nového předsednictva bylo odvoláno to dosavadní. V této souvislosti připomenu něco, co by nemělo uniknout naší pozornosti. Krátce před loňskými parlamentními volbami (říjen 2021) si toto předsednictvo samo odhlasovalo setrvání ve funkcích, ačkoliv všem těmto lidem muselo být již tehdy jasné, s jakými těžkostmi tato strana zápasí. Neřešené problémy pak začaly z toho děravého stranického pytle samy od sebe vypadávat ven – jako pověstní kostlivci ze skříně v ústředním stranickém sekretariátu.

A aby těch převratných „novinek“ nebylo málo, přišli někteří straničtí „myslitelé“ s jednou pozoruhodnou myšlenkou. Jedná se náplast s prosbou: „Nechte nás to spravit!“ (Je to obdoba toho, co před lety vymysleli zaměstnanci Ředitelství silnic a dálnic, kteří se tímto způsobem pokoušeli zamaskovat svou lajdáckou práci při výstavbě dálnic.)

Odpověď na toto žadonění může být jediná: Na to zapomeňte, vážení přátelé!

─────

Rakušan mi připomněl „žvanila“ a „pozéra“ J. Smrkovského              

A protože je V. Rakušan vystudovaný učitel dějepisu, neodpustím si upozornit na jednu příhodu z našich nedávných dějin. Jak známo, v období let 1948-1968 došlo u nás k podivuhodnému ideovému „přerodu“ mnoha původních budovatelů komunistických „světlých zítřků“.

V předních řadách těchto „sekerníků“ z 50. let 20. století stála tato trojice komunistických politiků: Josef Smrkovský, Josef Pavel a František Kriegel. Co jméno, to „složitý“ politický vývoj a komplikovaný životní „příběh“: od účasti v událostech z Února 1948, přes politické čistky a soudní procesy v 50. letech až po „reformní komunismus“ v letech 1968/69 a následný pád mezi „vyvržence“ z lůna strany a adepty na příštího disidenta.

K největším politickým „křiklounům“, kteří v r. 1968 volali po obnově svobody a demokracie z doby před rokem 1948, patřil právě J. Smrkovský. V době nástupu A. Dubčeka, který sám nebyl žádným „nepopsaným listem“ naší politiky (v 50. letech zastával funkce stranických tajemníků od okresní až po celoslovenskou úroveň), se také J. Smrkovský pokusil o návrat do vysoké politiky. Ani on nebyl žádným „nepopsaným listem“: měl toho na „triku“ víc než dost, ale kvůli zmatené době si mnoho občanů neuvědomovalo, jak nebezpečné je právě osoby tohoto typu pouštět zpátky do politiky.

S odstupem více než půl století se obtížně zprostředkovává atmosféra té doby: Dnes žijeme jinak, téměř bez jakékoli ideologie. Hlavně mladí lidé by tomu, okolo čeho se točily události roku 1968, sotva porozuměli. Nejčastějším slovem, jež nechybělo v žádné větě tehdejších stranických šíbrů typu Dubčeka či Smrkovského, byl „socialismus“ (a také „socialismus s lidskou tváří“). Jen ta jejich představa onoho „socialismu“ byla pořád tatáž: monopol politické moci KSČ – bez možnosti jakékoli názorové oponentury, jakož i obnovy skutečně demokratických politických stran z doby před Únorem 1948.

Tehdejší straničtí funkcionáři (včetně A. Dubčeka, jenž nakonec po r. 1989 vstoupil do ČSSD) se báli sociální demokracie, a proto nebyli ochotni připustit obnovení její činnosti. Maximem tehdejší „demokratizace“ bylo víceméně spontánní ustavení dvou nekomunistických organizací: Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a Klubu 231 (= organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu), jehož členy se nastupujícímu normalizačnímu režimu podařilo buď vypudit do exilu, nebo vytlačit na okraj společnosti. Obě organizace obnovily svou činnost až v r. 1990: KAN pokračoval pod stejnou značkou, kdežto K 231 se změnil na „Konfederaci politických vězňů“.

─────

Jak se nestat „kopií“ J. Smrkovského? Rakušane, pozor!

Výše jmenovaný komunistický politik, Josef Smrkovský (1911-1974), byl mimořádně odpudivou politickou figurkou, která si ráda hrála na mučedníka. I tehdy, v roce 1968, mu to mnoho lidí u nás baštilo i s navijákem. Smrkovský byl vskutku osobou složitého životního „příběhu“. V době Pražského povstání 1945 se „proslavil“ tím, že jako místopředseda České národní rady byl proti tomu, aby Američanům bylo dovoleno osvobodit Prahu.

V klíčových událostech 25. 2. 1948 stál samozřejmě na té správné straně barikády. Jako vedoucí představitel Lidových milicí nesl hlavní politickou odpovědnost za tvrdý zásah proti průvodu vysokoškolských studentů, kteří se vydali Nerudovou ulicí nahoru na Pražský hrad – k prezidentu republiky E. Benešovi. Ani tato „zásluha“, po níž následovalo vyloučení více než 10 tisíc studentů z vysokých škol (u toho zase asistoval bývalý agent Gestapa a pak „skalní stalinista“ J. Pelikán a jeho kamarád J. Štern, otec někdejšího dramaturga ČT), J. Smrkovského nezachránila před budoucími represemi v době politických soudních procesů. 

V r. 1951 byl zatčen kvůli obvinění z toho, že patří ke skupině „spiklenců“ v čele s R. Slánským. Z vězení byl propuštěn již v r. 1955, protože ani obávanému vyšetřovateli StB B. Doubkovi se nepodařilo usvědčit ho z trestné činnosti. V době vyšetřovací vazby prý sváděl vinu na všechny ostatní – včetně R. Slánského. Po propuštění z vězení údajně běžel rovnou za A. Novotným (= tehdejším I. tajemníkem ÚV KSČ) a žadonil o přidělení nějaké „trafiky“ za to, že ve vězení „trpěl“. Nejprve pracoval v JZD na Českolipsku, později, poté, kdy byl v r. 1963 rehabilitován, stal se z něho vysoký státní úředník, až nakonec „povýšil“ na ministra zemědělství, lesního a vodního hospodářství.

Když vývoj u nás dospěl až k Pražskému jaru 1968, z bývalého stalinistického zloducha se stal hlasatel myšlenky „socialismu s lidskou tváří“. Byla to jen jedna z mnoha jeho „masek“ bezskrupulózního politického hráče a hochštaplera. Od nástupu A. Dubčeka byl vskutku velmi aktivní. (Jeho oblíbenou rolí byla ta o „tribunovi lidu“.) Vzpomínám si na přímý rozhlasový přenos z jarních měsíců roku 1968. Na jedné z veřejných besed s občany ve Slovanském domě na Příkopech v Praze (mezi účastníky byl např. dramatik P. Kohout, ekonom O. Šik či bývalá politička M. Švermová) vystoupil rovněž J. Smrkovský se srdceryvným projevem. Velice se tehdy omlouval „pracujícímu lidu“ za to, jak to tehdy, po Únoru 1948, „dělali blbě“. A svatosvatě slíbil, že tentokrát to budou dělat zaručeně líp. Samozřejmě – za předpokladu, že jim občané dají důvěru.

Pokud vám tyto řečičky něco připomínají z nedávného vystupování politiků STAN, pak se nemýlíte. Dnes totiž také V. Rakušan slibuje, že už nebudou klamat své voliče a všechno v jejich počínání bude „křišťálově čisté“. Něco podobného kdysi říkal i „mašinfíra“ S. Gross, než musel opustit funkci předsedy vlády. V politice to někdy vypadá tak, jako by se dějiny opakovaly. „Dělali jsme to blbě, ale teď už to zaručeně budeme dělat líp!“ Totéž s odstupem 54 let říkali a říkají víceméně stejně: jak J. Smrkovský, tak i V. Rakušan. Můžeme jim věřit? To sotva! Oba vědí (věděli), že lhali a že to splnit nemohou (nemohli).

Rovněž naši „reformní komunisté“ z roku 1968, kteří tehdy vedli svůj „spravedlivý boj“ s konzervativci uvnitř zkostnatělého stranického vedení (podobně dnes Fialovi „borci“ pokračují v další etapě své kampaně „Antibabiš“), se připravovali na svou „poslední bitvu“. Ta se měla odehrát po sovětské okupaci ze srpna 1968 na mimořádném XIV. sjezdu KSČ. Na něm chtěli „dubčekovci“ skoncovat s posluhovači Moskvy tím, že jako výsledek sjezdu prosadí svou novou stranickou linii, opírající se o „Akční program KSČ“. K tomu již nedošlo.

Tzv. Vysočanský sjezd ze srpna 1968 skončil sice volbou nového vedení, ale to již mnoho prostoru pro realizaci schválených změn nedostalo. Po odhlasování tzv. dočasného pobytu sovětských vojsk na našem území došlo nejprve k anulování výsledků tohoto sjezdu a posléze ke stranickým čistkám, které „zametly“ se všemi nově zvolenými funkcionáři-reformisty. Jejich vyloučení z KSČ odstartovalo proces stranických prověrek (formálně se jednalo o „výměnu stranických legitimací“) v letech 1969/70, po nichž se počet „prověřených“ členů KSČ snížil o půl milionu osob.

Zatímco J. Smrkovský se do dějin zapsal jako „hlásná trouba“ Dubčekových reformátorů, dnes se do podobné situace dostal svým programem „deagrofertizace“ a nového kola „lustrací“ (po 30 letech) právě ministr vnitra (bez jakékoliv odborné kvalifikace pro výkon této funkce) V. Rakušan (STAN). Jedná se o předsedu strany, která je obtížena takovým množstvím všelijakých afér a podivností, že bychom stěží našli v našich polistopadových dějinách obdobu něčeho takového.

Nelze však vyloučit, že si tento staronový předseda STAN ani neuvědomuje, v jak prekérní situaci se ocitl. Vždyť ta jeho zkorumpovaná a beznadějně prohnilá partaj je zralá akorát na stranický „funus“. Pro další účast v „soutěži politických stran“, jak se našim volbám občas eufemisticky říká, je STAN nepoužitelný a zároveň trvale nevolitelný. Jeví-li se Rakušan jako epigon J. Smrkovského, není to sice náhoda, ale v tomto případě zároveň velká nevýhoda. Ať byl J. Smrkovský jakýkoliv, nedalo se mu upřít jisté charizma, kouzlo osobnosti: disponoval jím jak V. Havel, tak i V. Klaus nebo J. Dienstbier st. Dnešní politici jsou „šediví“ a nezajímaví – jeden jako druhý. O těch několika ženách v politice platí totéž.

Smrkovský dokázal ve své manipulaci s veřejným míněním úplné divy: uměl nejen dobře a přesvědčivě lhát a ohlupovat lidi, ale u toho ještě vypadat jako někdo, komu všichni celý život ubližovali. Zejména na naivní ženy to hodně působilo a působí. Měli bychom vědět, že hlasy žen-voliček mohou nezřídka rozhodnout o výsledku voleb. Zdá se, že právě to na podzim loňského roku pomohlo k „vítězství“ užvaněnému a beznadějně neschopnému „panu profesorovi“. Jaké „nemehlo“ si lidé zvolili, o tom se můžeme přesvědčit dnes a denně v přímém přenosu.

                                                            ─────       

Policejní odposlechy bývají nebezpečné v každé době!

Překotnost vývoje na jaře 1968 byla tak velká, že to celé brzy A. Dubčekovi přerostlo přes hlavu. A právě J. Smrkovský si byl svou věcí a osobní pozicí tak jistý, že ani na okamžik nezaváhal. Podobnost tehdejšího a dnešního vývoje připomíná ještě jedna, docela pikantní historka:

Komunističtí bossové v čele s A. Dubčekem se netajili tím, že hodlají „modernizovat“ společnost. Co na tom, že na zřízení telefonní linky do bytu čekali tehdy občané často desítky let? Naši technici přišli v onom převratném roce 1968 pro tyto stranické „elitáře“ s jednou novinkou: říkalo se tomu „telekonference“. Jednalo se o souběžně probíhající telefonický hovor více účastníků. (Dnes, po více než půlstoletí, jsme mnohem dál: používáme „videokonferenci“ prostřednictvím internetu; k masovému rozšíření tohoto druhu komunikace přispěla protiepidemická opatření v souvislosti s „covidem-19“, zejména ve školství.)

Díky těmto „telekonferencím“ se mohly uskutečňovat ve složitém roce 1968 takřka denně politické konzultace vysokých stranických činitelů ke všem důležitým otázkám té doby. Čím více se blížil termín mimořádného sjezdu KSČ (původně byl naplánován na 11. 9. 1968, avšak kvůli „vstupu vojsk“ byl uspíšen na 22. 8. 1968), tím byla atmosféra hustší a hustší.

Pří jedné takové „debatě“ po telefonu J. Smrkovský prozradil, co se bude dít poté, až se odehraje ona „poslední bitva“ s konzervativci: Dubčekovi lidé prý pro ně mají připravené koncentrační tábory, aby mohli být izolováni od ostatní společnosti. Pikantní na této historce bylo to, že všechny hovory z oněch „telekonferencí“ byly odposlouchávány a odposlechy archivovány pro případné použití v budoucnosti, a to pracovníky Ministerstva vnitra ČSSR.

Když pak došlo ke „vstupu vojsk“ (21. 8. 1968), dostaly se tyto „citlivé“ materiály do rukou prosovětských kolaborantů, kteří ovládli toto ministerstvo. Ti se rozhodli v příhodný čas použít tyto odposlechy proti Dubčekovi, aby mohli jeho vedení zkompromitovat. Netrvalo dlouho a již na počátku normalizace byl příslušný projev J. Smrkovského odvysílán v Čs. rozhlase, aby občané, kteří se ještě nestačili vzpamatovat z invaze vojsk Varšavské smlouvy, věděli, co je Smrkovský zač. Ten taky jako jeden z prvních zmizel z nově zvoleného předsednictva ÚV KSČ. Po něm záhy skončili i jiní „Muži roku 1968“.

Dotyčný pořad jsem tenkrát na vlastní uši slyšel i já. Hlas tohoto politika byl autentický, nezpochybnitelný. Nemohlo se jednat o podvrh. I mně chvíli trvalo, než jsem tuto tvrdou pravdu přijal, byť jsem si nikdy o pravdomluvnosti a čestnosti tohoto komunistického politického komedianta nedělal žádné iluze.

[Myšlenka komunistických koncentráků, jiných, než byly pověstné uranové lágry na Jáchymovsku a Příbramsku, byla dále rozvinuta normalizačním vedením KSČ v čele s kolaborantem a vlastizrádcem G. Husákem: „Nepřátelé socialismu“ měli být internováni v podobných zařízeních – v rámci tzv. Akce Norbert. Abych vyvedl z omylu naivní uctívače „hrdinů“ Pražského jara 1968: Ty koncentráky byly nachystány i pro ostatní občany, kteří vyznávali jiné hodnoty, než byly ty „socialistické“. Skončili by v nich i „Fialovi demokraté“, kdyby v té době vyvíjeli politickou činnost. Nakonec to vyřešily sovětské tanky. Rovněž „po socialisticku“.]

Proč tu historku, starou více než padesát let, připomínám? Předně: jako varování V. Rakušanovi, aby se mu nepřihodilo něco podobného jako J. Smrkovskému. Na vnitru, jak známo, vždycky sedělo dost lidí, kteří dokázali sloužit v různých dobách všelijakým pánům/soudruhům. Že by se u nás poměry tak dramaticky změnily směrem ke svobodě a demokracii, zejména v posledním půlroce, tomu jsem nikdy nevěřil. Jeden „křišťálově čistý“ demokrat V. Rakušan na tom může sotva co změnit.

─────

Své aktuální zamyšlení nad výsledky mimořádného sjezdu STAN zakončím několika reakcemi čtenářů na internetu:

● Čtenář P. B. píše: „Je zřejmé, že STAN má personální nouzi, když zvolili profláklého Rakušana. Voliči jim to dají sežrat v komunálních volbách.“

● Čtenářka B. M.: „STAN dostal příležitost se znemožnit. STALO se.“

● Čtenář K. G.: „Blahopřeji Vítkovi k jeho zvolení, neboť on je zárukou, že s určitostí dovede ten spolek STAN do věčných lovišť zapomnění.“

Čtenář B. N.: „Doufám, že skončí jako socani a komunisté. Mezi slušnými lidmi nemají místo.“

Čtenář A. P.: „Jasně ukázali, že se nechtějí změnit a že jim prorůstání zločinců do politiky vyhovuje. Je nutné vyvolat předčasné volby a zbavit se jich demokraticky: nezvolením.“

Čtenář K. H.: „Zvolením staronového vedení dali jasně najevo, že mafiánské struktury zůstávají.“

Čtenář J. N.: „Nový bordel se starejma holkama je stále ten starý bordel.“ (Novinky.cz, 23. 7. 2022, 12:33)

23. 7. 2022

‒ RJ ‒

─────

P. S.

„Zasmrádlé“ vedení STAN se starými figurkami (Rakušan, Farský), které obklopili naivní, natěšení čekatelé na moc a na slávu v čele s 1. místopředsedou L. Čížkem, je spolehlivou zárukou toho, že tato prohnilá a nereformovatelná partaj brzy skončí v propadlišti dějin. Po letošních komunálních volbách, ať už dopadnou jakkoliv, její místo zaujmou jiná politická uskupení, která se zatím krčí pod pětiprocentní hranicí potřebnou pro vstup do celostátní politiky. Namísto neodůvodněných nadějí, že teď už bude líp, doporučuji novému vedení STAN, aby se raději začalo připravovat na důstojný stranický „funus“. Jestlipak mají objednaný pohřební vůz? Měli by si pospíšit. Na podzim bude frmol, jaký jsme tady ještě neměli.

26. 7. 2022

‒ RJ ‒