Svobodné noviny na internetu

Motto: „Aha, nová doba. V roce 1945 nás osvobodili jen Ukrajinci a [v roce] 1968 nás okupovali jen Rusové. I ten největší tupec pochopí, že to je totální blbost. Ale je vidět, že tupců je stále hodně.“ (Komentář čtenáře J. P., CNN Prima News, 22. 8. 2022, 20:22)

Jak tomu bylo před 54 lety?

Krátce před každoroční připomínkou výročí srpnové okupace z roku 1968 si mnozí z nás, kteří jsme tu dobu na vlastní kůži zažili, na tento tragický mezník našich novodobých dějin vzpomenou. Příjezd sovětských tanků v noci z 20. na 21. srpna 1968 mě zastihl v dnešním Zlíně, dříve Gottwaldově. Čtvrt roku předtím jsem maturoval na zdejší SVVŠ (pozdějším gymnáziu) a v září 1968 jsem měl zahájit studium na pražské filozofické fakultě UK. Pro můj další život, osobní i profesní, byl rok 1968 mezníkem zcela zásadním, který dodnes určuje jak moji cestu životem, tak i vývoj mých politických názorů.

Jen tak na okraj se zmíním o tom, že v následných stranických prověrkách u členů KSČ se stalo nejfrekventovanějším slovem: „pomýlený/pomýlená“. To bylo označení pro ty občany „socialistického Československa“, kteří se zpočátku vzbouřili proti příjezdu okupačních vojsk, aby časem jejich hlavy vychladly a oni se po domluvě soudruhů u oněch stranických prověrek (konaly se v letech 1969/70) postupně přidávali k velké „armádě“ jedinců, kteří pak začali říkat, že „byli pomýlení“, ale teď už je jim všechno jasné: „Byla to přece internacionální pomoc soudruhů ze SSSR a dalších přátel ze zemí míru a socialismu.“ Tato alibistická výmluva většině z těch prověřovaných osob pomohla uchránit jejich dobré bydlo a dál nerušeně pokračovat v nastoupené cestě za kariérou.

Případ dlouholeté souputnice Klausovy, Topolánkovy a Nečasovy ODS, strany „kmotrovsko-tunelářské“, někdejší poslankyně a dnešní senátorky Miroslavy Němcové, je zcela jiný, než to bylo u těch „pomýlených“ členů KSČ. Právě v souvislosti s letošním 54. výročím okupace z roku 1968 M. Němcová, jež se letos okázale zúčastnila kladení věnců u budovy Čs. rozhlasu na počest hrdinů, kteří zde dne 21. 8. 1968 položili své životy, o tomto výročí řekla: „Zkušenost okupované země máme v sobě, [a] proto stojíme na straně Ukrajiny. Potvrdilo se, že Rusko se v ničem nezměnilo a je stálou hrozbou pro demokratický svět.“ (PL, 18. 8. 2022, 11:37)

Čtenářům, kteří si začali klepat na čelo, nabízím pár doplňujících informací. Zdá se, že M. Němcová, která je o dva roky mladší než já, zřejmě v té době žila v nějaké jiné zemi a do ČR se vrátila až nedávno, nebo se spíš zařadila k lidem, kterým již selhává paměť. Inu, to se v jejím věku stává. Znám i mnohem mladší osoby, postižené senilitou či stařeckou demencí. Dělat se s tím většinou nic nedá: zůstane jim to až do smrti. Tak to dopadá, když se symptomy těchto nemocí nezačnou léčit včas. Proto nevím, zda je ta „Zděšená Myrka“ jenom zmatená, nebo již pomatená. Kdoví?

Také vy nevěřícně kroutíte hlavou nad tím, co vyplodil mozek této senátorky z Fialova koaličního „slepence“? Zmíněná politička, která dokázala po desítky let proplouvat občanskými i politickými vodami u nás s pouhým maturitním vysvědčením z „hnojárny“ (já mám na rozdíl od ní jako „nepřítel socialismu a SSSR“ tři diplomy z kvalitních vysokých škol z doby před rokem 1989), měla a má poněkud „nestandardní“ názory.

Nejenže patří k tzv. pozdním antikomunistům, ale trpí zároveň politickou schizofrenií a „selektivní pamětí“: ráda „zapomíná“ na věci a události, které se jí nehodí do jejího ideologického krámu. Takových lidí je u nás víc: stejně postiženi jsou i politici lidovců, kteří zapomněli na svou 40letou spolupráci s KSČ v rámci Národní fronty (1948-89). Přesto všichni takto „postižení“ mají odvahu dál se účastnit demokratického souboje politických stran. (Politolog B. Doležal používá pro tento stav označení: „nechumelismus“. Je to moc pěkné slovo, které situaci v naší zemi velmi výstižně charakterizuje.)

Pokusím se proto M. Němcové i čtenářům SN, hlavně těm mladším, kteří tu dobu nezažili, objasnit, v čem se tato politička mýlí, když se domnívá, že její výrok je pravdivý. Podobně jako ona se ovšem mýlí všichni ti, kdož tvrdí, že nás v roce 1968 okupovali „Rusáci“ (= Rusové) a že Ukrajina s tím neměla nic společného. Spojovat nás pak má to, že nyní je Ukrajina okupována ruskými vojsky. To sice je, ale mezi událostmi z roku 1968 v ČSSR a ruskou invazí na Ukrajinu (24. 2. 2022) je zásadní rozdíl. Jediné, co tyto události spojuje, jsou ty zastaralé sovětské tanky – jinak vůbec nic. Atmosféra té doby a historický i mezinárodně-politický kontext jsou úplně jiné.

Tak předně:  Na okupaci tehdejší ČSSR se podíleli – vedle vojáků Bulharska, Maďarska, Polska a NDR – především vojáci Sovětského svazu, který se skládal z 15 svazových republik. Byli mezi nimi jak Rusové, tak i Ukrajinci, Bělorusové, ale i příslušníci jiných etnik, a to jak ze středoasijských, muslimských, republik, tak i z oblasti Sibiře (počínaje Uralem až po Dálný východ). Po odchodu tzv. prvosledových jednotek, v nichž byli mladí muži okolo dvaceti let (= kluci plnící základní vojenskou službu), byli v našich kasárnách umístěni především vojáci a důstojníci (včetně rodinných příslušníků) slovanské národnosti: etničtí Rusové a Ukrajinci.

Ti se pak stali oněmi „Rusáky“, na které většina obyvatelstva svorně nadávala. (Toto pejorativní označení dodnes používá jak M. Němcová, tak lidovec J. Bartošek, jemuž kupodivu nevadí, že funkcionáři jeho strany (= ČSL) před r. 1989 s oblibou popíjeli alkohol (= vodku) se sovětskými soudruhy. (V tomto směru byl věhlasný „soudruh pop“ J. Plojhar. Tak jej titulovali zkušení veteráni Velké vlastenecké války.) Znamená to tedy, že „Rusáci“ = také Ukrajinci.

A aby to bylo ještě jasnější: těch Ukrajinců u nás byla většina (prý dokonce 80 %), a to jak v roce 1945 (při osvobozování ČSR od německých okupantů), tak i v roce 1968 (při „osvobozování“ od tzv. kontrarevoluce). Jen tak mimochodem: K oněm „okupantům“ patřil i otec dnešního starosty Kyjeva – V. Klička. Oba synové tohoto sovětského důstojníka ukrajinské národnosti dodnes vzpomínají na hezká a spokojená léta, která v této okupované zemi prožili. Bydleli údajně v Mimoni. (Nedaleko tohoto města byl vojenský výcvikový prostor Ralsko, který v r. 1968 obsadili sovětští vojáci. Hlavní velitelství okupačních vojsk sídlilo v Milovicích.) Součástí pobytu okupačních vojsk bylo samozřejmě i kšeftování sovětských vojáků s místním obyvatelstvem, jemuž zjevně přítomnost těchto „vetřelců“ nevadila, když se dalo za pár korun ledacos „vyšmelit“.

─────

O „Rusácích“, kteří nás „osvobozovali“

A teď ještě pár vět o dalších „Rusácích“, kteří nás „osvobozovali“ jak v r. 1945, tak i v r. 1968. Je to jen malá rekapitulace faktů pro málo informované spoluobčany. Poučit se může každý, ba i M. Němcová, pokud o tom do dnešního dne nic neslyšela.

Hlavními osobami, které stály za přípravou a uskutečněním invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR dne 21. 8. 1968, byl tento „trojlístek“ sovětských politiků a vojenských činitelů ukrajinské národnosti: L. I. Brežněv, A. A. Grečko a N. V. Podgornyj. „Operaci Dunaj“, jak zněl krycí název této vojenské akce, měl na starosti I. G. Pavlovskij, který byl velitelem sovětských pozemních vojsk. Rovněž tento vysoký sovětský důstojník byl etnickým Ukrajincem.

A nyní několik podrobnějších údajů k výše jmenovaným osobám. Asi nejznámější postavou sovětského politika, jenž nesl hlavní politickou odpovědnost za zmíněnou „Operaci Dunaj“, byl tehdejší nejvyšší představitel komunistické strany SSSR – Leonid Iljič BREŽNĚV. Narodil se dne 19. 12.1906 ve městě Kamenskoje (pozdější Dněprodzeržinsk) na Ukrajině, které má dnes okolo 237 000 obyvatel. Zhruba 50 kilometrů od tohoto města leží známý Dněpropetrovsk (dnešní Dnipro), který má okolo 1 milionu obyvatel a je třetím největším městem na Ukrajině. ‒ Aby tato informace byla úplná, dodávám, že za války byl genmjr. L. I. Brežněv náčelníkem politického oddělení (= politrukem) 18. armády (velitelem byl genpor. A. I. Gastilovič), která byla součástí 4. ukrajinského frontu. V této pozici se zúčastnil také bojů v Karpatsko-dukelské operaci, na níž se podílela i čs. vojenská jednotka v SSSR pod vedením gen. L. Svobody. – Po skončení Druhé světové války zastával L. I. Brežněv řadu stranických funkcí na Ukrajině i v dalších sovětských republikách: v r. 1946 byl I. tajemníkem Záporožského KV KSSS a od r. 1947 stál v čele Dněpropetrovského KV KSSS. Od roku 1950 byl I. tajemníkem KS Moldavské republiky a v letech 1954-1956 zastával tutéž funkci v Kazachstánu. ‒ Ještě předtím, než začal stoupat po žebříčku stranických funkcí, získal L. I. Brežněv kvalifikaci hutního inženýra; působil v železářském a ocelářském průmyslu na východě Ukrajiny. Jako jeden v mladých, perspektivních vedoucích pracovníků se i on v době stalinských čistek ve 2. polovině 30. let 20. století dostal na krátkou dobu do vězení. Na dobu svého působení v Kazachstánu upomíná jeho vzpomínková kniha „Celina“ (1979) – o zúrodňování „celin“, do té doby neobdělávané půdy, která měla zajistit soběstačnost v produkci potravin. Další memoáry vyšly v českém překladu rovněž v r. 1979 pod názvem „Vzpomínky“. – Z vedoucích pozic I. tajemníka KSSS v jednotlivých svazových republikách SSSR vedla přímá cesta do nejvyšších pater politiky. V r. 1960 se L. I. Brežněv stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR (= kolektivní hlava státu na úrovni prezidenta republiky). Do čela ÚV KSSS se dostal po svržení N. S. Chruščova v r. 1964. Tuto funkci vykonával až do své smrti. Zemřel dne 10. 11. 1982 v Moskvě ve věku 75 let. V závěru života byl povýšen do vojenské hodnosti „maršála SSSR“.

─────

Brežněvovým předchůdcem v nejvyšší stranické funkci byl Nikita Sergejevič CHRUŠČOV. Narodil se dne 17. 4. 1894 v Kalinovce u městečka Chomutovka v Kurské gubernii – poblíž rusko-ukrajinské hranice. Pocházel z rolnické rodiny, ale jeho rodiče se přestěhovali do Donbasu, kde mladý N. S. Chruščov pracoval zpočátku jako železničář, horník a dělník v cihelně. Již za občanské války (1918-20) se stal politickým komisařem v Rudé armádě. Díky L. Kaganovičovi úspěšně postupoval po stranickém žebříčku směrem nahoru, až se z něho na sklonku 30. let 20. století, kdy vrcholily stalinské čistky, stal I. tajemník KS Ukrajiny. Ještě před svou smrtí ho J. V. Stalin „vytáhl“ do Moskvy ‒ jako protiváhu k G. Malenkovovi. Ten se sice stal Stalinovým dočasným nástupcem (měl např. hlavní projev na jeho pohřbu v r. 1953), avšak nakonec byl instalován do funkce předsedy Rady ministrů (= předseda vlády; tuto funkci předtím vykonával i Stalin). Poté, kdy bylo pod Chruščovovým vedením uskutečněno „spiknutí“ proti L. P. Berijovi, stal se N. S. Chruščov I. tajemníkem ÚV KSSS. Tuto funkci vykonával v letech 1953-1964. Na podzim 1964 byl v důsledku vnitrostranického puče, v jehož čele stál L. I. Brežněv, této funkce zbaven. Dne 19. 2. 1954 došlo z rozhodnutí Chruščova k vynětí Krymu z Ruské SFSR a ten byl přičleněn k Ukrajině. ‒ V době, kdy stál Chruščov v čele KSSS, došlo jak k pokusu o destalinizaci (= XX. sjezd KSSS), tak i ke konfrontaci s USA v tzv. Karibské krizi (1962). V Chruščovově éře zaznamenal SSSR velké úspěchy na poli vědy a techniky, zejména i v oblasti dobývání kosmu (1957: první let do vesmíru, 1961: J. A. Gagarin na oběžné dráze okolo Země). V r. 1955 Chruščov obnovil přerušené vztahy s Titovou Jugoslávií; v r. 1959 navštívil USA.

─────

Další osoby spjaté s vojenskou invazí do ČSSR dne 21. 8. 1968:

● Nikolaj Viktorovič PODGORNYJ (1903-1983): Narodil se dne 5. 2. (18. 2.) 1903 v Karlovce v Poltavské oblasti Ukrajiny.  V letech 1957-1963 zastával funkci I. tajemníka KS Ukrajiny. V době vojenské invaze byl předsedou prezídia Nejvyššího sovětu (= prezidentem SSSR). Tuto funkci vykonával v letech 1965-1977.

● Vrchním velitelem invazních vojsk byl armádní generál Ivan Grigorjevič PAVLOVSKIJ (1909-1999). Narodil se dne 24. 2. 1909 ve vsi Teremkovcy v Chmelnycké oblasti (= středozápadní část Ukrajiny); byl etnickým Ukrajincem. Od r. 1967 byl velitelem sovětských pozemních vojsk. Za provedení „Operace Dunaj“ byl v r. 1969 vyznamenán titulem „Hrdina SSSR“ a Leninovým řádem. V r. 1979 varoval nejvyšší stranická a vojenská místa (ještě za vlády Brežněva) před vojenskou invazí do Afghánistánu. Kvůli své kritice se setkal s nepochopením a nelibostí tehdejších mocných. Čas ukázal, že měl pravdu: Afghánistán se stal pro SSSR stejnou „pastí“ jako Vietnam pro USA.

─────

Polovičním Ukrajincem byl i poslední generální tajemník ÚV KSSS a první sovětský prezident – Michail Sergejevič GORBAČOV. Narodil se dne 2. 3. 1931 ve vesnici Privolnoje poblíž Stavropolu (jižní Rusko). Byl synem ruského otce a ukrajinské matky (Maria Gorbačova, rozená Hopkalo). Rodina jeho matky pocházela z Černigova, z otcovy strany z oblasti Voroněže ve Stavropolském kraji.

─────

Další sovětští „osvoboditelé“ spjatí s Ukrajinou:

● Velitelem IV. ukrajinského frontu, který se podílel na osvobozování Slovenska, Ostravska i části Moravy a Čech, byl Andrej Ivanovič JEREMENKO (Jerjomenko). Narodil se dne 14. 10. 1892 v obci Markovka (Markivka) ve Vorošilovské oblasti (= dnešní Luhanská oblast) na východě Ukrajiny.

● Z Ukrajiny pocházel i velitel 38. armády, která osvobozovala Ostravu a některé obce na Opavsku, Kirill Semjonovič MOSKALENKO. Narodil se dne 11. 5. 1902 v obci Grišino u Doněcku (dnešní Pokrovsk).

● Ostravsko-opavské operace (10. 3. – 5. 5. 1945) se zúčastnila rovněž 1. gardová armáda, patřící do svazku IV. ukrajinského frontu. Velitelem 1. gardové armády byl Andrej Antonovič GREČKO. Narodil se dne 4. 10. (17. 10.) 1903 v obci Golodajevka u Rostova na Ukrajině. Od r. 1967 zastával funkci ministra obrany SSSR. Po Brežněvovi byl druhou nejvýznamnější postavou, která rozhodovala o okupaci ČSSR v r. 1968!

● Ukrajinský původ měl i velitel 2. ukrajinského frontu – Rodion Jakovlevič MALINOVSKIJ. Narodil se dne 23. 11. 1898 v Oděse na jižní Ukrajině. V době osvobozování našeho území měl hodnost maršála SSSR. Jeho vojska (v součinnosti s rumunskou armádou) osvobodila např. Budapešť, Bratislavu a Brno. Část jeho oddílů se dostala dne 9. 5. 1945 až na okraj Prahy (6. gardová armáda, 1. gardová jezdecko-mechanizovaná skupina).

[Podrobnější informace na toto téma naleznou čtenáři SN v článku nazvaném „Osvobození Československa v květnu 1945“ (SN č. 5/2020, vloženo 8. 5. 2020, ZDE).]

─────

Co z výše uvedených údajů vyplývá? To, že na osvobození Československa v roce 1945 se z velké části podíleli vedle Rusů rovněž Ukrajinci. Totéž samozřejmě platí také o invazi vojsk Varšavské smlouvy (v rámci „Operace Dunaj“) do ČSSR v noci z 20. na 21. 8. 1968.

Za touto akcí stáli nejen ukrajinští velitelé (Grečko, Pavlovskij a Brežněv, který byl později povýšen do hodnosti maršála SSSR), ale i řadoví vojáci ukrajinské národnosti, jakož i vysocí činitelé ÚV KSSS ukrajinského původu (Podgornyj, Šelest aj.). Grečko i Brežněv v r. 1945 osvobozovali území ČSR, a tudíž k této zemi měli osobní vztah. V rámci „rekognoskace“ terénu (před invazí) se na jaře 1968 u nás vyskytoval i bývalý velitel 1. ukrajinského frontu – Ivan Štěpanovič KONĚV (1897-1973).

Senátorce M. Němcové doporučuji, aby si výše uvedené řádky tohoto článku pozorně přečetla. Poučit se může každý z nás v jakémkoliv věku. Raději pozdě než nikdy!

23. 8. 2022

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Dne 22. 8. 2022 v pořadu ČT24 „Události, komentáře“ se k tématu okupace z 21. 8. 1968 vrátil moderátor J. Železný. Jeho hosty byli dva historikové: N. Pavelčíková z Ostravské univerzity (jako historička i jako pamětnice té doby) a P. Tomek (ÚSTR).

Oceňuji, že druhý host, kterému byly v r. 1968 tři roky, našel v současné hysterické atmosféře, která panuje ve společnosti i ve sdělovacích prostředcích, vzácnou odvahu a řekl, že na okupaci z r. 1968 se podíleli i Ukrajinci. Jindy protirusky naladěný a ukrajinskou vlaječku neustále nosící na klopě svého saka J. Železný při tom mlčel. Dobře udělal, protože Tomek řekl pravdu a ani se za to neomlouval.

Čekám, jaká „kanonáda“ se z řad našich „uvědomělých“ a Ukrajinu milujících politiků teď spustí. Zatím je klid. Možná některým z těch „politiků“ mezitím „docvaklo“, že by ten Tomek mohl mít pravdu. A P. Nacher (ANO 2011) rovněž. Co na to bude říkat „znalec“ našich dějin T. Zdechovský, který se s oblibou „montuje“ do věcí, jimž nerozumí?

 ─────

„Nekulatého“ výročí 21. 8. 1968 využil letos kdekdo, aby si přihřál trochu té své „okupační“ polívčičky. V naprosté většině to byli lidé, kteří v té době „za sebou tahali kačera“, jako např. náš pan premiér „ukrajinské vlády“. Že o tom nemůže nic vědět, to snad ani nemusím zdůrazňovat: měl tehdy čtyři roky.  A právě tito „giganti“ by nám, pamětníkům těch časů, chtěli radit, jak máme žít a co si máme myslet. Je to od nich neskonalá troufalost a drzost!

„Petro Ihorovič Fialenko“, jak se na internetu začalo P. Fialovi přezdívat kvůli jeho neskonalé lásce k této východoevropské zemi, využil příležitosti a rozhovořil se o významu událostí z doby před 54 lety. A nezapomněl ani na srovnání s Ukrajinou. Jeho projev musím jako historik odmítnout coby „ahistorický“ a aktivistický. Ty dvě události nemají společného vůbec nic. Až na ty tanky, jejichž posádku tvořili tehdy i nyní mladí muži ve věku okolo 20 let – s minimálními zkušenostmi lidskými i vojenskými.

Fiala jen prokázal, že je zcela odtržený od reality, což dokazuje dnes a denně svou nečinností ve prospěch občanů a naopak posluhováním zájmům nadnárodních, globalistických elit, které osud naší země vůbec nezajímá. Hrubou nepravdou je to, co Fiala u budovy Českého rozhlasu dne 21. 8. 2022 řekl: „Naši přátelé na Ukrajině chtějí přesně totéž, co my už máme. Neváhají za to bojovat, i proto je vojensky, humanitárně a diplomaticky podporujeme.“ (denik.cz, 21. 87. 2022)

Je to prvotřídní blábol! V r. 1968 v ČSSR šlo o něco úplně jiného, než co se děje v r. 2022 na Ukrajině. Fiala to dobře ví, ale zase jenom lže. Nic jiného totiž neumí. Soustavně lže a ohlupuje občany této země. Na straně druhé – dodnes pro tyto občany ani nehnul prstem. Problematika inflace, vysokých cen energií i pohonných hmot jsou mu šumafuk. Co s takovým premiérem? Vyhodit a poslat na Úřad práce! My, občané, jsme jeho zaměstnavatelem! Na nás bude záležet, kdy a jak skončí!

─────

Máme pomáhat Ukrajincům za to, že nás v r. 1968 „okupovali“?

Za vrchol pomatenosti je nutno považovat novou politickou kampaň, která se tady rozjela jako ony ruské tanky na Ukrajině. Jedná se o zasílání symbolické částky 1968,- Kč na konto ukrajinské ambasády v Praze.

To jim doopravdy máme platit za to, že nás v roce 1968 „okupovali“? To je nejnovější vtip? Lidi, vzpamatujte se a raději se objednejte k psychiatrovi! Zdá se, že část politických aktivistů, kteří zcela nekriticky podporují všechno, co se týká Ukrajiny, přišla definitivně i o poslední zbytky zdravého rozumu. Jako by nestačilo, že tam posíláme humanitární pomoc, která je samozřejmě potřebná (to ani já nezpochybňuji), ale naprosto nepochopitelné jsou zásilky zbraní, jež pak chybí ve výzbroji naší armády. (Sem patří např. vrtulníky, které v důsledku toho chyběly při hašení lesního požáru v Českém Švýcarsku.) „Ministryně války“ J. Černochová by za to měla dostat „Nobelovu cenu za blbost“. Zásilkami zbraní se ještě nikomu na světě nepodařilo nastolit mír!

Hysterie okolo Ukrajiny, která se již mnoho měsíců odehrává v naší zemi zásluhou nezodpovědných politiků, jakož i propagandistů a aktivistů z údajně veřejnoprávních médií, nikoli náhodou připomíná atmosféru nesmiřitelného třídního boje, jaký tady vedli českoslovenští komunisté bezprostředně po Únoru 1948. Právě před 70 lety tento nenormální stav vyvrcholil monstrprocesem se skupinou komunistických funkcionářů židovského původu v čele s tehdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ R. Slánským.

Poučme se proto raději ze svých dějin a začněme se chovat normálně – jako občané, kteří jsou si vědomi toho, odkud a kam kráčí! Ti, kteří nás táhnou do války a do bídy, jaká tady nebyla od doby Velké hospodářské krize (1929-1932), musí v politice skončit. Je to jen na nás – občanech. Blížící se volby jsou tou nejlepší příležitostí, jak tuto současnou, neúnosnou situaci řešit a vyřešit.

À propos: Není náhodou, že bezprostředně po skončení zmíněné krize byl v roce 1933 jmenován v sousedním Německu do funkce říšského kancléře nacistický Vůdce (Führer) A. Hitler. Máme se obávat něčeho podobného i u nás?

23. 8. 2022

‒ RJ ‒