Svobodné noviny na internetu

Šafrova rádoby novináře Pavla Šmejkala jsem již před půl rokem kritizoval kvůli publikování bludů o „kauze Válková-Urválek“. Zřejmě se o mé kritice nedozvěděl, protože v šíření polopravd a lží pokračuje bez uzardění dál. Jedná se o vystudovaného učitele českého jazyka a pedagogiky, jak hlásá jeho heslo na Wikipedii, nikoli však historie, do níž s oblibou „fušuje“. Na historika si tento domýšlivý, leč nikoli už nejmladší pán, pouze hraje. Jako mnozí dnešní představitelé Fialova vládního „slepence“, např. poslanec za ODS P. Žáček, bývalý novinář a absolvent studia politologie, jakož i expředseda Senátu PČR P. Pithart, který je původní profesí právník.

Vyjadřovat se proto k názorům samozvaného „historika“ P. Šmejkala považuji za docela obyčejnou ztrátu času. Přesto to udělám, abych také pro čtenáře jeho článků přinesl doplňující informace, které jim tento autor neposkytl. Dnes zveřejněný článek v internetovém deníku „Forum24“ ve svém titulku hlásá: „Temná postava československých dějin. Před 112 lety se narodil justiční vrah“ (Forum24, 18. 8. 2022). Jeho autor si vzal na mušku JUDr. Alexeje Čepičku (1910-1990), zetě komunistického prezidenta K. Gottwalda.

Z celého, nepříliš dlouhého článku o životě a politickém působení A. Čepičky, jehož postavu zná většina našich občanů z nedávno reprízovaného filmu režiséra Z. Sirového, který byl natočen na počátku 90. let 20. století podle literární předlohy spisovatele M. Švandrlíka, „Černí baroni“, si dovolím upozornit na pár nepřesnosti či zcela nesprávných údajů.

Je nepochybné, že jednou z problematických kapitol Čepičkova politického životopisu byla jeho spolupráce s nacistickým Gestapem. Vystudovaný právník a advokátní koncipient  A. Čepička byl v r. 1942 zatčen Gestapem a následně vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Na rozdíl od jiných spoluvězňů to ve zdraví přežil a po válce mu bylo umožněno udělat závratnou politickou kariéru. To, co P. Šmejkal ve svém článku čtenářům zamlčel, byly okolnosti jeho zatčení a uvěznění: Bylo to kvůli obecné kriminalitě, nikoli kvůli protinacistickému odboji ani proto, že již před válkou patřil ke členům tehdy již zakázané a rozpuštěné KSČ.

V této souvislosti si P. Šmejkal dokonce dovolil zpochybnit jako neověřenou informaci to, že A. Čepička byl agentem Gestapa. Asi neprozradím žádné státní tajemství, když budu konstatovat, že žádné oficiální seznamy těchto agentů neexistují, protože mezi nimi bylo i mnoho komunistů, kteří se pak postarali o to, aby tyto seznamy nikdy nevznikly.

„Historik“ P. Šmejkal, který se sice jako badatel zabývá i obdobím Druhé světové války (to mu neupírám a dobře o tom vím), zpochybnil informaci autorů publikace „Alexej Čepička – šedá eminence rudého režimu“ (2009): A. Lukáše, J. Pernese i J. Pospíšila. Jeden ze spoluautorů této knihy, JUDr. Jaroslav Pospíšil, publikoval ve své knize „Hyeny v akci“ (2003) dokonce i faksimile dobových dokumentů, které tuto spolupráci dokládají. Materiály jsem měl možnost si řádně prostudovat, a proto mohu P. Šmejkala ujistit o tom, že jsou autentické a naprosto nezpochybnitelné.

Celá záležitost se má takto: V době těsně po skončení Druhé světové války probíhalo (napůl utajeně) vyšetřování právě ve věci Čepičkova „agentství“. Díky kontaktům na další zkompromitované osoby z tehdejšího justičního aparátu se A. Čepičkovi podařilo nebezpečí, že bude usvědčen a potrestán jako nacistický kolaborant, odvrátit.

V téže době čelil obdobnému vyšetřování i poválečný národní správce bývalé firmy „Baťa“ ve Zlíně – JUDr. Ivan Holý. Rovněž on z toho díky kontaktům na vedoucí činitele KSČ vyvázl bez obvinění a trestu. Holý byl jedním z tehdejších komunistických představitelů poválečného Zlína, kteří prosadili návrh na přejmenování tohoto města na „Gottwaldov“. Stalo se tak u příležitosti 52. narozenin K. Gottwalda (23. 11. 1948).

─────

[Národní správce „baťovky“ I. Holý byl mimo jiné zapleten do vraždy vizovického faráře P. A. Vysloužila (1890-1945). Lidi, kteří o tom něco věděli, se Holému podařilo buď zastrašit, nebo zlikvidovat. Nicméně také on časem uvízl v sítích StB, která ho sledovala několik let prostřednictvím svých agentů. Nakonec byl zatčen v souvislosti s vyšetřováním R. Slánského a jeho společníků. S generálním tajemníkem ÚV KSČ se znal již z doby před Únorem 1948. Byl odsouzen do vězení na 11 let.

Stejně tak ke Slánského „kámošům“ patřil i obávaný velitel věznice StB v Uherském Hradišti, plk. L. Hlavačka, vynálezce „elektrických bot“, které byly používány k mučení politických vězňů. Zástupcem velitele této věznice byl A. Grebeníček, otec pozdějšího předsedy KSČM M. Grebeníčka. Oba, Hlavačka i Grebeníček, byli za války vězněni jako protinacističtí odbojáři v německých káznicích; v té době se Hlavačka stal agentem Gestapa, kdežto Grebeníček nikoliv.

Agentem Gestapa byl již za války i učitel a pozdější partyzánský velitel  ‒ J. Vávra-Stařík, kterého po Únoru 1948 komunisté vyslali jako svého agenta mezi lidi, kteří utíkali od nás do emigrace na Západ; po návratu se jako falešný agent západních zpravodajských služeb vetřel mezi členy odbojové organizace „Světlana“. Jeho informace pak vedly k zatčení a popravám mnoha členů této skupiny. J. Vávra-Stařík byl pak, již jako nepohodlný svědek, svými „loutkovodiči“ obviněn z protistátní činnosti a popraven (†1953). Mouřenín splnil svůj úkol a mohl jít. Tento dobrodruh byl zapleten do všech možných akcí, počínaje násilnou smrtí J. Masaryka, přes likvidaci mjr. A. Schramma až po zatýkání členů skupiny „Světlana“.

Neméně aktivním byl i další agent Gestapa – bývalý partyzán F. Foukal z Fryštáku na Zlínsku, který posloužil StB jako agent-provokatér při zatýkání členů odbojové skupiny „Hory Hostýnské“. V protokolech StB figuroval pod krycím jménem „Gorjači“. Za své odporné činy nebyl nikdy potrestán a v klidu dožil až do své smrti. Dokázal okolo sebe vytvořit aureolu partyzána, napojeného na skupinu mjr. D. B. Murzina, která operovala v oblasti Hostýnských a Vizovických vrchů.

Jednou z akcí, na níž se jako velitel zajateckého tábora v Mirošově na Rokycansku podílel, bylo ponižování a zabíjení bezbranných německých válečných zajatců. Z celého tohoto spektáklu si „exhibicionista“ a „fetišista“ F. Foukal nechal zhotovit sérii fotografií, které pak ukazoval na potkání skoro každému. I já jsem měl možnost tyto zvrhlé fotografie vidět – ještě jako muzejní historik ve Vsetíně v r. 1975. Tuto raritu mně i mým kolegům tehdy Foukal ukazoval a doprovázel to vypravováním různých historek z tohoto tábora. Tento údajný partyzán byl jedním z největších gaunerů, jaké jsem měl možnost osobně poznat. Díky komunistům si mohl hrát na „odbojáře“ a „hrdinu“ až do konce svého života.]

Výše uvedená fakta uvádím jako doplněk k „vykuchaným“ informacím, jež nabídl čtenářům svého článku o Čepičkovi Šafrův „historik“ P. Šmejkal. Doporučuji tomuto pánovi, aby se příště raději věnoval tomu, co mu jde lépe. Historie a psaní o ní to rozhodně nejsou. Až zase bude tento „mudrlant“ chtít psát o našich dějinách, udělá nejlépe, když si předtím řádně nastuduje potřebná fakta. Takto se pouze zesměšňuje.

─────

Pár doplňujících údajů o životě a veřejném působení A. Čepičky

Šmejkalovo líčení životních osudů Alexeje Čepičky je děravé jako řešeto. Jen tak pro zajímavost doplním některá fakta, o nichž zřejmě autor nemá ani tušení, protože jeho článek je nekvalitním kompilátem informací z různých zdrojů, které kdesi „schrastil“.

● V celém Čepičkově životě je důležité město Kroměříž. Tam se nejen narodil, ale zde se po válce stal předsedou MNV (= lidově demokratické samosprávy). Tady se v r. 1948 uskutečnil i jeho sňatek s jedinou dcerou předsedy KSČ a pozdějšího prezidenta republiky K. Gottwalda – Martou. S Gottwaldem se Čepička znal dávno předtím, protože v jeho vládách (před Únorem 1948 i po něm) zastával nejprve funkci ministra vnitřního obchodu (1947-1948) a pak ministra spravedlnosti (1948-1950).

● Sňatek Marty Gottwaldové s A. Čepičkou se odehrál v r. 1948, krátce po návratu Gottwaldovy dcery z Jugoslávie, kde po skončení války žila se svým prvním manželem – jugoslávským komunistou Djurdjevičem. Gottwaldová oficiálně zastávala funkci atašé na čs. velvyslanectví v Bělehradě. Poté, kdy se začátkem roku 1948 začalo schylovat k ideologické roztržce mezi Stalinem a Titem, byla M. Gottwaldová v dubnu 1948 povolána do vlasti, kde již zůstala i s dcerou Martou, která se z jejího prvního manželství narodila. Čepička pak malou „Martičku“, jež byla velmi oblíbenou vnučkou jak K. Gottwalda, tak i jeho manželky, „vyženil“. Po zmíněné roztržce bylo nemyslitelné, aby dcera předsedy KSČ byla manželkou Jugoslávce: následoval rozvod. Z druhého manželství s A. Čepičkou měla M. Gottwaldová dvě dcery: Alenu (*1949) a Klementu (*1952), která dostala jméno po dědečkovi – K. Gottwaldovi.

● Okolo sňatku Čepičky s Gottwaldovou dcerou Martou se samozřejmě vyrojilo mnoho spekulací i pomluv. Zlí jazykové např. tvrdili, že Martu „do postele“ Čepičkovi vnutila její matka, která si dobře pamatovala, jaké to je, když přijde na svět dítě jako nemanželské. (Gottwalda přinutili ke sňatku s M. Holubovou, později Gottwaldovou, jeho spolustraníci: s matkou své dcery žil několik let „na psí knížku“.) Další historkou, která se váže k Čepičkovi a ke Kroměříži, je ta, že ještě před Martou se Čepička ucházel o ruku dcery gen. L. Svobody, který v Kroměříži rovněž žil (postavil si zde v r. 1935 rodinný dům), Zoe Svobodovou, jež se pak provdala za M. Klusáka, pozdějšího komunistického ministra kultury.

● Další skutečnost, kterou P. Šmejkal přešel mlčením, byla politická kariéra A. Čepičky. Jak jsem se již zmínil, začínal v první vládě K. Gottwalda jako ministr vnitřního obchodu (1947). Daleko důležitější bylo jeho následující politické angažmá: bezprostředně po 25. 2. 1948 se stal v „obrozené vládě Národní fronty“ ministrem spravedlnosti (1948-1950) – po národním socialistovi JUDr. P. Drtinovi. Z titulu této funkce musel proto podepisovat rozsudky smrti nad prvními osobami, které byly odsouzeny k popravě na šibenici ‒ na základě zákona č. 231/1948 Sb.  (= zákon na ochranu lidově demokratické republiky). Čepičkův podpis nechyběl pod rozhodnutím o zamítnutí milosti jak pro gen. H. Píku, tak i pro odsouzence z odbojové skupiny „Praha-Žatec“ (1949). Přípravu i průběh procesu s JUDr. M. Horákovou (1950) měl sice Čepička rovněž na svědomí, avšak onen zásadní podpis kvůli neudělení milosti patří jeho nástupci v této funkci – Slovákovi Š. Raisovi. Poté, kdy se A. Čepička stal novým ministrem národní obrany (v letech 1945-1950 tuto funkci vykonával gen. L. Svoboda), byl jeho předchůdce odsunut na méně významný post předsedy Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V listopadu 1952, kdy vrcholily přípravy na monstrproces s R. Slánským, byl gen. Svoboda zatčen a nějakou dobu vězněn. Po propuštění z vazby byl nucen odejít z veřejného života: stal se účetním v JZD Hroznatín na Vysočině, ve vesnici, v níž se v r. 1895 narodil.

● Položím důraz ještě na jednu skutečnost, která nebyla ve Šmejkalově článku náležitě objasněna: Tehdejší Československo patřilo na jedné straně k zemím s největším počtem popravených osob z politických důvodů (bylo jich celkem 248), na straně druhé zde po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda probíhal proces tzv. destalinizace velice vlažně, ba nebývale liknavě. Jediní vysoce postavení funkcionářů KSČ, kteří to „odskákali“ za všechny ostatní, byli kromě několika obviněných a uvězněných vyšetřovatelů StB (např. B. Doubek nebo M. Pich-Tůma, L. Mácha aj.) pouze dva ministři: A. Čepička (ministr národní obrany a náměstek předsedy vlády) a K. Bacílek (ministr národní bezpečnosti). Oba byli v r. 1956 zbaveni svých funkcí a odsunuti na vedlejší kolej. V té době žil A. Čepička i se svou rodinou v luxusní secesní vile v Senohrabech nedaleko Mirošovic (okr. Praha-východ). Dva roky po Čepičkově smrti (1990) jeho manželka vilu prodala. Ona sama se pak stala obětí dopravní nehody v r. 1998.

● Samostatnou kapitolou v politickém působení A. Čepičky jsou jeho aktivity zaměřené proti římskokatolické církvi. Také tato záležitost je tak trochu paradoxní: Město Kroměříž, odkud Čepička pocházel, tradičně patřilo k majetku olomouckých biskupů a arcibiskupů (včetně zdejšího zámku a tzv. Květné zahrady). Čepička, ačkoliv se narodil v této „baště“ římskokatolické církve, se stal po Únoru 1948 nejvýznamnější postavou cílevědomého tažení KSČ proti kněžím, věřícím, ale zejména proti církevní hierarchii. ‒ Jestliže ještě v době volby prezidentem republiky K. Gottwald souhlasil s tím, aby pražský arcibiskup J. Beran sloužil slavnostní mši „Te Deum“ (14. 6. 1948), o rok později, po přečtení tzv. pastýřského listu téhož arcibiskupa (19. 6. 1949), došlo ke krutému, bezprecedentnímu pronásledování církve všemi myslitelnými způsoby: od internace arcibiskupů a biskupů, jakož i kněží a řeholníků, až po popravy duchovních (= kauza Babice, 1951). Sem patří i násilná smrt P. J. Toufara (†25. 2. 1950), první soudní procesy s duchovními (opat L. Machalka a spol.), jakož i známá „Akce K“ (= kláštery), k níž došlo v noci z 13. na 14. 4. 1950. ‒ V čele tohoto zběsilého pronásledování církve stál právě A. Čepička, který byl po Únoru 1948 zvolen svými spolustraníky z vedení KSČ do funkce předsedy Státního úřadu pro věci církevní. Součástí tohoto zhoubného procesu bylo i „vyhoštění“ papežského nuncia Ottavia de Livy z Prahy (16. 3. 1950), necelé tři týdny po „umučení“ P. J. Toufara.

─────

Ano, měli bychom si být vědomi všech těchto skutečnosti, o kterých se píše v předchozích řádcích tohoto článku. Proč? Aby se nám něco podobného nevrátilo do té naší špatně udržované budovy „demokracie a právního státu“ zadními vrátky. Dívám-li se na to, jaké „kejkle“ provádí Fialova vláda, mám vážné obavy o osud naší země. Ještě je čas to zastavit a vrátit se na správnou cestu směrem ke svobodě a demokracii. Zítra už může být na všechno pozdě.

18. 8. 2022

PhDr. Rostislav Janošík, historik a šéfredaktor „SN na internetu“   

Vyobrazení:

1. JUDr. Alexej Čepička (1910-1990). Kolorovaná fotografie.
2. Gottwald (první zleva) a jeho zeť A. Čepička (uprostřed); oba ve vojenské uniformě.
3. K. Gottwald s nejstarší vnučkou „Martičkou“ v roce 1948.

─────

Zmíněný autor publikoval i tento problematický článek:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/nase-media-dal-lzou-o----kauze-valkova-urvalek----.html