Nejde jen o K. Moučkovou a E. Zátopka…
K. Moučková si svou „uličku slávy“ zaslouží…
Dnes, 21. 8. 2021, si připomínáme 53 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa (ČSSR). Právě včera, v předvečer této události (20. 8. 2021), nám v pořadu ČT24 „Události, komentáře“ moderátor J. Železný, pocházející z bolševické rodiny, slavnostně sdělil novinku: Jakýsi spolek nostalgiků po „Pražském jaru 1968“ usiluje o to, aby po televizní hlasatelce K. Moučkové byla v Praze pojmenována ulice.
[Co se těch nostalgiků týče, v tomto případě se jedná o „demokraty“, pro něž naše poválečné dějiny začínaly nikoli rokem 1945 (spíše však až 1948), ale až rokem 1968. Měli jsme jich u nás dost hned po 17. 11. 1989. Dnes už se raději neozývají. Až na tyto výjimky: také „jejich“ Kamila patřila k těm, pro něž všechno před rokem 1968 bylo „v pořádku“.]
Na tom není jistě nic divného ani překvapivého. Moučková skutečně vstoupila do našich novodobých dějin svým principiálně odmítavým postojem k sovětské okupaci z 21. 8.1968. Problémem této zaměstnankyně Československé televize (ČST) a „pravé ruky“ jejího tehdejšího ředitele J. Pelikána, známého stalinistického „sekerníka“ z doby po Únoru 1948, který má na svědomí vyhození více než 10 tisíc studentů z našich vysokých škol z politických důvodů, je nikoli postoj z roku 1968, nýbrž právě z období počínající komunistické diktatury u nás.
ČT si této skutečnosti byla dobře vědoma, a proto v pořadech o úmrtí K. Moučkové (†24. 11. 2020) Pelikánovo jméno raději nezmiňovala, třebaže sama hlasatelka o něm vždy hovořila s uznáním. Tak je to správně, protože pro ni byl jistě důležitou osobou, i když morálně zcela zavrženíhodnou. Ponechejme proto hodnocení všech těchto kontroverzních postav a jejich postojů k událostem našich dějin po r. 1948 historikům! V osobních vzpomínkách přímých účastníků minulých dějů se nikdy nevyhneme větším či menším projevům emocí, ať už pozitivních, či negativních.
Napsal jsem to již v článku, který byl věnován úmrtí K. Moučkové koncem loňského roku: statečný postoj této televizní hlasatelky nikdo nezpochybňuje, ale nemůže jej zastínit to, že pocházela z rodiny ortodoxního „stalinisty“ V. Nového, jenž negativně ovlivňoval náš vývoj jak po r. 1945, tak i po sovětské okupaci, kterou jeho dcera tak zásadově a „od srdce“ odsoudila. V tomto případě není podstatné, zda a na jak dlouho se životní cesty otce a dcery kvůli odlišným politickým názorům rozešly. Vždyť jablko málokdy padá daleko od stromu, že ano!? Hodnověrnost takových prohlášení se vždy ověřuje jen velice obtížně a jejich hodnota bývá často jen „záporná“.
Podobně kdysi tvrdil herec Jaroslav Moučka, že se rozešel se svým bratrem, vyšetřovatelem StB Milanem Moučkou, který jistou dobu působil v nechvalně známé věznici v Uherském Hradišti, kde byli vězni komunistického režimu mučeni elektrickým proudem. Já sám jsem v rozhlase slyšel v době tzv. normalizace zcela opačné tvrzení dotyčného herce. (Svého času to byla politická kuriozita: Moučka vstupoval do KSČ dvakrát. Zkrátka: úplný magor!) Platí opět: důvěryhodnost rovnající se nule.
Je třeba prohlásit jasně a jednoznačně: úctu a veřejné uznání, např. formou pojmenování ulice či náměstí, si zaslouží jen ty osobnosti, které celým svým životem prokázaly, že hájily principy svobody a demokracie, nikoli že se chovaly „sezónně“ a společně s davem mávaly vždy tou vlajkou, která byla momentálně v kurzu: dříve sovětskou, dnes americkou, případně izraelskou nebo tibetskou. U našich politických komediantů nikdy nevíme, po které sáhnou. To však rozhodně nebyl případ K. Moučkové, ba ani atleta E. Zátopka.
Nepochopitelnému nadšení domýšlivého mudrlanta J. Železného, jenž chtěl z televizního studia vyhazovat ty hosty, kteří neměli ty „jedině správné“ názory, doopravdy nerozumím. Ať je uspořádáno místní referendum o tom, zda si občané příslušné městské části (nebo čtvrti) přejí přejmenovat některou ulici právě po K. Moučkové! Proč by o tom měl rozhodovat jen jakýsi minoritní „fanklub“ této hlasatelky, řízený anonymními „loutkovodiči“? Je vždy zajímavé, kolik různých podržtašek se na tom přiživí.
V informaci moderátora J. Železného zaznělo, že by tato ulice měla být někde v okolí dnešního komplexu ČT na Kavčích horách. Pro tento návrh však neexistuje žádné historické opodstatnění: tento televizní areál byl v roce 1968 teprve rozestavěn a vysílat se z něho oficiálně začalo až na počátku tzv. normalizace. Televizní působení K. Moučkové je spjato spíše s centrem Prahy, odkud se do té doby vysílalo. Pravdou ovšem je, že pár dnů se provizorně vysílalo i z nedokončeného objektu ČST na Kavčích horách, ale i z jiných míst, např. z Výzkumného ústavu A. S. Popova na Novodvorské ulici v Praze 4.
Jak jsem již uvedl, o K. Moučkové jsem psal podle pravdy v článku nazvaném Prý dcera „komunistického úředníka“ (viz odkaz za tímto článkem), jehož obsah zřejmě v ČT nepadl na úrodnou půdu. „Zabedněnci“ typu J. Železného zřejmě až do smrti nepochopí, že statečný postoj kteréhokoli člověka v jistém okamžiku jeho života (v tomto případě v době okolo 21. 8. 1968) nemůže z historie vymazat celý život, hlavně ty předchozí, nepříliš slavné roky, které má dotyčný jedinec rovněž za sebou a na něž nemůže být v žádném případě pyšný. To je i případ K. Moučkové.
Navzdory těmto příkrým slovům jsem nikdy nenapsal, že K. Moučková si nezaslouží ocenění za její statečný postoj vůči sovětské okupaci, z něhož si ona sama později vytvořila jakýsi „fetiš“. Chci věřit tomu, že svůj rozchod s minulostí myslela vážně a že se po zbytek života snažila svá eventuální morální pochybení napravit. Život málokoho je křišťálově čistý, bez jediné poskvrnky a alespoň malého klopýtnutí.
Přesto nesouhlasím s tím, aby se vědomě zatajovala jedna etapa života (ta horší) a naopak se vyzdvihovala (či dokonce zveličovala) ta druhá část, ze které vychází tento člověk jako „hrdina“ bez bázně a hany. Tak to přece není a nemá být! Nebylo by to ani správné, ani pravdivé. Vždyť historická pravda bývá mnohem složitější, než jak se o tom píše v učebnicích dějepisu. Život žádného člověka, ba i toho sebevětšího hrdiny, není jen černobílý.
[Nejnověji se objevila v médiích informace historika J. B. Uhlíře o tom, že prý i gen. J. Mašín na Gestapu „mluvil“: že mu tam prý „rozvázali jazyk“. Ani to přece nemůže nic změnit na tom, že se jednalo o všeobecně uznávaného hrdinu II. odboje. Vždy totiž záleží na tom, kolik lidí bylo kvůli tomu popraveno nebo uvězněno! Totéž platilo pro spolupracovníky StB, kteří sice podepsali „spolupráci“, ale při výslechu podávali jen zavádějící informace, které nikomu konkrétnímu neublížily. Pokaždé je třeba zkoumat případ od případu. K tomu jen dodám: jistý Uhlíř byl spolupracovníkem StB. Zda to byl tento pán, nebo jeho jmenovec, to nechť si zájemci zjistí na internetu. Já jsem o tom psal v jiném článku: Plagiátorská aféra historika M. Kováře nekončí? (SN č. 6/2020, vloženo 4. 6. 2020, ZDE).]
Nerad bych, aby to vypadalo tak, že chci K. Moučkové upřít její právo na „čtvrthodinku“ televizní slávy. V jejím případě „in memoriam“. Té skutečné si užila jistě dost: předtím, než ji normalizátoři po Srpnu 1968 vyhodili z ČST, ale i po svém návratu do již svobodné, polistopadové ČT, jíž tehdy šéfoval jiný známý „osmašedesátník“ – J. Kantůrek.
Ať si má K. Moučková svou „uličku slávy“ (já bych spíš hovořil o „uličce hanby“ jedné polepšené stalinistky), ale ať nám televizní „ideologové“ typu J. Železného a přestárlá svazačka z líhně soudruha J. Varholíka, S. Witowská (nějaké ryze české jméno by tu nebylo?), nevnucují lži o jejím „ctnostném“ životě, když mnozí z nás, starších občanů a televizních pamětníků, dobře víme, že tak to nebylo!
─────
Film o Zátopkovi je plivnutím do tváře všem obětem komunismu
Shodou okolností právě v tutéž chvíli, kdy se objevila informace o pojmenování ulice po K. Moučkové, byl zahájen 55. Mezinárodní filmový festival (MFF) v Karlových Varech, a to dlouho odkládanou premiérou filmu „Zátopek“. V případě tohoto atleta se domnívám, že natočení filmu si nezaslouží. Stačí všechny dokumenty, které v minulosti o jeho osobě vznikly. Řadě neméně dobrých sportovců či umělců se takové pozornosti nikdy nedostalo.
Zátopek si film nezaslouží především kvůli svým politickým postojům: ty jsou i po desítkách let morálně nepřijatelné. Ani ubíhající čas na tom nic nezměnil. Kdesi jsem četl, že oba Zátopkové, Emil i jeho žena Dana, odmítli, že by Zátopek psal politicky poplatná slova o M. Horákové. Emilovo autorství je nesporné – včetně formulací, které se tehdy používaly.
Navzdory tomuto, možná až příkrému hodnocení nicméně kvituji s povděkem, že jak hlavní protagonisté tohoto snímku, herci V. Neužil a M. Issová, tak i režisér D. Ondříček zapracovali do filmového příběhu i méně „slavné“(spíše stinné) kapitoly ze života tohoto atleta. Nezapomněli přitom ani na kontroverzní politické postoje E. Zátopka, např. jeho schvalování popravy M. Horákové nebo nepředstíraný obdiv vůči sovětskému diktátoru J. V. Stalinovi.
V čem však se jmenovanými herci souhlasit nemohu, je jejich tvrzení o tom, že E. Zátopek byl člověk apolitický a že mu šlo jen o to, aby mohl sportovat. I to je velká lež: sportovat mohl i za německé okupace. Bohužel všechna tato tvrzení jsou nepravdivá. K tomu musím doplnit ještě jednu skutečnost, jež není dostatečně akcentována. Z dvojice atletů E. Zátopek – D. Zátopková-Ingrová (je to podobné jako v případě V. Havla a O. Havlové-Šplíchalové) měla lepší charakter Dana Zátopková.
Její manžel Emil nejenže nebyl „nepolitický“ člověk. Kdyby měl lepší charakter, nemohl by dělat „reklamu“ stalinistickému režimu v ČSR v době právě probíhajících soudních procesů s „nepřáteli socialismu“. Vždyť olympiáda v Helsinkách se konala v roce 1952, kdy u nás probíhalo vyšetřování a následný monstrproces s tzv. spikleneckým centrem v čele s R. Slánským, bývalým generálním tajemníkem KSČ.
Dne 3. 12. 1952 bylo na dvoře věznice v Praze na Pankráci popraveno všech 11 osob „židovského původu“, odsouzených k trestu smrti na šibenici. O tomto procesu věděl v té době každý občan této země, protože průběh soudního přelíčení, spojený s hysterickými výstupy prokurátora J. Urválka, byl vysílán rozhlasem a stenografické zápisy z těchto soudních jednání otiskovaly každý den celostátní i krajské deníky. Komunistické vedení ČSR hodlalo dokonce tímto procesem zahájit slavnostní vysílání nového média pro ohlupování lidových mas – Československé televize. Jen technická nepřipravenost zabránila uskutečnění tohoto šíleného nápadu. „Vyšší moc“ i v tomto případě zasáhla v hodině dvanácté.
[Podobně tomu bylo s neuvedením dokumentárního filmu o procesu s M. Horákovou. V době, kdy všechno bylo na „lístky“, vyhodili komunističtí vládci horentní sumy peněz na zhotovení tohoto propagandistického filmu, který nakonec skončil kdesi ve filmovém archivu.]
Mnohem větším politickým selháním, než byla jen slovní podpora představitelům komunistického režimu a členství v KSČ (od r. 1953), představovala Zátopkova spolupráce s komunistickou tajnou policií – vojenskou rozvědkou. Tady už o „apolitičnosti“ hovořit nelze ani náhodou. Tuto činnost mohl vykonávat výhradně člověk vysoce „uvědomělý“, ba fanaticky oddaný tomuto režimu. Omluvit to nelze ničím. A už vůbec ne tím, že Zátopek pocházel z chudých poměrů: vyrůstal v dělnické rodině, kde bylo sedm dětí. Takových tady byly statisíce a nikdo se na to nevymlouval, nýbrž pouze statečně nesl svůj úděl. Kromě toho, že byl „křivák“, stal se časem ze Zátopka také trapný „ufňukánek“, který se snažil omlouvat svá těžká morální provinění jako nějaký uličník.
Ovšem k největšímu politickému selhání E. Zátopka nedošlo paradoxně ve velmi složitých a přeideologizovaných 50. letech 20. století, v nichž hrály své zpravodajské hry státy Západu i Východu a kdy se ve stínu komunistických šibenic a koncentráků odehrávaly fenomenální sportovní úspěchy tohoto špičkového atleta. Ke skutečnému pádu až na úplně morální dno došlo po sovětské okupaci ze srpna 1968. V době „Pražského jara 1968“ se Zátopek hřál na výsluní jako jeden z podporovatelů reformního křídla v KSČ. O necelý rok později už bylo všechno jinak.
A shodou okolností se na scéně, kde se pohyboval i E. Zátopek, objevil již zmíněný otec televizní hlasatelky K. Moučkové. Když totiž došlo k sebeupálení studenta J. Palacha (16. 1. 1969), komunistický novinář V. Nový přišel s neuvěřitelnou teorií o tzv. studeném ohni. A šel ještě dál: obvinil některé politiky z Dubčekova reformního křídla v KSČ z toho, že historkou o tomto ohni oklamali J. Palacha, který v důsledku toho utrpěl natolik závažné popáleniny na celém těle, že na jejich následky po třech dnech zemřel (19. 1. 1969).
Jedním z těchto „dobrodruhů“, kteří měli J. Palacha takto oklamat, byl podle dobové propagandy i slavný sportovec E. Zátopek. Zatímco ostatní obvinění setrvali na svém principiálním stanovisku (odmítli toto tvrzení jako nesmyslné), Zátopek si doslova padl do náručí s V. Novým: svým gestem jakéhosi „usmíření“ legitimizoval tuto bolševickou lež. Normalizační lháři, demagogové a fabulátoři zvítězili a jejich vylhaná „verze“ na nějakou dobu pomohla „stabilizovat“ politické poměry.
Dodnes není jasné, proč to tento atlet udělal. Pokud si tím chtěl „vykoupit“ svou beztrestnost a získat přízeň nastupujících normalizátorů, pak se mu to moc nepovedlo. Vysloužil si tím jen opovržení ze strany všech slušných občanů a neminul ho ani stranický trest: ocitl se mezi půl milionem vyloučených a vyškrtnutých členů KSČ, z nichž se po prověrkách z let 1969/70 stali občané druhé kategorie. Z někdejšího špičkového atleta, olympijského vítěze z Helsinek, se stal „nepřítel socialismu“, jakých byly v této zemi statisíce (včetně mne).
Dlužno ještě objektivně přiznat, že v tom husákovský režim nedělal žádné rozdíly: nikdo neměl šanci na získání jakéhosi „pardonu“ ani na prominentní postavení mezi těmi, které všemocná strana (= KSČ) vyvrhla ze svého lůna. Provinil ses? Pak z hrušky dolů – a makat rukama!
E. Zátopek se po r. 1969 společensky „propadl“ až na úplné „dno“: skončil jako dělník. Vládnoucí komunisté, kteří úspěšně prošli sítem stranických čistek, mu dali vychutnat postavení onoho občana druhé kategorie. Nepomohlo mu ani to, že donášel StB na spoluobčany (včetně manželky). I v tom se komunisté kupodivu zachovali zásadově, jako by chtěli oněm dotyčným osobám dát najevo, jak jimi opovrhují.
Tady se totiž v plné nahotě projevilo podřízené postavení StB a jejích agentů vůči stranické „věrchušce“: Budete nám sloužit, ale žádné výhody za to neočekávejte! Stávaly se i takové případy, že pokud si to vedoucí činitelé KSČ přáli, nechala StB doslova uštvat k smrti některé spolupracovníky StB, kteří o svém „agentství“ museli mlčet, protože to bylo tajné, jen aby splnila „zadání“, které od svých stranických šéfů dostala. Dokládá to například známý případ litoměřického biskupa Š. Trochty, který byl pro spolupráci s StB získán již během věznění v průběhu 50. let 20. století
─────
Zátopek nebyl dobrý člověk, a proto si nezaslouží film, glorifikující jeho osobu
Mohlo by to vypadat jako nějaká apriorní zaujatost vůči tomuto atletovi, ale není tomu tak. Zátopek si nejen nezaslouží, aby se o něm natáčel celovečerní film, ale nezaslouží si ani žádnou lítost. Tou jsme naopak povinováni jeho nedávno zesnulé manželce Daně, která dokázala s tímto politickým „chameleonem“ žít až do smrti (2000), ba dokonce omlouvat jeho poklesky posmrtně. Je to až nepochopitelné. Za to by měla ona sama dostat vyznamenání in memoriam „Za statečnost“ (spíše: za sebeobětování).
Máme v našich dějinách mnoho jmen skutečných hrdinů, kteří by si zasloužili, aby byl o jejich příkladném životě natočen film. Někteří z nich nedostali dodnes žádné vyznamenání ani jim nikdo z předních politiků této země nepotřásl rukou na znamení úcty a uznání. Mrtvým už sotva kdo potřese rukou. Daleko pohodlnější je „podkuřovat“ našim celebritám a všelijakým pochybným „hrdinům“ dne – včetně zmíněného E. Zátopka. A co dělají naši filmaři? Usnuli na vavřínech.
Přál bych si, aby nás, obyčejné televizní diváky, přestala „veřejnoprávní“ Česká televize (ČT) neustále balamutit nejrůznějšími nepravdami a přikrášlenými historkami. „Pohádky“ o K. Moučkové a E. Zátopkovi nás nezachrání ani nevylepší naši pošramocenou pověst: jako národa zbabělců, pokrytců a služebníků každého režimu.
Je především vinou ČT, že u nás stále ještě chybí odvaha říci nahlas, na plný „ceres“, že E. Zátopek byl nejen úspěšným atletem, ale také spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB) a že dokonce donášel i na svou nic netušící, ale věrnou, oddanou a trpělivou manželku Danu. Zdá se, že její celoživotní zamilovanost do tohoto „nehodného“ muže byla tak velká, že si toto jeho morální selhání nechtěla přiznat nebo si je odmítala připustit. O to byla D. Zátopková lepším člověkem než její mnohem známější a slavnější manžel Emil, její „osudový muž“! (Až iracionální „souznění“ obou těchto sportovců může souviset s numerologií: oba se totiž narodili v týž den, měsíc a rok – 19. 9. 1922.)
Ano, je nejvyšší čas, abychom si v roce 53. výročí sovětské okupace začali konečně říkat pravdu o dějinách našeho národa. Potřebujeme to všichni – jako prase drbání. A hlavně: nikdo jiný to za nás neudělá!
[O K. Moučkové a E. Zátopkovi se čtenáři více dočtou v článcích, na něž uvádím odkaz za textem tohoto článku.]
21. 8. 2021
‒ RJ ‒
─────
P. S.
Po napsání tohoto článku přinesly informaci o spolupráci E. Zátopka s StB některé naše zpravodajské weby. Již vloni, krátce po „kauze Válková-Urválek“, přišel s touto informací historik P. Blažek z ÚSTR. V podstatě identické sdělení o tomto sportovci zveřejnil nedávno, a to v souvislosti s premiérou filmu o E. Zátopkovi na 55. MFF v Karlových Varech. Za to patří P. Blažkovi velký dík: že se nebál v době ‒ i na naše poměry přehnané mediální kampaně ‒ upozornit na stinné stránky života E. Zátopka.
Jediné, co Blažkovu článku musím vytknout (jako starší kolega, který toho pamatuje víc než on), je to, že vložil do úst (nebo do pera) tohoto sportovce v souvislosti s osobou JUDr. M. Horákové označení „zrůda“. V publikovaných textech, které se dostaly do rukou mně, nic takového není. O tom se lze ostatně přesvědčit i v druhém z mých článků z r. 2018.
Tuto „nepřesnost“ by měl P. Blažek buď doložit odkazem na příslušný zdroj (= pramen), z něhož tuto informaci čerpal, nebo tento údaj korigovat. Připomíná mi to podobnou manipulaci, které se dopustila ČT, když v souvislosti s M. Horákovou (popravena 1950) odvysílala část projevu prokurátora J. Urválka z procesu s R. Slánským z r. 1952. Takové „triky“ musím jako historik kategoricky odmítnout.
Úspěšnému popularizátorovi našich nejnovějších dějin (prostřednictvím ČT), P. Blažkovi, hrozí, že se z něho brzy stane podobný „upravovatel“ historických faktů, jak nám to svého času předvedl jiný „historik“ ‒ P. Žáček (údajný atentát bratří Mašínů na K. Gottwalda; používání „elektrického křesla“ ve věznici v Uh. Hradišti). Připojuji ještě článek, kde Žáčkovy „omyly“ uvádím na pravou míru. Lhát a fabulovat o dějinách se nemá. Brzy bychom skončili jako Václav Hájek z Libočan. Pokud P. Žáček neví, kdo to byl, ať si to najde na internetu.
Omlouvám se čtenářům za poněkud osobní „tón“. Nemám totiž rád hloupé a domýšlivé „ředitele zeměkoule“. Máme jich u nás tolik, že bychom je už měli konečně začít vyvážet někam do ciziny jako žádanou komoditu – po vzoru sv. Václava.
27. 8. 2021
‒ RJ ‒
─────
Odkaz na články o K. Moučkové, E. Zátopkovi, P. Blažkovi a P. Žáčkovi:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2020/pry-dcera----komunistickeho-urednika----.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2020/soukmenovkyne----ur-valkova-----at-se-omluvi-a-zmizi-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2019/vyroky-poslance-p.-zacka--ustr-a-kpv--1.-cast-.html
