Svobodné noviny na internetu

Jak se u nás stalo zvykem, kdejaký moula a politický dobrodruh si zpoza bezpečí svého luxusního paláce troufá vyjadřovat se i k tomu, čemu nerozumí a o čem má jen mlhavé představy. Platí to stoprocentně i o posledním výroku českého premiéra ze Slovenska.  (Uvědomují si naši občané absurditu toho, že jim vládne takové podivné individuum?)

Jedná se o bezskrupulózního komunistického kariéristu, estébáckého práskače a politického hazardéra ze země, kde kdysi, v dřevních dobách, začínal „Orient“. Dotyčný pan/soudruh je totiž ten poslední, kdo by se měl k čemukoli vyjadřovat. Těmto jedincům přísluší jediné: mlčet, sedět v koutě a čekat, až domluví ti, kteří měli a mají o tuto zemi skutečné, nikoli jen domnělé zásluhy. On to věru není!

U příležitosti 52. výročí vojenské intervence zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa (Babišovi bylo v té době necelých 14 let) ani náš pan premiér neodolal, aby si nepřihřál trochu té své politické polívčičky. Potřeboval totiž opět zahladit následky svého opakovaného účinkování v politickém divadýlku okolo nošení roušek. Znovu, opět jako slon v porcelánu, stačil za posledních pár dní nadělat pořádný zmatek v celé zemi. Nekompetentnost a chaos se opakují – jako letos na jaře. Nepoučili jsme se v ničem: opět jsme dovolili, aby se „kozel stal zahradníkem“.

A protože druhé kolo operace, zvané „Boj proti koronaviru“, se na samém začátku moc nezdařilo, je třeba onen špatný dojem něčím zamaskovat. Nějakou politickou „peckou“. A tak se Babiš opět pasoval do role „znalce“ českých dějin. Po nekompetentním výroku na adresu Běloruska neměl nic lepšího na práci, než se – zase mimo mísu – vyjadřovat k sovětské okupaci před 52 lety.

Celý jeho výrok na Twitteru zní: „Dnes je to 52 let, co nás obsadil Sovětský svaz. Tehdy jsme jim říkali Rusáci. Kvůli tomu jsme ztratili 21 let svobody a demokracie. Teď máme svobodné volby, lidé mohou říkat, co chtějí, každý může žít, kde a jak chce. Nemůžu při tom s velkou nadějí nemyslet na Bělorusko.“

Babišův příspěvek na sociální síti nelze označit jinak než jako jeho další „slovní průjem“. Jednak je to vyjádření velice nepřesné (pisatel si plete dojmy a pojmy), ba místy zmatečné, jednak z toho politický populismus „stříká“ na všechny strany.  Obávám se, že toto sdělení nemůže oslovit už ani ty nemyslící Babišovy ovce (s rouškami i bez nich), které si za poslední léta zvykly konzumovat cokoliv, hlavně když zůstanou ještě nějakou dobu u svých plných koryt a žlabů.

Zdá se, že to Babiš vymýšlel sám – a podle toho to také dopadlo. Vzhledem k jeho neúplnému, leč „exkluzivnímu“ vzdělání v kapitalistické cizině (cítíte ten „normalizační“ ideologický osten?), to ani jinak dopadnout nemohlo. Čili: co věta – to výkřik do tmy. Jedině čtvrtá věta dává trochu smysl, ale i tady je potřeba něco doplnit a upřesnit. A poslední věta tohoto chabého stylistického výtvoru je jen Babišovo zbožné přání, jak si „vyžehlit“ neuvážené a unáhlené vyjádření o Bělorusku a o Lukašenkovi.

My, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, máme pro tuto situaci jedno přísloví: „Dvakrát měř a jednou řež!“ Měl by se tím řídit i náš pan (nebo raději soudruh?) premiér, leč on se chová přesně naopak.

─────

Dovolím si okomentovat aktuální Babišův výrok z pohledu historika a publicisty, který již nějaký ten politický komentář za posledních třicet let napsal. Předně: V noci z 20. na 21. 8. 1968 došlo ke koordinované vojenské akci pěti armád Varšavské smlouvy do tehdejšího socialistického Československa (ČSSR). Tato vojenská intervence měla krycí název „Operace Dunaj“. Ze zemí Varšavské smlouvy se jí nezúčastnilo Rumunsko, které mělo sice ve svém čele vládce s autoritářskými sklony, N. Ceauşesca, nicméně udržovalo s naší zemí tradiční, přátelské vztahy. (Je to pozůstatek prvorepublikové „Malé dohody“.) Navíc: pár týdnů předtím byl rumunský vůdce na návštěvě ČSSR a pochvalně se vyjádřil k právě probíhajícím reformám Dubčekova vedení KSČ.

Podobně tomu bylo i v případě Jugoslávie: také J. Broz-Tito byl podporovatelem těchto reforem a rovněž on navštívil v r. 1968 ČSSR. Po roztržce mezi Stalinem a Titem z r. 1948, po níž následovalo přerušení styků mezi touto zemí a většinou států „východního bloku“, se tyto vztahy jen pozvolna zlepšovaly. (N. S. Chruščov navštívil Bělehrad v r. 1955, již po Stalinově smrti.) Pro československé reformní ekonomy (O. Šik) byl velkou inspirací model hospodářského rozvoje, jaký používala tato země, např. omezení státního centrálního řízení a plánování, mnohosektorovost ekonomiky, větší zapojení občanů do podnikání. Jugoslávský „experiment“ byl proto velkou nadějí pro zastavení dlouhodobé ekonomické stagnace, z níž se naši komunističtí funkcionáři nebyli schopni dostat.

Jak je patrné z fotografií z prvních dnů po invazi, vojenskou akci provedly tzv. prvosledové jednotky mladých sovětských vojáků (okolo 20 let), a to z různých končin této veliké země. Jsou tam nejen typické slovanské obličeje Rusů, Ukrajinců či Bělorusů, ale také tmavovlasí obyvatelé středoasijských republik (muslimských), např. Kazaši, Turkmeni, Kirgizové, jakož i vojáci ze Sibiře či Dálného východu. Jenom slepý by si toho nevšiml. Byla to situace, která přesně kopírovala to, co jsme u nás již jednou zažili při osvobozování v roce 1945. Po podpisu tzv. Moskevského protokolu a po odsouhlasení tzv. dočasného pobytu jednotek Rudé armády na našem území byli již v předem určených kasárnách dislokováni vojáci výhradně ruské národnosti. (Nadřazené postavení Rusů bylo po celou éru Sovětského svazu nepsanou zásadou.)

Co je třeba z Babišova vyjádření odmítnout, je obrat „co nás obsadil Sovětský svaz“. Neobsadil nás žádný Sovětský svaz, nýbrž sovětští vojáci různé národnosti. Číslovka 21 odpovídá skutečnosti – asi jako jeden z mála údajů. Babiš tvrdí, že „jsme jim říkali Rusáci“. Asi jak kdo. Například já jsem ten výraz nikdy nepoužíval a nepoužívám ho ani dnes. Toto slovo je totiž mírně pejorativní. Je to podobné, jako když někdo neřekne „komunisté“, ale „komunisti“ či „komouši“.

A ještě něco: kvůli 21 letům okupace jsme „neztratili svobodu a demokracii“, jak tvrdí Babiš. V omezené míře jsme obě tyto hodnoty ztratili dávno předtím, a to již v roce 1948. V tehdejší ČSR byla jen tzv. socialistická demokracie, spojená s povinnými volbami kandidátů Národní fronty (známých 99 % hlasů) a vedoucí úlohou KSČ. Plnou svobodu jsme de facto ztratili již v r. 1945 – při samotném „osvobození“.

Proto mají částečnou pravdu ti lidé, kteří tvrdí, že to nebylo „osvobození“, ale „dobytí našeho území“ a jeho začlenění do sovětského impéria. (Na rozdíl od tradičních koloniálních mocností, které od 2. poloviny 50. let 20. století začaly postupně ztrácet své kolonie, SSSR naopak po r. 1945 začal svou „koloniální“ říši teprve budovat. Pro oklamání veřejnosti se tomu říkalo „tábor míru a socialismu“ nebo také „světová socialistická soustava“). Ekonomické a vojenské připoutání ČSSR k SSSR, a to začleněním do RVHP (1949) a Varšavské smlouvy (1955), se po srpnu 1968 změnilo v otevřenou okupaci našeho území. 

Přesto nelze srovnávat okupaci německou z r. 1939 a onu sovětskou z r. 1968. Sověti nikdy neprováděli přímé represe vůči civilnímu obyvatelstvu (to bylo výhradně v pravomoci našich úřadů) – na rozdíl od stanného práva, spojeného s popravami českých vlastenců, k nimž přistoupila nacistická okupační moc již v průběhu roku 1939 a zejména po nástupu R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Desítky mrtvých v srpnových dnech roku 1968 sice nebyly oběti dopravních nehod, jak to dnes zlehčují někteří politici KSČM, ale spíše výsledek počátečních zmatků v řadách mladých a nezkušených sovětských vojáků, kteří se nedokázali rychle zorientovat v situaci v naší zemi.

Ano, co se týká okupace jako takové, tradují se o tom spíše uměle vytvořené mýty. Vojákům, kteří u nás našli dočasný domov (i se svými rodinami), se tady žilo dobře, a proto neradi v r. 1991 odcházeli. Pobyt u nás byl pro ně mimo jiné sociální jistotou, kterou jim sovětský režim doma nedokázal zajistit. Nezapomínejme na to, že i přes problémy, vzniklé v důsledku okupace, byla u nás nesrovnatelně vyšší životní úroveň než v SSSR. Chronické ekonomické problémy vyřešil SSSR až po pádu „železné opony“ v éře B. Jelcina, kdy se Rusko otevřelo západním trhům.

A ještě jeden aspekt nelze pominout: Řada Čechů přítomnost okupantů neviděla až tak „černě“, jak se nám to snaží namluvit dnešní propaganda: vždyť mnozí z našich občanů čile kšeftovali se sovětskými vojáky nebo jejich veliteli. A naši komunističtí funkcionáři zase rádi zvali sovětské vojenské náčelníky na různá „přátelská“ posezení s bohatým občerstvením a hlavně na oblíbené hony. To byla taková naše „specialita“, která Sovětům nebyla proti mysli, třebaže někteří Češi při tom měli v rukou pušky. Zkrátka: Sověti se u nás zabydleli a nechtělo se jim zpátky do té jejích existenční nejistoty a všeobecného nedostatku.

Za zvláštní pozornost stojí jediná věta, která se Babišovi povedla. Ale ani tady není důvod k nějakému jásání. Jsou to zase jen polopravdy – nic víc. Ta věta zní: „Teď máme svobodné volby, lidé mohou říkat, co chtějí, každý může žít, kde a jak chce.“

Na první pohled se zdá, že Babiš má pravdu, ale ne tak docela.  Máme sice svobodné volby, ale ve skutečnosti nemáme koho volit, protože stranické sekretariáty kandidujících stran a hnutí nám, voličům, nabízejí pořád dokola jedny a ty samé „ksichty“. Stačí pozorně sledovat ony kandidátky. Jsou na nich lidé, kteří kandidují v každých volbách a je jim jedno, kam to bude a zda mají vůbec šanci uspět. Uvedu dva příklady z právě připravovaných voleb: poslanci KSČM P. Kováčik a M. Vostrá kandidují do Senátu PČR. Některé strany už nemají, koho by do voleb poslaly, a proto jsou nuceny se spojovat s jinými stranami a souhlasit se společným kandidátem.

Druhý Babišův argument o tom, že „lidé mohou říkat, co chtějí“, taky není pravdivý. Mohou říkat jenom něco. Ve skutečnosti se mohou svobodně vyjadřovat pouze na internetu. Přístup do veřejnoprávních médií tamější zaměstnanci blokují pouze pro některé předem vyvolené osoby, hlavně politiky. Ostatní občané mají smůlu. Kdo nemá známé, nikam se nedostane a jeho hlas nemá šanci zaznít. ‒ Na začátku naší „transformace“ přišel tehdejší ředitel TV NOVA V. Železný s novinkou, která pak „zanikla“: V pořadu „Vox populi“ měl každý možnost namluvit svůj krátký proslov, který byl následně odvysílán. Dnes to zní jako science ficton. ‒ Já sám jsem se dostal do ČT naposledy před 30 lety, a to díky tomu, že školu, na níž jsem učil, navštívil V. Havel a „vlítnul“ (v doprovodu televizního kameramana) zrovna do mojí třídy právě ve chvíli, když jsem svým studentům rozdával pololetní vysvědčení. V Českém rozhlase (ČRo) jsem se jako host redaktora B. Rieglera objevil párkrát v letech 1998-2003. Většina občanů však nemá šanci vůbec žádnou.

A co se týká posledního argumentu, že „každý může žít, kde a jak chce“, to je taky jen polopravda. Jako turista, budu-li na to mít peníze, abych se přepravil tam a zpátky, mohu navštívit každou zemi, ale ne v každé se mohu trvale usadit a tam pracovat. A žít mohu jen tak, na co mi budou stačit peníze. Z minimální mzdy či z minimálního důchodu si mohu koupit jen tolik, abych neumřel hlady.

Zkrátka: to se to kecá našim politiků-milionářům (miliardářům), kteří nouzí netrpí. A nějaká tisícovka jako přilepšení k důchodu, kterou teď přislíbila před volbami ministryně A. Schillerová, to je jen další vějička na nalákání důvěřivců předtím, než si je vezme „koronavirus“. (Závody v „populismu“ vrcholí tím, že Babiš navrhuje jednorázový příspěvek seniorům ve výši 5-6000 Kč. Kde se to „rozdávání“ z peněz daňových poplatníků zastaví, nikdo netuší.)

Co k tomu všemu říci? Hlavně neztrácejme klid a naději! Nic na světě netrvá věčně. Nejen láska k jedné slečně, ale ani obdiv k jistým politikům. Až nebudou mít lidi co do huby, láska zmizí…

─────

A co vzkázat A. Babišovi? Předtím, než zase začne vymýšlet nějaká sdělení občanům prostřednictvím sociálních sítí, nechť se raději pořádně zamyslí. Někdy je lepší, když člověk mlčí. Může dokonce vypadat jako filozof. V okamžiku, kdy plácne nějakou hloupost, je a zůstane za pitomce, někdy i za úplného blba.

Chce to doopravdy něco víc než jen občas něco vykřiknout a čekat, zda se dostaví ozvěna. Chápu, že výročí 21. 8.1968 je velké mediální téma, na němž se dá vydělat trochu toho politického kapitálu. Stejně tak je to s Běloruskem, které ještě nějakou dobu bude plnit první stránky médií. V každém případě panu premiérovi doporučuji, aby se přihlásil u pražského primátora Z. Hřiba na doučování z dějepisu. Magistrát teď prý pořádá kurs pro ty, kteří zanedbávali výuku našich moderních dějin. Inspiroval se svými úspěchy během oslav 75. výročí osvobození naší vlasti od německého nacismu.

Inu, v každé době je dobré vědět, kdo byli hrdinové a kdo zrádci, stejně jako to, kdo se jen „vezl“. Těch posledně jmenovaných byla vždycky většina. Nejinak je tomu i dnes. A v životě je nejdůležitější, když budeme vědět, kdo je lump a na koho si máme dávat dobrý pozor.

─────

Tucet moudrých výroků Boženy Němcové

Na závěr tohoto zamyšlení si dovolím tlumočit čtenářům několik poučných výroků od naší, ryze české spisovatelky – Boženy Němcové (1820-1862), která si užila jak světské slávy, tak i ponížení a bídy:

● Sytý lačnému nevěří, a kdyby věděli, jak je zle mezi lidem, přece by snad dali; ale to oni nevědí…

● Srdce lidu – věru je to kniha, na její(ch)ž stránkách bývá nejkrásnější poesie. (…) Jenže ji málokdo čte, poněvadž není rým dosti lahodný a forma ne dost elegantní.

● Zdárná rodina je ten nejkrásnější dar boží! Já bych ji přirovnala k naladěné lyře; Každá struna jiný tón, a přece v spolku nejčistší souhlas.

● Kde o lásce řeč, nesmí být o obětech.

● Já nejsem hrdá; to by mne Pánbůh trestati musel, kdyby mi pýcha do srdce vlezla; ale jsou lidé, kteří neumějí dát ani dobrého slova, ani kousek chleba podati. Člověka to v ruce pálí, což od nich přijme. Já bych nechtěla nic, než abychom měly všecky dost práce po celý rok.

● Každé jméno hezké, když mu dělá člověk čest.

● Chudého ctnosti nikdo nevidí.

● Žebrácká hůl je těžká hůl.

● Lepší sprostým nádeníkem nežli panským ničemníkem.

● Upřímný přítel je ten, kdo tě napomene, kdo ti pravdu do očí řekne. (…) Přítele si udržíš jen upřímností a důvěrou, ale hrdostí, nesnášenlivostí každého odstrčíš od sebe.

● Svět haní, co je v člověku nejkrásnější; přirozenost slove mu hříchem. Kdo se nežene s obecným stádem pouze, jen za korytem, toho křižuje; takový je mučedníkem. Ale lépe být mučedníkem, než být darmochlebem, který neví, zač a proč je živ.

● Člověk může míti mnoho přátel, může cítiti velikou náklonnost k člověku, může i zvyknout někomu, že se mu zdá cit ten láskou, ale opravdivá láska je cosi jiného. – Tu musí být rovnost smýšlení i citu, stejná vzdělanost, obapolná důvěra neomezená a svoboda.

(Citáty pocházejí z knihy „Myšlenky Boženy Němcové“, vybral V. Tille, nakladatelství Jan Laichter v Praze, 1920.)

─────

Až bude chtít náš český premiér ze Slovenska zase rozdávat svá „moudra“ prostému lidu, nechť se inspiruje u naší slavné spisovatelky. Také ona měla blízko ke Slovensku – jako Babiš k „Česku“. Když bude více přemýšlet (ano, myšlení bolí, jak říká M. Zeman), příště to jistě „dá“. Hodně štěstí při tom přemýšlení!

22. 8. 2020

‒ RJ ‒