Svobodné noviny na internetu

Dne 21. srpna 2020 jsme si připomněli 52. výročí jedné z nejtragičtějších událostí naší novodobé historie – invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa (ČSSR). Po 19 letech to byla již druhá okupace území našeho státu ze strany mocného souseda: v roce 1939 hitlerovského Německa (Třetí říše), v roce 1968 brežněvovského Sovětského svazu (SSSR).

Řekne-li se, že okupace je v každé době stejná, není to pravda. Vždycky záleží na okolnostech a na mezinárodně-politickém kontextu, za nichž k tomu dochází. Německý Führer A. Hitler svou vojenskou akci tehdy ospravedlňoval tím, že „zachraňuje mír v Evropě“ před nestabilitou, do níž uvrhl mladou ČSR „svobodný zednář“ E. Beneš.

O dvě desetiletí později, již v nových historických podmínkách po skončení Druhé světové války a po spuštění „železné opony“, L. I. Brežněv dával spřátelenému Československu na srozuměnou toto: „Nechtěli jste povolit umístění našich jednotek na svém území dobrovolně, ač jste věděli, že je to pro nás strategicky důležité, tak my jsme zase využili politického „babráctví“ našeho „drahého Saši“ (= Dubčeka), který to s tou „demokracií“ přehnal a přivedl svět na pokraj nové světové války ‒ atomové!“

Výše jmenovaní „vůdcové“ velkých zemí měli svým způsobem pravdu. V obou případech totiž došlo k obrovskému selhání našich, nikoli jejich politiků.  Naši mocní sousedé toho jenom využili ve svůj prospěch.

Přesto: srovnávat tyto dvě události dost dobře nejde. Tehdejší, nacistické Německo bylo agresivní, militaristickou velmocí, jež se mimo jiné mstila na léta ponížení a mezinárodní izolace, které byly důsledkem porážky vilémovského Německa v První světové válce (1914-1918). Poté, kdy se muselo poražené Německo vyrovnat se ztrátou svého postavení ve světové politice a s podmínkami tzv. versailleského systému, čekaly tuto rozvrácenou zemi jen bída, astronomická inflace a politický fanatismus nacismem zmanipulovaného lumpenproletariátu.

Tato „výbušná“ směs zažehla po r. 1933, kdy se někdejší hospodský křikloun A. Hitler stal německým říšským kancléřem, plamen nového válečného požáru, v němž bylo Německo znovu sraženo na kolena. Na jeden národ a jedno století dvě nezáviděníhodné dějinné lekce. To je krutá pomsta dějin.

Vojenská intervence zemí Varšavské smlouvy (v čele se SSSR) v Československu v srpnu 1968 se odehrála za zcela odlišných mezinárodně-politických okolností. Vedoucí představitelé tzv. socialistických zemí, jakož i generalita Varšavské smlouvy zvolily vojenské řešení po vyčerpání politických prostředků při řešení „krize socialismu“ v ČSSR. Jistě nebyly vyčerpány prostředky všechny a svou roli sehrály i emoce, zejména strach z možné ideologické „nákazy“.

Rozhodující motivací, která byla ryze politická, byly obavy z toho, že tento krotký pokus o jakousi „reformu“ rigidního systému stalinského socialismu, jak se konstituoval ve 30. letech 20. století v SSSR, se může stát inspirací i pro jiné země sovětského bloku. (V podstatě se jednalo o státní kapitalismus, doplněný o prvky družstevnictví, které mělo např. u nás dlouhou tradici.)

Onen Dubčekem vyhlašovaný koncept „socialismu s lidskou tváří“ v žádném případě neznamenal obnovu demokracie z doby před Únorem 1948. Tak to falešně tvrdili někteří „reformní komunisté“ po r. 1989, aby se vylhali ze svých politických selhání. Byl to jen nesmělý pokus o určitou demokratizaci společnosti, jež dlouhodobě zápasila s vážnými ekonomickými problémy.

Vyčerpal se nejen poválečný entuziasmus komunistických blouznivců, ale i ekonomické „rezervy“, jež vznikly konfiskací majetku kapitalistům. Časem se ukázalo, co po Únoru 1948 nebylo hned vidět: stoprocentně postátnit (nesprávně: znárodnit) ekonomiku nestačí, chybí-li dobře promyšlená strategie dalšího ekonomického a společenského vývoje.

Z trvalé stagnace nedokázaly zemi vyvést ani návrhy komunistických ekonomů na prosazení některých reformních kroků. Šikovy návrhy na jakousi „třetí cestu“ (ani socialismus, ani kapitalismus) nikam nevedly. Dubčekovi „reformátoři“ si navíc svou situaci zkomplikovali tím, že dávali občanům nejasné přísliby větší svobody, která nakonec vedla až ke zrušení cenzury.

Vývoj nakonec předstihl ty, kteří to všechno chtěli řídit. Nastal strach a panika z toho, co se stane, když to soudruzi v nejvyšších funkcích „nezvládnou“ a „neuřídí“. Také pro tyto „váhavé střelce“ přijely sovětské tanky jako na zavolanou. Nebýt toho, skončilo by to dříve nebo později lidovými nepokoji. Přímí účastníci těchto událostí ani historici, kteří se tímto obdobím zabývají, dodnes nenašli odvahu říci o tom celou pravdu.

Jak již po srpnu 1968 přiznal J. Smrkovský, chystalo Dubčekovo vedení koncentrační tábory pro ty, kteří by stranu a vládu odmítli poslouchat. Upovídaný Smrkovský, který se rád poslouchal, v jedné tajně nahrávané (odposlouchávali to tehdy pracovníci StB) telefonické konferenci se svými kolegy z nejvyššího stranického vedení prozradil to, co mělo zůstat věčným tajemstvím. (Dotyčnou nahrávku jsem tenkrát slyšel na vlastní uši a mohu potvrdit autenticitu Smrkovského hlasu.)

Normalizátoři to na něj „vybalili“ krátce po vojenské invazi. Dokonce to odvysílali v rozhlase, aby nebylo pochyb o tom, kdo to řekl a co řekl. Pro falešného „tribuna lidu“, za něhož se tento politik rád vydával, ačkoliv patřil k tomu nejhoršímu odpadu, jaký tato strana za desítky let své vlády vyprodukovala, to byl zároveň počátek konce jeho politické kariéry. Žádná škoda ho nebyla: byl to jen pozér, žvanil a falešný hráč, jemuž se zalíbilo být v „klubu mocných“.

Dokud měli bývalí reformní komunisté, kteří se dožili roku 1989, příležitost mluvit o tzv. Pražském jaru i o jeho tragickém konci, dělali ze sebe rádi div ne ty nejčistší demokraty a milovníky svobody odjakživa. Zalistujeme-li v tiskovinách z roku 1968, zjistíme, že to byla velká lež. A budeme-li listovat ve starších denících a časopisech, např. z 50. let 20. století, neuvěříme vlastním očím, jak strašné věci tenkrát tito lidé dělali a jak se veřejně prezentovali. Můj nedávný článek o spisovatelce E. Kantůrkové byl jen malou ukázkou politického chameleonství těchto osob.

Proto všechny řeči o tom, že stoupenci tzv. socialismu s lidskou tváří chtěli v roce 1968 obnovit plnohodnotnou svobodu a demokracii, jsou jen velká lež. Nebýt příjezdu sovětských tanků, sami sebe by usvědčili z této nepravdy. Nikdy nic takového neměli v úmyslu. Jejich „demokratizace“ měla své pevně stanovené mantinely: žádné obnovování opozičních politických stran (báli se dokonce i obnovené sociální demokracie, o ostatních stranách ani nemluvě), ale i nadále vedoucí úloha KSČ při zachování Národní fronty. Všechno ostatní byly jen žvásty, sloužící k ohlupování důvěřivých občanů.

Jediné, co se podařilo – jako maximum politického uvolnění – byl víceméně spontánní vznik „Klubu angažovaných nestraníků“. Byla to jakási náhrada za neexistující nekomunistickou opozici. Pro ty občany, kteří nechtěli jen sedět v hospodě a nadávat na politické poměry, ale také něco ve veřejném prostoru dělat. Dnešní svoboda, které si díky internetu užíváme plnými doušky, byla v té době nepředstavitelná. Proto je kvalita politického života dnes zásadně jiná, než byla před 52 lety.

I tak „KAN“ tehdejším komunistickým mocipánům vadil, protože představoval politickou platformu pro ty, kteří měli zůstat natrvalo bez možnosti projevit svůj názor: nikoli jako chovatelé drobného zvířectva či rybáři, ale jako myslící a aktivně konající občané. Aktivní občanství se nehodilo mocným tenkrát ani dnes. S tou naší svobodou jsme se nedostali bohužel dál ani o milimetr.

Komunisté se v roce 1968 báli nejen případné obnovy sociální demokracie (dělali všechno pro to, aby k tomu nedošlo), ale také několika tisíc bývalých politických vězňů, které sami zavírali a nechali bestiálními vyšetřovateli StB a bachaři mučit, týrat a ponižovat. Tito bývalí vězni komunistického režimu na jaře 1968, jen co se trochu uvolnily politické poměry, založili svou vlastní organizaci – „Klub 231“, nazvaný podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratického zřízení. Byla to určitá obdoba zákona na ochranu republiky, který masarykovské Československo přijalo jako reakci na atentát na ministra financí A. Rašína (†1923).

Zakladatelé tohoto sdružení to vzali vážně a pojali to v historickém stylu: sešli se na staroslavném Žofíně. Už to, že k založení této organizace došlo, byla „historická“ událost. Komunisté se těm tisícovkám obětí své diktatury tehdy ani později neomluvili. Někteří z nich berou jejich utrpení jako vedlejší produkt procesu, pro nějž se užívá tento slogan: „Když se kácí les, létají třísky.“

V době, kdy K 231 vznikal, probíhalo jednání mezi jeho zástupci a tehdejším „reformním“ ministrem vnitra gen. J. Pavlem, jedním ze tří představitelů ústředí ilegálních „Lidových milicí“, které v únoru 1948 rozháněly průvod studentů k prezidentu E. Benešovi na Hrad. Později byl J. Pavel dokonce pár měsíců šéfem StB, než sám skončil na dlouhá léta ve vězení. V roce 1968 si jeho ministerstvo nechalo zpracovat statistiku počtu obětí komunistických represí od r. 1948. Byl to vrchol cynismu našich tehdejších „lidských tváří“.

Nejen pro L. Svobodu, ale i pro J. Smrkovského a F. Kriegela platí známé heslo: „Pachatel se vrací na místo činu.“ Všichni tito soudruzi následně skončili po zásluze znovu v propadlišti dějin. Nic jiného si ani nezasloužili. Pokusy o jejich rehabilitaci v povědomí naší veřejnosti jsou jen falešnou hrou jistých politických sil, které nehájí zájmy tohoto národa. Není těžké uhodnout, kde sídlí jejich „loutkovodiči“.

[Ostatně ‒ na politickou symboliku s historickými místy sázela v r. 1968 také skupina „reformátorů“. Ti se na jaře 1968 sešli na mítinku s veřejností (to byla demokracie po komunisticku: oni na tribuně, prostý lid pod nimi na obyčejných židličkách!) ve Slovanském domě na Příkopech. Existuje o tom dokonce dokumentární film, který před časem odvysílala ČT. Na tribuně se tehdy „vykecávali“ samí zasloužilí stalinisté z 50. let 20. století, z nichž se jako mávnutím kouzelného proutku stali „puncovaní“ demokraté, stoupenci tzv. socialismu s lidskou tváří (P. Kohout, J. Smrkovský, A. J. Liehm, M. Švermová a další).]

Vytvoření zmíněného „Klubu 231“ bylo nechtěným a nežádoucím produktem dočasného politického uvolnění na jaře a v létě 1968. Samotní komunisté si byli dobře vědomi toho, jak hluboce zasáhli do života společnosti zbytečně drastickými represemi vůči politickým odpůrcům. Zvěrstva, která napáchali, se nedají odčinit, a třebaže se o nich dílem z neznalosti, dílem ze studu nehovoří a nepíše, je to jako vypálený cejch na těle národa. Represe proti vlastním občanům v tak masivním rozsahu a s těmi následky, které to mělo, jsou neodpustitelnou historickou křivdou, kterou již nepůjde napravit. Také proto, že většina z těchto obětí již nežije, a rovněž proto, že naše polistopadová společnost propásla příležitost k omluvě a k nápravě těchto nezákonností a nespravedlností.

Jedním z tragických důsledků nevyrovnání se s komunistickou minulostí je naše dnešní politická situace, kdy v čele státu stojí dvě naprosto tragické osoby (A. Babiš, M. Zeman), které by se za jiných okolností nikdy do politiky nemohly dostat.

─────

K srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy došlo mimo jiné v důsledku enormního tlaku ostatních vedoucích představitelů komunistických stran zemí tzv. socialistického bloku, kteří měli eminentní zájem na zbrzdění a posléze zastavení reformního procesu v ČSSR. (Mohl být inspirací pro kritiky poměrů v dalších ujařmených zemích sovětské „koloniální“ říše.) Současně tím mělo být vyřešeno to, že Dubčekovi „reformátoři“ nezvládli proces „demokratizace“ a „modernizace“ země po letech stagnace, jež byla důsledkem slepého kopírování nevhodného sovětského vzoru.

Totálně postátněná ekonomika spolu s „rozkulačeným“ venkovem, to věru nebyl ten správný vzor pro české poměry. Nakonec na to komunisté sami „dojeli“. Jejich polistopadoví nástupci to dovedli do opačného extrému: od stoprocentního „znárodnění“ ke stoprocentní „privatizaci“. Však to všichni víme: je to ono dobře známé a v historii mnohokrát vyzkoušené „ode zdi ke zdi“.

Situace v době tzv. Pražského jara 1968 byla složitá a vpravdě nezáviděníhodná. Komunističtí politici nedokázali vybalancovat křehký vztah mezi potřebnými reformami a spojeneckými závazky v rámci vojenského paktu, jenž byl v r. 1949 vytvořen jako reakce na vznik NATO a ustavení dvou německých států. Bez znalosti širšího kontextu dějinného vývoje stěží pochopíme takové „detaily“, jako že L. I. Brežněv rozhodně nepatřil k největším vojenským „jestřábům“ (od toho tam byli jiní „borci“), ačkoliv sám byl voják (dokonce generál a později maršál) a pouze podlehl tlaku jestřábů skutečných, a to jak ve vojenských strukturách Varšavské smlouvy, tak i mezi předními komunistickými politiky, např. E. Honeckerem z NDR.

Nikoli nevýznamným aspektem při rozhodování o způsobu řešení „československé krize“ v roce 1968 byl osobní, citový vztah některých sovětských vojenských velitelů z území bývalého Československa. Vždyť mnozí z těch, kteří stáli v čele vojenských oddílů v r. 1968, se v r. 1945 zúčastnili osvobozování bývalého Československa. (Netýkalo se to jen L. I. Brežněva, který se spolu s L. Svobodou účastnil Karpatsko-dukelské operace i následného osvobozování Moravy.) Je proto logické, že během jednání o podpisu tzv. Moskevského protokolu bylo pro Brežněva rozhodující nikoli slovo A. Dubčeka, ale jiného vojáka – gen. L. Svobody, tehdejšího prezidenta republiky. Jeho účast v delegaci zřejmě pomohla zmírnit případné tvrdé dopady na okupovanou zemi, kdyby smlouva nebyla podepsána.

[Dne 20. 8. 2020 odvysílala ČT2 film „Dubček“, koprodukovaný se slovenskými tvůrci. Jedná se o poměrně dobře zpracovaný materiál, co se týká autenticity historických událostí i pronesených výroků. Jediné, co lze tomuto filmu vytknout, je fakt, že tvůrci neměli šťastnou ruku při výběru hlavních protagonistů: ani Dubček, ani Husák, ani Brežněv si nebyli podobní. To dříve pracovali filmaři lépe: např. K. Gottwald v podání B. Pastorka, J. Pántika či J. Štěpničky byl pokaždé téměř k nerozeznání od „originálu“; dokonce i režisér R. Sedláček v „Českém století“ dopadl lépe než tvůrci filmu „Dubček“. Nechápu, proč v předvečer 52. výročí invaze z 21. 8. 1968 nebyl tento film uveden v hlavním vysílacím čase na ČT1 – namísto nepříliš zdařilého a mnohokrát reprízovaného seriálu „Vyprávěj“, který je pouhou fikcí, příběhem jedné české rodiny, zasazeným do historického rámce.]

─────

Vzhledem k tomu, že od událostí z roku 1968 uplynulo již dlouhých 52 let, znamená to, že z přímých účastníků nebo pamětníků té doby žije již jen malé procento osob. Mezitím totiž vyrostly v naší zemi dvě nové generace: pro tu první se vžilo označení „Husákovy děti“; pro druhou, jež se narodila až po roce 1989, jiné podobné pojmenování: „Havlovy děti“. Přitom každá z těchto generací představuje úplně jiný svět. Zatímco „Husákovy děti“ nasávaly spolu s mateřským mlékem (nebo jeho náhražkou) onu děsivou atmosféru poraženectví, kapitulantství a poníženého služebníčkování, generace, jež přišla na svět po „sametové revoluci“ 1989, je již diametrálně odlišná – úplně ve všem.

Historická výročí bývají příležitostí k tomu, aby se různé osoby, odborníci, ale i politici, vyjádřili k tomu, co pro ně ta která událost znamená. Od „mlaďochů“, kteří to znají jen z doslechu a z hodin dějepisu ve škole, to nejspíš čekat nemůžeme. A oni se do toho ani nehrnou – zcela logicky. Překvapením je spíše fakt, že naopak generace „Husákových dětí“ má jakousi podivnou potřebu, u někoho až neodbytnou, do všeho kecat a ke všemu se vyjadřovat.

Také v tomto případě ovšem platí totéž co pro generaci narozenou po r. 1989: Co o tom mohou vědět, když ještě nebyli na světě? Kromě zprostředkovaných informací od rodičů či prarodičů, případně od jiných starších osob pamětníků, mohou vědět pouze to, co si někde přečetli. Žádné autentické zážitky nemají a ani mít nemohou. Proto je jejich vyjadřování jen docela obyčejným „vykecáváním“ se a přihříváním si politické polívčičky před volbami.

Četl jsem v těchto dnech tří příspěvky našich aktivních politiků z tzv. opozice, v nichž se připomíná ono 52. výročí události z 21. 8. 1968. Ze všech tří příspěvků se mi jako nejzajímavější zdá být článek V. Rakušana (Forum24, 20. 8. 2020), v němž se tento politik vyznává ze svých pocitů příslušníka generace „Husákových dětí“ k současným událostem v Bělorusku.

Ano, ty pocity občanů v nesvobodné zemi pod dohledem domácího diktátora (= Lukašenko) a navíc ještě „Velkého bratra“ ze sousední země (= Putin) mohou zdánlivě připomínat to, co kdysi trápilo také občany předlistopadového Československa, které bylo více než dvacet let okupováno onou východní velmocí. Přesto: mechanicky srovnávat situaci dnešního Běloruska s tím beznadějným stavem, v němž se po srpnu 1968 ocitla ČSSR, jednoduše nelze, a to kvůli specifikům tehdejšího vývoje vnitropolitického i kvůli zcela odlišné situaci zahraničně politické.

Jinak je ovšem příspěvek V. Rakušana napsán po stránce stylistické velmi zdařile a s přiměřenou dávkou emocionality, která je v tomto případě velkou předností tohoto textu. Kdybych byl učitelem pana předsedy STAN, řeknu mu: „Vítku, napsal jsi hezkou a zdařilou práci. Až na pár věcí, které bych já vyjádřil jinak, k tomu nemám co dodat. Tu jedničku si doopravdy zasloužíš, protože umíš psát a nebojíš se vyjádřit své názory. I dnes je to totiž u některých lidí problém. Jen tak dál, hochu! Brzy z Tebe bude úspěšný spisovatel! Když může vydávat knihy ta hloupá a namyšlená Slovenka A. Krnáčová, proč by to nemohl dělat také Čech jménem Rakušan!“

Druhý autor příspěvku k 21. 8. 1968, poslanec J. Mihola (KDU-ČSL), upozorňuje ve svém textu (Forum24, 21. 8. 2020) na to, že Rusko vloni, když se v Poslanecké sněmovně (PS) schvalovalo rozšíření počtu památných dnů našich dějin také o 21. srpen, proti tomuto rozhodnutí našich zákonodárců protestovalo. Přitom naši politici jednali naprosto v souladu se svým politickým mandátem: měli nezadatelné právo v souladu se zájmy našich občanů o této věci rozhodnout. Do tohoto suverénního rozhodnutí nemají co mluvit žádné jiné země, nota bene stát, který nás více než 20 let okupoval.

Inu, Rusové jen zkoušejí, kam až mohou zajít, když u nás mají tak vlivné zastánce, jako je proruský aktivista M. Zeman. Dějiny nás nicméně poučují o tom, že od aktivismu k otevřené kolaboraci bývá často jenom krok. Stačí připomenout jména, jako E. Moravec nebo V. Krychtálek, ale i A. Indra či V. Biľak. Češi jsou stále stejně nepoučitelný národ! Dříve i nyní.

Co se týká článku předsedkyně TOP 09 M. Pekarové-Adamové (Forum24, 21. 8. 2020), je to jen variace na podobné téma jako v případě obou již zmíněných autorů. Naše „opozice“ bohužel není ani trochu originální a točí se neustále v kruhu stejných politických návrhů i podobných slovních vyjádření. Inu, kde nic není, tam ani čert nebere. V porovnání s mlčící koaliční většinou v PS je to nicméně lepší než nic. Po stránce stylistické je práce paní předsedkyně také docela zajímavá: dokonce jsou v ní náznaky toho, jak používat neotřelá slovní spojení. I to může v podprůměru naší žurnalistiky někoho oslovit. 

Naproti tomu to, co „splácal“ lidovecký poslanec J. Mihola, pochválit v žádném případě nemohu. U člověka, který o sobě tvrdí, že je vysokoškolským učitelem, bych očekával vyšší úroveň písemného projevu. Já sám za sebe bych ho za maturitní práci této úrovně nepřipustil k ústní zkoušce z češtiny. I na tu bídu, kterou dnes a denně předvádějí politici lidovců, je to jen slabý čajíček. Od politiků bychom měli požadovat víc než jen to, že svými zadky zahřívají poslanecké a jiné lavice.

─────

Důležitější než to, co jsem popsal nahoře, je „posun“ ve vzájemných vztazích mezi ČR a Ruskou federací (RF). Jestliže Rusko za časů B. Jelcina vyjádřilo lítost nad událostmi ze srpna 1968 a dokonce prezidentu V. Havlovi předalo faksimile tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968, dnešní prezident V. Putin se chová jako „obroditel“ zašlé slávy ruských „imperátorů“ z časů dynastie Romanovců a „křisitel“ památky J. V. Stalina.

Putin se dnes ocitl v postavení L. I. Brežněva: „jestřábi“ z vojensko-průmyslového komplexu by ho rádi dotlačili k vojenské intervenci, ale on sám (se zkušeností rozvědčíka KGB nasazeného v bývalé NDR) si je dobře vědom limitů, které jeho rozhodování omezují. A do toho přichází „zdvižený prst“ z EU a z Německa, i když to, jako někdejší poražený a desítky let okupovaný stát, by mělo spíše mlčet a sedět v koutě. (Copak Angele nikdo neřekl, že se narodila v Sověty okupované zemi?)

Napsal jsem to již v jiném článku, ale příspěvky V. Rakušana, J. Miholy a M. Pekarové-Adamové mne k tomu přímo vybízejí: nesrovnávejme ČSSR z roku 1968 s Běloruskem roku 2020! Jde o zcela odlišné historické události. Po zkušenostech z Afghánistánu (1979-1989), kde místní „mudžáhidové“ vyprášili bolševikům kožich a donutili je potupně ze země odejít, jakož i z Ukrajiny, nemá Putin mnoho důvodů pomýšlet na další vojenské dobrodružství.

Když tvrdím, že mezi ČSSR tehdy a Běloruskem nyní nejde o totožné historické procesy, myslím to zcela vážně. To není mantra, kterou dnes opakují všichni naši „demokratičtí“ politici, domnívajíce se, že mají pravdu, ač ji nemají, ale konstatování faktu. Zatímco ČSSR v roce 1968 přirozeným vývojem (a dokonce i určitou sebereflexí uvnitř KSČ) dospěla k potřebě vnitřních reforem, dnešní Bělorusko, ale ani další bývalé republiky SSSR (včetně Ruska) tak daleko ještě nejsou. Historické zpoždění bývalého carského Ruska bylo obrovské ‒ a jen málo se v tomto směru zmenšilo v éře Sovětského svazu.

Proto „vyvážet“ tam násilně jakési „barevné“ revoluce (podle scénáře G. Sorose) je nerozumné, pošetilé a krajně škodlivé. Každá země musí k té své „revoluci“ dozrát sama. Nedá se to uspíšit, třebaže je to lákavá představa různých „sociálních inženýrů“. (Svého času takto „exportoval“ socialistickou revoluci do zemí Afriky L. I. Brežněv. Dnes se tamtéž hodně angažují čínští soudruzi.)  Výsledkem jsou chudé země se zbídačeným obyvatelstvem a astronomickou inflací.

Stačí se podívat na Ukrajinu, kde pokus o „Majdan“ (2014) skončil obrovským fiaskem. Kampak zmizela ona „revolucionářka“ J. Tymošenková s copem? Dnes již o ní není slyšet. A co boxer V. Kličko? Nebo herec v roli prezidenta republiky V. Zelenskij? Samé nastrčené figurky, nikoli osobnosti vyrostlé „zdola“, jak by se na skutečnou, autentickou revoluci slušelo.

●●●

K tomu, co již bylo uvedeno, si dovolím připojit ještě pár upřímných slov pamětníka oněch událostí před 52 lety. S pamětníky je to tak, že si dokáží vzpomenout (bez znalosti širšího kontextu) pouze na to, co sami zažili a jak to tehdy cítili. Je to vždycky vzpomínka hodně subjektivní. Objektivní informaci z toho udělá až historik. Tato svoje slova proto adresuji jak výše zmíněným politikům z tzv. opozice, tak i všem ostatním čtenářům, kteří budou mít zájem si je přečíst.

A neodpustím si ani jednu „kousavou“ poznámku: Největší potřebu „šťourat“ se v událostech ze srpna 1968 a současně se bít za dnešní Bělorusko, i když to spolu nijak nesouvisí, mají právě naši „opozičníci“, kteří tu dobu nezažili, ale troufají si o ní vynášet dalekosáhlé soudy. Já jako pamětník té doby bych si to nikdy nedovolil. Přesto nebudu „shazovat“ jejich, možná upřímně míněná slova podpory běloruskému lidu. Ano, Bělorusové potřebují svobodu, jako jsme ji potřebovali i my, v tehdejším socialistickém Československu, po celých 41 let komunistické diktatury, která se po r. 1968 změnila dokonce v okupaci ze strany někdejšího osvoboditele a navíc spojence.

Rady českých „zápecníků“, kteří rok 1968 nezažili, ale dokáží o něm pět samé ódy (popravdě: žádná sláva to tehdy nebyla a s tou údajnou „lidskou tváří“, o níž Dubčekovi reformátoři tak rádi žvanili, to taky nebylo tak, jak se nás snažili po léta balamutit), o tom, jak dělat „revoluci“, si Bělorusové dozajista vezmou k srdci. Nebo nevezmou? Já bych se jim pouze zasmál. Za víc to nestojí. Bylo by to, jako když kuře chce učit slepici, kterak má snášet vajíčka.

─────

Právě dnes jsem si na stránkách internetového deníku „Forum24“ (24. 8. 2020) přečetl osobní vzpomínku expremiéra V. Špidly na to, kterak se stal obětí policejní brutality v srpnu 1969, u příležitosti 1. výročí sovětské okupace v Praze. Protože tento politik byl mým spolužákem na vysoké škole (dokonce v jednom studijním „kruhu“), raději to komentovat nebudu, třebaže mám poněkud jiné informace než on. Zatímco jeho policajti tehdy zmlátili, pro mne si o pár měsíců později přišli přímo na fakultu a odtud mne dopravili k výslechu do Bartolomějské ulice. Pak těch výslechů bylo víc a všechno skončilo odsouzením za tzv. pobuřování.

Holt – každý máme své vzpomínky a jen někdo má potřebu se s nimi svěřovat editorům „Příběhů 20. století“. Kdyby tak postupovali všichni, byl by z těch „příběhů“ nekonečný seriál. Ale protože V. Špidla vystudoval historii, podobně jako já, jistě dobře ví, že dějiny nejsou jen ty jednotlivé příběhy. Historiografie je komplexnější disciplína, v níž jednotlivý lidský osud mnoho neznamená: může sloužit nanejvýš jako ilustrace oné doby.

Samozřejmě – také já mám své vzpomínky na události dávno minulé, dnes často převrstvené překřikováním se různých nedočkavých politiků, kteří by se rádi dostali ke korytům místo Babiše, ale stále se jim to nedaří. Jestlipak si někdo z nich připustil, byť jen v koutku duše, otázku: „Mám na to? A neměl bych dát nejdříve přednost těm, kteří přinesli pro svobodu a demokracii aspoň nějakou oběť (např. já jsem tu svou nikdy nevystavoval na odiv a většina lidí v mém okolí o tom ani neví), zatímco já jsem přišel k hotovému a ještě jsem nic nedokázal?“

─────

Příjezd sovětských tanků dne 21. 8. 1968 jsem prožíval jako student. Právě jsem odmaturoval na zlínské (tehdejší gottwaldovské) „dvanáctiletce“ (až později to bylo přejmenováno na gymnázium) a po brigádě v n. p. Svit jsem měl po prázdninách nastoupit na Filozofickou fakultu UK do Prahy. Rozhodnutí o přijetí na neučitelské studium oboru dějepis-prehistorie jsem měl v kapse a zbytek prázdnin jsem si chtěl ještě užít. (S kapesným, jaké tehdy student rodičů v dělnických profesích mohl mít.)

Rok 1968 byl přece jen jiný, než jsem jako obyčejný středoškolský student dokázal vnímat – ve srovnání s tou celkovou šedí a nezajímavostí toho, co se okolo nás dělo.  I já jsem byl zvědavý, co to slabé Dubčekovo vedení vyjedná s představiteli ostatních komunistických stran. Během jarních a letních měsíců jsem se zúčastnil i několika veřejných shromáždění a všelijakých besed a mítinků s občany, na nichž se chtěli někteří „reformátoři“, včerejší „skalní“ stalinisté z 50. let 20. století, prezentovat jako ti správní „progresivisté“.

Tenkrát jsem nic nevěděl o tom, co tihle soudruzi po r. 1948 psali a jací „sekerníci“ z některých z nich vyrostli. Dodnes mi utkvělo v paměti několik jmen těchto „besedníků“, např. A. J. Liehm, (slepý) K. Lukeš či cestovatel J. Hanzelka. Jedině Hanzelka byl z nich trochu přijatelný. Už tenkrát jsem si uvědomoval, jak důležité bylo, že oba naši cestovatelé, kteří se ve Zlíně usadili (M. Zikmund tam žije dodnes, J. Hanzelka se po nějaké době odstěhoval), projeli kus světa a získali potřebný rozhled a odstup, který většině občanů v naší „zadrátované“ zemi chyběl.

Kromě těchto akcí, které byly součástí větší informační otevřenosti (o neomezené svobodě slova bych si netroufl hovořit), jsem v létě 1968 (bylo to ještě před 21. 8. 1968) stačil podepsat manifest „Dva tisíce slov“. Také nás, zlínských signatářů ze všech společenských vrstev (nebyla to vůbec nějaká stavovská či „elitářská“ záležitost, jako například podpis „Několika vět“ z roku 1989), byly tehdy tisíce. O rok později titíž lidé již v zákrytu kráčeli v prvomájových průvodech, mávali opět soudruhům na tribunách a provolávali slávu KSČ a SSSR. Říká se, že těmto lidem komunisté zlomili páteř. Já bych to nazval přiléhavěji: oni sami si ji nechali zlomit a ani u toho nekřičeli bolestí. Nebyla to jen rezignace, ale i zbabělost. Vždyť přece v každé době máme možnost volby.

Že to s těmi slabochy a politickými korouhvičkami, které se v r. 1968 dostaly spolu s Dubčekem do čela státu, nemůže dopadnout dobře, jsme všichni podvědomě tušili. Přesto jsme věřili, že tak zlé to přece nemůže být. Bohužel – bylo to mnohem horší. A navíc to trvalo nepřiměřeně dlouho. Zatímco v Polsku a v Maďarsku se lidé nadechovali postupně a vždy o kousíček víc, u nás zavládl stav nehybnosti, lhostejnosti a čekání na zázrak.

Když pak přišel Listopad 1989, ani já jsem nevěřil, že bych se ještě do konce života mohl dočkat nějaké zásadní politické změny. Ta nakonec přece jen přišla, i když se nestalo to, co se stát mohlo a mělo: nedokázali jsme se rozejít s komunistickým zlem, protože se do čela „řízené revoluce“ dostali další slaboši, jako byl kdysi Dubček. A znovu se nám vrátil „exhumovaný“ Saša Dubček, který už nechtěl dělat „revoluci“, ale pouze si užívat slávy a minulých zásluh, i když žádné neměl.

Po schůzkách nejvyšších stranických představitelů v Čierné nad Tisou a v Bratislavě začalo být každému jasné, že to nemůže dopadnout dobře. A do toho ještě přišlo ono podivné vojenské cvičení, které vypadalo spíše jako „rekognoskace“ terénu před vojenským zásahem. Tušení se nakonec ukázalo jako správné. Sovětští generálové měli své zkušenosti s naším územím již z konce Druhé světové války, ale raději si to „zmapovali“ sami znovu, aby měli jistotu, že to dopadne na jedničku. A taky to tak nakonec dopadlo. Příjezd tanků s vojáky a přílet vojenských letadel na letiště v Ruzyni, byly tak hladké, že se nám o tom ani nezdálo. Během několika hodin v noci z 20. 8. 1968 na 21. 8. 1968 byli všude: ve všech větších městech po celé republice od Aše až po Prešov, Košice či Bardějov.

Šok z toho, že se naši „osvoboditelé“ objevili tak náhle, si musel každý z nás prožít sám za sebe. Nedalo se to nijak sdílet, protože to ponížení hluboce zasáhlo každého člověka zvlášť – jako samostatného, myslícího tvora. Jak ty jedince, kteří plynně rozprávěli rusky se sovětskými vojáky a vysvětlovali jim, že u nás žádná kontrarevoluce není, tak i ty občany, kteří se pilně učili západní jazyky, aniž tušili, že ještě hodně dlouho jim to bude na „prd“, protože do ciziny se dostanou leda tak prstem na mapě.

─────

Atmosféru roku 1968, jak jsem ji mohl sledovat v průběhu celého tohoto dramatického období tzv. Pražského jara, jsem popsal v příslušné kapitole knihy „Zlín v proměnách času“ (Zlín 2001). (Čtenáři si mohou příslušnou kapitolu přečíst kliknutím na odkaz za tímto článkem.) Napsal jsem to tak, jak jsem to tehdy očima 18letého studenta viděl, ale i s odstupem dalších třiceti let – z pohledu profesionálního historika, jenž se snaží být objektivní. Fotografie, které tento text doprovázejí, věrně dokumentují atmosféru té doby – včetně nápisů na zdech budov.

K nejdramatičtějším chvílím patřilo, když rozhořčení obyvatelé tohoto okresního (dříve krajského) města hrozili, že pověsí na kandelábr jednoho z usvědčených zrádců a kolaborantů, který dlouhá léta v Gottwaldově šéfoval coby vedoucí krajský tajemník KSČ – Aloise Indru (1921-1990). Tento fanatický komunista, jenž vstoupil do KSČ již v 16 letech, se postupně vypracoval z tajemníka KNV ve Zlíně až na vedoucího tajemníka KSČ v Gottwaldově. (V roce 1949 došlo k přejmenování Zlína na Gottwaldov.) Po zániku Gottwaldovského kraje pak Indru čekala již jen „vysoká politika“: nejrůznější funkce v Praze (vedoucí oddělení ÚV KSČ, předseda Státní plánovací komise, ministr dopravy, tajemník ÚV KSČ a současně i poslanec NS).

Zlí jazykové o tomto pravověrném soudruhovi tvrdili, že za války v Dubňanech na Hodonínsku, kde tenkrát žil, hajloval (dokonce se u toho nechal vyfotografovat), a nebýt porážky nacistů, kdoví, jak by se dál odvíjela jeho „kariéra“. Pro „Lojzu“, jak se mu říkalo, nakonec všechno dopadlo dobře a on mohl po mocenském žebříku vystoupat až hodně vysoko – skoro do oblak. Proto bylo celkem logické, že si ho Sověti vyhlédli (zřejmě byl jejich agentem, což se stávalo u bývalých, „převerbovaných“ sympatizantů s nacisty a jejich případných agentů zcela běžně) jako předsedu dělnicko-rolnické vlády, která měla pevně držet opratě nových mocných nad ujařmeným lidem, kterému přijeli napravit jeho popletenou hlavu východní přátelé v „hranatých maringotkách“, jak to poeticky vyjádřil K. Kryl.

Až mnohem později jsem se (ještě v době tzv. normalizace) dozvěděl, že v oněch kritických dnech, kdy prezident republiky gen. L. Svoboda odmítl jmenovat tuto kolaborantskou vládu, nalezl „Lojza“ dočasné útočiště v JZD Slušovice, kde se nějakou dobu ukrýval, aby ho jeho zlínští (gottwaldovští) spoluobčané na ten kandelábr nepověsili. Však když vloni v létě F. Čuba, předseda tohoto JZD, svou pozemskou pouť dokonal, konalo se s ním monstrózní rozloučení v kostele ve Štípě. Místní činovníci z celého kraje neváhali převzít záštitu nad touto bolševickou „prasárnou“ – znesvěcením Božího stánku. Bylo to horší, než když si R. Heydrich posadil královskou korunu, kterou nechal zhotovit Karel IV., na svou hlavu. Zlínští celoživotní bolševici šli ve své zpupnosti mnohem dál…

Po návratu naší delegace z Moskvy (27. 8. 1968), kde podepsali potupnou kapitulaci, jež nese eufemistické označení „Moskevský protokol“, se poměry v celém Československu pomalu začaly uklidňovat. První vlna protestů a hněvu odezněla a život se pomalu vracel do původních kolejí. Co jiného ostatně lidem zbývalo – než žít dál a chodit do práce? Vždyť ani v komunistickém Československu nelétali pečení holubi do úst všem – pouze některým vyvoleným soudruhům. Ti ostatní si na své živobytí museli vydělávat prací. V tom žádnou změnu nepřinesla ani šedivá a bezútěšná léta tzv. normalizace.

Za svými povinnostmi jsem se koncem září 1968 vypravil i já. Čekala mne cesta do Prahy a zahájení studia na FF UK. Vzpomínám si na ten okamžik jako dnes. Z Hlavního nádraží jsem pěšky, obtěžkán zavazadly, došel až na Václavák a tam jsem ustrnul zděšením. Naskytl se mi obrázek úplně jiný než před prázdninami, kdy jsem dělal přijímací zkoušky na tuto školu: rozstřílená fasáda Národního muzea. Na té znečištěné omítce, která desítky let neprošla žádnou obnovou (očistou), se stopy po střelách krásně vyjímaly. Byly tam až do rekonstrukce, jež nedávno proběhla. Dnes je tato fasáda zcela bez „poskvrnky“ – jako dětská „prdýlka“.(Omlouvám se za toto poněkud neobvyklé přirovnání).

Můžeme za to poděkovat generálnímu řediteli (jak vznešeně to zní!) M. Lukešovi, velkému příteli prezidenta M. Zemana i častému návštěvníkovi ruského velvyslanectví v Praze. Sovětští soudruzi ho za to jistě pochválili, jak hezky nechal zahladit stopy po běsnění zmatených sovětských vojáků, kteří prý na muzeum stříleli proto, že si mysleli, že tam sídlí Čs. rozhlas. Nikdo jim tehdy nevysvětlit, že ta budova leží o pár desítek metrů nad muzeem, na začátku Vinohradské třídy, kde se pak strhly nelítostné boje mezi neozbrojenými Pražany a okupačními vojáky.

Během těch několika dní, kdy se u budovy Čs. rozhlasu bojovalo a kdy byla náměstí a ulice našich měst zaplněná vojáky na tancích, k nimž promlouvají naši občané, aby jim vysvětlili, že u nás žádná kontrarevoluce není („Kontrarevoljucii u nas nět“), jsme všichni mohli zažít tu neopakovatelnou atmosféru, kdy jsou Češi jednotní a odhodlaní vydržet a nenechat se zlomit. Končívalo to v našich dějinách pokaždé stejně: za pár týdnů už měli lidé zase skloněné hlavy a „šlapali“ podle pokynů těch, kteří se ujali vlády v zemi. To nám, bohužel, zůstalo dodnes. Je to pořád stejné.

V těch srpnových dnech v Praze, ale i na jiných místech po celé republice tekla po dlouhé době zase krev našich občanů. Na poklidné české „dějiny“ vyteklo té krve víc než dost. Češi jsou i v tomto skromný národ: k politickým změnám, např. ke změně režimu, stačí často jen jeden mrtvý (J. Opletal), někdy dokonce jen jeden domněle mrtvý (M. Šmíd). Horší to bylo o rok později, v den 1. výročí sovětské okupace (21. 8. 1969), kdy opět na mnoha místech ČSSR (Praha, Brno) tekla krev. Tentokrát nestříleli sovětští vojáci, ale naši ozbrojení muži, hlavně milicionáři.

Je naší občanskou i lidskou povinností na tyto oběti nikdy nezapomenout! Stejně jako na těch 248 popravených obětí komunistického režimu, ale i na všechny oběti perzekuce obou totalitních režimů, jež sužovaly naši zemi v letech 1939-1945 a 1948-1989. Čest jejich památce!

25. 8. 2020

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Odkaz na knihu „Zlín v proměnách času“:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-v-pdf-ke-stazeni/zlin---dejiny-1945-1990.html

Seznam vyobrazení:

1. A. Dubček na sjezdu Svazu čs. spisovatelů.
2. Manifest Dva tisíce slov.
3. Sovětské tanky na Václavském náměstí – srpen 1968.
4. Alois Indra (1921-1990).
5. Rozstřílená fasáda Národního muzea v Praze.