Svobodné noviny na internetu

Kdo by neznal bývalého odborného asistenta z Právnické fakulty UK, pak „vyhozeného“ komunistu a disidenta a od konce roku 1989 jednoho z aktérů předem vyjednaného předání moci z rukou KSČ do rukou politicky naivních chartistů v čele V. Havlem? Z disidenta P. Pitharta se doslova přes noc stal nový předseda české vlády (1990-92), avšak po prohraných volbách a po rozpadu Československa (ČSFR) v r. 1992 již jen „politická mrtvola“.

Samozřejmě že ne doslova, protože po OF a OH P. Pithart, stejně jako mnozí jiní političtí „turisté“, opět změnil dres: vstoupil do KDU-ČSL. To bylo v dobách, kdy tato středopravicová strana hrála ještě jakž takž zajímavou roli na naší politické scéně. Tuto stranu pak tento exkomunista a stoupenec Havlovy „nepolitické politiky“ reprezentoval v čele nově vytvořeného Senátu PČR.

Lidovcům zůstal „pohádkový dědeček“ P. Pithart nicméně věrný až dodnes, třebaže jen jako ceremoniální figura, když je potřeba zaštítit se někým známějším. Lidovci totiž ve svých řadách žádné autentické osobnosti nemají. V novodobé, polistopadové historii této strany byl J. Lux touto osobností první a zároveň poslední. (Připomíná to M. S. Gorbačova, prvního a posledního prezidenta SSSR.)

─────

Vždy, když je v naší politice podezřelé ticho, jež signalizuje, že politici nevědí, kudy kam, zjeví se na scéně – jako „deus ex machina“ v antickém dramatu – exkomunistický „čaroděj“ P. Pithart. Pokaždé nám sdělí něco hrozně důležitého, někdy doslova převratného. Nedávno „nakukal“ „modrým ptákům“ a svým „milým lidovcům“, že to budou právě oni, kdo převezme otěže vlády v této zemi, jakmile se podaří svrhnout Babiše.  Od té doby je ticho po pěšině. Babišovy preference nejen neklesají, ale občas i stoupnou – podle toho, jakou kravinu náš „demoblok“ zase vymyslí.

Zatím poslední šokující zprávou z hlavy tohoto komunisticko-lidoveckého mudrlanta je konstatování, že v listopadu 1989 naši „revolucionáři“ v čele s bývalým kulisákem V. Havlem, kterého prostý lid nazývá buď „Venca Flaška“, nebo „Starý Veškrna“, vlastně komunisty zakázat ani nemohli, protože je potřebovali k tomu, aby jimi ovládaný parlament (= Federální shromáždění) přijímal jejich zákony. Tak dobře vykoumané to ti naši „revolucionáři“ měli! Možná to všechno bylo i dobře „zakonspirované“, jak se na stát, kde bylo „profízlované“ úplně všechno, slušelo a patřilo.

Ale teď vážně! Již dlouho jsem takovou pitomost od vysokoškolsky vzdělaného člověka, nota bene docenta na Právnické fakultě UK, který se občas vydává za historika nebo politologa, i když jím není, neslyšel. Inu, souznění mezi komunisty a lidovci je patrné i po třiceti letech „nového režimu“, můžeme-li ten hybrid, který tu po r. 1989 máme, takto nazvat. Pobyt lidovců v Národní frontě přináší své ovoce i v podmínkách havlovské pseudodemokracie, jakož i babišismu a buranokracie, jak režim „Nových pořádků“ charakterizoval politolog B. Doležal. (Ten na rozdíl od Pitharta skutečně politologii vystudoval.) Ani tentokrát Pithart nezklamal. „Léčba Pithartem“ se zatím vždy osvědčila – na rozdíl od „léčby Klausem“, jež byla v módě v „divokých devadesátkách“, kdy se českým mafiánům podařilo rozkrást, co se dalo.

Jak je všeobecně známo, byl to právě P. Pithart, onen váhavý „revolucionář“ z nově založeného „Občanského fóra“ (Laterna magika), který se bůhvíjak připletl do dění „sametové revoluce“ právě v okamžiku, kdy do té doby vládnoucí komunisté pokládali svoji poitickou moc na chodník, kousek od Národního divadla, aby to disidenti neměli daleko, až ji budou zvedat ze země.

To jsem si nevymyslel já. Tak to Pithart doopravdy řekl. Já jsem u onoho pokládání ani u toho zvedání nebyl, abych to mohl potvrdit. Ale Pithart tam zaručeně byl, když to již mnoho let opakovaně tvrdí. Jen škoda, že to někdo nenafilmoval. Bylo by to alespoň krásně zdokumentováno a dnes by nepanovaly žádné pochybnosti o tom, jak to tehdy na Národní třídě a při tom předávání moci bylo.

Co se týká politického angažmá P. Pitharta, po celou polistopadovou éru se sice v nějakých funkcích objevoval, ale ničím zásadním nezaujal. Dokonce se dá říci, že podoba Senátu PČR, jako „zapouzdřeného“, málo výkonného a vcelku zbytečného politického útvaru, který má navíc minimální pravomoci, je svým způsobem „dílo“ tohoto politika. Proto většina občanů vnímá Senát PČR jako zcela zbytečnou instituci, která nás stojí spoustu peněz, jež by se daly využít jinak a účelněji.

V polistopadových dějinách si P. Pithart vysloužil postavení jakési „hlásné trouby“, jejímž prostřednictvím si vládní garnitura zjišťovala nálady ve společnosti, aby se občas, opět Pithartovým prostřednictvím, dala vypustit nějaká důležitá informace. Od té doby se začalo říkat: „Bude to určitě pravda. Vždyť to říkal ten Pithart – a ten nikdy nelže!“ Obdobnou hlášku s „Jiřinou z prasečáku“ známe z filmové série „Slunce, seno …“.

K tomu jen dodávám: Pithart si pokaždé jen trochu upravil pravdu a fakta, jak to kdosi mocný potřeboval a potřebuje i dnes. Funguje to spolehlivě desítky let. Jen ten náš „Péťa“ poněkud zestárl a nohy mu už tolik neslouží. Ale Milošovi taky ne: ten na to má „nosiče“, kteří ho přemísťují zrovna tam, kde potřebuje být.

─────

Jak jsem již uvedl, rituál s vypouštěním informační mlhy, s nímž má „černokněžník“ P. Pithart bohaté zkušenosti, se u nás praktikuje od samého začátku – od oné „Velké sametové listopadové revoluce“, která žádnou revolucí nebyla. Je to podobné jako v s tzv. Říjnovou revolucí v Rusku: ta se odehrála taky až v listopadu 1917. I sovětští soudruzi měli vždy všechno pečlivě zakonspirováno, aby třídní nepřátelé vůbec nic netušili.

Již krátce po zvolení V. Havla prezidentem republiky (29. 12. 1989) kdosi neznámý potřeboval, aby bylo prostému, nevědomému lidu, jehož někteří jedinci prý toužili po pomstě za desítky let nesvobody a porušování lidských práv, tlumočeno varování před případným pronásledováním těchto našich „lidumilů“ a „ochránců práv pracujících“. Důvod byl prostý: nálada ve společnosti byla příznivě nakloněna alespoň symbolickému potrestání nositelů minulého zla. Přesně podle vzoru Norimberského procesu s nacisty.

Bohužel – u nás nic podobného, jako byl některými revolucionáři navrhovaný „morální soud nad komunismem“, neproběhlo. Stalo se něco docela jiného. Náš „Péťa“, tehdy ještě docela mladý a plný elánu začít už konečně budovat tu Havlovu „republiku kamarádů“, hned na začátku ledna 1990, jen co se lidi trochu rozkoukali z toho listopadového zmatku, sedl ke svému psacímu stroji a do již oficiálních Lidových novin napsal článek s názvem „Slyším trávu růst“. A nejen to. Ještě týž den, jak si dobře vybavuji ve své paměti, vystoupil s týmiž myšlenkami i v televizi, tehdy ještě Československé televizi, jež vysílala pro celé území republiky.

Výsledkem tohoto málo pochopitelného politického tahu byly rozpaky a deziluze z nových vládců. Slibovali nám protikomunistickou revoluci – a pak náhle tato „otočka“! Kdopak za tím vším stál? Byla to KSČ (KSSS, StB, KGB či GRU), nebo jen lidská hloupost a zbabělost některých „sralbotků“, kteří si nedokázali poradit s tou náhle nabytou mocí, kterou prý našli na chodníku na Národní třídě. Samozřejmě že nenašli: byla jim řádně předána předem odsouhlasenou skupinou komunistických funkcionářů, jimž kryli záda vysocí činitelé StB a KGB. Pravda bývá vždycky mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá. Tehdy i dnes.

Výsledek tohoto Pithartova „hrdinství“ dobře známe. To ovoce ze stromů, které od té doby poctivě zaléval, sklízíme až do těchto dnů. Například v podobě premiéra ze Slovenska (kdo ten nesmysl vymyslel, nevíte?), který patřil k prominentním předlistopadovým komunistům a navíc k agentům StB, jakož i fyzické a mentální trosky, jež čeká na tu paní s kosou v oblíbeném sídle T. G. Masaryka v Lánech. Také si říkáte: „To je ale skvadra k popukání!?“ Kdyby jenom to! Je to celosvětová ostuda, která si zaslouží zápis do Guinnessovy knihy světových kuriozit.

Díky „borcům“, jako byl P. Pithart, se podařilo zabránit tomu, aby byla KSČ zakázána a aby došlo ke spravedlivému potrestání hlavních viníků nezákonností, k nimž u nás docházelo v letech 1948-89. Zatím nevíme, kdo zavinil stav, kdy nám byli komunisté „zachováni“, aby nás mohli oblažovat svými politickými excesy ještě i po třiceti letech od oné slavné „sametové revoluce“. Máme nejen „Staré pověsti české“ od A. Jiráska, ale i „Nové pověsti české, moravsko-slezské a slovenské“ podle muže, jenž používá pseudonym „Podiven“, aby se nemusel červenat před slušnými občany tohoto státu.

Kdyby to blahoslavený Podiven, jenž zahynul spolu se svatým Václavem během masakru ve Staré Boleslavi (28. 9. 935), věděl, nejspíš by svému jmenovci, který si svévolně jeho jméno „vypůjčil“, od srdce vynadal nebo mu rovnou nafackoval. Asi by udělal obojí, protože tehdy byli Češi ještě fyzicky zdatní a nebyly to takové „padavky“, jako je tento „lidovecký“ mudrlant.

Leč „historická“ role P. Pitharta tím nebyla ještě zdaleka vyčerpána. Poté, kdy se „revoluční“ uskupení zvané Občanské fórum rozpadlo na OF a OH, stal se Pithart čelným představitelem menšinového OH, s nímž sympatizoval i prezident V. Havel. Toto rozbředlé, levičácké hnutí nevydrželo v politice dlouho, protože „nepolitická politika“ moc netáhla a voliče neoslovovala. Následovala drtivá volební porážka v parlamentních volbách 1992. Horší než to byly politické následky dohody dvou vítězných politických uskupení: Klausovy ODS v českých zemích a Mečiarovy VPN (= Verejnosť proti násiliu). Schylovalo se k tomu nejhoršímu – k rozdělení společného státu.

Předehrou k tomu se stalo nezvolení V. Havla prezidentem republiky (část Slováků ho prostě odmítla). Destrukce polistopadového režimu nabrala závratné tempo. Nově zvolená reprezentace obou národních států stále ještě federativní republiky v tom všeobecném zmatku nenašla odvahu ani k tomu, aby bylo vypsáno referendum o zániku společného státu a o jeho rozdělení na dvě samostatné republiky. K rozdělení ČSFR nakonec došlo pouze na základě hlasování tehdejšího Federálního shromáždění.

V celé té trapné taškařici svou malou roličku sehrál i politicky neúspěšný P. Pithart, jehož OH ve volbách utrpělo porážku a on skončil ve funkci českého premiéra. K nelegitimnímu rozpadu společného státu došlo bez souhlasu občanů. Režim se bál zeptat vlastních občanů, co tomu říkají. Přesněji: co říkají na to politické „babráctví“, které Havlova a Klausova (na Slovensku Mečiarova) garnitura předvedla.

Ač byl v té době P. Pithart spíše „vlažným“ stoupencem zachování společného státu, jeho faktický vliv byl ve skutečnosti pramalý. Na politickém směřování se již nedalo nic korigovat. Proto v „hodině dvanácté“ navrhl pro zachování federace projekt jakéhosi „dvojdomku“, čehosi na způsob konfederace, jež by alespoň formálně udržela oba národy pohromadě. Situaci se přesto již nepodařilo zachránit. K 31. 12. 1992 ČSFR zanikla.

Když celý ten klausovsko-mečiarovský politický „cirkus“ skončil, zazvonil nakonec umíráček i Pithartově politické kariéře. Stalo se to, co nikdo nečekal: představitel menší koaliční strany (KDU-ČSL) nabídl Pithartovi další politické angažmá. A on se po této nabídce J. Luxe stal „lidovcem“.

Objektivně se dá říci, že spojení Pithartovy kariéry s touto stranou bylo svým způsobem přínosné pro obě strany: lidovcům to pomohlo v udržení hodnověrnosti po smrti J. Luxe a P. Pithartovi to zase zajistilo dobré „bydlo“ na dlouhou dobu. Výhodný politický obchod se tehdy podařil a vydržel až do dneška. Pro P. Pitharta je to dnes spíše únavná a vyčerpávající štrapáce, ale jako zkušený politik ví, že musí popularitě něco obětovat. I to totiž patří k politice.

─────

Od časů, které jsem popsal v předchozích řádcích, uplynula již docela dlouhá doba. Vzhledem ke zdravotním obtížím, spojeným se stářím, se P. Pithart objevuje na veřejnosti i na akcích lidovců jen zřídka. Naposledy se účastnil stranického sjezdu 25. 1. 2020 v hotelu Ambassador a nedávno se nechal vyfotografovat v sekretariátu KDU-ČSL na Karlově náměstí spolu s kandidáty do senátních voleb, které se budou konat letos na podzim.

Se svým poselstvím k voličům vystoupil až dne 13. 8. 2020 v pořadu „Interview Plus“ v Českém rozhlase (ČRo). Své vystoupení si načasoval velmi dobře. Právě na dobu, kdy v celé společnosti sílí protikomunistické nálady. Kdyby komunistům nehrozilo, že definitivně skončí v Poslanecké sněmovně, mohlo by se stát, že by je nová politická garnitura, která se dostane k moci po volbách v r. 2021, mohla zakázat.

Mimořádnou aktivitu v těchto dnech projevují také samotní komunisté. Ti povolali na svou obranu i bojovníka z nejosvědčenějších – soudruha J. Kojzara, legendárního kritika V. Havla ještě z časů normalizace. A jistě nikoho nepřekvapí, že se na scéně opět objevil zatím „nemumifikovaný“ P. Pithart, kterého již mnozí občané posílali po jeho vystoupeních k 30. výročí „sametové revoluce“ jak do politického důchodu, tak i rovnou do muzea (včetně toho s voskovými figurínami).

Ani tentokrát náš „Péťa“ nezklamal. Podobně jako před 31 lety nám všem vysvětlil, že komunisty zakázat nešlo a že s nimi musíme i nadále žít, dokud nevymřou. Prý bude každému z nich chodit poctivě na pohřeb, aby mohl evidovat, jak rychle se bude dařit procesu jejich vymírání. Boží mlýny prý melou pomalu, ale bohužel se to uspíšit nedá.

Výběr citátů z besedy, kterou P. Pithart v ČRo absolvoval, uveřejňujeme na konci tohoto článku, aby si jednotlivé výroky naši čtenáři mohli pořádně přečíst a zamyslet se nad nimi. Je třeba říci, že díky těmto vyjádřením jednoho z protagonistů Listopadu 1989 máme aspoň jasno v tom, co by nás čekalo, kdyby P. Pithart zase o něčem mohl rozhodovat. Buďme rádi, že je z politiky pryč!

Kdosi nedávno navrhoval, aby se právě P. Pithart stal po Zemanovi prezidentem republiky. To bychom si naběhli – rovnou na vidle! Pithart je totiž celoživotním „opečovávatelem“ našich nereformovaných komunistů. A navíc ještě jejich neoficiálním „tiskovým mluvčím“ – po soudružce V. Žežulkové.

Bývalý předseda Senátu P. Pithart o tom pochopitelně cudně mlčí, protože se nejspíš před svými „polepšenými“ soudruhy stydí. Nepochválili by ho za to ani lidovci, ani jeho sympatizanti z řad ostatních senátorů. Tuto zprávu o dalším „tajném“ poslání P. Pitharta nám „vyžežulkovala“ sama bývalá tisková mluvčí KSČM. Ani ona o tom oficiálně mluvit nechce. Prý jí to Vojta Falmer zakázal.

●●●

Myšlenkové „perly“ P. Pitharta

Navrhuji níže uvedené výroky vytesat do mramorové desky a tu osadit ve vstupním prostoru Poslanecké sněmovny PČR. Potvrzuje se totiž, že busta F. L. Riegra, kterou tam naši poslanci mají, není dostatečnou inspirací k dalšímu politickému růstu jak poslanců, tak i jejich asistentů a v neposlední řadě i „ředitelů zeměkoule“, kteří to všechno zvládají levou zadní na „vedlejšák“. ‒ Představte si, že prý polovina z těch nadstandardně placených „vyžírek“ neví, kdo to ten F. L. Rieger vlastně byl. Prý se ve škole učili akorát o soudruhu Husákovi a Leninovi. No řekněte: takové mezery ve vzdělání! Chtělo by to nějaké parlamentní doučování. ‒ Soudružka M. Semelová by to jistě zvládla. A mohla by jí v tom pomáhat jiná zdatná propagandistka a „ochránkyně“ syrských sirotků – M. Pekarová-Adamová (možná by stačila pouze jedna z těch dvou soudružek). Zkrátka: stranické vzdělávání naši poslanci tragicky zanedbávají. Předseda PS by jim za to měl udělovat pokuty – ve výši alespoň jednoho měsíčního platu.

─────

Tady jsou ty „perly“:

● „Každý z nás se vyrovnává s tím, so se nám nepovedlo, co jsme udělali špatně. A nikdy nemůžeme říct, že je hotovo, ten proces nelze uspěchat.“

● „Také se často používá slovo katarze, kdy se vše vyjasní, vyčistí, ukáže se, kdo byl dobrý a zlý. To jsou vzácné chvíle v dějinách a zpravidla si je ta společnost musí nějak zasloužit.“

● „Po sametové revoluci si většina lidí myslela, že se dostaví právě ona zmiňovaná katarze, z čehož ale sešlo. Proto, že jsme se k listopadu [1989] doplazili až poslední. Východní blok za nás rozbourali jiní, takže jsme si katarzi nezasloužili. (…) My jsme měli do krvava zmlácené studentky a studenty, pár dní jsme se domnívali, že máme i mrtvého. To zapůsobilo a proces urychlilo. Ale pak jsme museli uznat, že jsme se stali obětí cílevědomé dezinformace.“

● Jako národ máme kvalitní trénink v přizpůsobování a podvolování. Žít se musí, ale někdy je toho příliš.“

● „A kdo by to měl tehdy udělat? Tehdy to neměl kdo udělat. My jsme tehdy potřebovali, aby Federální shromáždění pracovalo. Kdo by jinak udělal volby a volební zákon? My jsme potřebovali, aby schvalovali naše zákony a pomáhali nám.“ [Těmito slovy P. Pithart zdůvodnil, proč nebyla zakázána KSČ.]

● „Když ty pomineme a stalo by se tak, třetí den by měli určitě v šuplíku připravené nové stanovy, nový název a byla by to jiná strana. Aby je už nikdo příště zakázat nemohl.“

● „Myslím si, že to tehdy bylo vyjednané předání moci. A to jsem řekl i proto, že jsem u toho byl a viděl jsem, jak tehdejší mocní pouští svou moc na zem. A šlo o to, kdo, jak rychle a inteligentně ji sebere.“

● „Tehdy jsem to nemohl vyslovit, tím spíš, když se [„revoluce“] opatří kýčovitým přívlastkem sametová. Věděl jsem také, že když budu takhle mluvit, takto můžu ve volbách odskákat, což se i stalo.“ [K tomu lze dodat pouze toto: To, že to Pithart „odskákal“ nezvolením, nebylo kvůli jeho prostořekosti, ale pro neschopnost oslovit voliče. A také kvůli nedůvěryhodnosti části „revolucionářů“ z Listopadu 1989.]

─────

P. S.

Nebudu psát, že jsou to jen alibistické kecy od Pana Opatrného. Snad to čtenáři poznali sami. A ti, kteří tu dobu před třiceti lety zažili na vlastní kůži (jako já), dobře vědí, že mnohé z toho, o čem Pithart tak učeně rozjímá, jsou jenom výmluvy a žvásty, jimiž se snaží ulevit svému špatnému svědomí. Být na místě tohoto exkomunistického „lidovce“, raději bych se na veřejnosti moc neukazoval. Dokonce ani s „ochranným štítem“ toho panoptika, které v uplynulých týdnech KDU-ČSL představila jako kandidáty do senátních voleb.

Zajímalo by mě spíš něco jiného, než jsou výmluvy o tom, proč tehdy, v listopadu 1989 a v následujících dnech, nešlo prosadit, aby byla zakázána KSČ a abychom se radikálně rozešli s minulým zlem. Jestlipak se tento polepšený „pánbíčkář“ Pithart (= „pikarti“ v západní Evropě byli ve středověku kacíři, podobně jako naši husité) byl někdy v kostele pomodlit a vyzpovídat ze svých politických hříchů? To přece žádní komunisté nedělají, dokonce ani ti „překabátění“, kteří byli kvůli pokračování své kariéry ochotni vlézt i do prohnilé partaje lidovců, která brzy půjde ke dnu i s tímto exkomunistickým mudrlantem. Blíží se doba, kdy je všechny po zásluze pohltí plameny pekelné.

17. 8. 2020

‒ RJ ‒