Svobodné noviny na internetu

Motto: „Hnědokošilatí černoprdelníci. Je horší kombinace?“ (Názor čtenáře z internetu)

Další „opomenuté“ výročí?

Ještě před několika měsíci se zdálo, že rok 30. výročí „sametové revoluce“ 1989 bude tou nejlepší příležitostí, jak si připomenout osobnost pražského arcibiskupa – kardinála Františka Tomáška (1899-1992). Od jeho narození uplynulo dne 30. června t. r. „kulatých“ 120 let. Leč – žádné oslavy ani připomenutí tohoto jubilea se nekonaly. A jak se u nás opět stalo zvykem, nikdo nic nevysvětloval (asi nebylo komu) ani se nad tím nepozastavil.

Jak se ukazuje, muž, jenž bývá spojován s politickou změnou na konci 80. let minulého století, zejména se svatořečením Anežky České (1989) či s návštěvou papeže Jana Pavla II. (1990) v tehdejším Československu (Praha, Velehrad, Bratislava), náhle upadl v nemilost. Už znovu: nejprve to bylo za vlády komunistů a nyní za vlády postkomunistů. Rozdíl v tom žádný není, protože v obou případech se jedná o bezvěrce čili neznabohy.

O této nedůstojné „lapálii“, která by se v normálně fungujících, demokratických médiích odbyla několikavětým konstatováním, se u nás raději cudně mlčí. Co kdyby lidé byli moc zvědaví a začali by pochybovat o „demokratičnosti“ současného režimu či dokonce pojali pochybnosti o tom, zda „sametová revoluce“ z konce roku 1989 byla opravdovou revolucí, kterou nám tu „zařídili“ V. Havel a jeho „kámoši“ z Charty 77?

Hrobové ticho okolo F. Tomáška se rozhostilo krátce poté, kdy byly v SN zveřejněny dva články, v nichž se objevila informace o spolupráci tohoto vysokého hodnostáře římskokatolické církve s komunistickou tajnou policií – StB. (Pozn. 1)

Jen pro úplnost: František Tomášek, narozený 30. 6. 1899, byl evidován jako spolupracovník StB v kategorii „Agent“, a to pod registračním číslem 688 s krycím jménem „Novák“. (Necenzurované noviny, č. 15/1992, str. 179)

P. S.

Tím prvním jubileem, na které většina médií (včetně ČT) „zapomněla“, bylo 50. výročí úmrtí kardinála Josefa Berana (†17. 5. 1969).

●●●

Nový předseda KDU-ČSL totálně propadl!

Bývá dobrým zvykem poskytnout novému předsedovi (vlády, politické strany) sto dní „hájení“, aby mohl ukázat, co v něm je. Snažil jsem se toto pravidlo dodržovat navzdory tomu, že jsem M. Výborného (KDU-ČSL) od jeho nástupu do čela naší druhé nejstarší politické strany tu a tam kritizoval za jeho dílčí pochybení. Je jich už hezká řádka a tato negativní série se dále rozrůstá.

Jsem rád, že nejsem sám, kdo vnímá působení M. Výborného, syna někdejšího lidoveckého ministra ve vládě V. Klause, objektivně, přesto výhradně negativně. Ačkoliv by mi mohl být sv. Marek z Heřmanova Městce sympatický například tím, že je to bývalý učitel dějepisu (podobně jako já), není tomu tak. Je totiž mnohem horší než jeho předchůdce, kterého jsem nikdy rád neměl ani ho nechválil ‒ veterinář P. Bělobrádek.

Neodpustím si „kousavou“ poznámku o tom, že zvěrolékaři se mají starat o zvířata, nikoli se plést do politiky. Bělobrádek kdysi odstartoval svou kariéru v čele KDU-ČSL, rozvrácené předtím působením J. Čunka a C. Svobody, mediálně působivým sloganem: „Na každé prase se vaří voda.“ (Univerzální platnost této hlášky se mimo jiné projevila v tom, že od dubna 2019 P. Bělobrádek v čele této strany skončil. Bylo na čase. Termín „zabijačky“ nicméně oznámen nebyl.)

Rozhodně si nemyslím, že to, co P. Bělobrádek v politice předvedl (včetně toho, že spolu s B. Sobotkou umožnil agentu StB A. Babišovi vstup do vlády – navzdory tzv. lustračnímu zákonu), je na udělení Nobelovy ceny. Není to ani na Pulitzerovu cenu, neřkuli na Cenu Ferdinanda Peroutky. Nanejvýš tak na „bramborovou“ medaili od stranického kolegy – exministra zemědělství M. Jurečky se zabijačkovou výslužkou několika jelítek a jitrnic z jeho rodinné farmy na Přerovsku. Taková stranická „cena útěchy“.

Čím dříve P. Bělobrádek v politice skončí a opustí i post poslance ve Sněmovně, tím lépe. Bude to dárek všem poctivým lidovcům, kteří to myslí s touto stranou dobře. Pokud se najde v řadách členů a funkcionářů KDU-ČSL (od krajské úrovně dolů) nějaká osoba, jež ten Augiášův chlév po Bělobrádkovi uklidí, bude to práce nejméně na jedno desetiletí. Za předpokladu, že tato strana v příštích měsících nezanikne, jak to aktuálně hrozí ČSSD, KSČM i TOP 09.

O tom, že moje nepříznivé hodnocení P. Bělobrádka i „pokračovatele“ v jeho likvidátorském díle v čele KDU-ČSL, M. Výborného, je objektivní, svědčí jak klesající podpora této strany u voličů (pohybuje se mezi 4-5 procenty), tak i osobní popularita těchto politiků. Agentura STEM podle nejnovějších zjištění přisoudila P. Bělobrádkovi 26 %, kdežto M. Výbornému pouhých 18 %. (Echo24.cz, 18. 7. 2019) To je zoufale málo na právě začínajícího předsedu, který by měl sršet nápady a překypovat energií. Jenže: od unavených čtyřicátníků žádné takové vzepětí čekat nelze.

Ostatně: jak P. Bělobrádek, tak i M. Výborný pocházejí z generace tzv. Husákových dětí, která si z doby před r. 1989 kromě nalomené páteře, pokřiveného charakteru a nepříliš kladného vztahu k práci (pro vlast, nikoli pro sebe) nic pozitivního do života neodnesla. Hluboká morální a politická krize, která se dostavila po volbách z října 2017, je totiž také důsledkem toho, že všechna patra naší politiky obsadili kariéristé, nefachčenkové a politické vyžírky, vychované v atmosféře normalizačního bezčasí a šedi každodenního života. Na realizaci „vzdušných zámků“ to zkrátka nestačí.

Výsledek, kterého dosáhl M. Výborný v čele KDU-ČSL, není rozhodně důvodem k jásání. Spíše k pořádné sebereflexi a zásadnímu rozhodnutí. Před časem, když jsem komentoval výsledky sjezdu této strany, použil jsem obrat o novém „přepřahání lidoveckého žebřiňáku“.

Myslím si, že po třech měsících nezdarů a přešlapování na místě nastal ten správný čas: poohlédnout se po novém předsedovi KDU-ČSL. Nikoli po dalším unaveném čtyřicátníkovi, či dokonce ještě starším „trafikantovi“, ale po někom mladším, z něhož ještě nevyprchala všechna energie ani nápady, jež by se daly v brzké době uskutečnit. Najde se nový „vozka“ do nepohody, který ten „rozhašený“ lidovecký žebřiňák dokáže uřídit? Sem s ním!

À propos: Nedávno se docela vážně rozhovořil v pořadu „Události, komentáře“ (15. 7. 2019) o blízkém vypadnutí KDU-ČSL ze Sněmovny známý a respektovaný politický komentátor P. Nováček. Kdo ho zná, ten jistě tuší, že tento pán nemluví do větru…

●●●

Sudetští Němci kontra kněží pronásledovaní nacisty

Asi před rokem se mi dostala náhodou do rukou zajímavá knížka, o jejíž existenci jsem do té doby nevěděl. Byla vydána v „přelomové“ době: ještě před nástupem „tvrdé“ normalizace. Kdo tu dobu pamatuje, ten si jistě vzpomene na to, že v roce 1971 byly ještě natočeny některé filmy, jež (po premiéře a několika reprízách) končily na dvacet let v trezoru. Jako příklad za všechny uvedu alespoň film „Ucho“ nebo televizní seriál „F. L. Věk“.

Také knížka Dr. J. Beneše s názvem Kaine, kde je tvůj bratr? (Česká katolická charita, ilustrace od akademického malíře P. Lisého) se dostala na veřejnost v onom roce 1971. Po dvou desítkách let zběsilého protináboženského tažení a ateistického řádění bolševických neznabohů se římskokatolická církev u nás stačila na pár měsíců v době Pražského jara 1968 nadechnout, avšak po příjezdu sovětských tanků se vše vracelo do starých kolejí. Tentokrát to již bylo bez poprav politických odpůrců, ale s novou vlnou represí: vězněním nepohodlných osob počínaje, přes vynucenou emigraci až po nejrůznější formy každodenního šikanování ze strany vládnoucích kolaborantů.

Proč o tom píšu v této době, kdy KDU-ČSL předvádí politický „cirkus“, který si v ničem nezadá s tím Babišovým? Právě proto, aby si slušní členové této strany uvědomili, na jak šikmou plochu zavedl KDU-ČSL P. Bělobrádek a jeho parta politických hazardérů z generace tzv. Husákových dětí. Ještě nikdy od r. 1989 nebyla tato strana vnímána veřejností tak negativně – jako právě dnes. Ano, je třeba, aby toto rezolutní stanovisko zaznělo! Snad se členům KDU-ČSL konečně otevřou oči.

V době, kdy se čelní představitelé naší „křesťanské“ strany lidovců (D. Herman, P. Bělobrádek) nestydí nadbíhat sudetským Němcům, kteří v r. 1938 pomáhali A. Hitlerovi rozbíjet demokratické Československo (pod heslem „Heim ins Reich“) a zúčastňují se opakovaně sjezdů jejich krajanského sdružení (naposledy v Regensburgu) v Bavorsku, je užitečné připomenout, že němečtí nacisté kromě svých politických odpůrců a Židů (spolu s dalšími tzv. méněcennými národy) pronásledovali rovněž římskokatolické duchovní, jakož i kněží jiných vyznání, např. evangelíky, pravoslavné apod.

O tom, jaký je stav dnešní KDU-ČSL, nejlépe svědčí fakt, na který bych rád upozornil. Došlo k tomu před půl druhým rokem – těsně před říjnovými volbami (2017) do Poslanecké sněmovny PČR. Tehdy dva „křesťanští“ politici, P. Bělobrádek a M. Kalousek, vydali „předvolební“ knížku. Reagovali tak na mediální humbuk okolo Babišovy knihy O čem sním, když zrovna spím.

Nepřipomínám tu událost náhodou, samoúčelně, protože velice názorně dokládá, kam až dovedl svou stranu sebestředný „tlučhuba“ P. Bělobrádek. Ten totiž v r. 2017 vydal knihu o sobě: o své nevyléčitelné nemoci a o účinkování v politice. (Nemoc je sice smutná záležitost, ale do politiky to nepatří. Politik by se měl snažit získat voliče svým programem, nikoli na základě lítosti s jeho osobou.) To, co tehdy Bělobrádek předložil, byl docela obyčejný, sebeoslavný blábol. Takový si nedovolili o sobě napsat ani mnohem mocnější lidé, kteří „hýbali“ dějinami.

U nás si to komunističtí pohlaváři zařídili tak, že tato „oslavná“ díla o nich ochotně sepsali jiní lidé. (Jistě za to nedostali pouhou „pochvalu“, nýbrž i slušnou sumičku peněz.) „Životopiscem“ K. Gottwalda byl F. Nečásek. „Dvorním“ sepisovatelem biografie G. Husáka byl jiný Slovák – historik V. Plevza.

Druhou ze zmíněných předvolebních publikací z r. 2017 vydal bývalý předseda lidovců a pozdější předseda TOP 09 – M. Kalousek. Je to kniha nikoli o něm, nýbrž o nacistických obětech z řad římskokatolické církve. Jedná se o vskutku záslužnou práci, o níž tehdy sdělovací prostředky nepřinesly víc než tuto kusou informaci. Proč asi? Komu se to tehdy nehodilo do krámu – kromě komunistů?

Od té doby je u nás zase to známé „ticho po pěšině“. A pokud se někdy ve sdělovacích prostředcích přece jen hovoří či píše o katolických kněžích, pak výhradně v duchu protináboženském – jako o pedofilech, kteří po desítky let zneužívali děti coby oběti svého sexuálního chtíče. To je bohužel všeobecný tón, který se k nám rozšířil ze Západu. A naše ke všemu ochotná média tomu samozřejmě nekriticky přizvukují…

A teď to podstatné, na co chci při své kritice KDU-ČSL poukázat. Tato strana, ačkoliv se ke křesťanství hlásí a její politici se rádi ukazují na Velehradě (stejně jako v Regensburgu), se dosud neobtěžovala přihlásit se veřejně k obětem nacisty vězněných a popravených kněží. Naopak: tím, že zástupci KDU-ČSL jezdí na sudeťácké sjezdy do Bavorska, pouze tím u veřejnosti přiživují falešné a nepravdivé historky o tom, že římskokatolická církev spolupracovala za války s nacistickými okupanty. Toto tvrzení je v rozporu s historickou pravdou.

Samozřejmě ‒ i tady se stalo pár ojedinělých, individuálních excesů. Rozhodně to však nebyl jev všeobecný, jak by nám někdo rád vsugeroval, ani tolerovaný veřejností. Vždy totiž platilo: kdo byl zvyklý zrazovat a udávat, činil tak za každého režimu. Čehona je věčný a daří se mu i dnes.

[Bělobrádkovým „virem“ se zřejmě nakazil také M. Výborný, který v rozhovoru pro Novinky.cz dne 20. 7. 2019 uvedl, že by mu nevadil sjezd sudeťáků u nás. Zapomněl na jeden „detail“: vadí to většině Čechů, kteří právě proto nebudou KDU-ČSL již nikdy volit. O tomto rozhovoru pohotově informuje také proruský server „Parlamentní listy“, kde mají lidovci zřejmě předplacený pravidelný publikační prostor. (PL, 21. 7. 2019, 8:32) Ty jejich „plky“ totiž většina solidních sdělovacích prostředků ignoruje. Daleko zajímavější než samotný článek jsou však reakce čtenářů na nestoudné prohlášení M. Výborného. Někteří čtenáři navrhují například jako místo konání Terezín nebo kulturní dům v Lidicích. Dalo by se uvést mnoho dalších míst, kde nacisté za 2. světové války řádili (Ploština, Prlov, Javoříčko atd.). Zde jsou nejtrefnější reakce čtenářů na Výborného rozhovor: „Skoro se zdá, že tenhle ‚lidovec‘ dostal za úkol tu prohnilou partaj zlikvidovat.“ – „KDU-ČSL je pátou kolonou sudetských Němců v republice. Snaží se zničit zem, za kterou spousta nejlepších lidí zemřela.“ – „Není pravda, že lidovci byli vždy svině. Jsou až teď.“ – Lidovce je třeba žalovat za vlastizradu, předsedu odsoudit a politickou stranu zrušit! Je to pátá kolona nového, fašizujícího se Německa.“ – „KDU byli vždy kolaboranti, žádné překvapení.“ – „Bělobrádek byl magor, ale tento černoprdelník je obrvůl.“ – Z těch lidoveckých krys se mi zvedá žaludek.“ – „Ti lidovečtí zmrdi zradí vždy, když se naskytne příležitost.“ ‒ „Další strana, co zkrachuje na hloupost svých vůdců.“ – „Hnědokošilatí černoprdelníci. Je horší kombinace?“]

─────

Již krátce po skončení 2. světové války vyšla řada vzpomínkových knih o utrpení kněží v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Jak známo, nacisté byli důslední a systematičtí i při svém pronásledování ideových odpůrců. Zatímco Židé, určení k fyzické likvidaci, byli soustřeďováni v polských vyhlazovacích táborech (Osvětim, Majdanek), duchovní byli vězněni v táboře Dachau nedaleko Mnichova. Někteří kněží prošli i jinými koncentračními tábory, např. Buchenwaldem. V Dachau bylo během války vězněno celkem 2771 duchovních, z toho 122 z bývalého Československa. Z uvedeného počtu 621 kněží zahynulo.

[Uvedu ještě jednu statistiku, která byla v SN publikována v článku M. Řehořkové: Cena lidského života (SN č. 8/2012, vloženo 6. 8. 2012): 1. Duchovní, kteří byli osvobozeni v Dachau americkou armádou 29. 4. 1945 (celkem 1213 osob, z toho 798 Poláků, 140 Francouzů, 74 Čechoslováků, 45 Němců, 36 Jihoslovanů, 36 Holanďanů, 33 Belgičanů, 26 Italů aj.); 2. Duchovní, vyvezení na smrt invalidním transportem (celkem 332 osob, z toho 310 Poláků); 3. Duchovní, kteří prošli koncentračním táborem Dachau podle náboženství (celkem 2670 osob, z toho římskokatolické 2524, evangelické církve104, pravoslavné 22);  Duchovní, kteří prošli koncentračním táborem Dachau podle národnosti (celkem 2670 osob, z toho Poláků 1724, Němců 448, Francouzů 159, Čechoslováků 109, Holanďanů 63, Jihoslovanů 47, Belgičanů 46, Italů 28 aj.).]

Jelikož nechci zatěžovat tento článek obsáhlým seznamem těchto obětí, připojím jej až na konci jako přílohu. Přesto se nemohu nezmínit alespoň o jedné z obětí římskokatolických kněží, kteří byli nacisty popraveni. Jedná se o velice známou osobnost lidického faráře P. Josefa Štemberky (†10. 6. 1942). Také on byl na Horákově statku zastřelen nacistickými hrdlořezy ‒ spolu se 173 lidickými muži. Jako správný a vlastenecky smýšlející duchovní pastýř šel spolu se svými souvěrci na smrt dobrovolně.

Tuto historickou skutečnost neuvádím jen tak z legrace. A zároveň se ptám: Kdo z těch dnešních, lidoveckých („černoprdelnických“) zbabělců by byl schopen přinést pro vlast, pro svobodu a demokracii oběť nejvyšší ‒ jako tento lidický farář? Odpověď si domyslíme všichni sami: NIKDO! Aspoň víme, na čem jsme.

●●●

Lidoveckých „excesů“ přibývá, sebereflexe žádná. Konec se blíží…

Naší druhé nejstarší politické straně, KDU-ČSL, se v poslední době lepí smůla na paty. Pod novým vedením (M. Výborný) se strana není schopna odrazit od pomyslného dna. Lidovci brzy dopadnou jako Hamáčkovi „socani“: budou se dívat na pětiprocentní laťku, potřebnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, zdola. Nad touto stranou navíc visí Damoklův meč v podobě blížících se předčasných voleb, v nichž definitivně vypadnou nejdříve ze Sněmovny a postupně i ze Senátu, kde zatím mají relativně silné zastoupení. I to bude brzy minulostí.

V této situaci je každá rada drahá. Ubývá nejen exkomunistických „radilů“ typu P. Pitharta či dalších neužitečných kibiců, ale i sponzorů, kteří jsou ochotni platit ten pokračující Bělobrádkův „cirkus“, naoko s novým předsedou, který není schopen nabídnout nic nového a originálního. Ten, kdo ještě na začátku dubna 2019 věřil tomu, že nový předseda stranu rozhýbe k životu, dnes již ví, že tomu tak nebude. KDU-ČSL čeká ještě pár měsíců (možná i roků) přežívání na krajské a komunální úrovni a pak postupný konec. Je to osud všech politických „dinosaurů“.

A do toho všeho se začaly doslova „líhnout“ nejrůznější aféry a skandály sebevědomých, nicméně velmi hloupých místních politiků KDU-ČSL. Brzy se stanou „časovanou bombou“, která pošle lidovce do „kopru“.

Obdobně tomu tak bylo i v jiných velkých, tradičních stranách, např. ODS či ČSSD. Přehlížením drobných excesů to obvykle začalo a velkým volebním výpraskem končilo. Zažila to kdysi i KSČ a po Listopadu 1989 téměř všechny parlamentní strany. Některé z nich se drží ve Sněmovně z posledních sil v naději, že tam aspoň ještě jedno volební období vydrží. V PS totiž dávno platí ono známé, komunistické heslo: „Každý den dobrý, hlavně že se penízky sypou…“

─────

Uvedu jako příklad alespoň dva „čerstvé“ skandály lidoveckých politiků na krajské a komunální úrovni. Jsou přirozeným pokračováním neuvěřitelně skandálního jednání lidoveckých politiků z obce Strání na Uherskobrodsku, kteří v létě 2018 připravili a zorganizovali podvodné oslavy neexistujícího výročí této obce. (Mezitím se z nesmyslné oslavy tohoto fiktivního výročí začíná „klubat“ na světlo Boží dotační podvod – podobný tomu z kauzy „Čapí hnízdo“. Zkrátka: Babiš se stal inspirativním vzorem pro nejrůznější hlupáky z celé republiky.)

[Nechci se o tom znovu rozepisovat, protože tento případ je dostatečně známý a také mnou často zmiňovaný. Zájemce odkazuji na článek „700 let obce Strání, 3. část“ (SN č. 2/2019, vloženo 27. 2. 2019, ZDE), jakož i na článek „Začněme si říkat pravdu!“ (SN č. 7/2019, vloženo 29. 7. 2019, ZDE).]

Tento i další příběhy zneužívání moci místními potentáty, kteří sami sebe označují za politiky, ale k těm skutečným mají hodně daleko (vzorem by měl pro ně být např. A. Švehla, jemuž však nesahají ani po kotníky), je především svědectvím o tom, „jak chutná moc“ a jak jsou někteří politici doslova „nenažraní“, co se peněz a dalších výhod, placených daňovými poplatníky, týká. Ale protože „kapři si svůj rybník nevypustí“, jak s oblibou říká M. Zeman, jsme na tom pořád stejně – bez naděje na zlepšení. Možná až ten „rybník“ vyschne, protože vody je stále méně, nějaké řešení se pak bude muset najít. Do té doby se budeme muset trápit s neschopnými, všehoschopnými a nekonečně arogantními „malými“ Babiši, kteří se u nás od října 2017 přemnožili – jako divočáci. Změna nastane, jakmile bude úředně povolen jejich odstřel.

Oba případy, o nichž chci psát, se odehrály v rozmezí čtvrt roku na jižní Moravě, která patří k tradičním „baštám“ lidovců po desítky let. Informace proběhly pouze některými médii. Já sám jsem stihl jednu z nich zaznamenat na stránkách proruského dezinformačního webu „Parlamentní listy“, které mají poměrně rozsáhlé zpravodajství a všímají si nejrůznějších témat z domova. Upoutal mě totiž hned titulek dotyčného článku, který hlásal: „Hoďte Čaputovou s mlýnským kamenem na krku do vody!“ (PL, 21. 3. 2019, 14:42)

Tento výrok prý pronesl na adresu nedávno zvolené slovenské prezidentky jakýsi M. Venuta (jak typicky moravské jméno!), člen jihomoravského výboru KDU-ČSL, a to v diskusi o potratech. Co se týká podobných témat, lidovci jsou na ně „vysazení“ a rádi hovoří o ochraně lidských embryí již od nejranějšího stádia těhotenství. Kdyby to šlo, jistě by lidovečtí politici nepohrdli ani brojením proti „potratové turistice“, s níž je to podobné jako s invazí migrantů do naší vlasti: nikdo se sem nehrne. Kdyby totiž podobné zájemkyně o interrupci potkaly např. M. Jurečku nebo J. Bartoška (to je mimořádně ošklivý chlap), mohlo by se stát, že by potratily spontánně a naši gynekologové by byli bez práce i bez „přivýdělku“. Zatím to ještě tak zlé není. Manželky si ty své „krasavce“ hlídají a pro jistotu je nikam nepouštějí.

Jméno bývalého ministra zemědělství M. Jurečky neuvádím náhodou. Byl to právě on, kdo na neuvěřitelně neurvalý výrok výše zmíněného funkcionáře KDU-ČSL reagoval ve sdělovacích prostředcích. To je taková Jurečkova posedlost ještě z dob, kdy „ministroval“: v pracovní době s oblibou rozesílal své přitroublé tweety o čemkoliv, aby byl zajímavý a aby se vědělo, že ještě žije. Kdo to ministerstvo ve skutečnosti řídil, to je velká neznámá. Jurečka totiž prohlásil, že dotyčný politik má právo takové věci říkat. K tomu dodávám: Žádné takové právo nemá a v kterékoli civilizované zemi by skončil svou činnost v dané politické straně a možná by šel do vězení. U nás se ovšem tváříme, že takové výroky jsou v pořádku. Samozřejmě nejsou a dotyčný by se za svá slova měl zodpovídat před soudem.

To, co prohlásil onen lidovecký hulvát M. Venuta, je nutno hodnotit především jako projev mimořádné drzosti, které se vůči hlavě cizího státu dopustil bezvýznamný regionální funkcionář nedůležité politické strany, která brzy vypadne z Parlamentu ČR. Toto hulvátství je produktem politického stylu P. Bělobrádka, jenž dovedl KDU-ČSL až na okraj propadliště dějin. Stát se to v jiné zemi, skončil by jak předseda této strany, tak i celá partaj jako taková: nikdo by ji nevolil ani nesponzoroval. (KDU-ČSL taky skoro nikdo nevolí. Ty lístky si tam lidovci házejí sami, protože mají několik desítek tisíc členů. Voliči na ně kašlou a někteří po nich plivají. Příště je nakopou rovnou do zadku.)

Co se týká onoho navrhovaného „ortelu smrti“ pro slovenskou prezidentku, připojím k němu několik poznámek z pohledu historika. Trest smrti, kdy byla dotyčná osoba se závažím (s mlýnským kamenem apod.) svržena do řeky či jezera, se používal již ve starověké Mezopotámii, jak dosvědčuje Chammurapiho zákoník z 2. tisíciletí před Kr. Něco podobného prováděli s vězněnými Srby, Židy a Romy chorvatští ustašovci v koncentračním táboře Jasenovac za Druhé světové války. Obětem svazovali ruce za zády a pak je svrhli do řeky, kde se utopili. A do třetice ještě jeden středověký „návod“ na postupné umírání v nesnesitelných bolestech: známý valašský kníže Vlad III. Dracula (1431-1476), zvaný „Napichovač“, s oblibou nechával provinilce narazit na kůl. To by se zmíněnému lidoveckému politikovi nelíbilo – jako „trest“ pro slovenskou prezidentku Z. Čaputovou?

Ostatně – lidovci jsou pořád stejní: jednou podlézají komukoliv a kolaborují s kýmkoliv, jindy jsou zase nepochopitelně drzí, arogantní a mocichtiví, i když je skoro nikdo nevolí. Kdo by taky volil tento politický „odpad“: lháře, podvodníky, křiváky a podrazáky? Silácké řeči některých lidoveckých zoufalců, kteří by se rádi udrželi u plných koryt, sotva této straně zajistí nové voliče. Spíš jim ten zbytek ještě odežene. Když má někdo čtyři procenta a ještě si troufá provokovat a štvát si voliče proti sobě, to věru není dobrá strategie pro příštího „premiéra“. (Předseda KDU-ČSL by jistě premiérem rád byl. Nemá však ani na to, aby dělal ministra školství. Možná tak vrátného na MŠMT.)

Proto je M. Výborný tak neúspěšným předsedou a politikem malé, tradiční strany, která má nejlepší léta již za sebou. Z čistě lidského hlediska mi může být Výborného líto. Dělá to zkrátka blbě a chybí mu potřebná sebereflexe. V politice nestačí, že je někdo synáčkem známého politika (i když ne příliš úspěšného, jak si vzpomínám). Musí být skutečnou, nefalšovanou osobností, což Výborný není. Je to málo zdařilá kopie jeho otce, který se vyznačoval hlavně tím, že byl neslaný a nemastný, bez barvy a bez zápachu (něco na způsob B. Sobotky). Existuje ještě jiná verze, proč to Výborný dělá tak hloupě: na pokyn Bělobrádkových „loutkovodičů“ z USA musí dokončit zadaný úkol: zlikvidovat tuto tradiční stranu. Za půl roku budeme vědět víc.

─────

O nejnovějším případu lidoveckého balamucení nic netušící veřejnosti informovala v těchto dnech snad všechna naše média. Tento nejnovější malér lidovců „spískal“ starosta obce Velatice u Brna, Jan Grolich (další typicky moravské jméno!), který se na Facebooku svěřil s tím, že teď už by prý dotyčnou ženu na vyznamenání nenavrhl. (Lidovky.cz, 19. 7. 2019, 19:05)

Také v tomto případě se stalo něco podobného jako ve Strání: tam si místní politici totiž neověřili fakta a v rozporu s historickými údaji oslavili 700. výročí obce, ačkoliv to skutečné připadá až na rok 2053. (Teprve s odstupem času se ukázalo, že tento „omyl“ vlastně žádným omylem nebyl, nýbrž se jednalo o součást něčeho většího, co se dá označit jako dotační podvod.) Nejen tyto nezodpovědné politiky ze Strání (včetně poslance O. Benešíka), ale i starostu z Velatic by ve středověku vesničané za trest pověsili na nejbližším stromě – pro výstrahu ostatním podvodníkům.

Případ z Velatic je přece jen poněkud jiný. Ona vyznamenaná žena, 88letá Věra Sosnarová, totiž dlouhá léta tvrdila a stále ještě v jakési upravené verzi tvrdí, že se jako 14letá dívka dostala do sovětského Gulagu. V něm údajně strávila 19 let a byla tam svědkyní těžko uvěřitelných ukrutností: vězňové prý byli upalováni ve stodolách nebo pohřbíváni zaživa do země.

S těmito historkami objížděla tato „pamětnice“, evidentně popletená žena, celou republiku a dostala se dokonce i do televize. Co by dnes někteří jedinci neudělali pro své zviditelnění a bulvární novináři pro svou mediální slávu? A k dovršení všeho se tato žena nakonec dočkala: starosta J. Grolich ji navrhl na vyznamenání, Cenu Jihomoravského kraje, kterou obdržela vloni na podzim z rukou hejtmana B. Šimka. (Později se ukázalo, že V. Sosnarová usilovala o přiznání odškodného za své věznění v SSSR. To jí však přiznáno nakonec nebylo.)

Upřímně mne mrzí, že právě výše zmíněný politik Babišova hnutí/strany ANO 2011 se k této prapodivné kauze nikoli vlastní vinou „přimotal“. Ale i tady platí, že viníkem tohoto pochybění byl fakt, že ani kancelář hejtmana Jihomoravského kraje si neověřila, zda tato „pamětnice“ nelže. Žijeme v době, kdy se stalo módou nic si neověřovat. Přitom všude kolem nás je lhářů a podvodníků tolik, že jsme jich nikdy tolik neměli. Jeden z nich sedí dokonce v čele vlády.

Celá „aféra“ okolo V. Sosnarové se „provalila“ teprve docela nedávno, když se proti tvrzení této „pamětnice“ ohradil historik A. Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který se problematikou československých občanů, vězněných v sovětských zařízeních GULAGu, zabývá.

A není sám. Stačí připomenout jméno dnes již zesnulého V. Bystrova (1935-2010), publicisty, filmového kritika a tlumočníka, který byl synem ruského emigranta, jenž začátkem 20. let 20. století získal politický azyl v masarykovském Československu. Při osvobozování v květnu 1945 Rudou armádou byli však ruští emigranti zatčeni a odvezeni do SSSR (do Gulagu). Bystrovův otec zde strávil 10 let. Již v 50. letech 20. století zde zahynul známý gen. S. Vojcechovský. Nejen o něm, ale i o čs. vězních Gulagu napsal V. Bystrov dvě zajímavé knihy. A právě on, ještě za svého života, zpochybnil vyprávění V. Sosnarové – jako nevěrohodné. Přesto se její případ táhl neuvěřitelně dlouho až do těchto dnů.

Možná se zeptáte: Jak je to možné? Je to hlavně díky tomu, že naše sdělovací prostředky, zejména veřejnoprávní, neplní roli, která je jim zákonem stanovena. Ředitel ČT P. Dvořák z této instituce udělal jen další „komerční“ televizi. Náprava je v nedohlednu, protože zkompromitovaný exkomunista P. Dvořák je snadněji manipulovatelný a politicky vydíratelný, než by byla skutečně nezávislá osobnost ředitele nového.

K výše uvedeným tvrzením „pamětnice“ V. Sosnarové připojím pár svých poznámek. Předně: Jako historik, který hovořil s mnoha pamětníky událostí uplynulých desetiletí, dobře vím, jak obtížné bývá pracovat s takto získanými fakty. Někdy bývá obtížné, ba nemožné, sdělené údaje ověřit: často z toho zbude zajímavé „povídání“, které se dobře poslouchá, avšak použít se jako relevantní historický „pramen“ nedá. Historik toto vypravování zaznamenat sice musí (nebo by měl), ale tím to končí.

Co se týká výše uvedených tvrzení o nelidském zacházení s vězni Gulagu, věc již uvedl na pravou míru historik A. Hradilek, jemuž patří poděkování za to, že tak učinil a umožnil oddělit „pamětníky-pohádkáře“ typu V. Sosnarové od pamětníků skutečných, kteří si nic nevymýšlejí. Nejcennější jsou ti z nich, kteří si navzdory nepřízni osudu uchovali některé písemnosti či fotografie z té doby, o níž vypravují. To jsou dokumenty k nezaplacení.

Rád bych upřesnil, že výše popsané metody likvidace vězňů používali spíše nacističtí okupanti na našem území, a to krátce před koncem Druhé světové války, kdy byly na východní Moravě vypáleny pasekářské osady Ploština (19. 4. 1945) a Vařákovy paseky (2. 5. 1945), jakož i část obce Prlov (23. 4. 1945).

Přesně takto, naprosto bestiálním způsobem, byli zavražděni bezbranní civilisté ze zmíněných osad: byli nahnáni do některých stavení a stodol a tam zaživa upáleni. Nacističtí vojáci k tomu používali plamenomety. Dle svědectví přeživších obyvatel byli prý vojáci pod vlivem alkoholu – a možná i drog (léků). Podobně si okupanti počínali při likvidaci nepohodlných svědků svých trestných výprav. Jak potvrdili lékaři, kteří ohledávali mrtvá těla obětí, byli někteří z těchto zajatých vesničanů skutečně pohřbeni „zaživa“ v hromadných hrobech, jak o tom svědčí případ jednoho ze zajatých mužů z Prlova, který byl Němci vězněn v Hošťálkové u Vsetína, kde měli němečtí vojáci svou posádku. (Pozn. 2)

Netvrdím, že si dotyčná žena, V. Sosnarová, úplně všechno vymyslela. Vzhledem k jejímu vysokému stáří jí mohly zážitky a vypravovaná fakta splynout dohromady – a ona nakonec svým povídačkám uvěřila. Každým novým vypravováním svého příběhu se pouze utvrzovala ve své „pravdě“. Kdyby se objevila tato „pamětnice“ až dnes, podezíral bych ji z toho, že se inspirovala u A. Babiše, jehož bájná lhavost jednou vstoupí do dějin. I on zkouší, co posluchači jeho „pohádek“ ještě skousnou a co už nikoliv. Oba tyto příběhy jsou dvěma stranami téže mince: podvodníkům nikdy nevěřte!

─────

V souvislosti s případem V. Sosnarové jsem si vzpomněl na jiný příběh ženy, která byla dlouhá léta předplatitelkou a podporovatelkou tištěných SN. I později, když se z nich stal internetový měsíčník. Touto ženou byla Anna Honová (8. 8. 1926 – 4. 4. 2019) z Uherského Brodu, bývalá předsedkyně pobočky Konfederace politických vězňů (KPV), která nedávno zemřela.

Také ona na počátku 50. let 20. století prošla známou věznicí StB v Uherském Hradišti, kde tehdy šéfoval „vynálezce“ známých „elektrických bot“, kterými zdejší vyšetřovatelé StB mučili vězně komunistického režimu, aby z nich dostali přiznání k tzv. protistátní činnosti. Tím velitelem byl plk. Ludvík Hlavačka. Jeho zástupcem na počátku 50. let 20. století byl Alois Grebeníček, otec polistopadového předsedy KSČM – Miroslava Grebeníčka.

Třebaže i o něm hovořila A. Honová jako o sadistovi a násilníkovi, na ní se prý žádného násilí ani ponižujícího chování nedopustil. Býkovec údajně při jejím výslechu používali jiní vyšetřovatelé. To muži, kteří prošli touto věznicí, naopak tvrdili, že A. Grebeníček patřil k největším sadistům. Zdá se, že ti násilníci vůči ženám byli mnohem ošklivější než A. Grebeníček.

A dokonce to mohlo být i tak, že na rozdíl od těch „oškliváčků“, kteří se vyslýchaným mladým ženám mstili také za to, že se jim nelíbí, byla pozice A. Grebeníčka úplně jiná. Byl nejen zástupcem velitele, ale i docela pohledným mladým mužem, jak svědčí jeho fotografie z té doby. Tak jako existovali estébáci „hodní“ a „zlí“, mohla fungovat i „chemie“ mezi vyšetřovatelem a vyslýchanou ženou. Jsou totiž věci mezi nebem a zemí, které se racionálně vysvětlit nedají. Ani jeden z nich nám už nemůže povědět, jak to tehdy bylo, protože mezitím zemřeli.

Proč případ nedávno zesnulé A. Honové připomínám? Vzpomněl jsem si na ni právě v souvislosti s V. Sosnarovou. Nikoli ona, nýbrž právě A. Honová by si zasloužila alespoň krajské ocenění, jaké dostala tato žena od starosty obce Velatice na Brněnsku. Kdyby se zlínský hejtman J. Čunek, který má plná ústa „křesťanské“ lásky (pouze pro lidovce), více zajímal o to, jací zajímaví lidé s nelehkým osudem žili a žijí v jeho regionu, jistě by dospěl k názoru, že A. Honovou by bylo dobré ocenit. I kdyby to chtěl ještě ex post napravit, bude to stejně již jen vyznamenání „in memoriam“. „Prošvihl“ to stejně jako s tím podivným projektem zlínské nemocnice.

S paní A. Honovou jsem měl možnost se seznámit již v 90. letech 20. století, kdy ještě mnoho přímých účastníků protikomunistického odboje žilo. Její životní příběh o pronásledování ze strany komunistického režimu jsem znal. Příliš se nelišil ani od jiných osudů lidí stejně pronásledovaných jako ona. Přesto je to příběh zcela jiný, než dnes vídáme a slýcháme. Paní Honová byla totiž nesmírně skromná žena, která si nepotrpěla na okázalost a publicitu. Případ své perzekuce považovala za obvyklý pro tuto zlou dobu a ničím pozoruhodný, aby na něm hodlala vydělávat politický „kapitál“.

Kéž by byli tak skromní a hlavně pokorní také naši politici, kteří o vyznamenáních rozhodují. Stačí se podívat do Poslanecké sněmovny, v níž sedí polovina těch, které označuji za politický „odpad“. A právě tyto „nuly“, které v životě nic nedokázaly a ještě za to pobírají nekřesťanský plat, rozhodují o podobných vyznamenáních. Jejich vytrvalé odmítání ocenit státním vyznamenáním skutečné hrdiny protikomunistického odboje, např. bratry Mašínovy nebo jejich sestru Zdenu, svědčí o tom, že pro vyrovnání s temnou komunistickou minulostí jsme za třicet polistopadových let neudělali zhola nic. Je nejvyšší čas začít.

Kdy vyznamená J. Čunek A. Honovou? Nebo si raději „přihraje“ nějaké vyznamenání sám pro sebe a pro své kamarády, např. pro O. Benešíka za to, jak „příkladně“ reprezentuje KDU-ČSL a jak dobře to „vymyslel“ s tím 700. výročím obce Strání?

●●●

„Revoluce plešatých hlav“ dorazila už i k lidovcům

Když jsem v únoru 2017 použil v jednom ze svých článků výraz „revoluce plešatých hlav“, byl to můj „kompliment“ aktivitě tehdejšího předsedy ČSSD B. Sobotky, kterého mnozí čtenáři na internetu označovali přezdívkou „Ozubená pleš“. Bylo to v době krátce před 39. sjezdem ČSSD, na němž si tento politický lídr chtěl upevnit svou pozici, zlikvidovat opoziční skupinu okolo M. Haška, J. Tejce a J. Zimoly a dosáhnout „jednoty strany a lidu“. Zbylo z toho pouze jednobarevné stranické vedení, které se v příštích měsících ukázalo být neakceschopné a ve vztahu k voličům „nečitelné“.

Výsledek se brzy dostavil, a to v podobě Sobotkovy rezignace na funkci, kterou mu sjezd nedávno naprostou většinou potvrdil, jakož i zdrcující porážkou ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny. Od té doby spěla tato strana od jedné porážky k druhé – k dnešnímu, předsmrtnému stavu. Až ji pozůstalí nechají odpojit od přístrojů, bude se konat stranický funus.

[Dalším plešatým „revolucionářem“ byl v té době politolog „na baterky“ L. Jelínek, který figuruje na výplatní listině Lidového domu již nějaký ten pátek, a to pod ochrannými křídly V. Špidly. Jak dobře se mu tam daří, o tom svědčí nejlépe jeho blahobytné vzezření. Z peněz daňových poplatníků se tloustne nejlépe. Co s ním bude dál, až ten Hamáčkův „cirkus na kolečkách“ skončí, to je velká neznámá. Zatím o jeho „politologické“ služby nikdo příliš velký zájem neprojevuje. Ti, kteří budou v politice končit, na to nepotřebují žádné politologické rozbory: stačí se dívat okolo sebe a poslouchat, co si občané myslí.]

Proč o této politické anabázi někdejší Zemanovy strany píšu? Je to totiž předobraz toho, co nejspíš v příštích měsících čeká i naši druhou nejstarší stranu – KDU-ČSL. Sociální demokracie se nedokázala nepřízni osudu vzepřít ani navzdory svému 140. výročí existence této strany. S lidovci je to podobné. Ani tuto stranu nezachrání, že se bude zaklínat svou stoletou historií. Ta totiž nikdy nedokáže ochránit tyto strany, mají-li ve svých řadách či dokonce ve svém nejužším vedení osoby, jež se tam nikdy neměly dostat.

Srovnávat osudy těchto dvou stran, ČSSD a KDU-ČSL, lze jen částečně, protože každá z nich je jiná a sdružuje ve svých řadách rozdílné typy politiků. Zatímco ČSSD je spíše stranou, která dělá svou politiku hlavně v nejvyšších patrech, u lidovců najdeme reprezentanty spíše na úrovni krajů, měst a obcí. Když plácne něco nevhodného nějaký lidovecký „trouba“ v čele vesnice, která má 500 obyvatel, každý nad tím mávne rukou. Udělá-li totéž politik ČSSD na demonstraci či v televizní debatě, žije tím nějakou dobu celá republika. Proto byla nedávno upřena až neúměrná pozornost k výměně na postu ministra kultury, zatímco téměř bez povšimnutí prošly aféry místních politiků KDU-ČSL na Moravě, kde má tato strana nejsilnější voličskou podporu.

Co se týká té Sobotkovy „revoluce plešatých hlav“, zůstalo jen u zbožného přání předsedy ČSSD. K jeho „revoluci“ se nakonec ostatní „plešouni“ nepřidali. Sobotka v tom zase zůstal sám. Skončilo to tedy tak, jak to zákonitě dopadnout muselo. Žádná revoluce se totiž nedá dělat bez lidí. Bez aktivních účastníků, nikoli s houfem zvědavců, kteří se přišli podívat, jak to celé dopadne. Bohužel – z Čechů je již delší dobu národ „čumilů“ a voyerů. S tím se žádná revoluce dělat nedá – ani ta s účastí holohlavých pánů.

O skinheadech prozatím není známo, že by měli nějaké revoluční sklony. Nejasnosti panují také okolo Pirátů, kteří nosí dredy, a momentálně „neaktivní“ je i Karel „s čírem“. Ten se prý připravuje na nové prezidentské volby, v nichž má být jeho vyzyvatelem prof. J. Drahoš.

A tak zcela zákonitě dospěla idea „revoluce plešatých hlav“ až do ústředního sekretariátu KDU-ČSL na Karlově náměstí v Praze. Nový předseda této strany se prý žádné revoluce účastnit nechce a nebude, protože jako správný „konzervativec“ je z principu proti všem revolucím. Prý až se bude jeho hlava podobat soudruhu A. Zápotockému, potom možná ano.

Myšlenka „revoluce“, která by znovu přitáhla zájem veřejnosti i voličů o KDU-ČSL, našla však příznivou odezvu u ostatních známých představitelů této strany. Hlavním „revolucionářem“ by se měl stát největší plešoun – D. Herman. Ten už to prý s tou pleší zkoušel u B. Posselta, ale tam moc neuspěl, protože „naši krajané“ z Bavor dávají přednost řádně upravenému zevnějšku, jak to odkoukali od Velkého Ády, který měl na hlavě slušivý sestřih s pěšinkou.

Hned po D. Hermanovi se zařadil na druhé místo seznamu „plešatých hlav“ od lidovců někdejší lídr kandidátky KDU-ČSL do Evropského parlamentu P. Svoboda. Prezident M. Zeman označil tohoto lidoveckého politika dne 28. 5. 2019 na Žofínském fóru, krátce po „evropských“ volbách, v nichž Svoboda neuspěl a byl „přeskákán“ jak „bruselským udavačem“ T. Zdechovským, tak i „zachránkyní syrských sirotků“ M. Šojdrovou, za „nudaře“, čili toho, jehož projev je nezajímavý, nudný. Ještěže náš pan prezident neoznačil P. Svobodu za „nudistu“!  To by byl u lidoveckých „pánbíčkářů“ poprask! Představit si tohoto pána v rouše Adamově, to by byl doopravdy pohled přímo pro bohy.

Zatím se kromě těchto dvou politiků nerýsuje nikdo další. Všichni ostatní lidovci mají na svých hlavách docela hustý porost. Časem by k těmto dvěma „revolucionářům“ mohl přibýt poslanec O. Benešík. Až jeho kauza s podvodnými oslavami 700. výročí obce Strání dospěje k soudnímu rozhodnutí, jistě se i on brzy promění v holohlavého „revolucionáře“. Poté, kdy si ho vezmou do parády vězeňští holiči. Vedle slušivého mundúru dostane i odpovídající „fasádu“ a sestřih. Časem by se vězeňské cely mohly rozrůst o další čelné představitele KDU-ČSL, kteří se dostali na šikmou plochu. Inu, před pokušením ďábla není chráněn ani „pánbíčkář“!

─────

Jak se zdá, z „revoluce plešatých hlav“ žádný úspěch u lidovců nekouká. Budou muset vymyslet něco jiného než P. Svoboda, který přišel s nápadem na defenestraci prezidenta M. Zemana. Zdá se, že ani z toho nic nebude. Nikomu se nechce do toho, aby našeho nemilovaného pana prezidenta defenestroval. Musel by k tomu přijít jasný signál, například výstřel z Aurory nebo aspoň z Titaniku. Od dob, kdy se na něm konala velká předvolební show ODS v r. 2013, se ani jedna z těchto lodí na Vltavě neobjevila. Prý připluje až příští rok, kdy má do Prahy zavítat na své světové turné Godot. Avšak ani jeho návštěva zatím nebyla agenturami potvrzena.

Může se proto docela dobře stát, že z „revoluce plešatých hlav“ nebude nic a že jen dva největší „myslitelé“, B. Sobotka a D. Herman, se sejdou v některé z pražských kaváren, aby si zahráli partii šachu, při níž spolu proberou naši i světovou politiku. Bude to taková „komorní“ sestava – bez účasti novinářů.

Baba Vanga předpověděla, že změnu v tom našem „zaprděném“ Česku by mohl přinést až rok 2021, kdy budou parlamentní volby a rovněž oslavy 100. výročí založení KSČ. Teprve pak se prý začnou dít věci – přímo epochální. Něco jako VŘSR. A možná u toho bude i známý pražský měšťan Matěj Brouček (od S. Čecha) nebo přijde oblíbený kouzelník ze slavného normalizačního pořadu ČST. Takže: bavte se, dokud můžete!

6. 8. 2019

‒ RJ ‒

Poznámky:

1. Jedná se o tyto dva články: „Kterak lidovci a socialisté kolaborovali s KSČ, 1. část“ (SN č. 5/2019, vloženo 16. 5. 2019, ZDE) a „Jubileum kardinála, kterého komunisté vyhnali ze země“ (SN č. 5/2019, vloženo 16. 5. 2019, ZDE).
2. Více se o tom čtenáři dozví z článku „70. výročí vypálení Prlova, 1. část“ (SN č. 4/2015, vloženo 22. 4. 2015, ZDE), kde je v úplnosti zveřejněn kronikářský zápis o této tragické události z 23. 4. 1945.

Příloha:

Kniha J. Beneše „Kaine, kde je tvůj bratr?“ (Praha 1971) obsahuje řadu medailonů římskokatolických kněží, kteří zahynuli v nacistických věznicích a koncentračních táborech, zejména v Dachau. Připomenutí jejich jmen považuji za „výchovnou lekci“ některým současným politikům KDU-ČSL, kteří se vlísávají do přízně sudetských Němců, úhlavních nepřátel Čechů a rozbíječů jednotné Československé republiky, v níž tehdy žilo na tři a půlmilionu osob německé národnosti. (A jen pro úplnost: německými koncentračními tábory Buchenwald a Dachau prošel za války i pozdější prokomunistický kolaborant a předseda prorežimního sdružení „Pacem in terris“ – ThDr. Josef Plojhar. Je korektní to uvést, i když tento muž svým působením po r. 1948 škodil jak římskokatolické církvi, tak i straně lidovců – ČSL.)

─────

Seznam vězněných a nacisty popravených kněží:

O. Gotthard FELIX (†24. 9. 1940) ● P. František PÁNEK (†14. 1. 1941) ● P. Ferdinand CHÝLEK (†25. 2. 1941) ● P. Jan HAVELKA (†12. 5. 1941) ● ThDr. a PhDr. Ferdinand HROUDA (†20. 12. 1941) ● P. Alois ŠEBELA (†12. 2. 1942) ● Prelát gen. Msgre Metoděj KUBÁŇ (†5. 3. 1942) ● P. Jan ČÍHAL (†29. 3. 1942) ● P. Josef Adaukt KREBS (†7. 5. 1942) ● P. František KVAPIL (†5. 6. 1942) ● P. Josef ŠTEMBERKA (†10. 6. 1942) ● P. Adolf TESAŘ (†16. 6. 1942) ● P. František VOŠTA (†26. 6. 1942) ● P. Václav KOSTIHA (†1. 7. 1942) ● P. František VONEŠ (†. 7. 1942) ● P. ThDr. Metoděj MÍČOLA (†2. 7. 1942) ● P. Ferdinand PROKOP (†10. 7. 1942) ● PhDr. František Augustin SCHUBERT, O. Aug. (†28. 7. 1942) ● Prelát Dr. Antonín Bořek DOHALSKÝ (†3. 9. 1942) ● Opat Arnošt Josef VYKOUKAL (†10. 9. 1942) ● P. Vladimír ČERMÁK (†7. 10. 1942) ● P. František KRUPKA (†25. 11. 1942) ● P. Václav OTÁHAL (†1. 12. 1942) ● P. Jaroslav ŠUMŠAL (†4. 12. 1942) ● P. Josef HORKÝ (†11. 1. 1943) ● Opat Pavel SOUČEK (†28. 1. 1943) ● P. Jan PROCHÁZKA (†23. 3. 1943) ● Prelát František B. VANĚK (†1. 4. 1943) ● P. Václav Aleš BOUZ (†2. 4. 1943) ● Prelát Jan ČERNÝ (†12. 2. 1944) ● Prelát Jan PAULY (†20. 12. 1944) ● Prof. Karel KRATINA (†16. 2. 1945) ● P. Benedikt HRONEK (†18. 2. 1945) ● P. Václav VOLÁNEK (†27. 2. 1945) ● P. František VLK (†10. 3. 1945) ● P. Josef KOS (†28. 3. 1945) ● P. Josef JÍLEK (†20. 4. 1945) ● P. Bernard Václav DAVID (†22. 4. 1945) ● P. Kvirin Josef KRATOCHVÍL (†5. 5. 1945) ● P. Karel Dřímal (†5. 5. 1945) ●P. Kamil JAROŠ (†5. 5. 1945) ● P. Antonín POSPÍŠIL († květen 1945, za mrtvého prohlášen r. 1963) ● P. Oldřich KUČERA (†8. 5. 1945) ● Msgre Dr. Otto Leo STANOVSKÝ (†5. 12.1945 na následky věznění nacisty).

─────

Další nacisty popravení nebo věznění kněží:

Robert ALBRECHT (†17. 9. 1942) ● Maxmilian BERAN (†12. 10. 1942) ● Petr BIOLY (†4. 5. 1945) ● Miloslav FILIP (†13. 9. 1942) ● JUDr. Josef HÁJEK (†10. 11. 1942) ● JUDr. Emanuel HANUŠ (†6. 5. 1942) ● Gerhart HIRSCHFELDER (†1. 8. 1942) ● ThDr. Norbert HRACHOVSKÝ (18. 1. 1943) ● Antonín Jaroslav LACINA (†28. 5. 1941) ● Antonín MALIMÁNEK (†13. 3. 1945) ● Václav MARYŠKA (†24. 2. 1942) ● Siard František NEVRKLA (†25. 2. 1943) ● Karel NOHEL (†12. 7. 1944) ● Vavřinec Jan Bapt. NOVOTNÝ (†27. 1. 1943) ● Matěj Engelbert NOŽINA (†12. 9. 1942) ● Josef PAŠEK (†26. 7. 1942) ● Florian SALGA (†13. 8.1942) ● Prof. ThDr. Jan SCHMIDT (†23. 6. 1942) ● Karel SCHRAMMEL (†2. 12. 1944) ● Gotthard SRP (†24. 9. 1944) ● Vojtěch STIKAR († 1941 Osvětim) ● Josef ŠUMŠAL (†9. 2. 1945) ● Zikmund Jindřich ZÁBĚHLICKÝ (†20. 1. 1943) ● Jaroslav ZÁMEČNÍK (†23. 11. 1942).