Svobodné noviny na internetu

Za desítky let vývoje našeho novodobého státu jsme v české kotlině zažili nejrůznější „kulturtrégry“, jakož i uvědomělé soudruhy Kohouty a Šterny, kteří nás spolehlivě, pod vedením neomylné strany, navigovali směrem ke „světlým zítřkům“ a k přátelství se zemí, kde „zítra již znamená včera“. Však si to my, starší, velice dobře pamatujeme. Próza „Daleko od Moskvy“ či příběh pro školáky s názvem „Čuk a Gek“ zůstávají i po letech připomínkou toho, kam až jsme se v tom podbízení mocnostem, které se nikdy netajily svými světovládnými choutkami, dostali.

Nicméně naše nejžhavější přítomnost nás denně poučuje o tom, že může být hůř a že i recidiva oněch zašlých časů není tak úplně nemožná. Už bychom ji nezažili na vlastní kůži my, ale naši potomci ‒ děti a vnuci. Velice přičinlivými žáky jsou v tomto směru nejen naši staronoví komunisté, kteří se nic nového nenaučili, ale ani nic nezapomněli ze své „slavnější“ minulosti, jakož i Sobotkovi a Hamáčkovi „socani“, či politicky nevyzpytatelní Piráti, jejichž levicové ledví je čím dál zřejmější. Pozadu za nimi ovšem nezůstávají ani lidovci, kteří v těchto měsících doslova bojují o přežití. Jestliže Babiš vyvolá předčasné volby, je s nimi (i s mnohými dalšími politickými „matadory“) konec – na věčné časy (a nikdy jinak).

Arogance A. Babiše, jeho „podržtašek“, užitečných idiotů a dalších rekvizit neonormalizačního režimu, který tady vládne od října 2017, si v ničem nezadá s hloupostí mnohých místních, „malých“ Babišů, kterých by časem mohlo být až okolo 6 tisíc, jak předpovídal náš osvícený pan premiér ve své knize „O čem sním, když náhodou spím“, kterou napsalo dvě stě autorů, avšak Babiš ji vydává za dílo svoje. Nu což! Nějaká autorská práva – sem nebo tam. Koho to zajímá, že ano?

Těch arogantních pánů politiků, ba i političek (ministryně Schillerová, hejtmanka Jermanová, „králíkářka“ Malá), je tolik, že bychom je mohli vyvážet do Němec, kam  kdysi odváděl povinný kontingent 120 volů ročně již svatý Václav. Když to ministr K. Havlíček šikovně zařídí, mohli bychom v tom pokračovat. S odvozem těch „volů“ by se mohlo začít již po Novém roce (2020) a jako první „várka“ by mohli jít naši poslanci.

Jak to s tou mocichtivostí a špatně zvládanou arogancí ve skutečnosti je, to nám nejnověji předvedl olysalý „krasořečník“ D. Herman (KDU-ČSL), jinak osoba všemi mastmi mazaná, leč natolik odpudivá, že i na tom našem politickém tržišti o ni není zájem. Tohoto bývalého kněze prý jisté politické kruhy angažovaly ke splnění delikátního úkolu: zničit tu nenáviděnou, kolaborantskou partaj „černoprdelníků“.

A tak byl Herman do této strany „nasazen“ coby „pátá kolona“ sudetských Němců a dost možná i svobodných zednářů. Hermanovi nedělá totiž problémy ani se sblížit s bývalými komunisty či agenty StB. Má údajně rád všechny lidi „dobré vůle“, nejen ty, kteří každoročně navštěvuji Velehrad. Nepřátelé lidovců tvrdí, že sto let existence jejich strany je až až, a proto je nejvyšší čas tuto partaj poslat na smetiště dějin, kam už ostatně dávno patří. Hned za touto stranou prý bude následovat ČSSD a KSČM.

Pokud se ptáte, co má D. Herman ještě dnes, půl druhého roku od svého odchodu ze Sobotkova kabinetu, společného s Ministerstvem kultury ČR (MK ČR), také já bych to rád věděl. Platí na to totiž přísné informační embargo. Už i toho pisálka z ministerského Facebooku prý vyhodili, aby nevynášel důvěrné informace. Je proto docela možné, že se Herman celou tu dobu, co byl „nezaměstnaný“, připravoval na pád současné Babišovy vlády a dělal si zálusk na to, že znovu usedne do ministerského křesla. Vždyť i „Pasáček vepřů“ od lidovců se opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že by rád vypomohl na ministerstvu zemědělství, ale jeho nabídka zatím zůstala nevyslyšena.

Zkrátka: do melounů ani do plešatých hlav (včetně té Hermanovy) obyčejný smrtelník nemá šanci nahlédnout. Přesto: Herman, coby zkušený intrikán, manipulátor a „pohádkář“, zanechal podle zaručených zdrojů, které to naší redakci prozradily, na tomto úřadu svá „kukaččí vejce“. Jedno z nich se jmenuje René Schreier. (Pro jistotu také osoba s německým jménem, aby se to řídícím důstojníkům nepletlo.) A tento pan/soudruh (vzhledem k tomu, že studoval na jakémsi vojenském učilišti, tak spíše soudruh) má za sebou již docela pestrou pracovní minulost.

Kdysi sloužil pod ochrannými křídly D. Hermana v ÚSTR, kde byl tento politik v letech 2010-13 ředitelem, a to do té doby, než ho odsud s velkým mediálním kraválem vyhnali levicoví „pučisté“ v čele s disidentkou a Havlovou kamarádkou P. Šustrovou. Herman musel čekat další rok, než se pro něho našlo teplé místečko v podobě ministra kultury. A nezapomněl ani na své věrné.  Někdejšího oblíbence Schreiera vzal na toto ministerstvo s sebou. (Soudě podle zveřejněné fotografie domníval jsem se, že exministr Herman má lepší vkus. Ale znáte to: jsou lidi, kteří berou všechno, co jim přijde pod ruku. Někdy i pod křišťálovým lustrem v Nosticově paláci bývá tma.)

Proto málokoho překvapila informace o tom, že tento bývalý voják z povolání a absolvent jakýchsi dvou vysokých škol, z nichž jedna je vojenská (je to spíše učiliště, vytvořené ještě za komunismu podle sovětského vzoru), dostal lukrativní nabídku: prý jako odborník na ekonomiku, který přečkal nepříznivé časy po Hermanově odchodu z tohoto ministerstva, byl navržen na funkci jakéhosi „náhradního“ ministra kultury – do té doby, než bude do úřadu uveden ministr nový, regulérní.

Vzhledem k aktuální situaci okolo navrženého ministra M. Šmardy, kterého prezident M. Zeman nechce jmenovat, může toto provizorium trvat dlouhé měsíce. Kultuře to sice asi moc neublíží, protože ta je podfinancovaná dlouhodobě, ale neúměrné protahování procedury jmenování se může tak jako tak nepříznivě projevit v dalším chodu tohoto úřadu. Ani tady ovšem nehrozí, že by se provoz ministerstva úplně zastavil, nicméně k omezení může dojít a bez dostatku peněz to bude zase jenom horší.

Dosavadní ministr kultury A. Staněk, okolo jehož osoby se v posledních měsících odehrával nedůstojný politický „cirkus“, který si možná ani nezasloužil, skončil ve funkci k 31. 7. 2019. Aspoň v tom splnil prezident republiky svůj slib, který dal jak premiérovi, tak i předsedovi ČSSD. Ještě před týdnem měla funkci „náhradní“ ministryně plnit náměstkyně z téhož ministerstva – K. Kalistová. Po týdnu je zase všechno jinak, jelikož se premiér A. Babiš rozhodl dát přednost Hermanovu muži (nebo „hošánkovi“?).

Krátce poté, kdy soudružka profesorka z plzeňských práv H. Válková překvapivě našla výnosné „korýtko“ pro exministra D. Hermana na svém úřadu pro lidská práva (bývalá komunistka bude dohlížet na dodržování lidských práv! To je doopravdy vtip k popukání!), objevilo se nečekaně, doslova ze dne na den, další zajímavé „korýtko“, tentokrát pro Hermanova oblíbence, kterého na ministerstvu zanechal, když mandát Sobotkovy vlády skončil. A tento politický „trafikant“ teď bude dočasně tento úřad spravovat.

Kdyby tuto praxi začali napodobovat také jiní ministři, měli bychom tady brzy nikoli plnohodnotnou vládu, nýbrž jakýsi spolek „náhradníků“ ve formě ministerských úředníků. Od této „degradované“ demokracie už by byla přímá cesta k jejímu úplnému nahrazení nějakou jinou formou moci. Vždyť nějaký diktátor, jemuž by parlament odhlasoval neomezené pravomoci, by to zvládl sám – bez parlamentu i bez vlády! Stačí si připomenout dějiny Německa a Itálie v první polovině 20. století. Tam to tehdy vyzkoušeli a prý jim to fungovalo!

Dvojí personální „úspěch“ přítele sudetských Němců D. Hermana se nepochybně neodehrál čistě náhodou. Ostatně – náhody v politice i v dějinách se téměř nevyskytují. Vždy za tím něco je. Také v tomto případě se jistě nezmýlím, budu-li se domnívat, že by s tím mohly souviset jisté přísně tajné dokumenty o našem panu premiérovi z Archivu bezpečnostních složek, jenž měl v ÚSTR až do r. 2013 na starosti náš statečný „disident“ D. Herman. A jsme doma! Jak prosté!

Hamáčkovo vedení ČSSD, které má rezort kultury v Babišově vládě přidělen na základě koaliční smlouvy, na nové personální „šachy“ (nejprve Kalistová, pak Schreier) zareagovalo jasně a nesmlouvavě: ani jeden z navrhovaných „náhradních“ ministrů, jejichž instalace je tak jako tak protiústavní, není nominantem jejich strany. Navíc: návrh na jmenování regulérního Staňkova nástupce leží prý již několik týdnů na stole prezidenta M. Zemana. Pouze on se zdráhá toto ústavou „nařízené“ jmenování formálně provést.

Zdá se, že po skončení vládních a parlamentních prázdnin bude ve Strakovce i ve Sněmovní ulici na Malé Straně veselo. Možná se dočkáme facek, strkanic i kopanců do zadku jako v nějaké němé grotesce. ČT by to měla vysílat v přímém přenosu, ať má prostý lid aspoň nějakou zábavu, když už musí platit koncesionářské poplatky za tu nevalnou práci, kterou naše veřejnoprávní televize odvádí.

Historicky vzato: rezort kultury byl odjakživa tím nejzanedbávanějším (někdy byl dokonce spojen i s ministerstvem školství pod jednou střechou), protože na „dělání ramen“ tady bývala jiná, významnější ministerstva: vnitra, obrany, zahraničí, financi atd. Za třicet polistopadových let jsme v čele tohoto úřadu zažili již nejednu obskurní postavičku, všelijaké figurky, ba i maňásky. Většinou s kulturou neměli nic společného – kromě touhy nějakému ministerstvu šéfovat.

Jen za poslední dekádu to byl například zubař J. Besser či bývalá družinářka a starostka Vizovic A. Hanáková. Ta snad, pokud mne paměť neplete, byla tím nejhorším „exemplářem“ vůbec. Skutečně důstojnými reprezentanty tohoto rezortu byli jen tři ministři: P. Tigrid, P. Dostál a M. Štěpánek. Všichni ostatní byli pouhými politickými „trafikanty“, které si tam najmenaly politické strany na základě koaličních dohod. Přínos pro kulturu byl nulový.

Namítne-li někdo, že jsem zapomněl na vyhlášeného hulváta a neurvalce z herecké branže, který se nedávno dopustil naprosto neuvěřitelného slovního útoku proti hudebnímu publicistovi J. Černému, V. Jandáka, tak musím po pravdě konstatovat, že na toto ostudné individuum jsem nezapomněl, nýbrž ho nepovažuji za typ člověka, jenž by se v demokratické zemi měl stát ministrem. Ministrem čehokoliv – třeba i zbytečných záležitostí. To by tak bylo pro tuto osobu to nejhodnější „portfolio“. Kdyby to záleželo na mně, poslal bych tohoto sprosťáka pracovat do JZD (kolchozník J. Veleba by to jistě zařídil) jako krmiče dobytka či výpomoc při kydání hnoje. Zaměstnat by ho mohl také exministr M. Jurečka u svých prasátek. Tam by i on mohl dostat své „koryto“, po kterém neustále touží, jak svědčí jeho činnost v Radě ČRo.

Vývoj okolo Ministerstva kultury ČR potvrdil, že Hamáčkova ČSSD se ocitla před zásadním rozhodnutím: buď si nechá i nadále mluvit (spíše: kecat) do personálního obsazení svého ministerstva od kohokoliv (Zeman, Babiš a „zpoza buku“ Herman), nebo se začne chovat jako suverénní politická strana. Pokud toho není schopna, je nejvyšší čas Babišovu vládu opustit. Prospěje tím jak sama sobě (její pobyt v opozici bude ozdravný), tak především této zemi.

1. 8. 2019

‒ RJ ‒