Svobodné noviny na internetu

Nedávno se rozhovořil poslanec ODS a bývalý ředitel ÚSTR P. Žáček na téma zneužívání informací ze svazků StB, jehož správu měl nějakou dobu pod sebou. A přiznal, že zejména politici ČSSD se nekontrolovatelně prohrabovali těmito svazky, aby „vyšťourali“ něco na své politické oponenty. Čili: přesně pravý opak toho, co tvrdil bývalý ministr vnitra za ČSSD – F. Bublan. Celá pravda o výbušných materiálech komunistické tajné policie (StB) a jejich roli v politice po roce 1989 bude nejspíš ještě složitější, než P. Žáček uvedl. Ale díky aspoň za tento kousek pravdy.

Musím bývalého ředitele ÚSTR, který je dnes jedním ze zásadových poslanců ODS, strany, s níž jsou spojovány nejrůznější politické chyby a přehmaty (např. v procesu privatizace), upozornit na jednu zásadu, kterou by měl dodržovat každý politik, zejména ten, který o sobě tvrdí, že je „demokratický“. Jestliže hovoří o událostech roku 1989 on (jako bývalý svazácký funkcionář – nic ve zlém, ale tak to je), a to z pozice pamětníka, je to v pořádku a nic proti tomu nelze namítat. Hovoří-li o tomtéž jako politik, je to špatně a neměl by to dělat.

Stejně tak můžeme kroutit hlavou nad tím, že dnešní ředitel Ústavu pro soudobé dějiny (USD) M. Vaněk udělal svou „kariéru“ na zpovídání pamětníků z řad bývalých funkcionářů KSČ a dalších představitelů normalizačního režimu. Zkrátka: někdo to udělat musel, ale neměl by se kvůli tomu, že „zpovídal“ M. Jakeše, stát ředitelem USD. Možná v té personální bídě, která v tomto ústavu panuje, nikoho lepšího nemají. To nevím a nechci se do toho plést. Jen si nemyslím, že je to správné.

Za podobně nekompetentní osobu považuji současného ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) – Z. Hazdru. Jsem přesvědčen o tom, že máme lepší historiky a skutečné odborníky, např. P. Blažka či P. Tomka. Po stránce odborné patří k nejlepším pracovištím, kde se věnují dějinám Druhé světové války a vývoji po r. 1945, Vojenský historický ústav. O úrovni kateder historie po celé naší republice se raději vyjadřovat nebudu: tam je to doslova katastrofa.

Navzdory těmto kritickým slovům do vlastních řad (= historiků) musím konstatovat, že jedině oni jsou kompetentní se vyjadřovat k událostem, které ještě nejsou úplně zpracovány a o nichž toho zatím víme velice málo. Historik má výhodu, je-li zároveň pamětníkem událostí, o nichž píše. Je to sice rovněž limitující faktor, ale pořád lepší, než když o roce 1968 píše někdo, kdo se narodil po r. 1968 nebo dokonce po r. 1989.

Dnes je ten správný čas, abychom už konečně měli k dispozici objektivní zpracování událostí roku 1968. A přitom nemáme ani pořádné zpracování vývoje po roce 1945, neřku-li po r. 1948. Je to vážný nedostatek v odborné práci našich historiků. Zaostávají především vysoké školy, jež by měly být „líhněmi“ mladých a odborně dobře připravených historiků, kteří si dokáží poradit i s těmi úseky dějin, k nimž zatím nějaký celostně závazný „mustr“ neexistuje. Historik totiž musí umět „prošlapávat nové cestičky poznání“, nikoli čekat, až to udělá někdo jiný za něj.

A přesně tady leží jeden z největších problémů našeho polistopadového vývoje. Nejenže jsme se nedokázali vyrovnat s komunistickou minulostí, ale dodnes nemáme ani solidní zpracování o dějinách z období let 1948-1989. O vývoji po roce 1989 ani nemluvě.

Nedivme se proto, že často slýcháme nářky rodičů, jejichž děti mají problémy s výukou dějepisu, protože jejich paní učitelka (dříve soudružka učitelka občanské nauky nebo ruštiny) si neví rady s tím, jak o těchto úsecích učit. Čemu se divíme, když o těchto kapitolách dějin se v rodinách nemluví, protože téměř každá rodina měla ve svých řadách před r. 1989 nějakého člena či dokonce funkcionáře KSČ? To se pak o takovém úseku dějin doopravdy učí těžko, nechce-li dotyčná osoba pouze lhát.

Nejen v politice platí, že ve složitých dějinných úsecích, obstojí jen morálně silní jedinci, lidé stateční, kteří se nebojí nebezpečí ani toho, že se umí podívat pravdě do očí.

Podobně je tomu i se zpracováním dějin. Příliš autenticky nebude vypadat elaborát od „historika“, který po r. 1968 nebo 1989 „převlékl kabát“ (poznal jsem v životě hodně takových, kteří to dokázali dvakrát i třikrát za život) a dnes si hraje na příkladného „demokrata“, který chce k demokracii vychovávat nic netušící děti. Aby k takovým excesům nedocházelo, je třeba mít v sobě dost pokory, jež dotyčného jedince od tohoto zoufalého jednání odradí.

Proto je stále nezastupitelná role pamětníků: autentických osobností typu Z. Mašínové či již zemřelého gen. T. Sedláčka nebo dalších účastníků bojů na obou frontách Druhé světové války, ale i vězňů komunistického režimu. Bez nich by byl náš obraz těchto časů nezajímavý, plochý, bezbarvý.

Naše historická obec udělala dost práce pro zachování památky těch nejznámějších, ale zbývají tisíce dalších. Jejich stopa v dějinách zanikne, jakmile zemřou a jejich potomci se o uchování historických dokladů, které zachycují jejich osudy, nepostarají. Je proto na historicích, hlavně na těch mladých, aby to udělali. Aby jako „zapadlí vlastenci“ po vzoru K. V. Raise, obcházeli pamětníky a dokumentovali jejich osudy. Pokud to nebudeme dělat, brzy nebudeme mít v ruce nic. A bez dokladů žádná historie neexistuje. Zbude jen prázdno.

A teď to nejpodstatnější, proč jsem toto téma „zvedl“. Blíží se 30. výročí tzv. sametové revoluce. Jak se dozvídáme, z našich politických stran se téměř žádná nechystá připomenout tyto události. Je to podobné jako s loňskou připomínkou Srpna 1968, která se smrskla na několik trapných scén nepodařených projevů našich politiků u budovy Českého rozhlasu a ostentativní „nepřipomínku“ ze strany prezidenta republiky. Je to velká ostuda, která by se letos rozhodně neměla opakovat.

Na druhé straně by však nemělo zůstat ani pouze u propagandistického zneužívání třicet let starých událostí k pokusu o „oprášení“ památky V. Havla a party kariéristů, kteří si zvykli žít z Havlova odkazu dlouhá léta. Dobře víme, o koho jde. Jsou to pořád ti sami petenti a havlisté, kterých bývalo v médiích vždy plno. Dnes jsou zalezlí bůhvíkde a čekají, až dostanou příležitost zase se objevit v záři reflektorů a před televizními kamerami.

Ano, je to pořád dokola: už zase nám Kocáb a Horáček vypravují ty své „recyklované“ pohádky o „sametovém listopadu 1989“ a jejich historické úloze v něm. Není nic trapnějšího. Měli by s tím už konečně přestat a věnovat se něčemu jinému, smysluplnému, jak nám kdysi příslušníci „ráčkující elity“ říkávali. Sebeoslavné žvásty o uplynulých událostech jsou horší než „slavný“ projev M. Jakeše na Červeném Hrádku.

A dostávám se k „jádru pudla“. O historických událostech by měli promlouvat především historici, nikoli politici aktivní ani ti odstavení. Je vrcholně trapné například to, co vidíme u našich sousedů na Slovensku, kde V. Mečiar už zase zakládá další politickou stranu a chce se znovu vrátit do politiky.

My bychom něco takového již nikomu dovolit neměli. Ať tito generálové „minulých válek“ sedí raději doma v televizoru nebo v hospodě a vypravují ty své „pohádky“ příbuzným nebo hospodským štamgastům. Nás ostatní už ty jejich báchorky nezajímají. My totiž potřebujeme, aby historici podali objektivní zpracování dějin těch uplynulých třiceti let. A politici? Ti ať si své povídačky strčí za klobouk.

Do historie (a jejího zpracování) by se neměli plést ani politici mladší, např. z generace „Husákových dětí“. Ti už vůbec ne, protože představují to nejhorší, doslova třaskavou směs, která by mohla všechno zničit. Ať mlčí a čekají, až domluví ti starší, kteří k tomu mají co říci – jako pamětníci. Přemoudřelé žvanily nepotřebujeme. Babiš je rád zaměstná ve svých podnicích holdingu Agrofert.

Chybí nám dobří politici, stateční a pracovití lidé a osoby, které jdou do politiky nikoli proto, aby si nahrabaly, ale proto, aby něco udělaly ve prospěch svých spoluobčanů. Až takové budeme mít, bude i u nás dobře a mnohem líp, než nám sliboval jistý oligarcha ze Slovenska a jeho spolek „Svědků Burešových“.

Bohužel – ani slovenský „spasitel“ A. Babiš nedokázal zařídit, že „v Česku bude líp“. Budeme si to muset zařídit my sami. Bez kvalitních politiků to však nedokážeme. Tyto zástupce lidu si musíme nejprve vychovat a připravit je pro politickou práci. Bude to trvat roky, nesmíme se toho však bát.

Se žvanily, kteří dnes tvoří většinu osazenstva parlamentních politických stran, bychom na tu lepší budoucnost čekali dlouhá léta. Nesmíme ztrácet čas. Stačí, že jsme neúčelně promarnili třicet polistopadových let.

Tuto ztrátu nám nikdo nenahradí. Můžeme si za to sami: svou lhostejností a přílišnou tolerancí ve vztahu k politikům. Dnes jen sklízíme ovoce špatného politického rozmyslu osob, které jsme lehkomyslně pustili do veřejného života.

Pokud nic neuděláme pro nápravu nedobrého stavu naší politiky, prohrajeme budoucnost svou i našich potomků.

6. 8. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

 P. S.

Namísto naslouchání chvástavým blábolům dvou „hrdinů“ z r. 1989 s krycími jmény „Sázkař“ a „Muk“ o tom, kterak s agentem KGB L. Adamcem připravovali zdárný průběh „Sametové revoluce 1989“, doporučím našim čtenářům jiný, daleko zajímavější pohled na události staré třicet let. Jedná se o stále platnou a dodnes aktuální (hlavně pro nejmladší generaci, která tuto dobu nezažila) „Analýzu 17. 11. 1989“ od bývalého politického vězně komunistického režimu ‒ M. Dolejšího. (Viz rubriku „Dokumenty doby“, Analýza 17. listopadu 1989, 1. část, vloženo 27. 6. 2011, ZDE.)

Této pravdě se dnes, třicet let poté, úzkostlivě vyhýbají jak naše údajně demokratická média, tak i prorežimní historikové, kteří již z titulu své profese musí dobře vědět, jaká je pravda o roce 1989 i o aktérech tehdejších událostí (včetně V. Havla). Bohužel, tato pravda se pořád ještě držitelům moci nehodí do krámu, protože ohrožuje jejich výnosná koryta. Pouze ten, kdo nemá co ztratit, protože po r. 1989 nestačil zbohatnout ani si dost nenakradl, se pravdy nebojí.

Vždycky, když je tu výročí „sametového Listopadu 1989“, kladu si stejnou otázku – rok co rok: Co by tomu říkal autor této „Analýzy“? Současní mocní nejen neudržují odkaz „Listopadu 1989“, ale lžou jak o naší minulosti, tak i o přítomnosti. Budoucnost žádného státu ani národa nelze postavit na lži. Věděl to již M. J. Hus. Jeho slova z podstavce pomníku na Staroměstském náměstí v Praze bychom si měli každodenně připomínat: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdu až do smrti.“

‒ RJ ‒