21. 8. 1969: nezapomeneme!
Ty nejtěžší rány si Češi zasazovali vždycky sami
Nerad bych, aby toto konstatování vyznělo příliš pateticky či moralistně, ale je tomu tak. Češi si mnohokrát ve svých tisíciletých dějinách ubližovali navzájem mnohem víc, než co jim způsobovali jejich úhlavní nepřátelé. A nebyly to jen dýky ukryté pod pláštěm či pistole schované v kapsách nevinně se tvářících pachatelů…
V našich dějinách najdeme mnoho morálně velice sporných míst, kdy se příslušníci českého národa nechovali tak, jak by měli. Vždy se našlo dost těch jedinců, kteří dokázali včas zavětřit změnu režimu či chvíli, kdy bylo výhodné změnit „sponzora“, jenž zaplatí víc. Asi ten nejznámější případ zrady přímo v řadách stoupenců husitské revoluce známe všichni: v bitvě u Lipan (30. 5. 1434) byli husité poraženi jinými stoupenci Husových myšlenek. (Byl mezi nimi i pozdější „král dvojího lidu“ – Jiří z Poděbrad.)
A půl druhého století předtím byl český panovník Přemysl II. Otakar zrazen rovněž hrstkou proradných šlechticů, kteří nechali „krále železného a zlatého“ napospas oddílům císaře Rudolfa Habsburského (26. 8. 1278). Ten se proti všemu očekávání zachoval jako správný křesťan: nechal mrtvého krále pohřbít. Právě smrt tohoto statečného krále je nejpřesvědčivějším dokladem toho, že i cizinec se může zachovat lépe než příslušník vlastního národa. Něco podobného tvrdíval i M. J. Hus.
Podobných příkladů bychom našli bezpočet. Svědčí vždy o jediném: že totiž zrada jde pokaždé ruku v ruce s malostí, vypočítavostí, zbabělostí a nestatečností. Jistě nikoli náhodou to připomíná některé dnešní politiky. Jmenovat je nebudu, protože by to byla úctyhodná řádka jmen. Zbývá se jen ptát: Jak by dopadl český národ, kdyby se náhle objevil na našich hranicích dobře vyzbrojený nepřítel? Nikoli ten známý pohádkový král Kazisvět, ale skutečný vojenský agresor, který by si troufl na naši zemi zaútočit. Naštěstí jsme členy NATO, ale co kdyby…
A přirozeně: s politickými veletoči a morálními „převraty“ některých jedinců v našich dějinách šel vždycky majetkový prospěch z těchto změn. Některé osoby „vydělaly“ na husitské revoluci (jedinci, kteří se přičinlivě obohatili na úkor těch druhých, včetně katolíků a Němců) nebo na porážce nekatolických stavů v bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) a následných konfiskacích majetku těchto odbojníků (tady stačilo včas přeběhnout ke katolíkům). A podobných příkladů bychom našli dost i v dobách pozdějších, např. po r. 1948 či po r. 1989. (Tady stačilo mít včas legitimaci KSČ a po r. 1989 ji rychle zahodit, aby nepřekážela v další kariéře. Tak jednoduché to bylo!)
Pokaždé za převratem politickým šla bezprostředně také změna majetkových poměrů. Po r. 1989 to bylo rozkradení majetku, vytvořeného celými generacemi našich občanů, a to hrstkou podivných zbohatlíků, kteří si „českou cestou“ (= za pět prstů) zprivatizovali to, co jim nepatřilo. Nepřetržitá řada nespravedlností pokračuje až do dnešních dnů. Jak je to možné? Je to také proto, že naše společnost je totálně zdevastovaná dvěma totalitami (nacistickou a komunistickou) a ještě se z té pohromy nedokázala vzpamatovat. Věc je o to horší, že mladé lidi to téměř nezajímá, třebaže v tom politickém „guláši“ jednou budou muset sami žít. Trápit je to začne až pak…
●●●
Nástup G. Husáka byl „pohřbem“ tzv. socialismu s lidskou tváří
Výročí událostí před padesáti lety, ze srpna 1969, připomněla většina našich zpravodajských serverů, ale i veřejnoprávních médií stručným přehledem toho, co se tehdy odehrálo. A doplnila to konstatováním, že pookupační režim bývalých „lidských tváří“ z roku 1968 (A. Dubček, L. Svoboda, O. Černík, F. Kriegel, J. Smrkovský) se postupně proměnil v tzv. normalizaci – s týmiž figurami: zmizel pouze F. Kriegel, J. Smrkovský a Z. Mlynář, kteří Sovětům nejvíc vadili.
A k dovršení této politické frašky: tři hlavní postavy tzv. polednové politiky podepsaly dne 22. 8. 1969 tzv. Zákonné opatření Federálního shromáždění ČSSR (označované jako „pendrekový zákon“), jímž byla umožněna represe vůči odpůrcům sovětské okupace. Z trojlístku Dubček-Svoboda-Černík zbyl nakonec jen prezident L. Svoboda, známý velitel čs. armádního sboru v SSSR, který se po boku Rudé armády účastnil jak osvobozování Ukrajiny, tak i Karpatsko-dukelské operace a osvobozování území ČSR.
Je užitečné si tato fakta připomenout, a to zejména proto, že mezitím u nás vyrostla generace mladých obhájců slovenského kolaboranta a vlastizrádce G. Husáka, kteří by rádi „rehabilitovali“ jeho odkaz. Nejen historiku M. Macháčkovi, ale i dalším příslušníkům generace tzv. Husákových dětí je dobré připomenout, že G. Husák byl politikem mnoha tváří. Já bych ho označil spíše za pohádkového draka s více hlavami, z nichž dodnes šlehají plameny.
Jak mi potvrdili v osobních rozhovorech bývalí političtí vězni, kteří s Husákem „seděli“ v témže vězení, např. v Leopoldově, tento slovenský politik byl typickým bolševickým, bezskrupulózním kariéristou, jenž se neštítil ničeho. Byl nejen přesvědčen o své genialitě, ale navzdory devíti rokům, jež strávil v komunistických kriminálech, zůstal až do své smrti zarytým, fanatickým komunistou, který byl ochoten sloužit SSSR až do roztrhání těla.
O tom ostatně nejlépe svědčí fakt, že v době 2. světové války, kdy klerofašistická Slovenská republika v čele s prezidentem J. Tisem spolupracovala s A. Hitlerem, navrhoval komunista G. Husák sovětskému vůdci J. V. Stalinovi, aby po skončení války připojil Slovensko k Sovětskému svazu. (Stalin byl mnohem rozumnější než celoživotní kolaborant G. Husák: spokojil se s pouhým připojením Podkarpatské Rusi k SSSR.)
Je nepopiratelným faktem, že G. Husák, který intelektuálně převyšoval všechny funkcionáře pookupační KSČ, byl pro L. I. Brežněva ideální volbou do čela KSČ. Ani Brežněv (podobně jako předtím Stalin) nechtěl riskovat ostudu, kterou by pro okupované Československo znamenaly takové politické figurky, jako byl A. Indra či V. Biľak. Oba sice dostali v rámci stranického aparátu KSČ odpovídající funkce, avšak ani jeden z nich by nebyl schopen důstojně reprezentovat novou, kolaborantskou moc. S požehnáním Moskvy se tedy G. Husák ujal funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a to na plenárním zasedání dne 17. 4. 1969.
Přesto zůstávala Husákova pozice po celé období tzv. normalizace nepevná. Byl ohrožován zleva i zprava. Kolaborantská klika okolo A. Indry, V. Biľaka či M. Jakeše (předseda Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ) Husákovi vytýkala, že nikdy nepatřil k těm „pravověrným“ stoupencům sovětské okupace, protože nepodepsal tzv. zvací dopis ze srpna 1968. To byla samozřejmě pravda a Husákův velký handikep, avšak zároveň i výhoda.
Zdá se, že Sovětům to příliš nevadilo, stejně jako to, že byl Husák vězněn kvůli obvinění z tzv. slovenského buržoazního nacionalismu. Brežněvovi stačilo, že patřil k představitelům Slovenského národního povstání (SNP) z r. 1944 a že v té době nabízel připojení území Slovenska k SSSR.
●●●
Husák to v roce 1969 vzal za špatný konec…
Někteří historici z generace tzv. Husákových dětí, kteří znají události z let 1968/69 pouze z doslechu nebo z archivních pramenů, se dopouštějí při hodnocení této doby řady zjednodušujících soudů. Ani nástup tzv. normalizace se neodehrál ze dne na den. Od sebeupálení J. Palacha (16. 1. 1969) až k masovým demonstracím z 21. 8. 1969 byla dlouhá cesta: „utahování šroubů“ se odehrávalo pozvolna a nenápadně. Až do srpna 1969 nebyla masová shromáždění lidí na ulicích a na náměstích ničím neobvyklým. V lidech stále rezonovala zkušenost ze srpna 1968.
Ani Husákův režim si zpočátku netroufal tvrdě zasahovat proti odpůrcům okupace. Samotný G. Husák v té době ještě zdaleka neměl situaci pevně v rukou, i když byl nejvyšším představitelem KSČ. Svou pozici si definitivně upevnil po stranických čistkách z let 1969/70. Výrazem triumfu nad vnitrostranickou opozicí (zleva i zprava) byl teprve XIV. sjezd KSČ v roce 1971, jehož se osobně zúčastnil i L. I. Brežněv. Tento nejvyšší činitel SSSR v prvních letech působení G. Husáka v čele KSČ často navštěvoval ČSSR, např. při oslavách 25. výročí Vítězného února v roce 1973.
V době, kdy si G. Husák potřeboval upevnit svou pozici v čele KSČ, mu zbývalo málo času na to, aby se mu to mohlo podařit. Byl v permanentním ohrožení. Případné masové protesty proti sovětské okupaci mohly vést k jeho politickému pádu. A on, jako prozíravý politik, si toho byl dobře vědom. Proto ta urputná snaha potlačit srpnové protesty 1969 stůj co stůj.
[Není od věci připomenout, že garnitura osob okolo Indry, Biľaka a Jakeše patřila ke stoupencům tvrdého zúčtování s tzv. nepřáteli socialismu. Ti největší radikálové, jakési jakobínské křídlo v KSČ, tehdy navrhovali, aby hlavní představitelé opozice byli popraveni, nebo aspoň deportováni na Sibiř. Pro obyčejné „nepřátele“ kolaborantského režimu, tzv. protisocialistické živly, chtěli tito radikálové zřizovat koncentrační tábory. S touto myšlenkou překvapivě přišel již v roce 1968 samotný „tribun lidu“ J. Smrkovský, jeden z největších farizejů mezi reformními komunisty. Jeho pokrytecká role byla velice dobře ztvárněna ve filmu režiséra R. Sedláčka o J. Palachovi. Mezi prorežimními novináři byli krátce po okupaci ze srpna 1968 i takové obskurní postavičky, které navrhovaly, aby naše noviny pouze přetiskovaly české překlady článků ze sovětského tisku. Je dobré tyto pozapomenuté věci připomenout, protože taková byla doopravdy tehdejší bezútěšná situace v prvních měsících po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy.]
Je proto pochopitelné, že se G. Husák připravoval na konfrontaci s občanskou veřejností u příležitosti 1. výročí Srpna 1968 se značnými obavami. Tomu odpovídala i „bojová“ rétorika, kterou používal. Byl v tom cítit víc strach z toho, že situaci neudrží pod kontrolou, než co jiného. Ani Husák totiž nebyl žádný „bojovník“. Zapřisáhlý hlasatel nějakých názorů ano, avšak statečný bojovník nikoli. Také Husák patřil spíše k typickým intelektuálům, „bílým límečkům“. Na rozdíl od J. Švermy, R. Slánského, ale i A. Dubčeka, který byl příslušníkem partyzánského oddílu za SNP, se Husák nikdy žádných bojových operací nezúčastnil. Proto mu nezbývalo, než aby se spolehl na věrnost členů KSČ.
Snad právě proto se Husákovo vedení KSČ během příprav na srpnový střet 1969 s demonstranty soustředilo na činnost „Lidových milicí“ (LM), které byly pod přímou kontrolou nejvyššího činitele KSČ – jako svého vrchního velitele.
[LM byly ve skutečnosti ilegální ozbrojené oddíly, které KSČ začala zřizovat a organizovat v době únorové vládní krize v roce 1948. V období komunistického režimu milicionáři pravidelně procházeli výcvikem, který museli jejich zaměstnavatelé respektovat a refundovat jim mzdu za neodpracované pracovní směny. Ve skutečnosti však tyto oddíly nebyly nasazovány do „bojových“ akcí, protože kromě stávky v r. 1953 v důsledku měnové reformy se žádná nepovolená shromáždění občanů nekonala. Po Únoru 1948 byl fakticky umrtven politický život v zemi. Všechno bylo organizováno na pokyn shora, ale aktivní občanské sdružování či politická činnost neexistovaly. Zákrok v srpnu 1969 byl proto jakýmsi zkušebním testem, v němž LM neobstály. Milicionáři tak způsobili KSČ víc škody než užitku. Byli spíš využíváni tam, kde si to režim žádal, např. při různých brigádách a nárazových akcích, jež nešlo zajistit jinak. Podobné to bylo v Listopadu 1989, kdy chtěl M. Jakeš (coby vrchní velitel) nasadit oddíly LM k potlačení lidových shromáždění na Václavském náměstí v Praze i jinde. Autobusy s milicionáři sice přijely do Prahy, ale k jejich nasazení nedošlo, protože Jakeš i Štěpán dobře věděli, že taková akce by vyvolala protiakci ze strany sovětských vojsk. Ta byla připravena zasáhnout v případě, že by vedení KSČ použilo proti lidovým demonstracím násilí. Totéž se týkalo plánů ministra obrany M. Václavíka, jenž chtěl použít armádu a letectvo k rozehnání masového shromáždění Pražanů na Letné. Nakonec nikdo z těchto komunistických potentátů nenašel odvahu, aby podobný rozkaz vydal. Byl by to pro tyto politiky rozsudek smrti.]
●●●
Zastřelením pěti mladých lidí prohrál Husákův režim boj o získání legitimity
Již od jara 1969 bylo zřejmé, že konfrontace nové, pookupační moci se zbytkem společnosti, jež okupaci odmítala, je pouze otázkou času. Výzvy ke stávkám a demonstracím se začaly objevovat hned po nástupu G. Husáka do čela KSČ (17. 4. 1969). Samotné protesty u příležitosti 1. výročí okupace ze srpna 1968 začaly dne 16. 8. 1969. Lidé se scházeli každý den v centru hlavního města.
K prvním větším srážkám v historickém centru Prahy, v prostoru mezi Václavským a Staroměstským náměstím, došlo dne 20. 8. 1969. Demonstranti zde začali stavět barikády – jako v dobách Pražského povstání v květnu 1945. Na ozbrojené oddíly milicionářů a policistů házeli dlažební kostky.
Během těchto potyček došlo k prvním obětem na životech. U Prašné brány v centru Prahy zastřelili milicionáři z nákladního auta dva mladíky: 18letého Františka Kohouta (průstřel hlavy) a 19letého Vladimíra Krubu (průstřel krajiny srdeční). Jak je zřejmé z lékařského ohledání těchto náhodných obětí, soudruzi v uniformách LM mířili dobře – jako na střelnici při popravě.
Protesty v Praze vyvrcholily dne 21. 8. 1969. Po celý den probíhaly v některých pražských výrobních závodech manifestační stávky. Postupně se zaplnilo celé Václavské náměstí demonstrujícími občany. Do vyklízení tohoto náměstí byla nakonec nasazena i armáda. S pomocí tanků se podařilo demonstranty vytlačit do okolních ulic. Také zasahující vojáci použili zbraně: postřelili celkem 15 osob.
Rovněž tento druhý den pražských pouličních nepokojů si vyžádal jednu lidskou oběť. Na Tylově náměstí v Praze 2 byl zraněn 14letý Bohumil Siřínek, který o tři dny později v nemocnici zemřel na následky průstřelu břicha.
Dne 21. 8. 1969 se protestovalo proti sovětské okupaci nejen v Praze, ale i v Mladé Boleslavi, v Liberci, v Ústí nad Labem, v Bratislavě aj. Obzvláště tragický byl průběh těchto událostí v Brně, kde rovněž vyrostly barikády. Kromě Lidových milicí zde zasahovala také armáda. I v druhém největším městě republiky se střílelo ostrými náboji. Celkem 8 osob bylo postřeleno a dva mladí lidé přišli o život:18letá Danuše Muzikářová a 27letý Stanislav Valehrach.
Těmi, kdo měli na svědomí oba mladé životy, byli opět milicionáři: své oběti zastřelili zákeřně zezadu. Situace v Brně byla ještě několik dní poté dramatická, a proto museli místní držitelé moci přistoupit k naprosto výjimečnému opatření v mírových podmínkách: k zákazu nočního vycházení. Jednalo se fakticky o vyhlášení výjimečného stavu, jaký u nás panoval za 2. světové války.
Události z 20. a 21. 8. 1969 nikoli náhodou připomínaly začátek občanské války, kterou vyhlásil kolaborantský režim G. Husáka všem obyvatelům okupovaného Československa. Proti demonstrantům byly v těchto dech nasazeny jednotky Veřejné bezpečnosti a oddíly ministerstva vnitra (ty byly použity také 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze), dále 20 000 vojáků (ČSLA) a 27 000 milicionářů (LM).
●●●
Dubček byl stejný prosovětský kolaborant jako Husák
Jen co odezněly výstřely, jež usmrtily pět mladých lidí, kteří se v ulicích Prahy a Brna rozhodli protestovat proti sovětské okupaci ČSSR, přispěchal Husákův režim s legislativním opatřením, jehož cílem bylo legalizovat právě skončené ozbrojené zásahy proti civilnímu obyvatelstvu.
Dne 22. 8. 1969 schválilo tehdejší Federální shromáždění ČSSR tzv. Zákonné opatření (lidově označované jako „pendrekový zákon“), které umožnilo ve zkráceném soudním řízení (rozhodnutím samosoudce) potrestat odpůrce sovětské okupace.
Toto „zákonné opatření“ bylo podepsáno třemi nejvyššími činiteli tehdejšího státu: A. Dubčekem (= předseda Federálního shromáždění), L. Svobodou (= prezident republiky) a O. Černíkem (= předseda federální vlády). Jediný Dubček použil při podpisu uvedeného dokumentu akademického titulu, který jinak nepoužíval: Dr. (= RSDr.); získal jej během svého studia na Vysoké škole politické ÚV KSSS v Moskvě.
Je třeba popravdě konstatovat, že parafováním tohoto protilidového dokumentu prokázal tento představitel „socialismu s lidskou tváří“, že je stejný prosovětský kolaborant jako ostatní členové husákovského vedení KSČ: Husák, Indra, Biľak, Kapek, Kolder a Jakeš. (Prezident L. Svoboda či „pragmatik“ L. Štrougal stáli hned v druhé řadě za nimi.)
V průběhu protestních akcí ze srpna 1969 bylo vzato do vazby celkem 2500 osob, z nichž 1526 bylo nakonec odsouzeno. Platnost tzv. zákonného opatření z 22. 8. 1969 skončila dne 31. 12. 1969. Represe vůči tzv. nepřátelům socialismu pokračovaly nerušeně dál – po celé období tzv. normalizace až do r. 1989. V důsledku čistek na vysokých školách, které navázaly na stranické prověrky z let 1969/70, bylo ze škol vyloučeno okolo 10 000 studentů.
●●●
21. 8. 1969 – začátek „lámání páteře“ českého národa
Srpnovými událostmi roku 1969 vyvrcholil protilidový tlak kolaborantského režimu, jenž odvozoval svou legitimitu od sovětských tanků. A nebylo jistě náhodou, že tento režim trval po celou dobu 21 let pouze díky těmto tankům.
Brutalita, s níž Husákův režim zasáhl proti neozbrojeným občanům vlastní země, nemá v našich moderních dějinách obdoby. Zdá se, že si toho byl G. Husák dobře vědom, protože další podobný exces se až do r. 1989 neopakoval. Přesto: životy těm pěti mladým lidem to již nevrátí. A popravdě řečeno: tento režim to ani dělat nemusel. Společnost byla totiž tváří v tvář tomuto počínání natolik šokována a zastrašena, že to ani nebylo nutné opakovat. Lidé se stáhli do soukromí: na své chalupy a chaty. Začalo dělení společnosti na ONI a MY.
Z následků období tzv. normalizace jsme se nevzpamatovali dodnes. Tato doba totiž dala vyrůst tomu nejhoršímu, co se v našich moderních dějinách objevilo. Zrodila se armáda přitakávačů, politických konjunkturalistů, posluhů každého režimu, bezohledných prospěchářů, bezskrupulózních kariéristů i těch přičinlivých lidiček, kteří dokázali využít všech výhod, jež jim nový režim nabídl.
A abych věci uvedl na pravou míru: tito lidé stále žijí mezi námi. Generace tzv. Husákových dětí je toho nejlepším potvrzením. Právě na ně bychom si měli dávat dobrý pozor. Tito jedinci totiž netouží po ničem jiném než po restauraci normalizačního režimu v jakési soft verzi. Inu, retro je stále v módě.
●●●
A co poučení z dějin?
Nebudu opakovat starou známou písničku. Ani za třicet let od Listopadu 1989 jsme se nedokázali vyrovnat s dědictvím komunistického režimu. Už to asi nedoženeme, protože část lidí, kteří měli na svědomí zločiny a nezákonnosti komunismu, mezitím odnesl čert do pekla. A staroušci typu M. Jakeše a L. Štrougala vzbuzují dnes spíše útrpné úsměvy než touhu postavit tyto staříky před soud. Přesto se o to v sousedním Německu pokoušejí. Podobně jako tam trestají i přestárlé, skoro stoleté kmety, kteří svého času bývali nacistickými zločinci.
Inu, jiný kraj, jiný mrav. Asi jsou na tom Němci s tou demokracií líp než my – po třiceti letech předstírání, že ji taky budujeme. My však nebudujeme demokracii, ale pouze tu naši „demogracii“. V tom asi bude ten podstatný rozdíl. A naši „demogratičtí“ politici? To jsou jen žvanilové a političtí komedianti, kteří ani za třicet let nového režimu nebyli schopni žádného z bývalých komunistických pohlavárů potrestat.
V prvé řadě měli hned po Listopadu1989 dostat trest smrti nebo aspoň doživotní vězení všichni signatáři tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968. A třebaže G. Husák mezi nimi nebyl, také on měl skončit na šibenici. Proč? Právě kvůli těm pěti zastřeleným mladým lidem ze srpna 1969. Dodnes nebyl za tento zločin nikdo potrestán. Ti všichni by měli skončit v pekle.
To je poučení ze srpna 1969. Všichni naši spoluobčané by si to měli uvědomit. Nepotrestané zlo plodí zase jen zlo.
19. 8. 2019
PhDr. Rostislav Janošík
