Svobodné noviny na internetu

Prý ano. Alarmistům, kteří za každou aktivitou dnešních, nereformovaných neostalinistů z KSČM vidí div ne přípravu na nový Únor 1948, musím oponovat. Nepřehánějte! Tak zlé to ještě není! Kdyby totiž ty dnešní komunisty viděl K. Gottwald nebo jeho přítel J. V. Stalin, nechal by je uvěznit na Ruzyni (v Lubjance) nebo by je rovnou poslal na Sibiř – jako odporné a zrádné revizionisty a trockisty.

Politické „tanečky“, které nám komunisté již od října 2017 předvádějí, aby se zachránili před pádem do propadliště dějin, mají jediný cíl: oddálit ten konec a tu a tam zavzpomínat na staré, dobré časy, kdy i jim bylo líp než dnes, a to pod vedením soudruhů K. Gottwalda a jeho politického „vězně“ G. Husáka, jakož i pod ochrannými křídly sovětských soudruhů – J. V. Stalina a L. I. Brežněva.

Jak tvrdil vloni v souvislosti se sovětskou okupací z r. 1968 předseda KSČM V. Filip, okupovali nás prý Ukrajinci! A „Rudá Marta“ to doplnila o další důležitou informaci: M. Horáková se přece ke svým „protistátním“ činům přiznala a byla popravena právem! K tomu dodávám: podle bolševického „rudého“ práva!

Inu, nových „interpretací“ dějin mají naši komunisté povícero: jejich kreativita je bez hranic. A nezahálí ani soudružka europoslankyně s tváří „odvážné školačky“ K. Konečná. (Neplést si ji s tou „kontrarevolucionářskou“ redaktorkou Konečnou ze seriálu „Třicet případů majora Zemana“!)

─────

Opakovaně, dokonce již potřetí v krátkém čase, vyslovuji pochvalu redaktoru Š. Malátovi ze serveru „Forum24.cz“. Ten totiž dne 23. 8. 2019 upozornil na zajímavou reakci komunistů ze Šumperka na severní Moravě, a to v článku s názvem „Připomínat 21. srpen je prý antikomunistická hysterie, myslí si v Šumperku“.

Z něho se dozvídáme, že OV KSČM v Šumperku odsuzuje údajnou antikomunistickou hysterii v souvislosti s připomínkou tragických událostí z 21. 8. 1969, kdy naše bezpečnostní složky zmasakrovaly vlastní občany. Výsledkem bylo pět mrtvých lidí ‒ příslušníků nejmladší generace.

[Historici z jinak „neviditelného“ ÚDV upřesnili, že těch mrtvých bylo nakonec sedm. Škoda, že nám to neřekli dřív. Asi to tajili, aby mohli po padesáti letech přijít s něčím novým. Při tomto tempu zpracovávání dějin, nebudeme mít přehledné dějiny ČR od r. 1945 ani za sto let.]

Tomu, kdo někdy navštívil severomoravské město Šumperk a neví, co se v těchto končinách odehrávalo před rokem 1989 (resp. před r. 1945), se sluší připomenout některá pozapomenutá fakta. Předně: Šumpersko a Bruntálsko patří k těm oblastem, odkud bylo v letech 1945-46 vysídleno původní, německé obyvatelstvo v rámci tzv. divokého a posléze organizovaného odsunu („transferu“) – na základě rozhodnutí Postupimské konference.

O excesech, které se při tom děly, podává velice výmluvné svědectví ve svých knihách spisovatel V. Körner nebo J. Urban. Jedna z Urbanových próz se stala předlohou k velmi působivému a divácky úspěšnému filmu „Habrmannův mlýn“ (hlavní roli ztvárnil K. Roden). Podobně tomu bylo i v případě filmu „Adelheid“ (hrál zde P. Čepek), který byl natočen podle literární předlohy V. Körnera. [Další skvěle zpracovaný příběh z doby 2. světové války podle Körnerovy předlohy byl natočen pod názvem „Krev zmizelého“: epizodní roli „hlavního“ hrdiny zde vytvořil mladý a teprve začínající herec V. Jiráček.]

Do prostoru, uvolněného po odsunutých československých Němcích z tzv. Sudet, přišli v letech 1945-46 nejrůznější noví osídlenci. Nejen ony „rabovací gardy“ (RG), jak se tehdy říkalo skupinkám „partyzánů za pět minut dvanáct“ (v některých případech „pět minut po dvanácté“), ale především noví obyvatelé, kteří hledali domov, poté, kdy ten původní ztratili, nebo raději dobrovolně opustili, protože už tam žít nechtěli. Nelze je proto paušálně házet do jednoho pytle: příběh každého z nich by jistě vydal na samostatný román – podobný tomu od V. Körnera.

Do nového domova na severní Moravě, ale i v prudce se rozvíjejícím Ostravsku, z něhož se po válce stávalo ono známé „ocelové srdce republiky“, přicházely tisíce lidí z celé naší vlasti. Často to bývali lidé zcela nemajetní, kteří byli vděčni za to, že zadarmo přišli k majetku, který tam zůstal po odsunutých Němcích. Přesněji: k tomu, co tam „sudeťáci“ museli zanechat.

Většina z nových příchozích do českého a moravsko-slezského pohraničí svou vděčnost za vyřešení jejich svízelné životní situace „přetavila“ v politickou loajalitu k novému, poválečnému režimu. Následně se z těchto „dosídlenců“ stali členové „předvoje dělnické třídy“ – KSČ. Tyto sympatie u zdejších obyvatel přetrvaly dodnes.

─────

Listopad 1989 na tom změnil pramálo. Do stagnujících regionů, kde lišky dávají dobrou noc, jezdívali neradi rovněž komunističtí bossové. Také velký přítel prostého lidu, M. Zeman, do těchto končin obvykle nejezdí, i když rád „rajzuje“ po celé republice. Doporučil bych mu například Osoblažsko, které i za minulého režimu bývalo doslova zapomenutým koutem republiky.

Jak po posledních parlamentních a prezidentských volbách potvrdili sociologové a politologové, kteří analyzovali výsledky hlasování voličů z hlediska sociálního složení a politických preferencí, tyto pohraniční regiony byly a zůstaly levicovými „baštami“: nejprve KSČ, pak ČSSD a dnes ANO 2011, KSČM a SPD.

Ruku v ruce s ideovou „zapouzdřeností“ jde v těchto částech republiky celková zaostalost, nízká úroveň dosaženého vzdělání, nezaměstnanost, zkrátka: nerozvoj a stagnace. Také zveřejněný seznam měst ČR podle „atraktivity“ potvrdil, že nejvíce zaostávajícími jsou právě města v okrajových regionech severní Moravy a severních Čech.

Proto nepřekvapuje, že dodnes právě na Šumpersku a Bruntálsku má komunistická ideologie – i třicet let po údajném pádu minulého režimu – stále mnoho stoupenců, a to dokonce mezi příslušníky střední a nejmladší generace. Tady už se nejedná o nějaké přesvědčené komunisty. Je to spíše reakce na dlouhodobé neřešení sociálních problémů (vysoká nezaměstnanost, špatná dopravní obslužnost, zhoršující se dostupnost zdravotní péče apod.). To všechno zdejší obyvatele frustruje a doslova je to vhání do náruče extremistů levicových (KSČM) i pravicových (SPD). Obyvatelé pohraničních regionů mají oprávněný pocit, že na ně vládnoucí strana (dříve KSČ, dnes ANO 2011) i samotný Pánbůh zapomněli a nechali je na pospas jejich osudu.

Nabízejí se samozřejmě nejrůznější historické paralely: čarodějnické procesy na panství Velké Losiny na Šumpersku v 17. století ‒ jako projev náboženského tmářství. (I když v tomto případě se jednalo původně o německé protestanty, kteří po Bílé hoře povinně konvertovali ke katolicismu.) Další jsou projevy protestů proti nezaměstnanosti: stávky a demonstrace dělnictva ‒ včetně známého případu střelby do pracujících v Lipové/Jeseníku v r. 1931.

Zřejmě nesrovnatelně větším traumatem původního, německého obyvatelstva Sudet byl odsun v letech 1945-46: historickou paměť oněch pohnutých okamžiků odvál čas spolu s aktéry oněch událostí. Lidské skutky, nejsou-li zaznamenány včas, mizí velice rychle v nenávratnu jako dým.

Připomenu ještě něco, co mladší čtenáři (včetně redaktora Š. Maláta) možná ani neznají. Právě v Šumperku a v Zábřehu na Moravě stály ještě dvacet let po oficiálním skoncováním s „kultem osobnosti“ kamenné sochy sovětského diktátora J. V. Stalina. Zatímco uvědomělí soudruzi v Praze, vždy promptně plnící rozkazy z Moskvy, nechali gigantické sousoší na Letné (zvané „Fronta na maso“) v r. 1962 vyhodit do vzduchu, jejich soukmenovci na severní Moravě si svého „generalissima“ Džugašviliho oprašovali dál. A nechyběly ani kytice květů k uctění jeho památky.

Ti starší obyvatelé Šumperka i Zábřehu (stačí se zeptat bývalého místopředsedy federální vlády z r. 1992 M. Macka) si to dobře pamatují. Rovněž já jsem měl možnost spatřit obě sochařská díla na vlastní oči a mohu jejich existenci ještě v období tzv. normalizace dosvědčit.

To uvádím jen na vysvětlenou, proč komunisté ze Šumperka, ale i z dalších měst a obcí v pohraničí zastávají stále tytéž postoje jako v dobách vlády jejich milovaného soudruha G. Husáka.

Během demonstrace k 50. výročí tragických událostí z r. 1969 zazněla dne 21. 8. 2019 na Václavském náměstí („u koně“) z úst jednoho z přímých účastníků tehdejších událostí důležitá myšlenka: Těch dvacet jedna let (1968-1989) přece nebyla žádná „normalizace“ (co na tom bylo normálního?), nýbrž to bylo období „sovětské okupace“. A v ní mělo území Severomoravského kraje (dnešní Olomoucký a Moravskoslezský kraj dohromady) mimořádný význam. Proč?

Bylo to mimo jiné kvůli umístění sovětských okupačních vojsk, a to v kasárnách v Olomouci a v Bruntále. Tyto vojenské posádky rádi navštěvovali uvědomělí soudruzi z regionů, například známý stalinista M. Mamula, vedoucí tajemník KV KSČ v Ostravě, který byl stejně obávaný jako vedoucí tajemník pražských komunistů A. Kapek. Někteří komunisté se před nimi třásli jako ratlíci.

A jak bývalo dobrým zvykem, přátelství mezi našimi a sovětskými soudruhy se nejlépe upevňovalo kromě popíjení vodky rovněž společnou účastí na loveckých radovánkách ve zdejších honitbách. Leckterý z místních obyvatel by mohl o těchto „veselých“ časech barvitě vyprávět. Však se sovětským soudruhům od nás nechtělo: těžko a dlouho se loučili s naší drahou vlastí. Popravdě: žilo se jim u nás dobře – skoro jako dnes Andrejovi.

─────

To, nač jsem jen tak letmo zavzpomínal, protože i já už jsem pamětníkem oněch pohnutých časů, představuje pouze malé dokreslení situace, která se může nepoučenému čtenáři jevit jako podivná a málo pochopitelná. Bohužel – není. Žijeme totiž v prazvláštní době: technika a technologický pokrok jdou mílovými kroky kupředu, avšak lidské myšlení za nimi zaostává o několik koňských délek. Češi (Moravané, Slezané) jsou v tomto směru mimořádně konzervativní. A někteří z nich dokonce zaostalí.

Redaktoru Š. Malátovi bych rád poděkoval za připomenutí oněch končin, o nichž se v záplavě senzačních zpráv ze života a politického působení A. Babiše hovoří a píše jen výjimečně a spíše okrajově. Naposledy to bylo ve spojitosti s obrovským úspěchem M. Zemana v prezidentských volbách v lednu 2018. Od té doby je to opět Bohem i vládnoucí stranou zapomenutý kraj.

Prezident M. Zeman před rokem vystoupal (spíše tam byl svými bodyguardy vynesen) až na horu Praděd, aby tam v doprovodu hejtmanů L. Oklešťka a I. Vondráka (oba za ANO 2011) věštil slávu Moravě a Slezsku. Zato premiér A. Babiš nenašel odvahu navštívit pověstné „Petrovy kameny“ ze známého filmu „Kladivo na čarodějnice“, kde se s ďáblem údajně setkávaly a obcovaly čarodějnice ze zdejšího kraje. Ty pak nelítostný soudce J. F. Boblig z Edelstadtu nechával shořet na hranici – coby pomocnice ďáblovy.

Ze strany A. Babiše to možná ani nebyl strach z toho, že by i on mohl skončit na hranici jako čaroděj, nýbrž pouze obava, zda by dokázal uspokojivě odpovědět na dotazy všetečných občanů – jeho potenciálních voličů. Možná by ho nevítali chlebem a solí, ale shnilými jablky a bramborami.

A ještě jedna „perlička“ úplně na závěr. Z tohoto „bolševického“ regionu, z Bruntálska, pochází jak poručík StB L. Zifčák (alias Martin Šmíd, známý „mrtvý“ student z Národní třídy ze 17. 11. 1989), tak i bývalý policejní prezident, brigádní generál T. Tuhý, dnešní český velvyslanec v Bratislavě.

Zkrátka: Šumpersko a Bruntálsko zůstávají i třicet let po tzv. sametové revoluci z konce roku 1989 „baštou komunismu“. Bylo by žádoucí, kdyby konečně někdo s tímto zaostalým regionem něco udělal: dal lidem práci a naději na lepší život, aby uvěřili tomu, že demokracie není jen prázdné slovo.

Namísto toho stále přemítají o komunistické utopii a čekají na další „světlé zítřky“. Kdo jim je zajistí? Že by „exhumovaní“ komunisté z ulice Politických vězňů? To už přece dávno nejsou žádní revolucionáři, ale političtí „korytáři“ a „trafikanti“ s milionovými bankovními konty! Nové revoluce se nespokojení občané z pohraničních regionů sotva dočkají, byť by jim Vojta „Falmer“ sliboval cokoliv.

Jak napsal klasik: „Čas oponou trhl – a změněn svět!“ Na tom sotva kdo co změní.

23. 8. 2019

‒ RJ ‒