Svobodné noviny na internetu

Velehrad – kolébka víry a vzdělanosti

Každoročně, okolo 5. července, se sjíždějí tisíce věřících ze všech koutů naší vlasti, aby na staroslavném Velehradě uctili památku svatých Cyrila a Metoděje. Dvou soluňských bratří, kteří se ve službách byzantského císaře Michala III. vydali v roce 863 (nebo 862) na Moravu, aby zdejšímu lidu přinesli jak křesťanskou víru, tak i znalost písma. Moravané byli v té době již desítky let součástí křesťanského světa. Zásluhou kněží ze západní Evropy, zejména z Bavorska, ale pravděpodobně i irsko-skotských misionářů, přijali křesťanství již okolo roku 800.

Právě v této době se odehrála zásadní změna ve způsobu pohřbívání mrtvých těl zdejších obyvatel. Archeologické nálezy z jižní Moravy, ale i z přilehlého území Slovenska to jednoznačně potvrzují. Nejen změna pohřebního ritu (přechod od kremace k pohřbívání nespálených těl), ale i stavba prvních kostelíků dokládají, že Morava byla křesťanská dávno před rokem 863.

Tehdy, pravděpodobně na jaře toho roku, doputovali byzantští misionáři Konstantin (Cyril) a Metoděj do sídla moravského panovníka, knížete Rostislava (846-870), na památný Velehrad. Zda tímto místem bylo mohutně opevněné hradiště v Mikulčicích, či již nové mocenské centrum v oblasti Starého Města u Uh. Hradiště, není podstatné. (Archeologové i historikové tomuto faktu naopak přikládají velkou důležitost.)

Kníže Rostislav pozval byzantské misionáře na Moravu proto, aby se zbavil jednostranné závislosti na Východofrancké říši i na římském papeži. Třebaže Morava a její obyvatelé (nejen mocenská elita ‒ nobilita) již mnoho desetiletí vyznávali křesťanství, bylo oběma soluňským bratřím umožněno na Moravě šířit víru ve slovanském jazyce (tzv. církevní slovanštině neboli staroslověnštině) a konat svaté dílo, jak se od misionářů očekávalo. Tak byly současně položeny i základy slovanského písemnictví v jazyce, který vycházel z nářečí regionu, odkud Konstantin a Metoděj pocházeli. (Soluň je dnes druhým největším řeckým městem.) Proto nikoli náhodou Konstantinem vytvořené písmo, hlaholice, připomíná písmena malé řecké abecedy.

Není od věci tato pro někoho známá fakta občas připomenout, abychom si uvědomili, že křesťanství na Moravě má velmi dávné kořeny a že odtud, z Moravy, se šířilo dál do okolních zemí: nejen do Čech (čeští kmenoví předáci se nechali pokřtít již v r. 845 v bavorském Regensburgu), ale i do Polska či do Uher.

Na základě archeologických nálezů a nejnovějšího bádání v oboru antropologie i DNA si můžeme dokonce trochu zaspekulovat: nejstarší, historicky doložený český kníže Bořivoj (852/855-889/890) byl pravděpodobně synem moravského knížete Rostislava. S pomocí jeho nástupce, „krále“ Svatopluka I. (871-894), se stal hlavním vládcem Čech. (Ještě v r. 872 jsou v Čechách doložena jména pěti kmenových knížat.) Dočasné připoutání Čech k Moravě skončilo Svatoplukovou smrtí.

Blízký vztah území Čech a sousední Moravy má rovněž kořeny v 9. století. Trvalým se pak stal po zformování tří raně středověkých států ve střední Evropě – českého, polského a uherského na přelomu 10. a 11. století. Více než sto let po zániku Velkomoravské říše (907) se zrodily státní celky, které přetrvaly v podstatě do dneška. O původní území Velké Moravy se podělily takto: český stát získal Moravu, uherský stát Slovensko a polský stát Vratislavsko a Krakovsko.

Sounáležitost těchto regionů přetrvala od dob Velkomoravské říše až do dnešních dnů. Není náhodou, že dnešní státy „V4“ mají podobnou historii a řeší podobné problémy. To, co tyto země spojuje, je mimo jiné křesťanství, jehož společné kořeny spadají do doby působení sv. Cyrila a Metoděje. Vždyť sv. Metoděj († 885) se po propuštění z franckého zajetí v r. 873 stal moravsko-panonským arcibiskupem.

●●●

Archeologické okénko do historie Velehradu a Staroměstska

Také letos, v „osmičkovém“ roce 2018, se zaplnilo prostranství před chrámem Nanebevzetí Panny Marie na Velehradě tisícovkami poutníků. Bylo jich prý na 50 tisíc. Na tomto památném místě byla v r. 1228 vysvěcena původní románská bazilika, která se stala součástí mužského cisterciáckého kláštera na Velehradě, založeného v roce 1205. Až do postavení tohoto hlavního církevního objektu používali zdejší mniši kostelík v Modré u Velehradu, který vznikl již okolo roku 800 zásluhou irsko-skotských misionářů.

Dnes na tomto místě stojí unikátní archeoskanzen. Raně středověký kostel v Modré u Velehradu je považován za nejstarší sakrální stavbu na Moravě. Podobně nechal po svém pokřtění na Velehradě postavit český kníže Bořivoj kostel sv. Klimenta na Levém Hradci u Prahy. Základy zmíněného kostela v Modré prozkoumal již v roce 1911 zdejší katolický kněz ‒ P. Jan Nevěřil (1864-1940). Revizi jeho průzkumu provedl v letech 1953-54 archeolog Vilém Hrubý (1912-1985) z tehdejšího Moravského muzea v Brně.

Se jménem V. Hrubého je spojen do té doby nejrozsáhlejší výzkum komplexu velkomoravských staveb v katastru Starého Města u Uh. Hradiště i města Uh. Hradiště (Sady). Na prostranství 250 hektarů bylo po r. 1948 prozkoumáno několik církevních staveb z doby Velké Moravy (VM), jakož i řada vesnických sídlišť z té doby. Na tyto výzkumné práce navázal v roce 1986 žák V. Hrubého ‒ Luděk Galuška, vedoucí Centra slovanské archeologie při Moravském zemském muzeu v Brně.

●●●

Z historie archeologických výzkumů ve Starém Městě a Uh. Hradišti

Staré Město – lokalita „Na Valách“

První amatérské výzkumy v lokalitě „Na Valách“ byly prováděny již v 80. letech 19. století. Po otevření tzv. Klečkova písečníku (1897) se zde nalézaly první stopy po porušených žárových a kostrových hrobech ze staroslovanského období. Ve výzkumu velkomoravského pohřebiště pokračoval od r. 1924 učitel A. Zelnitius  (1876-1957). Od r. 1948 výzkumné práce převzal archeolog z Moravského muzea v Brně – V. Hrubý (předtím kustod archeologické sbírky v muzeu v Uh. Hradišti).

Staroslovanská osada v lokalitě „Na Valách“ byla v polovině 8. století opevněna příkopy a palisádami. Takto fungovala jako hradiště až do poloviny 9. století, kdy zde byl vybudován zděný velkomoravský kostel (obdélníková loď o rozměrech 8,5 x 7,25 m a polokruhovitá apsida o rozměrech 5 x 4,25 m). Základy této stavby objevil v r. 1949 V. Hrubý. V té době se jednalo o prokazatelně nejstarší velkomoravskou stavbu na našem území.

Kolem kostela v lokalitě „Na Valách“ vzniklo pohřebiště (hřbitov), na němž se pohřbívalo nepřetržitě jeden a půl století: od počátku 9. století až do poloviny 10. století.  Prozkoumáno bylo okolo 2500 hrobů. Pohřbení jedinci byli ukládáni v pěti vrstvách nad sebou. Zemřelí pocházeli ze všech vrstev společnosti (nobilita i chudí zemědělci a řemeslníci). Toto pohřebiště patrně sloužilo jako „centrální“ pro širší území Staroměstska.

─────

Staré Město – lokalita „Na Špitálkách“

Lokalita „Na Špitálkách“ leží na tzv. Velehradské ostrožně. První staroslovanské hroby zde byly objeveny v r. 1949. Ještě téhož roku byl zahájen záchranný výzkum, který prováděl Archeologický ústav ČSAV v Brně pod vedením J. Poulíka.

Nejvýznamnějším objevem bylo okrytí základů podlouhlého (longitudinálního) kostela (délka 18,5 m, šířka 8 m). Základové zdivo se zachovalo pouze v tzv. negativu. (Podobně tomu bylo i u později zkoumaných církevních staveb v Mikulčicích.) Byl to důsledek těžby kamene pro budování základů vesnických domů ze strany místních obyvatel.

Stavba kostela v lokalitě „Na Špitálkách“ probíhala pravděpodobně ve dvou fázích. V první vznikla ještě před r. 863 starší, obdélníková loď kostela. Ve druhé fázi (po r. 863) došlo k dostavbě, která se vyznačovala některými byzantskými prvky: byla přistavěna půlkruhová apsida, nartex (předsíň) a věž dostala kupolovitou podobu.

Mezi nejcennější nálezy z hrobové výbavy patří stříbrná kruhovitá plaketa s vytepaným reliéfem jezdce se sokolem (tzv. sokolník).

─────

Staré Město – lokalita „Na Dědině“

Při výzkumu kostela sv. Michala byly zjištěny základy velkomoravské rotundy (spolu s hroby) z poloviny 9. století. V blízkosti rotundy byly odkryty základy kamenné stavby (rozměry 18 x 10 m), patrně nějakého paláce. Podle kamenných zdí se dá usuzovat, že šlo o patrovou stavbu.

─────

Staré Město – lokalita „Nad Haltýři“

Jednalo se nikoli o běžné vesnické sídliště, nýbrž o specializovaný, „výrobní“ okrsek: v něm byly železářské hutě i kovolitecké a šperkařské dílny. Tato unikátní kolonie vznikla v poslední třetině 9. století. Zvláštností je, že obyvatelé tohoto okrsku nebyli zřejmě místní, ale cizinci, kteří své zemřelé pohřbívali přímo na tomto sídlišti, nikoli na hřbitově u kostela, jak bylo v té době již obvyklé.

Existence této „výrobní“ lokality je dalším potvrzením hypotézy o tom, že v poslední třetině 9. století leželo hlavní město VM v oblasti Staroměstska. (Do „státního převratu“, jímž byl v r. 870 sesazen kníže Rostislav, byly patrně hlavním městem VM Mikulčice.)

─────

Uherské Hradiště – lokalita „Metropolitní výšina“

Tato lokalita se nachází v místní části města Uherské Hradiště, zvané Sady (Derfla). Na tzv. Sadské ostrožně probíhal archeologický výzkum pod vedením V. Hrubého v letech 1959-1963. Byly zde nalezeny pozůstatky neopevněného dvorce církevně-mocenského charakteru. Srozumitelně řečeno: V těchto místech zřejmě sídlil arcibiskup sv. Metoděj a spolu s ním tu pobývala i skupina jeho nejbližších kněží a jejich žáků.

Již na přelomu 8. a 9. století se v těchto místech začaly budovat církevní stavby, z nichž se do konce 9. století stal celý komplex sakrálních budov. Stavba probíhala ve třech fázích. Nejstarší část vznikla již na počátku 9. století. Druhou fázi představuje sálový kostel s apsidou (60.-70. léta 9. století), patrně ovlivněný byzantskými misionáři. Třetí fázi tvoří přístavba hrobové komory a kaple (poslední třetina 9. století). Uvnitř i vně těchto církevních staveb bylo odkryto 87 hrobů z průběhu celého 9. století. Nedaleko tohoto komplexu církevních objektů byla vybudována široká halová stavba srubovitého typu (délka 36 m, šířka 6 m), která pravděpodobně sloužila jako objekt pro výuku kněží. Existenci této „církevní“ školy potvrzují i nálezy kovových pisátek.

Archeologové i někteří historici jsou přesvědčeni o tom, že v těchto místech působil arcibiskup sv. Metoděj a že zde byl rovněž v r. 885 pohřben. Třebaže se jeho ostatky nepodařilo najít, nelze to vyloučit. (Mohly být v neklidné době přeneseny na jiné, neznámé místo.) Naopak se dá předpokládat, že zde byli pohřbeni příslušníci vládnoucího rodu Mojmírovců (Rostislav, Svatopluk aj.).

Specifickému určení „Metropolitní výšiny“ („Výšiny sv. Metoděje“) odpovídá i určitá izolovanost tohoto církevního komplexu od ostatních lokalit Staroměstska, kde patrně sídlil panovník. Knížecím palácem mohl být objekt podobný tomu, který byl odkryt v lokalitě „Na Dědině“. Obdobná zděná stavba byla nalezena i v Mikulčicích.

●●●

Kde ležel velkomoravský Velehrad?

Kdybychom chtěli nalézt kromě řešení otázky, ve kterém roce (929, 935,936) byl zavražděn sv. Václav, či kdy byla napsána tzv. Kristiánova legenda (10., 12., 14. století), nějaký podobný, skoro detektivní příběh z počátku našich dějin, bezesporu by to byla tzv. otázka velehradská. Neboli: kde leželo hlavní město (bylo-li vůbec takové) Velké Moravy (Velkomoravské říše)?

Zatímco na počátku národního obrození, po nástupu kritického dějepisectví, došlo k rozchodu s romantickým ztotožněním bájného Velehradu s klášterem stejného jména, až do poloviny 19. století se tehdejší historikové přeli o to, zda velkomoravský Velehrad ležel na Moravě (F. Palacký, P. J. Šafařík), nebo v Panonii (B. Dudík). Teprve 60. léta 19. století přinesla zásadní obrat: objevila se tzv. velehradská teorie (V. Brandl).

Po r. 1885 se pak vedle argumentů čistě historických, které vycházely ze znění písemných pramenů domácí či zahraniční provenience, začínají stále silněji uplatňovat množící se nálezy archeologické. Od teorie děvínské (Velehrad = Děvín u Bratislavy), přes teorii velehradů (libovolně kdekoliv) dospělo po r. 1945 archeologicko-historické bádání až do stavu, který víceméně trvá dodnes.

O to, kde velkomoravský Velehrad ležel, soupeří dva rovnocenní „rivalové“: hradiště „Valy“ u Mikulčic na Hodonínsku (od r. 1954 zde prováděl výzkum brněnský archeolog J. Poulík, později Z. Klanica) a komplex velkomoravských opevnění v oblasti Starého Města u Uh. Hradiště (od r. 1948 zde výzkum vedl V. Hrubý, po jeho smrti L. Galuška). Je to tak půl na půl. Vítěz tohoto souboje zatím není znám.

Počátky archeologického průzkumu v oblasti Staroměstska úzce souvisí s vydáním vcelku nenápadné, leč velice podnětné historické brožury tehdejšího moravského zemského archiváře z Brna – V. Brandla (1834-1901). Spisek vyšel rok před miléniovými oslavami příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu (1862). Brandlova práce přinesla novou, překvapivou hypotézu o tom, že velkomoravský Velehrad ležel v oblasti Starého Města u Uh. Hradiště.

Tato teorie, na rozdíl od dalších, jež hledaly centrum Velké Moravy (VM) jinde, např. na Děvíně u Bratislavy, v Nitře na Slovensku či v oblasti Pálavských vrchů, se vzácně shodovala s podobnou lokalizací staršího data. Přišel s ní obrozenecký slavista a historik P. J. Šafařík (1795-1861), který umístil velkomoravský Děvín, uváděný Letopisy fuldskými k r. 864, právě do oblasti Staroměstska.

Kdybychom Šafaříkovu teorii přijali, znamenalo by to, že Velehrad (poprvé je lokalita s názvem „Veligrad“ doložena ve známé listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1141) je totožný s Děvínem („Dowina“), a tudíž se jedná o pozdější pojmenování pro hlavní město VM (Děvín = Velehrad).

[Osobně považuji Šafaříkovu hypotézu za nejsprávnější. Co se týká oněch „Veligradů“, listina z r. 1141 uvádí dvě lokality téhož jména: první ležela na území Starého Města u Uh. Hradiště, druhá poblíž staroslovanského hradiště „Staré zámky“ u Brna-Líšně. A aby to bylo ještě komplikovanější, k r. 1141 je ve stejné listině jmenována také vesnice Mikulčice – poblíž známého velkomoravského hradiště na Hodonínsku. Z toho logicky plyne otázka: Jak se tedy jmenovalo předpokládané „staré město Rostislavovo“? Tak ho označují k r. 869 Letopisy fuldské. Historik V. Richter se domnívá, že se jmenovalo „Slavnice“ (nebo Slivnice) – podle panovnického rodu Slavníkovců. (A co „Mojmírovci“?) Ti se prý se po zániku Velkomoravské říše (907) odstěhovali do Čech a založili si tam své nové knížectví. Jeho sídlem měla být buď Kouřim, nebo Libice nad Cidlinou. Zkrátka: hypotéz je mnoho, pouze není jasné, která z nich se víc blíží pravdě.]

Brandlův populárně pojatý spisek, který obsahoval základní údaje z písemných pramenů, nesl příznačný název: „Poloha starého Velehradu“ (1862). Týž autor vydal ještě jednu zajímavou publikaci pro širší veřejnost, jakousi lidovou příručku historického místopisu a národopisu: „Kniha pro každého Moravana“. (Vyšla v r. 1863 u příležitosti cyrilometodějského milénia.) Také v ní se obšírně píše o Velehradu.

Brněnský archivář V. Brandl nebyl ve své době jediným vlastivědným badatelem, který se o problematiku velkomoravského Velehradu zajímal. K jeho neméně zdatným současníkům i pokračovatelům patřili: H. Jireček, K. V. Zap, F. Přikryl, J. J. Christin, F. S. Pluskal-Moravičanský, V. Houdek, J. Vykydal, J. Nevěřil, F. Myklík, J. D. Štoček, V. Prasek, J. Vychodil, T. Kalina, A. Šín, J. Pekař, J. Glos, J. Eisner, J. Böhm, K. Hanák, J. Zavadil, F. Robenek, R. Hurt, A. Zelnitius atd.

Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na nestora moravských archeologů – I. L. Červinku (1869-1952), který o nálezech z Velehradu i z oblasti Staroměstska publikoval časopisecké příspěvky mnoho let před vydáním svého základního díla „Morava za pravěku“ (1902), které vyšlo jako součást ediční řady „Vlastivěda moravská“. Ještě předtím, v r. 1900, vydal Červinka také své průkopnické dílo k velehradské otázce: „Děvín a Nitra, dva hrady velkomoravské“.

S Červinkovým jménem je třeba spojit také fakt, že tento badatel postavil na roveň důkazy z písemných pramenů i hmotné doklady získané z archeologických výzkumů. To znamenalo doslova revoluci v řešení nesnadných otázek z počátku českých dějin. Do té doby byly archeologické nálezy považovány spíše za „ilustrativní“, za vhodný doplněk informací získaných z písemných pramenů. Dnes jsme mnohem dál: Poznatky z oblasti antropologie často vyvracejí to, co uvádějí písemné prameny. (Týká se to zejména výsledků bádání prof. MUDr. E. Vlčka o starých Přemyslovcích.)

Průzkumná činnost amatérských archeologů a dalších vlastivědných pracovníků se dostávala pozvolna do povědomí širší veřejnosti rovněž díky odborným časopisům. Zcela mimořádné místo mezi nimi zaujímají tři řady „Sborníku velehradského“. První řada vycházela (péčí velehradského faráře P. J. Vykydala) v letech 1880-1899. Druhá, „nová“ řada tohoto sborníku vycházela v letech 1930-1948. Na ni pak navázala řada třetí (od r. 1992), která je výsledkem publikační činnosti „Historické společnosti Starý Velehrad“. (Tento spolek vznikl v r. 1990 a sdružuje zájemce o velehradskou i velkomoravskou problematiku, včetně vlastivědného bádání o oblasti Chřibů.)

[Na druhou řadu „Sborníku velehradského“ navázaly po r. 1948 příspěvky, které archeologové publikovali v celostátních odborných časopisech (Památky archeologické, Archeologické rozhledy, Přehled výzkumů AÚ ČSAV v Brně aj.), jakož i samostatně vydané knižní publikace, např. od V. Hrubého.]

●●●

Pevní ve víře i v odporu vůči komunistickému režimu

Novodobá tradice náboženských slavností na Velehradě není dlouhá. Sahá teprve do 2. poloviny 19. století. Nejslavnější byly oslavy u příležitosti milénia příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu (1863) a hned poté další slavnost milénia úmrtí sv. Metoděje (1885). Od té doby zůstává Velehrad známým a vyhledávaným poutním místem až do dnešních dnů.

Setkávání poutníků a věřících na Velehradě přečkalo i nepříznivé časy německé okupace i komunistického režimu. Z významných postav církevních dějin Velehradu i Moravy jako takové je nutno připomenout především osobnost olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana (1851-1923). Navzdory tvrdým represím představitelů komunistické moci se nepodařilo církev zničit a víru v Boha vykořenit. [V hlavním velehradském chrámu je pohřben jak A. C. Stojan, tak i nedávno zesnulý jezuita působící ve Vatikánu – kardinál T. Špidlík, někdejší prefekt velehradského gymnázia.]

Již v průběhu 80. let 20. století bylo zřejmé, že násilnický, ateistický režim československých komunistů „mele“ z posledního. Byl to opět památný Velehrad, na němž stovky nebojácných, prostých věřících dávaly najevo, co si o komunistech a jejich kolaborantské politice myslí. Rezistence moravských katolíků nenechávala Moskvě poplatné vládce na pochybách, že občané se nedali obalamutit marxistickými bludy a že i nadále zůstávají věrni Kristovu učení.

Ani čtyři desítky let systematického „vymývání mozků“ komunistům nepomohly k tomu, aby si udrželi moc. Skončili po zásluze v propadlišti dějin, v pekle zapomnění, spolu se všemi zrádci a zaprodanci okupační mocnosti – Sovětského svazu (SSSR).

Nejen na Slovensku, kde jsou lidé mnohem zbožnější, ale především na moravském Velehradě, v této kolébce víry a vzdělanosti Čechů a Moravanů, bylo již od počátku pontifikátu velikého Poláka a přítele našeho národa, papeže Jana Pavla II. (vl. jm. K. Wojtyla), zřejmé, že návrat svobody a demokracie do zemí, ujařmených SSSR, se blíží.

Velehradská pouť v roce 1985, na níž dokonce došlo k vypískání oficiálního představitele vládnoucího režimu, tehdejšího ministra kultury M. Klusáka (zeť bývalého prezidenta republiky gen. L. Svobody), dávala tušit, že projekt „Desetiletí duchovní obnovy“, spjatý s osobou pražského arcibiskupa a primase českého, kardinála F. Tomáška, bude úspěšně dovršen.

Do neradostných let tzv. normalizace spadá i činnost katolického aktivisty Augustina Navrátila (1928-2003), signatáře Charty 77 a autora několika petic, namířených proti totalitní moci. Třetí z nich, realizovaná v r. 1988, tedy krátce před pádem komunistického režimu, požadovala, aby komunisté umožnili náboženskou svobodu pro všechny občany bez rozdílu. Tu skutečnou, nikoli onu „papírovou“, která byla formálně zakotvena i v komunistické ústavě z roku 1960.

Petici za náboženskou svobodu, garantovanou totalitním státem, ČSSR, tehdy podepsal rekordní počet lidí – více než půl milionu věřících. Komunistický režim se pochopitelně tomuto odvážnému muži a katolíkovi z obce Lutopecny na Kroměřížsku mstil, jak se dalo. Komunističtí mocipáni ho nuceně izolovali od veřejnosti v psychiatrické léčebně v Kroměříži.

Rovněž díky těmto statečným a morálně pevným občanům, jako byl A. Navrátil, máme dnes znovu svobodu a demokracii. Hodnoty, které před 70 lety, v roce 1948, nedokázali někteří tehdejší demokratičtí politici, včetně těch lidoveckých, kteří měli k věřícím lidem vždycky blízko (J. Šrámek, F. Hála), uhájit.

Represe vůči církvím i řadovým věřícím patřila po Únoru 1948 právě v tehdejším Československu k nejtvrdším z celého tábora lidově demokratických zemí střední a východní Evropy. Horší byla situace již jen v SSSR a v Čínské lidové republice (ČLR).

V sovětské „kolonii“, Mongolsku, tamější komunistický vůdce Ch. Čojbalsan nechal údajně povraždit na 17 000 buddhistických kněží a mnichů. Přitom sám byl jako chlapec vychováván v klášteře. Asi to byla jeho „odměna“ za tuto péči. Rovněž sovětský diktátor J. V. Stalin (v mládí si nechal říkat „Soso“ Džugašvili) v chlapeckém věku vstoupil do pravoslavného semináře, odkud byl po třech letech vyloučen. Pak se z něho stal „revolucionář“: vykrádal banky a přepadával vlaky. Inu, cesty některých jedinců bývají křivolaké a některé vedou rovnou pod šibenici.

U nás zůstávají trvalým mementem jména těchto umučených a popravených římskokatolických kněží: P. Josefa Toufara († 1950), P. Václava Drboly († 1951), P. Františka Pařila († 1951) a P. Jana Buly († 1952). Českoslovenští komunisté uvěznili po r. 1948 celkem 229 kněží a 101 řeholnic; z toho 28 kněží a 2 řeholnice umučili.

Za počátek tohoto proticírkevního teroru je považována estébácká „Akce K“ (= kláštery), při níž byly v noci z 13. na 14. 4. 1950 přepadeny mužské kláštery (následně také ženské); během této akce bylo internováno 1440 kněží a 2750 řeholnic. Pronásledování duchovních i ostatních věřících patří k nejhanebnějším kapitolám z dějin komunistického režimu v letech 1948-1989.

Komunisté se za své zločiny vůči československým církvím a věřícím nikdy neomluvili. Jejich zavilost a zatvrzelost je až nepochopitelná. Nejnověji se projevuje zformováním jakési komunisticko-estébácko-národovecké fronty, jež si dala za cíl revizi tzv. církevních restitucí.

Nic na tom nemění fakt, že těžko vysvětlitelné proticírkevní akty podnikli v minulosti již jiní držitele moci. Mezi nimi přední místo zaujímá císař Josef II. (1780-1790) a „antiklerikál“ – první prezident ČSR T. G. Masaryk (1850-1937). Druhý jmenovaný dokonce vyvolal konflikt mezi státem a papežským stolcem.

[Císař Josef II. zrušil v r. 1784 celkem 738 z 1200 klášterů v celé Habsburské monarchii; mezi nimi např. kláštery Strahov, Plasy, Rajhrad, Louku či Velehrad. Toto opatření se týkalo i „nadbytečných“ kostelů a kaplí; mezi dotčenými svatostánky byla i známá Betlémská kaple v Praze.]

Materiální škody, které komunistický režim způsobil církvím, ale i všem občanům (např. měnovou reformou z r. 1953), jsou nevyčíslitelné a neuhraditelné. Ještě horší je však morální devastace společnosti, kterou má tento ateistický režim na svědomí. Z následků jsme se nevzpamatovali dodnes.

Je hanbou, že komunističtí zločinci volají po zdanění jimi ukradeného majetku, který byl církvím za jejich utrpení ze strany totalitního státu navrácen. Stalo se tak díky změně politických poměrů na konci roku 1989 i zásluhou uvážlivého rozhodnutí tehdejší politické reprezentace nového, demokratického režimu.

Komunisté by se měli stydět za činy, které jejich spolustraníci v minulosti spáchali, a sedět tiše v koutě. Kdyby totiž byli po r. 1989 spravedlivě potrestáni, nic z toho dnešního nedůstojného politického cirkusu by se nemohlo odehrávat. Je to také vina občanů, že to dovolili a že důsledně netrvali na potrestání komunistických zločinů. Pozdě bycha honit!

●●●

Od návštěvy papeže Jana Pavla II. k dnešku

Vzpomínáme-li na historii památného Velehradu po pádu komunistického režimu, nesmíme zapomenout na to, že předznamenáním politických změn byl akt svatořečení (kanonizace) příslušnice panovnického rodu Přemyslovců – sv. Anežky České (12. 11. 1989) papežem Janem Pavlem II. v Římě.

Tento velký Slovan a přítel českého národa navštívil po změně režimu na jaře 1990 jak Prahu (21. 4. 1990), tak i Velehrad a Bratislavu (22. 4. 1990). A bylo opět jeho zásluhou, že se sv. Cyrilu a Metodějovi dostalo spravedlivého ocenění – jako spolupatronů českých zemí a christianizátorů Evropy.

Neméně významné byly i dvě následující návštěvy tohoto papeže v ČR. V roce 1995, během své druhé návštěvy, prohlásil Jan Pavel II. za svaté dva zdejší světce: Zdislavu z Lemberka (1220-1252) a polského rodáka ze Skočova – jezuitu Jana Sarkandera (1576-1620), faráře z Holešova, kterého na počátku stavovského povstání (1618-20) umučili moravští nekatolíci.

Třetí papežova návštěva v ČR (1997) byla ve znamení oslav milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha Slavníkovce († 23. 4. 997). Tento světec je spjat s šířením křesťanské víry jak v Polsku (jeho ostatky odvezl v r. 1039 z Hnězdna do Prahy kníže Břetislav I.), tak i v Uhrách, dnešním Maďarsku, kudy sv. Vojtěch (Adalbert) putoval do Říma po svém druhém vyhnání z Čech.

●●●

Komunistický neznaboh Babiš se nestydí vnucovat i věřícím!

Stalo se tradicí, že velehradských „Dnů lidí dobré vůle“ (4. 7.) i následujících církevních obřadů před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie ve státní svátek (5. 7.) se pravidelně zúčastňují čeští politici. Nejen lidovci, ale i představitelé jiných stran. Kdysi se těchto akcí zúčastňoval i exprezident V. Klaus či expremiér B. Sobotka. Ale protože nastal čas politických populistů, svou „polívčičku“ si letos přispěchal přihřát i současný premiér A. Babiš.

Ne že by se z něho přes noc stal křesťan (to u bývalého komunisty předpokládat nelze ani náhodou), pouze mu někdo poradil (kdo asi?), že by bylo dobré mezi ty věřící zavítat. A protože je Babiš hodně zaměstnaný („very busy“) muž a musí „makat“ jednak v boji proti korupci, jednak na přípravách podzimních voleb, opět mu kdosi poradil, aby napsal krátký text do brožurky, která se bude účastníkům velehradské poutě rozdávat. Jak rafinované! Ani tam nebude muset jezdit a věřící budou vědět, jak moc je má rád. Kdo to vymyslel, tomu by měl M. Zeman udělit k 28. 10. státní vyznamenání.

Zda u této velice podivné „prezentace“ Babišovi asistoval i zlínský hejtman a lidovecký senátor J. Čunek, není zcela jasné, ale vyloučit se to nedá. Čunek totiž vystoupil dne 4. 7. 2018 po 22.00 hod. v přímém vstupu pořadu „Události, komentáře“ právě z „Dnů lidí dobré vůle“ na Velehradě.

A bezprostředně nato se na zpravodajských webech i na sociálních sítích objevila informace o Babišově jednostránkové „zdravici“ v brožuře pro poutníky. S informací, jak je logické, přišli jako první na Velehradě přítomní zástupci KDU-ČSL, jakož i bývalí lidovci v TOP 09. A poslali to na sociální sítě i s fotografií Babišova textu, aby si to každý mohl přečíst.

Skandál byl na světě, jen se k němu nikdo nechtěl přihlásit. Kdyby se na to lidovci vykašlali, asi by to „prošlo“ a nikdo by do toho nešťoural. Problém je totiž v tom, že Čunek má jako politik velice špatnou pověst. Tak špatnou, že neustále poškozuje tuto stranu a může způsobit její definitivní konec po podzimních volbách. A spojení Čunek-Babiš? To je doslova toxická směs. Skoro jako malá „atomovka“.

─────

Krátký, jednostránkový text, který je podepsán Babišovým jménem, je trochu jiné čtení, než jaké představuje jeho předvolební knížka z loňského roku ‒ „O čem sním, když náhodou spím“.

Zdá se, že uvedený proslov Babiš napsal podle připravené předlohy. Nechybí tam slova, na něž jsou věřící občané obzvláště citliví, např. o „setkávání s bližními“, dále „příležitost pomodlit se a meditovat“, „hluboká pokora jako cesta ke skutečnému lidství“ apod. Že by něco takového Babiš vymyslel svou vlastní hlavou, to předem vylučuji. Je to zhola nemožné.

Toho, kdo sleduje Babišovy kroky v politice, není třeba přesvědčovat o tom, že tento dravý podnikatel nemá s křesťanskou vírou ani morálkou nic společného. Obě tyto záležitosti se mu obloukem vyhnuly. Proto jen osoba hodně naivní a bezmezně důvěřivá by mohla uvěřit tomu, že něco z těch slov myslí Babiš vážně. Ani náhodou! Jenom mu to přišlo jako „dobrý marketingový tah“, jak si získat na svou stranu i křesťany.

V tom se ovšem Babiš velice přepočítal. Křesťané jsou sice věřící, ale nejsou to hlupáci, které je možno opít koblihou. Před čtyřmi lety možná ano, dnes už ne. Babiš zkrátka přišel (i prostřednictvím této brožury) za velehradskými poutníky pozdě – o celé čtyři roky. To už se mu dohnat nepodaří. Bohužel.

Celý Babišův text je připojen na konci tohoto článku, aby si ho čtenáři mohli v klidu přečíst a popřemýšlet o tom, co to je rozpor mezi slovy a jeho činy v podání A. Babiše. Zvlášť pikantní je tato věta: „Díky těmto prastarým pravidlům (= Desatero) víme, že nemáme krást a pomlouvat, že se máme k rodičům a bližním chovat s úctou.“ Svatá slova. Jen mi to nějak nejde dohromady s osobou A. Babiše, o němž každý ví, že je to podvodník a lhář.

Babiš svým textem opět prokázal, že o křesťanství nic neví. (Podobné je to u něho s politikou.) Pouze se domnívá, že něco ví, ale podstata mu zcela uniká. Sám přece přiznává, že není věřící člověk. Je to jen populista, který by na svou stranu rád získal věřící. O tom, že křesťanství souvisí s morálkou, asi vůbec neví. Nebo to tuší, ale myslí si, že jeho se to netýká. Tak prosté to je. Jeden zírá a nestačí se divit.

Výše uvedená věta o křesťanském Desateru (v textu se gramaticky nesprávně uvádí tvar: desatero) opět prokazuje, že o tomto kodexu křesťanské víry a morálky Babiš neví vůbec nic. Zřejmě celé Desatero ani nezná. V něm totiž o pomlouvání žádná řeč není. Hovoří se zde o křivém svědectví, což se rovná vědomému lhaní s cílem poškodit toho druhého. (Se lhaním, dokonce notorickým, má Babiš bohaté zkušenosti: lže od rána do večera.)

Jedno z ustanovení Desatera hovoří také o vraždě a cizoložství. To byly činy, které se trestaly již podle nejstarších zákoníků, např. mezopotamského Chammurapiho zákoníku z 2. tisíciletí př. Kr. Krádeže a další trestné činy postihoval i velkomoravský „Zakon sudnyj ljudem“, jehož autorem byl sv. Metoděj (před vstupem do kláštera byl právníkem na dvoře byzantského císaře), jakož i „Dekreta“ českého knížete Břetislava I. (1034-1055).

Po tom všem, co Babiš za čtyři a půl roku od svého vstupu do politiky předvedl, je zcela evidentní, že se křesťanským Desaterem neřídí. A nejen to. Nerespektuje ani platné zákony této země. Tento slovenský oligarcha se totiž řídí úplně jinou zásadou: Zákony jsou tu pro plebs, kdežto pro mě (= Babiše) neplatí. Stejně tak se chová i „ústavně neodpovědný“ prezident M. Zeman. Toho by mohl sesadit z funkce Senát ČR, a to ústavní žalobou. Bohužel – nikomu se do toho nechce. Zbývá se jen ptát: proč asi?

To, jak se Babiš zachoval ve vztahu k velehradským poutníkům, není jen odporný, bezbřehý populismus, který nemůže fungovat, nýbrž docela obyčejná, do nebe volající nestydatost. Tento dotační podvodník, za něhož platíme všechny škody, které svou nezodpovědnou „podnikatelskou“ činností této zemi způsobuje, se nestydí dělat si blázny z obyčejných občanů a vnucovat se prostým věřícím jako někdo, kdo s nimi soucítí. Jak by mohl miliardář, který ke svému majetku přišel bůhvíjak, myslet a cítit jako ti nejchudší obyvatelé této země? Je to jasné: nemohl.

Až na podzim 2018 Babiš a jeho cirkusový spolek „Svědkové Babišovi“ ve volbách neuspěje, snad pochopí, že v Čechách mu pšenka ani řepka na věčné časy nepokvete a že na Slovensku mu bude líp. Popřejme mu k návratu do vlasti šťastnou cestu!

16. 8. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

●●●

Babišův proslov k velehradským poutníkům

Vážení přátelé, dámy a pánové,

vážím si toho, že jsem byl osloven u příležitosti Národní pouti na Velehradě, která je tradiční duchovní, náboženskou a kulturní slavností.

Dobré tradice se mají ctít, jsou tmelem každé společnosti, drží ji pohromadě, udržují při životě historickou paměť a vědomí toho, že i jako jednotlivci, ale hlavně jako společnost a národ někam patříme a odněkud přicházíme. Národní pouť je příležitostí pro věřící pomodlit se, meditovat a radovat se z živé pospolitosti a setkání s bližními.

Je dobře, že Národní pouť patří mezi hojně navštěvované slavnosti. Vysoká návštěvnost svědčí o tom, jak moc si vážíme cyrilsko-metodějské tradice. V této souvislosti je na místě vzpomenout i významnou návštěvu papeže Jana Pavla II. v roce 1990, která potvrdila uznání významu křesťanské úlohy Cyrila a Metoděje.

Sám nejsem člověk věřící v tom smyslu, že bych byl organizován v nějaké církvi. Nebyl jsem tak vychován. Jsem ale přesvědčen, že jsme se neocitli na světě náhodou a vůči různým tajemstvím života a světa cítím velice hlubokou pokoru.

Věřících si upřímně vážím a v jejich společenství se cítím velice dobře. Svou hlubokou pokorou inspirují nejen mne, ale celou společnost. Pokorou, která jak věřím, je cestou ke skutečnému lidství.

Jsou to křesťané, kteří nám jdou příkladem svou nezištnou obětavostí, projevenou v péči o opuštěné, nemocné, nemohoucí, a jsou tak skutečnými nositeli hodnot, nezbytných pro naši společnost a její lepší budoucnost. Neptají se, zda za svou pomoc někdy něco dostanou, svou solidaritu umí projevit v konkrétních činech pro druhé.

Prosím, přijměte mé uznání za tuto činnost pro nás pro všechny.

V desateru jsou formulovány základní pilíře naší morálky a našeho práva. Díky těmto prastarým pravidlům víme, že nemáme krást a pomlouvat, že se máme k rodičům a bližním chovat s úctou.

Věřící, kteří podle těchto pravidel žijí a ctí je, jsou pro ostatní příkladem. Patří jim naše uznání a dík.

Ing. Andrej Babiš, premiér ČR

─────

Poznámka redakce SN:

Komentovat tyto bláboly by bylo ztrátou času. Babiš jen znovu dokázal, že pro něho, jako bývalého člena předlistopadové KSČ a agenta StB, není nic nemožné. Pro to, aby jemu a jeho rodině bylo líp, je schopen doopravdy udělat cokoliv. Naslouchat falešným prorokům, jako je A. Babiš, by se rovnalo přímé cestě do pekel. Jediná obrana proti tomu je: tyto osoby ignorovat a jejich aktivitám (včetně těch podnikatelských) vyhlásit trvalý a všeobecný bojkot.

P. S.: Pár přísloví o pokoře (jako inspirace pro A. Babiše)

Premiér A. Babiše ve svém „príhovoru k veriacim“ vzpomíná také pokoru. Proto připojuji ještě několik přísloví, která se pokory týkají. Zaznamenal je a poté vydal knižně český obrozenec F. L. Čelakovský v knize „Mudrosloví národu slovanského ve příslovích“ (1852).

● Pokora všude projde. (České přísloví) ● Poníženost pěkná ctnost. (České přísloví) ● Pokora dochází poctivosti, pýcha pádu. (České přísloví) ● Pokora mocnějšího přemáhá. (Polské přísloví) ● Pokora stěnu proráží. (Haličské přísloví) ● Kdo chce býti povýšen, musí býti poníženým. (České přísloví) ● Kdo pokorou se páše (= opásává, okrašluje se), ten počestností se tuží. (Ruské přísloví) ● Kde síla a moc nestačuje (= nestačí), pokora pomáhá. (České přísloví) ● Pokorná hlava dvě viny zahlazuje, vzdorná ani jedné. (Charvátské přísloví; to by se trestně stíhanému oligarchovi mohlo hodit) ● Lepší prosba nežli hrozba. (České přísloví) ● Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou. (České a ruské přísloví)

A ještě jedno přísloví o pokoře, kde je zachycen „koloběh“ života: „Pokora činí pokoj, pokoj činí bohatství, bohatství činí pýchu, pýcha činí válku, válka činí chudobu, chudoba zase pokoru.“ Je tam úplně všechno, ale protože se momentálně máme až moc dobře, nějak jsme na platnost těchto slov zapomněli.

(Prosím lidi z okolí A. Babiše, aby mu to přeložili z češtiny do agrofertštiny.)

‒ RJ ‒