Svobodné noviny na internetu

Vandalové zaútočili na sochu československého ministerského předsedy a zakladatele českého agrárního hnutí Antonína Švehlu. Takový čin je nutno chápat jako atak na symboliku českého státu. Socha byla umístěna na rohu Švehlovy a Pražské ulice v Praze-Hostivaři. (Švehlovým rodištěm byla Hostivař, tehdy ještě samostatná obec). Antonín Švehla byl nejenom sedlák a politik, ale také duchovní tvůrce československé ústavy a státník, kterého by dnes naše země potřeboval jako sůl.

Nepochybuji o tom, že útok souvisí s ohlášeným vyznamenáním Antonína Švehly, ke kterému dojde příznačně 28. října. Toto vyznamenání inicioval a veřejně ohlásil prezident Miloš Zeman. Zajímavé je, že osobnost Antonína Švehly byla opomíjena Senátem i Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Ještě že své roli dostála alespoň hlava státu.

Antonín Švehla patří do Pantheonu osobností českého národa. Je naší povinností pečovat o duchovní dědictví našich předků, stejně jako o kulturní hmotné památky. Sochy a symboly mají připomínat tyto tradice. Všichni jejich ničitelé by měli být bezpodmínečně vypátrání a exemplárně potrestáni.

Mgr. Bc. Jan Kopal

─────

Poznámka redakce SN:

Se vším, co napsal autor tohoto článku, lze v zásadě souhlasit. S jedinou výhradou. Tou je úloha prezidenta M. Zemana v návrhu na vyznamenání pro tohoto prvorepublikového politika. To, že se na A. Švehlu za celých 28 let našeho polistopadového vývoje dosud nedostalo, je vinou celé politické reprezentace – včetně M. Zemana coby premiéra v letech 1998-2002. Nejen ve funkci předsedy ČSSD, ale i jako předseda vlády měl dostatek možností k tomu, aby toto vyznamenání prostřednictvím svých poslanců a senátorů inicioval a prosadil. Chápu, že po vyčerpání všech možností, k nimž patřilo vyznamenání kamarádů, všelijakých pseudoumělců, agentů StB, nomenklaturních komunistických kádrů a dalších výtečníků, přichází na řadu také A. Švehla. Je to ono pověstné: „tonoucí se stébla chytá“. Zemanovi před pádem do politické propasti a zapomnění již nepomůže žádné „gesto usmíření“  ani desítky dodatečně vyznamenaných lidí, na které se neprávem zapomínalo.

Co se týká osoby tohoto politika, nutno zdůraznit, že A. Švehla (1873-1933) požíval velké úcty ze strany samotného prezidenta T. G. Masaryka, a to navzdory tomu, že tento sedlák z Hostivaře neměl vysokoškolské vzdělání. Jeho autorita ve společnosti i mezi politiky byla nezpochybnitelná. Na rozdíl od TGM však neměl dobré vztahy s ministrem zahraničí E. Benešem. Sám usiloval o to, aby byl Beneš této funkce zbaven. Spekulace o tom, že by právě Beneš mohl stát za Švehlovým nečekaným úmrtím v r. 1933, dosud nikdo nepotvrdil ani nevyvrátil. Všichni současníci a pamětníci se nicméně shodovali v tom, že Beneš byl mimořádně mstivá osoba, která nikomu nic neodpouštěla. Po 2. světové válce nechal zavřít i některé milence své manželky Hany. Vyřídil si účty se všemi, kteří kritizovali jeho problematickou úlohu v událostech mnichovské krize 1938, jakož i jeho postavení v zahraničním odboji a přimknutí se ke Stalinovi a k SSSR. (Beneš stál rovněž za odsouzením J. A. Bati, jakož i za konfiskací jeho majetku v r. 1947, třebaže existuje mnoho důkazů o tom, že tento slavný podnikatel podporoval jak Židy, tak i protinacistický odboj. Jeho hlavní vinou totiž bylo, že nesouhlasil s Benešovou politikou, která se nakonec ukázala jako chybná.)

Poškozování pomníků, a to jakýchkoliv, je hanebné a nedůstojné. Neměli bychom dovolit, aby se plivalo na památku skutečných historických osobností českého národa. Nebylo jich zase tolik.

‒ RJ ‒