Svobodné noviny na internetu

S delším časovým odstupem, který byl způsobem právě probíhajícími událostmi klíčového významu na naší vnitropolitické scéně, se vracím k jednomu článku o mladých političkách z řad KSČM.

Vím, že se o nich moc nemluví ani nepíše, a proto jsem byl zvědavý na jejich názory. Očekával jsem tu „modernost“, která se tak často zdůrazňuje, ale přesvědčil jsem se opět o oné staré a dobře známé neschopnosti sebereflexe a typicky české „zaprděnosti“. Ve společnosti dobře vykrmených „prasátek“ (z nejvyššího stranického vedení i poslaneckého klubu), jak jsem to ve svých článcích již nejednou kritizoval, tomu ani nemůže být jinak.

Nejen jako historik, který se dlouhá léta zabývá problematikou padesátých let (a protikomunistického odboje), ale i jako občan tohoto státu, jemuž leží na srdci budoucí osud této země, se musím ozvat. K tomu, co zaznělo v tomto článku z úst zmíněných političek, totiž nelze mlčet.

Předně musím protestovat proti „lehkosti“ a samozřejmosti, s níž se tyto tři reprezentantky neostalinistické strany vypořádaly s „krvavým“ dědictvím KSČ, předchůdkyně dnešní KSČM. Někteří lidé se totiž stále mylně domnívají, že se jedná o stranu novou, která nemá s tou předlistopadovou KSČ nic společného. Není to pravda, poněvadž velká část původní členské základny KSČ plynule přešla pod „křídla“ strany nové – KSČM. (To jen pro pořádek, abychom si vyjasnili základní pojmy.)

Jako by nebylo těch 248 popravených „nepřátel lidu“, dalších tisíců utýraných protikomunistických odbojářů při nelidských výsleších a ve vězení, téměř čtvrt milionu občanů odsouzených za tzv. protistátní činnost (podle zákona č. 231/1948 Sb. a komunistického trestního zákoníku z r. 1950), jakož i lidí zastřelených při pokusu o přechod státních hranic směrem na Západ (na Východ se neutíkalo); nemluvě o statisících spoluobčanů vyhnaných do exilu! (Bilance obětí komunistické diktatury v ČSR/ČSSR v letech 1948-1989 je připojena na konci tohoto článku.)

„Vyrovnání se“ s minulostí si nelze představovat tak, že zavřeme oči a budeme se tvářit, že je všechno v pořádku. A také říkat, že za zločiny komunismu, způsobené především našimi lidmi (a až pak vnějšími okolnostmi), mohou „zlí imperialisté ze Západu“, kteří po r. 1945 rozpoutali „studenou válku“. Každý soudný člověk přece musí tušit, ne-li vědět, že tomu tak nebylo. Na té válce se zúčastňovaly obě strany.

─────

Žijeme ve zvláštní době. Ze všech stran se na nás valí nejrůznější problémy, které musíme aktuálně řešit. A do toho se o slovo hlásí i ty, na něž jsme si kvůli vlastní pohodlnosti či jen ze zbabělosti dosud neudělali čas. Některé z těchto „restů“ odmítáme řešit „programově“, z principu, jiné proto, že ve společnosti nebyla a stále ještě není „politická vůle“ s tím něco udělat. (To se týká i tzv. vyrovnání se s neblahou komunistickou minulostí.)

Když jsme se po dlouhých letech konečně dostali k tomu, abychom uzavřeli otázku tzv. církevních restitucí (provedla to vláda P. Nečase těsně před koncem svého mandátu), již druhé funkční období parlamentu (od r. 2014 dodnes) se někteří politici pokoušejí „otočit kolo dějin zpátky“. Že to nepůjde tak snadno, jak by si mnozí poslanci s jednodušším myšlením přáli, protože se jedná o smluvní dokument mnoha subjektů, vědí jak erudovaní právníci, tak i zkušení politici. Jen lidé s IQ „houpacího koně“ to stále jaksi nechápou.

Leč – otázka tzv. církevních restitucí, o nichž někteří komunisté tvrdí, že jde o dar (navíc nezdaněný), není jediným problémem z časů bývalého režimu, s nímž máme dodnes co do činění. Nejnověji nám to připomněly ony tři mladé političky z řad KSČM v rozhovoru, který poskytly zpravodajskému webu „Aktuálně.cz“ dne 4. 7. 2018. Dotyčný článek nese název: „Mladé tváře KSČM zažily socialismus jen ve školce. Padesátá léta nechme historikům, vyzývají.“

Zmíněný zpravodajský web požádal o vyjádření tři političky této strany: dvě poslankyně PČR a jednu europoslankyni. Všechny tři patří k mnou často kritizované generaci „Husákových dětí“, o níž tvrdím, že si do života odnesla tu nejhorší komunistickou výchovu. A měl bych k tomu dodat: také mizerné vzdělání a pokřivenou páteř. První z této trojice je poslankyně Hana Aulická-Jírovcová (37 let), druhá poslankyně Květa Matušovská (34 let) a třetí europoslankyně Kateřina Konečná (37 let).

K problematice 50. let 20. století, kdy u nás probíhaly politické soudní monstrprocesy ve stylu moskevských procesů z 30. let 20. století, říká poslankyně K. Matušovská: „Toto období musí zkoumat historici, politici by se měli hlavně soustředit na současnost.“ A k otázce vykonstruovaných soudních procesů, např. s JUDr. M. Horákovou nebo bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ R. Slánským (tzv. protistátní spiklenecké centrum), tatáž poslankyně dodává: „Ale taková prostě byla poválečná doba. To už nikdo nevrátí.“ Tečka. Jak prosté!

Popisek: JUDr. Milada Horáková byla komunistickou justicí odsouzena v zinscenovaném soudním procesu dne 8. 6. 1950 k trestu smrti oběšením. Průběh celého soudního přelíčení byl přenášen rozhlasem a byl zaznamenán na filmový pás. Třebaže dokumentární film byl natočen a připraven pro filmovou distribuci, představitelé komunistického režimu nakonec nenašli odvahu, aby ho pustili do kin. Celý několikadílný film připravil režisér M. Vadas pro odvysílání v České televizi teprve v roce 2009. Poprava M. Horákové se uskutečnila dne 27. 6. 1950 v 5.35 hod. na dvoře Pankrácké věznice v Praze. Ve výroční den této popravy jmenoval prezident M. Zeman slovenského imigranta s temnou předlistopadovou minulostí, A. Babiše, premiérem ČR. Žádný slušný občan tohoto státu nepochybuje o tom, že to byla vědomá politická provokace. Takovou hanbu naše moderní dějiny nepamatují!

─────

Musím se k těmto několika větám vyjádřit – jako profesionální historik. Není pochyb o tom, že historikové jsou jedinými kompetentními osobami, jež se tímto obdobím mají zabývat. Pamětníků těch zašlých časů již nežije mnoho, žijí-li ještě vůbec. Sám jsem s řadou z nich před lety o této době a o jejich zážitcích z komunistických kriminálů a koncentráků mluvil, ale většina z nich již není mezi námi a mnozí si celou pravdu o prožitých hrůzách odnesli na onen svět.

Proto jsou historici odkázáni především na dochované písemné dokumenty. Některé z nich byly záměrně komunisty zničeny, aby nebylo důkazů o jejich trestné činnosti, jiné podlehly zkáze, např. při povodni v r. 2002. (Týká se to dokumentů o vojácích, které byly uloženy v budově pražské Invalidovny.)

Abych dokumentoval, jak jsme daleko ve zpracování této kontroverzní minulosti, uvedu jedno srovnání. Zatímco do roku 1960 (za 15 let od konce války) si vládnoucí KSČ dávala záležet na tom, aby vzniklo nejen přehledné zpracování československých dějin (samozřejmě v marxistickém pojetí), a to od nejstarších dob až po současnost (totéž se týkalo dějin KSČ a mezinárodního dělnického hnutí), my tu dnes za dvojnásobně dlouhou dobu (téměř 30 let) nemáme skoro nic, čím bychom se mohli pochlubit. Neexistuje ani odpovídající syntéza dějin v demokratickém duchu (bez komunistické ideologie), ani základní přehled o tzv. protikomunistickém odboji v letech 1948-1989. A zpracování dějin po r. 1989? To je úplná „utopie“.

[Jak nedávno konstatoval v pořadu „90“ na ČT24 historik a ředitel nakladatelství Academia J. Padevět, chybí nám především „Muzeum 2. a 3. odboje“. Zkrátka: nikomu se do toho nechce, protože u nás žije stále ještě hodně lidí, kteří nemají čisté svědomí a bojí se historické pravdy – i o sobě.]

Obdobím našich poválečných dějin (po r. 1945 dodnes) se zabývají u nás dvě vědecké instituce: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v. v. (ředitel M. Vaněk) a Ústav pro studium totalitních režimů (ředitel Z. Hazdra). Kromě pravidelně vydávaných časopisů, edičních řad dokumentů a jednotlivých knižních studií nemáme téměř nic. Dokonce stále ještě není k dispozici ani digitalizovaný soubor dokumentů z Archivu bezpečnostních složek o činnosti StB, aby si každý badatel (ale i občan) mohl vyhledat ty informace, o něž má zájem.

V tomto směru bychom si měli vzít příklad od našich sousedů, „polepšených“ Němců, kteří dokázali zpřístupnit k badatelským účelům obrovské množství dokladů o nacistických koncentračních táborech. My se třicet let od politického převratu z r. 1989 stále jen plácáme po ramenou a namlouváme si, jak jsme dobří, ale nemůžeme se vykázat žádnými srovnatelnými pracovními výsledky. Což takhle nasadit všechny absolventy studia historie na tuto práci?! Stát v tomto směru žalostně selhává – jako skoro ve všem.

─────

Odbýt nezákonnosti a porušování lidských práv ze strany vládnoucích komunistů větou, že „taková prostě byla poválečná doba“ a že „to už nikdo z nás nevrátí“, jak to učinila poslankyně K. Matušovská, je doopravdy málo. Od vysokoškolsky vzdělané političky bych očekával poněkud inteligentnější a obšírnější odpověď a hlavně: zodpovědný přístup k historii vlastní politické strany.

Ano, daň za „studenou válku“ (1946-1989) nesly obě strany. Jistě: popravovalo se i na Západě, nejen za obecnou kriminalitu, jejímž rozsahem komunistický režim denně strašil naše občany, aby jim dokazoval, jak se mají pod vládou KSČ dobře. Také USA si prošly nelehkým obdobím „mccarthismu“ (1946-1957), které bylo doprovázeno zběsilým protikomunistickým tažením, vyšetřováním levicových aktivistů a čistkami ve státním aparátu.

Tady ovšem podobnost mezi situací v naší zemi a v USA končí. Na rozdíl od našich nevinných obětí politicky motivovaných soudních procesů (H. Píka, M. Horáková, S. Broj aj.) byla poprava manželů Julia a Ethel Rosenbergových († 19. 6. 1953) za špionáž ve prospěch SSSR zcela po právu (vyzrazení tajemství výroby atomové bomby). To nejsou žádné konspirační teorie, které Sověti (dnes Rusové) desítky let šíří do celého světa, nýbrž nestranným vyšetřováním zjištěná fakta.

Spolupráce židovských imigrantů, kteří utíkali před Hitlerem do USA, kde jim úřady poskytly nový domov, se sovětskými tajnými službami, je zvláštním fenoménem, jen obtížně pochopitelným zdravým selským rozumem. Například i osoby, zapletené do vraždy prezidenta J. F. Kennedyho, Lee Harvey Oswald i Jack Ruby (= Rubinstein), patřily k agentům NKVD a nelze vyloučit ani jejich napojení na Castrův režim na Kubě. Podobně i někteří Židé, žijící po 2. světové válce v Československu, pracovali pro sovětské tajné služby. Člověk se diví a hlava to nebere.

─────

Co se týká europoslankyně Kateřiny Konečné, dnes na mě tato 37letá „nadějná“ politička, o které se nedávno mluvilo jako o příští předsedkyni KSČM, působí dojmem poněkud přestárlé svazačky z dob soudruhů J. Varholíka či V. Mohority – s tváří „odvážné školačky“, jak si ji ti starší z nás pamatují z dětské četby. Chybí mi tam už jen „Čuk a Gek“ nebo Pavka Korčagin či Pavlík Morozov nebo Zoja Kosmoděmjanská. Samí hrdinové – hodní následování. Buďme rádi, že je to za námi!

Podle toho, jak se tyto tři soudružky rychle vypořádaly s problematikou padesátých let, vsadím se, že o tomto období naší novodobé historie nevědí zhola nic. Proč? Protože v době vlády soudruha G. Husáka se o tom ve škole cudně mlčelo a ještě v „převratných“ 90. letech 20. století si mnohé soudružky učitelky, zejména bývalé dějepisářky, občankářky a „překabátěné“ ruštinářky, z nichž se přes noc staly učitelky angličtiny a němčiny, dávaly pozor, aby se do toho příliš nezapletly. Co kdyby před dětičkami náhodou utrousily, že M. Horáková si šibenici zasloužila, protože se ke všemu přiznala? Tak to ještě i dnes tvrdí lídryně KSČM v podzimních komunálních volbách – M. Semelová!

Inu, abychom to mohli „nechat historikům“, jak navrhuje poslankyně K. Matušovská, měli by mít historikové dostatek pramenných podkladů, z nichž budou mozaiku osudů našeho národa po r. 1948 skládat. Úmyslně používám výraz „mozaika“, protože o souvislých a vyčerpávajících informacích nemůže být ani řeč. Co nám k úplnému zpracování chybí především, jsou dokumenty z ruských (dříve sovětských) archivů. Nikoli ty, jako např. údajný zvací dopis z 3. 8. 1968, který v r. 1991 předal ruský prezident B. Jelcin našemu V. Havlovi, u nichž nikdy nebudeme mít jistotu, že nepocházejí z falzátorské dílny KGB nebo GRU, nýbrž dokumenty autentické.

V roce 70. výročí tzv. Vítězného února 1948 a 50. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR (21. 8. 1968) stále ještě nevíme, jaké bylo skutečné pozadí těchto klíčových událostí naší moderní historie. Jen člověk hodně naivní si může myslet, že by nám Rusové sami a dobrovolně dali nahlédnout do dokumentů, jež by potvrzovaly, že se vůči našemu státu dopustili věrolomného a zločinného jednání. Proto bude trvat další desítky let, než se naši potomci dozvědí celou pravdu o Únoru 1948, o smrti J. Masaryka či o skutečném zákulisí „Operace Dunaj“ z r. 1968.

Ještě před svou podzimní cestou do Ruska se prezident M. Zeman vychloubal tím, že požádá ruskou stranu o zpřístupnění dokumentů, které se týkají komunistického převratu z roku 1948 a smrti ministra zahraničí J. Masaryka. Když pak do Ruska skutečně přiletěl, přivítal ho vládní server Ministerstva obrany Ruské federace ostudným článkem o sovětské „internacionální pomoci“ z 21. 8. 1968. Stojí za to z něho ocitovat stěžejní myšlenku: „Vstup (sovětských) vojsk do Československa (v roce 1968) nedovolil Západu uskutečnit státní převrat (…) a zachoval na více než 20 let život v míru.“

Ze slibu o otevírání ruských archivů nebylo zase nic. Naopak: zmíněný článek byl tou nejpádnější odpovědí na Zemanovu politickou naivitu (či hloupost?). Co byste mohli čekat od blábolivého starce, který uvěřil tomu, že on je tím hlavní hybatelem současného světa?

─────

V souvislosti s tzv. osmičkovými výročími se již nějakou dobu odehrává ve veřejném prostoru debata (o diskusi lze těžko hovořit, protože k ní chybí skutečné osobnosti a kompetentní lidé) o tom, zda měla, či neměla být Komunistická strana Československa (KSČ) po Listopadu 1989 zakázána. Před časem o tom mluvil také premiér A. Babiš, sám bývalý komunista a agent komunistické tajné policie. Tvrdil, že to zavinil V. Havel, který prý měl KSČ zakázat.

Nesvádějme všechno na V. Havla, byť ani on nebyl bez viny a možná pro to měl důvody, o nichž se styděl nebo bál na veřejnosti hovořit. Protože si tu dobu velmi dobře pamatuji, vím, že bezprostředně po Listopadu 1989 nebyla ve společnosti „politická vůle“ tento problém nastolit a radikálně ho vyřešit.

Mnoho lidí, kteří se po r. 1989 dostali do politiky, by totiž muselo řešit obdobný problém s vlastní předlistopadovou minulostí – jako A. Babiš. „Překabátěných“ komunistů a bývalých spolupracovníků StB bylo ve vrcholné politice tolik, že bychom tomu ani neuvěřili. Vždyť Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB vyšly až v roce 1992, kdy již byla nová politická garnitura etablována a pevně usazena ve svých pozicích!

Otázku, zda měla být KSČ po r. 1989 zrušena a rozpuštěna, otevřel v posledních dnech také zlínský hejtman J. Čunek (KDU-ČSL). Ten v přímém televizním vstupu do pořadu „Události, komentáře“ z velehradských „Dnů lidí dobré vůle“ (4. 7. 2018) prohlásil, že „Havel měl být tvrdý a neúprosný a KSČ měl zakázat“.

To se to J. Čunkovi radí po 28 letech od Listopadu 1989, co se tehdy mělo udělat! Ano, KSČ měla být bezprostředně po Listopadu 1989 zakázána a rozpuštěna, ale měl být také transparentně zabaven a zestátněn její majetek (ten skutečný i nakradený).

A ještě něco mělo být provedeno: pravdivé zhodnocení období komunistického režimu (1948-1989), pojmenování zločinů, k nimž docházelo, a potrestání hlavních viníků těchto nezákonností.

Komunisté totiž jednali nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i proti tehdy platným, tj. komunistickým, zákonům. Proto byl komunistický režim jak „protiprávní, tak i zločinný a zavrženíhodný“. To konstatuje zákon č. 198/1993 Sb.

Falešný humanismus V. Havla měl za následek nepotrestání zločinů komunismu.  Byl to samotný Havel, kdo prohlásil, že „žádný hon na komunisty se dělat nebude“. A tak se politici a čím dál větší část společnosti začali tvářit, že komunisté za nic nemohou a že nic špatného neprovedli. Proč? Protože to řekl jejich guru – neomylný a všemi ctnostmi oplývající prezident V. Havel.

Tito důvěřivci tehdy ještě netušili, jak moc ublížili příštím generacím, ale i samotným komunistům tím, že jim byla upřena možnost učinit pokání a zařadit se po bok těch, kteří chtěli budovat lepší a spravedlivější společnost. Bez lhaní a zbytečného pokrytectví.

Předčasné a neuvážené zrušení trestu smrti již na jaře 1990 fakticky znemožnilo spravedlivé potrestání hlavních viníků komunistických nezákonností.

Není pochyb o tom, že kdyby bylo několik komunistických vlastizrádců, zejména těch z roku 1968, postaveno před soud a následně popraveno, nemuseli bychom dnes sledovat v přímém přenosu politickou frašku v hlavní roli se slovenským exkomunistou a estébáckým práskačem, jakož i s nesvéprávným „absolutním monarchou“ z hradu českých králů.

Dějiny českého národa, obhajobou jehož zájmů se dnes ohánějí nejrůznější „advokáti“ protofašistického diktátora V. Putina a jeho čeští trollové, ukazují, že bez vyrovnání se s neblahou komunistickou minulostí nelze vykročit vpřed – k lepší budoucnosti.

K tomu nám nepomůže žádné Babišovo šidítko v podobě jeho „Lepšího Česka“. Naši budoucnost zajistí výhradně spolehliví političtí partneři, dobří sousedé a poctiví, uvědomělí občané. Bez pravdivého poznání minulosti se dříve nebo později navrátíme zpátky do hluboké komunistické minulosti. Přičiňme se o to, aby k tomu nedošlo!

3. 8. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

●●●

Statistika obětí komunismu v bývalém Československu (1948-1989)

Během parlamentní rozpravy, která dne 11. 7. 2018 předcházela hlasování o důvěře pro druhou Babišovu vládu, vystoupila rovněž poslankyně M. Němcová (ODS), která poukázala na některá fakta, jež se týkala komunistického režimu u nás v letech 1948-1989. Konkrétně poukázala na údaje z pamětní desky památníku obětem komunistické totality, který vytvořil nedávno zesnulý sochař Olbram Zoubek (1926-2017) na pražském Újezdě. M. Němcová uvedla tato varovná čísla: „205 486 lidí odsouzeno, 248 popraveno, 4500 jich zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 emigrovalo.“

Každý čtenář, který se zajímá o tuto kapitolu z našich moderních dějin, na to jistě namítne, že to nejsou konečná čísla pro tuto hrůznou statistiku zneužívání komunistické moci. Tato data bychom mohli libovolně doplňovat, protože výše uvedené údaje představují jen tzv. úřední čísla. Skutečnost je, jak jinak, mnohem horší.

Z jiných zdrojů totiž snadno zjistíme, že počet osob, odsouzených za tzv. prvohlavové trestné činy (tzv. protistátní) se udává až ve výši 250 000 osob. (Do tohoto počtu jsou zahrnuty i ty osoby, které „opustily republiku“ bez souhlasu režimu a byly formálně odsouzeny, aniž vykonaly trest odnětí svobody ve své vlasti). Z tohoto počtu bylo na 40 000 lidí odsouzeno do pracovních táborů a uranových dolů, čili komunistických koncentráků. Co se týká uranových lágrů na Jáchymovsku a Příbramsku, v 50. letech 20. století, kdy byla těžba nejvyšší, zde pracovalo 25-30 000 novodobých otroků. Ti měsíčně dodávali do SSSR 160 tun čisté uranové rudy na výrobu atomových bomb. Specifickým problémem bylo vysídlování politicky nepohodlných rolníků (sedláků, označovaných za „kulaky“): bylo jich asi 5000. Také počet emigrantů byl patrně mnohem vyšší: odhaduje se na 400 000 osob.

Poněkud paradoxně působí, zejména v letošním, jubilejním, roce 50. výročí Pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy, že svou statistiku si tenkrát nechali sestavit i samotní představitelé „socialismu s lidskou tváří“. Snad jako vizitku toho, zač se mají stydět.

Z této statistiky vyplývá, že v letech 1948-1968 bylo v tehdejším Československu (ČSR, ČSSR) odsouzeno do vězení za „protistátní“ činnost celkem 147 000 osob. Dalších 180 000 lidí bylo bez soudu internováno u Pomocných technických praporů (PTP), kde vykonávali namáhavou a nebezpečnou práci (s častými úrazy včetně smrtelných). Z celé statistiky je nejzajímavější údaj o tom, že zatčeno a vyšetřováno orgány Státní bezpečnosti (StB) bylo dohromady 1 200 000 osob, což představovalo desetinu veškerého obyvatelstva tehdejší ČSR. V průběhu tohoto vyšetřování bylo umučeno nebo zastřeleno (nejčastěji při vynuceném tzv. útěku) na 13 000 vyšetřovanců, a to ještě před vynesením rozsudku. Kromě toho dalších 2000 osob zahynulo ve vězení – během výkonu trestu. Statistika rovněž uvádí počet zhruba 210 000 lidí, kteří uprchli přes přísně střeženou hranici. K tomu je třeba započítat ještě přibližně stejný počet emigrantů, kteří v období let 1968-1989 emigrovali za méně dramatických okolností, např. během turistických zájezdů do blízké ciziny (přes Jugoslávii apod.).

V porovnání s velmi nízkým počtem popravených osob za Rakouska-Uherska i za tzv. První republiky se jeví počet popravených občanů ČSR v letech 1945-1989 jako relativně vysoký. Za toto období bylo popraveno celkem 1207 osob. Z toho 737 lidí bylo oběšeno v rámci tzv. retribučních procesů bezprostředně po skončení 2. světové války (1945-47). Naprosto bezprecedentní byl počet poprav za tzv. politické trestné činy – 249 osob. (Jinde se uvádí 248; u několika popravených skutečně není zřejmé, zda patřili k tzv. politickým vězňům. Nejvíce poprav bylo uskutečněno za komunistických prezidentů K. Gottwalda a A. Zápotockého.) Pouze zbývajících 221 osob bylo popraveno za vraždy a jinou závažnou trestnou činnost z oblasti obecné kriminality.