Svobodné noviny na internetu

Dne 11. srpna 2017 uplyne 125 let od smrti jedné z nejvýraznějších postav našeho divadla a dramatu 2. poloviny 19. století – Ladislava STROUPEŽNICKÉHO. Jeho nelehký osud a neustálý zápas o přežití proti všem, kteří mu nepřáli jeho těžce vybojované úspěchy, v mnohém připomíná E. Bozděcha, předchůdce ve funkci dramaturga Prozatímního divadla.

I když byli téměř vrstevníky, stal se každý z nich ztělesněním dvou po sobě jdoucích etap ve vývoji českého divadla: E. Bozděch období Prozatímního divadla a L. Stroupežnický slavné éry Národního divadla. Svou osobní tragédií se L. Stroupežnický podobal ještě jinému vrstevníkovi – F. Zákrejsovi, autorovi několika divadelních her, jehož nelítostné literární a divadelní kritiky neušetřily ani jeho.

Nehoda v mládí

L. Stroupežnický se narodil 6. ledna 1850 v Cernonicích na Písecku. Jeho otec byl správcem premonstrátských statků a ředitelem patrimoniálního úřadu v Cerhonicích. Do školy chodil Ladislav do blízkého městečka Mirotic, kde se spřátelil s Janem a Mikolášem (správně: Mikulášem) Alšovými, jejichž otec byl zdejším písařem. Ladislav byl tehdy podle svědectví současníků divoký, zlomyslný a prý až zvráceně surový chlapec. Zkrátka: panský synek, který si myslel, že si může dovolit cokoliv.

Když ho otec dal v r. 1860 na píseckou reálku, učil se špatně a po dvou letech musel studia zanechat. Nedostatečné vzdělání se stalo pro L. Stroupežnického trvalou překážkou v jeho dalším životě, stejně jako následky nehody, k níž došlo večer 10. srpna 1867.

Sedmnáctiletý Ladislav si tehdy šel spolu s hospodářským adjunktem zastřílet. Při tom postřelil F. Charváta, syna hajného z Nové Obory, který sekl jetel na panském. Protože se Charvát bál trestu, předstíral, že je mrtev. Stroupežnický propadl panice a z obav před následky nerozvážného činu se pokusil o sebevraždu. Zasunul si pod bradu brokovnici a vystřelil. Nezabil se. Pouze si zohyzdil natrvalo tvář a přivodil si nepopsatelná muka.

Až do smrti se ani před nejbližšími osobami neobjevoval bez umělého nosu, který mu po složitých operacích obličeje v pražské nemocnici zhotovil umělecký zlatník pan Hein. Od okamžiku tragické nehody se již nikdy nefotografoval, stranil se lidí a zvláště žen. Čekal ho osud opovrhovaného a posmívaného „Beznosky“, který ze všech sil musel bojovat o své uznání a o místo na slunci.

Z humoristy dramaturgem Národního divadla

Po návratu z Prahy na jaře 1868 se L. Stroupežnický od základu změnil. Zvážněl, začal číst knihy a studovat písemnosti v cerhonickém archivu. Pokoušel se dokonce o vlastní literární tvorbu.

Zpočátku to byly humoristické povídky, které od r. 1871 otiskoval ve Vilímkových „Humoristických listech“. Povzbuzen úspěchy, přestěhoval se do Prahy a stal se úředníkem První české pojišťovací banky na Příkopech. Od té doby se jeho život stal vyčerpávajícím kolotočem: přes den pracoval v zaměstnání, po večerech a nocích psal. Tady někde byla snad i příčina toho, proč zemřel tak záhy, v době, kdy jiní byli na vrcholu svých životních i tvůrčích sil.

Povídky, které otiskoval v „Humoristických listech“ a „Palečkovi“, vydal později i knižně: v r. 1875 pod názvem Humoristické čtení a v r. 1879 pod titulem Rozmarné historky. Stroupežnický psal povídky tak, jak to vyhovovalo skromným nárokům tehdejších čtenářů. Humor těchto prací spočíval spíše ve slovní karikatuře než v charakteristice postav.

Již v této době pomýšlel na drama a ve svých 24 letech napsal divadelní hru, prý tak špatnou, že mu ji musel jeho spolupracovník z redakce „Palečka“, J. Štolba, rozmluvit. Stroupežnický se však s látkou svého dílka nedokázal rozloučit a v r. 1878 ji zpracoval a vydal jako román s názvem Cavani.

Po krachu na vídeňské burze přišel i on o zaměstnání. Od začátku roku 1874 až do května 1878 působil jako písař pražského magistrátu s denním platem 1 zlatého a 20 krejcarů; ve skutečnosti byl spisovatelem na „volné noze“.

Honoráře z literární tvorby ho nemohly uživit, ale Prahy se vzdát nechtěl. Proto přivítal, když se jeho penzionovaný otec spolu s matkou a mladším bratrem Hynkem přestěhovali do Prahy. Jedině v kruhu své rodiny, v domě Na Slupi čp. 10, byl Stroupežnický veselý. Jinak ho všichni lidé znali jako člověka nevrlého, zlostného a neústupného.

Krátce po přestěhování rodiny Stroupežnických do Prahy zažil Ladislav svůj divadelní křest. Jeho dramatická prvotina, veselohra Noviny a karty, měla premiéru 10. 8. 1875 v Aréně na hradbách a autor ji nechal provést anonymně. Úspěch nebyl valný, ale to Stroupežnického neodradilo. Již druhá veselohra, Pan Měsíček, obchodník (premiéra 3. 6. 1877 v Nové aréně proti Pštrosce), vysmívající se lidskému sobectví a vypočítavosti, byla diváky přijata velmi dobře. Potvrdila, že i domácí autor je schopen napsat veselohru stejně dobrou jako soudobí autoři němečtí nebo francouzští.

Sympatie, které si Stroupežnický získal svou druhou veselohrou u J. Nerudy, mu konečně otevřely dveře také do „kamenného“ Prozatímního divadla. Přes odpor divadelního ředitelství se nakonec J. Nerudovi i J. Arbesovi podařilo dosáhnout toho, že Stroupežnického pětiaktové historické drama Černé duše bylo provedeno dne 20. 12. 1877 jako benefiční představení Spolku českých žurnalistů.

Typicky romantická tragédie z období okolo Bílé hory, líčící osudy rodiny Smiřických, byla nepůvodní jak svou látkou, tak i kolárovskými divadelními efekty. Přesto znamenala rozhodný úspěch a hrála se tehdy celkem devětkrát. Navíc získala ocenění ve Fingerhutově konkurzu na hry ze slovanských dějin.

Kladným hodnocením se netajil ani jinak velmi kritický J. Neruda, který v závěru svého divadelního referátu o premiéře hry napsal: „Tolik ale je jisto, že Stroupežnického můžeme pro dramatickou literaturu potřebovat dobře.“ Toto ocenění je o to významnější, že ho napsal vynikající znalec soudobé divadelní tvorby domácí i zahraniční, který sám jako dramatik ztroskotal.

Po úspěchu Černých duší napsal Stroupežnický ještě dvě hry, které však nebyly nikdy provedeny. Po vzoru E. Bozděcha vytvořil jednoaktový divadelní žert nazvaný V ochraně Napoleona I. (1877). Další drama, Král Třtina (1878), zpracovává starověký námět o porážce babylonského krále Belsazara a o propuštění jím zajatého izraelského lidu.

Stroupežnický pokračoval také v psaní próz. V 80. letech 19. století vyšly čtyři jeho knihy: Povídky a novely (1881), Synové grafitového rytíře (1881), Lidé směšní a ubozí (1884) a tři novely pod názvem Po trnitých stezkách (1887). Z původně mělkého situačního humoristy, který psal na objednávku, vyrostl postupně opravdový humorista, věrně vykreslující typicky pražské i venkovské figurky. Kniha Lidé směšní a ubozí byla později doplněna na 20 povídek a vyšla celkem čtyřikrát pod názvem: Z Prahy a venkova. Všechny tyto příběhy, které vlastně sám autor prožil a odpozoroval, se mnohem později staly východiskem jeho kriticko-realistických dramat.

Byla to náhoda, nebo řízení osudu, že se z magistrátního písaře, přilepšujícího si psaním humoristických povídek, stal nakonec první dramaturg dokončovaného Národního divadla? Úspěch Černých duší rozhodl po letech o tom, že to bude právě Stroupežnický, kdo by měl na naší první divadelní scéně plnit toto navýsost zodpovědné poslání. Na základě doporučení F. L. Riegra bylo o tom rozhodnuto dne 20. 11. 1882 na schůzi divadelního Družstva. Stroupežnický neváhal a nabízené místo přijal. Učinil tak pro dobro své i našeho divadelnictví.

Nejen on, nýbrž i nový divadelní ředitel F. A. Šubert přišel do divadla odjinud. I když oba měli na svém kontě již několik divadelních her, divadlu jako takovému se teprve učili. O to větší byla zodpovědnost, kterou si Stroupežnický uvědomoval.

Ve výběru toho, co se bude hrát, byl přísný na všechny a výjimku neudělal ani u sebe, ani u ředitele Šuberta, jehož hru Jan Vývara seškrtal prý tak, že z ní vlastně vytvořil dílo úplně nové. Tato nadsázka, kterou se rád chlubil, jen potvrzovala, jak velkou důležitost připisoval původní české tvorbě.

Sen o velkém dramatu

L. Stroupežnický nebyl naším prvním dramatikem, který toužil po výrazném úspěchu na divadelních prknech. Vidina vavřínových věnců byla však spíše zavádějící a příklad jeho předchůdců naznačoval, že byla slepou uličkou.

Ztroskotání J. Nerudy, G. Pflegra-Moravského, V. Hálka i F. Zákrejse na dramatu s historickým námětem bylo dostatečným příkladem i varováním. Ne však pro Stroupežnického, jehož „furiantství“ ho nakonec přivedlo k úspěchu. Nikoli však na půdě historického dramatu, nýbrž v divadelním zpracování soudobé vesnické tématiky.

A tak i Stroupežnický začal pokoušet štěstí s historickou látkou – zpočátku ze svého rodného kraje. Jeho cíl byl však mnohem vyšší: chtěl vytvořit historické drama skutečně velké umělecké síly, dílo vznešené a monumentální. Že to skončí nezdarem, dalo se snadno předpovědět. Avšak zase tak neúspěšný přece jen Stroupežnický nebyl. Jeho historické veselohry, navazující na soudobou tvorbu E. Bozděcha i F. Zákrejse, se staly příjemným zpestřením divadelního repertoáru.

Již první, jednoaktová veselohra Zvíkovský rarášek (premiéra se konala 21. 5. 1883 v Novém českém divadle), upoutala a stala se hned po Našich furiantech vůbec nejhranějším dramatickým dílem Stroupežnického. Autor přenesl děj příběhu, se kterým se seznámil již při studiu v cerhonickém archivu, do roku 1585 na hrad Zvíkov. Změnil i historické postavy a do popředí dal Mikuláše Dačického z Heslova, jehož dílo tehdy podrobně studoval.

Jednoduchý děj, jehož základem je milostný flirt Dačického s manželkou majitele Zvíkova, dal vyniknout znakům, které rozpoznáme i v autorových pozdějších historických veselohrách: rušný děj, archaizující dialog, vtipné scény a vlastenecký zápal hlavních postav.

Brzy po otevření Národního divadla představil Stroupežnický svou další hru. Byla to tříaktová komedie ze současnosti – Triumfy vědy. Její premiéra se konala 19. 2. 1884 v režii A. Puldy. Autor v ní nastavil zrcadlo šarlatánství v soudobé medicíně. Hra však doslova propadla.

Na zdrcujícím neúspěchu se přiživili i ti závistivci, kterým se zdálo být tvrdé prosazování dramaturgických záměrů Stroupežnického nepřijatelné. Jejich provokativní sykot a pískot ho ponížily natolik, že dokonce nabídl Šubertovi svou rezignaci. Nakonec v divadle zůstal.

Uskutečněním úmyslu na vytvoření monumentálního dramatu z českých dějin se měla stát pětiaktová tragédie Velký sen (premiéra 17. 12. 1884), líčící vzpouru kralevice Přemysla II. proti jeho otci – Václavu I. Byla to hra takříkajíc na „objednávku“: zklamání české společnosti i její politické reprezentace z neuskutečněného česko-rakouského vyrovnání trvalo. Proto i hlavní myšlenka dramatu velice srozumitelně promlouvala k současníkům: vytvořit české království, nezávislé na Němcích.

Promítání politických koncepcí a tužeb do vzdálenější minulosti nebylo v našem historickém dramatu ničím novým. Podobně si počínali J. K. Tyl, V. Hálek, V. Vlček, F. V. Jeřábek, J. V. Frič, J. J. Kolár, K. Sabina, F. B. Mikovec, F. Zákrejs, F. A. Šubert aj. Velký sen Stroupežnického o vytvoření skutečně hodnotného, nadčasového dramatu se však neslnil.

Přesto oficiální kritika zareagovala tentokrát povzbudivě. F. Zákrejs o premiéře napsal: „Nejvyšším účelem Národního divadla jest i zůstane péče o původní produkci z domácích dějin čerpající. Velký sen L. Stroupežnického jest uznáním této myšlenky.“ Upřímný vlastenec, osudem poznamenaný podobně jako Stroupežnický, vyjádřil totéž, co se stalo celoživotním krédem prvního dramaturga Národního divadla. Bylo by víc než podivné, kdyby to v jeho funkci mělo být jinak!

Sen, který se nechtěl stát skutečností, vrátil Stroupežnického zpět na pevnou a vyzkoušenou půdu historické veselohry. Během dvou let napsal a provedl další dvě původní hry s námětem z 16. století.

Jednoaktovka Paní mincmistrová byla jakýmsi pokračováním Zvíkovského raráška. Dačický se tu projevil tentokrát již nikoli jen jako nenapravitelný svůdce žen, nýbrž byl autorem zobrazen z nového pohledu: peníze za jím vyhranou sázku mají sloužit k vysvobození maršejdníka (= důlního měřiče) Brtnického, který by bez pomoci zahynul v zavalené důlní stoji. Do idylického obrazu prosperující Kutné Hory tak Stroupežnický vnesl poprvé sociální prvek, jenž se znovu, daleko naléhavěji, ozve v jeho pozdějších kriticko-realistických dramatech.

V Paní mincmistrové Stroupežnický zúročil rovněž zkušenosti, které získal jako autor humoristické literatury. Potvrzuje to nejen 81 divadelních provedení této veselohry v Národním divadle, nýbrž i vysoké hodnocení, jakého se tomuto dílu dostalo od tehdejší kritiky, představované především F. Zákrejsem: „Paní mincmistrová značí veselou bitvu na půdě domácí látky českým humorem vyhranou.“

Třetí z trojlístku veseloher, jednoaktový „rozmarný obrázek ze staročeské domácnosti“ nazvaný V panské čeledníku, se opět vrací do Stroupežnického rodných Cerhonic. Tato veselohra se hrála celkem 28krát. V pochvalném divadelním referátu básník a dramatik J. Vrchlický, který sváděl se Stroupežnickým urputné boje o provádění vlastních dramat v Národním divadle, konstatoval, že jeho divadelní sok „vytvořil specialitu, něco neobvyklého“.

Ještě jednou, tentokrát již naposledy, se obrátil Stroupežnický do české minulosti. Bylo to v roce 1887, kdy již byl plně zaujat prací na kriticko-realistických dramatech z českého venkova. Jedná se o určitou tragickou obdobu jeho dosavadních veseloher. Čtvrtá jednoaktovka, provedená 14. 10. 1887 v Národním divadle pod názvem Sirotčí peníze, nemá již nic společného s poklidnou atmosférou měšťanského života 16. století, jehož prosperita vyvářela příležitost k uplatnění osobitého humoru L. Stroupežnického.

Je to obrázek o ukrutnosti Třicetileté války a o tom, jak tato válečná pohroma dokázala prověřit lidské charaktery. V závěru jednoduchého příběhu hovoří již zralý realistický dramatik: Hrdá česká šlechtična Zuzana Černínová z Chudenic raději dopustí, aby švédská vojska, vedená českým exulantem, zapálila dvůr radenínského zámku, než aby vydala dobyvatelům peníze sirotků, kteří je měli u ní v úschově.

To už je víc než výpověď o české minulosti. Je to poselství, výzva, něco nadčasového, co promlouvá i k nám. Stroupežnický tu ukazuje na věčně živý problém emigrace, podobně jako F. V. Jeřábek v r. 1870 ve své hře Tři doby země české v Komárově nastavil nemilosrdně zrcadlo české zálibě v „převlékání kabátů“, pochopitelně těch politických.

Ani nesplněné přání na vytvoření velkého historického dramatu Stroupežnického nemohlo odradit od toho, aby se nepokoušel znovu o neuskutečnitelné. Plně v zajetí romantismu, podobně jako v Černých duších a Velkém snu, začal konstruovat nové drama, kterým chtěl prorazit i na cizích divadelních scénách.

Jeho „historická“ hra o 11 obrazech Christoforo Colombo měla premiéru 4. 7. 1886 v Národním divadle. Hrála se celkem 17krát, ale úspěch nebyl takový, jak si autor představoval: hře chyběl život a vše v ní bylo vypočítáno na efekt. Kdyby tehdy existoval hraný film, mohla se tato látka stát dobrou předlohou pro filmový scénář.

A tak nejen sen o velkém dramatu, ale i o „světové“ hře musel jednou skončit. Stroupežnický se vrací s konečnou platností a natrvalo ze světa snů a fantazie na zem – k veselohře a k tématu českého venkova.

První česká kriticko-realistická hra z vesnického prostředí

Zásluhou L. Stroupežnického se v repertoáru Národního divadla objevovalo stále více realistických her. Spolu s divadelním ředitelem F. A. Šubertem kladli oba důraz na realismus jako zobrazovací metodu.

Útoky nepřátel vůči Stroupežnickému na stránkách novin a časopisů neustávaly. Dobrým se stával každý argument, který ho mohl v očích veřejnosti poškodit. Vytýkalo se mu, že nechce uvádět hry J. Vrchlického ani J. Zeyera, byl obviňován z přílišné závislosti na tvorbě norského dramatika H. Ibsena. I to byla daň, kterou stále osamělejší dramaturg platit za svůj nekompromisní postoj při prosazování původní české divadelní tvorby.

Bylo proto projevem cti a programové zásadovosti, že to byl právě on, kdo uvedl na scénu Národního divadla vůbec první české kriticko-realistické drama z vesnického prostředí. Čtyřaktová hra Naši furianti měla premiéru 3. 5. 1887. Scénickou hudbu k ní složil V. Červinka, manžel M. Červinkové-Riegrové. Tato spisovatelka, dcera F. L. Riegra, byla autorkou libret známých oper A. Dvořáka – Dimitrij a Jakobín. Její přátelství se Stroupežnickým přetrvalo všechny nepříznivé časy a vydrželo až do dramatikovy smrti.

Čtyři desítky let po Tylově hře Paličova dcera to byl právě Stroupežnický, kdo znovu uvedl na jeviště téma české vesnice. Nikoli jen jako epizodní prvek, nýbrž jako námět dramatického díla. Proto byla premiéra jeho hry vpravdě historickou událostí.

Vděčným námětem je opět prostředí tak důvěrně známé z let autorova mládí, které prožil v Cerhonicích. Jihočeská vesnice Honice (= Cerhonice) je dějištěm hry, v níž zdánlivě bezvýznamný spor o obsazení místa obecního ponocného se stává příležitostí k zobrazení ničím nepřikrášleného vesnického života s jeho všedními starostmi i radostmi.

Podobně jako kdysi v nejkrušnějších letech života psala B. Němcová svou Babičku, ponořil se i Stroupežnický po ztroskotání plánů s Christoforem Colombem do vzpomínek na léta prožitá v Cerhonicích. Tím, že pro drama objevil typ českého furianta, zasloužil se o to, že kritický realismus na české divadelní scéně natrvalo zakotvil.

„Národní listy“ bezprostředně po premiéře napsaly: „V čem spočívá síla Stroupežnického, jest kolorit a pravdivost postav.“ Velkou zásluhu na úspěchu prvního i dalších provedení Našich furiantů měli interpreti hlavních rolí: K. Šimanovský (Filip Dubský), J. Mošna (Petr Dubský), J. Frankovský (Valentin Bláha) a F. Kolár (Josef Habršperk). Kritika vyzdvihla rovněž režisérskou práci J. Šmahy, který současně ztvárnil „furianta“ Jakuba Buška.

Ne všem se však Stroupežnický svým „obrazem života v české vesnici“ zavděčil. Jinak jemu příznivě nakloněný F. Zákrejs nové drama rázně odmítl: „Spisovatel chtěl býti naturalistickým, ale tím ztratil míru. Celkem Naši furianti plnokrevným dramatem nejsou. Nová dráha naprosto není vynalezena. Tyl stojí na užším podstavci, ale právě proto je tento podstavec vyšším.“

Teprve nové a nové reprízy této hry prokázaly, že Zákrejsův úsudek byl předčasný a nespravedlivě přísný. Stroupežnického Naši furianti se svými 157 provedeními na sklonku 19. a v 1. polovině 20. století stali bezesporu jedním z nejčastěji uváděných děl domácího autora v Národním divadle. Drama zůstalo na jeho scéně dodnes a stalo se prvním, zahajovacím představením při znovuotevření Národního divadla po jeho rekonstrukci a dostavbě v roce 1983.

Furiantský motiv Stroupežnický uplatnil i ve své další kriticko-realistické hře z českého venkova. V dramatu Václav Hrobčický z Hrobčic (premiéra 3. 11. 1888) postavil autor proti sobě feudálního šlechtice, který se nedovede smířit s poměry po r. 1848, a sedláka, mstícího se za křivdy, jež utrpěl v době roboty. Po premiéře této hry, která byla poslední, jíž se Stroupežnický dožil, divadelní referent „Národních listů“ J. Kuffner napsal: „Je to jeho nejpůsobivější hra.“

Apoteóza vlastního života

Zasloužený úspěch obou kriticko-realistických dramat si nemohl Stroupežnický vychutnat naplno. Dva měsíce před premiérou Hrobčického zemřel jeho otec a churavěla i matka. Strach z úplné samoty po ztrátě obou rodičů ho vedly k zásadnímu rozhodnutí.

Navzdory tomu, že se dvacet let vyhýbal ženám, odhodlal se Stroupežnický k ráznému kroku. Pro zbývající dva roky života, které mu osud vyměřil, se jeho družkou stala herečka Národního divadla Anna Turková. Svatba se konala 22. 5.1890 a hned nato se oba manželé s matkou přestěhovali do nového bytu Na Zderaze čp. 12.

Sílící odpor proti Stroupežnickému způsobil, že nová hra Vojtěch Žák, výtečník nebyla kvůli zásahu mladočechů u divadelní intendance na jeviště Národního divadla vůbec připuštěna. Důvod byl zřejmý: autor v ní ostře kritizoval sedláky, kteří chtěli vyniknout v ješitném a planém politikaření. A to se mladočechům, kteří měli ve svých řadách mnoho sedláků, nelíbilo.

Na jeviště se v době svého vzniku, v roce 1890, nedostala ani další jednoaktovka, Zkažená krev, zabývající se myšlenkou, že špatné vlastnosti jsou dědičné. Premiéra se konala až dva roky po autorově smrti ‒ 26. 10. 1894.

Třebaže byl L. Stroupežnický na jaře 1891plný elánu do další tvůrčí práce, nesnesitelné poměry v Národním divadle ho přinutily, aby začal uvažovat o odchodu na klidnější místo. Chtěl převzít vydávání humoristického časopisu „Paleček“. Nakonec přece jen v Národním divadle zůstal. Zbýval mu již jen jeden rok života.

Snad v předtuše blížícího se konce napsal právě rok před smrtí drama, které bylo jeho největším dílem i jakýmsi filozofickým odkazem. V postavě profesora J. Stefanida v dramatu Na Valdštejnské šachtě (premiéra 9. 12. 1892) vytvořil vlastně bezděčnou apoteózu vlastního života. Podobně jako hlavní hrdina také on šel za svým cílem, prožíval zklamání, vítězství a neúspěchy, aby těsně před cílem, kdy už měl vítězství na dosah, padl.

V přípravách na další drama z venkovského prostředí jižních Čech zastihla Stroupežnického nemoc. Dostal tyfus a po třítýdenních horečkách skonal. Zemřel dne 11. srpna 1892, nazítří po dni 25. výročí, kdy si způsobil své osudné zranění v obličeji. Odešel velký dramatik a především statečný člověk, který se nenechal zlomit nepřízní osudu.

Třebaže mu v posledních okamžicích života zůstala po boku jen hrstka přátel, mohli i po letech vydat svědectví o tom, jaký to byl člověk. Za všechny přátele, kteří pro Stroupežnického tolik znamenali, to byl zejména jeho dlouholetý nadřízený z divadla a blízký spolupracovník – F. A. Šubert.

Jeho slova, napsaná v r. 1913, jsou tou nejvýstižnější charakteristikou člověka a dramatika L. Stroupežnického: „Patřil k našim nejzajímavějším osobnostem literárním z konce 19. století a bylo ztrátou našeho literárně divadelního života, že ve věku 42 let odešel.“

9. 8. 1992

PhDr. Rostislav Janošík

Vyobrazení: L. Stroupežnický (kresba od M. Alše)

(Převzato z tištěných SN č. 0/1995, 1. 12. 1995, příloha; jedná se o druhé, opravené vydání tohoto článku)