K napsání tohoto článku mě inspirovaly dva zdroje: prázdninový rozhovor herečky I. Andrlové (5 plus 2, roč. V, č. 26, 1. 7. 2016, str. 4-5) a jeden z nejnovějších rozhovorů V. Brabce pro TV Blesk (Blesk.cz, 15. 8. 2016, 16:21).

Titulek prvního z nich je příznačný: „Za roli dcery majora Zemana se nemám důvod národu omlouvat.“ Nu což. Omluva je to nejmenší, co by slušný člověk mohl a měl na místě této herečky udělat. Nejhorší totiž je: neudělat vůbec nic. Tak se dnes chová kdekdo. Kritika po něm steče jako po teflonu. Chovají se tak nejen politici typu A. Merkelové či B. Sobotky, ale i mnozí další dobrodějové světa…

Pamatuji si I. Andrlovou jak z její role rozmazlované dcery komunisticko-estébáckého „kriminalisty“ J. Zemana, tak i z několika televizních rolí dospívající dívky, sestry J. Hanzlíka – a pak už dlouho nic. Zkrátka: z mého diváckého pohledu žádná herecká hvězda, spíše obvyklý průměr z časů tzv. normalizace. V té době bylo nejlepší chovat se jako šedá myš.

Protagonista hlavní seriálové postavy, herec V. Brabec, je v rozhovoru s titulkem „Vladimír Brabec o majoru Zemanovi: Televize vydělal miliony, teď mě cenzuruje“ nad očekávání upřímný: Role majora Zemana mu prý způsobila, že již v dobách před Listopadem 1989 nebyl obsazován a po změně režimu ho zcela vytlačili z filmu i z televize. Proto skončil jako dabér a divadelní herec.

Oba herci, Andrlová i Brabec, se nicméně shodují v tom, že se za svou tehdejší angažovanost ve prospěch komunistického režimu nestydí. Na rozdíl od jiných kolegů, kteří v seriálu účinkovali rovněž, avšak dnes se tváří, že se jich to netýká. Ale týká! Dokonce i těch, o nichž bychom to nikdy neřekli. (Pozn. 1)

Aby bylo jasno: Přijetí role v normalizačním, propagandistickém seriálu o „hrdinném“ majoru Zemanovi představuje absolutní umělecké dno, kam až bylo možno tehdy klesnout. Mnozí herci v něčem takovém odmítli hrát, jiní však neodolali. Důvody, proč to činili, bývaly různé: Někteří si tím „žehlili“ své ideologické škraloupy, kdežto ti druzí se naopak potřebovali dostat na výsluní, aniž by si to zasloužili léty poctivě odvedené herecké práce.

O morální bídě našich „umělců“ byly za poslední čtvrtstoletí popsány stohy papíru. Zbytečně. Nic k lepšímu se nezměnilo, spíše naopak. Včerejší signatáři Prohlášení z 25. 2.1948 či Anticharty (1977) touží po tom, aby byli stále vidět a slyšet, aby se na ně nezapomnělo. Činí tak bez ohledu na to, že už dnes téměř nikoho nezajímají. Jejich doba naštěstí skončila a svět se pohnul kupředu – směrem k těžko předvídatelné budoucnosti.

Politické prostituování mnohých našich umělců či pseudoumělců je pověstné. Jsou však mezi nimi i takové „hvězdy“, které na základě rozhodnutí soudu údajně „nespolupracovaly“ s komunistickou StB, ačkoli písemné doklady hovoří o něčem jiném. Zkrátka: v tom našem „právním státě“ je možné doopravdy cokoliv.

Herectví je prazvláštní profese. Zatímco nepohodlný spisovatel či novinář může psát „do šuplíku“ s vidinou toho, že jednou bude jeho dílo doceněno, u herectví to nejde. Herec nemůže hrát „do šuplíku“. Potřebuje být viděn a slyšen. Jinak jeho profese přestává dávat smysl.  V našem moderním dramatickém umění posledního půlstoletí známe jediný fenomén, který si zaslouží ocenění. Je to herectví ze vzdoru vůči tehdejšímu režimu ‒ slavná „bytová představení“ V. Chramostové.

Období po roce 1989 přineslo problémy jiného druhu. V naší kultuře, zejména té televizní, je čas od času „předonutilováno“ či „překrausováno“. (Libovolně lze dosadil další jména našich „světových“ umělců.) O desítkách jiných, byť stejně kvalitních (nebo dokonce i lepších) herců z mimopražských divadel, přitom není vidu ani slechu. Jsou však i světlé výjimky, i když jich není mnoho. Za všechny uvedu alespoň jméno ostravského herce N. Lichého.

Současná nadprodukce televizních seriálů (podobná situace je i u muzikálů) totiž v poslední době vede k tomu, že vznikají doslova „škváry“, v nichž hraje opravdu kdekdo, včetně kontroverzního neherce P. Čtvrtníčka. Člověk má občas dojem, že se skutečné, umělecké herectví, hlavně divadelní, kamsi vytratilo.

Namísto toho tu máme jen „komediantskou šmíru“ a bulvární „baviče“. Někdejší noblesní herci, např. V. Preiss, opouštějí „kamenná“ divadla. Zájem už není ani o Donutilovy herecké improvizace v klasické Goldoniho veselohře „Sluha dvou pánů“. Do „zlaté kapličky“ nastupuje generace povrchních, avšak líbivých „tvářiček“ typu P. Děrgela.

Kdo si dnes vzpomene na F. Smolíka, Z. Štěpánka, L. Peška, B. Záhorského, B. Rössnera, či na jejich neméně skvělé kolegyně J. Šejbalovou, V. Fabianovou nebo D. Medřickou a další herce ze „zlaté éry“ Národního divadla v Praze?

Proč o tom všem píšu a jak to souvisí s majorem Zemanem? Zdá se, že nijak, ale přesto…

Každá doba produkuje umění, jež tak či onak zrcadlí její problémy. Zatímco Sequensův seriál o majoru Zemanovi či Dietlovy seriály (počínaje Třemi chlapy v chalupě až po Rozpaky kuchaře Svatopluka) byly ideově poplatné komunistickému režimu a lze s nimi nesouhlasit, protože záměrně zkreslovaly realitu, o dnešních seriálech tak jednoznačný soud vynést nedokážeme.

Důvod je prostý: Není totiž jasné, zda chtějí svým příběhem něco divákům sdělit, nebo jde jen o to, aby vybraná skupina herců měla v čem hrát a dostávat za to tučné honoráře. „Nekonečné“ seriály, které spíše připomínají nastavovanou kaši, dříve nebo později skončí, aniž si diváci kromě jejich názvu cokoli z děje zapamatují. Jde přece v prvé řadě o peníze…

Říká se, že čas je tím nejlepším soudcem, co se týká kvality uměleckého díla, včetně děl slovesného umění. Kriminální zápletka i dobře odvedené filmařské „řemeslo“ způsobily, že určitý okruh diváků seriál o majoru Zemanovi stále sleduje a dožaduje se jeho dalších a dalších repríz, např. v televizi Barrandov. A tak televizní major Zeman, aniž by s tím kdokoli počítal, dál straší v hlavách lidí – i dvaačtyřicet let (tak dlouho byli u nás u moci komunisté) od natočení jeho prvních dílů.

Je to daň za to, že ani za 26 let nového režimu jsme nebyli schopni vyrovnat se s dědictvím komunismu. Odpovědnost za to nese celá polistopadová reprezentace, napříč politickými stranami, nikoli jen staronoví komunisté. Antikomunistická rétorika představitelů naší pseudopravice na tom nemůže nic změnit.

25. 8. 2016

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Poznámky:

1. O problematice seriálu o mjr. Zemanovi jsme psali i v tištěných SN (viz přílohu za tímto článkem). Kompletní herecké obsazení najdete na tomto odkazu: http://www.serialzone.cz/serial/30-pripadu-majora-zemana/obsazeni/

●●●

Příloha:

Třicet návratů aneb Zmrtvýchvstání majora Zemana

Když Česká televize začala 16. 9. 1999 vysílat normalizační televizní seriál Třicet případů majora Zemana, označila to S. Zázvorková, která účinkovala v dílu nazvaném Bestie, za „bouři ve sklenici vody“. Nevím, snad se této herečce rozmanitých rolí, většinou těch umělecky méně významných, právě ta z inkriminovaného seriálu zdála být velká. Jisté je, že většina herců, kteří se z různých důvodů natáčení oslavného seriálu o „hrdinném“ majoru StB Janu Zemanovi zúčastnili, se za své tehdejší umělecké i lidské selhání stydí a raději se k němu nehlásí.

K dnešnímu dni ČT odvysílala necelou desítku kriminalisticko-estébáckých „večerníčků“ pro odrostlejší mládež, která si před čtvrtstoletím seriál nemohla vychutnat. O to víc ho dnešní mladí lidé (dle zjištění agentur pro výzkum veřejného mínění) ve věku od 25 do 34 let sledují.

V posledních týdnech a měsících se mnoho hovořilo a psalo o tom, zda tento seriál vysílat, či nikoli. Nakonec si „mladá garda“ bývalých svazáků, kteří se uhnízdili ve vedení České televize, prosadila svou. Nic nepomohly protesty Konfederace politických vězňů ani plamenná slova jejího předsedy JUDr. S. Drobného v besedě, která se konala po skončení prvního dílu kontroverzního seriálu. Zůstal jen pocit hořkosti v duších těch, kteří prošli komunistickými kriminály a koncentráky. Zájem o vysílání začal s ubývajícím časem slábnout, jen mlčení o zločinech komunismu trvá dál...

V této souvislosti si neodpustím jednu poznámku: Kdyby namísto planého řečnění o vyčpělém normalizačním seriálu, který dnes už téměř nikoho nezajímá, pracovníci ČT připravili kvalitní dokumentární pořady o zločinech 50. let, udělali by lépe. Stačilo, kdyby to zvládli alespoň tak, jak jsem se o to pokusil já sám v článku Případ Babice před třemi lety na stránkách těchto novin (SN č. 7-8/1996, str. 5-6). Leč nestalo se tak. Místo toho se u nás už nejméně rok mlátí prázdná sláma a politikové z nejrůznějších stran se předhánějí v pronášení zbytečných projevů. Zkrátka: pořád se jen žvaní, ale nenásledují odpovídající činy.

Když ČT dopředu ohlašovala, že součástí komponovaných pořadů s názvem Třicet návratů bude nejen příslušný díl seriálu o majoru Zemanovi, ale i dokumentární pořady a besedy, myslel jsem si, že se doopravdy nemusí jednat jen o jakousi zamaskovanou komunistickou propagandu, jejímž smyslem je připomenout dobu, po níž se dnešním nespokojeným občanům tak stýská. Dnes už si to nemyslím, a to ani jako řadový televizní divák, ani jako profesionální historik, který se zobrazovanou dobou zabývá.

Musím totiž konstatovat, že tzv. dotáčky, ony údajné dokumenty, jsou na tak nízké odborné úrovni, že vůbec nechápu, jak mohl někdo kompetentní vyhodit peníze za něco tak nekvalitního, povrchního a nekvalifikovaného. Pokud vůbec tzv. dokumentární pořad souvisel s tím, o čem byl právě odvysílaný díl seriálu, pak výsledný dojem je víc než tristní. A to nemluvím o „sestřihu“ dobových týdeníků, který zřejmě dělali nějací nedoučení krejčí nebo holiči. Stříhali asi podle délky, nikoli podle závažnosti událostí zachycených na filmovém pásu.

Ale teď vážně. Snad jen případ bratří Mašínů byl poněkud blíže objasněn. Avšak i tady, v tzv. dokumentu, dostávali nezaslouženě větší slovo odpůrci těchto protikomunistických odbojářů. Navíc jsem naprosto postrádal vysvětlení, jak spolu souvisel díl seriálu Strach, odvysílaný 11. 11. 1999 a situovaný do roku 1951, s případem bratří Mašínů a spol., který se odehrál až o dva roky později. A naopak: tzv. Babický případ z r. 1951 je zpracován pod názvem Vrah se skrývá v poli k roku 1953. To jen pro pořádek, aby bylo jasné, k jaké záměrné manipulaci normalizační tvůrci oslavného seriálu o StB sahali, kdykoli se to hodilo do jejich propagandistických záměrů.

Zůstaňme však u posledně odvysílaného dílu, nazvaného Strach. Celkově špatný dojem nemohla napravit ani beseda, která po něm následovala a v níž mimo jiné vystoupili Dr. J. Málek a O. Rambousek. Druhý jmenovaný, autor knihy Jenom ne strach, ve které se zabýval právě případem bratří Mašínů, neřekl bohužel nic o sobě. Ne kvůli nám, starším, ale kvůli té nejmladší generaci, která toho o čtyřicetileté vládě KSČ ví velice málo, protože jí to rodiče a prarodiče ze studu před vlastním morálním selháním raději zamlčeli.

Ve zmíněné besedě dostal až neúměrně velký prostor pro komunistickou propagandu advokát JUDr. Č. Kubát, který by udělal nejlépe, kdyby mlčel a seděl zahanbeně v koutě. Místo toho opět obhajoval krvavou minulost rodné strany, aniž se moderátorka pořadu zmohla na to, aby ho náležitě usměrnila.

Dojem, který si musela alespoň ta poučenější část televizních diváků z dosud odvysílaných Třiceti návratů udělat, nutí k vážnému zamyšlení. Je-li totiž v této zemi demokracie, nikoli anarchie, měl už být dávno ředitel ČT J. Puchalský odvolán z funkce. Veřejnoprávní televize totiž odvysílanými pořady jen dokazuje, že celé vedení ČT je nekompetentní, diletantské, a tudíž zralé k výměně.

Nejde jen o zmíněných Třicet návratů, které dozajista spolykaly pěknou hromádku peněz, zaplacených námi, televizními koncesionáři. ČT jen pokračuje v tom, o čem nás přesvědčuje již drahnou dobu. Tzv. dokumentární pořady o J. Masarykovi a 50. výročí Února 1948, uvedené v uplynulém roce, patřily k tomu nejslabšímu, co jsem zatím v televizi viděl.

Z pohledu tvůrců těchto odborně podprůměrných, diletantských dokumentárních pořadů je, zdá se, nežádoucí všechno, co jen trochu převyšuje obzory bývalých svazáků, kteří si osobují právo vnucovat nám, televizním divákům, za naše peníze to, nač se můžeme z jejich dopuštění dívat. Proto musím vzdát hold Z. Mahlerovi za všechny jeho zdařilé dokumenty, jimiž poctil tuto televizi, aniž se dočkal vděku a uznání: za triptych o Svatovítské katedrále, za T. G. Masaryka i za Dvořáka v Americe.

Po zhlédnutí tzv. dotáček k seriálu o majoru Zemanovi jsem totiž nabyl přesvědčení, že se pod současným vedením ČT podobné dokumentární pořady stávají pro jejich tvůrce i pro televizní diváky nedosažitelnou metou.

14. 11. 1999

PhDr. Rostislav Janošík

(SN č. 4/1999, str. 5)

●●●

Puchalský odstoupil, major Zeman zůstal…

Když ředitel České televize Mgr. Jakub Puchalský na konci loňského roku oznámil, že se rozhodl na svou funkci rezignovat, mnozí televizní diváci očekávali, že bude konečně vyřešena i záležitost znovuuvedení kontroverzního normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Zkrátka, že zmizí z televizní obrazovky. Bohužel, nestalo se tak. Ke škodě nás všech. V tom našem Kocourkově to ovšem není nic nového. Psi štěkají, avšak karavana včerejších svazáků a nových „normalizátorů“ jde dál…

O seriálu Třicet případů majora Zemana toho bylo v posledních týdnech a měsících napsáno už dost. Popravdě řečeno: ta nejodpudivější část, pojednávající o padesátých letech, která překypovala nestoudnou lží, nenávistí k jinak smýšlejícím a dezinformacemi všeho druhu, je již odvysílána, aniž by tomu naše demokratická veřejnost dokázala zabránit. Zdá se, že zbývající díly, které si kdosi mocný usmyslel odvysílat, budou spíš pro zasmání i pro poučení - jako doklad toho, za jaké hlupáky považovali komunističtí mocipáni občany tohoto státu.

Když jsem pro minulé číslo SN připravoval článek o majoru Zemanovi, narazil jsem mimo jiné i na anketu Lidových novin z 16. 9. 1999, v níž se ke znovuuvedení seriálu vyjadřovali mnozí velikáni naší kultury. Mezi nimi i výtvarník Adolf Born, jenž tehdy hrdě prohlásil: „Chápu to jako svinstvo.“ Leč lidská paměť je krátká a náhoda je, jak se říká, blbec. A tak se stalo, že se mi nedávno dostala do ruky zajímavá knížka z časů komunistické totality. Jmenuje se Král Šumavy a jejím autorem je spisovatel Rudolf Kalčík. Vydání z roku 1962 v edici Máj opatřil ilustracemi - Adolf Born! Co k tomu dodat? Bez komentáře!

Na všechno to jsme si u nás za ta desetiletí a staletí pohnuté historie jaksi zvykli. Stačí si vzpomenout na nekonečné nářky našich umělců po „sametu“, jak byli za totality údajně pronásledováni komunistickým režimem, jak nesměli hrát a jak museli proti své vůli podepisovat Antichartu, aby mohli veřejně vystupovat. Dnes už tomu věří jen málokdo. Stačí se podívat na starší filmy a televizní inscenace, abychom pochopili, že to nebyla a není pravda. Hráli v nich skoro všichni - svorně v jednom šiku: favorité režimu s „vlčí“ i s „lidskou tváří“, ti „pronásledovaní“, stejně jako antichartisté a agenti StB (jejich seznam přinášejí Necenzurované noviny č. 04/2000).

Filmový publicista Jan Jaroš spočítal, že v inkriminovaném seriálu o majoru Zemanovi účinkovalo celkem 750 herců. Kritik Jan Rejžek k tomu poznamenává, že seriál ukazuje, jak se tito herci stali „spolupachateli na vytváření falešného obrazu světa“. Ostatně v nedávno odvysílaném díle o roce 1960 si zahrála i dnešní paní prezidentová, tehdy ještě Dagmar Veškrnová. Viděly to spolu se mnou statisíce televizních diváků, a proto doufám, že to nebude tak dětinsky zapírat jako svůj podpis pod Antichartou.

Podobně jako v případě signatářů Anticharty, jejichž jména uveřejnily SVOBODNÉ NOVINY č. 1/1997, otiskujeme tentokrát jména hlavních účinkujících v dosud odvysílaných dílech seriálu o majoru Zemanovi. Ve většině z nich hráli V. Brabec, jeho seriálová „manželka“ R. Doležalová a jeho „matka“ P. Maršálková. V jednom díle se objevil i B. Bezouška.

V jednotlivých dílech seriálu to byli například tito herci:

Smrt u jezera (1945): J. Somr, M. Willig; Vyznavači ohně (1946): L. Munzar, S. Fišer; Loupež sladkého „i“ (1947): M. Růžek, R. Jelínek, J. Paulová; Rubínové kříže (1947): P. Haničinec, J. Adamíra; Hon na lišku (1948): R. Brzobohatý, F. Němec, J. Zíma, I. Prachař, C. Mayerová; Bestie (1949): S. Zázvorková, M. Kopecký, F. Filipovský, J. Faltýnek; Mědirytina (1950): H. Hegerová, J. Kemr, J. Kodet, L. Mrkvička; Strach (1951): J. Vinklář, J. Tříska, O. Vízner, D. Kolářová; Loď do Hamburku (1952): J. Krampol, J. Hlinomaz, R. Lukavský, B. Šmída, F. Filipovský, L. Skořepová; Vrah se skrývá v poli (1953): J. Obermaierová, O. Sklenčka, P. Oliva, F. Němec, V. Besser; Křížová cesta (1954): J. Větrovec, M. Willig, L. Munzar, N. Popelíková, M. Vančurová, B. Bohdanová, F. Husák; Kleště (1955): R. Brzobohatý, E. Cupák, J. Kemr, O. Brousek st., I. Prachař, C. Mayerová, F. Filipovský, R. Jelínek, A. Hardt, M. Willig; Romance o nenápadné paní (1956): G. Vránová, E. Trejtnarová (Hudečková), J. Klem, S. Fišer, V. Krška, J. Větrovec, L. Mrkvička; Konec velké šance (1957): R. Jelínek, F. Němec, M. Willig, R. Brzobohatý, J. Dítětová, V. Lohniský, J. Holý, R. Rázlová, N. Gaierová, V. Ráž; Kvadratura ženy (1958): M. Willig, L. Mrkvička, J. Větrovec, J. Faltýnek, V. Ráž, O. Sklenčka, K. Augusta, J. Kodet, L. Havelková, M. Dvorská, L. Skořepová; Dáma s erbem (1959): K. Fialová, J. Skopeček, P. Haničinec, L. Mrkvička, S. Turbová; Prokleté dědictví (1960): J. Obermaierová, D. Veškrnová, J. Paulová, J. Moučka, O. Lackovič, B. Navrátil; Bílé linky (1961): J. Bek, R. Jelínek, R. Rázlová, J. Holý, S. Matyáš, J. Bláha, J. Čeřovská; Třetí housle (1962): J. Obermaierová, L. Mrkvička, M. Willig, J. Větrovec, K. Effa, B. Čáp, O. Vízner, L. Kopřiva, S. Beneš, Z. Řehoř aj.

Ani tentokrát není komentáře zapotřebí. Možná bychom vystačili s oním okřídleným „Kam vítr, tam plášť“. Nebo se spíš jedná o uměleckou prostituci těch, kteří se dnes tak rádi předvádějí ve všech možných sdělovacích prostředcích jako „elita“ naší společnosti? Na tuto otázku nechť si odpoví každý čtenář sám!

20. 2. 2000

- RJ –

(SN č. 1/2000, str. 5)