Svobodné noviny na internetu

Motto: „Naši představitelé nechť vládnou tak, aby se nemuseli bát vlastního lidu.“ (Ing. Jiří Sprušil, SN č. 12/1997, str. 3)

Také jste si toho všimli? V době, kdy u nás vrcholily politické „přestřelky“ mezi vládní koalicí a naší špatně pracující politickou opozicí (zejména parlamentní) v souvislosti s poněkud překvapivými výsledky voleb do Evropského parlamentu, unikla pozornosti našich politiků, ale i médií, maličkost: připomínka 20. výročí úmrtí jednoho z nadějných politiků 90. let 20. století. Jmenoval se: pplk. Ing. Jiří SPRUŠIL.

Většina mladých novinářů jeho jméno vůbec nezná. A ti starší si na něho raději „nevzpomínají“, protože tak je to lepší. Dotyčný politik totiž patřil k výrazným kritikům V. Havla, J. Rumla a mnohých dalších „hrobařů“ naší polistopadové demokracie.

Dnes již naštěstí můžeme o „svatém“ V. Havlovi napsat skoro všechno podle pravdy. Nicméně – v oněch „divokých devadesátkách“, kdy měl vnitro „pod palcem“ Jan Ruml (ODS, později Unie svobody), jeden ze „sarajevských atentátníků“, se okolo všelijakých výstřelků „profidisidentů z okruhu V. Havla povinně našlapovalo po špičkách. Ne náhodou to připomíná „tajnůstkaření“ okolo kauzy „Dozimetr“ či okolo zpackaného zásahu Policie ČR proti masovému vrahovi D. Kozákovi na FF UK dne 21. 12. 2023.

Pplk. Ing. Jiří Sprušil (17. 1. 1938 – 27. 6. 2004) patřil k těm lidem, kteří tehdejším mocným vadili. Sprušil vadil a překážel novým vládcům, kteří se dostali k nekontrolované moci bezprostředně po předání otěží vlády nad touto zemí z rukou vysokých představitelů do té doby totalitně vládnoucí KSČ do rukou mnoha politicky nezkušených, leč na moc natěšených jedinců, kteří byli odhodláni „dělat všechno jinak a lépe“.

Rovněž J. Sprušil si nebral žádné servítky a nijak se netajil ani tím, že bude dělat pořádek podle svých představ. Bezprostředně po změně režimu z konce roku 1989 se totiž již v lednu 1990 stal novým, nikoli nomenklaturním, nýbrž demokratickým, policejním ředitelem KS SNB v Ostravě. Touto funkcí ho pověřil lidovecký federální ministr vnitra JUDr. Richard Sacher; k jeho poradcům a blízkým spolupracovníkům patřil i bývalý politický vězeň komunistického režimu – Miroslav Dolejší.

A protože jsem s tímto politikem, tehdejším předsedou „Vlastenecké republikánské strany“ (VRS), dělal v r. 1997 exkluzivní rozhovor pro tištěný měsíčník „Svobodné noviny“, měl jsem možnost seznámit se s celým, „nevykuchaným“, životopisem tohoto muže. (Dnes se většina politiků prezentuje pouze různými „neškodnými“ životopisy, z nichž se o jejich skutečné minulosti dozvíme pouze to, co si oni sami přejí, aby se o nich vědělo. V praxi to vypadá tak, že politik mluví a novinář mu „zbaští“ všechno, co mu řekne, aniž si to někde ověří. Proto máme tolik politiků se „svatozáří“. Běda, když se na jejich minulost podívá někdo skutečně kritickým okem: To se pak nestačí divit, jací ptáčkové se uhnízdili v naší politice!

Ještě jeden detail musím zmínit, protože novináři mají psát pravdu, byť se nemusí každému zamlouvat. Také pplk. Ing. J. Sprušil patřil k těm osobnostem, jež byly po Listopadu 1989 „katapultovány“ do politiky díky tomu, že byl tzv. osmašedesátníkem. Takových byly u nás v těch časech desítky, možná stovky ‒ na všech úrovních hierarchie moci.

─────

Kdo byl Jiří Sprušil? Narodil se dne 17. 1. 1938 v Břeclavi. Od roku 1941 žil s rodiči v Ostravě. Tady vystudoval SVVŠ (= dvanáctiletku), jež po Nejedlého školské reformě z r. 1953 nahradila bývalá gymnázia. Následně absolvoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V době tzv. Pražského jara se stal členem KSČ (1968-1969). Jako mnoho jiných členů této strany, kteří uvěřili v možnost demokratizace této rigidní, stalinistické strany, byl krátce po Srpnu 1968 propuštěn ze zaměstnání. Tento politicky nepohodlný člen, kterého KSČ vyvrhla ze svého lůna, byl nucen v následujících letech projít (za trest) řadou dělnických profesí.

Změnu ve Sprušilově životě přinesl až Listopad 1989. Tehdy se k moci dostala skupina disidentů v čele s V. Havlem: také J. Sprušil se dočkal politické rehabilitace. Již v lednu 1990 jej ministr vnitra R. Sacher jmenoval do funkce policejního ředitele (KS SNB) v Ostravě. Týž rok J. Sprušil absolvoval v USA speciální kurs pro řídící policejní pracovníky. Po návratu do vlasti mu byly nabídnuty funkce, které odpovídaly získané kvalifikaci: republikového ministra vnitra a ředitele Policie Středočeského kraje a hlavního města Prahy. Obě tyto funkce odmítl. Nakonec přijal nabídku na funkci krajského ředitele Policie ČR v Ostravě.

Sprušilův důsledný a zásadový postup při potírání organizovaného zločinu vyvolal zákonitou reakci. Nové vedení Federálního MV v čele s J. Rumlem (ODS), které vzešlo z výsledků voleb v r. 1992, se již o rok později (1993) postaralo o to, že se J. Sprušil sám rozhodl v řadách Policie ČR skončit. Nepatřil totiž k oné partičce Havlových „kamarádů“, dokonce si dovolil kritizovat ji, což se tehdy neodpouštělo. Havel a jeho „kámoši“ mohli všechno, ti druzí nic. Sprušil si nejvíc ublížil tím, že v r. 1991 poukázal na blamáž, jíž skončila akce Policie ČR a Vojenské policie na letišti v Mošnově; za touto zpackanou akcí stál V. Havel a špičky Charty 77.

Ani po odchodu od Policie ČR život J. Sprušila neskončil. V roce 1995 se stal ředitelem soukromé firmy v Ostravě. Zároveň pozorně sledoval, co se děje na naší politické scéně a neváhal se zapojit do vnitropolitického dění. Poté, kdy byla v červenci 1995 založena „Vlastenecká republikánská strana“ (VRS), stal se v dubnu 1996 jejím předsedou. Tato pravicová strana, která si do svého loga dala slona po vzoru amerických republikánů, se již v r. 1996 zúčastnila prvních voleb do Senátu PČR, a to v obvodech Chomutov, Frýdek-Místek a Ostrava-jih. Na IV. sjezdu VRS v Brně (15. 11. 1997) navrhli delegáti pro nadcházející volby prezidenta republiky (proti V. Havlovi) svého kandidáta. Stal se jím bývalý politický vězeň M. Dolejší, jenž od konce r. 1989 působil jako poradce ministra vnitra R. Sachera.

Z okruhu VRS se ve druhé polovině 90. let 20. století podařilo vygenerovat skupinu renomovaných představitelů československého exilu na Západě (prof. Dr. L. Karlík, prof. Dr. Ing. M. Zelený, Dr. Ing. B. Kobliha), kteří se mohli jako zástupci této strany stát velkým přínosem pro naši polistopadovou politickou scénu. Strach nových mocných z této „konkurence“ byl natolik velký, že se všichni spojili do jednoho šiku, aby se to nikomu „z těch emigrantů“ nepodařilo. Jejich úsilí tak narazilo na malost českých poměrů a na neochotu měnit zaběhlé pořádky. Ostatně: tou nejpodstatnější podmínkou pro politické angažmá těchto zmíněných osobností by byl odchod všech politiků, kteří se v minulosti zapletli s KSČ a StB. Jejich seznam by byl dlouhý, předlouhý…

Již zmíněný sjezd VRS z r. 1997 kromě nominace M. Dolejšího na funkci prezidenta republiky předložil delegátům ještě další personální návrhy: prof. Dr. L. Karlíka jako kandidáta na funkci ministra zahraničních věcí a Ing. Dr. B. Koblihy jako kandidáta na funkci ministra průmyslu a ochodu. Dalším zvažovaným adeptem pro vládní funkci byl i exilový ekonom ‒ prof. Dr. Ing. M. Zelený.

(Exkluzivní rozhovor s J. Sprušilem byl publikován v tištěných SN č. 12/1997, na str. 3-4.)

Po všech těchto zkušenostech, které deset let po Listopadu 1989 vyvolaly vlnu občanské nespokojenosti, vyjádřené zejména akcí našich studentů „Děkujeme, odejděte!“, se J. Sprušil rozhodl koncem roku 1999 skončit v politice a stáhnout se do ústraní. Ještě v r. 1999 uvažovalo tehdejší vedení ČSSD v čele s M. Zemanem o tom, že by se pplk. Ing. J. Sprušil mohl stát policejním prezidentem. Nakonec byla dána přednost tehdejšímu gen. J. Kolářovi z Brna, jenž se v 80. letech 20. století „proslavil“ tím, že se podílel na pronásledování disidenta P. Cibulky.

Kolik podobných „socialistických policajtů“ dřepělo a stále dřepí v dobře placených funkcích, to už nikdo nespočítá. Proto jsou výsledky práce současné Policie ČR, která se dosud důsledně neočistila od reliktů komunistické éry, tak tristní. Jiné ani nemohou být. Ryba totiž vždy smrdí od hlavy!

Pplk. Ing. Jiří Sprušil zemřel po krátké, těžké nemoci dne 27. 6. 2004.

26. 7. 2024

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Budovat demokracii bez demokratů nelze!

Říká se tomu „deficit demokracie“. Je to nemoc, na kterou již zemřela svododa a demokracie v mnoha zemích světa. Momentálně se to rozmáhá po celé Evropě – včetně naší republiky. Kdyby se toho dožil TGM, nestačil by se divit, kam až jsme nechali poměry dojít. K moci se dostali zcela nekompetentní lidé bez potřebného vzdělání, bez politických zkušeností (starostování k nim počítat nemůžeme), bez morální integrity, mnohdy se špatnou pověstí v regionu, kde byli zvoleni.

Ano, deficit demokracie, který nevidí jen hluší a slepí podporovatelé „nedemokratů“ z Fialovy koalice, by byl menší nebo zcela nulový, kdybychom více dbali o to, aby se do politiky dostávali jen lidé slušní, čestní, poctiví, pracovití, pravdomluvní a spravedliví. Takoví, jako byl J. Sprušil. Kde je však vzít, když nejsou? Někam se „vypařili“? Nebo naše politické strany a hnutí nedělají nic pro to, aby si právě tyto jedince vychovaly? Namísto toho je naše politická scéna plná neschopných, nekompetentních „vyžírek“, všelijakých „vyčůránků“ a docela obyčejných, bezskrupulózních kariéristů, jaké si do své vlády nechal „nasadit“ známý brněnský tlachal P. Fiala.

Příčin tohoto neutěšeného stavu je mnoho. Je třeba s tím začít něco dělat. Dějinné zkušenosti nás učí, že když si nedokážeme vládnout sami, brzy se najde někdo, kdo to bude umět líp než my. Dějiny totiž jsou časově neohraničený proces, který nikdy nekončí, byť nás jistý F. Fukuyama strašil tím, že jsme se ocitli na konci dějin. Momentální složitá situace v souvislosti s válkou na Ukrajině je potvrzením toho, že se mýlil. Dějiny pokračují, jen my nevíme, jak to všechno dopadne.

Jak známo, Češi si neváží svých osobností: ani těch zemřelých, ani těch stále ještě žijících. I to je jeden z důvodů, proč jsme na tom tak špatně. Obávám se, že lepší časy nenastanou ani po pádu nenáviděné Fialovy vlády. S tou se rádi rozloučí i ti pomýlení voliči, kteří se na podzim 2021 nechali nalákat na jejich líbivé řečičky. V dohledu nicméně není ani spasitel v podobě prince na bílém koni, ani Blaničtí rytíři, kteří až dosud spali hlubokým spánkem, protože ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř.

Bez aktivní účasti každého z nás se poměry v naší těžce zkoušené zemi stěží pohnou kupředu. Je proto nejvyšší čas stát se znovu aktivními občany, kterým není osud jejich země lhostejný. Po podzimních volbách bychom si mohli zopakovat Listopad 1989. Tentokrát bez „sametu“.

26. 7. 2024

‒ RJ ‒