Svobodné noviny na internetu

Motto: „Náš režim již není liberálně demokratický, ale neoliberálně oligarchický.“ (Prof. I. Budil)

Naše politika již dávno není tím, čím bývala v první dekádě po památné „sametové revoluci“ 1989. Až do konce „devadesátek“ se jednalo vesměs o soutěž politických stran. Ty měly silné, charizmatické předsedy, ideově nosný a srozumitelný politický program a osobnosti, jež se nebály tuto nabídku tlumočit veřejnosti a jeho obhajobou usilovat o volební úspěch.

Zato dnešní politické strany a všelijaká „hnutí“, která ani hnutími nejsou, představují jen zoufalé torzo toho všeho. Místo programu politici vytrubují do světa nejrůznější marketingová hesla, jimž sami nevěří a často ani nerozumí. A místo někdejších relativně důstojných osobností se do čela těchto politických uskupení dostávají jen ti jedinci, kteří tam zbyli: postavičky třetího a čtvrtého řádu, z nichž voliči znají jen málokoho.

Politika se stala sice výnosným džobem, zato velice opovrhovanou „profesí“. Celkovému úpadku odpovídá i rezignace na původní metody politické práce. K čemu pořádat mítinky na náměstích našich měst, na nichž by se lídři politických stran snažili přesvědčovat voliče o tom, že právě ta či ona strana je tou pravou? Stačí se „nacpat“ do České televize nebo na CNN Prima News, jež se chová v oblasti zpravodajství a publicistiky jako „rodná sestra ČT“.

V těchto televizích jsou někteří politici k vidění častěji než v Poslanecké sněmovně. A jak tam „zdomácněli“, zvykli si jen nesouvisle blábolit, mlátit prázdnou slámu, pomlouvat, „nálepkovat“ a urážet politické soupeře. To by bylo, aby něco z té „špíny“ neuvízlo v paměti těch, kteří mají čas a odvahu to všechno sledovat! Běžní občané, kteří si nemohou dovolit žít z peněz daňových poplatníků, protože počet těchto „koryt“ a „korýtek“ je omezený, ale musí se poctivě živit prací, na sledování těchto politických estrád nemají čas ani náladu. Proto se toto samoúčelné tlachání míjí účinkem.

A jelikož ani různé televizní exhibice nepřinášejí ten správný „efekt“, který se od nich očekává, nezbývá většině politiků, kteří se touto činnosti živí a chtějí tam ještě nějakou dobu vydržet, protože hypotéky a půjčky jsou pro to dostatečnou „motivací“, nezbývá nic jiného než být aktivní na sociálních sítích, zejména na síti X (dříve Twitter).

Sociální sítě se staly v posledním desetiletí zvláštním fenoménem, který výrazně oslabil působení „klasických“ médií. U nás to platí především o České televizi (ČT), jejíž „veřejnoprávnost" se stala již takovým problémem, že je tato televize zralá na okamžité zrušení. Zatím stále chybí odvaha toto rozhodnutí uskutečnit. Až se zbavíme tohoto zbytečného „molochu“, všichni si oddechnou: diváci i zaměstnanci ČT.

Mezi našimi politiky se stalo zvykem, že se na sociálních sítích vyjadřují ke každému „prdu“. Mnozí tak činí z jediné pohnutky: aby všichni věděli, že dotyčná osoba ještě žije. Obsahová i jazyková úroveň těchto příspěvků bývá všelijaká. Někteří z těchto politiků nejsou schopni napsat ani několikařádkový text, aby v něm „nenasekali“ hromadu chyb. Samostatnou kapitolou jsou pak vulgární texty řady nedoceněných jedinců. Z poslední doby mě zaujali dva „borci“: Pavel Novotný, starosta Řeporyjí, a Havlův „všeumělec“ David Černý.

Proč o tom všem píšu? Právě dnes (9. 7. 2024) mě totiž zaujal článek známého Šafrova pisálka J. Jandourka z internetového deníku „Forum24“ s tímto předlouhým titulkem (novináři již nedovedou napsat krátký a výstižný titulek, jelikož je to na těch „žurnalistických učilištích“ nenaučili): Karel Havlíček si myslí, že Česko připomíná Chile za Pinocheta. Duševní rozklad ANO postupuje (Forum24, 9. 7. 2024). Autor tohoto „veledíla“, Jan Jandourek, svůj nepříliš dlouhý text uvedl vysvětlujícím odstavcem (= „perexem“), který si dovolím celý ocitovat, aby bylo jasné, s jakým „myslitelem“ máme co do činění.

V úvodním odstavci s označením „glosa“ se dočítáme toto: „Karel Havlíček je názorná ukázka, jak daleko může zajít propaganda služebných existencí ve službách Andreje Babiše. Vylíčí nám svůj fantazijní svět, který nemá nic společného s realitou. Z Česka třeba udělá latinsko-americkou diktaturu.“ Na tento odstavec pak navazuje citát z Havlíčkova příspěvku na síti X, jenž má toto Jandourkovo tvrzení doložit: „Generál na Hradě, plukovník řídí vládní komunikaci, náčelník generálního štábu se posmívá ministryni obrany… Chile hadr.“

Co k tomu všemu dodat? To, co místopředseda PS a I. místopředseda ANO 2011 K. Havlíček napsal, je nejen nebývale výstižné (skoro tak, že to sedí „jako p*del na hrnec“), ale navíc to charakterizuje naši zemi jako politickou karikaturu nejmenované latinsko-americké fašistické diktatury, kde moc uchvátila vojenská junta. Samozřejmě – k historické realitě onoho Pinochetova převratu z roku 1973, při němž byl svržen a údajně zavražděn legitimně zvolený marxistický prezident S. Allende, to má hodně daleko. Jistá, vzdálená podobnost tu nicméně je.

Kdo někdy slyšel o tom, že historie se ráda odehrává jednou jako tragédie a podruhé jako fraška, ten bude vědět, že aktuální poměry u nás mají daleko blíž k tragikomedii nebo frašce. Tím samozřejmě nechci poměry v naší těžce zkoušené zemi zlehčovat. Možná i V. Havel by se hodně podivoval tomu, kam až jsme nechali poměry dojít, a zakladatel ČSR TGM by hořce zaplakal, co že to pohrobci jím stvořené republiky vyvádějí. Přitom se nestydí chodit klanět k jeho pomníku na Hradčanském náměstí. Kdyby mohl, nakopal by je „tatíček“ svou bronzovou nohou rovnou do zadku.

Že to tady máme jako ve frašce, o tom nás spolehlivě přesvědčily hned dvě političky: bývalá prodejkyně mobilních telefonů a rovněž někdejší úřednice od přepážky jistého bankovního domu.  Když se pak konala tisková konference, obě dámy v zeleném sáčku se postavily vedle sebe: o to víc vynikla podobnost a zároveň odlišnost jimi zvoleného outfitu. Na Hradě se v ten den konalo jednání některých vrcholných politiků o zahraniční politice, jehož „moderování“ se iniciativně ujal P. Pavel.

Obě političky, M. Pekarová-Adamová i J. Černochová, si na sebe vzaly křiklavě zelená saka. Pohotoví novináři (rád bych napsal „investigativci“, ale k těm mají všichni daleko) přišli na to, že oblečení MPA bylo lepší a i ta jí zvolená barva byla prý „koukatelnější“. V každém případě by se obě tyto ženy lépe než v politice uplatnily jako účastnice komparzu pro další z pohádek režiséra Z. Trošky: Princezna ze mlejna 3. Obě tam totiž mohly jít za „hastrmanky“. V rámci genderové vyváženosti by tam mohly vystupovat současně obě dvě, aby nahradily deficit, jaký v tomto směru máme.

Po tom, co jsme museli sledovat na zmíněné tiskové konferenci, stěží najdeme lepší potvrzení toho, že to u nás v politice vypadá jako v „cirkuse“. Proti tomu se Havlíčkovo přirovnání ČR k Pinochetově fašistické diktatuře jeví jen jako nesmělý pokus o politickou metaforu (nebo metonymii?). Dalo by se to formulovat mnohem hůř – bez komplimentů, protože naši politici si žádné ohledy nezaslouží. Některým by slušelo, kdyby si každé ráno, než předstoupí před veřejnost, sami preventivně nafackovali.

V kontextu toho je Jandourkovo pohoršování se nad vyjádřením K. Havlíčka poněkud dětinské a zbloudilé. Každý přece víme, že řádění chilské vojenské junty by dnes nebylo možné ani ospravedlnitelné. Za těch padesát jedna roků od této tragické události se svět přece jen posunul poněkud dál. Z tohoto zorného úhlu není Česká republika v roce 2024 Republikou Chile: ani tou z roku 1973, ani tou dnešní – z roku 2024. Dnes by si podobné počínání žádný „diktátor“ nedovolil.

Už slyším hlasitou námitku: A co Putin? I to jednou „dějiny“ zhodnotí. K tomu ovšem potřebujeme dostatek objektivních, nemanipulovaných informací, kterých se nám nejméně od začátku roku 2022 nedostává. (Nejnovější svědectví o tom, jak to bylo s masakrem v Buči v r. 2022, jakož i tvrzení zpochybňující informaci o ruském útoku na kyjevskou dětskou nemocnici Ochmatdyt, nás nutí k velké obezřetnosti.)

To, co napsal K. Havlíček na síti X, by si zasloužilo mnohem víc než jen pár uštěpačných poznámek jednoho podřadného Šafrova pisálka a provládního poskoka z periodika, které již dlouhá léta spolupracuje s P. Fialou. Jakápak nezávislá žurnalistika, že ano? „Investigativní“ tady už skoro jedno desetiletí není: vzala za své poté, kdy A. Babiš v r. 2013 koupil „Lidové noviny“ a „MF Dnes“. Vloni tomu bylo rovných deset let. A jak se právě dozvídáme, „stoleté“ Lidové noviny v tištěné formě kočí. Jistě za to nemůže jen „zloduch“ A. Babiš, ale i ti pisálkové, kteří tam celou tu dobu spokojeně dřepěli a v práci se nepřetrhli.

Dvojministr v Babišově vládě K. Havlíček se nemýlí: na Hradě máme doopravdy vojáka, bývalého generála P. Pavla (nejprve ve službách Varšavské smlouvy, pak NATO), a bývalý zaměstnanec jeho kanceláře, plk. O. Foltýn, má zase na starosti vládní komunikaci. Čili ‒ jak jednotně postupovat v boji proti tzv. dezinformacím, a to ve stylu: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. (My starší to známe z té nejhorší etapy komunistického režimu, hlavně z 50. let 20. století a zčásti i z neostalinistického režimu husákovské normalizace ze 70. let 20. století.)

Co se týká osobního konfliktu mezi náčelníkem Generálního štábu AČR K. Řekhou a ministryní obrany (spíše „války“) J. Černochovou, to se stalo mezitím veřejným tajemstvím. I tady platí ono známé: Hanba mužům, kterým žena vládne. Lidová moudrost byla v tomto směru vždy neúprosná. Stoupenci ideologie neomarxismu žádnou šanci nemají, protože Češi byli vždy velmi konzervativním národem.

Navenek to tedy skutečně vypadá tak, jako by se po volbách z října 2021 dostala u nás k moci nějaká dobře „zakamuflovaná“ vojenská junta. Proto je logické, že P. Pavel neodolal pokušení, aby zasahoval do vnitropolitického vývoje víc, než je zdrávo. Dělali to tak všichni jeho předchůdci. Nejvíc se držel zkrátka V. Klaus. Až na tu nešťastnou amnestii z roku 2012 by si zasloužil „jedničku“. Nejméně „ukázněným“ prezidentem republiky byl V. Havel, který po celou dobu svého prezidentování žil ze slávy, jež mu víceméně náhodou spadla do klína díky událostem z konce roku 1989.

Prezident republiky P. Pavel si vůbec neuvědomuje (možná mu to nikdo z jeho podřízených neřekl), že má jen tolik pravomocí, kolik mu jich určila Ústava ČR. S výjimkou „vlastizrady“ je totiž „z ústavy nezodpovědný“, tudíž právně nepostižitelný. To představuje velké pokušení. Pavlova role v čele státu je pouze ceremoniální: je doslova a do písmene pouhým „kladečem věnců“.

Zatím nepříliš úspěšné „moderování“ P. Pavla v případě některých politických problémů, na nichž se koalice a opozice nedokáží shodnout, ukazuje, že vedle nezkušenosti s politikou mu chybí i schopnost přesvědčit politické partnery o tom, že jeho nápady mají něco do sebe. Nelze vyloučit ani jistou žárlivost ze strany „upozaděného“ premiéra P. Fialy, který si za svou pozici může ovšem sám, protože je nejen beznadějně prolhaný, ale i totálně neschopný.

─────

Generál či jiný vysoce postavený důstojník naší armády v politice není v novodobé české (a československé) historii žádnou novinkou. Vždyť už krátce po vzniku Československé republiky zastával úřad „ministra války“ slovenský generál Dr. M. R. Štefánik (1880-1919). Další generál, J. Syrový (1888-1970), se v době mnichovské krize 1938 stal předsedou úřednické vlády. Jiný jeho současník, gen. A. Eliáš (1890-1942), byl pak prvním předsedou protektorátní vlády. (V době heydrichiády jej nechali Němci popravit na Kobyliské střelnici dne 19. 6. 1942. Byl jediným premiérem, kterému se to přihodilo.) V období komunistického režimu jsme měli dokonce prezidentem republiky bývalého velitele naší vojenské jednotky v SSSR ‒ gen. L. Svobodu. Ten v době Pražského jara 1968 nahradil ve funkci prezidenta republiky A. Novotného, jenž se znelíbil jak doma, tak i v Moskvě.

Ani v tzv. socialistických zemích nebyla o generály ve vysokých funkcích nouze. Sousední Poláci, kteří stále s úctou vzpomínají na svého meziválečného prezidenta, maršála J. Piłsudkého (1926-1935), měli po válce za ministra obrany sovětského a polského maršála s původně polským příjmením: K. K. Rokossovskij. (Narodil se v r. 1896 ve Varšavě, zemřel v r. 1968 v Moskvě.) Ten byl v letech 1945-1956 ministrem obrany Polska; po nepokojích z r. 1956 odešel do SSSR, kde žil až do své smrti.

Jiným generálem ve funkci ministra obrany byl M. Spychałski (1957-1968). Zatím posledním vojákem v prezidentské funkci byl gen. W. Jaruzelski (1923-2014). V letech 1968-1983 byl ministrem obrany, pak předsedou vlády (1981-1985). Dne 13. 12. 1981 vyhlásil v Polsku válečný stav, kterým hodlal čelit mohutnému opozičnímu hnutí „Solidarita“. V letech 1989-1990 byl Jaruzelski prezidentem PLR. Jeho otec patřil k obětem pronásledování polských důstojníků a intelektuálů ze strany Berijovy NKVD: zahynul po deportaci na Sibiř.

─────

A ještě pár slov na závěr tohoto zajímavého tématu. Tak jako nelze srovnávat Pinochetův fašistický režim v Chile s tou politickou „groteskou“, kterou má na svědomí neúspěšný a neschopný premiér P. Fiala a jeho melody boys/girls, nelze ani poměřovat vysoké důstojníky naší armády, kteří prošli bojišti I. a II. světové války, s jedním z mnoha velitelů expedičních jednotek po r. 1989 ve službách NATO ‒ P. Pavlem. Není totiž co srovnávat.

Každý politik demokratického státu (za ty se prohlašují všichni současní představitelé Fialovy koalice) by měl především dbát o to, aby za všech okolností byl a zůstal důvěryhodným a uvěřitelným. Neměl by se z něho stát ani „nažehlený panák“, ani „baron Prášil“, ani „lidový vypravěč“, který rád jezdí za B. Posseltem na motocyklu. Je totiž velký rozdíl mezi memoáry válečného hrdiny z Druhé světové války a „novými pověstmi českými“ všelijakých, médii vytvořených „generálů“, z nichž se při bližším zkoumání vyklubou obyčejní žvanilové a političtí aktivisté ve službách bůhví koho. Jak gen. H. Píka, tak i gen. A. Eliáš by P. Pavlovi nanejvýš zasalutovali ze zdvořilosti. Nikoli proto, že by si ho vážili. Každý slušný člověk totiž musí „převlékači uniforem“ opovrhovat, nikoli je mít v úctě!

À propos: V této souvislosti by nemělo uniknout naší pozornosti to, že někteří „pravicoví“ politici z dnešní Fialovy koalice patřili v minulosti k velkým obdivovatelům gen. A. Pinocheta. Pamětníci této politické trapnosti stále ještě žijí, poslanče M. Bendo!  Zároveň bychom měli mít na paměti, že Latinská Amerika se po Druhé světové válce stala jedním velkým, nekontrolovatelným úkrytem pro stovky nacistických zločinců, kterým se po skončení války podařilo uprchnout z Německa a skrývat se pod jinou identitou v různých koutech světa. Jedním z těchto uprchlíků byl i mimořádně velký zločinec a autor myšlenky holocaustu Židů – A. Eichmann (1906-1962), jemuž se podařilo uprchnout do Argentiny, kde jej vypátrala izraelská tajná služba Mossad. Následně byl dopraven do Izraele, tam souzen a popraven.

9. 7. 2024

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Nepaktujme se s pohrobky diktátorských režimů!

Jedním z argentinských diktátorů byl i Juan Domingo Perón (1895-1974). Diktátorovu temnou minulost pomáhala vylepšovat jeho populární manželka Evita. (Také u nás se velké oblibě těšil muzikál „Evita“.) Funkci prezidenta republiky vykonával Perón v letech 1946-1955. V letech 1955-1972 žil v exilu. Krátce po návratu do vlasti se vrátil do úřadu prezidenta republiky (1972-1974). Ve skutečně demokratické zemi by to možné nebylo!

Dne 24. 6. 2024 navštívil Prahu nový prezident Argentiny – Javier Milei. Do politiky vstoupil s tím, že chce svou zemi léčit „šokem“. To už jsme zažili i u nás v pověstných „devadesátkách“ a nebyly s tím dobré zkušenosti. Mějme na paměti, že tato latinsko-americká země patřila v minulosti k fašistickým státům! Proto oslavování takové postavičky, jako je J. Milei („fialovci“ pro něj uspořádali propagační akci na Žofíně), je pro zemi, která o sobě tvrdí, že je demokratická, spíše ostuda. Premiére Fialo, styďte se!

9. 7. 2024

‒ RJ ‒