Svobodné noviny na internetu

ÚSTR – stále stejná písnička…

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) jsem od samého začátku považoval za naprosto zbytečnou instituci, která je placena z našich daní. Tento úřad – vedle již existujícího ÚDV (= dříve označován jako „Bendův úřad“), který tehdy spadal pod Ministerstvo vnitra ČR – vymysleli v době, kdy byli zcela opojeni nekontrolovatelnou mocí, politici ODS. Důvod existence této zbytečné, ba nadbytečné, instituce je dodnes trapně „kamuflován“ údajnými dobrými úmysly. Ve skutečnosti šlo jen o to, aby vládnoucí „pravičáci“, za něž se „modří ptáci“ dlouhá léta vydávali, ačkoliv se skutečnou politickou pravicí neměli zhola nic společného, měli k dispozici „klacek“ na nepohodlné a neposlušné politiky, hlavně ty z parlamentních levicových stran, kteří se nenechali zahnat do mimoparlamentní opozice ani do „ilegality“.

Dodnes není jasno, co se dělo v „temné“ éře, kdy na Federálním ministerstvu vnitra „kraloval“ pozdější „sarajevský atentátník“ Jan Ruml. Byl to ve skutečnosti exponent z okruhu V. Havla, který měl za úkol dodávat mocenskému centru na Hradě potřebné informace z vládních kruhů a současně „zametat“ stopy po nejasné předlistopadové minulosti Havlových „vyvolenců“ z Charty 77 a VONSu ve svazcích StB. Když pak šla ODS po sarajevském atentátu „od válu“, nastala konečně éra skutečného a dlouhou dobu uměle oddalovaného zpřístupňování materiálů, které komunistická tajná policie vedla na občany tohoto státu.

Jak diametrálně odlišná atmosféra panovala a panuje v Archivu bezpečnostních složek, kde někdejší Havlovi exponenti dostali na starost digitalizaci svazků StB, pochopíme z jedné příhody, která se odehrála v uplynulé dekádě. Mám tím na mysli „zázračný objev“ jakéhosi „udání“ tehdy mladého a nadějného literáta M. Kundery, jenž v těchto dnech zemřel v Paříži. Mělo se týkat jistého agenta-chodce Miroslava Dvořáčka: podle tvrzení „objevitelů“ prý přispělo k jeho zatčení a dlouhému pobytu ve vězení.

Třebaže údajní „historici“, kteří tento dokument „nalezli“ (připomíná mi to tajuplný objev Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského V. Hankou v letech 1816-1817) a k nimž patřil i mnou kritizovaný P. Koura, který se jako historik zcela znemožnil před televizními kamerami díky své neznalosti faktů, jež se týkaly popravy M. Horákové, dosvědčili pravost tohoto dokumentu, kdežto jiní znalci ji zpochybňují. Namítají totiž, že forma tohoto udání neodpovídala tehdy běžné praxi: SNB by přece musela trvat na úředním postupu. Podezřelé jsou i další okolnosti, zejména fakt, že k „objevu“ došlo až po tak dlouhé době.

To samo o sobě vyvolává podezření z dodatečného zfalšování příslušné písemnosti a jejího vložení do jiného dokumentu. Kdyby takové udání existovalo již v onom roce 1950, muselo by se o tom vědět. V Čechách se totiž odjakživa všechno vykecá. Vykecalo by se i toto.

Je přece dobře známo – a v souvislosti se úmrtím M. Kundery to opět přišlo na přetřes ‒, že jisté kruhy potřebovaly, aby se „ikonou“ protikomunistické revolty stal Václav Havel, byť třetiřadý spisovatel (spíše „sepisovatel“), oproti skutečně talentovanému mistru pera – Milanu Kunderovi. Disidenti zcela nepokrytě Havlovi fandili, i když jeho nedostatky v oblasti umělecké tvorby, ale zvláště vady jeho charakteru, s nimiž celoživotně zápasil (jeho žena Olga mu s tím hodně pomáhala), snižovaly Havlovu šanci být opravdovou, nefalšovanou „ikonou“. Z Havla se nakonec stala jen „ikona“ tzv. sametové revoluce. Bezmála dvanáct let po jeho smrti si na něho nevzpomene téměř nikdo.

Kunderův „distanc“ od Prahy a ode všeho, co nějak souvisí s Havlem, se stal pozoruhodným momentem i v době, kdy už tady tento světový spisovatel není. Třebaže oba, Havel i Kundera, byli svým způsobem, podivíni, je Kunderovo „podivínství“ pochopitelné a ospravedlnitelné. Kdyby se navíc prokázalo, že kdosi ono „udání“ na M. Dvořáčka dodatečně zfalšoval, aby plivnul jedovatou slinu na Havlova konkurenta, stálo by to za samostatný zápis do našich letopisů novodobých dějin. Někteří Češi se totiž nikdy nerozpakovali škodit jiným jedincům. K nim patřila i malá skupinka těch, jejichž zášť neměla žádných hranic.

─────

Vraťme se však k samotnému ÚSTR, třebaže popsaná historka s ním rovněž souvisí. V instituci, kde panovala a panuje taková atmosféra, že z ní neustále utíkají nespokojení zaměstnanci, se dobré práci nemůže dařit. Tomu také odpovídají dosažené výsledky na poli „bádání“ o obou totalitách. Za ty stamiliony Kč, kterými byl tento ústav od r. 2008 financován, by tam muselo být všechno již „pozlacené“. Namísto toho jsme svědky jen velice skromných pracovních výsledků. Samozřejmě – i tady platí, že všechno je o lidech. V tomto případě o osobě, jež této instituci „šéfuje“.

Špatné mezilidské vztahy a s nimi související minimální pracovní výsledky se pojí s touto institucí od jejího založení, od roku 2008, kdy byl do jejího čela instalován politický nominant ODS – nehistorik Pavel Žáček. Jednalo se o bývalého funkcionáře vysokoškolského SSM na tehdejší fakultě žurnalistiky, což byla „komunistická „přípravka“ pro uvědomělé socialistické novináře. S vzácnou výjimkou osoby J. Pernese nestál v čele ÚSTR nikdo, kdo neměl politické „požehnání“ od některého ze sekretariátu parlamentní politické strany. Nejen ředitelé, ale i členové „vědecké rady“ mívali „politické zastřešení“ a zřídka kdy šlo o historiky. Tento neutěšený stav trvá dodnes.

Třebaže je zřejmé, že v čele této „paměťové“ instituce měl stát renomovaný a všemi odborníky respektovaný historik, až na zmíněnou výjimku tomu tak nikdy nebylo: P. Žáček (ODS), D. Herman (KDU-ČSL), Z. Hazdra (TOP 09) a L. Kudrna (koalice SPOLU). Není proto divu, že veřejnost, která tuto zbytečnou a neprospěšnou instituci platí ze svých daní, není s její prací spokojená. ÚSTR se totiž nikdy nestal institucí vědeckou, třebaže se tak navenek tvářil. Je to dáno i neuspokojivou personální situací: skutečné odborníky by na prstech jedné ruky spočítal. (To platí samozřejmě i o současném řediteli L. Kudrnovi.)

Obzvláště burcující jsou kromě tristních pracovních výsledků pokusy o prezentaci této instituce navenek.  Pravidelně se totiž stává, že čas od času – na způsob sopečného výbuchu – vyvřou na povrch aktuální problémy. Namísto toho, aby je řešily kompetentní orgány, pokaždé se kdosi pokouší zamést tyto kauzy pod koberec – a nemuset je řešit. Tak se na jaře letošního roku zachoval jak předseda vědecké rady plk. E. Stehlík, tak i Senát PČR – za shovívavého mlčení neschopného premiéra P. Fialy. Je to pochopitelné: ÚSTR je totiž „trafikou“ koalice SPOLU. Proto se tamní problémy nechávají vyhnít…

─────

Je to jako házení hrachu na zeď…

O situaci v ÚSTR jsem v SN psal již několikrát. Nejobsáhlejší stať jsem mu věnoval v březnu letošního roku, v době, kdy se vzbouřila část zaměstnanců této instituce proti nedávno dosazenému řediteli L. Kudrnovi. Požadoval jsem tehdy, aby vědecká rada v čele s vojenským historikem plk. Dr. Eduardem Stehlíkem, který je současně i ředitelem Památníku Lidice, začala neuspokojivou situaci v ÚSTR řešit. Podobně jsem žádal i Senát PČR, aby se problémem zabýval a postaral se o výměnu současného vedení.

Bohužel – od té doby se nezměnilo nic: Senát současné vedení ÚSTR podpořil a ve věci nic nepodnikl. Dnes, v době neustále se zhoršující finanční situace, kdy jsou doslova veřejné finance tohoto státu v rozvratu, může situace v ÚSTR vyvolávat u někoho úsměv na tváři. Ano, máme doopravdy mnohem větší starosti, než je trvající nespokojenost se situací v ÚSTR. Zrušte tento zbytečný ústav a bude po problémech!

[O ÚSTR pojednává můj článek s názvem: Kudrnu vyhodit, ÚSTR zrušit a personál „rozprášit“! (SN č. 3/2023, vloženo 23. 3. 2023, ZDE).]

Od zveřejnění tohoto článku se situace v tomto zařízení dramaticky mění. Vedení ÚSTR se nejenže na jakékoliv řešení vykašlalo (= muselo by totiž dát výpověď samo sobě), ale komplikuje se i otázka „kam s ním“. Zni to skoro „nerudovsky“, ale doopravdy to tak je. Otázka totiž zní: Kam bude přemístěno osazenstvo ÚSTR poté, kdy mu skončí současný pronájem v Domě odborových svazů na Žižkově?

Mezitím se objevil požadavek na to, aby pro potřeby ústavu byla státem poskytnuta budova bývalého Petschkova paláce na rohu ulic Politických vězňů a Washingtonovy. To přirozeně naráží na odpor ministra průmyslu a obchodu J. Síkely, protože právě tady sídlí část zaměstnanců tohoto ministerstva. V době drastického šetření ze strany „kámošů“ z ODS ve Fialově vládě nejsou a nebudou požadované peníze ani na dokončení zpackané rekonstrukce původní budovy v Śiwiecově ulici na Žižkově, ani na případnou přestavbu Petschkova paláce pro potřeby ÚSTR. Tento „špás“ by přišel na částku 150 milionů Kč. Proto nervozita okolo ÚSTR nadále roste a řešení zůstává v nedohlednu.

Nedávno publicista J. Schneider v článku „Kam s ÚSTR?“ (prvnízprávy.cz, 13.7.20232, 7:20) navrhl toto řešení: přestěhovat ÚSTR do Terezína, kde se rozpadají budovy bývalých kasáren, v nichž byly za války ubytovány osoby židovského původu – před transportem do vyhlazovacích táborů. K tomu doplním své vlastní doporučení: nejenže se Schneiderovým návrhem souhlasím. Domnívám se navíc, že zaměstnanci ÚSTR by se kromě svých běžných pracovních úkolů mohli iniciativně podílet na stavebních pracích při rekonstrukci těchto objektů. Dostalo by se jim jedinečné příležitosti poznat, co je to skutečná práce rukama. Doporučuji to obzvláště současnému řediteli, který by to potřeboval jako prase drbání.

V těchto dnech je opět okolo ÚSTR další rozruch. Způsobilo jej zveřejnění dokumentu, jenž byl publikován na webových stránkách ÚSTR. Nese tento název: Zpráva: ÚSTR se distancuje od učebnice Soudobé dějiny. Zveřejněný dokument má jedinou vadu na kráse: není datován. [Historikové, jejichž každodenním chlebem je práce s daty (letopočty), nevědí, že písemnosti se mají datovat? Počítač je v tom případě chytřejší než oni: ten všechno opatřuje denním datem, ba i hodinou, minutou a sekundou, jaksi automaticky.]

Jako první na zmíněnou tiskovou zprávu ÚSTR reagovala Fialova „hlásná trouba“ ‒ internetový deník „Forum24“, a to článkem s tímto titulkem: ÚSTR se distancuje od učebnice soudobých dějin. Vznikla bez jeho vědomí a souhlasu (Forum24, 18. 7. 2023). Jedná se v podstatě o doslovné převzetí celých pasáží původní zprávy ÚSTR. Ten, kdo to připravil k publikování, si pravděpodobně nepřečetl pozorně celý text. Tvrzení, obsažené ve druhé větě novinového titulku, je ‒ mírně řečeno ‒ nepřesné.

Není totiž pravda, že tato učebnice „vznikla bez vědomí a souhlasu“ ÚSTR. Celá, nezkreslená pravda je taková, že na původním textu této učebnice pracovali zaměstnanci oddělení vzdělávání ÚSTR, a to v pracovní době a za peníze ÚSTR. Vedení této instituce se distancuje až od těch částí, které byly zveřejněny „navíc“ (= nad rámec původního projektu) v roce 2023. Předmětem obsáhlé zprávy je nicméně i onen původní text této učebnice, jež byla vydána nakladatelstvím „Fraus“ v roce 2022.

─────

O čem se píše ve Zprávě ÚSTR?

V textu oné „Zprávy“ se vysvětluje to, co je zmíněno v závěru předchozí kapitoly tohoto článku, následujícími slovy: „Ústav pro studium totalitních režimů se zásadně distancuje od badatelské učebnice dějepisu pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia (Fraus, 1. vydání, 202) a badatelského sešitu (Fraus, 1. vydání, 2023), včetně jeho doplněných a upravených vydání v roce 2023, jež byly zhotoveny bez vědomí a souhlasu vedení ÚSTR.“

Jinými slovy: To, co ÚSTR na této učebnici kritizuje z jejího vydání z r. 2022, bylo „s vědomím a souhlasem“? Pokud ano, pak to znamená, že všechna pochybení padají na hlavu zaměstnanců ÚSTR – včetně těch chyb faktografických, různých „kiksů“ pedagogických a hrubých metodologických „přešlapů“. Tedy: to, co ÚSTR uvádí v závěru své zprávy, jsou jen obyčejné, alibistické „kecy“, jimiž se snaží přehodit odpovědnost na někoho jiného. Všechny zmíněné nedostatky totiž mají na svědomí (kromě autora textu Jaroslava Pinkase) sami zaměstnanci ÚSTR. Tečka. Není o čem diskutovat.

V závěru zmíněné „Zprávy“ se píše toto: „ÚSTR se od aktuálního zpracování učebnice dějepisu pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia distancuje a následně ji zcela přepracuje. Sestaví autorský kolektiv z expertů na konkrétní dějinná období, jimiž disponuje, aby se jednalo o neideologickou, na faktech a nejnovějším objektivním vědeckém stavu poznání postavenou, a přitom pro cílovou skupinu atraktivní učební pomůcku, která jí umožní se aktivně zapojit do poznání nezkreslených dějin 20. století, které stále ovlivňují naši současnost.“

Pokud jste se „neutopili“ v té zbytečné slovní „omáčce“, jíž se vedení ÚSTR pokouší zamlžit to, oč tady jde, nejdůležitější slovo z celého toho „guláše“ je toto: „neideologickou … učební pomůcku“. Všechno ostatní je nadbytečná slovní „vata“. Současné vedení ÚSTR tím jasně přiznává, že tato učebnice je „ideologická“, a tudíž neobjektivní a nevědecká. (Já bych ji označil za velmi laickou a hodně torzovitou.) Je dobře, že se tuto pravdu nakonec dozvídáme, byť s takovým zpožděním. Nebýt kritiky, která si to vynutila, nikdo by ani nešpitl, že je něco špatně. Vždyť všechno, co nějak souvisí s P. Fialou, musí být skvělé, že ano? Co na tom, že je tomu právě naopak!

Nejen minulé, Hazdrovo, vedení ÚSTR, ale i to současné (= Kudrnovo) je v tom „maléru“ namočené až po krk. Řešení se proto nabízí samo: odchod obou ředitelů a jejich náměstků, kteří se tam za ta léta vystřídali, na Úřad práce. Ať se jdou živit něčím jiným, co jim půjde líp. ÚSTR doopravdy potřebuje nového ředitele. Nikoli „nové koště, které dobře mete“, ale zkušeného historika, který rozumí své práci, a taky zdatného manažera, pokud zvládne i toto. Političtí „poskoci“, pracující ve službách kterékoli ze současných parlamentních stran, jsou nám v tomto případě k ničemu. Na tomto postu by měl být někdo, kdo není nijak spjat s politikou.

─────

Probudila se i Balšínkova „prasátečka“ z webu „Echo24.cz“…

Zatímco internetový deník „Forum24“ si netroufl kromě chybného titulku k nové „kauze“ o ÚSTR nic samostatného napsat, oblíbenci J. Černochové (tu sprostotu o „vylitejch impotentech“ jsem do titulku raději nedával, abych nepobuřoval tímto bulvárním vyjadřováním čtenáře) z okruhu D. Balšínka byli v tomto směru daleko odvážnější. Troufli si dokonce oslovit i Ministerstvo školství ČR (ředitele odboru základního vzdělávání M. Černého), aby se dozvěděli něco víc o okolnostech při udělování potřebné doložky, bez níž nemůže být příslušný učební text ministerstvem doporučen k tisku.

Jak se zdá, i tady vládne obyčejný formalismus a úřednická rutina. Kdyby totiž byl tento text řádně recenzován skutečnými kapacitami v tomto oboru, předmětná učebnice by nejspíš nikdy nemohla spatřit světlo světa. Vydána by mohla být jedině jako „samizdat“ nebo „bibliofilie“ pro úzký okruh zájemců.

Na publikovaný text „Zprávy ÚSTR“ zareagoval s kratším zpožděním zatím jediný web – opět Balšínkovo „Echo24.cz“. Buďme rádi, že aspoň někdo! Článek nese zajímavý titulek: Normalizace jako obnovení pořádku? Bouřlivý spor historiků o učebnici pro děti (Echo24.cz, 19. 7. 2023, 13:20).

Autorem článku je jakýsi nový redaktor nebo dosud nepublikující spolupracovník této redakce. S jeho jménem jsem se totiž ještě nesetkal, třebaže jsem pravidelným čtenářem tohoto webu. Autor se jmenuje: Záviš Dobiašovský. (Příjmení je slovenské, kdežto křestní jméno české, „archaické“. Nejspíš další potomek normalizačních komunistů ze Slovenska, které si na „pomoc“ pozval soudruh G. Husák.)

Rovněž v tomto případě si novináři tak trochu vymýšlejí, aby byl jejich titulek zajímavější. O žádný „bouřlivý spor“ nejde. Takové byly kdysi dávno vědecké debaty ohledně tzv. Rukopisů nebo ve věci datování tzv. Kristiánovy legendy, případně okolo letopočtu vraždy sv. Václava (929/935/936). Soudě podle fotografie autora, kterou web zveřejnil, jedná se o mladého novináře, zřejmě třicátníka, který se toho ve škole moc nenaučil. To se ostatně týká většiny dnešních mladých lidí. Měl tu výhodu, že tehdy ještě nemusel čelit „nástrahám“, jež přichystali našim dětem „historikové“ z ÚSTR.

Zkrátka: když ta problematická učebnice půjde do „stoupy“, k žádné velké újmě nedojde. Naopak. Všichni si oddechnou…

─────

Poprava Horákové jako metodologická chyba? Kdepak! „Prasárna“!

Dnes se týž autor, Záviš Dobiašovský, rozepsal na stejné téma znovu. Svůj článek opět opatřil nepřehlédnutelným, tak trochu provokativním, titulkem: Poprava Horákové jako metodologická chyba? Autoři učebnice kontrují kritice z ÚSTR (Echo24.cz, 21. 7. 2023,12:49). Podstata oné chyby totiž spočívá v tom, že jak autor onoho obrázku s názvem „Horáková visí!“, tak i autor onoho textu učebnice, jenž o tom psal a obrázek zveřejnil bez potřebného, vysvětlujícího komentáře, o této době nejspíš nevědí téměř nic.

Již jsem o tom psal v minulém článku a nerad bych se opakoval: jednalo se o popravu neveřejnou, u níž měli představitelé režimu strach, jak to vůbec dopadne a zda se to podaří, nemluvě o zahraničně-politických následcích tohoto skandálního činu. Poprava ženy, matky nezletilé dcery, musela být přece na celém světě vnímána jako projev toho nejodpudivějšího pošlapání lidských práv – bez ohledu na vládnoucí ideologii. Obávám se, že jak onen malíř, tak i autor textu věděli a vědí málo o době, kterou se tímto nešťastným způsobem pokusili „přiblížit“ dětem. No – s tím obrázkem se to doopravdy nepodařilo. Kdyby bylo na mně, dal bych oba tyto pány zavřít do vězení na hodně dlouho, aby si mohli ujasnit hodnoty, jaké v demokratické zemi vládnou.

A ještě něco musím upřesnit. Týká se to titulku novináře Z. Dobiašovského. Milý mladý muži, poprava Horákové nebyla metodologická chyba! Ti komunističtí mocipáni, kteří tuto nekomunistickou političku dali popravit, byli naopak přesvědčeni o tom, že zbavují společnost, kráčející ke světlým komunistickým zítřkům, jedné z těch osob, které prý chtěly zatáhnout naši zemi do nové války – té jaderné. (Také dnes mají někteří lidé u nás obdobný pocit. Čím to asi bude?) Metodologická chyba z hlediska historické vědy to nebyla. V tomto případě se spíše jednalo o metodickou námitku vůči J. Pinkasovi, zda bylo vhodné to tam s tím obrázkem dávat. Rád mu odpovím: nebylo! Kdyby si to odpustil, vyhnul by se mnohým problémům, kterým teď bude čelit. Vysvětlování bude tím nejmenším.

Těší mě, že ti jedinci, kteří měli s textem dotyčné učenice něco společného (včetně autora J. Pinkase), se ohrazují proti textu oné „Zprávy ÚSTR“, o níž byla řeč v předchozích odstavcích tohoto článku. Kritikové uvádějí: „Je šokující, že ústav, který má k dispozici celé oddělení vzdělávání, o kterém ovšem nic nevíme, není schopen vypracovat relevantní analýzu, ale vypracuje cosi, co nemá ani úroveň bakalářské nebo seminární ročníkové práce. Není to ani podepsané a postrádá to základní atributy odborné recenze.“ (Echo24.cz, 21. 7. 2023,12:49).

Ano, se všemi těmito argumenty musím souhlasit. Já jsem autorům „Zprávy ÚSTR“ vytkl to, že tento dokument není datován, ale ono je to ve skutečnosti anonymní. Co je však nejpodstatnější: Potvrzuje se tím, že ÚSTR není vědeckou institucí. Nejsem si jist ani tím, co tam ti lidé, o nichž nic nevíme, vlastně v pracovní době (mají-li nějakou) dělají. Jediné, co víme, je fakt, že to náš stát každoročně stojí 100 milionů Kč. Tomu ovšem výsledky činnosti tohoto spolku neodpovídají. Proto se nabízí mnou již navrhované řešení: ústav zrušit a zaměstnance poslat na Úřad práce.

─────

Jak faktografické chyby, tak i vážné nedostatky metodologické …

Slovo „metodologie“ jsem v titulku této kapitoly zvolil naprosto úmyslně. Autor této učebnice je totiž středoškolský učitel dějepisu Jaroslav Pinkas, který se sám označuje navíc za historika a metodika (nejspíš výuky dějepisu). Mám podezření, zda si tento autor nespletl „metodiku“ s „metodologií“. Přesto je fajn, když se učitel dějepisu, ale i kteréhokoliv jiného předmětu, vyzná v nových metodách pedagogické práce, jimiž se snaží zaujmout pozornost žáků a učinit výuku atraktivnější. V případě dějepisu to však nic nemění na tom, že žáci musí zvládnout alespoň základní penzum letopočtů a jmen. Bez nich by dějepis přestal být dějepisem a stal by se obyčejným blábolením, kterého si užijeme dost při sledování Českou televize.

Vrátím se ještě několika větami k výčtu nedostatků zmíněné učebnice „Soudobé dějiny“ (Fraus, 1. vydání, 2022), jak je publikoval na svém webu ÚSTR. Jsou připojeny jako příloha k onomu odmítavému stanovisku ÚSTR.

Kromě několika faktografických chyb, které mohly být opraveny, kdyby proběhlo řádné recenzní řízení, ještě před podáním žádosti o udělení doložky potřebné k povolení tohoto textu jako školní učebnice. Zdá se, že k ničemu takovému nedošlo. Tak se to někde „pytlíkuje“ dlouhá léta, aniž to někomu vadí. Když to pak „praskne“, bývá z toho „malér“. Je to přímý důsledek zpolitizování naší státní správy v době po r. 1989: na ministerstvech sedí političtí „trafikanti“ a my, daňoví poplatníci, tyto zbytečné „vyžírky“, jež by se normální prací neuživily, platíme.

Přiznám se, že jsem překvapen mimořádnou otevřeností autorů „Zprávy ÚSTR“. Uvádí se v ní například to, že v oné učebnici zcela chybí informace o Terezínu, o norimberských zákonech, jakož i o Norimberském tribunálu s válečnými zločinci, dále o J. Palachovi, o táborech nucených prací, které komunisté zavedli v téže době, kdy byl Národním shromážděním schválen tzv. Zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. V učebnici rovněž chybí údaje o uranových dolech, v nichž političtí vězni dobývali uranovou rudu, jež pak putovala vlakem do SSSR, kde se z ní vyráběly atomové bomby.

[Tato skutečnost je pro mne velkým překvapením, protože jedním ze zaměstnanců ÚSTR je (byl) i historik Prokop Tomek. Ten dokonce v rámci publikační činnosti ÚSTR vydal brožuru o činnosti uranových dolů na Jáchymovsku a Příbramsku v době komunistického režimu. Čili: pracovníci ÚSTR (ti noví, protože v této instituci je obrovská fluktuace) nevědí, o jakých tématech jiní zaměstnanci tohoto ústavu bádají a pak své výsledky zveřejňují.]

Ve „Zprávě ÚSTR“ se dále uvádí, že zde není vysvětlen pojem „železná opona“, není podán popis normalizační kultury ani nejsou konkretizovány formy nátlaku normalizačního režimu. (A co víc: Zcela se tu mlčí o tomtéž v daleko horší etapě tzv. budování socialismu – v pověstných 50. letech 20. století.)

K hrubým nedostatkům této učebnice patří zveřejňování netypických fotografií k daným tématům. Tak například místo autentické fotografie T. G. Masaryka, jakých v té době bylo všude plno, byla v učebnici použita fotografie slovenského herce M. Huby, který ztvárnil postavu TGM v televizním seriálu „České století“. Podobně byla v kapitole o počátcích komunistického režimu použita fotografie až z 80. let 20. století, jako by žádné fotografie staršího data nebyly k dispozici. V případě odsunu sudetských Němců chybí dobová fotografie z r. 1945: místo toho tam dali autoři učebnice vyobrazení z pozdější doby. Už tento fakt přesvědčivě dokazuje, že si tvůrci této učebnice vůbec nelámali hlavu s tím, aby text doprovodili vhodnými dobovými vyobrazeními. Asi jim to bylo jedno.

Za závažný nedostatek byl ve „Zprávě ÚSTR“ označen fakt, že v učebnici byla použita ideologická „definice“ komunistického režimu jako „vize sociálně spravedlivé společnosti“. Přitom se cudně mlčí o tom, jak byl tento „ideál“ realizován v praxi. Nedozvídáme se opět nic o likvidaci nepřátelských tříd, o rasismu třídního původu a o diktatuře proletariátu.

Hledat příčinu toho, proč tam tato fakta nejsou konstatována ani vysvětlena, není snadné. Nejspíš to bude souviset s tím, že jak autor této učebnice (J. Pinkas), tak i zaměstnanci ÚSTR vesměs pocházejí z problematické generace „Husákových dětí“. Zkrátka: o historii 70. a 80. let 20. století, ale i těch starších období, píší lidé, kteří toto období sami nezažili a vědí o něm velmi málo. Navíc si neumí představit, jak se tehdy žilo, a nejspíš ani netuší, že jen nepatrný zlomek dobové atmosféry lze vyčíst z písemných pramenů. Mnoho skutečností a faktů bylo v té době sdělováno výhradně ústní formou. (Sem patří i příkazy a pokyny, které komunističtí pohlaváři sdělovali pouze telefonicky, aby nezůstávaly písemné důkazy proti nim. Výjimkou byly záznamy odposlechů důležitých telefonických hovorů, jež byly archivovány.)

Souhlasím s autory „Zprávy ÚSTR“ v tom, že zcela nepřijatelná byla charakteristika období tzv. normalizace (= původně se používalo dvojslovné označení: „konsolidace a normalizace“, což bylo následně zúženo pouze na onu „normalizaci“) jako „obnovení pořádku“. Úplně se při tom opomíjí fakt, že tento „pořádek“ a „klid na práci“ byl nastolován politiky (tehdy spíše stranickými funkcionáři), kteří se ocitli v postavení „lokajů“ okupační mocnosti (= SSSR) a kteří pouze plnili to, co jim bylo nařízeno nebo dovoleno.

S nevyhovující charakteristikou období tzv. normalizace souvisí rovněž výklad toho, co to byl „disent“, zejména Charta 77 a VONS, jakož i další protirežimní aktivity. Charakteristika „disentu“ coby „společenství lidí, kteří se odchylovali od převažujícího mínění“, je totiž velmi vágní, ba nic neříkající.

Za metodologicky zcela pomýlené bylo označeno posuzování komunistického režimu „očima komunistů“. K tomu je třeba doplnit, že zásadně se od sebe liší pohled komunistů normalizačních, kteří museli souhlasit s vojenskou okupací SSSR v srpnu 1968, od názoru komunistů „včerejších a předvčerejších“. Jiný byl pohled osob, jež byly z KSČ vyloučeny v průběhu 50. let 20. století (např. kvůli obvinění z trockismu nebo jiné ideologické „úchylky“), a té nejpočetnější skupiny, tzv. osmašedesátníků, kteří byli vyloučeni nebo vyškrtnuti z KSČ v letech 1969/70 – pro nesouhlas se sovětskou okupací.

Z toho, co sami pracovníci ÚSTR dodatečně shledali jako zcela nevyhovující, je kapitola s názvem „Horáková visí!“ (na str. 63 této učebnice). Ve „Zprávě ÚSTR“ se o tom píše toto: „Z kontextu vytržený a bez jakéhokoliv vysvětlení použitý obrázek. Jde o urážlivý a neomluvitelný přístup, který navíc nevhodně autoři doplnili svými rádoby komentujícími texty v „bublinách“, čímž se dopustili nejenom neetického přístupu, ale i metodologické chyby, kdy modernímu dílu, zcela vytrženému z kontextu jeho užití, podsouvají, že je historickým dobovým zdrojem.“

Od okamžiku, kdy jsem na televizní obrazovce dne 17. 3. 2023 spatřil onen obrázek „Horáková visí!“, si nepřestávám klást znepokojivé otázky, jež s tímto tématem souvisí. Copak autor této kresby a ti, kteří se ji rozhodli použít v této učebnici, nic nevěděli a nevědí o době, kdy se uskutečnil soudní proces s M. Horákovou? Ani o tom, jak probíhala její poprava?

Všechno je přece podobně zdokumentováno (v tom byli komunisté důkladní a důslední): nejen písemně, ale i zvukově a formou dokumentárního filmu. (V případě toho filmového dokumentu nakonec nenašli odvahu to pustit do distribuce, protože diváci by to zřejmě „nestrávili“.) Chybí pouze fotografie z popravy těch čtyř odsouzených k trestu smrti na šibenici. Na rozdíl od popravy K. H. Franka a dalších nacistických zločinců, se v tomto případě nefotografovalo. Jsou však zaznamenána poslední slova dotyčných osob těsně před popravou.

Že o tom nic nevědí zmínění autoři učebnice, to mne sice nepřekvapuje, ale je to výhradně jejich problém. S tak velkými neznalostmi by neměli být nikdy připuštěni k práci na učebním textu o tak závažné kapitole našich novodobých dějin. MŠMT by se mělo postarat o to, aby bez řádného zrecenzování nemohla učebnice tohoto druhu být vydána ani distribuována do škol. To, co se stalo, je to skandál světových rozměrů!

Kdyby to záleželo na mně, poslal bych dotyčné „tvůrce“ této učebnice nejméně na deset let do vězení – o chlebě a o vodě. Proč? Za hanobení památky hrdinů protikomunistického odboje. V případě M. Horákové a spol. se jednalo o dobře promyšlenou pomstu komunistických vládců druhé nejsilnější politické straně – Čs. straně národně socialistické, která – nebýt únorového převratu 1948 a následných, zmanipulovaných parlamentních voleb 1948 – by pravděpodobně vyhrála tyto volby. Několik měsíců, jež dělily od sebe tento politický převrat a volby v květnu 1948, stačilo, aby se atmosféra v zemi zásadně proměnila – v neprospěch regulérní soutěže politických stran, jež je základní podmínkou politické plurality.

─────

Co k tomu všemu dodat na závěr?

Jak vyplývá z výše uvedeného, to, co se odehrává v ÚSTR, přímo souvisí s Fialovým neonormalizačním režimem. Vydání této učebnice totiž padá plně na hlavu P. Fialy a té jeho „partičky“ samolibých hlupáků, diletantů a pologramotů, která by ráda vrátila poměry v naší zemi zpátky před rok 1989. Osoby, jež se zaklínají v každé druhé větě slovem „demokracie“, provádějí pravý opak: nastolují totalitu nikoli v „soft“ verzi z 80. let 20. století, nýbrž v té nejbrutálnější podobě – z 50. let 20. století.

Zatím se ještě nezavírá ani nepopravuje, ale brzy by tomu mohlo být jinak. Když zbabělce popadne strach, jsou schopni v záchvatu šílenství provést cokoliv. Kdyby si „tlučhuba“ P. Fiala osobně promluvil s některým z dosud žijících pamětníků, kteří byli vězněni v Brně na „Cejlu“, dozvěděl by se například to, že tam hned v r. 1948, po uchopení moci komunisty, byli političtí vězni zakováváni do želez – jako ve středověku. Také Fialova vláda nás táhne do středověku. Dávejme si na pozor!

Od Fialovy „partičky“ ze Strakovy akademie vede přímá cesta k jiné „partičce“ vykutálených kariéristů a svazáků z pozdních „osmdesátek“ (k nim patří i „historik“ P. Žáček, bývalý funkcionář vysokoškolského SSM) – té Kudrnově z ÚSTR. Tito „veleodborníci“ na novodobé dějiny právě v těchto dnech kritizují to, co sami „spáchali“.

To nevymyslíš! Větší paradox bychom v naší složité době jen stěží našli. Problémy okolo ÚSTR padají plně na hlavu „fialového hnusu“. Je načase vládu tohoto „slepence“ ukončit. Dříve, než bude pozdě!

Kudrno, už máš sbaleno? Tvůj čas se naplnil!

21. 7. 2023

PhDr. Rostislav Janošík, historik a šéfredaktor „SN na internetu“