Svobodné noviny na internetu

J. A. Komenský a „prorok“ Mikuláš Drabík

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“ Tato slova Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské napsal J. A. Komenský v roce 1650. V době, kdy krátce po podepsání Vestfálského míru začali čeští exulanti ztrácet naději na návrat do vlasti.

V této tíživé situaci si přáli Češi, žijící v Polsku, aby bylo svoláno velké shromáždění veškeré emigrace. Protože se nedostavil nikdo z Uher, vypravil se Komenský na žádost tamějších českých bratří o Velikmonocích1650 do Uherské Skalice a Púchova. Tehdy se setkal se svým krajanem a dávným přítelem – „prorokem“ Mikulášem Drabíkem.

Prorocké projevy, revelace, byly Komenskému útěchou v těžkých dobách, kdy podobně jako další exulanti očekával, že nastane příznivá situace, která mu umožní návrat do vlasti. Komenský tato proroctví horlivě studoval, shromažďoval, překládal, vydával tiskem i hájil proti útkům jejich odpůrců. Ve své době nebyl jediným, kdo jim věřil. Z nenaplněné touhy po domově se vněm zrodila nezdolná víra v jejich pravdivost, přesvědčení, že Habsburkové, kteří uchystali českým nekatolíkům úděl emigrantů, budou svrženi, a že oběti jejich protireformační politiky se budou moci vrátit zpět.

Svými prorockými projevy zasáhly do života a smýšlení Komenského zejména tři osoby: Kryštof Kotter, Kristina Poniatowská a Mikuláš Drabík. Komenský jejich relevace přeložil do latiny a vydal je v roce 1657 v knize Lux in tenebris (Světlo v temnotách) a znovu pak v roce 1665 pod změněným názvem Lux e tenebris (Světlo z temnot). Vznik těchto prorockých vizí objasnil v r. 1659 ve spise Historia revelationum (Historie zjevení).

Kdyby nebylo dvojího vydání prorockých projevů, v nichž Mikuláš Drabík volal do nového boje proti Habsburkům, zůstalo by jeho jméno patrně neznámé. Jeho osudy se v mnohém podobají životnímu putování Komenského i dalších českých emigrantů. Přesto překvapuje, co oba tyto muže, Drabíka a Komenského, mohlo spojovat.

Faktem však zůstává, že jejich životní cesty se navzájem křížily, což se málem oběma stalo osudným. Neotřesitelná víra v pravdivost Drabíkových „proroctví“ způsobila Komenskému nejen řadu nesnází uvnitř Jednoty bratrské a mezi českou emigrací, nýbrž uškodila i jeho pověsti politika a učence.

─────

Dětství a mládí M. Drabíka

Komenského krajan a přítel Mikuláš DRABÍK se narodil dne 2. prosince (podle jiných údajů 5. prosince) 1588 ve Strážnici jako syn kožešníka Jana Drabíka, který se později stal strážnickým rychtářem. Ve Strážnici se Drabík poprvé setkal s Komenským, s nímž společně v letech 1604-1605 chodil do zdejší bratrské školy. Jejich studium ukončil vpád vojsk Š. Bočkaje v květnu 1605, po němž se cesty obou spolužáků nadlouho rozešly.

Drabík nejprve pobýval u českých bratří ve Slavkově a do r. 1607 ve Velké Bíteši. V letech 1607-1609 ho uváděl do kazatelské práce J. Albín v bratrském sboru v Třebíči a až do r. 1612 se učil u A. Lanškrounského v Kobylí. Začátkem r. 1613 se dostal do Uherského Brodu a v témže roce se stal jáhnem. O rok později byl již pomocníkem M. Polydora ve Valašském Meziříčí. Spolu s Komenským a dalšími 25 osobami byl 5. května 1616 vysvěcen na kněze na hlavním synodu Jednoty bratrské v Žeravicích.

─────

Správce bratrského sboru

V bratrském sboru ve Valašském Meziříčí a Krasně působil Drabík až dokonce roku 1617, kdy po sňatku byl ustanoven samostatným správcem sboru v Měrovicích u Kojetína. V této době se opět obnovily přátelské styky s Komenským, který tehdy působil v Přerově a od r. 1618 ve Fulneku. Právě zde hledal Drabík útočiště, když v r. 1621 utíkal z Valašského Meziříčí před císařským vojskem.

Ještě během svého působení ve Valašském Meziříčí se Drabík 21. listopadu 1617 oženil se Zuzanou Rafaelovou, dcerou zemřelého soukeníka Rafaela Holila. Již 17. června 1618 se stal správcem bratrského sboru v Drahotuších. Tuto funkci vykonával s přerušením až do r. 1622. Zde se narodila v říjnu 1618 jeho dcera Kateřina a na podzim1620 druhá dcera Anna.

Z obavy o bezpečnost manželky a dětí je Drabík poslal koncem roku 1620, kdy již na našem území probíhaly vojenské operace Třicetileté války, do Valašského Meziříčí. Když ani tam nebylo bezpečno, uschoval majetek a i s rodinou se uchýlil ke Komenskému do Fulneku, kde pobýval až do května 1621. S vojsky krnovského markraběte Jana Jiřího se dočasně vrátil do Drahotuš. Když se však panství Lipník a Hranice dostaly do rukou olomouckého biskupa Františka z Dietrichštejna, odešel v lednu 1622 opět do Valašského Meziříčí.

Drabíkova rodina žila v Krasně u Valašského Meziříčí nerušeně až do vpádu Valdštejnových vojsk na podzim 1626. Když se zmocnila Hranic emigrace, dostal Drabík na starost správu hranické církve. Po dobytí Hranic císařskými v létě 1627 byla na Drabíkovu hlavu vypsána odměna 100 dukátů. Jeho osud byl zpečetěn vydáním Obnoveného zřízení zemského pro Moravu v r. 1628. Tehdy nastává hromadné stěhování českých bratří a luteránů na Slovensko a do Slezska.

─────

Do vyhnanství                    

V srpnu 1628 odchází do vyhnanství na Slovensko také Drabík s rodinou. Emigranti nalezli ochranu na lednickém panství sedmihradského knížete Jiřího II. Rákócziiho. Drabík se 25. srpna 1628 usadil s rodinou nejprve v Púchově, ale po dvouletém pobytu odešel s několika jinými emigranty do nedaleké Lednice. Ve Lhotce pod lednickým zámkem si z manželčiných peněz zakoupil chalupu, v níž pak s rodinou pobýval a do smrti.

─────

Starosti nejen duchovní

Životná útrapy si vyžádaly svou daň: ještě v Meziříčí zemřely Drabíkovi dvě děti, v r. 1629 v Púchově druhý syn Jan a o deset let později v Lednici prvorozená dcera Kateřina. Starost o zajištění početné rodiny nutila Drabíka, aby vytrvale vymáhal pohledávky z majetku, který zanechal na Moravě: z manželčiných domů ve Valašském Meziříčí a ve Zlíně i z majetku po rodičích ve Strážnici.

Houževnatost, s níž Drabík požadoval placení finančních pohledávek, se nakonec změnila ve skutečnou lačnost po penězích. V r. 1638 se dokonce tajně vydal na Moravu, aby se osobně domáhal zaplacení dlužné částky. Byl však poznán a musel zase utéci zpět na Slovensko. Na tomto útěku měl své první zjevení: viděl prý mna severu a na východě dvě velké armády. Na základě tohoto vidění věštil Rákóczimu skvělá vítězství.

Po příchodu na Slovensko se Drabík pod vlivem své manželky stále více vzdaloval ideálu bratrského kněze a věnoval se spíše obchodu se suknem a plátnem. Se suknem a vínem začal obchodovat již v Meziříčí. Nouze a manželčino naléhání ho přiváděly stále více k zaměstnáním, která se neslučovala s jeho kněžstvím. Drabík se navíc často opíjel a i jinak prohřešoval proti přísným řádům Jednoty bratrské. Proto byl pro pohoršlivý způsob života zbaven kněžství.

─────

První „proroctví“

V této době, kdy zakoušel bídu hmotnou i duchovní, se všechny Drabíkovy myšlenky soustřeďovaly k touze po návratu do vlasti. Ten však byl možný jedině po vojenské porážce Habsburků v bojích Třicetileté války. Zde je skutečný počátek jeho „proroctví“. Od 40. let 17. století měl Drabík častěji vidění, v nichž prorokoval brzký rozpad a zánik habsburské moci. Do boje proti císaři Ferdinandu III. volal zejména sedmihradského knížete Jiřího II. Rákócziho.

Když v r. 1644 vtáhli císařští vojáci do Lednice a připravili Drabíka o část jeho uschovaného majetku, vydal se prorok za Rákóczim do Blatného Potoka (Sárospataku). Ten však na jeho věštby nedal. Drabíkova proroctví nemohla rozbít spojenectví se Švédy ani zabránit uzavření míru s císařem Ferdinandem. Jednání o mír bylo skončeno a Drabík nebyl ke knížeti ani vpuštěn.

─────

Setkání s Komenským

Po podepsání Vestfálského míru v r. 1648 se čeští bratří vzdali nadějí na návrat do vlasti. Jen Drabík nepřestával věřit v porážku Habsburků a konečný návrat. Brzy si dovedl získat i důvěru Komenského, který uvěřil v nadpřirozený původ jeho zjevení. S Komenským se Drabík setkal osobně v r. 1650 na jeho vizitační cestě po sborech Jednoty bratrské na Slovensku. Komenský tehdy pobýval v Púchově několik dní a byl tak zaujat Drabíkovými vizemi, že se odhodlal k cestě za Rákóczim. Zas svého pobytu v Blatném Potoku mu pak překládal Drabíkova proroctví, ale jeho snahy o získání knížete skončily neúspěchem. Drabík navštívil Komenského v Blatném Potoku v r. 1652 i se svým synem Danielem.

Ani po smrti Jiřího II. Rákócziho neustával Drabík v naléhání na členy knížecí rodiny, aby se konečně odhodlali k boji proti Habsburkům. K novému setkání Komenského s Drabíkem došlo v červenci 1654, kdy se „učitel národů“ vracel po čtyřletém pobytu v Blatném Potoku do polského Lešna. Tehdy se stal v Lednici Drabíkovým hostem a na prosby některých exulantů uvedl opět Drabíka do kněžského úřadu.

─────

„Světlo v temnotách“

Drabíkova zjevení působila na Komenského osudově. Třebaže se hned od začátku rozpoutal boj o hodnověrnost revelací mezi jejich přívrženci a odpůrci a i když jim zpočátku ani Komenský nedůvěřoval, uvěřil nakonec v jejich nadpřirozený původ. Věřil Drabíkovi i po zkáze Lešna v r. 1656, kdy musel odejít do nového exilu v Holandsku.

Proroctví v této době zůstávalo jeho jediným „světlem v temnotách“, jež mu dávalo naději a sílu. Hned po příchodu do Amsterodamu je vydal v r. 1657 tiskem pod názvem Lux in tenebris. Kniha se rozšířila nejen mezi emigrací, ale záhy po celé Evropě. Přinesla však škody českým emigrantům na Slovensku a vedla později k pronásledování nekatolíků také v této zemi.

Ani v pozdějších letech neustaly čilé písemné kontakty mezi Komenským a Drabíkem, který si hodně sliboval od války Turků proti Habsburkům. Drabíkova kniha byla zaslána všem německým kurfiřtům, francouzskému králi i tureckému vezírovi. Drabík sám dokonce vydal výzvu, aby byl za nového císaře zvolen francouzský král Ludvík XIV.

Změnu situace přinesla až neúspěšná výprava Turků proti Vídni v r. 1663 a jejich porážka 1. srpna 1664 u Sv. Gottharda. Po uzavření Vašvarského míru mezi Turky a císařem, který zmařil Drabíkovy naděje na konečnou porážku Habsburků, se význam „prorockých“ vidění snižuje. Do popředí se dostává naopak příprava protihabsburského povstání uherské šlechty v čele s M. Zrinským a F. Rákóczim. Když bylo povstání císařem Leopoldem I. potlačeno, dopadl jeho hněv také na Drabíka.

─────

Zatčení a poprava „proroka“

Proroctví, hanobící a zatracující císaře i papeže, obrátila pozornost vítězných Habsburků proti 83letému starci, kterého dobové dokumenty charakterizují jako muže stářím zlomeného“. V květnu 1671 byl Drabík zatčen a uvězněn na zámku v Lednici. První výslech se konal zde dne 6. června 1671.

Drabík od počátku všechnu vinu sváděl na Komenského, který byl v té době již mrtev. Tvrdil, že prý knihu Lux in tenebris sepsal z jeho návodu. Zřejmě si byl dobře vědom toho, že mrtvý se již nemže vůči takovému nařčení bránit.

Po několikerém výslechu byl Drabík odvezen pod vojenskou stráží na voze do Bratislavy (Prešpurku). Mimořádný soud za předsednictví hraběte J. Rottala ho odsoudil k potupné smrti. Poprava byla vykonána 16. července 1671 o 9. hodině dopolední na bratislavském náměstí. Kat nejprve Drabíkovi uťal pravou ruku, kterou psal svá nenávistná proroctví a výzvy proti císaři, pak hlavu, z níž byl vyříznut jazyk a přibit na pranýř. Mrtvé tělo i s hlavou a s odťatou rukou bylo odvezeno na popraviště a spolu s knihami a rukopisy spáleno. Aby byla Drabíkova památka zcela vyhlazena, byl popel vhozen do Dunaje.

Před soudem se Drabík choval vcelku statečně. Jezuitům se dokonce podařilo pohnout ho k tomu, aby před smrtí přestoupil na katolickou víru a že svá proroctví odvolal. Přiznal, že knihu Lux in tenebris  napsal z pouhé nenávisti k císaři Ferdinandu II., kvůli němuž se musel v r. 1628 vystěhovat na Slovensko. Drabík přestoupil na katolickou víru proto, že mu jezuité slíbili zachovat život. Svůj slib nedodrželi a stářím i útrapami věznění zlomeného starce vydali katovi.

─────

Epilog

Drabíkova smrt udělala tečku i za nadějemi emigrantů ze Slovenska na návrat do vlasti. Na všechny příslušníky Jednoty bratrské dolehl krutý trest císaře Leopolda I. Bratrské sbory byly zavřeny, kněží vyhnáni nebo uvězněni, ostatní obyvatelé přinuceni přestoupit na katolickou víru.

Nelehké časy čekaly také Drabíkovu rodinu. Otcovu smrt přežily jen tři z deseti dětí: synové Daniel a Andryáš a dcera Zuzana. Do své původní vlasti se však již nevrátili a natrvalo se usadili na Slovensku.

(březen 1996)

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č.3/1996, str. 5)