Svobodné noviny na internetu

Předčasná chvála se nevyplácí…

Není to tak dávno (přibližně dva týdny), kdy jsem pochválil Redakci zpravodajství ČT za pohotovou a poměrně obsáhlou informaci o pietním aktu v Ležákách na Chrudimsku. Proto mě o to víc mrzí, že ČT musím znovu kritizovat. Opět za nepřesné a neúplné informace. A kromě toho ještě za nevhodný výběr hosta, pozvaného do vysílání pořadu „Události, komentáře“ (2. 7. 2021, 22:00).

Čtenáři mých článků v SN dobře vědí, že rubrika „Na tapetě“ slouží k tomu, abych v ní dal symbolicky „přes hubu“ těm jedincům, kteří si o to „koledují“. Již od založení tištěných SN (prosinec 1995) bývala tato rubrika vždy umístěna na poslední stránce tohoto periodika, a to z prostého důvodu: Titulní a poslední stránka jakýchkoli novin či časopisu totiž rozhodují o tom, zda si příslušný čtenář zatouží přečíst i ty ostatní texty. Na tomto základním pravidle se dodnes nic nezměnilo. V čase internetu se to pouze „smrsklo“ na úvodní stránku příslušného webu.

Mezi prvními politiky, které jsem takto již v roce 1996 podrobil na tu dobu nemilosrdné kritice, patřil tehdejší předseda ČSSD M. Zeman a jeho „pobočník“ – užvaněný „osmašedesátník“ P. Dostál, tehdy redaktor deníku „Právo“ (dřívějšího komunistického „Rudého práva“). Později se vypracoval na úspěšného a uznávaného ministra kultury Zemanovy vlády (1998-2002). Zmíněné ministerstvo mělo za 30 let polistopadového režimu pouze dva kvalitní ministry: P. Tigrida a P. Dostála. Zbytek „statistů“ za moc nestál: pouze v čele ministerstva seděli (a většinou nic nedělali).

Můj zprvu odmítavý vztah k tomuto divadelníkovi z Olomouce, který tvrdohlavě odmítal uznat existenci tzv. III. (protikomunistického) odboje, se změnil teprve poté, kdy právě tento „odmítač“ nechal zrekonstruovat do původní podoby komunistický koncentrační tábor „Vojna“ u Příbrami. [Tímto uranovým lágrem prošel mimo jiné i známý spisovatel a autor literární předlohy oblíbeného televizního seriálu „Zdivočelá země“ – Jiří Stránský (1931-2019), bývalý předseda českého PEN klubu.]

Byla to v té době podobná absurdita, jako když se ze „svatého“ všech komunistů a estébáků, prvního polistopadového prezidenta republiky V. Havla (1936-2011), stal čestný předseda Konfederace politických vězňů (KPV), což byly většinou oběti „rudého teroru“ z let 1948-1956, z nichž většina byla propuštěna podmínečně na svobodu díky „velké“ amnestii prezidenta A. Novotného z 9. 5. 1960. Ale proč se divíme? Život přece píše ty nejabsurdnější příběhy. Čím neuvěřitelnější, tím lepší!

●●●

ČT už zase balamutí diváky?

Když jsem se v pátek 2. 7. 2021 na začátku pořadu ČT24 „Události, komentáře“ (22:00) dozvěděl, že se tam bude hovořit o „Případu Babice“, byl jsem přirozeně zvědavý, co nového se dozvím. Zázraky jsem samozřejmě nečekal, a proto bylo pro mne důležitější, že na to ČT24 nezapomněla. V tu chvíli jsem se dokonce pokoušel odpustit jí všechny předchozí „přešlapy“, kterých bylo nemálo. Moderátor M. Řezníček se zprvu snažil „držet lajnu“ (po „kauze Vrbětice“ to už jinak nebude), avšak vzápětí si to všechno pokazil, když si po úvodní reportáži před kameru pozval k rozhovoru o událostech starých 70 let svého hosta: údajného historika a pedagoga – Mgr. Františka Koloucha, Ph. D.

Úvodní, předtočená reportáž z Babic na Třebíčsku, kterou připravila jedna z redaktorek ČT Brno, ukázala televizním divákům školu, kde došlo k oné střelbě do čtyř funkcionářů MNV v Babicích, ale nabídla i krátký rozhovor s pamětníkem M. Vechetem, který zavzpomínal na to, jak ho v době těchto událostí (měl tenkrát 8 let) učil v této škole jak řídící učitel T. Kuchtík (zastřelen 2. 7. 1951), tak i babický farář V. Drbola (popraven 3. 8. 1951). Podle tvrzení tohoto pamětníka byly mezi oběma muži přátelské vztahy.

Bohužel – již k samotnému výběru zmíněného „pamětníka“ musím jako historik, který v minulosti se vzpomínkami pamětníků sám pracoval, vznést zásadní námitku: Copak mohl osmiletý chlapec, který se sotva naučil číst a psát, vědět o složitých vztazích na vesnici na počátku období tzv. kolektivizace? Pokud vůbec něco, tak to bylo pouze to, co mu řekli jeho rodiče či prarodiče. Stěží si lze představit, že se místní komunisté poplácávali po ramenou s panem farářem, který v duchu jejich stranické ideologie musel být „agentem Vatikánu“. V obci prý nebylo nepřátelství mezi farářem a funkcionáři MNV. Tak proč měl dělník F. Netolička, další ze zastřelených, v kapse revolver?

V odvysílané reportáži bylo umožněno pronést jednu souvislou větu historiku M. Stehlíkovi z FF UK v Praze, jehož pradědeček L. Stehlík byl jedním ze souzených „přechovávačů“ údajného agenta CIC kpt. L. Malého. Stehlíkův výrok se týkal právě L. Malého: prý agentem CIC nebyl. S tím souhlasím: jednalo se o tzv. krycí legendu, kterou tento agent-provokatér StB používal, aby si získal důvěru mezi místními rolníky, kteří nesouhlasili s nástupem KSČ k moci a kteří se stavěli záporně především proti začínající kolektivizaci (= zakládání JZD).

Nejzásadnější však bylo sdělení pozvaného hosta – F. Koloucha. Ten prohlásil, že si nemyslí, že by byl L. Malý agentem StB. (Já jsem o tom naopak skálopevně přesvědčen celých 25 let, co se touto problematikou zabývám.) Potvrzuje to ostatně chování StB v celé toto „kauze“: vyšetřování od samého začátku řídila právě StB, nikoli kriminalisté SNB (podobně tomu bylo v případě vyšetřování smrti J. Masaryka): nebyly provedeny balistické expertízy, takže není vůbec jasné, kdo na koho střílel. Podle jednoho ústního svědectví A. Mityska vůbec nestřílel, podle jiného svědectví postřelil F. Bláhu, který jako jediný masakr ve škole v Babicích přežil.

Podobné nejasnosti byly i v případě střelných zranění bratrů Plichtových při zátahu ozbrojených složek v žitném poli u Bolíkovic. Hlavní pachatel střelby, kpt. L. Malý, se prý chtěl obou bratrů zbavit, a proto na ně střílel: z pěti zásahů A. Plichty ml. byla smrtelná až rána do týla. Je zřejmé, že se jednalo o ránu z milosti. Byla to „poprava“? Mladší bratr S. Plichta byl rovněž postřelen, ale zranění přežil a dostal se do nemocnice. Po částečném vyléčení (přesto ochrnul) byl souzen a dne 23. 5. 1953 popraven v Praze na Pankráci. Právě chování L. Malého ve vztahu k bratrům Plichtovým ukazuje, že se jich tento dobrodruh chtěl zbavit ‒ jako nepohodlných svědků. Poté, kdy L. Malý „vyřídil“ oba komplice (= A. a S. Plichtovy), nastoupil prý do auta StB a odjel s ním z místa zásahu.

●●●

Ne každý učitel dějepisu je historik!

V okamžiku, kdy se ve studiu ČT24 objevil pozvaný host, F. Kolouch, dozvěděli se diváci z titulků, že se jedná o „historika a pedagoga“. Víc nám o hostovi neprozradil ani moderátor, ani on sám. Protože mě zajímalo, co je to zač, vyhledal jsem si po skončení pořadu dostupné informace o této osobě na internetu. Výsledek mě nijak nepřekvapil, protože byl v souladu s dojmem, který jsem o tomto člověku nabyl. Nakonec se z tohoto „historika“ vyklubal učitel dějepisu na jedné ze základních škol v Praze 8.(Při pátrání na internetu jsem shodou okolností narazil na rozhovor s tímto učitelem v časopise „Osmička“. V tomtéž čísle se psalo také o dnešní předsedkyni TOP 09, která v té době byla zastupitelkou Prahy 8. Rázem se ukázalo, jak je ten svět vlastně malý.)

Z dotyčného rozhovoru v časopise „Osmička“ jsem se dozvěděl, že F. Kolouch vede na této škole historický kroužek a se svými žáky navštěvuje historické památky. A pak jsem se zase jinde dočetl o tom, že tento mladý muž je spisovatelem (názvy knih se mi nepodařilo dohledat: asi je to přísně tajné) a že spolupracuje s redakcí náboženského „Rádia Proglas“. Z celé té „skládačky“ mi vychází, že by tento pán mohl mít něco společného s TOP 09. Kruh se uzavírá: ČT stále zůstává onou ČT09.

Celý rozhovor pozvaného hosta s moderátorem M. Řezníčkem potvrdil, že učitel dějepisu F. Kolouch toho o Babicích ví velice málo. Na „experta“ příliš málo! A navíc: má naprosto mlhavé představy o tom, jak zločinecká organizace, StB, ve skutečnosti pracovala. V té době byli estébáci doslova pány nad životem a smrtí svých vyšetřovanců. Kdo tato fakta neví nebo je nebere v potaz, neví vůbec nic!

Od bývalých politických vězňů komunistického režimu, s nimiž jsem byl v častém kontaktu zejména v 90. letech 20. století, jsem slyšel přímo neuvěřitelné historky o tom, jak si estébáci během výslechu počínali. Nic z toho se pochopitelně z vyšetřovacích protokolů nedozvíme. V tomto směru jsou vzpomínky pamětníků historickým pramenem zásadní důležitosti. Do protokolů si mohli estébáci napsat, co chtěli. Pak šlo již jen o to, aby jim to vyslýchaná osoba podepsala: buď dobrovolně, nebo pod fyzickým a psychickým nátlakem. [Já sám jsem několik výslechů na StB zažil. Proto si nedělám iluze o nikom a o ničem.]

Jsem nucen chatrné vědomosti „historika“ F. Koloucha doplnit: Bylo běžnou praxí, že StB kontrolovala spolehlivost a hodnověrnost svých agentů, a to prostřednictvím agentů dalších. Činila tak proto, že svým agentům nevěřila, nebo proto, aby si mohla ověřit pravdivost jejich sdělení. Případně také to, zda splnili uložený úkol. Prověřovalo se i tím způsobem, že na tyto agenty býval nasazován prostorový odposlech.

●●●

Co „historik“ F. Kolouch nevěděl o Babicích?

Popravdě: bylo toho docela dost. To, co F. Kolouch na ČT24 předvedl, bylo velmi povrchní, neúplné a málo přesvědčivé. O celé problematice okolo Babic věděl velmi málo. Musel se dokonce podívat kamsi vpravo (mimo záběr kamery), kde měl napsaná jména tří popravených kněží z této kauzy (V. Drbola, F. Pařil, J. Bula). Zpaměti je neznal, což je u skutečného „odborníka“ povážlivý nedostatek. Kromě této kauzy se nikde jinde kněží za komunistického režimu nepopravovali. Dělali to pouze nacisté za války, např. v souvislosti s ukrýváním čs. parašutistů v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze (kněz V. Petřek byl v r. 1942 popraven, v r. 2020 pak svatořečen).

V rozhovoru M. Řezníčka s F. Kolouchem nebylo dokonce zmíněno ani jméno ústřední postavy, okolo níž se celá „kauza Babice“ točila. Jednalo se o populárního rolníka ze Šebkovic – Antonína Plichtu st. (1893-1951), který do té doby unikal zatčení ze strany StB. Tajná komunistická policie měla na něj spadeno proto, že za války spolupracoval s paravýsadkem z Anglie, a rovněž z toho důvodu, že byl oblíbeným lidoveckým starostou obce. Teprve zatažení jeho synů, Antonína ml. a Stanislava, do „teroristické“ skupiny kpt. L. Malého se stalo záminkou k jeho zatčení, které bylo tentokrát úspěšné.

─────

Až do okamžiku střelby ve škole v Babicích byly akce skupiny kpt. L. Malého spíše projevem výtržnictví, vyhrožování funkcionářům lidové správy, případně narušování občanského soužití. Poprvé došlo k překročení únosné meze, kdy už se jednalo o trestnou činnost, v případě zapálení družstevního seníku: vznikla při tom škoda ve výši asi 1 milionu Kčs.

Orgány KSČ a StB v Jihlavském kraji znepokojovalo především opakované vyhrožování funkcionářům MNV v obcích na Moravskobudějovicku, protože to působilo komplikace v jinak úspěšně probíhajícím procesu tzv. kolektivizace. Celé to pak mělo za následek, že někteří funkcionáři (částečně ze strachu o život, ale i kvůli politické horlivosti) se sami ozbrojovali. To se stalo i v případě dělníka F. Netoličky z Babic, který prý při akci skupiny kpt. L. Malého v babické škole vytáhl z kapsy zbraň, čímž zavdal záminku ke střelbě ze samopalu.

Pozvaný host, F. Kolouch, předvedl ve svém vystoupení na ČT24 dne 2. 7. 2021 notnou dávku amatérismu: dost velkou na tak věhlasného „historika“ a pedagoga. Takových „historiků“, jako je on, máme u nás dvanáct do tuctu. Navzdory siláckým gestům a velkohubým prohlášením byla na tomto hostu patrná velká nervozita. Zřejmě byl před kamerou poprvé a nebyl pevný v kramflecích.

Poněkud jistější byl až v problematice vysídlení části zdejších rolníků, kteří museli po soudních procesech s údajnými „babickými vrahy“ z tohoto regionu odejít. Byli přesídleni na Litoměřicko. Týkalo se to hlavně žen, jejichž manželé byli buď popraveni, nebo skončili na dlouhá léta ve vězení. Tyto ženy většinou odcházely samy, protože se jich ostatní lidé báli a odmítali se s nimi stýkat. Specifický byl případ L. Plichtové, která kvůli „kauze Babice“ přišla o manžela i oba syny.

Co se týká odvysílané reportáže z Babic: Celá událost byla nesprávně uvedena jako „zastřelení funkcionářů KSČ“. V tomto případě však nešlo jen o střílení, ale také o prosazení záměru kolektivizace venkova, kterému se část rolníků (nebyli to jen „vesničtí boháči“, jak tvrdila dobová propaganda) bránila. V neposlední řadě pak šlo o dovršení tažení proti římskokatolické církvi: to začalo internací arcibiskupa J. Berana v červnu 1949, přes násilnou smrt číhošťského faráře J. Toufara (únor 1950), vyhoštění papežského nuncia, soudní proces s opatem A. Machalkou a „Akci K“ (= kláštery) v dubnu 1950 až po popravu tří kněží v „Případu Babice“ – v létě 1951.

Nad tou „dynamikou“ a zaťatostí, kterou KSČ v prvních třech letech po Únoru 1948 předváděla, tuhne krev v žilách. Komunisté byli na své cestě za absolutní mocí systematičtí, do detailu obeznámení s celou problematikou a mimořádně důslední. V porovnání s nimi byl L. Malý jen zoufalec lapený do pasti, který byl nucen pouze improvizovat – a ještě špatně. Způsobil nicméně zbytečnou smrt mnoha nevinných lidí, kteří mu uvěřili nebo se od něho nestačili včas a důrazně distancovat. Zaplatili za to svým životem.

V pořadu o Babicích se krátce mihl na televizní obrazovce i historik z FF UK Michal Stehlík. Jeho pradědeček Ludvík Stehlík z obce Cidlina byl v následném procesu s tzv. přechovávači L. Malého odsouzen k 21 letům vězení. Historik M. Stehlík, který před pěti lety vydal o Babicích knihu, v tomto pořadu prohlásil, že L. Malý nebyl podle odtajněných materiálů amerických tajných služeb agentem CIC, jak o sobě tento agent-provokatér StB tvrdil.

To skutečně nebyl: Malý totiž po odchodu z ČSR na Západ prošel výcvikem v Bavorsku a pak se vrátil na Moravu, aby zde prováděl diverzní akce. Historka o agentu CIC byla jen tzv. krycí legendou, kterou podobní agenti StB, kteří byli vysazeni na Západ, aby se vyškolili pro další působení doma, používali. Obdobně si počínali i jiní agenti StB, např. bývalý partyzán a agent Gestapa J. Vávra-Stařík, který pak posloužil StB jako agent-provokatér v řadách protikomunistické odbojové organizace „Světlana“, než sám skončil na šibenici.

─────

Jediné, s čím lze z vystoupení F. Koloucha souhlasit, bylo jeho tvrzení o tom, že „Případ Babice“ nebyl nikdy řádně kriminalisticky vyšetřen. Nebyla například provedena balistická expertíza, z níž by bylo zřejmé, kdo na koho střílel. To se týkalo jak zastřelených osob ve škole v Babicích, tak i střílení během „zátahu“ StB v žitném poli u Bolíkovic.

Tam byl Antonín Plichta ml. zastřelen (dostal pět zásahů; smrtelná byla střela do týla, která se rovnala „popravě“) a jeho mladší bratr Stanislav Plichta zde byl těžce postřelen. Následně se léčil v nemocnici, ale v důsledku utrpěných zranění ochrnul. Přesto byl později souzen a dne 23. 5. 1953 popraven v Praze na Pankráci. Během hospitalizace se S. Plichta svěřil spolupacientům s tím, že na oba bratry střílel L. Malý. Bohužel – ani toto tvrzení nebylo ověřeno balistickou zkouškou. Zdá se, že komusi velmi záleželo na tom, aby zůstala pravda navždy utajena.

Celé vyšetřování „Případu Babice“ od samého začátku prováděla StB. Její oficiální vyšetřovací verze se opírala o svědectví jediného přeživšího z babické školy – F. Bláhy. Ten se pár týdnů po těchto událostech stal novým předsedou MNV v Babicích.

Jak již bylo uvedeno, jako jeden z mála dosud žijících pamětníků událostí z r. 1951 byl v televizní reportáži představen jistý M. Vecheta. Ten vzpomínal na to, že ho jako osmiletého školáka učil jak řídící učitel T. Kuchtík, tak i babický farář V. Drbola. O obou hovořil jako o „hodných lidech“. To je částečně v rozporu s tím, co tehdy tvrdila dobová, komunistický propaganda, podle níž prý V. Drbola neměl k místním farníkům dobrý vztah. Tento zjevný rozpor bohužel nikdo nevysvětlil: nic o tom nevěděl ani F. Kolouch.

Pravdou totiž zůstává, že farář V. Drbola přišel do Babic teprve krátce před těmito událostmi (podobně tomu bylo i s číhošťským farářem J. Toufarem, který byl do Číhošti přeložen teprve v dubnu 1948) a s místními obyvateli se ještě nestačil sžít. Navíc: jeho předchůdce, farář A. Poláček, byl v březnu 1950 odsouzen na 20 let do vězení jako „nepřítel režimu“. V té době StB soustřeďovala svou pozornost na všechny duchovní – jako na potencionální kritiky a odpůrce komunistického režimu. To se týkalo i druhého z popravených farářů – F. Pařila, jenž působil v Horním Újezdě. Z této vesnice pocházel druhý střelec z babické školy – syn místního sedláka A. Mityska.

„Agent imperialismu“ kpt. L. Malý si vytvořil svou „teroristickou bandu“ právě z těchto mladých, sotva zletilých mladíků z rodin místních sedláků. Ti se nijak netajili na veřejnosti svou nespokojeností s komunistickým režimem, zejména se záměrem „kolektivizovat“ český a moravský venkov podle sovětského vzoru (= vytváření JZD). Zdá se, že v kontaktech s těmito rolnickými mladíky byl farář F. Pařil aktivnější než V. Drbola.

Zřejmě většina z toho, co bylo během těchto „konspiračních“ schůzek na Pařilově faře řečeno, se pak dostala do úředních písemností a následně posloužila dobové, proticírkevní propagandě. Máme-li to hodnotit objektivně: u těch selských mladíků to zřejmě bylo hlavně vychloubání, „dělání ramen“, co by provedli, kdyby mohli, kdežto u onoho faráře zase spíše nedostatek sebekontroly a zdrženlivosti. V Čechách (i na Moravě) se odjakživa „hubou udělalo“ nejvíc práce. Všichni to dobře známe.

S tímto konstatováním souvisí i odlišný vztah dnešní římskokatolické církve ke třem popraveným farářům. Zatímco J. Bula a V. Drbola jsou navrhováni na beatifikaci, farář F. Pařil nikoliv. Dokonce i na vězeňské fotografii vypadá tento kněz nikoli jako neprávem pronásledovaný duchovní, nýbrž skoro jako běžný „kriminálník“. V každém případě je Pařilův obrázek v úředních dokumentech i ve vzpomínkách pamětníků z těch tří popravených kněží nejhorší.

Na počátku celého příběhu o kpt. L. Malém, údajném agentu CIC, byl jeho příchod na faru v Rokytnici nad Rokytnou k P. Janu Bulovi, který byl údajně jeho spolužákem. Odtud ten důvěrný vztah kněze k obyčejnému farníkovi a jeho až příliš dlouho trvající naivita. (Má kněz vůbec právo být naivní?) Vždyť tento „spolužák“ přišel k J. Bulovi dne 25. 2. 1951 – v den 3. výročí tzv. Vítězného února, kdy nastoupili komunisté k moci. Pro kriticky myslícího jedince se to muselo jevit jako obyčejná politická provokace. Nešlo však jen o toto datum: L. Malý přišel na faru v uniformě příslušníka SNB (v hodnosti štábního strážmistra).

Kpt. L. Malý musel na faru v Rokytnici nad Rokytnou přijít, když už bylo venku šero nebo úplná tma. Jinak by si toho někdo z místních obyvatel všiml: farář byl místní „celebrita“, všem lidem na očích. Co se týká historky o tom, že Malý chce osvobodit pražského arcibiskupa J. Berana z internace, to byla další naivita ze strany J. Buly par excellence. O tom, že je J. Beran držen v izolaci na neznámém místě, věděla zase především StB, která to celé „zařídila“. Zdá se, že J. Bula byl tak „čistá duše“, že všechny tyto lži „zbaštil i s navijákem“. I po těch 70 letech nad tím zůstává rozum stát.

Všechno nasvědčuje tomu, že „prozření“ trvalo u J. Buly nebezpečně dlouho. To nakonec rozhodlo o jeho dalším osudu. Teprve po dvou měsících od příchodu L. Malého tento farář pochopil, do čeho se nevědomky zapletl. Poté, kdy svému spolužákovi odmítl dál pomáhat, byl dne 30. 4. 1951 zatčen příslušníky StB.

Informace o Bulově zatčení se rychle rozšířila po celém kraji. Na pozoru před kpt. L. Malým se měli nejen další duchovní v tomto regionu, ale i rolníci. Od 30. 4. 1951 se začal skrývat na neznámém místě i sedlák A. Plichta st., kterému rovněž hrozilo zatčení. Bohužel – jeho synové naopak L. Malému „nalítli“ a zaplatili za to svými mladými životy. Naivní víra bývá vždy nebezpečná – v každé době.

26. 7. 2021

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Text článku je doprovázen dobovými plakáty z počátku 50. let 20. století. Ty lépe než co jiného dokreslují atmosféru nesmiřitelného třídního boje mladých komunistů a svazáků, kteří se po Únoru 1948 rozhodli odzvonit „starým pořádkům“ a nastolit „spravedlivou“ vládu pracujícího lidu. Jak to celé dopadlo, dobře víme. Dnes se obdobným způsobem, arogantně a neurvale, derou k moci „digitální komunisté“ ‒ „Piráti“.

Poučeni minulostí neměli bychom být tak naivní jako mnozí mladí lidé v r. 1945, kdy se zdálo, že po šesti letech nacistické okupace už musí být jenom líp. Bohužel nebylo. Tak jako není ani dnes ‒ po osmi letech „bačování“ slovenského oligarchy. Buďme opatrní! Tragické kapitoly z našich dějiny varují!

26. 7. 2021

‒ RJ ‒