Svobodné noviny na internetu

Zpráva z tisku: „Hodonínskem a Břeclavskem se 24. června [2021] prohnalo tornádo druhé nejsilnější kategorie s rychlostí větru až přes 300 kilometrů v hodině. Způsobilo smrt šesti lidí, poničilo asi 1200 domů. Organizace Člověk v tísni odhaduje, že bouře v oblasti silně zasáhla zhruba 1600 domácností. Ke zbourání je v lokalitě určeno 185 domů. Vznikly mnohamiliardové škody.“

„Okurková sezóna“ letos začala netradičně…

Rok co rok jezdívám z Prahy na chalupu na moravsko-slovenském pomezí ještě před začátkem školních prázdnin. Nejinak tomu bylo i letos. Moje cesta se uskutečnila v sobotu dne 26. 6. 2021, dva dny po ničivém tornádu, které zpustošilo nejméně čtyři vesnice na Břeclavsku a Hodonínsku.

Když se zhruba před deseti lety prováděla rekonstrukce jedné ze silnic z Brna směrem na Uherské Hradiště, kvůli níž byla zavedena nepříjemná objížďka, navíc beznadějně „zasekaná auty“, naučil jsem se jezdit jinou trasou, poklidnější a pohodlnější, kterou používám dodnes: z Brna pokračuji po dálnici D2 až ke sjezdu u Břeclavi a odtud dál po silnici č. 55 na Hodonín, Strážnici a Veselí nad Moravou.

Hned první vesnice, která leží napravo od zmíněné silnice 1. třídy, jsou Hrušky, první z nedávno poničených obcí. Severovýchodně od ní, ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů na sever, leží Moravská Nová Ves. A hned vedle ní, v jejím těsném sousedství, jsou Mikulčice, známá vesnice na Hodonínsku, kterou proslavily pozoruhodné archeologické nálezy, jež naší zemi přinesly slávu po celém světě: hlavně v tom vědeckém a kulturním. Na Mikulčice pak navazuje obec Lužice, jež leží kousek od silnice č. 55. Budeme-li pokračovat rovnou za nosem, dostaneme se až na okraj města Hodonína, důležitého regionálního centra tohoto kraje s množstvím obchodů, ale i se zoologickou zahradou. (Také ona byla poškozena tornádem.)

[Poté, kdy nám Česká televize (ČT) ukázala tu spoušť, způsobenou tornádem, rozhodl jsem se tentokrát pokračovat po „tradiční“, mnohokrát vyzkoušené trase: z Brna po dálnici D1 směrem na Vyškov a u Holubic na Slavkov, Bučovice atd.]

Všechny čtyři jmenované vesnice ‒ v pásmu od Břeclavi až po Hodonín ‒ byly ve čtvrtek 24. 6. 2021 okolo 20.00 hodiny zdevastovány přírodním živlem. Nejprve se jimi prohnala silná bouřka a následně udeřilo tornádo. To bralo vše, co mu stálo v cestě: střechy domů i auta. V jedné z těchto vesnic byl až na opačný konec obce „přemístěn“ vzduchem pes. Naštěstí to přežil – na rozdíl od oněch šesti lidských obětí.

Tornádo je meteorologický lev, který není pro naši zeměpisnou šířku obvyklý. Známe ho spíše ze záběrů americké televize. Spoušť, kterou na jižní Moravě tento živel způsobil, připomněla pamětníkům válečné běsnění. Teprve filmové záběry, které byly pořízeny dronem, ukázaly skutečný rozsah způsobených škod. Bylo to jako po „kobercovém náletu“: půlkilometrový koridor od Břeclavi až po Hodonín zůstal v prvních hodinách, než se místní obyvatelé z té hrůzy vzpamatovali, jako bez života.

Rozsah této tragédie, jež zasáhla nemilosrdně do života několika generací obyvatel, které v těchto vesnicích žijí, pochopí jen ten, kdo někdy na vesnici pobýval a kdo rozumí problémům jejích obyvatel. Léta pracného budování a zvelebování původních, přízemních vesnických domků, ale i moderních novostaveb, vzal čas a nevypočitatelný přírodní živel. [Ne nadarmo považovali starořečtí filozofové, tzv. živelní materialisté, vzduch (= vítr, vichřici) za jeden z přírodních živlů, jež jsou mocnější než člověk.]

Obyvatelé zničených objektů, kterým s odklízením stavební suti vydatně pomáhali obětaví hasiči a vojáci, budou muset začít budovat své příbytky znovu: až k tomu najdou odvahu, sílu a potřebné finanční prostředky. Ti mladší se již mezitím pustili do obnovy toho, co zbylo, sami – s pomocí záchranných složek státu i svých příbuzných. U těch starších, kteří přišli o všechno, musí nabídnout pomoc stát. Vždyť který důchodce se pustí do stavby nového domu – na stará kolena? Málokdo.

Čtyři zmíněné jihomoravské obce z Břeclavska a Hodonínska patří k národopisné oblasti zvavé „Podluží“, která přesahuje až do sousedního Rakouska a na Slovensko. Jedná se o vinařský kraj. Pěstování vinné révy se zdejší starousedlíci věnují nejen jako svému koníčku, ale i jako profesi. Mnozí z nich totiž patří k producentům kvalitních moravských vín, jež se těší oblibě jak u nás, tak i v zahraničí.

K tomu doplním jednu historickou zajímavost. S pěstováním vinné révy v českých zemích nezačal až slavný císař Karel IV. Z hroznů domácího původu se vyrábělo mešní víno již v době vlády sv. Václava (a jeho babičky sv. Ludmily, jejíž kmen Pšovanů pocházel z Mělnicka, další známé vinařské oblasti). Díky archeologickým výzkumům v areálu staroslovanského hradiště „Valy“ u Mikulčic se podařilo v minulosti získat zrnka vinné révy, patřící již do doby velkomoravské. Zdejší vinařská tradice sahá až do 9. století, není-li do doby ještě starší.

●●●

Svou „polívčičku“ si na tomto neštěstí přihřáli i redaktoři ČT!

Českou televizi (ČT) kritizuji za její špatné, nekvalitní a jednostranné informování o dění u nás i v zahraničí nejméně poslední dva roky, ale výhrady jsem k ní měl vždycky. „Koronavirová“ krize to všechno jen dále zhoršila a vyostřila.

Jde o propagandistické kampaně, na jejichž podobnost s těmi z 50. let 20. století, upozorňuji od samého začátku, kdy to tady kdosi začal „orchestrovat“. Scénář ze šuplíku tajných služeb totiž příliš nápadně připomíná atmosféru politických procesů s M. Horákovou a R. Slánským. Kdo to nevidí, je slepý nebo navedený. Někdo by to měl vysvětlit hlavně těm mladým, kteří jsou v podzimních volbách odhodláni volit „svazáky z roku 1948“ (= Piráty), abychom se nedožili opakování toho, co už tady jednou bylo – se všemi starými i novými chybami.

Není jistě náhodou, že jednou z prvních propagandistických kampaní, do níž se ČT zapojila s plným „nasazením“ (kolik jim za to „loutkovodiči“ ze zákulisí zaplatili?), byla „kauza Válková-Urválek“, v níž se nejvíce „vyznamenaly“ přestárlé svazačky z líhně soudruha J. Varholíka N. Fridrichová a S. Witowská, jimž se ve své naivitě snažila vyrovnat D. Písařovicová. (Poté, kdy si tato ambiciózní moderátorka uvědomila svůj omyl, raději sama z ČT odešla. Udělala dobře: aspoň ji nikdo nebude muset vyhazovat, až po nástupu nového ředitele začnou čistky.)

Celé to naštěstí překryla „koronavirová“ propaganda, kterou nás ČT „krmí“ dodnes: rok a půl. Mezitím se objevily „kampaně“ další: „agent s ricinem“, „Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale vlasovci a barikádníci“, „kauza Horáková“ – až po naprosto zpackanou „kauzu Vrbětice“, z níž se stala politická fraška v hlavní roli s J. Hamáčkem a jeho „sekretářkou“ – novým ministrem zahraničí J. Kulhánkem. Inu, loutkové divadýlko na pokračování…

Jen co vysublimovala „kauza Vrbětice“, k níž se dnes nikdo nehlásí, ČT znovu „nastartovala“ svou osvědčenou „koronavirovou“ propagandu: tentokrát jako nekonečný příběh o očkování a cestování do zahraničí. (Je přece čas dovolených, ale cestovat může pouze ten, kdo splňuje přísná kritéria v těch příslušných zemích.) A jako na zavolanou se dostavilo ještě „tornádo na jižní Moravě“. Jako by těch problémů bylo málo!

Jižní Morava se ještě nestačila vzpamatovat z tohoto neštěstí, a pohotoví žvanilové ze zpravodajství ČT již byli na místě. Ne že by chtěli přiložit ruku k dílu a pomoci těm, kteří během několika minut přišli o střechu nad hlavou, ale proto, aby se mohli zviditelnit a aby „tam nahoře“ jejich aktivitu vzali na vědomí. Až se začne v ČT vyhazovat, jistě to někdo vezme v potaz.

Hned v prvních dnech se ve zničených vesnicích objevili tito redaktoři ČT:  D. Takáč, M. Kubal, M. Augustová (a spolu s nimi z pražského studia známý univerzální „tlučhuba“ J. Václavek). Ke slovu se dostali také „krajánci“ z regionálních redakcí ČT v Brně a ve Zlíně (J. Kvasnička, L. Dostál, G. Netopilová, B. Poulová, J. Vácha aj.).

Teprve po několika dnech, kdy si do postižených vesnic přijeli udělat „selfíčka“ někteří politici, rozhodlo se vedení ČT, že dále nebude přikládat pod kotel, a raději s touto „vstřícností“ přestane. Jistě to bylo po nesouhlasných reakcích televizních diváků i místních obyvatel. Celé to totiž bylo nevýslovně trapné. Kdopak to vymýšlel vlastní hlavou? Že by známý televizní „myslitel“, který již měl být dávno vyhozen, F. Lutonský? Ten by měl ČT opustit hned po P. Dvořákovi jako druhý v pořadí!

Od té doby ČT „jede“ zase tu svou starou, obehranou, „gramofonovou desku“: očkování proti „covidu-19“ a dovolená našich občanů v zahraničí. Samá „nevinná“ témata. Abych to shrnul: Ti „borci“, kteří nesou zodpovědnost za vysílání ČT, zejména zpravodajství, by měli na hodinu skončit – včetně většiny redaktorů z této redakce. To, co předvedli, je vrchol arogance, cynismu a politické prostituce, jaká nemá v demokratickém režimu své místo.

Celou dobu, kdy se ČT „přiživovala“ na neštěstí obyvatel oněch čtyř jihomoravských obcí, jsem očekával, kdy se někdo z redaktorů nebo komunálních politiků zmíní o Mikulčicích. Nikoli jako o jedné z postižených obcí, ale jako o vesnici, která se proslavila díky známým archeologickým nálezům. Je to podobné, jako byste byli v Dolních Věstonicích, poblíž soustavy vodních nádrží „Nové mlýny“, a nezmínili byste se o „Věstonické Venuši“!

Bohužel – ničeho takového jsme se od ČT nedočkali. O Mikulčicích se sice mluvilo, ale o archeologické lokalitě v katastru této obce nikoliv! Buď je to naprosto záměrné ignorování těchto zjevných historických faktů, nebo jen obyčejná hloupost a nevědomost osob, které ČT zaměstnává. V tom případě by měli všichni tito ignoranti „dostat padáka“ na hodinu!

Vzhledem k tomu, že se ČT rozhodla v této věci mlčet, jsem nucen reagovat přesně naopak. O Mikulčicích a její utajované minulosti napíšu alespoň já: aby se čtenáři dozvěděli, co jim ČT zamlčuje. Tuto informační „mezeru“ vyplním na základě toho, co mám v dispozici ‒ jako Pražák na „letním bytě“. Protože jsem vystudovaný historik a archeolog, přece jen o tom něco vím.

Na celé věci je nejsmutnější nicméně něco úplně jiného: ČT ostentativně neplní svou „edukační“ funkci, jaká jí přísluší coby „veřejnoprávnímu médiu“. Někdo by to měl už konečně tomu pánovi/soudruhovi, který ve své funkci „dřepí“ již deset let, říci. Tady ho nezachrání ani legitimace KSČ, kterou získal v září 1989. Tu tehdy dostávali jen největší pitomci, kterým soudruzi zapomněli sdělit, že konec komunistického režimu bude za pár týdnů. A toto „zabedněné“ individuum, bohužel, řídí naši největší televizi! To mi rozum nebere…

●●●

Lidové písně Fanoša Mikuleckého

Název jedné z nich jsem použil jako titulek tohoto článku: „Mikulecké pole, hluboko orané…“ Ale nejen tato píseň se pojí se jménem zdejšího rodáka – Františka Hřebačky (1912-1970). Dohromady jich složil desítky. Patří sem např. „Mikulecká dědina, malovaná“ nebo „V širém poli studánečka“ či „Vínečko bílé“.

Většinu z nich zná snad každý z nás, byť není milovníkem „lidovky“, případně „dechovky“, s nimiž se v období tzv. normalizace „roztrhl pytel“. Přesto i já si rád poslechnu kteroukoliv z těchto písniček v podání Jožky Černého nebo Jožky Šmukaře. Zkrátka: písničky F. Hřebačky, jenž používal umělecký pseudonym „Fanoš Mikulecký“, doslova zlidověly. Podobně jako v období baroka zlidověla ukolébavka „Chtíc, aby spal“ nebo ve 20. století píseň „Škoda lásky“ od J. Vejvody.

─────

Zmíněné písně F. Hřebačky zpívají o Mikulčicích na Hodonínsku. Možná se pozastavíte nad tím, proč přídavné jméno od místního jména Mikulčice nemá podobu „mikulčický“, ale „mikulecký“. Jedná se o nářeční specifikum zdejšího kraje.

Samotná vesnice Mikulčice patří vůbec k nejstarším v tomto regionu. Její název je zaznamenán již ve známé listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (†1150) z roku 1141: obsahuje seznam pozemkového vlastnictví olomouckého biskupství. Dnešní obec Mikulčice je zde zaznamenána v této podobě: „Miculcici“. Na rozdíl od jiných místních jmen není název této vesnice nijak zkomolen. Zajímavá je skutečnost, že název této obce, jež patřila k zemědělskému zázemí velkomoravského centra v poloze „Valy“ u Mikulčic, známe, o jméně tohoto „hlavního města“ Velké Moravy můžeme jen spekulovat.

V době, kdy se v Mikulčicích začaly nacházet do té doby netušené objekty, např. základy církevních staveb, jež vedly k přehodnocení všeho, co jsme do té doby věděli o Velké Moravě, přišel historik V. Richter se zajímavou hypotézou. Podle jeho zjištění se totiž hradiště v katastru Mikulčic nazývalo „Slavnice“ nebo „Slivnice“. A jiní odvážlivci z toho vydedukovali další hypotézu: po zániku Velké Moravy se prý obyvatelé zdejšího hradiště přestěhovali do Čech. Říkali si Slavníkovci (= konkurenční panovnická dynastie ve vztahu k Přemyslovcům). Přitom mezi Přemyslovci a Slavníkovci existovala blíže nespecifikovaná rodová spřízněnost: Český kníže Bořivoj, který přijal okolo r. 869/870 křest na Moravě od sv. Metoděje, měl být údajně synem moravského knížete Rostislava (†870), jenž Moravě vládl z hradiště u Mikulčic. (Provedené testy DNA tuto příbuznost naznačují.)

Zatímco o staroslovanské minulosti Mikulčic jsme se z ČT nedozvěděli nic, v souvislosti se sousední obcí Lužice se média aspoň zmínila o tom, že poničené domy stály ve „Velkomoravské ulici“. To jediné dnes upomíná na slavnou minulost tohoto mikroregionu mezi Břeclaví (také tady se desítky let prováděly výzkumy v lokalitě „Pohansko“) a Hodonínem.

●●●

 „Valy“ u Mikulčic –„staré město Rostislavovo“?

Třebaže z důvodu profesní korektnosti uvádím za tímto pojmenováním z „Letopisů fuldských“ k r. 871 otazník, osobně jsem o pravdivosti tohoto tvrzení přesvědčen. Označení této vodní pevnosti, postavené na ostrovech, jež od sebe oddělovala slepá ramena řeky Moravy, pochází z doby, kdy zde kníže Rostislav (846-871) již nesídlil.  Rok předtím (870) byl zajat a skončil kdesi ve vězení východofranckého panovníka. Po porážce franckých vojsk právě u této bývalé, nedobytné Rostislavovy pevnosti (871) se novým panovníkem stal Rostislavův příbuzný – kníže Svatopluk I. (871-894). Ještě k r. 869 hovoří „Letopisy fuldské“ o této pevnosti jako o „oné nevýslovné pevnosti“. Ze všech moravských hradišť uvádějí východofrančtí analisté pouze dvě jména: Děvín („Dowina“) a Nitra („Nitrava“). Jména ostatních známa nejsou.

Zatímco I. L. Červinka hledal „Dowinu“ v Pálavských vrších a jiní archeologové ji situovali na Děvín u Bratislavy, velký znalec slovanských dějin a starožitností P. J. Šafařík (1795-1861) naznačoval, že by mohla ležet v prostoru Starého Města u Uherského Hradiště. Jisté je pouze jediné: knížecí sídlo v Mikulčicích sloužilo svému účelu zhruba do státního převratu, jímž byl svržen kníže Rostislav (870), kdežto později, v průběhu 70.-90. let 9. století, bylo nové „hlavní město“ přesunuto (možná z důvodů strategických, obranných) více na sever – do oblasti Starého Města u Uh. Hradiště. Součástí tohoto sídelního komplexu byl i církevní okrsek v katastru Uherského Hradiště (Sady), případně jiná místa, jež sloužila církevním účelům (hradiště sv. Klimenta u Osvětiman).

Co se týká výsledků archeologických výzkumů v Mikulčicích, nechce se mi opakovat věci tak samozřejmé, o nichž před rokem 1989 věděl snad každý absolvent základní školy. Proto mě překvapuje, že ČT o tom mlčí, jako by to měla od svých „loutkovodičů“, kteří ji de facto řídí (P. Dvořák je jen nastrčená figurka, která jim všechno odkývá), zakázané. Výsledky těchto výzkumů totiž dokazují to, co naši západní sousedé vždy kategoricky odmítali nebo zpochybňovali: hmotná kultura obyvatel Francké říše i Velké Moravy byla plně srovnatelná – včetně křesťanského základu a kamenných staveb, např. kostelů nebo paláců pro vládnoucí vrstvu. To všechno bylo právě v Mikulčicích nalezeno. Šlo doslova o „revoluci“ vědeckou i ideologickou. Odehrála se bezprostředně po skončení Druhé světové války, v níž Němci utrpěli největší porážku ve svých dějinách.

Tvrzení některých starších německých historiků (J. Peisker) o tom, že Slované přišli do střední Evropy jako „otroci“ (befulci) Hunů a  Avarů a sloužili jim (také jako vojáci), se ukázalo být nepřesné, ne-li nepravdivé. Vyvrátily to jak archeologické nálezy z období avarsko-slovanské symbiózy na jihozápadním Slovensku (Děvínská Nová Ves), tak i objevy učiněné v centrálním velkomoravském území na Moravě z 9. století (Mikulčice, Staré Město u Uh. Hradiště, Pohansko u Břeclavi atd.).

●●●

Archeolog Josef Poulík a jeho výzkum v Mikulčicích

S archeology je to jako s autory knih nebo s výtvarnými umělci. Zůstávají spjati s tou lokalitou, na níž prováděli svůj výzkum, doživotně. Tak je tomu i s Mikulčicemi. Jejich výzkum prováděl v letech 1954-1975 tehdejší vedoucí brněnské pobočky Státního archeologického ústavu (SAÚ), pozdějšího AÚ ČSAV – Josef POULÍK (1910-1998).

Jeho kariéra byla celoživotně spjata jak s tímto brněnským vědeckým ústavem, tak i s Mikulčicemi. Poulík pracoval v této instituci již před válkou. Po jejím skončení byl od r. 1945 vedoucím pobočky SAÚ v Brně; v roce 1952 došlo ke zřízení Československé akademie věd (jejím prvním předsedou byl Z. Nejedlý) a někdejší SAÚ byl do ní začleněn jako Archeologický ústav (AÚ) ČSAV. V roce 1959 se J. Poulík stal jeho ředitelem.

V této funkci přežil všechny politické změny po r. 1968, a to i reorganizaci, k níž došlo v období tzv. normalizace. Tehdy existovala dvě pracoviště tohoto ústavu, jedno v Praze a druhé v Brně, ale „hlavním“ ředitelem byl J. Poulík. Bylo to také díky jeho politickým postojům po Srpnu 1968; jako „spolehlivý“ člen KSČ obdržel v době komunistického režimu i několik státních vyznamenání. Funkci ředitele AÚ ČSAV zastával až do r. 1990. Dlužno dodat, že pak již přišla ke slovu jen druhá a třetí garnitura „odborníků“.

Pro J. Poulíka, jako pro málokoho v té době, platila fráze, že se vypracoval vlastními silami a schopnostmi. A jako člověk, který si byl vědom toho, že nikdo není nesmrtelný ani nenahraditelný, nezapomínal na své nástupce. Na ty, kteří budou v jím započaté práci pokračovat. Již od r. 1963 byl jeho zástupcem (od r. 1975 pak vedoucím) výzkumu v Mikulčicích jeden z jeho žáků – Zdeněk KLANICA (1938-2014).

Po změně režimu v r. 1989 se práce AÚ ČSAV začala zaměřovat nikoli na pokračování v systematických výzkumech, jako byl ten mikulčický, nýbrž na záchranné výzkumy v důsledku zvýšené stavební aktivity našich i zahraničních investorů: řada prozkoumaných lokalit byla objevena v souvislosti s výstavbou dálniční sítě či díky jiným investičním akcím.

Ještě předtím, než se J. Poulík proslavil jako objevitel jednoho z center Velké Moravy (VM), a to staroslovanského hradiště v poloze „Valy“ u Mikulčic, měl za sebou již řadu výzkumů, o nichž vydal hned po válce několik monografií. Již v letech 1948-1950 prováděl výzkum mohyl z období stěhování národů na Žuráni u Brna. Souběžně s tím vedl výzkum slovanského hradiště Staré Zámky u Líšně (dnes součást Brna). A zasáhl také do výzkumu v té době nejvýznamnějšího naleziště ze staroslovanského období – sídelního komplex ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Tam od roku 1948 vedl výzkumné práce bývalý učitel a zároveň muzejní pracovník ze Slováckého muzea – Vilém HRUBÝ (1912-1985). Vedle jím prozkoumaného velkomoravského pohřebiště v poloze „Na valách“ v katastru Starého Města u Uh. Hradiště, kde byl objeven první kamenný kostel z doby VM na našem území, začal zkoumat jinou podobnou lokalitu s pozůstatky církevní stavby právě J. Poulík. Ten vedl od r. 1949 výzkum v poloze „Špitálky“, kde byl objeven další, v pořadí již druhý, kostel z doby velkomoravské.

[V. Hrubý zveřejnil výsledky svých výzkumů v těchto třech monografiích: „Staré Město, velkomoravské pohřebiště Na valách“ (1955); „Staré Město – Velehrad, ústředí z doby Velkomoravské říše“ (1964); „Staré Město – velkomoravský Velehrad“ (1965).]

Aby byla informace o J. Poulíkovi úplná, musím uvést ještě názvy jeho základních vědeckých prací. Ke stěžejním dílům o tzv. hradištní kultuře patří kniha „Staroslovanská Morava“ (1948), v níž se autor pokusil o vypracování typologie staroslovanské keramiky. V duchu té doby naznačil i možnost přiřazení jednotlivých typů této keramiky k hypotetickým „kmenovým“ územím na Moravě (na způsob národopisných oblastí). Hypotetické je to proto, že jména kmenů v Čechách známe díky kronikáři Kosmovi (†1125), kdežto o situaci na Moravě nevíme vůbec nic. Docházelo-li i tady k předpokládanému procesu postupného kmenového sjednocování, muselo se tak dít ještě v dobách před vznikem Velké Moravy.

K dalším knižním pracím J. Poulíka patří: „Jižní Morava – země dávných Slovanů“ (1950), „Staří Slované budují svůj stát“ (1963), „Pevnost v lužním lese“ (1967), „Mikulčice – pevnost a sídlo knížat velkomoravských“ (1975). K tomu je třeba dodat, že J. Poulík průběžně publikoval výsledky svých výzkumů v desítkách dalších článků a statí, které byly zveřejňovány v odborných časopisech u nás i v zahraničí.

─────

Kdo někdy slyšel o atmosféře, která doprovázela po r. 1948 naše archeologické výzkumy na nejvýznamnějších lokalitách z doby Velké Moravy, a to ve Starém Městě u Uh. Hradiště a v Mikulčicích, ten ví o skrytém i otevřeném „soupeření“ mezi J. Poulíkem a V. Hrubým. Kdybych to měl pojmenovat výrazem z naší doby nejvhodnějším, bylo by to známé „dva kohouti na jednom smetišti“, z nichž každý chtěl být tou „jedničkou“.

V. Hrubý začal výzkum ve Starém Městě provádět v roce 1948. Navazoval při tom na řadu místních amatérských archeologů, zejména bývalého učitele a zapáleného archeologa-autodidakta Antonína Zelnitia (1876-1957). [Ke cti V. Hrubého budiž poznamenáno, že se nebál zaměstnat tohoto archeologického nadšence na svém výzkumu i po jeho návratu z komunistického vězení. Přísná ideologická hlediska bohužel platila i v tomto případě. Bylo především otázkou osobní statečnosti a cti, že na rozdíl od politicky „uvědomělejšího“ J. Poulíka se V. Hrubý rozhodl jít jinou cestou. Možná i to byl jeden z důvodů, proč tehdejší režim, navzdory nezpochybnitelně větším zásluhách V. Hrubého, tohoto badatele „upozaďoval“.]

Hrubý měl ve svých výzkumných pracích na co navazovat. Rozhodl se provádět svůj výzkum v místě, které je ve známé listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka označeno jako „Veligrad“ (u Starého Města u Uh. Hradiště). Staletá tradice tvrdila, že právě zde stálo hlavní město Velkomoravské říše, jehož skutečné jméno neznáme. Tento „Veligrad“ ovšem nebyl na Moravě jediný. Tatáž listina z r. 1141 uvádí ještě jeden „Veligrad“, který měl ležet nedaleko Brna. Bylo to zřejmě označení pro „Staré Zámky“ u Líšně, kde v r. 1948 zahájil výzkum J. Poulík – snad v domnění, že najde to „správné“ hlavní město Velké Moravy. Až později se ukázalo, že daleko významnější velkomoravskou pevností byly Mikulčice. Poulík tomuto staroslovanskému hradišti dal přednost – a udělal dobře. V době, kdy zahajoval výzkum v poloze „Valy“ u Mikulčic, nikdo netušil, že právě tady dojde k tak překvapivým objevům, jež zcela změní pohled na toto období našich dějin.

Oblast Starého Města u Uh. Hradiště měla jednu nespornou výhodu: amatérské výzkumy zde probíhaly již po celou 2. polovinu 19. století. Souvisely se zvýšeným zájmem veřejnosti (nejen katolíků) o tento „velkomoravský Velehrad“, kam měli v r. 863 přijít soluňští věrozvěstové ‒ sv. Cyril (Konstantin) a sv. Metoděj. Podnětem pro tento zájem o oblast Staroměstska bylo cyrilometodějské milénium (1863) a milénium smrti sv. Metoděje (1885).

Jak již bylo uvedeno, k převratným objevům ve světě archeologie po Druhé světové válce na našem území patřilo odkrytí základů prvního velkomoravského kostela ve Starém Městě – v poloze „Na valách“. Cenný byl nejen tento nález, ale i prozkoumané pohřebiště okolo této církevní stavby. Uvedený výzkum přinesl dosud zcela neznámé poznatky o hmotné kultuře tehdejších slovanských obyvatel na našem území. Také v tom spočívá zásadní úloha V. Hrubého: ten nejen prováděl výzkumy, ale i bezprostředně poté zpracovával jeho výsledky.

V. Hrubý byl sice objevitelem prvního kamenného kostela v oblasti předpokládaného velkomoravského Velehradu, ale dávno před ním se pokoušeli o podobné nálezy jiní amatérští badatelé. V prvé řadě se jednalo o římskokatolického faráře z Modré u Velehradu, ThDr. J. Nevěřila, který v r. 1911 objevil právě v Modré u Velehradu základy „předkřesťanského“ kostelíka. O něm soudí většina odborníků, že je výsledkem činnosti iroskotských misií na našem území v době před příchodem sv. Cyrila a Metoděje. Dnes v Modré stojí „archeopark“, v němž se může veřejnost seznámit s tím, jak vypadal život v době velkomoravské.

Jiným příkladem objevu sakrálního objektu ještě před zahájením vědeckých archeologických výzkumných prací, byl nález církevní objektu z doby velkomoravské na hoře sv. Klimenta u Osvětiman na Uherskohradišťsku. Podnětem k tomuto objevu byly vykopávky, které zde údajně prováděla v r. 1932 v poloze „Na hrobech“ jasnovidka ze Stupavy (u Koryčan) – Klementina Maštalířová. Ta tehdy tvrdila, že zde objevila hrob sv. Metoděje.

K tomuto místu se pojí dvě místní tradice. Podle jedné z nich zde sv. Cyril (tehdy ještě Konstantin) v době válečného nebezpečí, v r. 864, uložil ostatky sv. Klimenta. (V r. 864 se skutečně odehrála bitva u „Dowiny“, pravděpodobného hlavního centra VM.) Druhá tradice tvrdí, že v r. 884 došlo v tomto církevním objektu v Osvětimanech, kde prý byla první církevní školy, v níž vychovával své žáky sv. Gorazd, k dokončení překladu Písma svatého z řečtiny do staroslovenštiny.

Systematický výzkum staroslovanského hradiště u Osvětiman provedl v r. 1958 V. Hrubý. Ten potvrdil datování této lokality do 9. století, dokonce do jeho první poloviny. O těchto skutečnostech dnešní veřejnost neví téměř nic. Spíš ji zajímá osoba hradního kancléře V. Mynáře, který z Osvětiman pochází.

─────

Rovněž jméno obce Mikulčice bylo v odborné literatuře známo dávno předtím, než se zde objevil brněnský archeolog J. Poulík. Soupisem staroslovanských hradišť se již od konce 19. století zabýval amatérský archeolog, původní profesí zeměměřič, pak konzervátor památkové péče a posléze zaměstnanec Státního archeologického ústavu v Praze – Inonenc Ladislav ČERVINKA (1869-1952), jenž patřil k nestorům moravské archeologie.

Výsledky svého bádání na poli moravské archeologie tento badatel shrnul v základním spise „Morava za pravěku“ (1902), který byl součástí rozsáhlého historicko-místopisného projektu nazvaného „Vlastivěda moravská“. Kromě toho I. L. Červinka vydal řadu monografií a rovněž dvě knihy o hradištích na Moravě – včetně těch staroslovanských: „Pravěká hradiska na Moravě“ (1896) a „Hradiště a Velehrady na Moravě“ (1948). Významný je i jeho pokus o syntézu problematiky slovanského osídlení na Moravě: „Slované na Moravě a říše Velkomoravská“ (1928). Příspěvkem do diskuse o umístění známých lokalit doby velkomoravské je historicko-topografická studie „Děvín a Velehrad, dva hrady velkomoravské“ (1912), v níž se zabývá myšlenkou lokalizace velkomoravského Děvína („Dowina“) na Děvičky v Pálavských vrších.

V Červinkově knize z roku 1948 jsou Mikulčice uvedeny také: nikoli však jako hradiště, pocházející z doby velkomoravské, jak ho známe dnes, nýbrž jako tzv. břetislavské hradisko neboli raně středověké opevnění, jež bylo součástí pevnostního systému, o nějž se opírala moc tohoto panovníka – „českého Achilla“ Břetislava I. (1034-1055). Do této „kulisy“ vhodně zapadá i jeden historický obraz jistého romantického malíře 19. století: Kníže Břetislav vstupuje na místo posvátného, velkomoravského Velehradu. Mělo se tak stát v roce 1030, krátce poté, kdy se tento kníže zmocnil na Polácích Moravy a trvale ji připojil k českému státu. (Někteří historici kladou připojení Moravy k Čechám do r. 1018.)

A ještě malou poznámku na závěr této připomínky počátků archeologických výzkumů na známých velkomoravských lokalitách. Týká se oné lidové písně „Mikulecké pole, hluboko orané…“ Její název jsem nezvolil pro titulek svého článku náhodou. „Hluboká“ orba v řeči soukromě hospodařících rolníků z doby před rokem 1949, kdy u nás začalo zakládání JZD (= kolektivizace), znamenala, že se oralo do hloubky 25-30 cm pod povrchem. Tak tomu bylo nepochybně i v Mikulčicích předtím, než zde bylo zřízeno na počátku 50. let 20. století zdejší JZD.

Od toho okamžiku pak znamenala „hluboká“ orba za pomoci traktorů a k nim připojených pluhů nového typu, že se půda obracela až do hloubky 40-60 cm. V praxi to znamenalo, že na povrch byly vyorávány keramické zlomky a další pozůstatky hmotné kultury starých Slovanů ze starších kulturních vrstev, než jaké se nalézaly předtím při běžných povrchových sběrech, na základě nichž datoval hradiště v Mikulčicích do 11. století archeolog I. L. Červinka.

Na tuto radikální proměnu v hodnocení tohoto naleziště upozornil v r. 1967 ve své populárně naučné knížce pro mládež „Pevnost v lužním lese“ samotný J. Poulík. Podle jeho tvrzení teprve tyto nálezy vedly k tomu, že AÚ ČSAV v Brně rozhodl v r. 1954 o zahájení archeologického výzkumu v Mikulčicích. Z původního záchranného výzkumu se posléze stal systematický: v lokalitě „Valy“ u Mikulčic docházelo jak k nálezům keramiky z doby velkomoravské, tak i zbytků stavební suti, pod níž se podařilo odkrýt základy kamenných staveb.

A vyskytlo se ještě jedno specifikum, které archeologové zaznamenali také v oblasti Staroměstska: nedostatek stavebního materiálu k budování kamenných základů vesnických domků vedl k tomu, že místní obyvatelé „vytěžovali“ kámen ze základů velkomoravských staveb. Namísto kamenných základů byly pak při výzkumu nalézány jen tzv. negativy původních kamenných zdí těchto objektů. Nakonec se tedy ukázalo, že Poulíkovo tušení ohledně Mikulčic bylo správné. Výsledkem byl výzkum trvající bezmála čtyřicet let.

Výzkumné práce v Mikulčicích (nejen v poloze „Valy“, ale i na sousedních pozemcích) vyvrátily ještě jeden pseudovědecký blud. Ten tvrdil, že ve vědeckých úvahách nelze pracovat s různými místními pověstmi, které odkazovaly k dávným obdobím našich dějin. Že by si místní lidé mohli pamatovat informace z doby velkomoravské, to se našim seriózním „vědátorům“ zdálo být jako ze světa sci-fi. Přesto se ukázalo, že tomu tak může být. Řadu těchto pověstí totiž zaznamenávali v souvislosti s cyrilometodějskou tradicí již barokní kronikáři a historici.

Jedna z takových pověstí se vztahovala rovněž ke katastru obce Mikulčice. Mezi místními obyvateli se dokonce ještě v době výzkumů v Mikulčicích vypravovalo např. o tom, že v poloze „Klášteřisko“ kdysi stával klášter. A protože v průběhu středověku žádný podobný objekt v těchto místech písemnými prameny doložen nebyl, logicky se nabízela jediná možnost: muselo se jednat o objekt z doby Velké Moravy.

A skutečně: v průběhu výzkumných prací došlo i na prozkoumání této lokality. Existence další církevní stavby, již dvanáctého objektu, v areálu Mikulčic, tak byla potvrzena. Z toho vyplynulo zásadní poučení: nepodceňujme lidovou moudrost a tradici předávanou z generace na generaci! V poznávání naší dávné minulosti jsme teprve na samém začátku. Čeká nás ještě mnoho zajímavých a nečekaných objevů, o nichž nemáme zatím ani tušení.

●●●

Malá exkurze do velkomoravských Mikulčic

Protože Česká televize (ČT) nevyužila možnosti, aby v souvislosti s tornádem na jižní Moravě upozornila své diváky na kulturní dědictví neocenitelného významu v Mikulčicích, napravuji tento nedostatek za ni. Čtenářům, kteří o to budou mít zájem, nabízím několik obrazových příloh k tomuto článku, na nichž je zachyceno to nejpodstatnější, co bylo v Mikulčicích nalezeno.

Dnes již málokdo pochybuje o tom, že právě tady stálo původní knížecí sídlo panovníků Velké Moravy, dynastie, pro niž jsme si zvykli používat označení Mojmírovci. Na akropoli a v jejím nejbližším okolí v areálu Mikulčic byly nalezeny základy dvanácti církevních staveb (taková koncentrace nebyla zjištěna nikde na našem území) a „knížecí“ palác. Ve velkomoravských Mikulčicích žilo asi 5000 osob (včetně vojenské družiny), o jejichž výživu se staralo zemědělské obyvatelstvo z okolních vesnic.

Tak unikátní nálezová situace nebyla zjištěna na žádném z dosud prozkoumaných hradišť z doby velkomoravské. Sídelní komplex ve Starém Městě a v Uherském Hradišti ve středním Pomoraví se vyznačuje jinou charakteristickou než u „vodní pevnosti“ v Mikulčicích. Tu lze proto bez nadsázky označit za „onu nevýslovnou pevnost“, jak o ní hovoří „Letopisy fuldské“ k r. 869.

─────

Vysvětlivky k obrazové příloze (viz rubriku „Fotoalbum“: Staroslovanské hradiště v Mikulčicích, ZDE):

1. Osídlení Moravy v době hradištní: Na této mapce jsou zachyceny pouze některé lokality. Nejvíce je jich zastoupeno z povodí řeky Moravy, Svratky, Svitavy, Dyje, Veličky, Olšavy, Bečvy atd. Vysloveně nápadná je jejich absence na sever od Moravské brány – na Opavsku a Ostravsku. Z tohoto regionu je uvedena pouze lokalita Opava, přesněji: Opava-Kylešovice (hradiště z 10. století). V povodí řek Opavy, Odry, Ostravice a Olše bylo v minulosti zkoumáno několik hradišť, např. v Chotěbuzi-Podoboře u Českého Těšína. V pásmu od Opavy až po Český Těšín zřejmě leželo pět hradišť kmene Holasiců, o nichž se zmiňuje tzv. Geograf bavorský. Já sám jsem prováděl výzkum na dvou z těchto lokalit: „Landek“ v Ostravě-Koblově (1976-77) a „Suhrady“ v Ostravě-Plesné (1986).
2. Sámova říše: Tento kmenový svaz starých Slovanů ve střední Evropě zahrnoval v 7. století území Moravy i přilehlou část Rakouska a jihozápadního Slovenska. Někteří badatelé lokalizují známou pevnost Wogastisburg, u níž Slované porazili Franky okolo r. 630, právě do oblasti Mikulčic. Tam sice již v té době osídlení existovalo, ale není jisté, zda se tu nacházelo již takto významné opevněné středisko. Mikulčice ležely každopádně v centru tohoto území, a proto výprava útočníka logicky směřovala do míst hlavního střediska tohoto osídlení.
3. Velkomoravská říše.
4. Archeologické nálezy z doby VM ‒ půdorysy kostelů: Z kostelů v Mikulčicích byla nejvýznamnější církevní stavbou tzv. trojlodní bazilika (vyobrazení č. 4), u níž byly zjištěny dvě stavební fáze: starší z doby před příchodem cyrilometodějské misie (863) a mladí po tomto příchodu. (Pro mladší fázi bylo typické atrium – jako prvek byzantské architektury). Podobná byla situace u kostela s č. 9 (Staré Město u Uh. Hradiště, poloha „Špitálky“), kde se objevuje rovněž atrium a navíc ještě kupolovitá věž kostela.
5. Zlatý solidus z Mikulčic: Tento nález z jednoho z hrobů v místě mikulčické akropole potvrzuje kontakty tohoto hradiště s Byzancí.
6. Mikulčice ‒ rekonstrukce velkomoravského hradiště: Na akropoli (s několika církevními stavbami a knížecím palácem) navazuje hustě zastavěné předhradí, na němž měla žít knížecí družina. Specifické postavení těchto obyvatel potvrzují četné nálezy zvířecích kosti: členové družiny na rozdíl od obyčejných vesničanů konzumovali masitou stravu. V tomto opevněném komplexu žilo asi 5000 obyvatel. Ze všech stran byl obtékán slepými rameny řeky Moravy.
7. Hradiště „Valy“ u Mikulčic ‒ sídelní komplex: Slepá ramena řeky Moravy činila z jednotlivých sídelních okrsků mikulčického komplexu doslova nedobytnou pevnost, jak ji popisují frančtí letopisci.
8. Mikulčice ‒ kostely č. 2 a 10.
9. Mikulčice ‒ trojlodní bazilika: Byl to největší mikulčický kostel, dlouhý více než 30 metrů. Jeho orientace byla ve směru V-Z. Okolo budovy se nacházely desítky hrobů z různých časových vrstev existence tohoto objektu.
10.  Mikulčice ‒ nálezová situace kostela č. 3: Prázdné a začerněné obdélníčky představují hrobové jámy pro pohřbené osoby.
11.  Mikulčice ‒ dvojapsidová rotunda a knížecí palác: Tzv. dvojapsidová rotunda v lokalitě „Těšický les“ je rovněž považována za stavbu inspirovanou byzantskými misionáři. Jednalo se o dřevěnou (proutěnou) stavbu s vnitřními i vnějšími omítkami, které byly zdobeny (uvnitř objektu) barevnými freskami.
12.  Staré Město u Uh. Hradiště a církevní komplex v Sadech u Uh. Hradiště.: Kostel v poloze „Špitálky“ ve Starém Městě u Uh. Hradiště byl zřejmě postaven až po příchodu slovanských věrozvěstů. Za vliv Byzance se považuje kupolovitá věž této církevní stavby.
13.  Pohansko u Břeclavi ‒ velmožský dvorec a kostel.
14.  Příchod slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Moravu (863).
15.  Příchod sv. Cyrila (Konstantina) a Metoděje do Říma (867).
16.  Velehrad ‒ bazilika Nanebevzetí Panny Marie.

23. 7. 2021

‒ RJ ‒