Svobodné noviny na internetu

Kdo všechno si přál smrt M. Horákové?

11. 7. 2020

Po zpackaných oslavách 75. výročí osvobození naší vlasti od německého nacismu, jež pár nezodpovědných novinářů, různých „sluníčkářských“ pseudointelektuálů a rekvalifikovaných „historiků“ (Z. Hřib a spol.) připsalo pražským barikádníkům a vlasovců, kteří prchali přes Prahu do amerického zajetí před hněvem J. V. Stalina, zažíváme pár dní další mediální kampaň – k 70. výročí popravy JUDr. Milady Horákové.

Tentokrát je to kampaň plnohodnotná, se vším všudy, dokonce s dobrým výsledkem: o popravené národně-socialistické političce prý po té soustředěné „masáži“ vědí skoro všichni občané – bez rozdílu věku. Je-li to pravda, pak se jedná o jev unikátní, jaký jsme tady ještě neměli. Snad nám to nějakou dobu vydrží, než na to „koronavirové“ Česko zase zapomene.

Souběžně s tím totiž probíhá „pod povrchem“ ještě jedna „minikampaň“, do níž se zapojili pouze naši rádoby znalci života a díla spisovatele Milana Kundery. O něm v těchto dnech vyšla dlouho avizovaná, devítisetstránková monografie z pera Jana Nováka, rovněž spisovatele (nebo raději „sepisovatele“?). Skoro to vypadá tak, jako by předmětem „bádání“ nebyl M. Kundera, ale právě autor jeho biografie.

Proč to vzpomínám právě v souvislosti s výročím M. Horákové? Kvůli onomu „komplikovanému“ člověku a spisovateli, jenž vloni dovršil devadesátku. Právě on je autorem známého citátu o tom, že „v Čechách se všechno zapomene“. Je to pravda. Naše moderní dějiny jsou toho nejlepším potvrzením.

Rovněž na M. Horákovou se málem zapomnělo. Také díky uvědomělým budovatelům „světlých zítřků“ v modrých svazáckých košilích, k nimž po r. 1948 patřil jak M. Kundera, tak i P. Kohout či E. Šternová-Kantůrková a mnozí další fanatičtí komunističtí výtečníci. Nejen oni, ale i nejeden z příštích „disidentů“ se na přelomu 40. a 50. let 20. století namočil do stalinistické propagandy, až se v ní málem utopil.

Je to, jako když člověk spadne do žumpy: smrdí ještě hodně dlouho. Tito jedinci si totiž namočili do těch bolševických sra*ek nejen své tělo, ale i duši. Tu se většině z nich vydezinfikovat Savem nepodařilo ani do konce jejich života.

●●●

Pozor na „opakování“ dějin!

Od popravy JUDr. M. Horákové nás dělí 70 let. Došlo k ní dva roky poté, kdy českoslovenští komunisté uchopili moc díky dobře zrežírované vládní krizi z února 1948, na kterou nebyli politici nekomunistických stran připraveni. Chystali se na nejbližší volby, ale zapomněli řešit aktuální problémy. Nakonec na to „dojeli“.

Jejich tehdejší počínání nikoli náhodou připomíná chaos a bezradnost dnešních „opozičních“ politiků. Tenkrát se nekomunističtí politici připravovali rovněž na volby. Ty se měly konat v květnu 1948 a komunistům v nich šlo o všechno. Udržení jejich pozic po grandiózním vítězství z 26. 5. 1946 bylo nejisté. Hrozilo nebezpečí, že druhá nejsilnější strana, Čs. strana národně socialistická, do jejíchž řad patřil jak prezident E. Beneš, tak i P. Zenkl, V. Krajina, P. Drtina, H. Ripka či M. Horáková, komunisty porazí, nebo je alespoň výrazně oslabí.

Vedoucí představitelé KSČ v čele s předsedou K. Gottwaldem a generálním tajemníkem R. Slánským si toho byli dobře vědomi. Proto již od podzimu 1947 organizovali různé podvratné akce, jimiž chtěli národně-socialistické politiky poškodit, případně je fyzicky zlikvidovat (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). Celé toto úsilí vyvrcholilo ve dnech únorové vládní krize 1948: v ní se podařilo KSČ uchopit moc ve státě.

Přitom se nejednalo o náhodné vítězství, nýbrž o předem připravený plán s odhadnutelným výsledkem. Komunisté využili toho, že již bezprostředně po válce ovládli svými lidmi silová ministerstva. Za pomoci masových akcí pracujících dokázali vytvořit natolik velký nátlak na nemocného prezidenta E. Beneše, že ten nakonec souhlasil s návrhem K. Gottwalda na řešení vládní krize.

Beneš šel tak daleko, že porušil ústavní zvyklosti a namísto toho, aby přinutil K. Gottwalda podat demisi celé vlády, souhlasil pouze s její „rekonstrukcí“ – doplněním o odstoupivší ministry nekomunistických stran. Tak se stalo, že v únorové vládní krizi 1948 selhali všichni, kdo se měli stát neotřesitelnými pilíři demokratické moci: jak prezident E. Beneš, který se nechal komunisty zatlačit do kouta, tak i představitelé nekomunistických stran (ČSNS, ČSL), kteří se díky své neakceschopnosti nechali vyšachovat ze hry.

A to nebylo všechno. Naprosto hanebnou roli sehráli „nerozhodní“ politici sociální demokracie, jakož i „nestraničtí“ ministři J. Masaryk a L. Svoboda. Ti všichni nesli jak politickou, tak i osobní zodpovědnost za to, že se banální vládní krize (dnes bychom to označili za politickou „chřipečku“) proměnila v pokojné předání moci do rukou KSČ. Jak tvrdí komunisté: prý u toho nebyla prolita ani kapka krve. Celé potoky jí byly prolity až pak – během „rudého teroru“ v letech 1948-53, kdy komunisté fyzicky a psychicky likvidovali své politické odpůrce. (Podobným způsobem se v r. 1933 stal A. Hitler německým říšským kancléřem – v souladu s ústavními pravidly tzv. Výmarské republiky.)

Výsledkem otevřeného mocenského střetu, v němž představitelé nekomunistických stran příliš spoléhali na prezidenta E. Beneše a ve kterém komunisté vsadili na „ulici“ a ilegální Lidové milice (o jejich vyzbrojení se postaral známý komunistický „politický komediant“ J. Smrkovský, který v květnu 1945 odmítl jménem České národní rady nabízenou americkou pomoc při osvobozování Prahy), bylo ono známé „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“.

Celé „legální“ převzetí moci měli českoslovenští komunisté výhradně ve vlastní režii. Moskva to „jistila“ z dálky, a to pomocí jednotek Rudé armády, které byly přesunuty na hranici s Maďarskem, jakož i skupinou asi 40 elitních agentů tajných služeb (NKVD, GRU). Již v době osvobozování udělali někteří naši občané zkušenost s příslušníky jednotek „Směrš“: ti odvlékali vytipované jednotlivce (= většinou ruské emigranty) do SSSR, kde tyto osoby končily v Gulagu nebo na popravišti.

S oficiálně nepřiznaným působením sovětských agentů patrně souvisela i násilná smrt ministra zahraničí Jana Masaryka (†10. 3. 1948), k níž došlo pár týdnů po Únoru 1948. Jedna záhada za druhou. Dodnes nevíme, jak to doopravdy bylo. Pravda o těchto událostech se nachází v dobových dokumentech sovětských tajných služeb, které jsou pro naše badatele stále ještě nepřístupné.

Souběžně s těmito událostmi, dokonce ještě před 25. 2. 1948, došlo k otevřeným, brutálním akcím, jež byly namířeny proti funkcionářům nekomunistických stran: někteří z nich byli zatčeni a uvězněni, jiní dokonce zavražděni (R. Sochorec) nebo donuceni spáchat sebevraždu (J. Herold). Docházelo i k nezákonným prohlídkám stranických sekretariátů. (Ve všech těchto případech se jednalo o otevřené projevy fašismu).

Poté, kdy byl brutálním způsobem rozehnán průvod vysokoškolských studentů k prezidentu E. Benešovi (25. 2. 1948), byly v celém státě rozpoutány bezprecedentní politické čistky: více než 10 tisíc studentů bylo vyhozeno ze škol. Tytéž represe postihly desítky vysokoškolských učitelů.

Podobně probíhalo „řádění“ akčních výborů Národní fronty po celé republice – v každé továrně, v každém úřadu, v armádě, v bezpečnostních složkách (= SNB). Poctiví stoupenci svobody a demokracie masarykovského ražení byli vyhazováni z práce, mnozí skončili ve vězení. Místo nich na uvolněná místa stranické orgány dosazovaly „svoje“ lidi – bez vzdělání i bez zkušeností, zato s legitimací KSČ.

Tento neradostný stav celkového rozvratu trval téměř 42 let: někdejší meziválečná , Masarykova ČSR se z 10. místa v žebříčku nejvyspělejších států světa propadla za dobu vlády KSČ někam na 40. příčku.

[Událostem z roku 1948 je věnováno několik článků, zveřejněných v uplynulých letech na stránkách SN. Odkaz na ně je uveden za touto statí – v Poznámce 1.]

●●●

Nepřítel č. 1: Čs. strana národně socialistická

V prvním kole tohoto poúnorového „běsnění“ se pozornost funkcionářů KSČ i příslušníků StB soustřeďovala na funkcionáře a politiky Československé strany národně socialistické (ČSNS) a také Československé strany lidové (ČSL). Obě tyto strany byly dlouhá léta infiltrovány tajnými spolupracovníky KSČ (A. Neuman, E. Šlechta, J. Plojhar), kteří byli postaveni do čela těchto „obrozených“ stran. Zbytek členské základny měl možnost této volby: buď přejít do „nové“ strany, jež se bezvýhradně podřizovala rozhodování a kontrole KSČ, nebo se nechat zahnat do „ilegality“. Pak obvykle následovalo zatýkání a podobné soudní procesy s vykonstruovanými obviněními a předem odsouhlasenými tresty – jako v případě M. Horákové.

V atmosféře zatýkání a perzekucí se v krátké době podařilo vedení KSČ přinutit část předúnorových politických špiček z nekomunistických stran k emigraci (Zenkl, Ripka, Stránský, Procházka, Majer, Kočvara, Lichner). Ne každému bylo umožněno emigrovat: při pokusu o útěk na Západ byli dne 19. 3. 1948 zatčeni a uvězněni lidovečtí ministři J. Šrámek a F. Hála.

Nelze vyloučit ani to, že StB měla pod kontrolou většinu únikových „kanálů“, kudy se utíkalo do Německa a do Rakouska. Podle tvrzení některých svědků, kteří krátce po Únoru 1948 emigrovali, vysílalo tehdejší Ministerstvo vnitra své agenty přímo do uprchlických táborů a nasazovalo je proti nic netušícím emigrantům (např. J. Vávra-Stařík). Činnost KSČ byla v tomto směru až neuvěřitelně široká a všezahrnující.

Již od Února 1948 pracovaly stranické sekretariáty KSČ na plné „obrátky“: od pražského ústředí až po organizace v okresech, městech a obcích. Svou roli zde hrála také koordinace mezi složkami státní moci, lidové správy a StB. Uniknout této soustředěné pozornosti bylo téměř nemožné. Řadoví občané neměli ani tušení o tom, jak pohotově dokázala tato „státostrana“ (= KSČ) prorůst během tří poválečných let (1945-48) všemi strukturami společnosti.

Totální kontrola nad každým jedincem vedla nakonec buď k tomu, že se občané začali masově podřizovat nové ideologii a vstupovat do KSČ, nebo naopak k izolaci jedinců, kteří s tímto režimem z principu nesouhlasili. Právě oni se pak stávali vyděděnci bez šance na lepší společenské a profesní uplatnění, nebo končili jako nenapravitelní „třídní nepřátelé“ ve vězení. (Po „zadrátování“ státních hranic na počátku 50. let 20. století byl každý pokus o jejich překročení obrovským hazardem jak se životem, tak i se ztrátou svobody.)

Výsledek toho, co následovalo po Únoru 1948, známe. Součástí cílevědomého pronásledování odpůrců komunistického režimu bylo na podzim 1949 i zatčení 380 bývalých funkcionářů Čs. strany národně socialistické – včetně JUDr. M. Horákové.

●●●

Na M. Horákovou si v roce 1950 plivl kdekdo…

V souvislosti s mediální kampaní k 70. výročí popravy M. Horákové jsme se dozvěděli ze sdělovacích prostředků pouze povšechné informace. Většinou se novináři, ale i oslovení historici a publicisté, kteří se touto problematikou zabývají, soustředili pouze na osobu M. Horákové. Přitom neméně zajímavými postavami jsou i další z odsouzených v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“. Jedinou výjimkou byl historik a novinář Záviš Kalandra (1902-1950). S jeho osobou dodnes koketuje mnoho našich ultralevičáků: komunisté ho totiž v době soudního procesu označili za „trockistu“.

A kdo všechno v roce 1950 považoval za důležité, aby si na M. Horákovou a její společníky „plivl? Těchto jedinců bylo mnoho: vedle celých „kolektivů pracujících“ z nejrůznějších končin republiky především všelijací poskoci a podržtašky komunistického režimu. Nabízím pár jmen známých osob (úmyslně nepoužívám slovo „osobností“) z oblasti tehdejší české, potažmo československé kultury a literatury.

─────

Ten, který napsal „Němou barikádu“ i „České pohádky“

Již v den, kdy byl vynesen rozsudek smrti nad 13 obviněnými „záškodníky“ v čele s M. Horákovou, publikoval tehdejší předseda Čs. svazu spisovatelů Jan DRDA (1915-1970) článek nazvaný Před soudem dějin.

V něm se píše: „Teprve dnes před soudem si tato banda (= Horáková a spol.) uvědomuje, proti jaké síle chtěla bojovat. Teprve dnes, kdy jejich spiknutí bylo rozbito, si uvědomuje obrovskou, tvořivou, mírovou sílu našeho pracujícího lidu. Tento lid, který v únoru (= 1948) rázně zúčtoval se zjevnými nepřáteli republiky, zúčtuje dnes a zúčtuje i kdykoliv v budoucnu s jejími skrytými nepřáteli, kteří se změnili v bandu špionů, rozvratníků a teroristů.“ (Rudé právo, 8. 6. 1950)

Abychom lépe porozuměli tak rezolutnímu postoji tohoto známého českého spisovatele, dodejme, že v roce 1946 působil jako dopisovatel deníku „Lidové noviny“ u Mezinárodního tribunálu s nacistickými zločinci v Norimberku. Na rozdíl od M. Horákové či Z. Kalandry tento novinář a spisovatel k žádným protinacistickým bojovníkům nepatřil. Drda byl spíš typickým českým „zápecníkem“, který si počkal, jak to všechno nakonec dopadne. Měli jsme u nás tisíce takových „hrdinů“. To nacisty utýraný písničkář Karel Hašler byl z „jiného těsta“!

Někdejší novinář z čapkovských „Lidových novin“ J. Drda po válce (v letech 1948-52 byl šéfredaktorem tohoto slavného deníku) zatáhl tento list až do kalných vod stalinistické propagandy poúnorových držitelů moci. Smutný, leč pro tuto dobu typický konec kdysi úspěšného spisovatele.

─────

Prominentní „státní vdova“ radí našim mládežníkům

Rozsah tohoto článku neumožňuje detailnější vyprávění o životních osudech jednotlivých autorů, kteří v roce 1950 reagovali na proces s M. Horákovou. Přesto nelze vynechat tak známou postavu z komunistických dějin, jako byla Marie ŠVERMOVÁ (1902-1992). Byla to vdova po národním hrdinovi J. Švermovi (1901-1944), bývalém šéfredaktorovi Rudého práva (1935-38) a pozdějším členu tzv. Moskevského vedení KSČ.

Po smrti manžela, který v r. 1944 zahynul ve Slovenském národním povstání (SNP), a po návratu do osvobozeného Československa patřila tato pravověrná stoupenkyně politiky J. V. Stalina k úzké skupině prominentních komunistů, „inkvizitorů“, kteří dostali od svých loutkovodičů z Moskvy za úkol, aby hlídali ideovou čistotu KSČ. (Měli na starosti zkoumání minulosti funkcionářů KSČ za války, zejména odhalování jejich spolupráce s Gestapem a Sicherheitsdienstem. Právě nejbližší spolupracovník M. Švermové, R. Slánský, vědomě tyto osoby kryl, ačkoliv o jejich „temné“ minulosti věděl. Za to po právu skončil na šibenici jako vlastizrádce. O tom se však v rozsudku soudu nic nepíše, protože se KSČ bála přiznat celou pravdu.)

Vzhledem k tomu, že M. Švermová patřila k blízkým spolupracovníkům generálního tajemníka KSČ R. Slánského, byla již koncem ledna 1951 zatčena, a to spolu s ministrem zahraničí V. Clementisem. Následovala vyšetřovací vazba a soud. Ten jí vyměřil trest doživotního vězení, avšak již v r. 1956 (v rámci začínající destalinizace) byla tato bývalá tajemnice ÚV KSČ propuštěna na svobodu a v r. 1963 dokonce zcela rehabilitována.

V rámci tzv. Pražského jara 1968 patřila k podporovatelům Dubčekova reformního křídla v KSČ. Po Dubčekově politickém pádu byla znovu vyhozena z KSČ – jako na počátku 50. let 20. století. Později se z ní stala „disidentka“ a signatářka Charty 77. (Podobně složitý „ideový“ vývoj můžeme zaznamenat i u bývalé sociální demokratky L. Jankovcové: v poválečných vládách byla ministryní průmyslu, pak výživy a posléze náměstkyní předsedy vlády. Také z ní se stala „polepšená“ komunistka a signatářka Charty 77.)

V době procesu s M. Horákovou byla M. Švermová na vrcholu své moci. Tomu odpovídal i slovník jejích odhodlaných projevů o komunistických „světlých zítřcích“. V době konání soudního přelíčení s M. Horákovou byla M. Švermová pozvána na I. sjezd Československého svazu mládeže (ČSM), který se konal ve dnech 7.-10. 6. 1950 v Praze. Na něm byl do čela celostátní mládežnické organizace postaven jiný soudruh, jenž později upadl rovněž v nemilost – Z. Hejzlar (1921-1993).

M. Švermová, která v té době zastávala funkci zástupkyně generálního tajemníka KSČ R. Slánského (současně byla i poslankyní Národního shromáždění), přišla na jednání I. sjezdu ČSM pozdravit naše mládežníky vskutku povzbudivými slovy. Ve svém projevu sice nejmenuje přímo M. Horákovou (aspoň v tom byla taktní), avšak obecná formulace jejích vět nenechávala nikoho na pochybách, že měla na mysli právě tuto političku, kterou oprávněně mohla považovat za svou politickou „konkurentku“, protože žen v politice bylo v každé době málo. (To trvá dodnes.)

Vdova po J. Švermovi a sestra vyšetřovatele StB K. Švába (= později byl souzen a popraven spolu se Slánským dne 3. 12. 1952) na I. sjezdu ČSM prohlásila: „Chceme, abyste nám pomáhali v boji proti všem nepřátelům naší vlasti, míru, lidskosti, proti nepřátelům mládeže, proti těm, k nimž patří všichni ti, kteří se v těchto dnech v soudní síni (= Horáková a spol.) přiznávají, jaké zločiny spáchali a jaké zločiny ještě horší připravovali…“ (Mladá fronta, 8. 6. 1950)

─────

Do stalinistické „žumpy“ se namočil i známý „noblesní vypravěč“

Tímto se pedagog, muzikolog a scenárista Zdeněk MAHLER (1928-2018) stal až mnohem později. Jeho televizní dokumenty o Svatovítské katedrále nebo o T. G. Masarykovi či hudebním skladateli A. Dvořákovi, to byl svého času doopravdy vynikající divácký zážitek, doslova „koncert“, jaký nám ČT od těch dob již nenabídla. Tak skvělých vypravěčů totiž není nikdy dost. Zkrátka: nejsou lidi. Hlavně ti vzdělaní, kteří svou moudrost nečerpají ze čtecího zařízení vedle televizní kamery. Ti dnes tvoří naprostou většinu osazenstva této instituce. Jeden diletant vedle druhého – navíc královsky placený z peněz televizních koncesionářů.

Z. Mahler byl v 50. letech 20. století současníkem mnohých dalších poúnorových svazáků, vyznavačů stalinismu – s klapkami na očích i na uších. V r. 1954 to navzdory svému mládí dotáhl dokonce na učitele marxismu-leninismu. Ve svém „hledání“ komunistické pravdy toho stihl docela dost: od působení ve funkci šéfredaktora vzdělávacích pořadů Čs. rozhlasu, přes několikaleté účinkování v roli tiskového mluvčího ministra školství F. Kahudy až po uměleckého šéfa Laterny magiky (podílel se na přípravách výstavy Expo 58 v Bruselu). Na tak mladého člověka docela pestrá kariéra – ve stínu komunistických šibenic a koncentráků!

Je proto logické, že na jeho jméno narazíme v některém z dobových časopisů nebo novin. Jinak to v té době ani nešlo. Později, když se z něho stal uznávaný odborník, muzikolog, se nepochybně za své ideologické poklesky, spíše však úlitby komunistickým vládcům, styděl. Jsem přesvědčen o tom, že tomu nemohlo být jinak. Byl to přece jen přemýšlivý člověk, který si hrůzu té doby musel uvědomovat, i když touto dobou „proklouzl“ až podezřele „bez šrámu“.

Již dva dny po vynesení rozsudku smrti nad M. Horákovou a třemi jejími společníky zveřejnil Z. Mahler v tehdejším studentském časopise „Předvoj“ své stanovisko k případu M. Horákové. V článku s názvem Válkou a vraždami jdou tito lidé proti nám se uvádí: „Ani se jí nezachvěl hlas, té paní dr. Horákové, když mluvila o možnosti atomového bombardování Prahy. Nezachvěl se ani tehdy, když jí prokurátor připomněl, že v Praze žije i její vlastní dcera. (…) Plné dva roky vydržela na osvětovém referátě (= Ústředního národního výboru hlavního města Prahy), vydržela lhát, přetvařovat se, maskovat nelidskou nenávist milým úsměvem. (…) Marně hledáme matku v této ženě, která chladnokrevně plánovala vyhubení milionů matek i dětí. Sama se zbavila posledního krunýře, poslední kulisy lidskosti, a stojí tu ve své strašné mravní nahotě – spiklenec proti dětem, proti nám všem, proti lidstvu.“ (Předvoj, roč. III, 10. 6. 1950, č. 31, str. 3)

Ani se nechce věřit tomu, že tyto věty, plné ideologických žvástů, floskulí a naprosté demagogie, napsal pozdější excelentní vypravěč příběhů o zajímavých historických osobnostech, ale i o památkových objektech našich dějin. Jak by se dnes, v nových politických poměrech, „popasoval“ s příběhem M. Horákové? Měl k tomu příležitost, ale nikdy to neudělal. A tak si říkám: Byl v té neutěšené době vůbec někdo, kdo se do těch bolševických sra*ek nenamočil? Našel se alespoň jeden takový hrdina, abychom mu mohli aspoň posmrtně poděkovat?

[O dalších zajímavých osobnostech z řad pozdějších politiků či veřejně činných osob se mohou čtenáři SN dočíst v článku „Politické čistky na českých vysokých školách po Únoru 1948“ (SN č. 3/2018, vloženo 23. 3. 2018, ZDE).]

─────

Své polínko si přiložil jak nadějný atlet, tak i známý jazykovědec

Týž den, kdy své stanovisko k osobě M. Horákové publikoval Z. Mahler, uveřejnil v celostátním deníku KSČ „Rudé právo“ obdobný článek kpt. Emil ZÁTOPEK (1922-2000).

Tento vytrvalostní běžec dosáhl krátce po válce a na počátku 50. let 20. století svých prvních mezinárodních atletických úspěchů: v r. 1948 se stal vítězem v běhu na 10 000 metrů v Londýně; na olympiádě v Helsinkách (1952) zvítězil celkem ve třech disciplínách: v běhu na 5000 a 10 000 metrů, jakož i v maratonském běhu. Na téže olympiádě získala zlatou medaili také jeho manželka Dana Zátopková-Ingrová (1922-2020). Na ni E. Zátopek později donášel Státní bezpečnosti (StB) – jako agent. Je to vskutku podivná morálka u osoby, jež si celá ta léta hrála na „ikonu“ čs. sportu. Spíše patří k jeho ostudám. A o této zavrženíhodné postavě natáčejí naši filmaři, sloužící každému režimu, celovečerní film! Premiéra se měla konat v létě, ale bylo to prý kvůli „koronaviru“ odloženo.

V článku E. Zátopka s titulkem Rozsudek vynesl všechen československý lid náš přední atlet, nad nímž držela ochrannou ruku Čs. lidová armáda, se uvádí: „…Diversanti se dosoudili sami svými činy – rozvratnictvím a přípravou války proti vlastnímu národu. Rozsudek je výstrahou pro všechny, kteří by u nás v Československé republice hledali působiště pro své hanebné cíle. Všichni naši pracující budují společně svůj lepší život a každý, kdo by chtěl narušit naši společnou práci, skončí tam, kde skončila banda špionů a diversantů.“ (Rudé právo, 10. 6. 1950)

E. Zátopek sice nikoho konkrétně nejmenuje (možná ze zbabělosti), ale z formulací jeho příspěvku je zřejmé, že těmito „špiony a diversanty“ myslí M. Horákovou a 12 dalších obviněných z procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ (31. 5. – 8. 6. 1950). Za svůj čin se Zátopek nikdy neomluvil, dokonce ani v době tzv. normalizace, kdy ho „rodná strana“ hodila přes palubu – jako nepotřebnou, použitou věc. Konec „mouřenínů“ bývá vždy stejný.

─────

Den po E. Zátopkovi (11. 6. 1950) pocítil potřebu vyjádřit se k právě skončenému soudnímu procesu s M. Horákovou a spol. rovněž tehdejší děkan Filozofické fakulty UK v Praze – prof. Bohuslav HAVRÁNEK (1893-1978). Až do r. 1945 působil jako profesor srovnávací slovanské jazykovědy na Masarykově univerzitě v Brně.

V článku nazvaném Jednali z hluboké nenávisti k lidu náš přední znalec českého jazyka napsal: „…Jsme vděčni soudu (!), že přísně a spravedlivě trestá nepřátele naší republiky, že chrání před záškodníky míru a svobody náš lid, naše děti a prostě všechno to, co mladého a krásného u nás vzrůstá. Jsme vděčni, že myslil také právě v těchto dnech sjezdu (= I. sjezdu ČSM) na naši mládež a na její budoucnost.“ (Rudé právo, 11. 6. 1950)

─────

Trest smrti žádal i židovský navrátilec z koncentráku. Vskutku nechutné!

Aby náš přehled nejzasloužilejších „plivníků“ na památku M. Horákové byl kompletní, nelze nevzpomenout ještě jednoho jména. Paradoxně tento muž patří ke skupině židovských obětí nacistického holocaustu, jimž se čistě náhodou podařilo přežít a dočkat se návratu domů. (Vždyť M. Horákovou a Z. Kalandru taky věznili nacisté!)

Třebaže vztah komunistického režimu k osobám židovského původu byl přinejmenším problematický, část navrátilců z nacistických koncentračních táborů měla po válce dveře otevřené k slibné kariéře. Samozřejmě za předpokladu, že se stali členy KSČ. První zatěžkávací zkouškou byl až „antisemitský“ proces s R. Slánským z r. 1952, v němž všech 14 odsouzených „spiklenců“ mělo židovský původ. (To stojí v obžalobě a je to také opakovaně zmiňováno v průběhu celého soudního procesu.)

Jedním ze židovských „prominentů“ poválečné československé kultury a literatury byl spisovatel Arnošt LUSTIG (1926-2011), který za války prošel nejprve terezínským ghettem a následně koncentračními tábory Buchenwald a Osvětim. Problematikou židovského holocaustu se ve svých prózách zabýval po celý život: před r. 1968 v Československu a po odchodu do emigrace také v Izraeli a v USA. Po r. 1989 se vrátil do své původní vlasti, kde žil až do smrti.

Teprve v závěru svého života, kdy sváděl marný boj se zákeřnou nemocí, se A. Lustig v jednom ze svých rozhovorů pro média přiznal k tomu, že v roce 1950 také on podepsal jakousi petici, jejíž signatáři žádali trest smrti pro M. Horákovou. Je třeba ocenit, že na rozdíl od tisícovek jiných signatářů podobných petic a rezolucí, jež vyjadřovaly „spravedlivý hněv pracujícího lidu“, se ke svému morálnímu selhání dokázal před smrtí přiznat.

─────

„Trockistický záškodník“ Z. Kalandra vadil komunistům víc než M. Horáková

Seznámíme-li se s textem obžaloby, kterou jménem Státní prokuratury v Praze vypracoval dne 22. 5. 1950 Dr. Bohumír Ziegler, možná s překvapením zjistíme, že v pořadí obžalovaných osob je jméno Z. Kalandry (1902-1950) uvedeno až pod pořadovým číslem IX. Tento účastník procesu s M. Horákovou se dostal do celé „spiklenecké“ skupiny až později. Jak se zdá, s Horákovou se nikdy předtím neznal a sotva mohl mít s tak kultivovanou ženou něco společného. To jen StB potřebovala, aby Kalandra mohl být k této skupině „přifařen“ a poslán co nejrychleji na šibenici. Kalandrovo napojení na tuto skupinu bylo v podstatě okrajové – jen díky kontaktům s O. Peclem, s nímž se poznal až v srpnu 1948.

Jak vyplývá z obžaloby, Z. Kalandra byl usvědčován ze styků se zástupci Velké Británie a Francie, avšak jeho největším proviněním byla veřejná kritika tzv. moskevských procesů. Kvůli tomu byl „rodnou stranou“ vyloučen již v srpnu 1936. Podle pořadí jména Z. Kalandry v obžalobě mu měl být vyměřen maximálně trest odnětí svobody okolo 20 let. Přesto dostal trest smrti. A nejen to: z celé čtyřčlenné skupiny odsouzenců na smrt byl právě on popraven jako první: dne 27. 6. 1950 ve 4.40 hod., kdežto M. Horáková byla oběšena až jako poslední – v 5.35 hod. Na „galantnost“ vůči ženám se tehdy „nehrálo“. Komunistům v talárech i bachařům to bylo jedno.

Strach KSČ z „trockisty“ Z. Kalandry byl tak velký, že se jeho obraz ve veřejnosti nezlepšil ani po desítkách let. Někteří historici dostávali při vyslovení jeho jména „kopřivku“, a proto se zmínkám o něm záměrně vyhýbali. Velmi odmítavě se o něm vyjadřoval i znalec českých středověkých dějin – historik Dušan TŘEŠTÍK (1933-2007), který ještě v r. 1968 hovoří o Kalandrově knize České pohanství (1947) jako o „fantastické a do značné míry diletantské práci“. V akademickém „Přehledu dějin Československa I/1“ (1980) byl již Z. Kalandra zcela zapomenut. Znovu se o něm začalo mluvit a psát až po r. 1989, hlavně v souvislosti s nadcházejícím 40. výročím procesu s M. Horákovou. Nálepka „trockisty“ může za část Kalandrovy polistopadové „slávy“, která v omezené míře trvá dodnes.

Komunističtí dogmatici měli k Z. Kalandrovi odmítavý vztah od samého začátku. Týkalo se to i mnohých později „polepšených“ soudruhů, z nichž se v roce 1968 staly „lidské tváře“. K nim v době Pražského jara patřil i Václav SLAVÍK (*1920), jeden z reformních komunistů a účastníků tzv. Vysočanského sjezdu z 22. 8. 1968.

Politická a profesní dráha toho funkcionáře KSČ byla poměrně komplikovaná: v době popravy M. Horákové byl redaktorem „Rudého práva“, na XI. sjezdu KSČ v r. 1958 byl zvolen za člena ÚV KSČ, pak se stal ředitelem Ústavu pro politické vědy ÚV KSČ. V průběhu roku 1968 byl nejprve členem sekretariátu ÚV KSČ a v době od 31. 8. 1968 do 30. 5. 1969 členem předsednictva ÚV KSČ. Po nástupu nového vedení strany v čele s G. Husákem jeho vrcholná kariéra skončila. Byl to jen další z mnoha „užitečných idiotů“, kteří sloužili straně (a vládě) v dobách dobrých i zlých. Pak tito jedinci pravidelně končili na politickém „hřbitově“.

Jméno V. Slavíka uvádím nikoli kvůli jeho politickým přemetům, které předváděl v době vnitrostranického souboje mezi „konzervativci“ a „reformátory“ uvnitř nejvyššího stranického vedení KSČ, ale právě kvůli jeho „dogmatické“ etapě, kdy působil jako redaktor celostátního deníku KSČ ‒ „Rudé právo“ (RP).

Napsat pár řádků o události nanejvýš aktuální, jakou byl proces „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“, bylo v případě redaktora RP jen plněním pracovních povinností: měl to takzvaně v popisu práce. A teprve tady je Kalandrova „vina“ popsána podle pravdy. V obžalobě se o tom nedočteme nic, protože tam je pozornost věnována Kalandrovým aktivitám teprve od roku 1945.

Redaktor RP V. Slavík v článku nazvaném Proces s vedením záškodnického spiknutí píše toto: „…Do této galerie vhodně zapadá další člen bandy, trockista Kalandra. Jedna z nejodpornějších postav mezi odsouzenými. V roce 1936 se postavil proti komunistické straně, proti Sovětskému svazu. (Ani V. Slavík nenašel odvahu zmínit tzv. moskevské procesy z r. 1936, protože by tím KSČ zcela demaskoval. Proto rovněž on musel povinně mlčet o skutečné příčině trestu smrti pro „trockistu“ Z. Kalandru.) Skončil jako odsouzený velezrádce, jako usvědčený špion, jako nejhnusnější lokaj šílených atomčíků.“ (Rudé právo, 25. 6. 1950)

─────

Příště zase o jiném, snad méně smutném tématu. Podobných historických ohlédnutí není nikdy dost. Naše společnost, ukolébaná řečmi o tom, jak jsme dobří a jak jsme ten „boj s koronavirem“ skvěle zvládli (jen na tom Karvinsku to soudruzi nějak podcenili, ale i to se jistě časem poddá), potřebuje pravdu o sobě a o našich dějinách – „jako prase drbání“. Hlavně v zájmu celonárodní duševní hygieny.

3. 7. 2020

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Lidové milice pochodují po Karlově mostě v Praze v únoru 1948.

2. Jan Drda (1915-1970).

3. Marie Švermová (1902-1992).

4. Zdeněk Mahler (1928-2018).

5. Manželé Dana Zátopková-Ingrová (1922-2020) a Emil Zátopek (1922-2000) v roce 1952 během olympijských her v Helsinkách.

6. Bohuslav Havránek (1893-1978).

7. Arnošt Lustig (1926-2011).

8. Dušan Třeštík (1933-2007).

Poznámky: