Bitva na Vítkově
Zikmund Lucemburský (1368-1437), jenž se po smrti svého bratra Václava IV. (†16. 8. 1419) stal následníkem českého trůnu, vyhlásil dne 17. 3. 1420 ve Vratislavi křížovou výpravu proti „kacířským“ Čechům. Tím nepříznivě zasáhl do vleklých jednání, která probíhala mezi ním a představiteli české kališnické šlechty. Radikálně naladěné pražské měšťanstvo se pod vlivem Jana Želivského postavilo proti Zikmundovu nároku na český trůn.
Na pomoc ohroženému hlavnímu městu přicházeli již od konce dubna 1420 dobrovolní obránci: nejprve to byli orebité z východních Čech; poté, kdy 15. 5. 1420 ztroskotala jednání zástupců Prahy se Zikmundem v Kutné Hoře, také husité ze Žatecka, Lounska a Slánska. Okolo 20. 5. 1420 dorazily do Prahy i čtyři oddíly táboritů, vedené hejtmany Janem Žižkou z Trocnova, Mikulášem z Husi, Chvalem z Machovic a Zbyňkem z Buchova.
Král Zikmund Lucemburský vyrazil v čele křižácké výpravy z Vratislavi do Čech v dubnu 1420. Svůj hlavní stan umístil do Kutné Hory, odkud řídil další operace. Nejprve se pokusil vyvrátit opěrné body husitů v okolí Prahy: postupně ovládl města Slaný, Louny, Mělník a Litoměřice. V téže době, 30. 5. 1420, neúspěšně obléhal Oldřich z Rožmberka husitský Tábor. Jeho pokus o likvidaci jednoho ze dvou hlavních středisek husitství byl naštěstí odražen oddíly Mikuláše z Husi, který přispěchal táboritům na pomoc z Prahy. Stoupenci krále Zikmunda se mezitím zmocnili Pražského hradu i Vyšehradu.
Pražské souměstí, tvořené Starým Městem a Novým Městem, se tak koncem června 1420 ocitlo v obklíčení křižáckých vojsk. Jejich počet odhadovali soudobí kronikáři na 100 tisíc mužů. Žoldnéři z nejrůznějších zemí Evropy se rozložili u Zbraslavi, na Letné a dále směrem k Ovenci (= Bubenči) a Bubnům. Husité v čele s J. Žižkou se pokusili zmocnit Pražského hradu (28. 5. – 12. 6. 1420), nakonec však vyklidili levý břeh Vltavy a obsadili strategický bod, který se ukázal být rozhodující ve zmaření Zikmundova plánu – horu Vítkov. Lucemburk totiž předpokládal, že se mu podaří obležené město vyhladovět a přinutit ke kapitulaci. Jediná volná zásobovací komunikace do Prahy vedla v té době právě kolem již zmíněného Vítkova čili Šibeničního vrchu a přes Špitálské pole (= Karlín).
Zkušený válečník Žižka zhodnotil situaci podobně jako vojevůdci krále Zikmunda, např. Ital Pippo Spano z Ozory. Pražané proto na podnět J. Žižky začali budovat na hoře Vítkov provizorní pevnůstku: dva dřevěné sruby, chráněné třemi příkopy a zídkou. Po fingovaném útoku z 13. 7. 1420 se následujícího dne, v neděli 14. 7. 1420, houfy křižáků přece jen daly do pohybu: přebrodily přes Vltavu a zaplavily Špitálské pole. Mnohonásobné převaze by se obyvatelé pražských měst stěží ubránili. Zikmund byl nicméně přesvědčen o tom, že Praha neotevře brány a nechá skupinku obránců tvrze na Vítkově padnout. Proto směřoval hlavní útok míšeňských a durynských křižáků na tento vrch, vzdálený jen několik set metrů východně od městských hradeb.
Provedením akce byl pověřen míšeňský zemský hejtman Heinrich z Isenburgu. Křižáci se po překonání příkopů dostali až k pevnůstce, kterou bránilo pouhých 26 (podle jiných údajů 60) mužů a 3 ženy. Hrstka obránců už umdlévala a v ohrožení se ocitl i samotný Žižka. V kritických okamžicích dorazila na Žižkovu žádost posila: jižní svah Vítkova nepozorovaně zdolal oddíl asi 50 Žižkových střelců a cepníků, za nimiž postupovali další husitští bojovníci, vyslaní obyvateli hlavního města. Zikmundův plán se začal hroutit.
Křižáci, napadení z boku, odkud útok neočekávali, začali couvat: někteří spadli ze skály dolů, ostatní se obrátili na útěk, aby si zachránili holé životy. V boji prý zahynulo celkem 144 křižáků včetně míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu; počet obětí na straně husitů není znám. Křižáci, prchající z Vítkova, vyvolali paniku ve vojsku, jež čekalo na Špitálském poli. V nastalém zmatku se ozbrojenci na koních snažili přebrodit na opačný břeh Vltavy. Zikmund, znechucený vývojem bitvy na Vítkově, ani nevyčkal do konce a odjel z Letné na Pražský hrad.
Bitka několika desítek bojovníků tak ve skutečnosti rozhodla o neslavném konci první křížové výpravy proti českým „kacířům“. Neúspěch Zikmundova plánu nakonec vedl k demoralizaci žoldnéřů; s takovými vojáky už nebylo možno Prahu dlouhodoběji obléhat. Křižácké vojsko přesto aspoň zčásti posloužilo ke splnění Zikmundových záměrů: stalo se nezbytnou kulisou, která umožnila, aby se Zikmund pod ochranou jeho zbraní a za přítomnosti 24 českých a moravských pánů nechal 28. 7. 1420 korunovat českým králem. Dva dny po tomto aktu byla křižácká výprava rozpuštěna.
4. 8. 2000
PhDr. Rostislav Janošík
Seznam vyobrazení:
- Vojenské ležení krále Zikmunda Lucemburského a křižáků na Letné v červenci 1420. (Ilustrace z iluminovaného rukopisu Pamětihodnosti E. Windeckeho, 2. Čtvrtina 15. století).
- Bitva na Vítkově 14. 7. 1420 (obraz malíře A. Liebschera).
(Převzato z tištěných SN č. 3/2000, str. 7)
