Svobodné noviny na internetu

Motto: „Miloše Zemana si budeme pamatovat jako nejhoršího prezidenta novodobé historie naší země. Až odejde, zbude po něm rozvrácená společnost. Takové zakončení svého celoživotního díla by si jistě nepřál nikdo.“ (Názor čtenáře na internetu)

S tím, jak se blíží čas prázdnin a dovolených, situace na naší politické scéně houstne, politici jsou nervózní a dopouštějí se nejrůznějších chyb a výroků, které jsou „přes čáru“. Nabízím čtenářům SN alespoň tři z nich – ty „nejvýživnější“.

●●●

CITÁT PRVNÍ

Premiér A. Babiš: „Benešová by mohla být pro všechny morálním vzorem.“ (Hospodářské noviny, 22. 6. 2019)

─────

Napíšu to hned na začátku: Ne, nemohla! A vysvětlení této prosté skutečnosti věnuji následující řádky.

Předně: Nepodezírám českého premiéra ze Slovenska (no řekněte, v které zemi to mají?), že by tento výrok mohl vůbec myslet vážně. Kdyby ano, musela by se mu huba zkřivit tak, jako svého času „plánovanému“ předsedovi „dělnicko-rolnické vlády“, A. Indrovi, kterého sovětští okupanti nedokázali prosadit do této funkce.

Ale protože jsme toho z Babišových úst slyšeli už dost a dost, přičemž následujícího dne bylo obvykle zase všechno jinak, vím, že to byl pouze výrok „dočasný“ (ale jiný než pobyt sovětských vojsk, který se „protáhl“ na dlouhých 21 let) a již zítra platit nebude.

A v tom spočívá hlavní potíž s Babišem: Není totiž politikem důvěryhodným, protože ten musí mít konzistentní názory a postoje a zároveň být předvídatelný. Ničím z toho Babiš nedisponuje, a proto nemá v evropském kontextu naprosto žádnou šanci. Může pouze oblbovat své poslušné ovečky ze sekty „Svědků Burešových“, ale v Evropě ani jinde ve světě ho nebude brát nikdo vážně.

Ale vraťme se zpátky k samotnému citátu!  Nevím, zda si A. Babiš uvědomil, jakou hloupost vypustil z úst, ale on už je takový. Plácne pokaždé něco, co mu zrovna slina na jazyk přinese. A pak začne hasit požár, který tím zažehl. Kdyby byl chytřejší, věděl by, že je lépe nejdříve přemýšlet a teprve pak konat. Ušetří si tím zbytečné omlouvání za to, co neprozřetelně řekl. Kdyby mlčel, byl by mohl být filozofem, jak praví jedno přísloví.

Však to dobře známe, nejen od Babiše. Politici, kteří se dopouštějí nejrůznějších nezodpovědných výroků, to pak neobratně svádějí na novináře, kteří to prý překroutili, případně taky, že se to „ztratilo v překladu“, např. z „agrofertštiny“ do babišovské češtiny, která tak nápadně připomíná někdejší husákovskou českoslovenštinu. Něco takového nemají nikde na světě. Aspoň v něčem jsme unikátní.

[To soudruh G. Husák byl jiný „borec“. Zásadně střídal češtinu a slovenštinu, kdy chtěl a jak chtěl, aniž si nechal poradit od svých spolustraníků z ÚV KSČ. Ani „Vaska Trubačov“ Biľak s tím nic nenadělal. A soudruh J. Lenárt raději mluvil jenom česky, aby se mu to nepletlo.]

Moje bezprostřední reakce na uvedený Babišův citát byla následující: Obhajuje-li bývalou komunistickou prokurátorku M. Benešovou soudem uznaný agent bývalé StB A. Babiš (za souhlasného pokyvování hlavou našeho „osvíceného“ a všemi mastmi mazaného pana prezidenta, který se s Mařkou Benešovou „kamarádí“), je to na pováženou. Ale spíše na pozvracení.

Naštěstí v této zemi žije spousta skvělých, slušných a pracovitých lidí, pro které svoboda a demokracie nejsou jen prázdná slova. Jsou to ti nenápadní občané, jejichž jména se nikdy nedostanou do médií. Lidé, kteří poctivě pracují, aby z jejich daní mohli být živi všichni tito jedinci, pro něž používám výstižné označení: političtí komedianti (Babiš, Zeman, Benešová, Hamáček a spol.).

Výše uvedený Babišův citát byl pronesen v bezprostřední reakci na masové protesty nespokojených občanů na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze, kde se v květnu a v červnu 2019 objevovaly transparenty s nápisem o „rudé Marii, která Babišovy zločiny zakryje“. A netrvalo pochopitelně dlouho a bývalá prokurátorka (s 17letou praxí) M. Benešová se začala ve sdělovacích prostředcích (zpočátku opatrně, ale pak již důrazně) ohrazovat proti tomu, že „není rudá“, protože členkou KSČ prý nikdy nebyla.

Podobné povídačky může tato zasloužilá „soudružka prokurátorka“ vyprávět svým vnoučatům a pravnoučatům. Je to podobné, jako když svého času herečka J. Bohdalová dokazovala (dokonce před soudem!) svou „nespolupráci“ s StB! Větší komedii jsem ještě nezažil. A lidi jí na to skočili! Zkrátka: každý, kdo žil v té době a nechodil s páskou na očích a se „zašpuntovanýma“ ušima, ví, jak to tehdy chodilo.

Protože jsem jen o dva roky mladší než M. Benešová a mám stále ještě dobrou paměť, mohu zodpovědně prohlásit, že tato „socanská“ babička se mýlí. Buď účelově lže, aby se někomu zavděčila či mu splatila včerejší „služby“, nebo jí už doopravdy paměť neslouží. V tom případě bych jí doporučil, aby seděla v koutě, „šoupala nožičkama“, hovořila pouze tehdy, kdy je tázána, a především aby se nepletla do politiky. Tu by měla přenechat těm mladším, kteří jsou na tom s pamětí líp.

Ať si klidně dál obhajuje své známé členy mafiánských gangů z řad bývalých členů ČSSD. Ale prohoba: ať už konečně odejde z čela Ministerstva spravedlnosti! Dříve, než tam napáchá nenávratné škody. Staré báby mají sedět doma na zadku, štrykovat punčochy nebo se starat o vnoučata. Nikoli si „přivydělávat“ v politice!

Vzhledem k tomu, že jsem se celý život pohyboval v prostředí, kde se vyskytovali právníci (již jako student pražské „fildy“ jsem chodil do menzy na Právnickou fakultu UK a na kolejích jsem bydlel mezi samými studenty práv), nebo jsem jejich služeb na počátku tzv. normalizace využíval jako osoba trestně stíhaná za „protistátní činnost“, dobře vím, jak tehdejší poměry v naší justici vypadaly.

Po celé období komunistického režimu (1948-89) existovala u nás jakási nepsaná „hierarchie“ mezi právníky. Nejlépe na tom byli ti, kteří přímo podléhali státnímu (potažmo stranickému) dohledu. Úplně na špici této hierarchie (i co týkalo politické spolehlivosti, včetně členství v KSČ) byli prokurátoři. Ti měli naprosto výsadní postavení. Tuto funkci mohli vykonávat výhradně jedinci z dobře prověřených rodin. Pokud někdo nebyl v KSČ, bylo to obvykle „kompenzováno“ tím, že patřil ke spolupracovníkům StB, KGB nebo GRU. (Obdobná nebo ještě přísnější pravidla platila pro prokurátory a soudce v armádě.)

Až druzí v pořadí za prokurátory byli soudci. Také u nich se předpokládalo členství v KSČ. Teprve za nimi byli notáři, jejichž důležitost pro stát spočívala v tom, že dohlíželi na majetkové záležitosti, týkající se občanů, a hlídali, aby stát případně nepřišel o majetek, který by mu mohl připadnout v důsledku smrti občana, případně v jeho emigrace do ciziny. (Již ve středověku existoval důležitý institut „odúmrti“: církev díky němu získala značný majetek; to, co komunisté označují za bezplatné zisky církve.)

Hierarchii právnických profesí doplňovaly dvě společensky méně významné kategorie: advokáti a podnikoví právníci. Mnozí bývalí členové KSČ, kteří neprošli v letech 1969-70 stranickými prověrkami, pokud předtím pracovali jako prokurátoři, soudci nebo notáři a nebyli posláni rovnou „k lopatě“, se obvykle „uchytili“ jako advokáti nebo podnikoví právníci. Nižší společenská příčka mezi právníky už nebyla. Sem patřili i mnozí disidenti a osoby na ně navázané (D. Burešová, O. Motejl, P. Rychetský aj.).

Toto „retro“ z časů tzv. normalizace jsem si nemohl odpustit ze dvou důvodů: jednak abych připomněl „babičce“ M. Benešové, jak to tehdy bylo, když má tak špatnou paměť, jednak proto, abych to objasnil mladším čtenářům, kteří tuto podivnou dobu nezažili a nemají možnost se to od nikoho dozvědět. Dnes se totiž o takových věcech nemluví ani nepíše, protože v této zemi žije stále ještě dost lidí, kteří nemají čisté svědomí a neradi slyší pravdu o tom, jak to před rokem 1989 doopravdy bylo. Mohu čtenáře ubezpečit, že vybudovat slibovaný „ráj na zemi“ se komunistům nepodařilo.

„Babičkám“ (= M. Benešová) a „dědečkům“, včetně děda Vševěda z Hradu (= M. Zeman), je třeba tato fakta připomínat. Je totiž snadné balamutit ty naše občany, kteří o této době nic nevědí. Těm stačí vypravovat „pohádky“ o tom, jak tady bylo za časů soudruhů Husáka a Štrougala „dobře“, i když to nikdy nebyla pravda.

A ještě jedna věc je důležitá: mladá generace by se měla víc zajímat o to, jak se u nás žilo před rokem 1989. Když to mladí budou vědět, „babičky“ a „dědečkové“ nebudou mít šanci. Nikdo jim na jejich vylhané povídačky neskočí.

●●●

CITÁT DRUHÝ

Poslanec M. Jurečka: „Já už se blížím ke svému konci.“  (Prvnizprávy.cz, 30. 6. 2019)

─────

Opět to napíšu hned v úvodu: M. Jurečka se nemýlí. Už brzy v politice skončí. Má toho na „triku“ dost a dost. Ta ostuda s citáty z knihy lidoveckého „trafikanta“ O. Závodského bude nejspíš tou poslední kapkou, kterou pohár trpělivosti voličů s KDU-ČSL přetekl. Nechme se překvapit. Předčasné volby totiž doopravdy klepou na dveře. Připouští to už i A. Babiš.

Výše uvedený výrok vypustil ze svých úst bývalý ministr zemědělství Sobotkovy vlády ‒ M. Jurečka. Stalo se tak během 17hodinové rozpravy, jež dne 26. 6. 2019 předcházela hlasování o nedůvěře vládě A. Babiše. Jurečka předčítal poslancům citace z knihy bývalého (vyhozeného) náměstka ministra financí A. Babiše – lidoveckého nominanta O. Závodského (měl na starosti „boj s hazardem“). Přesněji: Jurečka četl z této knihy pasáže, v nichž Babiš hovoří na poradách se svými podřízenými vulgárně o některých českých a evropských politicích.

Je doopravdy spíše věcí politického vkusu, jak toto vystoupení bývalého ministra zemědělství máme hodnotit. Věc je skutečně nevkusná a na řádném zasedání PS neměla zaznít. To, že předseda PS R. Vondráček něco takového připustil, svědčí jednoznačně o tom, že je slabým předsedou, který u poslanců nemá žádnou autoritu. (Kdoví, čím ho někteří kolegové vydírají?)

Tato záležitost se správně měla projednávat na Mandátovém a imunitním výboru, který by pro to byl nejvhodnější platformou. Babiš měl být předvolán, aby věc vysvětlil, a následně sankcionován. Je nesporné, že takto se politik ve vysoké funkci chovat nemá a nesmí. To platí jak pro Babiše, tak i pro Jurečku.

Nemám důvod Babiše chválit, ale to, co předvedl Jurečka, se jednoduše nedělá. Jestliže bývalého ministra a vládního kolegu A. Babiše dehonestuje člověk, který s ním téměř čtyři roky seděl ve vládě, to je doopravdy „přes čáru“. Nota bene: je-li autorem této knihy člověk, který byl na Ministerstvu financí ČR zaměstnán jako politický nominant malé koaliční strany, KDU-ČSL, která měla pro činnost této vlády spíše okrajový význam.

O přínosu lidovců pro Sobotkovu vládu bych vůbec nehovořil, protože žádný nebyl. Práce všech tří lidoveckých ministrů nestála za to, aby byla vůbec hodnocena, protože tito lidé tam nedělali téměř nic. Nejlépe na tom byl právě Jurečka, nejhůře pak Bělobrádek (zcela zbytečný ministr, spíš „na parádu“) a ministr kultury Herman. Ten byl pouhým sebestředným žvanilem, za nímž žádné pracovní výsledky vidět nebyly. Proslavil se pouze mediálně nafouknutou akcí kolem vepřína v Letech a spolu s Bělobrádkem „kamarádstvím“ se sudeťáky. Oba patří k největším ostudám KDU-ČSL.

Z Jurečkova vystoupení mě zaujal tento citát (pochází nikoli z dotyčné knihy Závodského, nýbrž se jedná přímo o citát Jurečkův): „Problém je ovšem to, že takhle mluví předseda vlády a toho se vyhazuje špatně. (…) Uvědomme si, že Babiš je v úřadu předsedy vlády následníkem lidí, jako je Alois Eliáš, jeden z největších hrdinů domácího odboje, člověk, kterému vděčíme za svobodu. A teď tu máme primitiva, který bez použití genitálií ve větě neumí vyjádřit myšlenku.“

Co k tomuto slovnímu „průjmu“ jiného Slováka dodat? Snad jenom to, že jeden „Slovák“ kritizuje jiného svého krajana. Ani jeden z nich pořádně česky neumí. „Pasáček vepřů“ se pustil do „primitiva“, který k nám přivandroval na počátku „divokých“ 90. let 20. století ze Slovenska.

Inu, taková byla tehdejší doba. Přitom dodnes jsme se nevypořádali se slovenskými „přivandrovalci“, které k nám natahal soudruh Husák, když byl u moci, ale zapomněl si je vzít zpátky s sebou, když se zase vracel na Slovensko – po „sametové revoluci“ 1989. A nenašel se nikdo, kdo by ty jeho krajany postrkem poslal na Slovensko, kam patří.

To je celá „krutá“ pravda o našem soužití se slovenskými bratry. Dodnes jsme nebyli schopni si v tom udělat pořádek. Co vlastně ten „Slovák“ Jurečka kritizuje? Může být rád, že ho tady necháváme žít, protože na Slovensku by se tak dobře neměl. A Andrej to dobře ví, a proto přišel do Čech, aby mu bylo líp.

S tím souvisí ještě jedna věc. Toto „primitiva“ po volbách z roku 2013 pustili k moci dva jeho tehdejší koaliční partneři – B. Sobotka (ČSSD) a P. Bělobrádek (KDU-ČSDL). Ani jednomu z nich nevadilo, že Babiš je člověk s obřím střetem zájmů a bývalý agent StB. Tito dva politici (spolu se svými poslanci), jakož i politici ANO 2011 (s celým svým poslaneckým klubem) „zařídili“ v PS, že Babiš získal výjimku z tzv. lustračního zákona. Co takhle sáhnout si do svědomí, soudruzi lidovci?

Co se týká zvýrazněných částí textu, ty svědčí o jediném: nejen Babiš, ale ani Jurečka pořádně česky neumí. Rodilý Čech by nikdy nepoužil tato slovní spojení, tyto vazby, případně tato slova. Je to prosté: každým svým vyjádřením, a to mluveným i písemným, prozrazuje Jurečka o sobě, že je potomkem Slováka, byť se on sám narodil již na Moravě. Jako bývalého učitele-češtináře mě nic neoklame. Zkrátka: Jurečka se česky nikdy pořádně nenaučil a už ani nenaučí. A nejen to. Má i vážné mezery ve vzdělání, které svými vyjádřeními na sebe prozrazuje, aniž by se ho na to někdo ptal. Dělá ze sebe hlupáka sám a dobrovolně.

Nedávno na sebe upoutal pozornost, když v PS vystoupil s návrhem na jakousi rezoluci, která se týkala okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v r. 1968. Možná se o dějiny zajímá, ale moc toho o nich neví. Asi lépe rozumí těm svým prasátkům v rodinném chlívku. Měl by u nich zůstat a neplést se do historie. K tomu jsou povoláni jiní odborníci, než je on sám. „Vykladače“ dějin typu Jurečky doopravdy nepotřebujeme. Takových jsme si užili za minulého režimu dost a dost.

Ještě jedna faktická poznámka k citovanému výroku: Namísto výrazu „následník“ (jsou následníci panovnického trůnu, např. britští princové Charles, William, Harry, či George nebo Louis; u nás např. F. F. d’Este), avšak vhodnější je označení „následovník“, tedy ten, kdo následuje někoho ze svých předchůdců v určité aktivitě (ideové, politické apod.).

Ohledně zmíněného gen. Ing. A. Eliáše (1890-1942), bývalého náčelníka generálního štábu čs. armády předmnichovské ČSR a prvního protektorátního předsedy vlády, u toho bych spíše zdůraznil nikoli to, že byl hrdinou domácího odboje (takových byly stovky), ale spíše to, že je jednalo o jediného premiéra nacisty okupované země, který byl po nástupu R. Heydricha zatčen (kvůli utajovanému telegrafickému styku s exilovým prezidentem E. Benešem) a v době II. stanného práva po atentátu na R. Heydricha popraven na střelnici v Kobylisích (19. 6. 1942).

Abych M. Jurečku poopravil, připojím ještě toto konstatování: Za svobodu nevděčíme pouze osobě A. Eliáše, nýbrž všem statečným vlastencům, kteří položili svůj život za obnovu naší svobody a samostatnosti – na západní i východní frontě 2. světové války. A také obětem nacistické perzekuce z let 1939-45. Tedy všech těch bývalých Čechoslováků, kteří zahynuli, „abychom my mohli žít“. Tak to kdysi hlásala komunistická propaganda a myslela při tom pouze na svých 25 000 členů KSČ, kteří za války zahynuli. Celkový počet obětí byl však mnohem vyšší (uvádí se 360 000) a netýkal se pouze komunistů: ti byli spíše v menšině. Přesto jsme povinni si vážit i komunistických obětí nacistické hrůzovlády. O tom nemůže být žádných pochybností.

Když vyslovíme jméno A. Eliáše, nesmíme zapomenout ani na přední představitele nekomunistické vojenské odbojové organizace „Obrana národa“ (gen. J. Bílý, gen. H. Vojta), kteří byli rovněž popraveni a na něž se neprávem zapomíná. (Oba jmenovaní byli popraveni již koncem září 1941 – po nástupu R. Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora.) Stejně tak si zaslouží úctu členové dalších protinacistických odbojových organizací, např. „Tři králové“ (J. Mašín, J. Balabán, V. Morávek).

A co dodat k úvodnímu, nepříliš obratnému výroku M. Jurečky? Někdy je skutečně lépe mlčet a moc na sebe neupozorňovat. Zdá se, že Jurečka zřejmě trpí exhibicionistickou „úchylkou“: chce být středem pozornosti, ale nemá na to. Ani co se týká jeho zjevu (a postavy), ani toho, co nosí v hlavě. (Někdo totiž má v hlavě mozek, jiný pouze piliny, abych to řekl „kulantně“, nikoli od plic.) Jak je tomu u Jurečky, lze snadno dovodit.

Takovou „zpotvořeninu“ totiž rodilý Čech nikdy z úst nevypustí. (Podobných nečeských výroků se dopouští i Babiš.) Přesto: tento Jurečkův výrok je nepochybně pravdivý. Jeho autor jistě správně vytušil, že jeho konec v politice se blíží a přijde nejpozději po tomto parlamentním excesu v řádu týdnů, ne-li dnů. A kdyby ne, jsou tu mimořádné (předčasné) volby do Poslanecké sněmovny, o nichž již docela vážně mluví jak M. Zeman, tak i A. Babiš. Pro lidovce, kteří dnes vystupují jako „pátá kolona“ sudetských Němců, nebude jistě výsledek těchto voleb vůbec dobrý. Může se stát, že budou spláchnuti do „kanálu“, kam podle mínění řady našich občanů již dávno patří.

●●●

CITÁT TŘETÍ

Prezident republiky M. Zeman: „Jak se jmenuje ten pitomeček? (…) Dolínek.“ (Z rozhovoru pro MF Dnes, 29. 6. 2019; prezident jej poskytl o dva dny dříve při své návštěvě Bystřice nad Pernštejnem.)

─────

Říká se, že to nejlepší má přijít na konec. Platí to i v tomto případě. Myslím tím výše uvedený Zemanův citát, který ani žádný komentář nepotřebuje, protože je jasný a přesně vystihuje situaci, v níž se dnešní ČSSD nachází.

Ač se v mnoha názorech s M. Zemanem rozcházím a principiálně stojím na opačné pozici než on, v případě tohoto výroku mu musím dát za pravdu. Ze všech pitomců, které ČSSD ve svém poslaneckém klubu i v užším stranickém vedení má, patří právě „věčný student“ P. Dolínek (studoval prý na deseti vysokých školách, ale ani jednu nedokončil) k těm největším.

Po něm hned následuje další „středoškolák“ ‒ J. Hamáček. Toho na rozdíl od Zemana, který pro něho má jakousi zvláštní „slabost“ (snad proto, že vypadá tak bezprizorně), považuji nejen za bezkonkurenčního „troubu“, ale především za odpudivou „Babišovu onuci“ a „hadr na podlahu“, s nímž zametají Zemanovi poskoci z Hradu.

V této souvislosti uvedu jedno „historické“ srovnání: Protektorátní prezident Dr. E. Hácha, známá tragická postava našich nedávných dějin, dokázal snášet rány osudu s pokorou a důstojností, byť ani jeden z dnešních politiků, kteří jsou mladší a mají lepší zdravotní stav, by neustál politický tlak, jemuž byl Hácha v kritických chvílích pro český národ vystaven a nucen se v těchto naprosto výjimečných situacích rychle rozhodnout.

Někdo jistě namítne, že dnes žijeme v míru a nic zásadního řešit nemusíme. Nikdo nás neokupuje ani na nás nemíří pistolí. O to je naše současná politická situace nepochopitelnější. J. Hamáčkovi přece nejde ani o život, ani nemusí dávat hlavu na špalek kvůli budoucnosti této země. (Umíte si představit, jak by to dopadlo, kdyby taková situace nastala?) Přesto se chová nedůstojně, a to výhradně kvůli několika dobře placeným „korytům“ ve vládě s trestně stíhaným agentem StB A. Babišem. Přemýšlel někdy o tom, jak toto jeho chování jednou zhodnotí historie? Nebo je mu to šumafuk?

Vrátím se ještě krátce k P. Dolínkovi, neúspěšnému náměstkovi pražské primátorky A. Krnáčové, který nesl politickou odpovědnost za to, že v Praze padají mosty, nebo jsou v naprosto žalostném stavu, kterým se nikdo do té doby nezabýval. Zdá se, že také tito politici si hlídali spíše svá výnosná „korýtka“ a víc je nezajímalo.

Poslanec P. Dolínek je prototypem socanského „lehkoživky“, hlupáčka a líného, nevzdělaného „netáhla“, které táhne ČSSD ke dnu. Poté, kdy ve vedení ČSSD selhaly všechny dosavadní intelektuální „kapacity“ typu Luboše Zao Ce-tunga, přišli ke slovu právě Dolínkové a Chvojkové. Jejich vyhlášená neschopnost a neuvěřitelné, bezkonkurenční „neumětelství“ plným právem rozlítilo i pana prezidenta. S Dolínky se ČSSD doopravdy nedostane dál než na politický hřbitov.

A když už jsme u vyjmenovávání nejhorších „brzd“ dalšího rozvoje ČSSD, nelze opomenout ani ženy ve vedení této strany. V soutěži o nejhloupější z „hloupých blondýn“ stále vede K. Valachová, která ve školství, když tam šéfovala, „zmršila“, co se dalo, a to nejen v tzv. inkluzi. V tomto směru musím dát plně za pravdu bývalému předsedovi sněmovního školského výboru V. Klausovi ml., o němž je všeobecně známo, že problematice výchovy a vzdělávání rozumí, a to na rozdíl od K. Valachové či někdejší ministryně P. Buzkové.

─────

Sledování vývoje ČSSD patří k mým letitým „koníčkům“, a to jak z pohledu novináře, tak i historika. Na stránkách SN (dříve tištěných, od r. 2011 internetových) kritizujeme M. Zemana (premiéra, prezidenta) od jeho vstupu do vysoké politiky, avšak nikdy to nebylo úplně ve zlém: spíše se jednalo o takové „pošťuchování“ a „škádlení“, protože kritika v politice patří stejně jako k jídlu koření.

Již od těch časů (od r. 1996) dostávala Zemanova ČSSD v SN někdy až nadstandardní publikační prostor. Tehdejší tištěný měsíčník SN se plnohodnotně zapojil do předvolební kampaně jak v r. 1996, tak i v r. 1998. Nedávno se mi znovu dostaly do rukou archivní výtisky SN z r. 1996. Našel jsem tam i celostránkové interview s tehdejším poslancem za ČSSD P. Hulinským (SN č. 12/1996, str. 3).

V těch dobách ČSSD ještě „žila“ a byla v politice mimořádně aktivní. S dnešní dobou se to vůbec srovnávat nedá. Není totiž co srovnávat. Současná ČSSD je „na přístrojích“ a pozůstalí se nemohou dohodnout na tom, zda ty přístroje nechají vypnout, aby zbytečné náklady neprohlubovaly dluh strany, nebo to budou platit dál, ať už to dopadne jakkoliv. Účelnější by bylo zahájit sbírku mezi členy strany na uspořádání partajního pohřbu: na ten by si ČSSD tak jako tak musela půjčit další peníze.

Vzpomínám si, že právě v souvislosti s výše zmíněným interview na přímo ukázkovou rychlost a pohotovost ze strany ČSSD: jeden den jsem poslanci P. Hulinskému vhodil do jeho domovní schránky otázky a druhý den mi jeho poslanecký asistent K. Březina osobně předal odpovědi. M. Zeman byl tenkrát předsedou PS a jeho poslanecký klub (byl v něm i F. R. Čech) „šlapal“ jako hodinky. Zeman dokázal ocenit pracovitost svých lidí. (Srovnávat to s dnešními hradními nefachčenky a přicmrndálky z líného ansámblu v čele s V. Mynářem zkrátka nelze.)

Však se taky K. Březina, který se v krátkém čase projevil jako talentovaný mladý muž s velkými politickými ambicemi, záhy „vypracoval“ z asistenta poslance až na tehdy nejmladšího ministra Zemanovy vlády. A nebyl sám, protože někdejší „mašinfíra“ S. Gross, jemuž byl M. Zeman na svatbě, se brzy nato stal ministrem vnitra. A o pár let později z něho byl dokonce náš nejmladší premiér za celou dobu od r. 1989.

[Nerad bych, aby to vypadalo jako neskromnost. Také tištěný měsíčník SN v té době přispěl „svou troškou do mlýna“ k úspěchu kampaně ČSSD v parlamentních volbách 1998. Jak známo, M. Zeman nikdy nezapomíná: ani to dobré, ani to zlé. (Vždyť jeho prezidentští „nevoliči“ z r. 2003 by mohli vyprávět o tom, kterým z nich se již stačil pomstít. Avšak ani v tom není Miloš sám: prezident E. Beneš nechal z nenávisti i jiných negativních pohnutek nejen pozavírat své kritiky a politické oponenty, ale dokonce i milence své manželky, kteří z něho udělali „paroháče“.)

Od těch časů platí, že když potřebuji, aby se „Mýla Ovar“ něco důležitého dozvěděl, napíšu to do SN. Vždycky se najde někdo, kdo mu to poví. Nebo si to on sám přečte, protože se nerad spoléhá pouze na pravidelný monitoring tištěných i elektronických médií. Takový už náš pan prezident zkrátka je: hlavně velký čtenář.]

Inu, v oněch časech, kdy M. Zeman této zemi „premiéroval“, se tento politik díval na mladé snaživce z řad ČSSD s mnohem větší tolerancí a benevolencí, možná i respektem, než dnes, kdy jim nemůže přijít na jméno Na bývalé odchovance Mladých sociálních demokratů (Gross, Sobotka, Hamáček, Poche, Petříček, Maláčová aj.) definitivně zanevřel v roce 2003 – po neúspěšné volbě prezidentem republiky.

Někdejších mladých sociálních demokratů se přesto musím trochu zastat. V těch časech (v 90. letech 20. století) to ještě nebyli takoví „troubové“ a „pitomci“, jací reprezentují ČSSD dnes, ať už je to P. Dolínek, J. Chvojka či O. Veselý. Mám plné pochopení pro Zemanovo příkré hodnocení dnešních „socanských“ mládežníků. Někteří jsou doopravdy až nezdravě sebevědomí, drzí a „oprsklí“.

Příkladem za všechny je J. Maláčová, která by se měla přihlásit do kurzu etikety k bývalému hradnímu mluvčímu – L. Špačkovi. V porovnání se Zemanovými poslanci z 90. let 20. století jsou dnešní „socanští“ poslanci jen „líné lemry“, které by si zasloužily, aby je v jejich „práci“ popoháněl vrchnostenský dráb s pořádným karabáčem v ruce.

My, starší občané, kteří se díváme na uplynulých třicet polistopadových let s větším odstupem než dnešní málo zkušení novináři, si pamatujeme M. Zemana z jeho mladších let. Tehdy ještě hýřil nápady i vtipem a snažil se být „motorem“ tehdejšího „transformačního“ procesu: přechodu od totalitního státu s plánovanou ekonomikou ke standardnímu kapitalistickému státu, jenž je vybudován na tržní ekonomice, politickém pluralismu, prozápadní orientaci a respektu k lidským právům. A sluší se připomenout, že tehdejší premiér M. Zeman (1998-2002) byl u toho, když byla ČR začleněna do NATO a posléze se aktivně podílel i na přípravě jejího přijetí do EU. Bohužel, dnešní „Mýla Ovar“ dělá pravý opak.

Nejsem sám, kdo tvrdí, že premiér M. Zeman a prezident téhož jména jsou dvě naprosto odlišné osoby. Občas mě totiž napadá, kdo toho „dvojníka“ někdejšího M. Zemana na Hrad podstrčil, aniž jsme si toho stačili všimnout. Vždyť je to pravý opak někdejšího úspěšného sociálně demokratického premiéra: jen samá negace, zášť a zloba. Nebo že by se ze „spícího agenta“ Moskvy stal přes noc „agent probuzený“, který prostřednictvím ruské ambasády dostává stále nové a nové pokyny od soudruha rozvědčíka KGB V. Putina, kterak demontovat náš polistopadový, demokratický režim a narušovat vztahy uvnitř NATO a EU? Stal se snad prezident M. Zeman pouhým nástrojem ruské hybridní války?

Možná se to brzy dozvíme. Jak známo, v Čechách se nikdy nic neutají a všechno se časem vykecá…

●●●

Malý historický exkurs do totalitní i polistopadové minulosti

Naši slovenští bratři mají ve své televizi zajímavý pořad. Jmenuje se:  Dobre vedieť. Toto konstatování má obecnou platnost. Vždycky je totiž dobře, když víme, co je co a kdo je kdo. Občas to bývají informace k nezaplacení. Když je máme, pochopíme ledacos, nad čím bychom jinak nechápavě kroutili hlavou.

V případě našich politiků zase o takovou „záhadu“ nejde. Všechna „tajemství“ jejich života mají většinou společný základ: komunistickou minulost. U některých „puncovaných“ polistopadových demokratů se to zdá být jako ze světa sci-fi: takový „solidně“ vyhlížející pán – a je to bývalý komunista. Bohužel – těch bylo mnoho, ne-li většina. Když končil komunistický režim v r. 1989, bylo u nás celkem 1 700 000 členů KSČ. Téměř každý desátý občan (včetně malých dětí). „Nákazou“ komunismu byla zasažena skoro každá rodina u nás.

─────

Ačkoliv žijeme v tzv. postfaktické době, kdy klasická „fakta“ přestávají platit, jsou problematizována, překrucována a vytlačována na okraj, není od věci připomenout několik faktů z minulosti jistých známých osob z polistopadového období.

Přesto začnu jednou nepřehlédnutelnou „personou“, jež vstoupila do našich dějin hned po r. 1945 a zejména po komunistickém převratu z Února 1948. Tímto „krvavým“ mužem byl někdejší prvorepublikový soudce okresního formátu ‒ JUDr. Josef Urválek (1910-1979) z Českých Budějovic. Patřil k těm nemnoha politicky povolným jedincům, kterým bylo umožněno, že je všemocná státostrana (= KSČ) hned v Únoru 1948 „vyzvedla“ na piedestal moci, aby jejich prostřednictvím v praxi předvedla, jak „dělnická pěst“ zúčtuje s třídními nepřáteli.

Právě rukou takových jedinců, jako byl J. Urválek, KSČ názorně předvedla, jak si představuje fungování „třídní justice“ – coby popravčí sekyry na neposlušné občany, kteří odmítali uznat legitimitu nové politické garnitury v čele s K. Gottwaldem. Nešlo zdaleka jen o „poraženou buržoazii“, nýbrž o každého občana, jenž nesouhlasil se změnou politických poměrů po Únoru 1948 – včetně členů KSČ, kteří byli vyvrženi z lůna strany.

JUDr. J. Urválek se stal jedním z nejzuřivějších komunistických prokurátorů té doby. Není u nás snad nikdo, kdo by neviděl alespoň část z jeho fanatických vystoupení během soudního procesu s JUDr. M. Horákovou. Urválkův politický fanatismus byl plně srovnatelný s náboženským fanatismem pobělohorského jezuity A. Koniáše (1691-1760), který byl známým „hubitelem“ českých knih. (Prý jich nechal spálit na 60 tisíc kusů.)

A protože „strana a vláda“ dokázaly vždy ocenit věrné služby některých soudruhů, strávil JUDr. J. Urválek zbytek své právnické kariéry jako soudce Nejvyššího soudu. Stal se dokonce jeho předsedou. Člověk, který patřil k „rekordmanům“ v počtu navržených trestů smrti pro odpůrce komunistického režimu, se ocitl na „špici“ justičního systému „lidově demokratického“ Československa. To nevymyslíš…

Ačkoliv dnes nad tím kroutíme hlavou, něco podobného zažila naše společnost v roce 1968, kdy se likvidátoři svobody a demokracie z Února 1948 dostávali opět (někteří přišli přímo z vězení) do čela státu či do vedení důležitých institucí (J. Smrkovský, J. Pavel, F. Kriegel, J. Pelikán, O. Černík aj.). V případě J. Urválka znamenalo Pražské jaro 1968 konec jeho kariéry. Přesto i tohoto komunistického zločince dohnala jeho minulost: v r. 1979 spáchal sebevraždu. (Také rok 1968 byl obdobím mnoha politických sebevražd, např. osob zapletených do smrti ministra zahraničí J. Masaryka.)

Nutno dodat, že J. Urválek nebyl jediným takto oceněným komunistickým zločincem. KSČ nezapomínala ani na „figurky“ okresního formátu. Funkcí předsedy ONV např. „odměnila“ atentátníka na prvorepublikového ministra financí A. Rašína –anarchokomunistu J. Šoupala. Podobně se hřál na výsluní i další „anarchista“ z řad funkcionářů KSČ, jenž byl zapleten do tzv. Krčmaňské aféry („krabičkový“ atentát na P. Zenkla, J. Masaryka a P. Drtinu z r. 1947) – tajemník KSČ v Olomouci „Jura“ Sosnar.

Ten prý do oněch krabiček vložil výbušninu, která měla dotyčné politiky zabít. Balíčky pak odnesl na poštu jiný muž: bývalý strojvůdce ČSD a předseda MNV v Krčmani – J. Štěpánek. Zatímco olomoucká KSČ se Sosnara zbavila a poslala ho pracovat do fabriky k soustruhu, jeho „parťák“ J. Štěpánek byl „odměněn“ funkcí předsedy ONV v Olomouci. Zkrátka: strana vždy pamatovala na své věrné soudruhy.

─────

V rámci tohoto „exkurzu“ do minulosti komunistického režimu ještě připojím pár dalších poznámek. Pohyb v prostředí prokurátorů, soudců a advokátů byl v minulosti vcelku běžný. Ale protože žijeme v postfaktické době, už se zase u nás lže, fabuluje nebo se neříká celá pravda. Jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme za posledních třicet let „zapomněli“ na to, jak to tady vypadalo před rokem 1989. Mystifikace, vyfabrikované kauzy, polopravdy. To je ten náš dnešní „postfaktický“ svět, v němž žijeme. Na pravdě nezáleží. Každý si říká, co mu slina na jazyk přinese. Žádné ověřování faktů. A lidi jen plácají a plácají. Často jen samé nesmysly.

Těch pár faktických poznámek začnu osobou (použít výraz „osobnost“ si netroufám, protože tento pán pro mne není člověkem s průzračnou minulostí: ruku do ohně bych na něj nedal) mediálně známého a často přeceňovaného – JUDr. Otakara Motejla (1932-2010). Byl znám jako „advokát disidentů“. Zlí jazykové přesto podotýkají, že i tyto aktivity byly pod pečlivou kontrolou StB, i když Motejlovo jméno mezi agenty StB nenajdeme – na rozdíl od jiných advokátů (J. Lžičař). Inu, člověk už neví, čemu má věřit. Raději vůbec ničemu. Aspoň tím nic nepokazíme.

Ovšem ani JUDr. O. Motejl nebyl zdaleka takový „svatoušek“, jak ho rádi líčí někteří jeho kolegové z právnické „branže“, či hochštapleři typu A. Babiše, kterému se jeho osoba momentálně hodí pro jejich politické cíle a jako „potrava“ pro notorické balamucení veřejnosti. Nejen Babiš, ale i mnozí další „hráči“ na tom našem malém politickém dvorečku přistoupili na podivnou, falešnou, politickou hru o jakýchsi „hodných“ a „těch ostatních“ disidentech. (Do té druhé kategorie řadí mimo jiné, i když to neříkají nahlas, také V. Havla, o němž A. Babiš před časem v tajně pořízené nahrávce tvrdil, že byl agentem StB a možná i KGB.)

Motejl je pro tuto skupinu lidí s komunistickou a estébáckou minulostí samozřejmě ten „hodný disident“, dokonce příkladný „demokrat“. To je již z podstaty věci protimluv: žádný komunista, byť bývalý, který vystoupal po profesním žebříčku hodně vysoko, jím nemůže být. Vždyť O. Motejl v letech 1968-1970 působil na Nejvyšším soudu ČSSR a po „vyhození“ z KSČ skončil jako „advokát disidentů“!

Po Listopadu 1989 se JUDr. O. Motejl opět vrátil do nejvyšších pater naší justice. Stal se předsedou Nejvyššího soudu ČR (1993-1998) ‒ jako odškodnění za utrpěné „křivdy“ v doby tzv. normalizace. To jiní trpěli daleko víc než on: někteří ve vězení, jiní „u lopaty“. Motejl byl nakonec „uklizen“ do funkce (právě vytvořené podle zahraničního vzoru) prvního českého „ombudsmana“ (= ochránce lidských práv) – údajně jako nejvhodnější kandidát.

Pravdou je, že v porovnání s neoblíbenou a značně kontroverzní A. Šabatovou je O. Motejl stále ještě vnímán jako „hvězda“. (A. Šabatová, dcera disidenta J. Šabaty a manželka P. Uhla, vystudovala práva až po r. 1989, protože jí to z politických důvodů nebylo dříve umožněno.) Proti A. Šabatové se dlouhodobě ostře vymezuje i prezident M. Zeman, který sám nikdy „disidentem“ nebyl a na „ukřivděného“ komunistu si pouze hraje. (Zdá se, že je to jeho „krycí legenda“ v rámci práce pro jistou zahraniční tajnou službu. O jakou se jedná, není těžké uhodnout.)

Nicméně: ani Motejlův „obraz“ z doby po Listopadu 1989 není bez poskvrnky. Stačí připomenout jednu záležitost, jež se mu totálně nepovedla. Píše se o ní v knize J. Buriance Rudolf Beran, oběť komunistické msty, která vyšla v mém vydavatelství v r. 2013. Tam se čtenáři mohou dočíst například o tom, že to byl právě tolik neprávem oslavovaný O. Motejl, tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR, kdo v r. 1995 z titulu své funkce odmítl soudně rehabilitovat dvě oběti nacistické a posléze komunistické zvůle za činy, k nimž došlo v souvislosti s německou okupací z 15. 3. 1939: bývalého předsedu Republikánské strany (= agrárníci) a premiéra Druhé republiky R. Berana, jakož i gen. J. Syrového, hrdinu od Zborova, pozdějšího náčelníka generálního štábu čs. armády a předsedu úřednické vlády z doby Mnichovské krize 1938.

O těchto skutečnostech se u nás bohužel cudně mlčí, protože se to dnešním mocným ani jejich „vykladačům dějin“ jaksi nehodí do krámu. No řekněte: Kdo by se chlubil tím, že naše polistopadová justice funguje tak špatně, že není schopna se vypořádat s touto evidentní křivdou, která již nikdy nebude napravena. Oba jmenovaní politici, kteří po r. 1945 strávili mnoho let ve vězení (Beran tam v r. 1954 zemřel) přesto mohou být někdy v budoucnu rehabilitováni alespoň v očích veřejnosti morálně, když už ne soudně. Všechny možnosti této soudní nápravy byly totiž již vyčerpány – bez pozitivního výsledku.

I tento případ potvrzuje to, co všichni dobře známe. Pravda bývá nezřídka nepohodlná a nežádoucí. Vždy se najde dost takových mocipánů, kterým se tato fakta nebudou líbit. Lidé raději naslouchají nejrůznějším lžím, polopravdám, ba i dezinterpretacím o našich historických událostech či o konkrétních osobnostech.

─────

Druhým „výtečníkem“ s komunistickou minulostí, který si zaslouží pozornost, je někdejší „kamarád“ prvního polistopadového prezidenta V. Havla i současné hlavy státu M. Zemana, bývalý předseda Legislativní rady vlády v Zemanově vládě a pozdější ministr spravedlnosti ve vládě V. Špidly, dnešní předseda Ústavního soudu ČR – JUDr. Pavel Rychetský (*1943).

Tento zasloužilý polistopadový „demokrat“ (s rudou knížkou) byl jedním z mála právníků, bývalých „vyhozených“ komunistů, kteří podepsali Chartu 77. Také on, jak jinak, pochází z rodiny „rudých“ právníků: jeho matka působila v 50. letech 20. století v Kanceláři prezidenta A. Zápotockého. Bez legitimace KSČ a dobrého prověření to samozřejmě možné nebylo.

Není od věci připomenout také aktivní roli dnes již přestárlého a přesluhujícího „nepostradatelného“ odborníka P. Rychetského v událostech na samém počátku polistopadového vývoje u nás. Bezprostředně po Listopadu 1989 se z toho bývalého chartisty a přítele V. Havla stal jeden v nejvýše postavených představitelů „demokratické“ justice: byl jmenován generálním prokurátorem ČSFR. (V čele Městské prokuratury v Praze tehdy stál dnešní známý advokát, obhajující mnohé polistopadové zločince, JUDr. T. Sokol, mimo jiné odchovanec „disidentského advokáta“ O. Motejla. Jak je ten svět malý, že ano?! Byl to právě T. Sokol, kdo již v r. 1990 chtěl postavit KSČ mimo zákon. Nikdy k tomu nedošlo.)

Jaksi se zapomnělo (nebo si někdo přál, aby se na to zapomnělo), že P. Rychetský, tehdy coby generální prokurátor, účinkoval při mediální „popravě“ předsedy lidovců (ČSL) – JUDr. J. Bartončíka, který byl krátce před červnovými volbami do parlamentu v r. 1990 označen za bývalého agenta StB. Na této „špinavosti“ se tehdy osobně podílel kromě P. Rychetského také náměstek ministra vnitra J. Ruml i tiskový mluvčí prezidenta V. Havla – M. Žantovský.

(Samotný V. Havel tehdy přítomen nebyl, zřejmě z obavy, aby také na něho někdo nevytáhl, že i on se zapletl s StB. To totiž o něm tvrdí jak V. Mečiar, tak i A. Babiš, oba bývalí agenti StB.) Účelová dehonestace J. Bartončíka měla za úkol oslabit pozici lidovců ve volbách a zajistit bezproblémové vítězství Občanského fóra.  (Oba synové J. Bartončíka se dnes angažují jako právníci A. Babiše v jeho kauze „Čapí hnízdo“.)

Zdá se, že se nám to všechno nějak zamotává. „Svatozář“ okolo některých „pomazaných“ hlav je ta tam. Inu, když je někdo dlouho na světě (týká se to i „babičky“ M. Benešové) a jde z jedné funkce do druhé, občas se mu přihodí, že se připlete k nějakému maléru.

Také P. Rychetský těch funkcí zvládl požehnaně a nese politickou zodpovědnost i za některé protilidové akty Zemanovy vlády, např. za dnes tak aktuální exekuce, které doléhají na téměř milion obyvatel této země. Je to hanba, v civilizované zemi nepředstavitelná věc! Škoda jen, že bývalý „disident“ Rychetský vykonal za těch třicet polistopadových let tak málo pro nápravu komunistických zločinů u nás. Měl by se stydět!

Proto je nejvyšší čas, aby svou funkci opustil a přenechal ji někomu mladšímu a schopnějšímu. „Gerontokratů“ jsme si užili za minulého režimu dost a dost. Tato země potřebuje ve svém čele mladé a demokraticky smýšlející politiky, nikoli „vykopávky“ typu P. Rychetského či M. Benešové. Neděkujeme, odejděte!

14. 7. 2019

PhDr. Rostislav Janošík