Jdi na obsah Jdi na menu
 


První pražská defenestrace

30. 7. 2019

Když se s defenestracemi roztrhne pytel…

Není mnoho výročí ze starších českých dějin, o nichž má v marasmu tzv. postfaktické doby, kterou dnes prožíváme a s níž jsme často velmi tvrdě a nesmlouvavě konfrontováni, smysl mluvit a psát. Stačí se pozorně rozhlédnout nebo zaposlouchat do toho, co se šíří do éteru z našich stále ještě svobodných médií: tisku, internetu (včetně sociálních sítí), z rádií i televizorů. Pokud se tam vůbec nějaká zmínka o historii objeví, je to spíše mžik: pár slov, nějaká ta fotografie či jiný obrázek a hotovo.

Před rokem jsem na stránkách SN psal o tzv. druhé (správně: třetí) pražské defenestraci (23. 5. 1618). A zmínil jsem se tam rovněž o těch dalších dvou – z 30. 7. 1419 a z 24. 9. 1483. (Pozn. 1) V našich sdělovacích prostředcích je zatím podezřelý klid. O defenestraci z r. 1419 si troufl napsat pouze jediný autor, který dokonce není ani historik, nýbrž ekonom a finančník z různých, pro mne (jako laika) zcela neznámých evropských institucí – jakýsi B. J. Studýnka. Nikdy jsem o tomto pánovi neslyšel, a proto mne jeho poněkud nezvyklé „historické“ závěry tak trochu překvapily. Ale ne moc, protože jsem si zvykl: ničemu se raději nedivím.

A tento pán (netroufám si napsat ani „historik“) v onom svém článku o příčinách, průběhu, následcích a dějinných konsekvencích této události na stránkách Lékovy „České pozice“ (v rukou Slováka s maďarských jménem; to nevymyslíš!) rozvíjel úvahy, jež jsem musel jako historik ze „staré školy“ zcela odmítnout – jako ahistorické, příliš modernistické a hlavně: prozrazující, že to autor psal na politickou objednávku jistých mocenských skupin současného establishmentu. Účelovost z toho čouhala jako sláma z bot.

Hlavně z toho byl cítit strach jistých politiků z případné 4. pražské defenestrace, jež by mohla postihnout jak Pražský hrad, tak i Poslaneckou sněmovnu na Malé Straně i Úřad vlády zvaný „Strakovka“. Už žádné vstupování do Strakovy akademie hlavním vchodem, jak nám to v r. 1998 předvedl M. Zeman, nýbrž naopak: nedobrovolné opuštění této budovy oknem. Dovedete si představit, kdo by ta korpulentní, vypasená, sto dvaceti- až sto padesátikilová těla některých ministrů (Hamáček, Toman, Benešová, Dostálová atd.) tím oknem vyhazoval ven? Musel by mít sílu jako Herkules!

Rád bych ekonoma a finančníka Studýnku uklidnil. I jeho přátele, kteří stáli za vznikem jeho článku: u nás žádná další defenestrace nehrozí! Češi za ty tři desítky let od Listopadu 1989 příliš zlenivěli. A navíc: mají se moc dobře, hlad jim nehrozí, ba ani nezaměstnanost není vysoká. Stěží byste hledali v našem nejbližším okolí zemi, kde se lidem daří líp. To není pochvala pro Babiše, protože ten s tou prosperitou nemá nic společného: pouze se veze na její vlně – jako nějaký „surfař.“ Kdo by v takového situaci někoho vyhazoval z okna?

─────

Přesto: výzvy k defenestraci se přece jen v uplynulých dnech objevily. Za jednou z nich stál obtloustlý a poloplešatý P. Svoboda (KDU-ČSL), který nedávno, během demonstrace asi dvou stovek Pražanů na Hradčanském náměstí, vyzýval k tomu, aby lidé defenestrovali našeho „milovaného“ pana prezidenta. No – nevím. Na Miloše, ze kterého kdysi býval téměř dvoumetrový „obr“, by si účastníci defenestrace museli objednat autojeřáb, aby ho z Hradu vytáhli ven, když má ty bolavé nohy a chodit mu dělá velké obtíže. Umíte si představit, kdo by ho tahal po všech těch schodech, které na Hradě jsou? I na tu přípravu defenestrace by tito organizátoři potřebovali aspoň kladkostroj!

Nu což! Lidovec P. Svoboda, zřejmě ještě pod vlivem velkého zklamání z výsledků eurovoleb, zapomněl na křesťanskou lásku, kterou se „černoprdelníci“ tak rádi a často ohánějí. Svobodova zášť vůči M. Zemanovi je pochopitelná a plně srovnatelná s jiným morálním „gigantem“ od lidovců – někdejším líným ministrem kultury D. Hermanem, který ani za čtyři roky svého úřadování nebyl schopen předložit zákon o památkové péči, jenž by měl být základní normou tohoto resortu. Komentovat tohoto sebestředného politické „komika“, jenž se „proslavil“ známou scénkou se strýčkem Bradym, jemuž pak za pár měsíců nešel ani na pohřeb, nemá valného smyslu. Podobných ubožáků a morálních zrůd mají u lidovců víc.

Jen si tak říkám: Kdo tomu Svobodovi „nakukal“, aby ta nesmyslná slova o defenestraci prezidenta republiky říkal? Že by samotný předseda M. Výborný, který mu to dal jako „stranický úkol“? Inu, Výborný je jen další lidovecký „myslitel“. Prezident M. Zeman, kterého na stránkách SN často kritizujeme (a právem), se totiž nedávno „nepochvalně“ vyjádřil na adresu tohoto lidoveckého politika. Ve volbách do Evropského parlamentu ho totiž, jakožto volebního lídra za KDU-ČSL, předběhly dokonce ještě větší politické „nuly“ z této strany, než je on sám.

Není od věci připomenout, že Pavel Svoboda, podobně jako jeho stranický jmenovec Cyril Svoboda, je vystudovaný právník. Že by si při tom konání dobra ve „prospěch lidu“ neuvědomil, že podněcování k násilí vůči komukoliv, nota bene proti hlavě státu, je trestné? Zatím se naše orgány činné v trestním řízení neprobudily ze „zimního spánku“, jinak by už dávno musely konat. To bychom ovšem museli žít ve standardní, demokratické zemi, nikoliv v tom našem Kocourkově!

─────

„Nehistorik“ Studýnka (ani to jeho jméno mi moc nepasuje k těm zaručeně „evropským“ institucím, ale mohu se mýlit) si dokonce pro další novoměstský politický převrat z r. 1483, při kterém taky pár tehdejších politiků vyletělo oknem ven, neboli bylo defenestrováno, vymyslel označení ze své „dílny“. Říká tomu „dvaapůltá defenestrace“. (Připomnělo mi to Dvaapůltou internacionálu z dějin mezinárodního dělnického hnutí; možná se autor inspiroval tam a tak trochu poodhalil své skrytě levičácké ledví.) Samozřejmě: nic takového nebylo. Jedná se pouze o autorovu rádoby intelektuálskou „vymyšlenost“. Nic víc. Nemá smysl se tím dál zabývat. Zase někdo něco plácl, aby byl zajímavý.

Dobové písemné prameny v této souvislosti hovoří spíše o „novoměstském převratu“, což je i na tu bouřlivou dobu, kdy se pořád něco dělo (na rozdíl od zahnívajících vod naší dnešní politické scény, kdy opozice stále ještě nemá „koule“ na to, aby Babiše poslala do propadliště dějin), označení velice mírné, neutrální a působící seriózně.

O autorových závěrech by možná bylo dobré něco napsat, ale až někdy jindy, bude-li to ještě aktuální. Myslím si, že by bylo užitečné na jeho závěry reagovat, aby to nezapadlo. Někdy mám totiž dojem, že jistým jedincům u nás je tato země malá a její historie příliš provinční, a tak se potřebují za všech okolností zviditelňovat, dělat se zajímavějšími, než jsou, a trochu si načechrat svá paví péra. Proto vymýšlejí nejrůznější nesmysly, aby vyplnili svůj úřednický čas v zaměstnání, kde se nepředřou.

●●●

Doba husitská a její ztvárnění v umělecké tvorbě

Kdybyste si dnes udělali procházku po některém z pražských panelákových sídlišť (o „satelitních“ městečkách na okraji Prahy ani nemluvě) a zeptali se náhodně oslovených osob, zda vědí, kde leží Novoměstská radnice a co se tam dne 30. 7. 1419 stalo, správně by vám odpovědělo možná deset procent dotázaných – spíše těch dříve narozených, kteří ještě mají jakés takés solidnější vzdělání z doby První republiky, období protektorátu (kdy to bývalo s výukou českých dějin „nahnuté“) či prvního dvacetiletí komunistického režimu. Pak už to nestálo za nic.

Troufám si říci, že ti mladší, narození po r. 1989, nebudou vědět vůbec nic, nebo velice málo. Zažil jsem to sám, jako učitel dějepisu a češtiny, když studenti s oblibou tvrdili, že Komenský byl upálen v r. 1415, nebo že komunisté upálili (!) J. Palacha na Václavském náměstí. A tak bych mohl v těchto historických „perličkách“ pokračovat. Zkrátka: hrůza a děs, nikoli solidní znalosti z historie.

A kdybyste od těchto mladých „géniů“ chtěli vědět, jak se jmenoval muž, jehož socha kdysi stávala před Novoměstskou radnicí (dnes je v Želivi), na jméno kněze Jana Želivského by si nevzpomněl skoro nikdo. Nechci být nespravedlivý: někdo možná ano – snad jeden z deseti. To si spíš vybaví jeho jméno v souvislosti se stejnojmennou ulicí na Žižkově či stanicí metra tamtéž, v jejímž vestibulu bývala freska zachycující jakousi bitvu husitských „božích bojovníků“.

Proč o tom píšu? Přece proto, že historii si musí každá generace „zpracovat“, zažít po svém či jen promyslet sama – podle momentálního stavu poznání i podle společenské praxe své doby. Nedá se to „natlouci“ do hlavy paličkou na maso. Někdo to pochopí, jinému se to nikdy nepodaří. Proto je tolik historických dat i jmen osobností našich i světových dějin téměř neznámých. Lidé o nich prostě nevědí, protože jim to nikdo neřekl a ve škole se o tom neučili. Podobně jako moje generace se téměř neučila o období První republiky. Tak to je a musíme se s tím vyrovnat každý sám. Někomu to nevadí, jinému naopak to té míry, že se za to stydí. I to je individuální.

Na vině je samozřejmě i nás školský systém – nejen ten minulý z doby komunistického režimu, ale i ten současný, který taky za moc nestojí. Dnes je to, navzdory tomu, že máme demokracii a nikdo informace z moci úřední necenzuruje (a cenzurovat nesmí!) dokonce mnohem horší než dřív. Generace mých rodičů a prarodičů se toho sice ve škole učila mnohem méně, avšak absolventi škol (tehdy ještě obecných a tzv. měšťanek) si učivo zapamatovali po celý svůj život. I ve stáří byli schopni odrecitovat básničku, či odříkat letopočty bitvy na Vítkově (14. 7. 1420), u Lipan (30. 5. 1434) či na Bílé hoře (8. 11. 1620).

To dnešní mladá generace z národních dějin neví téměř nic: plete si První a Druhou světovou válku a má problémy vzpomenout si na rok 1948 (komunistický převrat), 1968 (sovětská vojenská invaze a následná okupace) nebo tzv. sametovou revoluci z r. 1989, o níž by se mělo letos hovořit nejvíc. Přestože je již červenec skoro za námi, nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se měla konat nějaká velká mediální připomínka událostí z doby před 30 lety. Žijeme v zapšklé době, kdy lidem nestojí za to, aby si připomněli klíčovou událost, z níž se zrodila naše přítomnost – svoboda a demokracie po r. 1989!

Nazíráno touto optikou – oč jednodušší to měla například moje generace. Zatímco „Husákovy děti“ se učily již od mateřské školy o VŘSR, která se sice nazývala „říjnovou“, ale ve skutečnosti proběhla v listopadu 1917, nebo o soudruhu V. I. Leninovi, jenž se jmenoval Uljanov, nebo o jeho blízkém spolupracovníku J. V. Stalinovi, který byl zase Gruzínec (vlastním jménem Džugašvili), jakož i další bolševické zbytečnosti a neužitečná data (např. sjezdů KSČ nebo KSSS), to moje generace to měla podstatně jednodušší.

Důvod byl prostý: komunistům se to podařilo kvůli zvláštní důvěře (snad proto, že napsal monografii o Leninovi), kterou chovali sovětští soudruzi k likvidátorovi našeho demokratického školství, prof. Z. Nejedlému. (Byl žákem „buržoazní“ Gollovy školy, k jejímž nejznámějším odchovancům patřil J. Pekař či J. Šusta.) Díky němu se podařilo československým komunistům ubránit starší české dějiny před mechanickým převzetím sovětského modelu výkladu dějin.

„Rudý děd“ Z. Nejedlý, který byl zároveň prvním předsedou poválečné Akademie věd (ČSAV), svým způsobem naprostou náhodou zachránil alespoň na dvacet let (do sovětské okupace) prostým ideologickým trikem naši starší historii: prohlásil totiž některé kapitoly těchto dějin za doklad „pokrokových tradic“, z nichž se později zrodila dělnická třída a její politická strana – KSČ.

Jak prosté! Ani se nechce věřit, že to vydrželo celých těch dvacet let od Února 1948. Stačí připomenout známou scénku z filmu „Černí baroni“, kde se komunistický politruk v podání M. Donutila ptá vojáků na to, kdo byli oni tři neznámější představitelé těchto pokrokových tradic. A vojín Kefalín, kterého ve filmu skvěle ztvárnil herec V. Vetchý, mu odpovídá: „Byli to: soudruh Hus, soudruh Žižka a soudruh Jirásek (Jirásko).“ Vzpomínáte? Byl to obrovský „kabaret“, ale ten komunistický politruk to bral smrtelně vážně.

A vskutku. Podle zjednodušeného schématu starších českých dějin se z kazatele J. Husa stal nejen odvážný kritik nepravostí v katolické církvi, ale i bojovník za sociální práva lidu, který byl za to upálen, z husitů pak byli „prvotní komunisté“ a z nevolnických rebelantů proti vrchnosti „revolucionáři“, kteří připravili půdu pro nástup průmyslového proletariátu. Tak jednoduché to bylo, že i někteří málo vzdělaní soudruzi to byli schopni pochopit. Nač komplikovat výklad dějin, když to jde udělat tak jednoduše, že ano?!

Ač to může vypadat téměř neuvěřitelně a málo pravděpodobně, výuka českých dějin zůstala až dodnes hodně poplatná výše zmíněnému schematismu. Ještě dodnes se i v seriózních publikacích či překladech zahraniční literatury běžně setkáme s tím, že se nepoužívá označení „před Kristem“ (anglicky: BC), nýbrž stále to známé, komunistické: „před naším letopočtem“. To je jen takový detail, ale od něho se odvíjí všechno další. Ještě z toho komunistického marasmu nejsme úplně venku.

Navzdory této kritice je však třeba objektivně přiznat, že v 50. a 60. letech 20. století vznikla u nás série velmi zdařilých historických románů a divadelních her, ba i úspěšných filmů s historickým námětem. Situace se dramaticky změnila až po nástupu G. Husáka: se staršími dějinami byl konec (zůstaly omezeny jen na úzký okruh odborníků, kteří si dál bádali o rozpracovaných tématech), avšak hlavním proudem se staly dějiny KSČ a mezinárodního dělnického hnutí (MHD). Připomenu nepohodlnou pravdu: zkoušku z této „pavědy“ museli dělat všichni studenti vysokých škol – bez výjimky, stejně jako zkoušku z marxismu-leninismu. Kdo to dnes popírá, vědomě lže, nebo žil v jiné zemi, než byla tehdejší ČSSR.

Proto zcela logicky byla generace naší mládeže, jež prošla základními a středními školami v 50. a 60. letech 20. století tak výrazně ovlivněna historickými filmy režiséra O. Vávry. Trilogie „Jan Hus“, „Jan Žižka“ a „Proti všem“ (1954-1956) formovala milionům našich občanů jejich vědomí o době husitské. Samozřejmě že autor se nevyhnul (a vyhnout ani nemohl) jistým ideologickým zjednodušením. Jeho výhodou však bylo, že na scénářích těchto filmů pracovala tehdy skutečná odborná „špička“, a to jak autorů-beletristů (M. V. Kratochvíl, V. Kaplický, V. Neff aj), tak i profesionálních historiků a archivářů coby odborných poradců. Toto poradenství se týkalo i takových „maličkostí“, jako bylo dobové oblečení či způsob stravování nebo stolování. Rekvizity byly pečlivě vybírány a kontrolovány.

[V této souvislosti si neodpustím kritiku „šlendriánu“, který můžeme spatřit např. v seriálu „Třicet případů majora Zemana“, kde jsou herci ve scénách z 50. let oblečeni do obleku, který se prodával až v době tzv. normalizace, nebo kde u umývadla je kohoutek rovněž ze 70. let 20. století či u dveří nikoli stará mosazná klika, jakou pamatuji ještě ze svého dětství, ale nejnovější typ bakelitové kliky. I takové „detaily“ svědčí o kvalitě natáčení. V porovnání s tím vším byl režisér Vávra za „hvězdu“. I dnes by se od něho mnozí filmaři měli co učit.]

A nesmím samozřejmě zapomenout ani na animovanou filmovou tvorbu, která je spojena se jménem J. Trnky, např. na jeho umělecké ztvárnění „Starých pověstí českých“. Ruku v ruce s touto napůl propagandistickou činností prozaiků a filmařů šla tehdy literární tvorba pro děti a mládež. Vycházely oblíbené a úspěšné romány učitele a spisovatele E. Štorcha, ale i popularizační knihy M. V. Kratochvíla o památných bitvách českých dějin nebo o středověkých objevitelích a cestovatelích. Tento široký tvůrčí záběr dřívějších autorů nám dnes žalostně chybí. Prostě: nejsou lidi. Nebo možná jsou, ale nechce se jim to dělat.

─────

Proto když se řekne „První pražská defenestrace“, nutně se mi vybaví ona známá scéna z barevného filmu O. Vávry „Jan Žižka“, v níž rozhořčený dav městské chudiny, vedený kazatelem Janem Želivským, vtrhne do Novoměstské radnice a z oken vyhází nenáviděné konšely, kteří věznili stoupence jejich víry – podobojí (kalicha). A pak následuje ona známá, až naturalisticky pojatá, scéna, kterak se z oken letící konšelé nabodávají na kopí, sudlice a meče těch, kteří čekají před radnicí. S naturalismem amerického filmu „300: Bitva u Thermopyl“ se to sice srovnávat nedá, ale přesto: na svou dobu to bylo až až.

O dvacet let později vytvořil týž režisér, již za změněné politické situace po sovětské vojenské invazi ze srpna 1968, filmovou trilogii úplně jiného ražení. Jeho „Osvobození“ bylo již jen nepodařenou oslavou úlohy Sovětského svazu a Rudé armády, jak to vyžadovala nová doba, v níž vládli kolaboranti, jejichž moc byla závislá na sovětských tancích. V porovnání s tím byla někdejší “Husitská trilogie“ filmovým veledílem. Až na pár ideologických „úliteb komunistickým bohům“ to bylo dílo po všech stránkách zdařilé a dodnes nepřekonané. Zůstává jím i navzdory tomu, že bylo natočeno jen na šestnáctimilimetrový filmový pás. Filmové trilogii „Osvobození“ nepomohlo ani to, že byla natočena jako film širokoúhlý.

Vávrovi se vyčítá leccos. Například to, že sloužil všem režimům, které se za sto let jeho života v této zemi vystřídaly. Je to pravda, ale takových, kteří si „zadali“ jak s nacisty, tak i s komunisty, byly nepřehledné řady. Stačí připomenout tzv. antichartisty, kterým nehrozila ani nacistická sekyrárna na Pankráci či střelnice v Kobylisích, natož komunistický kriminál nebo uranový lágr. Skončili by jen „u lopaty“ a neměli by velké peníze, na něž byli vždycky zvyklí. Ti fňukali po r. 1989 nejvíc.

Zkrátka: pro popularizaci starších českých dějin udělal režisér O. Vávra (1911-2011) a scenárista M. V. Kratochvíl (1904-1988) víc než kdokoliv jiný. Konkurovat mu mohl akorát velký popularizátor českých dějin – spisovatel A. Jirásek (1851-1930). Také v jeho případě nebylo před ním a ani po něm úspěšnějšího autora historické prózy. Spisovatelů, kteří od těch časů produkovali a produkují hory knih s námětem z českých dějin, je i dnes spousta (V. Vondruška, L. Vaňková aj.), avšak Jiráskova věhlasu nedosáhl již žádný z nich.

●●●

Novoměstský převrat „zavinil“ král Václav IV.?

Každá doba, kdy se „lámou dějiny“, bývá průsečíkem mnoha tendencí, střetávání zájmů různých osob i skupin jedinců, ba i všelijakých dobových snah, které na scénu dějin vstupují. Taková byla i éra vlády českého krále Václava IV.(1378-1419), nehodného syna velkého panovníka evropského formátu, avšak příliš laskavého a nadmíru tolerantního otce – císaře a krále Karla IV. (1346-1378).

Chtěl mít ze svého syna rovněž velkého panovníka a umetal mu cestičku k moci tak nevhodným způsobem, až svého syna zkazil: nejenže se velkým panovníkem nestal, ale dokázal proti sobě popudit jak vlastního bratra Zikmunda, tak i domácí šlechtu, která ho dokonce několikrát zajala, a vyvolat náladu všeobecné nespokojenost s jeho vládou. Jak moc slabým panovníkem ve Svaté říši římské byl, o tom svědčí nejen fakt, že o římskou korunu přišel, ale i skutečnost, že tutéž korunu získal jeho moravský příbuzný – markrabě Jošt Lucemburský (†1411).

Symptomy narůstající společenské krize tady byly již za vlády Václavova otce ‒ Karla IV. Ten však dokázal situaci státnicky vybalancovat. Jeho syn Václav, slabošský nástupce na českém i římském trůně, se postupně do problémů propadal víc a víc, až mu přerostly přes hlavu. Výbuch všeobecné nespokojenost byl proto zákonitý. Reformní hnutí v katolické církvi mělo svůj původ opět již v době Karlově. Avšak spontánní nástup „revolucionářů“ byl záležitostí teprve Václavovy vlády. Závěrečné desetiletí jeho panování bylo již neseno chaosem, který nebyl tento slabý panovník schopen ustát.

Proto již doba před začátkem spontánního revolučního výbuchu byla doslova „těhotná“ lidovými vůdci, kteří měli schopnosti a ambice postavit se do čela lidových oddílů, ba i do čela samotného státu. Vždyť jeden z takto se objevivších předáků nastupující revoluce, Mikuláš z Husi (†1420), byl dokonce navrhován za českého krále, který by mohl po smrti Václava IV. zemi stabilizovat. Dříve, než se to mohlo stát, tento revolucionář a jeden ze čtyř táborských hejtmanů zemřel za podivných okolností – po pádu z koně. Nikdy se nepodařilo objasnit, zda to byla nešťastná náhoda, či jen rafinovaně nastrojená politická vražda. Doba byla natolik dramatická, ba hektická, že po tom nikdo ani nepátral. Vždyť takové věci se stávaly téměř každodenně – tak jako dnes automobilové dopravní nehody.

Přesto se téměř současně objevil další charizmatický muž, jenž dokázal silou své osobnosti strhnout davy. Byl jím kněz Jan Želivský (†1422). Také on vadil jistým politickým kruhům natolik, že nežil dlouho. Byl zákeřně vylákán na Staroměstskou radnici a tam popraven.

Příklad obou mužů je poučný i pro dnešek. Co bychom dali za to, kdyby se nějaký takový politik objevil: nezkorumpovatelný, nesmlouvaný vůči odpůrcům, kritický vůči stoupencům a přitom skromný, sebekritický, pravdomluvný a statečný. Nikoli s jednou svíčkou, dokonce ani se stovkou rozsvícených reflektorů bychom ho dnes nenašli.

Žijeme totiž v době zbabělých a slabých politiků, kteří navíc nejsou ochotni pro svou vlast nic udělat. Je to totální úpadek, který v našich dějinách nenajdeme. Jednou to vstoupí do učebnic dějepisu – jako ta nejtemnější kapitola našich dějin.

─────

Události z 30. 7. 1419 nespadly z nebe, nýbrž vývoj k nim postupně dospěl. Byly vyvolány necitlivou politikou popudlivého krále Václava IV., který již dlouhou dobu nebyl schopen situaci v českém státě řídit. Ocitl se mezi katolíky a kališníky (stoupenci podobojí), mezi Čechy a Němci – jako mezi mlýnskými kameny. Z této „výbušné směsi“, jež vznikla v důsledku jeho neschopnosti dát věci do souladu, se nakonec zrodila husitská revoluce.

Ta pod povrchem doutnala již dlouho, protože prchlivý král Václav IV. dokázal na jedné straně sice svévolně rozhodovat a nařizovat, nikoli však moudře vládnout – jako jeho otec. Nejenže se nestal státníkem, byl i špatným vladařem. Nikoli náhodou se proto i jeho smrt stala symbolicky zároveň začátkem dlouhého období občanské války, pro kterou se vžilo označení „husitská revoluce“ nebo „husitské války“ (1419-1437).

Události, jež vyvrcholily První pražskou defenestrací, ve skutečnosti zavinil sám král Václav IV. Když začátkem roku 1419 zástupci Pražanů v čele v Mikulášem z Husi žádali znovuobnovení obřadu kalicha, který zavedl ještě za Husova života M. Jakoubek ze Stříbra (†1429), pozdější Husův nástupce v Betlémské kapli, dal jej král Václav IV. vypovědět z Prahy a původní kostely kališníků svěřil do správy Němcům a menšinovým katolíkům.

A když i potom nebyli obyvatelé Nového Města pražského spokojeni, jednoduše zasáhl (z dnešního pohledu zcela svévolně a nedemokraticky) do činnosti městské samosprávy a najmenoval dne 6. 7. 1419 na Novoměstskou radnici nové konšely – samé katolíky. Považovat poroto krále Václava za jakéhosi stoupence kalicha, jak býval v minulosti líčen částí romantické literatury (dokonce je to i v onom Vávrově filmu) i části beletristů, doopravdy nelze.

Psychická labilita a sklony k alkoholismu i tady vykonaly své. Byl to právě tento panovník, kdo pohrozil Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému, že je jako kacíře nechá upálit. K tomu poznamenejme, že právě tito dva univerzitní mistři stáli v r. 1409 za vydáním známého Dekretu kutnohorského (18. 1. 1409), jímž Václav IV. omezil práva německé národnosti na Karlově vysokém učení. Čili: politika ode zdi ke zdi. Něco, co dnes vidíme v případě chaotického a zoufalého „vládnutí“ A. Babiše. Jen mě napadá: ti dva by si určitě rozuměli, když jim nerozumí nikdo ze současníků.

„Nedemokratický“ zásah krále Václava IV. do pravomocí Nového Města pražského nakonec skončil tím, že noví radní dali pozavírat do šatlavy pár „buřičů“ z řad stoupenců přijímání podobojí.

●●●

„Krvavá neděle“ 30. července 1419

Doba, kterou popisuji, byla mimořádně dramatická. Obě strany se dlouhou dobu připravovaly na konfrontaci. Bylo prazska-defenestrace-1419.jpgzřejmé, že není daleko situace, kdy lidé vezmou zbraně do ruky a kdy poteče krev. K tomu nakonec skutečně došlo. Byly tu křivdy nové, nedávno způsobené, ale nepřebolely ani ty daleko starší.

Na nedělní mši svatou do kostela Panny Marie Sněžné poblíž dolní části tehdejšího Koňského trhu (= Václavské náměstí) přišli dne 30. 7. 1419 zástupy příznivců mladého, uhrančivého kazatele Jana Želivského. A zdá se, že část věřících byla již na této mši ozbrojena, protože se počítalo s tím, že nastanou krvavé události. Ani radikální kněz Želivský nikterak nemírnil lidový hněv, ba naopak. Měl v úmyslu vzít si silou zpět to, co kališníkům z rozhodnutí panovníka bylo odňato, totiž kostely, jež ještě do února 1419 patřily stoupencům kalicha. Sám Želivský býval předtím kazatelem v kostele sv. Štěpána v Rybníčku.

A tak hned po skončení bohoslužby v chrámu Panny Marie Sněžné se průvod stoupenců kalicha vydal v čele s J. Želivským ke kostelu sv. Štěpána. Ten v těch dobách sloužil jako farní kostel pro horní část Nového Města pražského. Jelikož byl kostel před nezvanými hosty uzavřen, Želivského stoupenci vypáčili vrata a vešli dovnitř. Vyhnali faráře a poničili jak obrazy, tak i vnitřní vybavení tohoto božího stánku. Pak kněz Jan Želivský odsloužil krátký obřad, během něhož přítomní věřící přijali chléb i víno a vydali se na další cestu. Tentokrát zamířili dolů – k budově Novoměstské radnice na Dobytčím trhu (= Karlovo náměstí), kde králem Václavem IV. dosazení katoličtí konšelé věznili jejich zajaté druhy.

Již v této fázi se v anonymním davu zfanatizovaných stoupenců J. Želivského naplno projevily všechny znaky, které i dnes známe z fungování davu: jedinec tam snadno ztratí ostych, ale i soudnost a sebekontrolu. Pak už k násilí nebývá daleko. Dav totiž takového jedince zdánlivě chrání a poskytuje mu zdání neidentifikovatelnosti, a tudíž i beztrestnosti. Dokazujte konkrétní zodpovědnost jisté osoby v hloučku mnoha jiných osob! Je to zcela nemožné. Rovněž identifikovat někoho, kdo jinou osobu zabil nebo vážně zranil. To platí i dnes, v době špičkových technologií a kriminalistických metod, natož ve středověku, kdy se dotyční jedinci často ani před samotnou akcí neznali.

Co všechno se stalo a v jakém pořadí se tyto události odehrály, se po tolika stoletích dá jen těžko rekonstruovat. Příliš jasno v tom nedělají ani kusé zprávy z dobových kronik. Na začátku prý byla žádost, aby purkmistr a rychtář propustili vězněné stoupence podobojí. Ti dva to nejen odmítli, ale navíc kdosi z radnice hodil otevřeným oknem kámen po knězi, který nesl monstranci s tělem Páně. Tím knězem měl být samotný Jan Želivský. Taková potupa! A to byla poslední, symbolická kapka, kterou pohár trpělivosti přetekl. Želivského lidé vtrhli do radnice a vyplenili ji. Následně z oken radnice vyhodili několik osob. Zda šli na jisto, nebo jen vyhodili toho, kdo jim přišel pod ruku, také nelze zjistit. Někteří radní masakr přežili patrně jen proto, že v inkriminovanou dobu na radnici nebyli přítomni, nebo se někam schovali. Celkem mělo být zabito 10-14 osob.

„Staré letopisy české“ uvádějí 13 mrtvých, františkán Beneš ve své kronice jmenuje 11 obětí. Byl prý mezi nimi purkmistr Jan Podvinský, dále Kliment Šťastník, jirchář (= koželuh) Tomášek, konšelé Čeněk Patriarcha, Rehla Drevník, Jan Humpolec, Václav Barbořin, Jan Ryba, Sasín, rychtář Mikuláš alias Niklásek, rovněž nejmenovaní rychtářovi pacholci a valchař Říha (či Řehák), který byl zabit údajně v kuchyni (podle jiné verze v mučírně). Ti všichni prý byli „ukrutně, hanebně a bez milosti“ povražděni. Konšelé byli totiž vyhozeni z oken na předem připravené oštěpy, sudlice, meče a kordy. Kdo nezahynul v důsledku probodení, toho rozvášněný dav ubil na zemi. Jediným pozitivem celé této násilné akce bylo to, že se nikdo z účastníků neobohatil o žádné osobní věci ani o peníze: čepice i stříbrné opasky prý disciplinovaně položili na mrtvá těla svých obětí.

Písemné prameny, které o této krvavé události vypravují, se však neshodují v tom, zda se této akce zúčastnil také pozdější slavný husitský vojevůdce Jan Žižka, který byl významným členem družiny krále Václava IV. Po provedeném masakru nastolili „revolucionáři“ na radnici „nové pořádky“: obecný lid si prý pod jejich patronací zvolil čtyři hejtmany, kteří měli město spravovat až do řádného ustanovení nových konšelů – těch kališnických.

Kronikáři té doby se vzácně shodují v tom, že akce musela být dopředu dobře připravena, a to z obou stran. Konfrontace byla jen otázkou času. Proto Želivského stoupenci měli u sebe zbraně a také konšelé přišli na radnici držet jakousi „pohotovost“, třebaže byla neděle, kdy se neúřadovalo. Novoměstští konšelé poslali pro pomoc. Královští ozbrojenci sice přijeli, ale nakonec nezasáhli a raději před davem Želivského stoupenců utekli. Také odplata za tento masakr přišla s větším časovým odstupem – až po smrti krále Václava IV. Přibližně stejný počet osob z okruhu Želivského radikálů (okolo deseti) byl za trest popraven.

─────

Když se o událostech na Novoměstské radnici dozvěděl panovník Václav IV., který v té době pobýval na svém novém sídle, Novém hrádku u Kunratic, ranila ho mrtvice, na jejíž následky dne 16. 8. 1419 zemřel. Již den po jeho smrti, 17. 8.1419, začalo řádění městské chudiny a drobného řemeslnictva. Slabý panovník zemřel a ještě slabší, otřesená moc, reprezentovaná královnou-vdovou Žofií, byla zaměstnána tím, aby jeho ostatky vůbec mohly být pohřbeny. Mezitím lůza vtrhla do pražských kostelů a klášterů, které vyplenila a vypálila. K tomu všemu byl hněv chudiny a stoupenců kalicha nasměrován k tradičnímu objektu mravní pokleslosti křesťanů: k nevěstincům. Útok proti nim na Starém Městě pražském byl následně podniknut dne 19. 8. 1419. Začalo účtování se starým, nenáviděným režimem, s nemravným světem, jehož součástí byl rozmařilý život církve, tak často kritizovaný M. J. Husem.

Jak dosvědčují dobové prameny, zejména „Staří letopisové čeští“, králi Václavovi nebylo dopřáno klidu ani po smrti. Ačkoliv bylo jeho tělo tajně převezeno do Zbraslavského kláštera, kde si přál být pochován, již o rok později, když byl klášter dobyt husity a vypálen, došlo k odsouzeníhodnému znesvěcení jeho ostatků: Táboři prý vykopali tělo mrtvého krále z hrobu, položili je na oltář klášterního kostela, udělali mu korunu ze sena, napájeli ho pivem a říkali mu prý toto: „Však když jsi byl naživu, rád jsi s námi popíjel.“ Prý ho tam pak nechali a klášter zapálili. Mrtvolu krále Václava IV. pak znovu pohřbil tajně jakýsi místní rybář. Když se po řadě let jeho ostatky podařilo najít, byly v r. 1424 převezeny nejprve na Vyšehrad a pak řádně pohřbeny s veškerými poctami pro panovníka na Pražském hradě – ve svatovítské katedrále.

Tuto informaci o situaci v Praze po smrti krále Václava IV. neuvádím náhodou, nýbrž jako potvrzení toho, o jak pohnutou dobu tehdy šlo. Začala občanská válka, jejíž konec byl nedohlednu. Trvala až do roku 1436, kdy byl Zikmund Lucemburský, legitimní nástupce bratra Václava IV. na českém trůně, konečně přijat celou tehdejší společností za krále. Byl jím formálně již od r. 1420, kdy se krátce po porážce v bitvě na Vítkově (14. 7. 1420) nechal v chrámu sv. Víta na Pražském hradě korunovat za českého krále. Přesto jej většina české šlechty ani obecný lid nepřijali. Ani pak neměl Zikmund v Čechách klid na vládnutí. Jen pár týdnů poté, kdy nechal na Staroměstském náměstí oběsit Jana Roháče z Dubé s padesátkou obránců hradu Sionu u Kutné Hory, zemřel během své cesty z Čech pryč – ve Znojmě (†9. 12. 1437).

Dlouho českým zemím nevládl ani jeho zeť – Albrecht II. Habsburský (1437-1439). Tečku za skoro půl druhého století trvající vládou Lucemburků na českém trůnu udělal až mladičký král Ladislav Pohrobek (1440-1457), který se nezapomenutelně zapsal do českých dějin díky známému úsloví: „Za krále Holce byla za groš ovce.“ Tak dobře v Čechách i v tzv. vedlejších zemích tehdy bylo. Možná líp než za dnešní autokratické vlády slovenského oligarchy A. Babiše.

29. 7. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

 

Poznámky:

  1. Odkaz na článek o defenestraci z roku 1618:

http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2018/kdyz-zacala----ohavna-rebelie----v-cechach---.html

─────

P. S.

Jak se dalo očekávat, naprostá většina našich sdělovacích prostředků 600. výročí První pražské defenestrace ignorovala. Je „okurková sezóna“, tak co by se kdo namáhal připomínáním jakési události z dávného středověku. Někteří novináři totiž uznávají jedinou periodizaci českých dějin: před Babišem a po Babišovi. Teď se připravují na to, co bude, až Babiš skončí v propadlišti dějin. Někteří by to klidně vzalo místo něho. Prý hůř už nevládl v Čechách nikdo. Musím je opravit: stačí se podívat do nejstarších dějin panovnické dynastie Přemyslovců – před Přemysla Otakara I. Tam těch neúspěšných bylo! A nechyběla tam ani taková knížata, která utíkala do sousedních Němec, když jim někdo ze sourozenců šlápl na kuří oko, abych to trochu odlehčil. Nějací „bruselští udavači“ nejsou proti vůbec nic.

Mezi médii byla čestnou výjimkou Česká televize (ČT), která po dlouhé době nezapomněla ani na toto výročí. Jinak si všímá většinou jen těch z období moderních dějin, i když ani tady ne úplně všech. Reputaci ČT se tentokrát pokusil napravit redaktor J. Železný, který se již opakovaně osvědčil v moderování některých historických pořadů. Nezklamal ani tentokrát, protože ten exkurs do starších českých dějin pojal na docela slušné úrovni odborné i žurnalistické.

S pozvanou historičkou, jejíž jméno jsem si nezapamatoval, protože není moc známá (já bych pozval prof. P. Čorneje, který je uznávaným odborníkem na dobu husitskou a pohusitskou), se pan redaktor pokusil přiblížit základní průběh této události. Nebyl sice uveden počet obětí, ale nechyběla naopak zmínka o Vávrově „Husitské trilogii“, o níž píšu i já ve svém článku. Přesto se drobná chybička vloudila, i když z ní nepodezírám tohoto moderátora: ani jedno ze dvou vyobrazení (první byla rytina ze 17. století, druhý obraz byl od jakéhosi romantického malíře z 19. století) totiž nezachycovaly První pražskou defenestraci, nýbrž tu z roku 1618.

ČT by si na to měla příště dávat větší pozor. Stále totiž platí, že údaje (včetně obrázků) je nutno kontrolovat a ověřovat, aby nedocházelo k jejich záměně. Nedávno to ČT udělala i se záměnou fotografie jednoho vypáleného domu v Prlově (23. 4. 1945), který vydávala za dům, vypálený nacisty v pasekářské osadě Ploština (19. 4. 1945) nedaleko Vysokého Pole na Valašskokloboucku. Neodborník nemá šanci tento omyl rozpoznat.

Co se týká záměny doprovodných ilustrací, které z velkoplošné obrazovky dotvářely atmosféru této události, si dovolím drobnou spekulaci. Řekl bych, že tento „lapsus“ nemá na svědomí J. Železný, nýbrž někdo z technických pracovníků ČT, případně kdosi z redakčních kolegů, který se mu chtěl touto schválností za něco pomstít. A dokonce tuším, odkud by mohl „vítr foukat“. Jakub by si měl dávat větší pozor. Také v tomto případě platí, že ne každý, kdo se na mě usmívá, je můj přítel ani tajný ctitel či ctitelka. Jistě mi bude rozumět, co mám na mysli. Že by tato drobná intrika byla předzvěstí začínající „malé televizní války“, která visí ve vzduchu již nějakou dobu? Počkejme si! Brzy se o tom dozvíme víc.

─────

 „Katolická“ Morava žádné husity neměla?

Jistěže měla. Informací o obdobném hnutí na Moravě máme sice méně než o Čechách, ale existují. Těm se budu věnovat v některém z dalších samostatných článků.

Kdo se někdy zajímal o dějiny Moravy a její historická specifika, ten jistě dobře ví, že Morava vždy bývala spolehlivou baštou katolicismu, a to i v dobách, kdy Čechy byly většinově protestantské. Pozůstatkem tohoto stavu je dnešní, velice vlažný vztah Čechů (nikoli Moravanů) k náboženství.

Morava byla na straně katolíků jak v době husitské, tak i v období stavovského povstání (1618-20) a následné Třicetileté války (1618-1648). Proto nikdo z odbojných moravských stavů nebyl po bitvě na Bílé hoře (1620) popraven. Pouze Čechy zažily exemplární trest v podobě Staroměstské exekuce (21. 6. 1621).

V roce 1418 se také na Moravě odehrála událost připomínající to, co známe z Čech z roku 1419. Odchovanec cisterciáckého kláštera Tomáš z Vizovic (spolu s okolními feudály) zaútočil na klášter Smilheim ve Vizovicích. Útočníci se chovali podobně jako plenící lůza v Praze dne 17. 8. 1419 – den po smrti krále Václava IV.: zničili klášterní kostel, veškerá bohoslužebná roucha a náboženské knihy i klášterní poklady.

O dva roky později, v roce 1420, týž kněz Tomáš z Vizovic s jiným knězem, husitou Bedřichem ze Strážnice, založili poblíž Nedakonic u Ostrožské Nové Vsi na Uherskohradišťsku ‒ „Nový Tábor“. Odtud připravovali vůdcové zdejších husitů útok proti královskému městu (Uh.) Hradišti i proti cisterciáckému klášteru na Velehradě.

Plánovaný útok proti klášteru byl skutečně proveden, a to dne 12. 1. 1421. Při této násilné akci byl klášter vypleněn a vypálen i se zdejší knihovnou. Většině mnichů se podařilo utéci do blízkého města (Uh.) Hradiště. Opata kláštera Jana spolu s dalšími dvěma muži husité upálili. Po „splnění“ tohoto úkolu se koncem roku 1421 osazenstvo „Nové Tábora“ dobrovolně rozešlo.

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář