Svobodné noviny na internetu

Jak známo, když je po bitvě, je kdekdo generálem nebo politickým „poradcem“ či rovnou „politologem“, který to dávno říkal, jen ho nikdo neposlouchal. Na rozdíl od většiny dnešních periodik i politických stran (s výjimkou TOP 09), jež vyvolávaly dojem, že je u nás všechno v nejlepším pořádku, jsme právě na stránkách SN upozorňovali na to, že tomu tak není.

Tvrdíme to od roku 2013, kdy předčasné volby tak podivně rozdaly politické karty, podle nichž se pak hrálo. Blbě – samozřejmě. Jak jinak! Přesto: kdo to chtěl vědět a vidět, měl, podobně jako my, tuto možnost už dávno. Pohodlnější však bylo nedělat nic. Proto dnes prožíváme zatím nejhlubší vnitropolitickou krizi od Listopadu 1989, třebaže se opět mnozí tváří, že je všechno v pořádku. NENÍ.

Faktem zůstává, že rozvrat naší polistopadové demokracie spěl až k pádu Nečasovy vlády (2013) dlouhá léta. Problémy se hromadily a nikdo je neřešil – až přišla známá aféra s „kabelkami“ premiérovy šéfky sekretariátu na Úřadu vlády. Ta skončila, jak známo, zatýkáním přímo ve Strakově akademii. Odvaha řešit nahromaděné problémy těch, jimž zachutnala moc a kteří se nechtěli nechat odehnat od koryt, chyběla i pak. Všechno dospělo až k uměle prodlužovanému jmenování vlády B. Sobotky (formálně Sobotkovy, ve skutečnosti Babišovy).

Těch chyb, kterých se vítěz voleb z roku 2013 dopustil, bylo mnoho. Tou základní však byla skutečnost, že A. Babiš se vůbec nikdy neměl dostat do politiky. Vinu na tom mají všechny politické strany, zastoupené v Poslanecké sněmovně, které tomu nedokázaly zabránit. Tak se stalo, že byl tento slovenský (!) oligarcha dokonce jmenován místopředsedou české vlády. V dějinách někdy dochází k paradoxním situacím, jež mohou mít tragické následky. Toto je jedna z nich. Ještě však není dobojováno…

Chyby, k nimž došlo již během vyjednávání o povolební koalici, se v plné síle projevily až na jaře letošního roku – v květnové vládní krizi. Jejím výsledkem měl být pád celé vlády a nové předčasné volby. Leč – nestalo se tak. Všechno nakonec skončilo jinak – proti zavedeným pravidlům. Vláda zůstala v nezměněné podobě, pouze bez ministra financí A. Babiše, kterého nahradil stranický nominant hnutí ANO 2011 – I. Pilný.

Rošádou okolo A. Babiše a jeho „podnikatelských“ aktivit a grandiózního střetu zájmů, jenž tu byl od samého začátku, se nevyřešilo nic, jen se situace dále zamotala a pro veřejnost znepřehlednila. Přímým důsledkem pak bylo „nastartování“ trvalého poklesu volebních preferencí ČSSD – pár měsíců před řádnými parlamentními volbami. Když se propad nezastavil, rozhodl se jej předseda ČSSD B. Sobotka řešit odchodem z vedení strany (14. 6. 2017).

Jak to všechno skončí, to si věru netroufá nikdo odhadnout. V sérii článků o situaci v ČSSD jsme v SN již několikrát naznačili, že tato strana může vypadnout z „elitního klubu“ parlamentních stran. Ukazuje se, že tento katastrofický scénář nemusí být daleko od pravdy.

Proč se stalo to, co se stalo, musí ČSSD poctivě analyzovat a poučit se z vlastních chyb. Demokratickou stranu nelze řídit stylem „pokus-omyl“ ani o ní nemůže rozhodovat jeden „šéf“ jako v nedemokratickém hnutí ANO 2011. Odchod B. Sobotky z čela strany musí být prvním, nikoli však jediným a posledním krokem, který povede k nápravě a k pokusu znovu získat ztracenou důvěru voličů.

Ano, B. Sobotka a jeho nejbližší spolupracovníci, zvolení na 39. sjezdu ČSSD v březnu 2017, se dopustili mnoha chyb. Nedokázali včas reagovat na signály, jež upozorňovaly, že je něco v nepořádku. Za nejtragičtější chybu je ovšem třeba považovat nevyužití příležitosti k rozdělení funkce předsedy ČSSD a premiéra přímo na jednání tohoto sjezdu. Nemuselo k tomu dojít o tři měsíce později – pár týdnů před volbami.

Někdo si řekne: chybami se člověk učí. Jedinec ano, ale strana se musí chovat zodpovědněji, protože o ní nerozhoduje jeden člověk, ale lidí daleko více. Jak se říká: více hlav, více rozumu. Proto i analýza chyb musí mít kolektivní charakter a nemůže být výsledkem jen jakési kabinetní politiky úzké skupiny kolem předsedy a jeho místopředsedů.

Vraťme se však na samý začátek – do doby po předčasných volbách na podzim 2013. Ještě několik měsíců „dosluhovala“ prezidentem M. Zemanem svévolně instalovaná „úřednická“ vláda v čele s J. Rusnokem (dnes vede Českou národní banku). Vláda B. Sobotky byla pak jmenována po mnoha měsících – v pátek 17. 1. 2014. Pověrčiví lidé již tehdy tušili, že když začala úřadovat v „nešťastný“ den, pátek, nemůže to dopadnout dobře. A dobře to taky nedopadlo…

Designovaný premiér, jakožto předseda vítězné strany, se na samém začátku dopustil některých hrubých politických chyb, jež v konečném důsledku vedly až k vládní krizi. Ani ta, protože nebyla řešena důsledně, k nápravě nevedla. Jak „rekonstruovaná“ vláda, tak i Poslanecká sněmovna se dostaly do stavu jakési agónie, v níž se podaří prosadit a schválit jen minimum připravených zákonů. Mohli jsme mít předčasné volby za sebou a letní dovolenou před sebou. Bohužel…

─────

A jakých chyb se B. Sobotka dopustil?

• Tou první a nejzásadnější chybou bylo, že nikdy neměl přistoupit na koalici s Babišovým nedemokratickým hnutím ANO 2011. Mohl využít možnosti sestavit menšinový kabinet (např. s KDU-ČSL) a pokusit se získat podporu pro svou vládu napříč politickým spektrem, zastoupeným v PS PČR. O nic takového se B. Sobotka nepokusil a raději šel nejschůdnější cestou. Z původního koaličního partnera se posléze „vyklubala“ opozice, která dostala B. Sobotku do pasti.

• Aby mohla koalice s Babišem fungovat, byly účelově „prohlasovány“ některé zákony (např. služební zákon) a naopak ignorován tzv. lustrační zákon, který by byl pro Babiše nepřekonatelnou překážkou pro vstup do vlády. Byla to praktická ukázka, potvrzující pravdivost přísloví: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ To se také stalo. Zkrátka: neúcta k zákonům vede vždy ke špatným koncům.

• Jako vítězná strana si měla ČSSD pohlídat rozdělení resortů tak, aby získala kontrolu nejen nad vnitrem, ale i nad ministerstvem spravedlnosti. Přepuštění ministerstva spravedlnosti hnutí ANO 2011 byla další osudová chyba, která se posléze projevila v nemohoucnosti ČSSD při případném vyšetřování a trestně-právním postihu A. Babiše. Takto vzniklá patová situace bude trvat možná nejen do voleb, ale i v dalších měsících – podle toho, jak volby dopadnou.

• Premiér B. Sobotka neměl nikdy připustit, aby si A. Babiš začal přivlastňovat výsledky práce celé vlády a aby je vydával za svůj úspěch. Nejen toto, ale i tolerování všech Babišových prohřešků mělo být předmětem koaličního vyjednávání, ale i veřejné prezentace ve sdělovacích prostředcích. Jakékoli přestoupení dohodnutých pravidel (shazování premiéra ve sdělovacích prostředcích, sprosté vyjadřování na adresu koaličních partnerů apod.) mělo B. Sobotku vést k tomu, aby Babiše z vlády odvolal. Tehdy sice hrozilo ukončení koaliční spolupráce, ale bylo by to čestnější řešení, než jaké Sobotka zvolil. Ustupovat zlu se nemá a nevyplácí se to! Sobotka tímto taktizováním sice získal čas, ale ten stejně nedokázal zúročit.

• Sobotka měl Babiše odvolat nejpozději na jaře 2016, kdy se „provalila“ aféra kolem Čapího hnízda. To byla třetí tragická chyba. Pak už to šlo z kopce: Babiš si začal dělat, co chtěl, v médiích pomlouval premiéra i ostatní lidi z vedení ČSSD a choval se tak, jako by on byl předsedou vlády. Všechno ostatní bylo jen důsledkem tohoto Sobotkova selhání.

• Když začalo být zřejmé, že po krajských volbách 2016 se nepodaří zastavit náskok hnutí ANO 2011 před ČSSD, propadlo vedení této strany panice. Začalo vršit jednu chybu na druhou. Sobotka se „zakopal“ ve svých pozicích a zaměřil se na likvidaci svých oponentů ve straně – jako potencionálních „spojenců“ Babiše po volbách (Hašek, Tejc, Zimola). Z původně demokratické strany začal Sobotka budovat subjekt, který nápadně připomínal Babišovo nedemokratické hnutí. Pozici předsedy ČSSD sice na sjezdu uhájil, avšak silným „lídrem“ se nestal. Po zpackané květnové „vládní krizi“ nakonec sám rezignoval.

• Nemalý podíl na chybných rozhodnutích měl fakt, že B. Sobotka se obklopil (podobně jako Babiš) jen samými přitakávači a podržtašky. Jeho hlavní poradce, expremiér V. Špidla, zcela selhal a měl být dávno nahrazen někým mladším a schopnějším. Recyklovaný „trafikant“ Špidla, stejně jako Sobotkovi přátelé K. Březina či P. Buzková úspěch staronovému předsedovi ČSSD nepřinesli. Ani nemohli…

• Kromě špatných poradců se na neúspěchu premiéra a předsedy strany podílela jeho vlastní osoba. Sobotka patří jistě k velmi pracovitým úředníkům. Je mužem do pohody, nikoli do nepohody, která momentálně v české politice panuje. Jeho výhodou je sice perfektní zvládnutí „technologie moci“ (o tom se Babišovi může jen zdát, protože netuší, co to je), ale chybí mu potřebné, alespoň „minimální“ charizma. Hlavně však nedokáže „prodat“ to, co se mu podařilo. ČSSD se měla poučit u Babiše, jak se dělá „marketing“. (To ostatně kritizuje J. Paroubek – plným právem.) Sobotka je pracovitý introvert, podobně jako kdysi byl V. Špidla. To se ovšem do dnešní doby nehodí. Také Špidla na to „dojel“…

• Jednou z největších chyb, která se projevila až v průběhu „vládní krize“, byla špatná komunikace ČSSD s veřejnosti. Nemluvilo se ovšem ani o problémech uvnitř strany. ČSSD, původně mnohohlasá, začala mluvit jako „jeden muž“. Něco takového nemá s demokracií už nic společného. Potrvá roky, než se ČSSD stane opět plnohodnotnou demokratickou stranou.

• Boj předsedy o moc vedl nakonec k likvidaci demokratické diskuse uvnitř strany, a to jak v otázkách procedurálních, tak i programových. „Úkroky“ jednou vpravo, jindy zase vlevo znejistily voliče, kteří ČSSD vždy chápali jako stranu levicovou. To lze považovat za další významný moment, který nakonec vedl k trvalému propadu voličské podpory. Situace na „levici“ se zhoršila: nejen KSČM a ČSSD zde bojují o tentýž elektorát. Nejnověji jim ho začalo odebírat hnutí ANO 2011. Odhalila se tak dosud zastíraná levicová podstata tohoto politického subjektu.

• Poté, co B. Sobotka ohlásil demisi vlády, měl ji dotáhnout důsledně do konce. Tím, že se zbavil pouze A. Babiše a nahradil ho jiným zástupcem téhož politického hnutí, nic nevyřešil, a to ani na Ministerstvu financí, které evidentně odmítalo šetřit Babišovy kauzy, ani na ministerstvech za hnutí ANO 2011. Sobotka měl vypovědět koaliční smlouvu a buď dovládnout s menšinovým kabinetem, nebo trvat na demisi celé vlády. Nic z toho neudělal. Kdyby se premiér nerozhodl prodlužovat agónii nefunkční koalice až do podzimu, mohly se v červnu 2017 konat mimořádné volby a ČSSD v nich mohla zvítězit. Teď musí jen napjatě čekat, jak to dopadne, protože výsledek je nejistý.

• Jediné, za co lze Sobotku a ČSSD pochválit, je skutečnost, že v době „vládní krize“ důsledně dbali na dodržování demokratické procedury. Tím dali jasně na srozuměnou všem, doma i v zahraničí, kde si toho rovněž všimli, jaký je rozdíl mezi demokratickou, „tradiční“ ČSSD, a antidemokratickým Babišovým hnutím ANO 2011. ČSSD navzdory otřesům, jež pro ni „vládní krize“ znamenala, zůstala stranou demokratickou a proevropskou. To je mnohem důležitější politické poselství než samotné volební vítězství. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a svět to vidí. Naštěstí pro nás.

• Vznik Sobotkovy vlády i její existence po celé funkční období jsou poznamenány napjatými vztahy mezi prezidentem M. Zemanem a některými členy vedení ČSSD, včetně B. Sobotky. Tuto stranu „dohnaly“ důsledky toho, jak Zeman „transformoval“ polistopadovou ČSSD (převzatou od J. Horáka). ‒ Z původní sociálně demokratické strany, která přežila komunistický režim pouze v exilu, vytvořil Zeman fakticky stranu novou, jakýsi hybrid (lépe: sběrný tábor) lidí s levicovou orientací, ale i obyčejných kariéristů, pro něž se tato postkomunistická strana (obdobně jako ODS) stala jen „výtahem k moci“. ‒ Počátkem krize polistopadové demokracie byla „opoziční smlouva“ mezi ODS a ČSSD, od níž vede přímá linka až k pádu Nečasovy vlády. Zeman s Klausem přivedli naši demokracii do pasti, která způsobila nejprve pád ODS a nyní obdobný pád ČSSD. Sobotka pouze sklízí úrodu, kterou kdysi zasel „otec-zakladatel“ M. Zeman.

• To, co ČSSD čeká, lze předvídat jen obtížně. Kdyby se volby konaly v červnu 2017, mohla ČSSD zvítězit. Budou-li volby až na podzim, dá se předpokládat, že všechny současné vládní strany (ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL) ztratí. Do omrzení opakované předvolební průzkumy, které dávají ANO 2011 více než 30 procent hlasů, jsou nesmysl. Nic z toho se nesplní. Zatím ve všech předchozích volbách předpokládaný vítěz „ztratil“, někdy i 10 procent. Nejinak tomu bude i v případě hnutí ANO 2011. Proto se dá předpokládat, že „výhra“ A. Babiše nebude tak velká, jak se dnes zdá, a naopak volební „prohra“ ČSSD tak zdrcující. Možná to bude fifty-fity.

─────

Lidé nejsou hloupí a nakonec (navzdory Babišovým koblihám a jeho sebeoslavným knížkám) jim to „docvakne“ a poznají, kdo je kdo. V případě A. Babiše to už mnoha voličům dochází, i když jim to trvalo až trestuhodně dlouho. Holt, někteří lidé jsou méně chápaví.

Proto není nic ztraceno. Chce to jen pevné nervy a vydržet. A hlavně: jít k volbám a tam se správně rozhodnout ‒ pro zachování svobody a demokracie.

27. 6. 2017

PhDr. Rostislav Janošík