Svobodné noviny na internetu

Letošní 6. červenec je mimořádným dnem v našem kalendáři. Nejde jen o obyčejný státní svátek. Letos totiž uplyne šest set let od upálení M. Jana Husa.

Jméno tohoto českého náboženského reformátora znají u nás snad všichni: věřící i bezvěrci. Hus patří mezi deset nejvýznamnějších Čechů. O jeho životě většina lidí ví, že působil jako kazatel v Betlémské kapli v Praze, i to, že byl kvůli svým názorům pozván na jednání Koncilu kostnického (1414–1418).

Toto vrcholné shromáždění činitelů římskokatolické církve Husa odsoudilo jako kacíře k zatracení a vydalo jej světské moci k potrestání. Ještě týž den, kdy se konalo jeho poslední slyšení před koncilem (6. 7. 1415), byl Hus upálen a jeho popel vhozen do řeky Rýna, aby po něm nezůstala žádná památka.

M. Jan Hus sice zemřel, avšak jeho učení zažehlo plamen revoluce, označované jako husitské revoluční hnutí či husitské války. Někteří historikové považují Husa, jenž se inspiroval názory anglického reformátora J. Wicliffa († 1384), za předchůdce evropské reformace.

U příležitosti 500. výročí upálení bylo v r. 1915 odhaleno na Staroměstském náměstí v Praze sousoší M. Jana Husa od L. Šalouna a A. Pfeifra. Už samotné umělecké ztvárnění osoby J. Husa je vlastně svým způsobem vyřešením jednoho ze základních dilemat, jež trvají od Husových časů: byl Hus štíhlé, asketické postavy, nebo naopak malý a zavalitý muž? Nakonec, jak se zdá, zvítězila v obecném povědomí varianta první. Tak si totiž Husa představoval malíř a ilustrátor M. Aleš a tak ho ztvárnil v historickém filmu režiséra O. Vávry i herec Z. Štěpánek.

Není důležité, jak M. J. Hus vypadal. Jeho autentickou podobu neznáme. Všechna vyobrazení jsou až z doby po jeho smrti. Co však víme jistě, pochází od jeho současníka – M. Petra z Mladoňovic († 1451), který zachytil poslední měsíce Husova života i jeho mučednickou smrt.

Čtenáře, jimž jméno tohoto Husova současníka nic neříká, odkazuji na svůj starší článek, který je připojen jako příloha k tomuto příspěvku. Po něm následuje úryvek textu poslední, páté kapitoly díla Petra z Mladoňovic „Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici“. Toto dobové svědectví má pro poznání osobnosti betlémského kazatele a jeho díla větší cenu než prázdná sláma, kterou budou naše sdělovací prostředky mlátit v souvislosti s výročím Husova upálení. Bude užitečné sledovat, kdo všechno si na Husově jubileu přihřeje svou politickou polívčičku.

Na závěr vzpomínky na tohoto velikána našich dějin bych rád poukázal na slova, jež si může na podstavci Husova pomníku na Staroměstském náměstí přečíst každý, kdo se rozhodne J. Husa uctít tím, že se pokloní jeho památce. Tato slova zní: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdu až do smrti.“

Jen si tak říkám: Jak by se asi Husovi žilo dnes, kdy kdekdo vydává za pravdu to, co ho právě napadne? Jak by se v tom Hus dokázal vyznat a jak by tuto pravdu nalézal? A nebyl by jeho konec stejně tragický jako před 600 lety? Kdoví?

PhDr. Rostislav Janošík

***

Příloha:

Korunní svědek

(Petr z Mladoňovic – 540. výročí úmrtí)

V loňském roce jsme si připomněli 575. výročí mučednické smrti českého náboženského reformátora M. J. Husa. V květnu letošního roku budeme vzpomínat téhož jubilea dalšího Čecha, který byl zaživa upálen pro pravdu na kostnické hranici: Jeronýma Pražského.

Poslední měsíce života obou hrdinů, kteří šli za poznanou pravdou „až do těch hrdel“, zaznamenal jejich mladší současník, pozdější mistr pražské univerzity – Petr z Mladoňovic (před r. 1320 – 1451), osobnost vyrostlá v blízkosti mistra Jana Husa. Navzdory peripetiím osobního, politického i náboženského života té doby nám Petr z Mladoňovic zachoval dílo nesmírné dokumentární ceny, které je nejen přesvědčivým svědectvím pohnutých časů české historie, nýbrž i výpovědí o samém autorovi.

Do české literatury se zapsal právě pracemi o Janu Husovi a Jeronýmu Pražském. Jde o dvě díla, která vznikla z potřeby zaznamenat dobové události z průběhu české pře obou náboženských reformátorů před Kostnickým koncilem. První z obou děl, Zpráva o M. Janu Husovi, bylo napsáno ještě za pobytu Petra z Mladoňovic v Kostnici. Postupně vznikly tři redakce tohoto spisu. Jeho rukopisné dochování je však natolik ve špatném stavu, že ani neznáme původní název díla. Pojmenování, pod kterým se uvádí, vzniklo až zásluhou F. Palackého.

S dochováním druhého spisu, Vypravování o M. Jeronýmovi Pražském, je to ještě hoprší. Známe ho až z norimberského knižního vydání Husových spisů z poloviny 16. století.

Co víme o životě Petra z Mladoňovic?

Zpočátku byl písařem u českého šlechtice Jana z Chlumu, který spolu s Václavem z Dubé doručil Husovi pozvání Zikmunda Lucemburského na církevní koncil do Kostnice. Od tohoto okamžiku se Petr z Mladoňovic stává jednou z klíčových postav, které měly možnost sledovat Husovu při v Kostnici od začátku až do jeho tragického konce.

Nejen skutečnost, že se Petr z Mladoňovic ocitl mezi těmito „vyvolenými“, nýbrž i jeho Zpráva o M. Janu Husovi v Kostnici dosvědčuje, že se nestal svědkem posledních měsíců Husova života náhodou. Blízký osobní vztah i hluboké vzájemné city, které k sobě Hus i Mladoňovic chovali, můžeme nejen tušit, ale přímo je dosvědčuje i samotný J. Hus. V závěru jeho dopisu pražské univerzitě z 27. 6. 1415 se praví: „Doporoučím Vám Petra z Mladoňovic, nejvěrnějšího a nejstálejšího svého těšitele a posilovatele.“

Nabádavá Husova slova měla svou váhu: Petr z Mladoňovic byl přijat mezi univerzitní mistry a později se dokonce stal děkanem jedné z fakult pražské univerzity.

Po tragické Husově smrti zůstal Mladoňovic až do počátku roku 1416 v Kostnici, kde sledoval neméně beznadějnou při jiného Husova současníka – Jeronýma Pražského. Očitým svědkem jeho hrdinného konce na kostnické hranici pro kacíře již nebyl, protože mezitím odcestoval do Prahy. Zde pracoval na své Zprávě o M. Janu Husovi a stal se mistrem pražské univerzity. Ač se časem vypracoval na přední místo mezi husitskými mistry, byl názorově velmi umírněný. Snad i tím si lze vysvětlit, že se nakonec dostal až na stranu svých původních názorových odpůrců.

Umírněné stanovisko pražské univerzity hájil již v prosinci 1420, kdy jako její mluvčí při hádání s táborskými kněžími v domě Petra Zmrzlíka ze Svojšína odsoudil radikální táborské články. V téže době byl Petr z Mladoňovic kazatelem u sv. Michala na Starém Městě pražském, kde ve svých protitáborských vystoupeních pokračoval. Jako kněz byl dočasně po ovládnutí Kutné Hory pražany poslán do této někdejší „bašty papeženců“, avšak po znovudobytí města Zikmundem se vrátil do Prahy. Ani tady však nepobyl dlouho. Jako jeden z představitelů umírněných až konzervativních univerzitních mistrů byl po zavraždění Jana Želivského vypovězen z Prahy do Hradce Králové.

Další zmínky o Petru z Mladoňovic se v pramenech objevují teprve po delší přestávce. Když byla v letech 1426-1427 obnovena činnost pražské artistické fakulty, stal se jejím děkanem a působil zde do roku 1429. Do nových nábožensko-politických sporů se dostal opět poté, kdy se spolu s Prokopem z Plzně, Janem z Příbrami a Křišťanem z Prachatic chtěli spojit se Zikmundem Korybutem a s jeho pomocí odstranit Jakoubka ze Stříbra a Jana Rokycanu. Po prozrazení jejich úmyslů byli všichni čtyři představitelé tohoto „spiknutí“ internováni a pak vypovězeni z Prahy.

Ze svého nedobrovolného vyhnanství se Petr z Mladoňovic vrátil do Prahy teprve v době, kdy se osobní nevraživost obou znepřátelených stran urovnala. Víme, že v Praze pobýval v době, kdy v září 1439 zemřel jeho přítel Křišťan z Prachatic, kterého vystřídal ve farním úřadě u sv. Michala na Starém Městě.

Krátce nato se znovu vrátil na univerzitu. V r. 1441 se podruhé stal děkanem artistické fakulty a všestranně rozvíjel svou univerzitní činnost. Smířil se i se svým dřívějším odpůrcem Rokycanou a dostalo se mu většího slova ve veřejném životě: byl kandidátem do poselstva k papeži v r. 1446 a o dva roky později vyjednával s papežským legátem J. Karvajalem. O závěru jeho života víme opět velmi málo: pouze to, že zemřel v neděli 7. února 1451.

Význam Petra z Mladoňovic spočívá nejen v tom, že nám zachoval vynikající přímé svědectví o jedné z vrcholných událostí českých dějin, nýbrž i v tom, že jeho dílo pomáhalo půl tisíce let udržovat povědomí o dvou velkých osobnostech českých dějin – M. Janu Husovi a Jeronýmovi Pražském.

Rostislav Janošík

(České listy, 28. 3. 1991, str. 3)

***

Petr z Mladoňovic: Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici

Část pátá: Konec o svatém muži a ctihodném mistru Janu Husovi, horlivém milovníku pravdy Ježíše Krista, a jeho utrpení, jež pokorně vytrpěl

6. Husovo odsouzení a odsvěcení

Když tedy všechny články proti němu podané byly již skončeny a dočteny, přečetl jeden auditor, lysý a starý, prelát ustanovený z národa vlašského, konečný rozsudek proti mistru Janu Husovi, a on, mistr Jan, na určité body toho rozsudku, čině proti němu námitky, ačkoli mu zabraňovali, odpovídal. A zvláště, když byl prohlašován za zatvrzelého v svém bludu a kacířství, vysokým hlasem odpověděl: „Nikdy jsem nebyl, ale ani nejsem zatvrzelý, nýbrž vždy jsem si přál i dnešního dne si přeji účinnější poučení z Písma. A dnes tvrdím, že i kdybych mohl jediným slovem všechny bludy zničiti a vyvrátiti, že bych to s největší radostí vykonal.” A když všechny jeho knihy, buď latinsky jím vydané nebo do kterékoli jiné řeči přeložené, byly v témž rozsudku jako podezřelé zatracovány a jako zatracení hodné k spálení určovány, z nichž jisté tamže potom byly spáleny, a zvláště knížka „O církvi” a „Proti Pálčovi”, jak se říkalo, a „Stanislavovi”, mistr Jan Hus odpověděl: „A kterak mi zatracujete mé knihy, když jsem si vždy přál a žádal, lepší písma proti tomu, co jest v nich řečeno a položeno, a dnešní den žádám, a dosud jste nějaké účinnější proti tomu neuvedli, aniž jste z nich ukázali jediné bludné slovo. Avšak knihy do češtiny nebo do jiné řeči přeložené jak jste zatratili, když jste je nikdy neviděli?” Jiné však kusy 170 v rozsudku předčítané poslouchaje, klekl na kolena, a dívaje se vzhůru k nebi, se modlil. A když byl rozsudek ukončen, tak, jak jest napřed uvedeno, v jednotlivých svých bodech, opět pokleknuv mistr Jan Hus za všechny své nepřátele vysokým hlasem se modlil a pravil: „Pane Jezu Kriste, tebe prosím pro tvé veliké milosrdenství, odpusť všem mým nepřátelům, a ty víš, žeť mě křivě obžalovali, křivé svědky proti mně vedli a křivé články proti mně vymyslili! Odpusť jim pro nesmírné milosrdenství své.” A když toto řekl, mnozí a zvláště přední z kněží, s rozhořčením naň pohlížejíce, posmívali se mu.

A potom z přikázání sedmi biskupů, kteří stáli při jeho zbavování kněžství, oblékal se v mešní roucha, jako by měl sloužiti mši. A když oblékal albu, pravil: „Pán můj Ježíš Kristus, když byl od Herodesa veden k Pilátovi, v bílém rouchu byl posmíván.” Když tedy tak již byl oblečen a od oněch biskupů vyzýván, aby odvolal a odpřisáhl, vstal a vstoupiv na ten stůl, před kterým se oblékal, žalostivě obrátiv se k lidu s pláčem pravil: „Hle, tito biskupové mě vybízejí k tomu, abych odvolal a odpřisáhl; bojím se to učiniti, abych nebyl lhářem před tváří Páně a také abych neurazil své svědomí a boží pravdu, protože jsem nikdy nedržel tyto články, které proti mně křivě svědčí, ale spíše jejich opak jsem psal, učil a kázal, a také pro to, abych nepohoršil tak veliké množství, kterému jsem kázal; i také jiné, kdož věrně slovo boží kážou.” A když to dořekl, okolo sedící biskupové a jiní z řečeného koncilu pravili: „Již vidíme, že jest zatvrzelý ve své špatnosti a tvrdošíjný v kacířství.”

Když pak s řečeného stolu sestupoval, ihned řečení biskupové začínali jej odsvěcovati a především, odňavše mu z rukou kalich, pravili tuto modlitbu zlořečení: „Ó Jidáši zlořečený, že jsi opustil radu pokoje a s Židy ses radil, odnímáme od tebe tento kalich vykoupení.” A on vysokým hlasem řekl: „Spoléhám na Pána Boha všemohoucího, pro jehož jméno toto rouhání trpělivě snáším, že on ode mne kalich vykoupení svého neodejme, nýbrž pevně doufám, že dnes v jeho království jej budu piti.” A následovně jiné části roucha, totiž štolu, ornát aj. z něho snímajíce, ke každému pronášeli zlořečení po svém způsobu. A on odpověděl, že ta rouhání pokorně a rád přijímá pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Když mu byly tyto všechny části roucha, jak se napřed uvádí, odňaty, přistoupili řečení biskupové k porušení tonzúry. Když pak se mezi sebou hádali a někteří chtěli ho holiti břitvou, druzí však tvrdili, že stačí porušiti jeho tonzúru pouze nůžkami, on, obrátiv se ke králi, předsedajícímu na trůně, pravil: „Hle, ještě tito biskupové neumějí se v tomto rouhání shodnouti!” A když porušujíce mu tonzúru nůžkami, prostřihli ji na čtyři strany, totiž napravo a nalevo, napřed a vzadu, řekli doslovně tato slova: „Již církev odňala od něho všechna církevní práva a nemá více s ním co činiti, tedy ho odevzdáváme moci světské.” Dříve než pak by vložili na jeho hlavu rouhavou papírovou korunu, mezi jiným mu pravili: „Svěřujeme duši tvou ďáblu.” A on, sepjav ruce a pozdvihnuv oči k nebi, řekl: ,,A já ji svěřuji nejlaskavějšímu Pánu Ježíši Kristu.” A spatřiv onu korunu pravil: „Pán můj Ježíš Kristus ráčil pro mne bídného mnohem tvrdší a těžší trnovou korunu nevinen na nejpotupnější smrt nésti, a proto já bídný a hříšný tuto mnohem lehčí, třebas rouhavou, chci pokorně nésti pro jeho jméno a pravdu.” Byla pak ta koruna papírová, okrouhlá, vysoká bezmála na loket a na ní byli namalováni tři strašní ďáblové, kterak chtějí duši drápy mezi sebou tahati a držeti. A na té koruně byl napsán nápis jeho viny: „Tento jest arcikacíř.” Tehdy pravil král vévodovi Ludvíkovi, synu kdysi Klemovu z Bavorska, který tehdy stoje před ním ve své nádheře, držel v rukou zlaté jablko s křížem: „Jdi, vezmi ho!” A Klemův syn již řečený, vzav mistra, dal ho do rukou biřiců a dovedl na smrt.

7. Cesta na popraviště

Když pak již takto korunován byl veden z řečeného chrámu, byly, jak se říkalo, na hřbitově toho chrámu v touž hodinu spalovány jeho knihy. Když to jda mimo viděl, usmíval se jejich skutku. Jda pak mimo ty, kteří stáli okolo a šli za ním, vyzýval je, aby nevěřili, že on zemře pro bludy sobě podvodně připisované a skrze falešné svědky, své úhlavní nepřátele, jemu přičítané. Skoro všechno obyvatelstvo onoho města bylo ozbrojeno, provázejíc ho na smrt.

Přišed pak na popraviště, poklekl, a rozepjav ruce a zdvihnuv oči k nebi, velmi zbožně se modlil žalmy a zvláště: „Smiluj se nade mnou, Bože”, a „V tebe, Pane, jsem doufal”, „V ruce tvé, Pane”, opakuje verš, takže ho okolo stojící slyšeli modliti se vesele a s tváří radostnou. Popraviště pak bylo mezi zahradami na jisté louce, když se vychází z města Kostnice k tvrzi Gottlieben, mezi branami a příkopy předměstí řečeného města. Někteří pak laikové tam stojící říkali: „My nevíme, které a jaké věci dříve činil nebo mluvil, teď však vidíme a slyšíme, že svatá slova se modlí a mluví.” A jiní pravili: „Zajisté dobré by bylo, aby měl zpovědníka, aby byl slyšen.” Avšak jakýsi kněz, sedící na koni, v zeleném šatě, červeným hedvábím podšitém, řekl: „Nemá býti slyšen, aniž mu má býti dán zpovědník, protože jest kacíř.” Mistr však Jan, ještě když byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktorovi mnichovi a byl od něho laskavě slyšen a rozhřešen, jak to sám vyznává v jednom ze svých listů, které poslal svým ze žaláře. Když pak se tak modlil, jak jest napřed uvedeno, spadla mu s hlavy řečená rouhavá koruna, třemi ďábly omalovaná, když se na ni podíval, pousmál se. A někteří žoldnéři okolo stojící řekli: „Vstavte mu ji opět na hlavu, aby spolu se svými pány, kterým zde sloužil, ďábly, byl upálen.”

Vstav pak na příkaz biřice z místa modlitby, vysokým a srozumitelným hlasem, že ho i jeho mohli dobře slyšeti, pravil: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti.” Hned ho chtěli voditi vůkol k okolo stojícím; povzbuzuje pak je prosil, aby nevěřili, že on články, od falešných svědků jemu přičítané, jakýmkoli způsobem držel, kázal nebo učil. Potom ho svlekli z jeho šatu a uvázali k jakémusi sloupu provazy, s rukama nazad obrácenýma k řečenému sloupu ho přivázavše. A když byl tváří obrácen k východu, někteří z okolo stojících řekli: „Nebudiž obrácen k východu, protože jest kacíř, ale obraťte ho k západu.” A tak se stalo. Když pak ho za krk přivazovali jakýmsi začazeným řetězem, pohlédnuv naň a pousmáv se, pravil biřicům: „Pán Ježíš Kristus, můj Vykupitel a Spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; a já bídný přivázán nestydím se tento pro jeho jméno nésti.” Byl pak tento sloup jako nějaké tlusté prkno na míru asi půl kroku; to z jednoho konce zaostřivše, do země a řečené louky vrazili. Pod nohy pak mistra dva svazky a otýpky dříví podložili. Ten ještě, přivázán k sloupu, měl na nohou své botky a jedno pouto. Řečené pak svazky dříví promíšené slámou obložili kolem jeho těla tak stojícího až po bradu; dříví pak byly dva vozíky, jinak káry.

Dříve však, než by ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu a syn kdysi Klema, jak se mu říkalo, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal, a svoje slova odpřisáhl a odvolal: A on, pohlédnuv k nebi, vysokým hlasem odpověděl: „Bůh mi jest svědek, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání a všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachrániti od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.” A uslyševše to, ihned řečený maršálek se synem Klemovým, tlesknuvše rukama, odjeli.

A jeho hned biřici zapálili a mistr hned vysokým hlasem zazpíval nejprve: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi”; a po druhé: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou”; po třetí: „Jenž jsi se narodil z Marie Panny”. A když po třetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu. Ve chvíli pak mlčení bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, za kdy bys rychle mohl odříkati dva nebo nejvíce tři otčenáše.

Když pak dříví řečených svazků a provazy byly spáleny a ještě trup těla stál, vise za krk na řečeném řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zemi, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel. A naleznuvše hlavu, kyjem ji rozbili na kousky a opět shodili do ohně. Když pak našli mezi vnitřnostmi jeho srdce, naostřivše kyj, je naň jako na rožeň na konec narazili a zvláště opékajíce a spalujíce kyji rozbíjeli a konečně celou onu masu obrátili v popel. A sukni z příkazu řečeného Klema a maršálka hodili biřici spolu s obuví do ohně se slovy: „Aby to snad Čechové neměli na relikvii, a my ti dáme tvou náhradu za to.” A to i učinili. A tak spolu se všemi řečenými popely oharků na jednu káru naložili a do řeky Rýna, který tam blízko teče, do hlubiny vhodili.

Tento pak průběh přeslavného v každém období času velmi živě vzpomínky hodného skonu a smrtelného zápasu mistra Jana Husa, výtečného kazatele evangelické pravdy, vylíčil jsem co nejsrozumitelněji, tomu zajisté dávaje přednost, abych vypisované události nepřizdoboval lesklou slupkou líčených slov, nezbavoval je skutečného a věcného jádra a tím nechtěl líbivě se vemlouvati ve sluch těch, kdož se dychtí na nich jen pásti, nýbrž spíše abych sám morek vylíčené věci a její průběh, jak jsem to vše na vlastní oči a uši jasně poznal, bez lhaní vypsal, za svědka si bera toho, jenž zná všecko, a abych tak spíše snesitelnou neumností nepěstěných slov pro budoucí živou památku řečeného mistra, bojovníka nejpevnějšího, vydal svědectví poznané pravdě.

(Petra z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Universita Karlova – Praha, 1965, str. 170–174)

─────

Seznam vyobrazení:

1. Betlémská kaple v Praze, kde M. J. Hus působil v letech 1402–1412. 

2. Jan Hus před Koncilem kostnickým. (Obraz Václava Brožíka na Staroměstské radnici v Praze).

3. M. Jan Hus odsvěcen,  veden na popraviště a upálen na hranici. (Vyobrazení z Kroniky Ulricha von Richenthal z roku 1464).

4. M. J. Hus na hranici. (Vyobrazení z Jenského kodexu z poč. 16. století).

5. M. J. Hus na hranici. (Vyobrazení z Litoměřického graduálu z let 1511–1514).

6. Stížný list českých a moravských šlechticů ze dne 2. 9. 1415 proti upálení M. Jana Husa, k němuž připojilo své pečeti 452 představitelů vyšší a nižší šlechty.

 (Všechna vyobrazení pocházejí z fotoarchivu SN.)